Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Luka

Namísto odpovědi na cokoliv jiné se zaměřil na hlavní pointu, snad jakýsi klíč, kterým mohli odemknout dvířka k celým ostrovům. „Kdoví, jak jsou ostrovy velké, vskutku! Možná, že tu panuje jenom jedna a diktuje všem, tulákům i členům, jak si mají počínat. Jako nesmrtelný svit slunce.“ Pokud by měli smečku, získali by markantní náskok nad všemi jinými, co na ostrovy mohli přijít tak, jako oni - a kdo něco ví, ten nad druhým drží jistou moc. Vedle toho by se jim to samozřejmě hodilo k přežití vůbec, nehledě na uspokojení hlavního pilíře jejich potřeb, tedy pocit bezpečí. „Možná by nebylo na škodu se rozdělit,“ zadumal nahlas, stále udiven novodobou výškou v jeho hlase, „poznáme tak ostrovy každý z jiného úhlu, jako když se stíny kroutí jinak pod každičkým paprskem.“ Třeba by tím konečně mohl získat čas zpracovat... No, tohle?
Mimoděk se podíval po svém těle. Měl chuť nad tím vším vůbec přemýšlet? Mělo všechno to uvažování a snaha skroutit své mizerné chápání smysl?
Vytrhl se ze svých chmur, jen aby po sestře hodil drobný úsměv: „Ó, nadpřirozené bytosti z nebezpečných krajů,“ zanotoval, „třebaže krásné, umíme být smrtelné,“ tak-tak! Ach, kéž by u sebe měl - měla - nějaký ten jed! Měla si je vzít s sebou, dokud ještě mohla; teď už se jim jen těžko svede prostoupit portálem. Co by se stalo, kdyby tak znovu učinil? Stal by se zase vlkem, nebo by tentokrát třeba změnil věk?

Nebýt vždy při sobě? To byl tak absurdní výrok, až se musel fyzicky pozastavit. Myslela to vážně? Nebo... Ne, nesmysl - drželi při sobě jako když mech, ztěžklý svou službou, usedá na kmeny, jako když se pod čepičky hub skrývají broučci, jako... Neodlučitelné dvojčata. Tak, jak tomu bylo vždycky. Vlkovy koutky - koutky vlčice - na moment poklesly. „Ale ty bys mě přece nenechala samotného. Viď, že ne?“ řka tu záludnou otázku, na kterou jeho sestra třeba ani nemusí mít odpověď. Pokud se však chce dožít rána...!
Vytrhnut ze svých vlnek smutku stařectví a moře po vlčici v naprostém šoku vyvalil oči, div mu obě nevypadly z důlků. Nemůžeš s tím taky dát už pokoj, ty opelichaná megero?! „Nezkoušej pokračovat, Vereno! Máš mě tu podporovat a místo toho mě tu dusíš jako léčivky sníh!“ vyštěkl po ní s prchajícím vztekem, až mu u toho omylem odletěla slina. Rozhořčení, obrovské! „Musíme hledat smečku, která by se postarala o nás dva,“ připomenul jí, jakoby to už někdy zmínil, „kam půjdu já, půjdeš i ty. S tím se holt vlčice budou muset smířit - a smečky stejně tak!“ Ačkoliv byl jeho hlas pln rozhodnutí, Serren si nebyl tak jistý, zda by to nebylo právě naopak: Verena byla vlčice plných, věru obdivuhodných tvarů, co očividně měla sílu za ně oba. Zkušená léčitelka a o to šikovnější patoložka, kterou by uvítal každý, kdo nebyl hloupý. A on? No, jak se to vezme...
Zdlouhavě vydechl, nechávaje na sebe působit všechnu přírodu, co se jim tu tak krásně stavěla na obdiv - skoro v uších uslyšel zacinkat přenádherný hlas, co jej zval blíž. Cítil, jak se mu teplo místního údolí vlévá do krve a pomalu se dostává celým oběhem až k srdci, kde si kousek po kousku kovalo malou, skromnou komůrku. Jak mile v ní bylo, to útulno, ten domácí nádech! Bylo to až k neuvěření, kam měli tu možnost se dostat. A tohle všechno... Jenom jejich? Tetelil by se štěstím, kdyby radost přebíjela náhlý, pochmurný nádech, který s tichošlápstvím noci přicházel. Věru, tohle místo je od nynějška to, kterému budou říkat domov. Už nikdy neuvidí svou džungli - tu, kde provedli první krůčky, svá první slůvka, kde chtěl založit rodinu a možná jednou i dožít, dala by-li štěstěna a oni zvrátili zlo autorit...
Z pod pysků se mu vydral tichounký, posmutnělý povzdech. Ach, ano - třebaže se jim tu povede lépe, přežijí, tak... Tak to nikdy nezastíní vše, čím si doposud prošli. „Pojďme dál,“ rozhodl, do hlasu se pomalu vkrádaje jakýsi zmodralý, hluboký stín, „je tu na nás moc vidět.“

