Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Šnečí vlci, pořádná rarita,“ pokývala uznale hlavou, celá rozesmátá bizarností té představy.
Ihned vlčici přitakala, sebevíc se křenila nad její předešlou poznámkou. Ale kdoví, kým Mokoš ve skutečnosti byla? Sedna s ní mohla trávit tolik času, kolik chtěla: těžko to ale . „Hej, moje slzičky by tě dozajista vyléčily aj z takových věcí, o kterém ani ty nevíš, že máš!“ Třeba v sobě má nějakého brouka - kdoví, co skrz svou teleportaci na ostrovy dostala do těla! Takový magický nápor, no jednomu z toho šla hlava kolem. Jak vůbec fungují? Rozpadají se vlci na atomy, a pak se zase skládají dohromady?
Zadumaně následovala její pohled, už-už naladěná na to přemýšlet o budoucnosti. Nepěkně tehdá své dvojičce zalhala, že má nějaký úkryt - ale i léto jednou přejde a kdoví, jaké tu mají zimy, ve které by se jí nějaký takový hodil. A komfort společnosti, samozřejmě. Prej jsou místa, kde sněží. No, a být tohle jedním z nich, tak už by teď měla brát nohy na ramena a pádit do teplejších krajů! „To by mě zajímalo, jestli tu nějaké takové místo maj. A jestli tu jsou vůbec nějaké smečky,“ omylem vyřkla nahlas, chtěje si to původně jen pomyslit - co naplat! „Co tu vůbec plánuješ dělat ty, Mokoš?“ jala se optat, načež se uškrnula: „Dovolenkovat v ráji, protože tě ten tvůj omrzel?“ Tak-tak, ostrovy byly obrovské a kýtaly mnohé krásy!
Už jak se k moři flekatá vlčice skláněla, Sedna div nevyletěla z kůže. Čekala, že si olízne tlapku, nanejvýš si jednou lokne, ne- ne TOHLE! Ač hrůza v očích z toho, zda-li svou kamarádku opravdu nebude muset za chvíli resuscitovat, po obličeji se jí rozplynul naprosto odrovnaný úsměv - a smích na sebe nenechal dlouho čekat. „Propánajána, Mokoš!! Co blbneš?“ byla by takhle zhltla i plesnivou myš, kdyby jí řekla, že je to speciální druh mechového křečka? „Vždyťs ho skoro celé vypila. Chudáci ryby, takhle jim vychlemtat domov,“ chechtala se dál, načež kamarádce pokývla, „no jó, takové už holt je. Je tak staré, až chutná jak zkažené kdovíco!“

Pramálo rozuměla tomu, jaké asociace se musely flekaté vlčici odehrávat před očima - přesto byla ráda, že tam byly a ona se tak mohla bavit nad tím, jak Mokoš vidí celičký svět. Mnohé nebude mít probádané, ale jistě se najdou věci, ve kterých je úplným přeborníkem! „Věru, věru,“ zazubila se, načež zahalekala: „Ó, kéž bychom i my mohli mít takové domečky! Vandrovat a nemuset si pamatovat cestu domů...“ Ještě tak nějaký domov mít, ajéje! Možná bylo načase vyhledat Verenu, sebeméně se jí od Mokoš chtělo oddělit. Musely se domluvit na tom, jaký jejich život na ostrovech bude - a zda bude mít stejný cíl...
„Hlavně to nepřežeň,“ vyhrkla, jakoby se měla vlčice každou chvílí vrhnout do moře a srkat ho až do jeho absolutního vyprahnutí, „ještě bych tě tu musela obživovat!“ Vtip, nebo absolutní serióznost? Kdoví (a právě v tom je nakonec ta zábava, ne snad?)!
S radostným úsměvem si představovala pohádku, kterou tu pro ně kamarádka malovala a už-už se nadechla o cosi hlouběji, jakoby mohla pocítit bizarně sladkou vůni této vzpomínky. Muselo to být přenádherné místo - až tak, že Sednu v srdéčku zabolelo cosi za Mokoš, jakýsi prchavý stesk po domově. „Ráj na zemi,“ mlaskla nakonec spokojeně, oči labužnicky přivřené, „tak z tama by mě nikdo nikdác nedostal. Ó, Jiskřičko, vaše Dolina - to byl určitě kus nebe, co se jen zatoulal!“ Brzičko však špicovala uši a mimoděk jazýčkem přejela po pyscích - tak sladké, jó? Dvakrát by ji nikdo nemusel přemlouvat, aby takovou vzácnost zkusila sama uloupiti! „I růže mají trny. Vždyť my jsme holky šikovné, my si poradíme se vším!“ I za cenu nejvyšší!!
Po-očku sledující reakci své společnice, cítila, jak jí samé plesá srdéčko absolutním blahem. Moře, ó, její nejdražší moře - už si myslela, že ho nikdy víc neuvidí, a hle kde teď je! A sdílet takové nadšení s tím, kdo je jí blízkým přítelem, o to radostnější celé tohle setkání pro Sednu bylo. Sama tlapky zvesela zabořila do mokrého písku, ďábel na Mokošině rameni: „Však to zkus okoštovat, ono tě to nekousne.“ Stěží mohla zadržet úškrn, co se jí probojovával na pysky. „Takovou chuť jsi v životě určitě ještě neokusila!“

