Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Alatey

Následovala jsem vlky přede mnou do úkrytu smečky. Rozhlížela jsem se kolem. Z počátku to nevypadal zvláštně, ale jak jsem kráčeli dál a dál, rozhodně se úkryt změnil v něco, co jsem v životě neviděla. Ocitli jsme se ve zvláštním komplexu. Nevěděla jsem, kam se dřív koukat. Kamenná podlaha byla pokryta lišejníky, uprostřed byly stromy. Líbilo se mi to tu, ač se zdálo, že to tu není zrovna nejbezpečnější - válela se tu mrtvá koza. Pro průstupu pod oblouk jsem položila úlovek na zem, kam Einar řekl. Dále jsem ryšavého následovala dál do úkrytu.
Šli jsme dál, měla jsem potřebu se stále rozhlížet, ale zároveň jsem musela dávat pozor pod nohy, abych nedopadla právě jako ta koza. Došli jsem ke čtvercovému útvaru, kde byly ony stromy. Tam se ryšavý posadil a začal mluvit. Přikývla jsem. Úkryt byl tedy posvátný a nesměli jsme sem nikoho vodit. Dávalo to smysl, přeci jen si nebudeme vodit do úkrytu cizince, které neznáme. Tedy... I my stále byli cizinci, ale Einar nám to sám navrhl, že můžeme zůstat, no ne? Pohlédla jsem na Mercera, který nabídku přijal. "Také přijímám. Děkujeme," pousmála jsem se. Těšilo mne, že jsme byli pod jeho ochranou a mohli zůstat tak dlouho, jak jsme jen chtěli.

Einar dále už nic neříkal. Docela mě to překvapilo, myslela jsem, že okomentuje naši práci a případně nám sdělí nějaké rozhodnutí nebo tak něco. Já sama se neozvala, neměla jsem nic na srdci, o co bych se podělila. Ono co taky říkat s plnou tlamou chlupů našeho úlovku, že? Očkem jsem koukla na Mercera, který také nemohl úplně mluvit a ani Vidar nic neříkal. Vlastně jsme byli všichni tiše a tiše jsme následovali i ryšavého, který nás vedl bůh ví kam. Nemyslela jsem si, že nás vede k nějaké propasti, kam by nás poslal.
Opět jsme se objevili na uzoučké pěšince, která se zdála nekonečnou. Neměla jsem ponětí, kam to vlastně jdeme. Tázavě bych se i podívala na Mercera, který by mi nějakými posunky napověděl, ale cestička byla úzká, tudíž jsem se držela za ním. Nakonec jsme se dostali k místu, které se zdálo být velmi zajímavým. Že by snad úkryt smečky? Líbila se mi myšlenka odpočinku někde v klidu.

→ úkryt

Vyčkávali jsme, až k nám Einar dorazí a bude nám k tomu moci něco říct. Byla jsem vlastně připravená na cokoli. Sic by mě to asi mrzelo, kdybych tu nemohla zůstat, na druhou stranu jsem tulákem celý život a nedělalo by mi problém v tom pokračovat. Každopádně bych nerada o Mercera přišla tím, že by nás ryšavý rozdělil - mě vyhnal a jeho si nechal, nebo obráceně, což mi přišlo nepravděpodobné. Souhlasila jsem s jeho slovy. Dávala mi to větší smysl pomáhat průběžně, než jednou při přijetí a sem tam následně. Avšak nevěděla jsem, jak to má zrovna Alatey. To asi brzy zjistíme. Také mě těšilo, že jsme byli v lovu sladění, ještě aby ne... Cestujeme spolu už několik měsíců a přišlo mi to, jako kdybych ho znala celý život. Sedl mi natolik, že jsem mu dokázala věřit a považovat ho za přítele, možná víc? Sama jsem si tím nebyla jistá, avšak cítila jsem tu změnu, která postupně přicházela.
Brzy však přišel Einar spolu s dalším vlkem, kterého jsem neznala. Nečekané. Vlastně jsem za tu dobu tady znala jen Mercera a Lissandru. Ryšavý se omluvil a rozhodl se nás někam zavést. Nic jiného neřekl. "Také mě těší," broukla jsem k béžovému, čapla zajíce a vydala se za alfou.

