Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Její vlastní ocásek se bez převelikého přemýšlení začal pohupovat do podobného rytmu, napodobujíc náladu její společnice. Ta měla ale říz - to nebyla žádná Hvězdična, ale Jiskřička! Nacucaná životem i energií přesně tak, jak to Serren - Sedna - měla ráda. Co však do celého zápasu nezapadalo... „A nekousl tě přitom?“ podotkla, tlapkou ukazující na vlastní čumáček, „do svatby se to zahojí, ale-!“ Měli králíci tohoto údolíčka zuby?! Ách, kde byla Verena, když ji vlk potřeboval! Určitě se flákala po zbytku tohoto kraje a nacházela přitom nějaké úplně zbytečné informace, na rozdíl od něj. Pokoušela se alespoň z někoho vykroutit nějakou tu šťavnatou tajnůstku o místním fungování?
„Já- já bych se nechtěl-a vnucovat! Zrovinka před chviličkou jsem si podala jednoho nafintěného ptáka, vobrovskej, fakt!“ vyžblekotla ze sebe překotně a už-už jí zajíce podsunovala zpátky, poukazujíc na mokré, místy stále flekaté chlupy od krve a vody. Hlad, božíčku, ten měla - a jak velký! - ale přijmout jídlo od někoho cizího... Žaludek udělal nikoliv jeden, nýbrž hned tři kotrmelce a Sedna si u toho vzpomněla na otrávené jídlo tam doma, kdesi hluboko v džunglích. Ani mě nehne! Brzičko ji to však pustilo, protože si uvědomil docela jiný fakt: „Ňáký magický, agresivní obr! Div mi kosti nerozdrtil na padrť,“ vejtaha jedna, „vlastně u sebe měl takový kult paniček, to by ses divila - musel to být jejich kápo! Jaktěživ jsem neviděla, že by měl někdo tolik fanynek.“ Och, ano! A teď ji určitě každá do jedné půjdou po krku, protože jim zabila jejich alfa-samce. Nebo si už dávno našly někoho jiného?
Co se tak mimoděk dotkla jedné z utržených ranek na nožce, náhle ji polily jisté... obavy. „Víš ty co, vlastně bychom se mohly projít, kdyby se nás náhodou nerozhodly pronásledovat,“ vyhrkla proto ihned nato a přestože v hlase nesla jistou míru obav, na tváře se snažila vnutit jakýsi hrdinský výraz. „A já ti ukážu- lesík! Mám tam někde noru. Obrovskou! Určitě se ti bude hodit po tak velkolepém výkonu spočnout. A kouknu ti na ten čumák, ať ti ho ještě neokoušou mouchy.“ A že neměla - co naplat, ona už to nějak na místě domyslí! Hlavně šupem pryč!

>> Irisin ráj
Májovka

Skoro se jí zachtělo kňourat jako Etoile, co místním křížem krážem jen tak pajdala, bok jeden nepořádná v pejru od dob, co si tak nešikovně hrál se synkem! Ale - ó, co to jenom je za vábivé zvuky? Ňáký lov? Neberme to zle, vždyť zas takový sadista rozhodně nebyla (na to v její rodině byli přec docela jiní adepti), jen se jí povedlo pro jednou vyslyšet potřeby svého těla a- nó, něco pod zub by se určitě hodilo! Komu taky ne, že? A kdyby to navrch bylo něco zdarma, pro co by nemusela hnout jedinou tlapkou, no páni-!
Následovala proto pach, který se s takovou čerstvě prolitou krví tu a tam občas přirozeně objevil, měl-li vlk štěstí a vánek se mu jal posloužit, nikoliv škodit - vždyť na to taky jako povoláním bývalá hrobařka měla pořádně vytrénovaný čumák! Skutečnost, že od něj také plynul jakýsi pach vlčí, zasmušila ignorovala. Jeden krok a-!! A už slábne, na to dám jed! Určitě míří na sever, dál od zajdy. A kdyby ne, tak- Tak to tomu vlkovi natřu tak, jako tomu pávovi! ...Vskutku naivní, ale naděje má umřít až úplně poslední!
Jen co však zahnula za roh a vstala tváří v... No, vlastně sehnula svůj krček níž, neboť se s vytouženou svačinkou někdo očividně mazlil, z pysků se jí vydral jen těžko popsatelný zvuk, následován zvoláním: „Ách!“ Trápení? Vztek? Nedejbože vzdech z prohrané bitvy? „Si dáváte ale do nosu, paninko,“ a asi si i "do nosu" dala?, mlaskla nakonec uznale, usměvavá, a spolykala všecky sliny, co se jí během toho stihly nahromadit v tlamě, „je alespoň dobrý? Vypadá panečku šťavnatě!“

