Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zajímalo mě, jak to že byl takhle dlouho sám. Vlci měli k tomu různé důvody. Někdo byl prostě a jednoduše vlk samotář, někdo zase dost cestoval, proto neměl moc kontaktů nebo třeba onoho vlka nikdo neměl rád a všichni se mu vyhýbali. Tohle jistě ale nebyl Mercerův případ, to se mi k němu nehodilo. Nakonec důvod samoty byl trošku jiný, než jsem si myslela. "Tak to mě upřímně mrzí..." vydechla jsem a bronzového si prohlédla. Muselo to být strašné, když jemu a jeho rodině a smečce zničili domov. Moc jsem si to ani nedokázala představit. "To je smutné, ale na druhou stranu to asi chápu." Avšak já bych v takové situaci být asi nechtěla, kdo by taky chtěl? Po tomhle jsem se ani moc nedivila, že Mercer byl poměrně mrzutý, tedy na pohled mrzutý. Jistě jej to hluboce zasáhlo. "Ale vůbec mě nezatěžuješ, pokud se ti uleví, jen mluv," pousmála jsem se na něj.
Posmutněla jsem u představy, že bychom se rozešli a třeba se už nikdy nepotkali. Taková představa se mi příčila a já s ním chtěla být a neopustit ho, ale kdo mi tohle zajistí? Koutky se mi o něco zvedly do úsměvu, když promluvil. "To jsem ráda. Nechci se loučit. Protože jak se loučíš, je to jako navždy..." střihla jsem uchem, kterého se následně dotkl. "Nebrání nám asi nikdo, ale... Stojíš o to? Nerada bych tě nějak brzdila třeba," pověděla jsem a pohlédla mu do rudého oka.

Amorek 9

Natočila jsem hlavu na Mercera, který se usadil vedle mě a ze široka jsem se na něj usmála. Chtěla jsem, aby se cítil dobře. Chtěla jsem jej uklidnit, jistě ho ta situace vyděsila, stejně tak jako mě vykolejila. Cítila jsem se vedle něj jednak bezpečně a druhak moc dobře. Byl na mě hodný a staral se, ač vůbec nemusel. Nikdy jsem moc neměla příležitost navázat hlubší vztah, proto jsem si toho o dost víc vážila teď s Mercerem, který se mi za tu dobu stal opravdu dobrým přítelem, přestože bychom si toho mohli o sobě říct ještě tolik, abychom se opravdu znali.
S úsměvem jsem přikývla. "Sám? Jak to? Já vlastně taky byla sama... tedy ne tak docela, ale neměla jsem po boku nikoho jiného než otce s bratrem, za což jsem tedy ráda, ale i vlk potřebuje někoho blízkého mimo rodinu a to já nikdy neměla," vydechla jsem a sklopila oči. Takový to byl pocit? Vážit si někoho? Střihl jsem uchem a opět modrá očka přišpendlila na Mercera. "Víš... Ze začátku jsem to brala tak, že jsme v tom všem skončili společně, pobudeme spolu chvíli a pak se rozejdeme, ale teď je to už několik měsíců a... a už si nějak moc nedokážu představit, že bychom se odloučili," opět jsem sklopila zraky. Bylo mi z této myšlenky těžko u srdíčka. Ze začátku bych si řekla fajn vlk, ale tak co. Jenže teď? Teď jsem si na něj příliš navykla, abych se s ním rozloučila.

Amorek 8

Stále jsem z toho byla vykolejená a pořád nevěděla, jak se mám chovat a jak se k tomu celému mám vlastně postavit. Byla to nová zkušenost, se kterou jsem nevěděla, jak mám naložit. Na druhou stranu i pro Mercera to muselo být mimo jeho komfortní zónu, ne? Přeci jen úsměv na něm byl vidět vzácně, jinak vypadal chladně, ač jsem věděla, že tomu tak není, jen se tak prostě tváří. Najednou mi sdělil jeho pocity a city ke mě. To pro něj jistě také nebylo jednoduché a nedokázala jsem si představit, že bych tohle měla říkat já. Nikdy jsem se do nikoho nezamilovala, o to by to bylo těžší.
Pousmála jsem se a odtáhla se od něj, přičemž jsem si těsně vedle něj sedla. "Přeci ale nemohu mlčet," odpověděla jsem a pohlédla na něj. Jak by se chudák cítil, kdybych neřekla jediné slůvko? "Jistě že chci. Kdybych nechtěla, byla bych dávno ta tam. Já jsem s tebou moc ráda, vlastně kromě rodiny jsem s nikým takhle ráda nebyla jako s tebou," pousmála jsem se a pohlédla mu do zdravého oka. Za celou dobu jsem nikdy neměla pořádné přátelé. S otcem a bratrem jsme pořád cestovali, tudíž bylo docela obtížné si najít kamarády, možná proto mi na Mercerovi tolik záleželo.