Mercer se mnou souhlasil. Ono ještě aby ne, určitě jsme je vylekali a nebyla šance, že by se tu zdrželi, když jim hrozilo případné nebezpečí. Hlavní bylo, že jsme vůbec nějaký úlovek měli a já na něj byla pyšná. Sice to nebylo příliš, ale lepší něco než nic. Také mě zajímalo, kolik tady těch zajíců je, když Einar upozorňoval na to, ať tu všechny nevylovíme. Bylo by to docela blbé, kdyby tu nic nezbylo, muselo by se chodit lovit někam jinam.
Pokývala jsem hlavou. "Snad bude. Snažili jsme se," zazubila jsem se. A pokud ne? Nedá se asi nic dělat a my bychom zřejmě museli odejít a hledat jinou smečku. Ale těžko říct, jak říkám, nejsem smečkový znalec. Všechno se učím tak nějak za pochodu a troufám si říci, že mi to zatím jde, ač jsme toho vlastně moc neudělali. "Aha, ale to asi chápu. Vlk by udělal něco na začátku, přijali by ho a pak by se mohl flákat..." zamyslela jsem se. "Hm, to asi není, aspoň alfa zjistí, koho to vlastně před sebou má." Něco na tom opravdu bylo. Vlk musel něco prokázat, aby ho vzali. Kdyby to tak nebylo, brali by všechny a to by nakonec nemuselo dopadnout nejlépe. "Děkuji. Zdá se, že jsem docela sladění," šťouchla jsem do něj tlapou a usmála se. Dělalo mi radost, když jsem na jeho běžně kamenné tváři zahlédla úsměv.

Mercer měl pravdu, to že jsme měli štěstí dvakrát, by se nám už na potřetí zřejmě nepovedlo. "To asi ne. To bychom museli být opravdu velicí šťastlivci. A hádám, že jsme většinu už zahnali do úkrytu při našem lovu," podotkla jsem a rozhlédla se. Další zajíc nebo králík tu zřejmě sedět a čekat už nebudou. Pravděpodobně se schovali do nor. A ani ten čas jsme neměli na další lov. Setmělo se a jak Mercer řekl, Einar asi brzy za námi přijde. "Tak doufám, že tohle bude dostačující," pohlédla jsem na ty dvě mrtvolky a posadila se na zem.
Pohlédla jsem na vlka. "Myslíš, že nám dá třeba ještě nějakou zkoušku nebo tak? Aby zjistil, jak moc budeme opravdu pro smečku užiteční?" pořád jsem se o smečkách učila a ač jsem hádala, že všechny smečky nefungují stejně, tak Mercer měl přeci jen zkušenost a mohl tušit, co se bude dít nebo nedít. "Jo to ano, dobrá práce, Mercere!" zazubila jsem se a olízla si tlamu. Co nevidět, ryšavý alfa tu brzy bude a rozhodne, jak to s námi bude dál.