Páv byl uloven, ego pohlazeno a poškrabkáno i v koutech, kam běžně ruka nezabloudí a Sedna se tak neubránila samovolnému úsměvu, co se jí objevil na pyscích. Trochu děsivé, pomyslíme-li na její křivý, protáhlý zoubek a krev, co se hezky třpytila v měsíčním svitu, že? „Tak jsme to nakonec zvládly!“ mávla ocáskem, potěšena nejen výhrou, ale také skutečností, že tím snad Etoile mohla něco dokázat. A pak hurá do trhání peří!
Idylka však nikdy nemá trvat věčně a protože si Serren povšiml nepříliš pozitivního naladění nad úmrtím páva, euforie vyšuměla tak rychle, jak přišla. Její zelenkavé oči se náhle staly plny němého obvinění a jak tak občas přihodil víc pírek na svou hromádku, než-li tu její... Komu by to tak bylo komfortní! Za život už prožil věru mnohé - ale ticho ženských, marjapano, na to si nikdác nezvykne!! „No, Hvězdičko, sajonára!“ štěkla nakonec v jakémsi mizerném pozdravu, aby vlčici jasně naznačil, jaký je jeho budoucí plán - totižto netrávit s ní přinejlepším už ani minutu. Podělila je? Podělila (ač ne zcela spravedlivě, ačkoliv... práce tu stejně odvedla nejvíc právě ona, nikoliv tahle plyšová hračka. Co to s ní vůbec bylo, že jí to všechno tak sebralo? Měla nějaké své dny?).
Přestože se jí na pyscích držela kyselkavá, stále čímsi ukřivděná grimasa, Sedna nakonec zamávala ocáskem a jedno pírko navíc bělavé vlčici zapíchla k ramenu, třísníce tak její čisťounkou srst krví. To čučíš, jak umím být milosrdný!, pomyslila si ještě povrchně, než jí tím samým, rudým čumákem dloubla do tváře, „a nesmutni už. Byl to agresor, moc, moc zlý páv - teď je jeho dušička v pokoji a klídku a ty se můžeš pyšnit nějakou hezkou ozdůbkou, na kterou si uklovneš kdejakého štramáka!“ A s tím už se opravdu rozloučil, nechávaje za sebou jen hromádku jejího lupu. Bůh žehnej Mois Grisu!
Protože to byl vlk gentleman, mrtvolku i svůj vlastní lup vzal s sebou - brzičko, co však Etoile ztratil z dohledu, jal mrtvolku i s pírky zahrabat a omýt se ve vodě opodál. Nechtělo se mu s ní tahat cestou k Vereně, kterou takové tělo bez duše a tepla jistě potěší jako náramně hezký dárek - první ji nicméně musí najít!