Amorek 7

Opravdu jsem byla na onen důvod zvědavá a jen jsem se usmívala. Také jsem zaznamenala, že znervózněl, nevěděla jsem stále proč. Z lehu jsem se přesunula do sedu a hleděla do jeho oka. Nakonec to vysoukal a já byla zaskočená.Ještě aby ne, když tato situace pro mě byla zcela nová a já netušila, co bych měla udělat nebo co bych měla říct. Těkavě jsem se dívala na něj a na okolí. Přemýšlela jsem, co říct, abych ho neranila nebo z celé té situace neudělala trapnou situaci, proto jsem se mu natiskla na krk. Rozhodně jsem ho měla ráda, ale nad jinými city jsem se moc nezamýšlela, ač u mě v srdci měl místo. Při jeho dotyku na mých zádech mě zamrazilo, ale jak jsem zjistila, rozhodně ne špatně, spíše naopak. "Špatně? Já se necítím špatně... Jen mi tohle nikdo nikdy neřekl... a já nevím, jak bych měla reagovat, víš," odpověděla jsem rozpačitě. " Já tebe mám taky moc ráda, opravdu. Jen mě to vážně zaskočilo," pousmála jsem se mu do srsti. Moc jsem doufala, že jsme tuhle celou situaci nezhoršila, to bych hodně nerada. Jak se na tohle má reagovat? Přemýšlela jsem, ale nevěděla jsem. Třeba na tohle žádný návod prostě neexistoval a musela jsem reagovat podle sebe. Měla bych snad ještě něco říct nebo mlčet? Nakonec jsem to nechala plynout.

Amorek 6

Naklonila jsem hlavu na stranu a na tváři mi stále hrál zvědavý výraz. Chtěla jsem to vědět a když jsme to už načali, ráda bych to i dokončila. Opravdu mě nenapadalo nic, z čeho by Mercer mohl mít skvělou náladu.Ne že bych mu ji nepřála, skvělá nálada je super, ale většinou k tomu mají vlci důvody, proč jsou šťastní a nadšení a já byla docela všímavá, ale neudálo se nic, co by mohl k tomu vést. Avšak se třeba jen pletu a něco jsem přehlédla.
Ujistila jsem jej, že ho nebudu mít za pitomce, jak bych mohla? Proč? Ať už se chystal říci cokoli, rozhodně si o něm nebudu myslet, že je pitomec. Nebyla jsme taková a myslela jsem si to o těch, kteří se tak chovali, což Mercer rozhodně nebyl. Nakonec se odhodlal mi sdělit, co se vlastně děje. "Nebudu se zlobit, to tě mohu ujistit," pověděla jsem s úsměvem, ač jsem nevěděla, co na mě vytáhne. Když začal mluvit zastříhala jsem ušima a chtěla jsem už odpovědět, jenže pokračoval v jeho větě a v tu chvíli jsem znervózněla. Nikdo mi nikdy tohle neřekl a já nevěděla, jak se na takové věci reaguje. Vyvedlo mě to z míry, ale ani jsem si nemyslela, že je pitomec, a ani jsem se na něj nezlobila, jen jsem nevěděla jak na to zareagovat. Byla jsem do něj zamilovaná? Těžko říct. Jak se tohle vůbec pozná? Ovšem nechtěla jsem zůstat ticho, proto jsem k němu přistoupila a hlavu zabořila do jeho srsti na krku. "Taky tě mám ráda," odpověděla jsem nakonec. Opravdu jsem nevěděla, jak se na takové situace reaguje a teď jsem si připadala tak strašně blbě.