Pousmála jsem se a kývla hlavou. Nebyla to zas tak špatně odvedená práce, ale věděla jsem, že by to mohlo být lepší. Třeba časem se v lovu zase o něco posunu. Mercer souhlasil s prohozením rolí. Byla jsem ráda, že si to mohu zkusit z obou pozicí a tím se případně připravit na lov ve více vlcích, kde mi může být udělena jiná pozice, než jsem vůbec zvyklá. S Mercerem jsme lovili většinou tak, že on naháněl a já chytala. Za tu dobu jsem dokázala říct, že jsme byli i docela sladění a to nám bylo jen k dobru.
Byl to opravdu králík, kterého jsem se pokusila nahnat k vlkovi, ale nedařilo se mi to tak, jak jsem si vůbec přála. Štěstí nám ale zřejmě dneska přálo a Mercerovi se ho podařilo chytit. Nadšeně jsem se usmála a olízla si čenich. Přihupkala jsem k němu a pohlédla na mrtvé tělíčko králíka. "To ano a máme i štěstí," odpověděla jsem a rozhlédla se. Byl večer, tma a to by lov asi nebyl nejlepší, ještě když ani jeden z nás není kdo ví jaký přeborník. "Pokusíme se ještě něco v té tmě chytit, nebo to myslíš bude stačít?" tázavě jsem se na Mercera podívala a očka sklopila ke králíkovi. "Každopádně bychom ho měli donést k zajícovi," prohodila jsem a tělíčko čapla do tlamy a rozešla se k zajícovi, kde jsem upustila i králíka. Nějak jsem nedokázala odhadnout, zda tohle Einarovi bude stačit. Tedy dva malé úlovky celé smečce nepostačí, ač jsem nevěděla, kolik nás tu vůbec je. Tak snad.

Musela jsem uznat, že jsem se obávala konce lovu. Vypadalo to dobře, ale pak se zdálo, že mi zajíc pláchne a my budeme bez úlovku a to jsem nemohla dopustit. Snažila jsem se o sto šest a nakonec se mi podařilo zajíce dohnat a ulovit. Ještě že Mercer se ho snažil hnát rovně a přímo ke mě, kdyby udělal nějakou delší kličku, asi bych ho nedostala.
Pohlédla jsem s vítězstvím v očích na vlka a pousmála se. "Výborně. Jsem ráda, ale bála jsem se, že mi uteče. Jak se zdá, v lovu opravdu expert nejsem," uznala jsem a pohlédla na mrtvolku zajíce, ze kterého se stala možná vstupenka do smečky. "No asi jo. S jedním by Einar moc nadšený nebyl, ale zase snaha se taky cení," zazubila jsem se.
Začenichala jsem a olízla si tlamu. Zdálo se, že tu ještě v okolí něco je. Příležitost chytit něco dalšího. Zavrtěla jsem ocasem. "Je to docela podobné zajícovi... Králík?" napadlo mě a rozešla se směrem, odkud přicházel pach. Zajíc a králík si byli podobní, jen králík byl menší. Snad jsem se nepletla. Vítr foukal směrem k nám, tudíž nás nemohl ani zmerčit. Pousmála jsem se. "Vidíš?" ukázala jsem tlapou. "Zkusíme to opačně? Že ti ho teď naženu já a ty ho ulovíš?" navrhla jsem. Bylo fajn zkoušet střídat pozice, při případném smečkovém lovu to bylo důležité a teď jsme měli šanci si to zkusit.
Nenápadně jsem se k němu přibližovala, a když jsem byla v dostatečné vzdálenosti od něj a na dobré pozici tak, abych ho nahnala k Mercerovi, jsem vystartovala. Králík se rozeběhl jiným směrem, než jsem původně chtěla, naštěstí ne na zcela opačný, tudíž jsem měla šanci ho nahnat správně. Kličkovala jsem mezi stromy a králíka hnala k vlkovi. Neběžel rovně, to jsem nakonec nedokázala, ale snad ne tak zle, aby nám pláchnul.