>> Jižní hory

Nijak se nebránila smíchu, co jí div neukradl dech. Propánajána, jak tohle její drahou společnici mohlo vůbec napadnout? Spadla z višně? „Zuby?!“ zasípala po svém rozdováděné, emoční reakci, „ale kdeže, Mokoš! Jsou to vlastně takové prázdné domečky pro mořskou havěť. Jó, některé umí být fakt ostré, ale když si dáš majzla na to, aby sis nenapíchla čumák, nic se ti nestane. Garantuju!“ Čím déle s ní byla, tím odlehčeněji se cítila - nakonec otevření teleportu na místní ostrovy nebylo až tak špatné rozhodnutí, jak si v prvních chvílích v neznámém kraji vsugerovala. Nebo to třeba bylo jen přátelskou aurou, kterou její kamarádka vyzařovala?
Ocas se jí houpal jedna radost, čím blíže k moři byly - do vzduchu se vkrádal pach slané vody a Sedna měla co dělat, aby se nerozeběhla jejím směrem. Božíčku, jak by se tenhle kus ráje byl líbil Toulousovi! „Viď? Žádná kouzla v tom ale nejsou! Je to prostě... no, prostě voda, ale trochu jiná. Se vsadím, že to někteří určitě mají k užitku. Tak třeba - až tě někdo bude štvát, vykoupej ho v moři! Ta-dá!“ zazubila se, ráda, že flekatá vlčice také vidí tu absurditu, kterou je moře a jeho voda ověnčené. „Nó, jestli to chceš zkusit, vodratit tě nemůžu, ale-“ smála se hned na to. Už-už si dokázala představit, jak se vlčici zkroutí obličej nad tou nechutnou chutí, nebo jak se bude zoufale snažit si z kožíšku vyklepat kousavé breberky, co tam v prvé řadě nikdy nebyly. Možná by bylo zprvu lepší najít zdroj nějaké pitné vody, ve které by se pak mohly umýt - to už je ale žel problém jejího budoucího já.
Tlapky se jim namísto trávy konečně začaly bořit do písku a Sedna měla co dělat, aby svou kamarádku nepopohnala kupředu. „Hodně květin přiláká hodně hmyzu, a ten zase hodně bzučí,“ zadumala, ačkoliv si takové místo v prvé řadě těžko představovala. Jejich životy vypadaly tak různě! „Se jenom nechcou dělit, na to vem jed. Prý umí skoro z ničeho vytvořit jakousi lepkavou, sladkou věc, ale asi to není pravda.“
„Ještě se ti všeci budou divit! Jen aby si nemysleli, že se ti to zdálo - musíš si vodsud odnést pořádný suvenýr, co to všechno dokáže.“ A pak se jim konečně naskytl pohled na moře. Na nekonečnou masu vody, šíleně život a přesto na pohled klidnou, jako žádnou jinou vodu na celičkém světě - na obra, který svou krásou určitě předčí cokoliv, co matka příroda kdy stvořila. „Tak - a jsme tady! Tohle je moře. Moře, Mokoš. Mokoš, moře,“ zavtipkovala formálním představením, s radostí děcka mířící přímo k němu.

<< Ovocný lesík

Významný pohled, kterým Mokoš Sednu časovala, přinutil vlčici na prchavý moment uhnout očima kdoví-kam. Jaké zvláštní to bylo, mít někoho, komu na ní očividně záleželo! A proč - vždyť si nebyly kterak příbuzné. Měla to tak její společnice u všech vlků? „Nó,“ zavrkala nakonec hlasem, který kolísal mezi radostným a nejistým, „jedna- jedna mušle mě snad nezabije!“ konstatovala, poočku pozorujíce, jak na to bude reagovat její společnice. Pokud to pro Mokoš něco znamenalo, čert to vem - když si ji pořádně schová, možná jednou získá pořádnou hodnotu a pak by ji mohla vyměnit za- ale to nemůžeš! Dárky se přece nikdy nedávají pryč!
...Tohle bude ještě pořádné ródeo v přátelství, na které možná není připravená tak, jak si ještě před chviličkou myslila. Ale co, všechno nové umí být jak nebezpečné, tak k užitku, no ne snad!
Ocas se jí chtě-nechtě samovolně pohupkoval, jen co spolu vlčice vykročily kupředu. Hurá novým dobrodružstvím, sláva výletu! Jala se je vést cestičkou, po které původně prvé k horám přišla - nechtělo se jí trajdat do příliš velkých výšin, ale v některých úsecích tomu žel těžko mohly utéci. „Nikdy,“ vydechla spíš pro sebe, jakoby se o vyjádření Mokoš chtěla ještě jednou ujistit. Vždyť to je tak... Tak smutné! Tak zlé! „A písek, ten znáš, žejo?“ zeptala se, aby si byla jistá, „protože ten je u moře vopravdicky všude a občas ho nejde dostat z kožichu. A- a mořská voda, po té se musíš hnedka jít okoupat do nějakého jezera, jinak tě to bude škrábat až tak, že budeš pelichat,“ jala se vlčici radit, byť zadumala nad tím, jestli jí to akorát tak neodradí. „A hlavně ji nepij, nebo-!!“
Možná, že na pláži najde své zahrabané pírka páva a jedno zrovna Jiskřičce nabídne? A nebylo by to už moc dárků, necítila by se její kolegyňka až pod příliš velkým tlakem? Jeden nikdy neví, dokud to nezkusí, že! „To jste museli mít pořádný problém s hmyzem, né?“ zapřemýšlela, pokyvujíc ji na její slova svorně hlavou. Dolina... Nedejbože ji někdo držel v nějaké zelené jeskyni pod zemí? Brrr, to je teprve pořádný útržek z hororu! „Ale musí se ti stýskat, týjo. Tady těch kytek moc neroste, řekla bych,“ zmínila druhou ze svých myšlenek. V tu ránu si uvědomila, že květiny, které Mokoš dala, mohly pro vlčici vypadat jako neuctivé gesto - třeba u nich doma kytky vůbec nesměli trhat! No jéje!