Amorek 5

Zvedla jsem hlavu k nebi, když se z něj začaly opět snášet sněhové vločky. Zdálo se, že zima ještě nekončí, dokonce začínalo i mrznout, ale naštěstí už jsme byli na místě, kde ta zima byla snesitelná, ne jako na to otevřené pláni, kde se to nedalo skoro vydržet. Pousmála jsem se a jednu vločku nechala dopadnout na jazyk, kde v mžiku roztála. Dopadlý sníh přede mnou jsem si nabrala do tlamy, kde jsem jej následně nechala roztát a spolkla. Sice to nenahradilo nějaké jezírko, ale i tak to bylo osvěžující. Ještě jsem to párkrát zopakovala.
Změna v Mercerově chování mě neminula a zjišťovala jsem, proč je najednou takové sluníčko. Měl snad výjimečně takové dny, kdy najednou je všechno růžové? Těžko říct, až takhle moc jsem ho neznala. Přirozeně jsem se začala zajímat, jak je to možné. Byla jsem zvědavá a chtěla jsem vědět, co zapříčinilo jeho změnu v chování. Byl nervóznější a já nechápala proč. Zeptala jsem se snad nějak špatně? Dotkla jsem se ho? Slova z něj lezla jak z chlupatý deky, ale nepřestávala jsem na tváři mít milý úsměv. "Cože? Vůbec. To by mě ani nenapadlo!" zasmála jsem se a strčila do něj tlapkou. "Jak tě to vůbec napadlo? Pitomec a ty? Prosím tě," zavrtěla jsem hlavou a vyčkávala, co tedy z něj nakonec vyjde.

Amorek 4

S láskou jsem neměla zkušenosti, nikdy jsem zamilovaná nebyla. Nevěděla jsem tedy, jak se takový vlk může cítit nebo chovat, proto mi veškeré Mercerovy náznaky nedávaly ten smysl, který by mi měly dát. Každopádně jsem si samozřejmě změny v chování všimla, to ne že ne. Jen jsem nevěděla, jak si to mám úplně vyložit. Za celou dobu, co spolu jsme, se nikdy ani na sekundu takhle nezachoval a najednou? Najednou jako kdyby to byl někdo jiný. Chtěl mě potěšit, o což se předtím aktivně nesnažil, ne tak, jak to teď vyznívalo. Netvrdím, že by se mi to snad nelíbilo, jen to byl od něj prostě nezvyk a nevěděla jsem, jak si tuhle situaci mám vyložit.
Otočila jsem se na něj a věnovala mu milý úsměv. "Samozřejmě že se to nesmí, o tom žádná. Já jen... Nemusíš to přeci dělat a jak říkám, stejně mě nic nenapadá, čím jiným než tvojí přítomností bys mi udělal radost," zazubila jsem se. Nebyla jsem náročná, opravdu mi stačila jeho maličkost, která tu vedle mě byla a to mi stačilo. Nečekala jsem, že si najdu přítele poměrně rychle a bude to hned první vlk, na koho tu narazím. Možná to bylo tím, že jsme se na ostrovech ocitli ve stejnou dobu, na stejném místě a oba jsme byli ztracení a zmatení. "To jsem ráda!" zavrtěla jsem vesele ocasem. "Jak to že máš takhle skvělou náladu? Tedy ne že bys ji normálně měl špatnou, to vůbec ne, jen takovou hodně sluníčkovou, to není u tebe zvykem. Každopádně mi to vůbec, ale vůbec nevadí, abys věděl," zazubila jsem se.