>> Křišťálové jezero

<< Ovocný lesík

Už by vykročil, když v tu se na svou sestru otočil s drobným úsměvem, oči vytřeštěné tak, až by se jeden bál, že mu vypadnou. Nebylo pořádného dne, kdy takové věci neslýchal a očividně mu to nebude odepřeno ani tady! „Já ti dám takového- že-! Udělám z tebe mleté maso a naservíruju si tě s BRUSINKAMA!“ ani nedokázal pořádně vložit do slov, co mu všechno projelo hlavou, a už-už se po své nejdražší sestře ohnal zoubky, chtěje ji složit k zemi. Vždyť to taky ani neucítí, mrcha jedna! ...To se mu ale samozřejmě nedařilo. Proč? Byl přece - á, nejsem. Nakonec to tak musel vzdát, jak pateticky se tu čepýřil jak starý, zesláblý kačer. Ne - kačena. „Tohle tělo je tak- uggh!“
Frustrace stranou, sestřin optimizmus, tak polárně odlišný od jeho vlastního pesimizmu, pozvedl koutky jeho pysků do drobounkého úsměvu. Ano, musí hodně přibrat, pak intenzivně trénovat... Možná si nějakým chirurgickým zákrokem Vereny prodloužit tlapky. Pak už by to byl zase ten starý-dobrý Serren!
Naoko seriózně zvážil její nabídku, nedělaje si pranic velké starosti z její výhružky. Byla to léta, celičký život, co takový šum ve svých uších slyšel - jedním tam, druhým zase honem ven! „Kdybys mi lovila sama, samozřejmě bych se nezlobil,“ připustil nakonec, co u toho hezky mrkl, „ve zdraví i nemoci máme stát při sobě, to jsme si slíbili už jako děti!“ zalhal, fabrikujíc jejich společné dětství. Když už však byl u slibů, jeho tvář se znenadání rozzářila a on si div v kroku neposkočil, chudák nadšený jako malé děcko: „Musíme najít nějaké barvy, a- a pak- no, dlouho jsme neudělali nějaký rituál, a tak mě napadlo, že bychom-“ řka, jazyk se motajíc přes vše, co se za tak krátkou chvíli snažil vyjádřit. Bylo by možné, že by se mu právě tím vrátilo jeho původní tělo? Asi ne, ale štěstí na cesty, to by se jim tuze hodilo. Kdoví, kam je vůbec vítr zavane?
Louka, na kterou se spolu dostali, byla... přenádherná. Všechny ty divoké barvy na tak otevřeném místě - dech se mu zastavil nad tou září, která pohltila snad celičký svět. Nestávalo se to běžně, že jeden v džungli takový úkaz zřel! „Vereno, kukaj na to,“ nechal se slyšet, točíce hlavu jejím směrem. Úsměv, který se mu nesl na pyscích, byl přímo k popukání - jeho křivý zoubek byl neposedný a žel nebyl ovlivněn změnou, kterou zbytek jeho těla postoupil. „Zvolili jsme si fešné místo na život, jen co je pravda.“