Měl pravdu. Třeba to tu nebude tak špatné, ale to budeme muset zjistit časem, ale je pravda, že ten les se nám líbil oběma už předtím a to něco znamenalo, ne? Avšak uvidíme, chvíli se tu zdržíme a pak se asi rozhodneme. Zatím tady nebylo nic a nikdo, co by mi zkazilo chuť se do Alatey případně přidat oficiálně. Pořád jsme tu byli na zkoušku a jak se nám podaří splnit úkol a případně vzbudit důvěru v Einarovi, pak teprve budeme vědět, jak na tom vůbec jsme.
Srna nám sice bohužel utekla, ale za to ryšavý zmínil zajíce, kteří by tu měli být. To bylo jedině dobře, co bychom dělali, kdybychom nic smečce nepřinesli? Asi bychom se tu moc neohřáli a byli bychom poslání pryč z území a to jsem nechtěla, hlavně jsem to nechtěla pokazit Mercerovi. Přikývla jsem. Nic jiného nám teď nezbývalo a vůbec, zaječí maso je náhodou dobré. Brzy se mi do čenichu dostal známý pach právě ušáka. V očkách mi zajiskřilo. Pohlédla jsem na mého společníka a na jeho slova tiše přikývla.
Byla jsem přilepená k zemi a vyčkávala, až bude ta nejvhodnější chvíli po zajícovi vystartovat. Koukala jsem na Mercera, ale zároveň na naše jídlo. Doufala jsem, že se nám to povede. Opravdu jsem se soustředila, přesto jsem vyběhla pozdě, hnala jsem se za ním, co mi síly stačily. Nechtěla jsem nikoho zklamat, tak jsem do toho dala všechno. Nakonec se mi ho podařilo doběhnout a následně i zardousit. Pustila jsem mrtvého zajíce na zem a koukla mezi stromy na Mercera.

V tichosti jsem následovala rezavého dolů, do lesa. Řekla jsem asi vše, co mi přišlo důležité, aby Einar věděl. Já si osobně nejužitečnější připadala právě v léčitelství. Doufala jsem tedy, že s Astrid se naučíme nové věci společně a vyměníme si starší zkušenosti. Bylo by fajn se s ní potkat. Já jin léčitele nikdy nepotkala. Znala jsem jen otce a bratra, který nás to učil.
Střihla jsem ušima a pohlédla na ryšavého, který se rozpovídal. Pozorně jsem ho poslouchala. Takže budeme muset lovit. To bychom s Mercerem měli zvládnout. Přeci jen jsme se znali a společné jídlo jsme už taky měli. Na vysokou se asi neodvážím, ale zajíci zněli přívětivě. "Dobře," pousmála jsem se na něj. Vzdálil se a nechal nás tu o samotě.
Modré oči jsem upnula na Mercera. "Jo. Budeme lovit. To bychom mohli zvládnout," pousmála jsem se na něj. "Nene," zavrtěla jsem hlavou. Když budeme lovit spolu, mohli bychom to mít dříve hotové. Přiblížila jsem se k hnědému a jemně se o něj otřela. "Vůbec nevadí. Zkusím to a uvidíme, jak se mi to bude líbit. A vůbec... Říkala jsem, že bych o tebe nechtěla přijít, no ne?" zazubila jsem se. Kdo ví. Třeba se mi život ve smečce zalíbí a budu tu chtít opravdu zůstat. Einar sic nebyl veselá kopa, ale nakonec nebude až tak špatný. Přeci jen jestli je to vůdce, musí vzbuzovat nějakou tu autoritu.
Pokývala jsem a vydala se za pachem srny, která tu v okolí byla. Přinést srnu by bylo rozhodně super, ne že ne. Avšak jak jsme se přibližovali, zřejmě nás zmerčila a zmizela. "Ah. Tak zkusíme ty zajíce ne? Je tu Einar a ta léčitelka Astrid... Tak když vezmeme pár zajíců, tak by to mohlo jít, ne?" zamyšleně jsem se rozhlédla. Kdo ví, ale kolik Alatey měla vůbec členů. Říkal, že je to mladá smečka, tak jich asi nebude tolik.