Amorek 3

Ještě jsem sem tam koukla kolem nás, zda něco neuvidím. Nic. Co by ale za hmyz v tuhle dobu létalo? Přece se objevovali až na jaře ne? By zimu nepřežili, natož aby obtěžovali odpočívající vlky, no ne? Ale tady se mohlo zřejmě dít cokoli, když jsme byly na magických ostrovech, kde vládli jacísi bohové, magie byla protkaná vším, na co jsem mohla pohlédnout. Co když to štípnutí právě udělal někdo z bohů? Jen tak. Z obláčku štípnout nevinného vlka, který se rozhodl při jezeře odpočinout? Hm?
Stočila jsem hlavu k hnědému a s úsměvem přikývla. "Asi ano. Naštěstí. Doufám, že na nás bohové nic nechystají, nic špatného přeci neděláme," pokrčila jsem rameny. Joo, kdybychom podpalovali lesy, lovili ty divné ptáky nebo tady cokoli ničili, neřeknu ani slovo. My jsme jen cestovali, to nebylo trestné, ne? "Ále... To nemusíš, ne kvůli mě!" zazubila jsem se a mávla oháňkou. "Proč bys dělal něco, jen aby mě to potěšilo? Mě těší tvá společnost," odpověděla jsem prostě. Nenapadalo mě nic, co bych po vlkovi chtěla, abych z toho měla potěšení. A vůbec, proč by něco takového dělal?

Amorek 2

Jen jsem tiše pokývala. Mercer nebyl zrovna nejsdílnější vlk pod sluncem, ale to jsem plně respektovala a neptala se. Když by chtěl, určitě by sám řekl a já bych si jej ráda vyslechla. Já vlastně sama nikdy minulost příliš nezmiňovala a nebavila se o ní. Nebyla ničím moc zajímavá, když nebudu počítat mou krvežíznivou matku, která byla... nu svá. Avšak ne každý její společnost snášel, proto jsem vlastně s bratrem a otcem odešli, což se jí moc nelíbilo. Pff... Zavrtěla jsem hlavou a zahnala myšlenky na svou matku, kterou jsem asi vidět nechtěla, ač to byla stále moje matka, která mi dala život. Zda vědomě či ne? Těžko říct.
Kouslo? Očkama jsem zabrousila k jeho nohám na zemi. Nic jsem tam neviděla. Žádný hmyz či cokoli jiného kousavého jsem neviděla. "Jo? Nic nevidím," rozhodně jsem nezpochybňovala jeho slova, tady bylo možný vše, jak jsme zjistili. "Asi," pokrčila jsem rameny a více se nevyjadřovala.
Zarazil mě jeho rozplývavý pohled, který mi byl cizí. Dělo se snad něco? Hned jsem se optala, ale nic mu nebylo. Oddechla jsem si. Chtěla jsem chvíli kousek klidu, který jsem měla před ostrovem. "Jéj. Já jsem taky mooc ráda, že jsme v tom zrovna my dva. Také si nedokážu představit, že bych to tu snad měla objevovat sama. Jsem ráda, že jsem si našla sice zamračeného, ale skvělého parťáka," zazubila jsem se. Po té době jsem si už ani nedokázala představit, že bych snad putovala s někým jiným. Příliš jsem si zvykla na jeho přítomnost a ani nepřemýšlela nad tím, že bychom se snad měli někdy rozdělit.

Amorek 1

Jak jsem čekala, kdybych na to jeho nic neupozornila, hned by mi to vpálil, ale už jsem ho nějaký ten pátek znala. "Ah. Koukám, že jsi měl asi zajímavý život?Každopádně hlavně, že tě to nebolí," zazubila jsem se. Já snad žádné následky po zranění neměla. Nikdy jsem se nedostala do žádného boje, pakliže nebudu počítat šarvátky se sourozenci, když jsme byli malí. Boje jsem nevyhledávala, ale dokázala bych se nějakým způsobem jistě ubránit. Za to Mercer vypadal, jako kdyby měl mnoho bojů za sebou, měl spoustu jizev a to určitě další byly schované pod jeho hustou srstí. Mohl to být nějaký zabiják nebo měl jen smůlu? Těžko říct. Za celou dobu našeho cestování jsem o něm neměla žádné pochybnosti, ani jsem neměla pocit strachu nebo tak něčeho.
Slanost tu byla dost cítit, ale nebylo to nic nepříjemného. Brzy jsem si na pach soli zvykla a nezapomněla upozornit na vodu, která dobrá rozhodně není. "Je mi to jasné, kdo by chtěl pít dobrovolně slanou vodu, že jo?" pousmála jsem se a má očka spočinula na hladině vody. "Je tu klid," pronesl jsem a vydechla.
Všimla jsem si pohybu vedle mě. "Děje se něco?" optala jsem se a rozhlédla se kolem. Nikdo kromě nás tu nebyl a já neměla nejmenší tušení, že jsme tu měli návštěvu a Mercer ji asi také nezaznamenal. "Nevím. Jsme tu sami..." pronesla jsem, ale pro jistotu jsem se ještě rozhlédla, ale opravdu, nikdo jiný tu nebyl. Neušel mi Mercerův pohled, který byl neobvyklý, vlastně jsem tenhle pohled neznala. "Je ti něco?" natáhla jsem zkoumavě hlavu k němu. Znejistila jsem, ne kvůli vlkovi, ale kvůli tomu, že to mohlo být kouzlo? Nebo tu snad někdo opravdu byl? Nebo je jen příliš unavený?