>> Irisin ráj

Kralovat tak nějakému kusu země a mít na krku vyleštěný status, co by na mou hlavu nakreslil terč tou nejvýraznější červení, kterou lze v přírodě nalézt... Navrch - těch povinností, co by musela splňovat, probůh! Raději by utekla za sedmero hor a sedmero řek do nějaké malé, útulné nory, co by jí byla domovem víc, než vyleštěný stolec. Ale aby mi někdo posluhoval, občas donesl něco pod zub, aniž bych se o to prosila... Cesta na vrchol mohla být lehká, o tom nepochybovala - párkrát by se obtočila okolo nějakého vlka s vysokým postavením a bylo by to, né? ...Ale pád z takových výšin, no... Risk je zisk!
„Zařídit?“ vyhrkla s vykulenýma očkama, ihned vrtíce hlavou, „ne, to je- to je úplně v pohodě! Vždyť mi nemusíš nic dávat, Jiskřičko,“ řka. Ajéje, možná ty květiny nebyly ten nejlepší nápad, jaký kdy měla. Ani si neuvědomila, že si o ní vlčice pomyslí, že jí je teď nějak dlužná - a že věru nebyla, za tím si Sedna stála! Dřív, než se zmohla na víc protestu (aby pravdu řekla, citově se upnout k nějaké mušli jen proto, že ji dostala od hezké vlčice - potěš koštětem, to by si jí Verena nikdy nepřestala dobírat!), už-už kulila oči podruhé. Jak jako-? „Tys nikdy v životě nebyla u moře?“ optala se, opařená šokem a nutkáním Mokoš ukázat celý svět, „tak takhle to teda nesmíme nechat! Pocem - půjdem k moři a já ti ukážu, co to je!“ a jak rozhodla, tak i bylo.
Přátelsky do vlčice drcla, aby ji popohnala, a sama pospíchala k místům, kde se potkala s tou poťouchlou Hvězdou, co si myslela, že svou dobrosrdečností oslní celičký svět. Hurá do ráje bytí! „Kdes vlastně bydlela, že jsi nikdy neviděla moře? To přece není možné. Možná jenom nevíš, jak se to jmenovalo!“ nabídla možné vysvětlení, neschopna si přivyknout na šílenou rozdílnost všech, kteří na ostrovy přišli. Tolika příběhů, tolika životů!

>> Jižní hory

Souhlasně jí přitakala a už-už naslouchala tomu, co má Mokoš na srdéčku. Že by z toho ale byla moudřejší, to by zrovinka tak nešlo tvrdit - vlastně jí povídání vlčice v hlavě udělalo ještě větší guláš. Aha, hm-mh, takže to bude asi bezvěrec! Nebo né snad? Možná je členka nějakého kultu, o jehož božstvu se nesmí mluvit...! Co si tak kysele rovzpomněla na svou bývalou smečku, byla by se nedivila, kdyby po světě takových bylo hodně. „Přesně!“ vyhrkla, jen co slyšela zmínku o mamá přírodě, „ta toho umí totiž nejvíc! Hlavně si to hezky 'šicko skrývá a neukazuje každému ťulpasovi, kdo si řekne o nějaké to kouzlíčko.“ Div se nerozplývala!
Ocásek se jí zavrtěl radostí. Tahleta Jiskřička byla okatě někdo speciální. Osoba, na kterou v životě nezapomene žádný vlk, sebechladnější a nevrlý by byl! Srdíčko udělalo spokojený kotrmelec, snad z radosti, a Sedna měla co dělat, aby nekonala totéž. „No-no,“ mlaskla s úsměvem, „aby nám to všecko nestouplo do hlavy. Bychom si ještě myslely, že jsme princezničky tohohle místečka,“ zachechtala se. Byly v téhle zemi vůbec nějaké smečky? Bylo načase se k nějaké přidat - prvně ale najít Verenu... Nebo...?
Tak jako Mokoš se zasmála, ráda, že si z toho její společnice nic nedělala. Taky to byla pořádná maličkost! Brzičko však zaskočena jejím návrhem, sama se musila rozhlédnout, jestli si něco neuloví její pozornost. Co by mohla mít ráda? Tak logicky: džungli. Svojeho synka, daleko a hluboko v portále, který před příchodem na ostrovy vyvolala. ...No, a co víc? „Já mám ráda- uhm- mušle! Mušle mám ráda, a,“ poohlédla se po místních keřích, „-... no, vlastně jenom mušle. Vedle mojí kámošky, samozřejmě,“ mrkla po ní. Tak! To určitě byla dostačující odpověď, né?