Poměrně nešťastně svýma očima ještě jednou projel kdejaký ten koutek, co zvládl zaznamenat - nejenže byl vlčice, on navrch ještě musel ztratit na tolika své váhy... Nabylo mu zle, jen co si právě tenhle fakt uvědomil. „Někdo mě musel cíleně otrávit,“ snažil se odporovat s rozumem, v nekonečném boji, „tohle nemůže mít racionální vysvětlení!“ Jaké rozhořčení, jaký vztek! Div se po Vereně nevrhl, jak se v tom neustále nimrala, ale - to už holt byla ona a její dychtivý zájem o takovéto zvláštnosti. No jó, léčitelé jsou a budou vždycky takoví tak trochu mimo. A na něm to dneškem platí dvakrát tak. V tu se mu však zježil zátylek: „Myslíš, že bych mohl být nemocný tou...?“ žaludek mu ihned udělal kotrmelec. Tak to ne, jen to ne!
„Smrdělo by ti z tlamy. Najdeme ho a zrovinka otestujeme i na tobě!“ přiznal zcela upřímně, zatímco se mu panenky protočily zrovna tak, jako když tančíval se svou někdejší partnerkou. Proboha! Co by na to byl býval řekl jeho syn?!
Vzdech na účet své sestry, „ach, to by ovšem bylo nemilé,“ a už-už přešel ke své sestře blíž, ač téměř smeten k zemi tím, jakou slabostí jeho tělo oplývalo. Otrava! „Musíme to tu hned prozkoumat,“ zavelel. Teď totiž-... A očima nejednou zabloudil k místu, kde portál nechal zvláštně rozházenou trávu - museli jít s chutí do života k životu. „Padne noc, v tu mají vlci pré, ni? Pak tedy kupředu, ó má rytířko, vzhůru novému a nepoznanému! Zůstat na místě, to by z nás vyrostly stromy, a ač by nám tu bylo tuze dobře, nerad bych takový osud zažil,“ zamával nakonec ocáskem, než u toho bolestně zasykal - jau, jau, tohle byla ale pořádná prachovka! Zvedaje jednu ze zadních tlap, nesmyslně sklonil svůj krk a ocas stáhl mezi nohy, aby si ho mohl trochu takhle vzhůru nohama prohlédnout. Byl tak... Tak opelichaný! A ta prázdnota tam, kde- no, on asi opravdu omdlí. Nakonec jen zdrceně zachroptěl, tělem mu projel mráz: „No krucifix,“ zničený ztrátou své někdejší chlouby.
Musí docílit toho, aby ji zase nějak našel, nebo jinak...!