<--- Nížina hojnosti

Naštěstí se nám nic nestalo, jen jsem si všimla, že Mercer kulhá na nohu. Nadzvedla jsem obočí a tázavě se na něj podívala, ale už teď mi bylo jasné, že to 'nic' není. "Nebolí tě ta noha? Ale neříkej mi, že to nic není," upozornila jsem ho hned a pousmála jsem se. Opravdu ten odpočinek byl třeba, aspoň si nožka opět odpočine a stejně jako my. "To jsem ráda, taky bych tě tam samozřejmě nenechala," zazubila jsem se přátelsky na vlk a kráčela dál k jezeru, kam jsme měli namířeno. Hezky se před námi rýsovalo. Nebylo nikterak velké, ale podle pachu ve vzduchu jsem věděla, že tahle voda nebyla zrovna k pití. "Nepila bych tu vodu, jinak zas budeš prskat jako když jsme se potkali," pověděla jsem s pobaveným úšklebkem.
Měl pravdu, tím místem nemám v plánu v blízké době a nejlépe už nikdy navštěvovat. "Tak, tak," odsouhlasila jsem. Jak jsme dorazili k jezeru, hned jsem si lehla kousek od hnědého a spokojeně vydechla. "To teda. Bylo to potřeba. Kdo by řekl, že nás ta cesta tak zmůže," mlaskla jsem a hlavu si položila na tlapy a přivřela lehce očka.

<--- Tundra

Po dlouhé době jsem byla opravdu tichá jako myška a za toho mohla nepříjemná planina, kde to foukalo jak ďas a do toho všeho mi létaly krystalky do očí. Určitě ani pro Mercera to zrovna nebyla nejpříjemnější záležitost, ale na druhou stranu měl chvíli klid od mého žvanění. Vlastně o doby, co jsme se poznali jsem pořádně nezavřela tlamu, až teď. Každopádně do řeči mi v tuhle chvíli opravdu nebylo a já se snažila přejít z té nehostinné krajiny o území dál, kde by snad mohlo být klidněji, jak se zdálo již z dálky. A ano. Opravdu tu bylo mnohem lépe. SIlný vítr ustál a ani ostré krystalky mě již nebodaly do očí. Pousmála jsem se a také ze sebe oklepala všechen sníh.
Rozhlédla jsem se po planině, bylo tu opravdu mnohem, mnohem lépe. "Ano jsem. Moc děkuju za štít," zazubila jsem se na něj se vděčností a zamávala ocasem. Byla jsem ráda, že to pro mě udělal, bylo to od něj milé. "To bylo. Sníh a sněhové vánice a tak mi nevadí, ale tohle bylo příliš," a už jsem se zase rozkecala, tedy ne že by to mě vadilo, já ráda mluvila, ale chudák Mercer mě poslouchá už od podzimu. Stejně i jako mého společníka mě cesta vyčerpala, možná já byla vyčerpanější, kdo ví. Udělalo mi radost, že hnědý navrhl odpočinek u jezera, které se před námi rýsovalo. "Jo, to zní skvěle," pousmála jsem se a kráčela k jezeru.