Á, osud a jeho (ne)přízeň, to bylo téma, o kterém se mohla ve své novodobé situaci přímo rozvášnit. Že by se jí to v tuhle chvíli ale dařilo, to se říkalo jen těžko. Navrch si musela přiznat, že věrným následovníkem něčeho byla právě Verena - ona se na rituálech a krvavých obětí vždycky spíš přiživovala, než že by tomu skálopevně důvěřovala. „A věříš ty vůbec na něco, Mokoš? Jako třeba- víš co, uhh- no- nějakého týpka vysoko na nebi, co to tu 'šicko řídí,“ poškrábala se za ouškem, jak hluboce musela nad svou další myšlenkou přemýšlet - voňavé kvítí, kterým bylo místní místo takřka topeno, totižto trošku mlžilo její schopnost pořádně přemýšlet. Alespoň to tu vypadalo hezky! „Nebo třeba v sílu přírody!“ Ale její jedy, mojeno, ty jsou teprve klasa!
Konečně, konečně kytky položila mezi ně, aby mohla mluvit - už-už se nadechovala, že přes ně něco zase bude huhlat, a celé je zasliní. Toho už tu dneska taky trochu bylo, ne-li dostatečně! „Sem ti to vyčetla v očích, víš. To se přece pozná, když má někdo rád čmeláky,“ zazubila se skoro tak, jak když se naparoval ten páv, kterého zakousla - ach, to muselo být její mužské ego, co se bohužel zachovalo a vytrvalo! „K hezké vlčici jenom hezké kvítí, to je jasné jako facka!“ No, musela uznat, že ty její dvojbarevné očka trochu připomínaly duši nějakého ďábla, ale protože v ty přece nevěřila, nebyl to kterak velký problém. Jenom to drcnutí - po tom jí v hlavě ten její malý, rozinkový mozeček poskakoval v lebce ještě dobrou chvíli! Snad proto se tak břiblble usmívala, vyčuhující zoubek dráždící její už tak bolavý pysk. „Za.............. uhm,“ začala, ale slovíčka jí nešla tak úplně dobře z tlamy, „no, vždyť ty víš!“

Proboha, proč to všecko bylo tak těžké - navigovat své bytí skrz spleti přátelství a jeho bodavé žihadla! Kdo to kdy věděl, že mimo džungli se bude muset doslova kultivovat ve vlčí společnosti? Aby se Sedna tak-trochu přiznala, její domácí půda jí začala trochu chybět. Plivala na ni, nadávala, co hrdlo ráčilo a taky se mnohdy vztekala a bušila do ní tak usilovně, až vyhloubila malou díru. Ale kdyby jí teď dal osud příležitost, aby se tam vrátila... Těžko by se jí odmítalo. Pokud vůbec. „To jo,“ přitakala, „ale asi je to cena, co sa za to platí, né? Šicko dobré musí mít svůj zlý protipól. Tak když si vezmeš třeba magii, jo? - můžeš jí plýtvat, jak chceš, ale na staré kolena máš zaručené, že se tvoje tělo vzdá mnohem rychlejc, než od vlků, kteří nikdy magii neměli.“ ...Nebo tím alespoň strašívala svoje synky. Ale na každém šprochu pravdy trochu!
Ocásek se jí samé zvesela zhoupnul a zubatý úsměv zářil na kilometry daleko. Vlků jako Mokoš bylo na světě potřeba jako sůl, za to by dala tlapku do ohně - ale to už by zas musela obětovat nějaké své končetiny ve jménu její kamarádky, a to asi taky nebylo dvakrát tak zdravé! „A ani nemusíš! To já s tebou pobudu moc ráda,“ vyhrkla dychtivě, jako by stále váhala, jestli jí vlčice neuteče. A utekla by vůbec? Nó, nožky by na to měla, o tom žádná! „To není štěstí, to je samý-samotinký osud!“ zašvitořila.
A pak už byla na svojí cestě kupředu. Tam utrhla jakési fialové kvítko (ne konvalinky, protože ty jsou samozřejmě jedovaté), tam zase bílé - kopretiny, následovaly pomněnky, jakási žlutavá obdoba pampelišek a kdejaké další luční kvítí, až z toho měla v tlamě udělanou hezkou kytici. Právě s tou se nesla se vší radostí až k samotné Mokoš. Zabralo jí to takový čas, že se na některých květinách dokonce i stihli usadit čmeláci, nebo možná i jedna-dvě včely - tak snad se jich její kamarádka nebojí! „Khu-khaj!“ frkla přes kytici v tlamě, „pfo tebe!“ Jó, mohla donést hrstku těch sotva zrůžovělých jahod, ale u těch byly stonožky: a z těch měla Sedna šílenou hrůzu. Třeba příště!