>> Severní hory
//Mizím na tu Májovku, jak jsme se domlouvali v dms, díky za hru! :D

Jméno vlka: Sedna
Pohlaví partnera: Kdokoliv, vlčice preferované
Věkové rozmezí: 3+
Preferovaná povaha: Hraví, čiperní vlci, žádní převelicí myslitelé nebo traumatizované povahy, jinak by přišli ještě větší újmě na zdraví. Bručouny taky berem :]
Čísla: 1, 11, 21

Bylo lepší, když mlčela a nepletla se mu pod tlapky - no opravdu! Sedna už byla téměř na pokraji jakésiho smyšleného vítězství, o kterém měla v plánu svojí sestře vymluvit díru do hlavy, jenomže - ejhle, kdo se nám probudil! - bělavá vlčice mu jako tupý kámen skočila přímo před tlapky. A protože už byl připraven vystartovat, omylem škobrtl a vrazil vlčici čumákem do boku. Jau?
Zatřásl hlavou, aby se vzbudil a zorientoval: trvalo mu dobrou chvíli, než mu celičká situace docvakla. Na rozdíl od své společnice nezaváhal a šel si přesně za tím, o čem už od začátku smýšlel - tohle místo odmítal opustit bez hezkých pírek, hlava-nehlava. A když se někdo konečně rozhoupal a zahrál mu návnadičku, dostal k tomu úplně skvělou příležitost!
Obcházeje páva hezky z boku, Sedna a Etoile jej měli zcela okatě v pasti. Ať už by se hnul tam, či onam, byl v obklíčení dvou vlčic. Nebyl si tak úplně jistý, jestli by si zrovinka tohle po svých věru srdceryvných monolozích její kolegyňka přála, ale ta přece nebyla mozek operace a neměla teda co povídat do toho, co se Serren rozhodl udělat - proto se jí ani neptal, slůvkem nenaznačil, jaké kroky podnikne. Ve chvíli, kdy se páv agresivně opřel do vlčice, Sedna ptákovi zezadu skočila po krku a tiskla a třásla hlavou a vrčela tak moc, až z toho musela mít Etoile trauma. Krev byla... všude. Na něm, na vlčici, na písku ráje-...
Upustila mrtvé tělo a oči zabodla do své kompličky. Ach ti muži, neumějíc si vybrat, co vlastně po vlčicích chtějí! „Náladovější už být neumíš?“ štěkl po ní a sebečernější byl jeho hlas, nemyslel to zas tak špatně, jak to vyznělo. Má před sebou očividně ještě dlouhou cestu, než se aklimatizuje vlkům, co nebyli jeho sestra, že? Mít tuhle tak za ségru, asi se hanbou propadnu na deset dob dopředu. Fakt! Narodila se snad pod váhavou váhou, že se takhle neuměla rozhodovat? „Když řekneš, že jdeš, tak snad půjdeš! Dívej, co jsi způsobila,“ nařkl ji ihned, jelikož tomu tak v jeho očích skutečně bylo, „no, alespoň si teď můžeme vzít ty jeho péra.“

Ostře se nadechl a neubránil se zklamanému vyštěknutí. „Marjapano!“ zaúpěl nešťastně, takřka si chlupy rval, jak frustrující nepochopení Etoile bylo. Zprvu se panička tak angažuje a vtipkuje o tom, že pávovi dají co proto a navrch si ukradnou ještě hrst moc líbivých pírek, se kterými se sami budou moct promenádovat - ve chvíli druhé skučí a kňučí a div nebrečí, že ho to asi (asi určitě, ty náno!) zabolí. „Tak si třeba trhni!“ prskl nakonec v nepřátelském gestu, tlapkou si u toho bouchl do země. Rychle zahoří, rychle vyhoří - takový byl vztek Serrena snad odjakživa a změna pohlaví to očividně moc neměnila. „'Ó, já jsem moc moc slaboučká a neviňoučká Hvězdička, co svítí slabě tak, aby omylem někomu neublížila, uíí!', s tím si jdi laskavě za jinýma! V tomhle světě přežije jenom ten, co chytne příležitost za pačesy, fajnovko!“ řka, hlas hořký.
V hbitém gestu jeho zoubky konečně v tom šíleně nevyrovnaném tanci zavadily o jedno z pírek páva a než se ten namakaný, jistojistě silnější opeřenec zmohl vyklovat mu oči, trhl. A hle - vítězství bylo jeho, jenom jeho! Byl by se otočil po Hvězdičce a vyplázl na ni provokativně jazyk, třeba grimasou naznačil, jak slabá a zbytečná v tuhle chvíli byla: stále proti němu však stál značně silný oponent a on se nehodlal nechat zranit z mužské marnivosti. Jednu chybu přece jen udělal: pírko opustil tak, že vletělo pávovi zpátky k nohám a on, vidíce svou zničenou krásu, tentokrát vystartoval o to ostřeji. Whoopsie?