---> Slané jezero

<--- Ledové pláně

Takže Mercer byl prvotřídní komediant a to bych to do něj ani neřekla, když se pořád mračí a je tichý. "No, tak to tě mohu ujistit, že tvoje kulturní vložka se povedla a splnila účel - pobavila mě," usmála jsem se na něj. "Ale opravdu bych to do tebe neřekla, pořád mě překvapuješ, jen co je pravda," šťouchla jsem do něj pobaveně čenichem. Líbilo se mi, že si ze sebe dokáže udělat srandu.
Pláň byla opravdu nepříjemná, naštěstí mě částečně chránil Mercer, nedokážu si představit, že bych tu byla sama. Foukalo a krystalky létaly do obličeje. Tedy dalo by se to přežít, ale nic příjemného, ještě že mě mohutnost vlka chránila. Tiše jsem kráčela vedle něj a přivírala oči. Sem tam se nějaká ta částečka dostala do oka, to jsem vždy jen zavrtěla hlavou a hned byla pryč. Doufala jsem, že se odtud dostaneme velmi brzy.Na slova bronzového jsem jen mlčky přikývla a šla směrem, kterým šel i on. Nehodlala jsem se tu zdržovat a už vůbec ne tu zůstávat. Nejsem takový blázen ne?
už z dálky jsem naštěstí viděla konec a lehce zavrtěla ocasem. Sem už jen tak asi nepůjdu. Tady se mi to rozhodně nelíbilo jako na té římse s krásnou melodií.

---> Nížina hojnosti

<--- Dvojčata

Mně se podařilo sejít dolů úspěšně, za to Mercer sjel po zadku. Bylo to vtipné, hlasitě jsem se rozesmála a přiskočila k němu. "Jsi v pořádku?" optala jsem se. "Jestli ses chtěl sklouznout, měl jsi říct hned, zapojila bych se," rýpla jsem do něj pobaveně a pohlédla zpět k horám, od kterých byla stále slyšet ta krásná melodie. "Asi se chtěly s tebou ty hory rozloučit," zazubila jsem se a oklepala se.
Dostali jsme se na dost zvláštní místo, které se mi zrovna dvakrát nelíbilo. Rozlehlá zamrzlá pláň, která se zdála být nekonečnou. Povzdechla jsem si a rozhlédla se, zda neuvidím cokoli než nekonečno. Mimo to tady i dost foukalo, jakože hodně foukalo a těžko se mi i v tom větru šlo. Přimhouřila jsem oči a pohlédla na Mercera. "Jo, trošku," odpověděla jsem tiše a zavrtěla hlavou. Vítr nejen že byl studený a silný, ale i dost štípal ve tváři. Myslím, že zvládnu hodně věcí, ale tohle bylo fest nepříjemné, ale nezbývalo mi nic jiného, než to zvládnout. Jak Mercer řekl, tak jsem udělala. Nalepila jsem se na něj. Bylo to lepší, ale ne o moc. Minimálně jsem cítila jeho teplo a ze strany na mě nefoukalo. "Děkuju," pronesla jsem s úsměvem a pokračovala dál po nehostinné zamrzlé pláni.

---> Tundra

Souhlasně jsem přikývla. "To ano, takhle pěkně jsem se dlouho nevyspala," a ještě ke všemu tady, v novém prostředí, kde se děly divné věci, to byl rozhodně úspěch. Snad se mi takhle dobře bude spát i jinde, než v těhlech horách. Možná opravdu za to mohla ta uklidňující melodie, která se tu stále linula.
Navrhla jsem, že bychom se zase mohli přesunout někam jinam. Ráda bych tu prozkoumala co nejvíce oblastí, abychom věděli, co kde čekat a co kde tu můžeme najít. Stále nám zbývalo určitě mnoho míst, které tedy mohou být i nebezpečné. Byla jsem ráda, že Mercer s mým návrhem souhlasil. "Jo, to zní skvěle," pousmála jsem se a zvedla se na všechny čtyři, přičemž jsem se ještě jednou pořádně protáhla. Jistě nás čekala opět delší cesta. Následovala jsem hnědého cestičkou zpět dolů. Docela to klouzalo a ne jednou mi to podklouzlo, ale naštěstí jsem se vždycky nějak udržela a dolů dorazila zcela v pořádku.

---> Ledové pláně