Veledůležitě jí pokývala hlavou, jakoby tím mezi svá slova mohla vnést dvakrát takovou serióznost. Nebylo by to úžasné, mít ve všem vždycky naprostou pravdu? Kéž by to tak mohl být její případ - byla by jako prase v žitu, a dobře by se osudu či bohům odvděčila! „Prej se suší na slunku a scvrknou se. To aby si vlk zase nemyslel, že může mít všecko, na co si pomyslí,“ dedukovala doslova za pochodu. Jejich tlapky přestaly být terorizované horským kamením a namísto toho byly obaleny zelenkavou, jarní travičkou, z jejíž pachu novoty se Sedně takřka zamotala hlava. Smích, který se odval od Mokoš, rázem vlčici taktéž rozesmál a už-už se hrnula, aby sama zavtipkovala: „Ale- ale moje packy jsou taky šikovné! Umím moc dobře lovit a stavět přístřeší. Vlastně si myslím, že by sis je měla nechat - a je se mnou!“
Ocásek jí plandal u nohou, div se do nich nezamotal a dech se jí zadrhl na půli cesty do plic. Nedejbože se bála, jak na to bude Mokoš reagovat? Proč? Vždyť záleželo jenom na jejím vlastním úsudku, a názoru ségry - tak to už jakýsi ten pátek bylo. ...Nebo ne? Vyčuhující zoubek se jí skoro zadřel do pysku, jak obrovsky se po slovech Jiskřičky usmívala! „Tu-tu- tu nejlepší!“ zakoktala se a ocásek jí ihned poskočil, víříc vzduch naokolo, „a nejúžasnější, a nejmilejší, a- no prostě nej kámošku!“ Ani nevěděla, kde se v ní všecka ta radost brala - náhle si přišla hrozivě naměkko, až ji to samou zaskočilo. Až skoro zapomněla na to, že Mokoš zase (ale tentokrát OMYLEM!) zalhala! „Ještě jsem nikdy takovou neměla.“
Tak, a zase zpátky na místě, kde prošly s Verenou portálem. Zasáhla ji divná, chvilková nostalgie - jakoby už uběhl dobrý měsíc, co tomu tak bylo. „To ne,“ zazubila se, souhlasně pokyvujíc a už-už se rozhlížela všude na okolo. Doufala, že to nebylo moc okaté, ale tělem i duší se jí prohnala tak silná fascinace, až to v ní hrklo („Wooah!“). Džungle vypadala na jaře úplně jinak! „Víš ty co, počkej tady! Nikam neutíkej! ...Leda jsi ty tři zajíci ve tvaru vlka?!“ a frr za keře, stromy a vysoké trávy, jen aby Mokoš mohla nasbírat co nejvíc kytiček. Tak-tak, nějak se odměnit musí!

<< Jižní hory

Udiveně se po své kamarádce podívala, jen co tu absolutní šílenost zmínila - pak se ale dala do hlubokého dumání a uznala, že na těchto ostrovech jeden holt nemůže tak úplně počítat s normálností, která by mu byla všude jinde po světě automatická. Tohle ale přece Sedna sama chtěla, né snad? Vypadnout z toho stejně šedého světa, který jí už nenabízel žádnou radost, žádný veselý ruch. A že jsem to v Mokoš dostal jó natřikrát, chechtal se v hlavě. „Nikdy neříkej nikdy,“ uznala tedy nakonec, „ale se zajícema nemám nic společného. Ale bóže, tak ráda bych! Však sa říká, že ty jejich tlapy jsou pro štěstí, né? Sis mohla zrovinka jednu nechat, ať ti slouží,“ pootočila se po Jiskřičce, ačkoliv si tím sama nebyla úplně jistá. No co, i kdyby tomu tak nebylo, teď to bude prezentovat jako fakt! „-Teda, jako moji NE, ale-!!“
V jistých rozpacích jí však brzičko došlo, s čím se Mokoš původně chtěla přiznat. Zprvu se celá nervózní ošila, protože říkat pravdu - s tím ať táhnou všichni ke všem čertům! - ale když už šlo o tuhle čiperku... Lhát takovýmto nevinným vlkům jí přišlo zhola barbarské a trestné. Co kdyby jí teď a tady sežehl blesk za to, jak se k ní celou dobu chová?! Byla by z ní hotová pečínka! „Já vlastně žádnej úkryt nemám. To jsem, no, říkala jen tak - vlastně jsem prachobyčejnej vandrák, tak to je. Bezďák a vandrák. Aby sis myslela, že jsem- já nevím! Zajímavá a tak,“ sypala ze sebe jako z chlupaté deky, jen co scházeli hory. Cítila, že byla připravena na jakýkoliv pohlavek - i když by vlastně radši znovu ten polibek. „Ale- ale ne, že jsem chtěla! Jenom aby sis- no, já nevím!“ čím víc mluvila, tím horší to bylo, no bóže! „A- a ta ségra- já vlastně žádnou nemám,“ vyhrkla dřív, než se nad tím pořádně zamyslela a znovu se tak zamotala do jakési lži, „jsem vlastně hróozně sama a je to- hnus. Nejsem ráda sama, tak jsem si vymyslela úkryt, abys u mě třeba chvíli pobyla.“ Nepoučitelná, že?
Sedna se projistotu ještě rychle rozhlédla, zda tu někde Verena nebude - sraz měly u vodopádů, ale kdoví, co by se mohlo stát, že?