Po horské cestičce jsme pomalu scházeli níž, do lesa. Byl to ten les, přes který jsme procházeli. Teď jsem si už byla jistá, když jsme do něj pomalu vcházeli. Jemně jsem se pousmála a následovala vlky. Doufala jsem, že mé schopnosti budou pro smečku užitečné natolik, abych tu mohla zůstat déle případně natrvalo, pokud nám to Einar dovolí.
Musela jsem si dávat pozor, aby mi to tady neuklouzlo, rozhodně bych neudělala dojem, kdybych se v horách neuměla pohybovat, když jsem na ně byla v podstatě zvyklá. Naštěstí sem o nic nezakopla. Při nejhorším bych dopadla do měkkého, když jsem viděla vlka před sebou a nad myšlenkou jsem se pobaveně usmála, ale tak, aby si toho zrzek nevšiml. "No ulovím, ale expert nejsem. Jsem vlastně úplně průměrná, každopádně jsem vždy k tlapce, kdyby bylo třeba pomoc," pověděla jsem zcela upřímně. Mohla bych si vymýšlet, ale k čemu by mi to bylo, kdybych mu měla mé schopnosti předvést? Byla bych lhářkou a tou já nebyla.
Lehce mě zamrzelo, že už tu jedna léčitelka byla, ale prý ocení pomoc. "To by bylo fajn, poznat někoho jiného a předat si zkušenosti," usmála jsem se nakonec. To bylo vlastně pozitivní. Mohly bychom si s tou Astrid pomoc navzájem. Hlavu jsem stočila na Mercera, když jsem řekla vše, co jsem chtěla. Pousmála jsem se na něj a jemně se o něj otřela. Doufala jsem, že jsem mu nenarušila jeho prostor, ale přeci jenom u toho jezera jsme byli dost blízko u sebe na to, aby mu tohle vadilo.

Poslouchala jsem oba dva vlky, neměla jsem co dodat. Zrzek zdůraznil, že tohle je jeho smečka. Uhádla jsem správně, tohle tedy byl vůdce. Už ze začátku budil respekt a teď jsem si byla jistá proč. Prohlédla jsem si ho a jen pokývala hlavou. Smečka založená na důvěře? Zajímavé. Netušila jsem, že smečka přijímá na základě důvěry. Tedy... Ač jsem neměla se smečkami zkušenosti, tušila jsem, že tam je nutná důvěra, je to jako v rodině. Jen jsem si myslela, že přijímání probíhá jinak. Ale co já jsem mohla vědět, že? Spíše to byly jen mé pouhé představy. Všechno jsem si zatím musela představovat. "Ano, za úkryt budeme opravdu rádi," pousmála jsem se a potvrdila Mercerova slova. Odpočinout si někde, kde by snad nemuselo hrozit nebezpečí znělo rozhodně fajn. Ne že bychom s hnědým narazili při odpočinku na trable, ale jeden nikdy neví.
Všimla jsem si rudých očí, které se do mě zabodly. Stáhla jsem mírně uši a pohlédla na vlka, který mě uklidnil, že nám nic nehrozí. Mlčky jsem přikývla. Nebyla jsem zrovna důvěřivá k ostatním a už vůbec ne k někomu, kde byl veliký a k tomu ještě nepůsobil nejmileji. Jeho oči ve mě budily vzpomínky na mou zákeřnou máti. Zavrtěla jsem hlavou, abych je vyhnala. Nechtěla jsem nad ní přemýšlet.
Einar z Alatey. Znělo to moc pěkně, to jsem musela uznat. "Také mě těší," pověděla jsme k zrzkovi a vydala se za ním, když nás vyzval. Chtěl vědět, čím bychom pro smečku mohli být užiteční. Zamyslela jsem se, mezitím co mluvil Mercer. "No a já jsem také žila na severu a... v lovu či síle moc nevynikám, to je pravda, ale za to mám zkušenosti s léčitelstvím. S otcem a bratrem jsme putovali a otec nás naučil různé bylinky, nejen ty léčivé," to byla asi ta nejlepší věc, kterou jsem mohla smečce nabídnout. Lovit jsem uměla, ale přeborník jsem nebyla a bojovník také ne. "A taky jsem rychlá," dodala jsem. To byla vlastnost, ve které jsem vynikala nejvíc.