No bóže, to je mi ale kus hadru, pomyslil si, div u toho nešťastně nemlaskl - navenek se však opovážil leda roztáhnout pysky do cosi přívětivějšího, většího úsměvu, aby ho takhle bělavá vlčice neposlala k šípku. I když, umí to vůbec? To by bylo teprve nadělení, být na první misi a hned od jejího počátku zklamat! A tak se mezi dvojicí rozhostilo neúprosné, žhavé ticho, co Sedně jen málo pomáhaly s dlouhou chvílí.
Podrbal se za ouškem (no snad mi tenhle světa kraj nedal i blechy?!), načež jí přitakal - ach, ale ovšem, že rád pozná nějaké hezké štramáky! Jen ať si svoje vlastní nádobíčko drží dál od míst, kde bylo ještě před nedávnem to jeho, a nakonec z nich mohou být i přátelé. Vždyť to byl hlavou stále vlk a to by bylo, kdyby si nedokázal s druhým samcem sednout na kus řeči!
„Vždyť ty po nikom skákat nebudeš,“ vyhrkl, nechtěje, aby ještě upustila od plánu, co se jí zprvu tak líbil - ty vlčice a jejich střídavé náladičky, jéje! Zjevně s Verenou strávil příliš mnoho času a odvykl si tomu, jak to většina z dam měla. Mít tak dcery, vychovám si je líp. Bože, jak rád on by zas nějakou ratolest u svých tlapek! „Je to prostě nastrojený pták. A utrhnem mu jenom dvě - no, možná trochu víc peří! Mu doroste, né?“ frkl, „když se v životě furt budeš do něčeho pouštět a pak nad tím takhle váhat, nikdy se nikam nedostaneš, Hvězdičko. Tak zař pořádně, ať z toho něco máme!“ a už-už do ní jemně dloubl tlapkou, aby mu dělala návnadu. Jí o krk půjde málo - ale co má pak říkat chudák on!! Hlava celé operace, ba i jeho výkon!
Ocásek se mu samovolně rozhoupal, jen co se vydala kupředu. A že trochu zazmatkovala, jéjda - to se stane každému, fakt! Kroutil u toho očima jako když se žížaly snaží dostat ze zeminy, aby je déšť neutopil. Nakonec do Etoile hrubě strčil (čtěme jako: vlčice se cítila, jako když do ní vrazí muška, protože Sedna měla sílu jako larva mravenečka), „tak mi aspoň uhni z cesty,“ procedil skrz zuby, a šel na páva sám. Ještě, aby si u toho vykasal rukávy!
Páv se však zdál opravdu vztekat, a návnada mu tak chyběla. Protože však odmítal srazit svůj hřebínek a přijít k slečně s prázdnou, bez trofeje, jal se započít s pávem prapodivný taneční kousek. Kdykoliv po něm páv dloubl, uskočil, co mu síly stačily - a pak mu hned vypálil zoubky u zadku, aby pírko polapil. Kéž by mu tak ta vlčice, co slibuje hory a hned zas fňuká, že nechce, pomohla! Nebylo vůbec překvapivým, že ho páv párkrát stihl zobákem bolestivě klovnout přímo po obličeji, až mu z toho přivodil krvavou ranku. Jemu samotnému se párkrát povedlo oběhnout si jeho královskou výsost a cvaknout zoubky po peří - že by se mu ale dařilo, no... „No, Etoile! Šup naňho, když už ti ho tu tak hezky předehřívám!“ zda si z vlčice utáhl, nebo to myslel jako výzvu, to už těžko říct!