Sedna by se vůbec nedivila, kdyby její nově nabytá kamarádka zamířila až k samotným nebeským branám (teda, v jejím případě spíš k bráně pekelné, ať je to realistické) a doprošovala se setkat se s vedoucím celého místa, jen aby její dušičku dotáhla zase hezky na zem. Takový vobrácený vodník-pán! Vyvolávalo to v ní zvláštní, věru zaprášené emoce, které jen těžko mohla jmenovat. Snad jakási... sounáležitost? Loajalita přátelské duše? Ať už to bylo takové či makové, Mokoš zjevně byla jednou z těch, co v ní zanechají věru masivní stopu.
Sotva dosípala z běhu, už-už sípala z toho, jakým drtivým objetím byla obemknuta. Jako když jeden pod tlapkou nechtěně rozšlápne šneka - vždyť jí taky musel nějaký obratel vybočit z řad, jak se jí tam cosi nechutně ozvalo! „Pánbíčku na nebíčku,“ stihla ze sebe ještě jen matně vypustit. Takřka se jí dotýkaly ruce mdlob - však Mokoš byla holka šikovná a nakonec Sednu nechala se konečně pořádně nadechnout. Div do plic nevtáhla kyslík z celé matičky země!
„Sis myslela, že se mě jako tak rychle zbavíš, jó?“ poškádlila ji se zazubením, byť si ve tváři nesla jakousi stopu viny. Co kdyby bývala kámošce přivodila zástavu srdéčka?! „Si myslím, že jsou tvoje slzy asi voda života, nebo co. Proto jsem-...“ a rázem si uvědomila, že i to by vlčice mohla vzít až moc doslovně, „-áale, nechme to plavat!“ Ještě by považovala své slzičky za svaté a chtěla křísit nebožtíky! Ale že by i na tom mohly vydělat, když jim to divadýlko moc nedá? Hm-hm, chce to přemýšlet trochu chytřejš, no, do budoucna a tak.
Oči se jí div nekulily jako pískacím hračkám, když byla zase zmáčknuta hůř, než auta na vrakovišti, „Mokóš! Hoď sa do pohody, jó, vždyť mě tu umačkáš, jéje- Snad se mě opravdu nechceš zbavit?!“ ...NEMYSLELA TO SNAD VÁŽNĚ, NE??? Tep jí div nevyskočil až ke hvězdám, jak se v danou chvíli polekala. Ale chudák veverka uronila takových slziček z těch svých nádherných, dvoubarevných oček, že to Sednu brzičko přešlo. Tahle vlčice určitě nechtěla ublížit ani mouše, kdyby na to přišlo - a to ji nakonec ohromně cenilo.
„Už nikdy-nikdác se to nestane, fakt, slibuju - čestný vandrácký!“ ale znamenalo to vůbec něco? I kdyby ne, vlčice byla přesvědčená o tom, že svou nově nabytou kamarádku bude za každou cenu chtít ochránit od každého pobudy, co by se jí někdy mohl vtrhnout do cesty. A že byla malá a měla tak 1/5 síly z té Mokoš, to už byla přece zanedbatelná maličkost! „Čilá jako rybička, fakt! Už jsi jako moje máma, mojeno. Co takhle si teď konečně vyjít d-“ chtěla říci, aby ji alespoň na chviličku odtáhla, když ji v tu ránu potkalo jedno velmi zatoulané políbení. Jako opařená zůstala zírat do tváře vlčice, jestli si chudák sama uvědomovala svůj krok - nakonec se však jen nervózně, zubatě usmála, jakoby to dělala poprvé, „o-o-oukej! Fajn! Jo!“ a rychle jí gesto opakovala. A že s tím opravdu pospíchala, div Mokoš její jazyk neskončil spíš na líci, než čumáčku!
Kdyby nebyla vlkem, červenala by se někde až na zadku, o tom není pochybení! „ALE! Ale teď už pojďme. Mokoš, kámojdo, já se ti vlastně musím s něčím přiznat-“

>> Ovocný lesík

Mokoš samotná musela být naprosto mistrná hérečka, protože se její výkon zdál absolutně autentický - Sedna by jí klidně její roli nebohé kamarádky sežrala i s navijákem! Tímhle tempem si spolu budou moci založit nějaké to vandrácké, dobrovolnické divadélko a získali by tak určitě mnohem větší profit, než kdyby chodily a prodávaly své duše prvním démonům (nebo dokonce i andělům?), co by na svých cestách potkaly. A ta vomáčka vzrůša všude naokolo, ježišmarjá! Kéž by to tak šlo, kéž by! Snad měli místní vlci um pro hry ze života - ty této dvojici totiž v jejích očích půjdou nejlépe.
Rozpoložení své nově nabyté kamarádky tak dále považovala za pouhý výkon, nikoliv skutečnou a velmi vážnou věc: „Mokoš, konec je fáakt blízko, cítím to až v morku svých kostí!“ zakňourala a tlapku si přitom přitiskla na čelo, aby situaci ještě zhoršila. Když už jednou vlk umírá, tak musí umírat trochu ve stylu, né snad? „To světlo na konci tunelu mňa volá a volá a- bruh, taky by mohlo být trochu hlasitější- a- říká, že to není tvoje vina!“ a vztáhla k ní tlapku, chtěje se dotknout jejího ramene, jenomže ejhle - tlapkou jí prošlo mravenčení a jí se obličej zkroutil do bolestné grimasy, nechávaje ji padnout volným pádem na prašnou zem. „Musíš mě nechat jít, kámoško,“ pípla a foukla si, protože rozhodně nechtěla mít v tlamě nějakou cizí trávu, kterou mohl někdo úplně klidně poch- „už- už to bude-“
Kdyby tak ale alespoň tušila, že to vyvolá tak bouřlivou reakci! Sedna k sobě v jednu chvíli pevně tiskla víčka v posmrtné křeči, a v té druhé je už-už měla dokořán („UÍK!“) nad objetím, které dost možná její smrt bude. I tak se jí v srdéčku hnul jakýsi pocit náhlé, naprosto masivní viny - božíčku, co to zase svými lži natropila? To si Mokoš celou tu dobu opravdu myslela, že-?! „Aww, Mokoš!“ vyhrkla ve spěchu, přidušeně, „Mokoš, žádnej stres! Žiju! Žiju, přísahám- ne na dlouho-, byl to jenom- nó, malá, malá, tady-“ a tlapky jí sama obemkla kolem těla, konejšivě ji hladíce po zádech. Pokud existovalo něco děsivějšího, než otrávené jídlo, byly to právě plačící vlčice. Hned by sama plakala, ani nevěděla proč!