Doufala jsem, že mé obavy o mé nezkušenosti nebudou vadit, jak řekl Mercer, musela jsem se to někde naučit. Na jeho slova jsem jen přikývla a více to nerozváděla, na to stejně již nebyl prostor. Zjevil se tu zrzek, kterému to tu zřejmě patřilo. Měla jsem k němu přirozený respekt, aniž bych si to možná uvědomovala. Byl oproti mě obřík, jako Mer. Rozhodně zrzek nevypadal nejmileji a nevítal nás s otevřenou náručí. Tomu jsem i rozuměla, přišli jsme na jeho území, které si brání a nechce tu mít narušitele. Popsal nám, kam území až sahá. Rozhlédla jsem se a uvědomila si, že to bude zřejmě ten les, kterým jsme předtím procházeli, ale to jsme žádné pachy necítili. Byli jsme daleko od hranic hádám.
Mlčela jsem a poslouchala vlkova slova, zatímco se k nám přibližoval. Musel vidět, že mám jistý strach. Byla jsem k cizincům nedůvěřivá a bojácná. Ještě k vlkovi, který je veliký, mohutný a ještě ne sympatický. Jemně jsem sklopila uši k hlavě, když byl blíže u nás. Nevědomky jsem se ještě o něco víc natiskla do Mercerovy hnědé srsti. Byla jsem tak moc ráda, že je tu se mnou, cítila jsem se lépe než kdybych tu stála sama. Zrzek se optal na naše jména. Nadechla jsem se, že odpovím, ale to mě Mercer předběhl a představil nás oba dva. Neskákala jsem mu do řeči, neměla jsem to ani čím doplnit. Já jen mlčky souhlasně přikývla a vyčkávala, co se vlastně bude dít dál. Byla jsem nervózní a neměla nejmenší tušení, co teď. Nemohla jsem ani od toho všeho utéct a to jsem se na smečku těšila, jen jsem netušila, co a kdo přijde.

Z nového území, kde možná sídlila smečka, jsem byla nadšená. Jistě si toho Mercer všiml. Lehce jsem poskakovala a ošívala se. Musela jsem vypadat jako malé vlče, které se těší až dostane kus úlovku. Řekla bych, že jsem se možná chovala přehnaně, ale měla jsem z toho radost, ač bych možná měla být spíše nervózní, vzhledem k tomu, že jsem ve smečce nikdy nebyla a nikdy na žádnou ani nenarazila až do dneška. Třeba mě ta nervozita přepadne ve chvíli, až se tu objeví nějaký cizák. "Uhm, jo, to zní asi rozumě," přitakala jsem s úsměvem na vlkova slova a nedočkavě se rozhlížela až sem někdo přijde. Bude jich víc? Bude to jen jeden vlk? Co udělá? Bude naštvaný nebo nadšený? Co s námi udělá? Takových otázek mi proplouvalo hlavou, ale odpovědi jsem na ně neměla, musela jsem prostě vyčkat a nechat se překvapit. "Ochránci?" smečka měla ochránce? Bylo znát, že se mám ještě co učit. "Víš. Jak jsem říkala, já o smečkách vlastně nic nevím nebude to vadit?" znejistila jsem. Jsem nezkušená a co když někoho takového mezi sebe nebudou chtít?
Jak jsem na tohle pomyslela, mé nadšení vyprchalo a já byla nervózní. Mlaskla jsem a očima těkala po okolí. Zastřihala jsem ušima, když jsem uslyšela kroky a následně toho, komu patřily. Rezavý mohutný vlk si to kráčel přímo k nám. Pousmála jsem se, když se ke mě Mercer natiskl, cítila jsem se hned bezpečněji. Nelíbilo se mi, že vlk cení tesáky, ale neměla jsem pocit, že by na nás chtěl zaútočit. "Také zdravím," houkla jsem po Mercerovi k vlkovi, ze kterého šel jistý respekt. Alatey? Tak se to tu jmenovalo? Zajímavé. Hnědý se ujal slova a vysvětlil, co tu vlastně hledáme. "Tak tak a vaše území se nám líbí," jemně jsem se pousmála a vlka si ještě jednou prohlédla, ale ne nijak zvědavě nebo moc okatě. Zajímalo mě, co se teď bude dít.