>> Luka

Že si zrovna jeho vybrali k tomu, aby mu portál dočista zamíchal s obsahem žaludku! S nevolí a zamračeným výrazem se ledva převalil na záda, jak se tak nemotorně rozplácl, a následně postavil na vratké nohy. Všechno se tu zdálo být tak... obrovské! O čem to však brebentila? On - sestra? Pro jistotu se jal podívat na to, zda byl tak zřízený, jak z jejích slov vyplynulo, a- „HÉ?“ štěkl v úděsu, tlapka div nesrazila tu druhou, jak mu obě vyjely osahat si tu novou strukturu. A pak - zvedl k očím vlastní tlapku, tak malou a delikátní, až by se bál, že ji rozbije. Byla skutečně jeho? Nejednalo se o nějaký blud?
Skoro až omdlel - namísto tak radikálního činu však jen polkl, a vzhlédl s naprostým šokem k sestře. „Proč si to jako nevzalo tebe?!“ prskl ve svém neštěstí, ačkoliv toho brzičko svou vlastní vůlí ponechal. Tohle... byl třeba jenom zlý, věru krutý sen, co vůbec nic neznamená. Musilo to být působení nějakého kouzla, a ty vždycky přece pomíjejí!
Snad i proto se to pro tuto chvíli rozhodl vytěsnit, spolu s bolestí, co nepříjemně šimrala a táhla se po... různých místech. Tohle byl prostě omyl - nějaká dočasná chyba, co se sama samotinká jistě brzo napraví. Samozřejmě. Teď máme na práci důležitější věci!
Nakonec tak nakrčil čumák, pokyvující motající se hlavou, „smrdí to tu jarem,“ podotkl mimoděk, a - zase ten zvláštní hlas, jakoby mu kdesi hluboko v hrdle skončila moucha a otravně bzučela! Bzz, bzz, bzz. Že by nějakou omylem spolkl, když se přesouvali? Nu, bylo to možné: mrtvol tam leželo desítky. Tfujtabl! „Je to jen dobře,“ zadumal, zatímco odplivl hlen, „co také by sa nám mohlo stát, kdyby tohlensto byla stejná díra, jako ta-! No,“ však byl to jejich domov - tedy, býval. Bude zvláštní, aklimatizovat se do... No. Jiného kontinentu. „Myslíš, že tu čují naší řeči?“ řka. To by ještě bylo, kdyby tu třeba vlci ještě nedosáhli schopnosti mluvy!
Její miloučká pomoc byla samo-sebou vítána! „Až se to zpraví, musíme zjistit, co za tím vězelo,“ pronesl, dělaje první vrávoravý krok, „možná nějaká kletba? Nebo daň? Óch, jak je to hloupé, muset za všecko platit velké ceny a ani si nemoct vybrat! Jako-“ a pokud mu Verena nezavřela v čas tlamu, mluvil dál, rozvíjeje své myšlenky jako strom s mohutnou korunou.

>> Minulost
Pachuť, která v ústech přetrvávala, byla krajně hořkosladká. Jako když se jeden nadchne pro kyselé ovoce, jen aby zjistil, že bylo skrz naskrz prožrané chrobáky a patrně už v procesu kvašení - „budou z nás nýmandi. Ze srsti nám táhne smrt,“ zavrčel si pod čumák, bytostným opakem své sestry, neb její optimizmus žel nebyla nakažlivá nemoc. Ještě naposledy se otočil, jakoby mohl zřít svou minulost, táhnouc se daleko, daleko za všecky ty hory a kopce a potoky i mohutné řeky. Chtělo se mu to vůbec opouštět? Kdoví. Kam však vkročí sestra, tam půjde i on - bez výjimek.
Jakmile Verena prošla nenasytnou bránou, konečně své oči zaměřil zpátky na magický, jim tak osudový portál. Obyčejný, sic nesoucí tíhu miliona životů, které jím prošly. Rozčtvrtí je na kusy, zbyde po nich jen jeden jediný chloupek? Možná - to už byl risk, který museli podstoupit, zda-li chtěli začít nový život.
A chtěli vůbec? Nechat za sebou celičký ten svět, co stavěli i ovládali, který shořel pod jejich tlapkami? Bylo to nesmírně... těžké, rozhodnout se tady na místě. Kdyby však otálel, mohlo jej to teleportovat pryč od sestry - a to si nedokázal představit, sebevíc se snažil. Verena byla jeho levá mozková hemisféra, kouč i boxovací pytel; vždyť by bez ní nedal ani ránu, co si teď zbyli... zbyli.
On a ona, proti nim svět, ne-li vesmír. Už to bylo léta, co je rodiče opustili...
Pak už stačilo jen udělat první, krok, a-
Všechno to začalo zahradou.
Čumák se mu celý zkrabatil, oči přivřené náhlým výbuchem sytých, nádherných barev již zapadlého sluníčka. Och, to bylo ale neštěstí, že se jali vykotit se na nový koráb právě když na tohle místo měla padnout černočerná tma! Kdo to jen mohl tušit?!
Tělem mu zapraskala neskutečná bolest, cítíce se jako vzduch, když v něm vybuchne ohňostroj. Och, proboha! To bylo utrpení, to bylo nad jeho síly! „Vereno,“ zasípal chraplavým, prazvláštně vysokým hlasem, „cítíš to taky?“ bolest, samozřejmě. Neskutečnou, palčivou bolest, co se jako horečka jala zle vládnout každému z jeho údů.