Ale samozřejmě, kamarádky - a to, s odvahou řečeno, takřka až do hrobu Sedny! Vlčice pod tlapkami Mokoš na čerstvě vycházejícím sluníčku skoro změnila skupenství a roztekla se do všech stran. Tak takovouto zradu by od svého vlastního těla nikdy nečekala - vždyť bývala skoro vrcholový sportovec, který by utekl i rozzuřené bachyni! Jenže teď, v tomhle ohavně mizerném těle? Kéž by ho tak mohla roztrhat na cucky a vzít si zase to své staré, jí milejší.
Mlčela dlouho, lapaje po dechu, aby se při svém klábosení nedejbože neudusila. Ve tváři se jí vedle umírání míhaly stíny smutku a jakésiho těžko čitelného... Něčeho. Sedně ve ve hrudi hnul nepěkný pocit, snad došla uvědomění, který měl v nějaký moment svého života každý starý vlk: nemohla, i kdyby chtěla. Proč však v tuhle chvíli rozebírat její existenční krizi, když měla po boku tak starostlivou společnost, že? Ale vúplně jinou, než byla ta Hvězdička! Svou slabost si i přes její očividnost ale přiznat ještě nechtěla, maje zájem celý ten proces oddálit, a tak se rozhodla, že pro obě zahraje divadýlko: „Tohle je moje poslední tažení, tak-tak,“ zasténala dramaticky, tentokrát tak okatě falešná, až to muselo bolet, „tady a teď, jenom ty mým svědkem - musím jít na vonen svět, Jiskřičko,“ řka. Skoro ani nemohla skrýt smích, který jí bublal v bolavém hrdle! „Každej lup, co u jména mám, je teď jenom tvůj. Můj úkryt, vocas, oči... Duše, ta taky - určitě si s ní zařídíš nějaké žrádlo na celý rok!“ Božínku, kéž by to tak fungovalo! To by tu svou duši zaprodala už opravdu dávno. Nesouvisel prodej duší však s tím, co se u nich doma tehdá stalo? Všecka ta nemoc, co sebrala tolik života... Brr!
Přetočila se tak, aby na Mokoš viděla o cosi líp a pysky se jí roztáhly do obrovského úsměvu - nezvládla ho potlačit, stejně tak smích, co se jí sekl až kdesi v břiše a demonstroval, že už chce ven. „Musím teď do věčnejch lovišť, Mokoš, ale naše přátelství, to vydrží i smrt! Až tam taky půjdeš, tak si tě najdu. Fakt, slibuju!“ A s tím začala pomalu mrkat, jakoby se opravdu připravovala naposledy vydechnout. Ale- ale vlčice celý její vtip pochopila, že? Že?