Zdlouhavé vyprávění o vlcích, co se cítili jako vlčice a naopak bohužel Sedna nepotřebovala, sebevíc si Hvězdička myslela, že mu tím pomůže. Nepomohla. Pokud by se musel přiznat, vlastně by dokonce i zmínil, že mu toho bylo o to hůř a mizerně! V tlamě to zanechalo hořkou, lepkavou pachuť, žaludek byl celý naměkko a hlavou vířilo tolik myšlenek, až sám sobě vypadal jako zdivočelý severák, co se tu a tam kdysi proháněl džunglí. Bylo mu z toho všeho zle. „Tak to je dobře, že to není můj případ,“ odsekl lhostejně, krčící čumák, „protože mně to divné přijde.“ Jaké úsměvné, lhát sobě samém, že? Celé tohle povídání mu zvedalo kufr, neboť zářilo přímo na jeho slabiny - a to Serren nechtěl. Ne tady, ne teď, ne kdykoliv.
A když k tomu navrch Etoile přidala samce, jeho hlava samozřejmě ihned skočila do představy toho a on nezvládl ukočírovat šok, který mu přejel po tváři. Vlčice ale takové... Byly, že? Do kolen z vlků. Proto se Serren fyzicky přinutil roztáhnout koutky to zubatého úsměvu a pípnout: „Tak to mě s nimi někdy musíš seznámit.“ Hvězdička z toho mohla pobrat leda tolik - Sedna se asi styděla, jen co se zmíní slovo samec!
Rád, že takovéhle zdvořilosti brzičko hodili za hlavu, Serrenovi samotnému se párkrát zamýkal ocásek. Ano, och ano! Tohle bude loupež století! „Ale ovšem, vskutku,“ zaplesalo mu srdíčko, jen co mu tak řekla, „nuž - běž! Nebudeme přece čekat celou noc!“ A hrr na ně! Svorně vyčkal, než dáma vyrazí a uloupí si paví pozornost, než sám pomaličku vyrazil kupředu.

Pozvedl své pomyslné obočí, ale že by něco řekl, to nikoliv - gesta občas totiž za vlky mluví líp, než samotná slova! Však on z ní jednou vytáhne, co za lumpárnu ve skutečnosti chtěla podniknout. Osmahnout ho na klacku? Přidat k tomu vraní oko a servírovat s úsměvem na pyscích? Nevěřil jí ani čumák mezi očima, natož tak fakt, že ho neprovokovala.
„Ty mi jako nevěříš?“ ozval se, zatímco se mu u toho zkrabatila tvář - a to ne v zrovna dvakrát tak přátelském gestu. Serren - ne, Sedna - jala stoupnout s odhodláním samce, co je připraven bránit své ego. K popukání pro někoho, kdo před sebou viděl chcíplotinu, že? A jak neohroženě se u toho snažil tvářit! No nebyl přímo k popukání! Jen co z úst však vypustila ty naoko pěkné slovíčka, srdéčko mu udělalo prapodivný kotrmelec. Ach, to- ach. „Byli jsme mladí,“ přiznal, tentokrát se studem, protože se doteď cítil za svůj čin pošetile, „nezkušení, nikdo nám o takových věcech moc neřekl, protože to bylo tabu... Uh. Ale můj syn - jedináček,“ no zeptejte se jakéhokoliv rodiče na svou ratolest a nečekejte, že o ní začne básnit! Ačkoliv... Toulouse nebýval jedináčkem. „Nádherný. Hezký po tatínkovi,“ zazubil se, aniž si uvědomil, že Etoile jeho narážku nepochopí. Stál před ní vlk? No nestál, no!
Zamyšleně se ohlédla po pávovi, který je v tuhle chvíli určitě musel propalovat pohledem. To by bylo zábava, kdyby ovládal magii ohně a obrátil karty! „Ale samozřejmě,“ zalhal, jen co se Etoile zdála pustit své zdráhavosti. Takhle se bude moct Vereně dokonce fyzicky pochlubit se svými nabitými zážitky, no skvělé, přímo úžasné! „Obětuješ se zas? Víš, kdybys ho ještě trochu potrápila, tak bych se mohla já přikrást k jeho pozadí a oškubat ho!“ zazněl, malujíce do písku jakýsi drobný plánek. Dokonce i ztišil hlas, aby je náhodou ten pták neslyšel!