← Slané jezero přes Hraniční pohoří

Věnovala jsem mu milý úsměv. Byla jsem ráda, že věděl, že se na mě kdykoli a s čímkoli může obrátit a svěřit se mi. Sama jsem přicházela na to, že i já bych se mu mohla svěřit. Tedy nevím, zda by mě chtěl úplně poslouchat, ale mohla jsem mu v tomhle věřit a neudělala bych chybu. A řeknu vám, že to byl tak moc hezký pocit.
Mírně a vesele jsem poskočila. "Tak jo," zazubila jsem se na něj a šťouchla do něj. Byla jsem za to naše společné courání a prozkoumávání vážně ráda. Kdo ví, kde a s kým bych byla teď, kdybych na Mercera nenarazila? Vlastně jsem to ani vědět nechtěla, takhle jsem byla spokojená a víc jsem nepotřebovala. "No vidíš a mě jako společnost už máš na krku pár měsíců," řekla jsem pobaveně a zavrtěla hlavou. Kdybych byla otravně ukecaná, zřejmě by byl dávno fuč, naštěstí já věděla, kdy mám držet tlamu a raději mlčet. Vesele jsem pokračovala dál vedle hnědého do hor. Začmuchala jsem, když se mě optal na pachy. "Uhm," přikývla jsem a rozhlédla se. Bylo jich tu cítit o něco víc, ale vzhledem k tomu, že jsem fungování smeček neznala, tak mě to ani netrklo, že jsme se dostali na území, doku to nezmínil sám Mercer. "Jo? Tak to bychom asi měli počkat? Nebo já nevím, jak tohle úplně funguje," pokrčila jsem rameny. Měla jsem asi pravdu, můj společník se zastavil a čekal, udělala jsem totéž. "Myslíš, že někdo přijde?" zeptala jsem se vzrušeně. Byla jsem zvědavá, nikdy jsem ve smečce nebyla, bylo to pro mě nové a vzrušující, ač jsem netušila, co od toho vlastně čekat.

Mile mě překvapilo, když mi Mercer poodhalil jeho poměrně smutnou minulost. Tedy ta část, kterou mi sdělil, byla smutná. Zbytek? Zbytek mohl být klidně veselý a šťastný, ale více o minulosti mluvit nechtěl. Asi to nebylo tak šťastné, jak jsem si myslela. Přesto jsem respektovala, že mi nic víc neřekne, však ani já jsem mu neřekla slůvko o té mojí, která příliš zajímavá nebyla, až na mé rodinné vztahy. "Dobře, ale kdyby sis někdy chtěl ulevit, jsem tu pro tebe," usmála jsem se na něj a pohoupala ocasem.
Loučení s ním jsem si nedokázala už představit. Nechtěla jsem se loučit, už nikdy. Nebylo divu, byli jsme spolu už docela dlouho a zvykli jsme si na sebe, minimálně já na něj. Nejsem zrovna nejdůvěřivější vlčice, ale Mercer si mou důvěru nějakým způsobem získal. "Nu já nevím," pokrčila jsem rameny. "V cestování, prouzkoumávání? Třeba bys rád potkal někoho jiného, s kým bys zkoumal." Bylo to možné, ne všichni se chtějí toho druhého držet příliš dlouho. "To je pravda," pousmála jsem se. Já kdybych o jeho společnost nestála, tak bych byla zřejmě už někde jinde, stejně jako on. To mě vlastně uklidnilo. "Určitě!" zazubila jsem se a následovala hnědého směrem k horám, kde jsme ještě nebyli.

→ Alatey přes Hraniční pohoří