<< Severní hory přes Dračí průsmyk

Dobrá! Vlčice byla uvedena v pochybení nepolíbených, ale to pramalý důvod se začít ihned durdit - a tak Sedna namísto toho s jistou těžkostí na srdéčku a trpkostí v hrdle zavzpomínala na svou vlastní ženušku, která jí jako mladému ogarovi do náruče spadla z opravdických nebes - lián, odporoval rozum, což nebeská klenba opravdu není!
„A myslíš, že to vopravdicky vzniká?“ poškrábala se za uchem, celá zadumaná ze své předchozí úvahy, „bych řekl-a, že ze vzduchu! Takovej pták není jen tak, na to dám jed. Ale příroda je cérečka šikovná, ta umí všecko, na co si my, vobyčejný smrtelníci, jen pomyslíme!“ Ó, to by si hned ráda nadiktovala matičce všeho bytí, co by jí přišlo vhod. Pevná pavoučí vlákénka, blín smíchaný s rulíkem - to by byla panečku nádherná květina! Dost možná taková, jako Mokoš: na pohled přenádherná, až by jednomu přišla nachuť, ale velmi, převelmi nebezpečná. Kdoví, co tomu ušákovi udělala, než jsem jí vyčmuchal! V tom její uši cukly do vojenského pozoru a ona se div neudusila vlastní slinou. Najde?! Srdce bilo, splašené ptáčátko mávaje křídly v prvním vzletu, než si zdlouhavě a hlasitě vydechla. „Tfuj, tos mě vylekala!“
S jistou dávkou skepticismu si vlčici změřila, než si uvědomila, že jí tyhle pohádky vlastně namalovala ona samotná, a že by se podle toho měla taky pořádně tvářit. To by bylo, aby Mokoš zjistila, že je bezďák a ušmudlaný vandrák! Navrch bez krejcarů u jména - pokud se teda nepočítala poptávka, tučně placená, za její hlavu. Achich-ouvej, celý svět se proti ní najednou stavěl, né? „J-jó, jó,“ odkývla jí hbitě a ledabyle, aby se neřeklo, načež sebevědoměji dodala: „Jasná věc, díkec za pomoc, kámoško!“
„Přesně takhle, Mokoš, řveš úplně úžasně!“ Houkla ještě, než byla ta-tam. Co bych vám ale pověděla - že by byla Sedna dvakrát tak odborná na běh, to se říct nedalo a o to míň to byla pravda právě teď, co si ještě zvykala na své nové tělo. Rusosrstá vlčice jí takřka dýchala za krk, a i v tom byla ostatně mnohem lepší, než ona sama: Sedna totiž už jen sípala (ani to ne!), jak si začala ve špatné rychlosti. Jen co se přiblížila k dalším horám, celá udýchaná už-už kňourala, až nakonec opravdu zprudka zastavila a vyvalila se u toho velmi elegantně na zem, hrajíc si na palačinku. „Do-do-do-domeček!“ soukala ze sebe tenkým hláskem, aniž by ho poznala za svůj, „nebo- přestávka! Bóže, ještě minutu a umřu! Fakt umřu! Konec- šlus- šmitec!“ a už jen doufala, aby jí Mokoš ještě neutekla. Vždyť jim spolu bylo tak hezky, no né snad?

Na moment se jí tvář stočila do věru zamyšleného výrazu - mohou šutrák kousat? Brání se ty místní kusy tak, jako-? - jenomže si takřka solidní minutku nato uvědomila, že vlčice se rozbila o kameny, ne, že kameny rozbily ji. Jéjda, to bude tím jarem, pyl ve vzduchu, teplo v kožíšcích a jiné, znevýhodňující rysy, které s tímto ročním obdobím přirozeně přicházely! „Alespoň tak,“ pokývla s úsměvem hlavou, ačkoliv jí to prakticky sebralo kšeft, „ááale, láska občas umí spadnout z nebes!“ Tak pozor, aby si zrovna nějaký ten pták nechtěl odskočit!
„A ty půlkou zajíce jo?“ opáčila hned na to a už-už jí ušáka hezky jala vrátit, div ho ještě nestihla párkrát poplácat, jakoby to byl její starý známý. No, bylo jen štěstí, že se při průchodu přes ty magické portály omylem nestala právě tím, protože skončit jako něčí svačina - ne, díky!
„No fakt - jinak bych to nepovídala, né?“ Ocásek se jí samovolně začal znovu pohupovat a Sedna u toho hezky pozvedla hlavu, považujíc se za panečku velkého hrdinu. Jakby taky ne, když jí u toho skoro nikdo nepomáhal! A že se jednalo o starce, nó, to se taky určitě dá opominout. Stejně neměly na vybavování až tak moc času, jak se zdálo! „A měl takové úplně vyzdobené pírka, co hrála všemi barvami. Třpytily se jako led na sluníčku!“ nadchla se, nemaje síly přestat, „jedno bych ti donesla, ale vlastně mi žádné nezbyla.“ Ledaže by se ukázala Hvězdička a podělila se. Srdíčko na to měla milosrdné dost, když se jí ještě před chvílí tak hezky motala pod tlapkami, né?
Vůbec netrvalo dlouho, než se jí z té vší energie trošku začala motat jak hlava, tak oči - a jazyk od toho taky neměl vůbec daleko! Jak se do jedné vlčice mohlo vlézt tolik života? Veverka na opiátech, stihla si ještě pomyslit při bujarých pohybech vlčice, než jí svým zapálením pro... Pro co?... stihla úplně nakazit. Mokoš, jak se představila, byla polárně rozdílná od její sestry - a právě to ji naprosto uhranulo. „Daleko, no - nevím, jestli tam trefím! Sdílím ho totiž se ségrou,“ ajéje, to se ale ošklivě přeřekla! Na zlomek sekundy se kousla do pysku, než pokračovala: „No, a moje ségra má mozek trochu na kaši, tak náš úkryt furt různě... ukrývá,“ triumf její kariéry notorického lháře! Jen aby tomu ještě uvěřila její kolegyňka, protože jí toho zatím napovídala tolik, až to i Sednu začalo do jisté míry nabádat k pocitu, že tu něco nehraje. Skoro se dokonce omlouvala a orodovala za vlastní osud - v přesně danou chvíli jí však byl nabídnut netradiční způsob dopravy, a kdo by takovému kukuči mohl něco odepřít? „Mokoš, jo? Ňáký exotický!“ vyzkoušela to jméno na jazýčku, usměvavá od ucha k uchu, „tak až, Mokoš, budeš bědovat, žes prohrála, můžeš u toho křičet 'Sedno'!“ A s tím rezavé vlčici frnkla přímo pod čumákem, protože kdo hraje fér, ten nesmí takové výzvy nabízet!

>> Jižní hory přes Dračí průsmyk