Třebaže pochybujíc o duševním stavu vlčice, musil uznat, že na tom sám nebyl dvakrát tak nejlíp. Možná právě proto se po onom zmiňovaném, vysoce nebezpečném kuřeti poohlédl a následoval tak směr, kterým ukazovala. Jakmile zjistil, že mluvila pravdu, neodpustil si trošku vykulit oči a uhnout pohledem. Co v místních končinách ještě neuvidím, zadumal, k večeru aby tak pestré kuře nechrápalo, no to mě podrž!
Nevěřícně zakroutil hlavou - to zvíře jakoby jí rozumělo! Byla to snad nějaká šamanka? „Vsadím se,“ usmál se po chvíli, až mu u toho hezky vyčuhoval pokroucený zoubek, „žes mu chtěla jedno z těch pírek ukrást!“ Kdyby toho ptáka byl býval potkal dřív, taky by neodolal! Až na to přijde, milerád jí pánovi a jeho chloubě předhodí. Šahat na něčí hrdost, to bylo věru troufalé!
„Ne, ne, takhle je to správně! Fakt, přísahám! S áčkem, Hvězdo,“ zavrtěl tlapkami i hlavou, aby svým slovům dodal ten správný šmrnc, „přísahám na- svoje děti!“ ouch, tak to ho zabolelo ještě teď. Ačkoliv byli se svou partnerkou rozvedení a v pranic vřelém stádiu mluvení, Toulouse byl... No, Toulouse. Kdo by si ho byl býval nezamiloval, ač s ním trávil byť jen pár dní za úplněk?
Probudil se ze svého sekundového zasnění jen aby v rozpacích povytočil hlavu za pávem, co je ne a ne opustit. Etoile byla teda... Fíha, věru třída! „Nechceš se radši projít? Abychom ho setřásli,“ navrhl po chvíli, než se záškodnicky zakřenil tak, že mu vyčuhující zoubek dřel o pysk, „ledaže... Bys chtěla jedno z těch pírek?“ navrhl. Ach, jak jinak si získat přátele, než oškubávat ptáky!

Uplynula věru dlouhá doba, co na sebe zíral a zkoumal každičký chloupek, co se odlišoval od jeho původního vzhledu. Zoubek mu zůstal, to jediné štěstí měl - a barvy, ovšemže. Jak jinak by svět věděl, že patří ke své sestře? Zbytek těla byl nicméně... žalostně diverzní od toho, co celičký svůj život považoval za samozřejmost.
Čas, v němž lamentoval nad vlastním životem, však spěl ke konci - a to rychlostí samotného světla, zdálo se. Jakmile se k jeho ouškům donesl cizí hlas, tak přece jen tu někdo žije!, v hrudi vlka - vlčice! - se vzedmuly náhlé obavy. „Slepice...? O čem to ta cáklá cérka mluví?“ Ach, vždyť si ani nestihl připravit žádnou masku, žádnou hereckou roli!
Blížila se rychleji, než se mu líbilo. Zátylek se mu celý zježil a ouška klesla k hlavě, netušíce, co ho s přívalem velké vody čeká. Tak ta nemůže mít všech pět švestek pohromadě, pomyslil si, načež oněměle zíral na zajímavě zbarvenou vlčici, co se jako červ jala vytáhnout čumák z písku. „Etoile?“ vyřkl, ačkoliv to z jeho tlamy vyšlo spíš jako překvapené vypísknutí. Chvíli na vlčici oněměle zíral, než mu došlo, že by bylo vhodné říct své vlastní jméno: „Áa, ovšem! Já jsem- jmenuji se Se- Sedna?“ jestli existuje nějaké božstvo, tak nade mnou, prosím pěkně, drž dohled, nebo ti rozbiju tlamu! „A, a nejsem místní. Přišel- přišlA jsem sama, dobrovolně, a teď se tu rozhlížím,“ vyžblekotal ze sebe dál - a čím víc mluvil, tím přesvědčivěji zněl.

<< Dračí průsmyk

Vskutku prapodivné, jakou diverzitu místní kraj měl! Všechny poznámky si samozřejmě zapisovala do pomyslného deníčku, pečlivě, chtěje své sestře předat jen ty nejšpičkovější informace. Ať se opováží mi za to dát něco horší kvality, nebo-!! Nebo co, vlastně? Tělo zbídačené hladem a experimenty, přesto však nové, nevlastní, neschopno věcí, které ještě donedávna byly samozřejmostí. Bylo vůbec dostatečně silné na to, aby přežilo podmínky těchto končin? Líbal by nožky komukoliv, kdo dal, že zdejším právě pučelo jaro.
Než se nadála, tlapky se jí zabořily do příjemně hřejivého lísku a vydávaly tak uklidňující zvuk, až z něj - ní - dočista opadl jakýkoliv stres, co se jí usadil v hrudním koši. Měsíční nitky pracovaly vskutku pilně a voda tak odrážela čirý křišťálový svit, co při bližním prozkoumání také působil jako skvělé zrcadlo. Hrůzostrašné, že?
Když Serren viděl svůj odraz poprvé, ucuknul od vody dál a mechanicky vnutil roztáhnout plíce ztěžklým nádechem. Nečekal to - vlastně to napoprvé ani nechtěl. Namísto lamentování nad svým osudem se přinutil očima kousek po kousku následovat své novodobé rysy. Občas se jich dotkl tlapkou, a jindy se jen... díval.

<< Křišťálové jezero

Bylo to nesmírně zvláštní, být zase o samotě, bez sestry - bez svých druhých plic. Dvojčete, se kterým strávil celičký svůj dosavadní život (opomine-li své syny, samozřejmě). Bude to na místních ostrovech vždycky... takové? Až si najdou smečku, možná přátele, dá-li štěstěna, už spolu zjevně nebudou trávit takovou spoustu času, jako doposud. Třebaže se to právě v tuhle chvíli zdálo být naprosto ideálním, protože být od Vereny znamenalo mít jakýsi žalostně potřebovaný čas zapomenout na svůj problém, budoucnost toho všeho byla... Určitě by mě nenechala někde hnít, i kdyby jí to bylo k prospěchu. Alespoň by mě k tomu řekla pár hezkých slovíček, jak to umí. Ale kolik toho na tom bylo pravdy? Pokud dala Empatii k adopci, pak-
S drobounkým povzdechem se protáhla jakýmsi prapodivně mrtvým místem - zaregistrovala přitom společnost jakýchsi obrovských vlků, a z jakýchsi důvodů jí neznámých se jí zvedl kufr. Oba takhle z dálky vypadali jako dvojice věru namakaných borců a ona by klidně prodala své orgány, jenom aby si jí nevšimli. Což bylo, samozřejmě, nepříliš náročné, neb se její kožíšek lehko opomenul. Jak výhodné, že?

>> Irisin ráj

Bez jakéhokoliv komentáře si ji přeměřil neurčitým pohledem, snad jakoby měl jakousi potřebu vyřknout lehkomyslné: "Vážně?" Protože si nicméně chtěl zachovat všechny končetiny, nebo spíš právě jazýček, od komentáře takových mezí raději upustil. Ještě bych skončil jako její noční svačinka, postěžoval si sobě samému, slupla by mě rychlej, než malinu. ...Ale necucala by spíš morek z kostí? ÁACH, tohle tělo, tahle odporná, cizí schránka!
Pobaveně zvedl pomyslné obočí, ale mnoho toho věru nenamluvil. Zdálo se, že právě tuto roli si na sebe mileráda vzala jeho sestra, které teď dělal... No, vlastně podpantofláka! Kdoví, zda tomu tak bude vždy, co si budou na blízku?
„Ty-“ frkl, hlas tvrdý a nepřístupný, ač se v něm přesto odrazil... Smutek? Pokud Verena milovala život a život ji (kdo by miloval takovou...? No,), pak byla empatie potomek, který se rozhodli dát k adopci a co zdědil veškeré znaky po partnerovi její - jeho? - sestry. Sebeméně by si to býval přiznal, vlčice po jeho boku ťala do živého a on si nebyl tak úplně jistý, jak jí říct, aby s tím přestala. Snad i proto, v naději se vyhnout dalším komentářům, co jej zabolely všude po těle a hlavně na srdéčku: „Jih,“ vyhrkl, snad až příliš rychle - trochu se zastyděl, snad by mu i byl býval přeskočil hlas, kdyby byl stále vlkem. „Chtěl bych - uhm, chtěla? - jih, půjdu přesně tam,“ zopakovala s o cosi větší odvahou, jakoby se byl býval ostýchal projevit se svým novým hlasem, „kdyby ne vlky, najdu tu alespoň materiály. Vlci se přece nemůžou procházet tam, kde zrovinka budu potřebovat!“ Pesimista, a jak hezky doplňuje svou drahou sestru! „Nu - sajonára! Dva až tři dny, o nic víc, o nic míň!“ pohrozil, ale moc dobře věděl, že to nemělo pranic velký, či absolutně žádný efekt. „A Vereno - moje tajemství je jenom mezi mnou a tebou. Nikomu o tom neříkej, nebo nás ještě otráví!“

>> Dračí průsmyk

Samozřejmě, že se mu zježil kožíšek až za krkem - skřek, který ze sebe sestra vydala, nebyl kterak příjemný! Bylo možné, že se místo samce jednoduše měnila v nějaké zvíře? Ach, ano, to by jí bylo tak podobné, kdyby se někdo ptal Serrena! V očekávání z ní však ani přes překvapení nespustil zrak a pro osobní uspokojení jí zamával tlapkou před očima, neb se zdála být zaseklá v nějakém prapodivném tranzu: „Vere-?“ řka, přes pysky mu však vyšlo syknutí nad dalším úlekem. No ne-ne, ona nezapomněla, jak se mluví mou řečí!
Brzičko nato nasadil zadumavý výraz, tu a tam si pobrukujíc. „To je mnoho dní, mnoho nocí. Jedna na sever, druhá jižně,“ zvážil, „jezero takového třpytu poznáme, jistě. Šikula!“ Bylo to tak zvláštní, nemoct pořádně dosáhnout na její hlavu, aby jí na ní párkrát škádlivě poplácal. Sebevíc si to často zapíral (ať už sourozeneckou rivalitou, nebo samčím egem), Verena byla vskutku inteligentní vlčice, která by se ve světě jen těžko ztratila. Beze mě i se mnou, co by tak byla... Kdybych... „Hlavně se nenech sežrat nějakým poťouchlým ňoumou. Nebo- nebo žádného nesežer ty,“ varoval, hlas pln obav z toho, co by se místním mohlo stát. „Musíme udělat co nejlepší dojem na... co možná nejvíc vlků,“ pokýval sám sobě hlavou, jakoby si to potřeboval podtrhnout, „ano, jistě - čím víc, tím líp!“
Bylo to věru krásné, tak proč si to nezkrášlit slovy? Jeho únava a útrapy, doposud pevné jako skála, konečně povolily a Serrenovi se na pyscích objevil drobounký, zubatý úsměv - jeden špičák mu totiž nepěkně vyčuhoval. „To víš; dobrá společnost umí šicko zabarvit do růžova!“ zvolal zvesela. Ach, ano, ano prosím, někdo přimějte měsíc zbarvit svou bělobu do nádechu nádherného purpuru!