Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem spala, ale bylo mi jasné, že jsem to opravdu potřebovala. Naše výlety po ostrovech byly dlouhé a někdy i náročné. Spala jsem opravdu tvrdě, že by mě snad v tuhle chvíli nikdo a nic nevzbudilo. Avšak poté, co jsem získala dostatek energie na další putování, jsem se probudila. Rozlepila jsem modrá očka a zazívala. Otočila jsem hlavu na Mercera který byl už vzhůru. "Dobré ráno," pousmála jsem se a zamávala oháňkou. Byla jsem dokonce i lehce pokrytá sněhem, asi se nezdálo, že by zima měla v plánu teď ustupovat.
Sedla jsem s a protáhla se. "Nevím jak ty, ale já jsem se vyspala do růžova, kdyby to šlo," zazubila jsem se a porozhlédla se kolem. "Je to tu fakt krásné a určitě bych sem zase někdy zašla, ale nebudeme pokračovat dál? Jistě nás čeká spousta dalších míst k prozkoumání. Co říkáš?" navrhla jsem a sledovala jej. Netušila jsem tedy kudy bychom mohli jít, ale ráda bych zase šla o území dál.

Opravdu se mi tu líbilo, sic tu bylo chladněji, ale měla jsme hustou srst, tudíž mi to nedělalo nějaký problém. Hlavu jsem položila na tlapy a sledovala výhled, který byl opravdu pěkný. "To rozhodně, určitě bych neřekla, že nás melodie dostane sem. Každopádně je to tu fakt moc pěkné. A ten výhled je taky skvělý," podotkla jsem a koukala na druhou stranu ostrovů. Zdálo se, že to tady není až tak veliké, ale to byla jen pouhá iluze. Určitě jsme neměli prozkoumanou ani polovinu.
Mercer měl pravdu, rozhodně to tu teď vypadalo fakt obyčejně a nezdálo se, že by tu snad měla být magie a bohové a kdo ví jaká další nepříjemná setkání. "Pravda, je to tak zvláštní," vydechla jsem. "Třeba to tu bude jednodušší než si myslíme, jen teď je to pro nás celé takové nové a neznámé a až tu budeme nějakou dobu, třeba nám to už tak připadat nebude," pronesla jsem a koukla mu do zdravého oka.
Hned jak zazíval, zazívala jsem také. "Rozhodně nejsem proti. Už bych potřebovala doplnit šťávu," pousmála jsem se a zavřela oči. Slyšela jsem jen onu melodii a sem tam vítr a dech Mercera, od kterého šlo i teplo. Spokojeně jsem se pousmála a usnula.

Souhlasně jsem přikyvovala. "Tak tak," i mně se líbil a určitě bych si dokázala představit se tam usadit. Ale kdo ví kam ně nohy zavedou? Kde nakonec má maličkost skončí? To bylo ve hvězdách. Chvíli jsem jen zadumaně koukala po okolí, dokud jsem svou pozornost nepřenesla na ty dvě hory, které se k sobě tulily.
Následovala jsem Mercera a cestičku, na kterou nás dovedla ona uklidňující melodie, kterou jsme zaslechli při našem příchodu sem. Šli jsme opravdu opatrně, já určitě spadnout někam nehodlala. Dávala jsem si pozor kam šlapu, ale zároveň se dívala po okolí a kam nás to vůbec cestička vede. Doufal jsem, že ne nikam do pasti, ze které se nedostaneme a pak tu zmrzneme. Celou cestu jsme byli oba potichu, dokud Mercer nepromluvil, když jsme dorazili na sklaní římsu, ze které bylo vidět dost daleko. Oči se mi rozzářily. "To je krása," vydechla jsem užasle a postavila se vedle hnědého. "Tady mě to nepřestává překvapovat. Melodie, která nás dovede na sklaní římsu? Koho by to napadlo," položila jsem tělo na zem vedle Mercera a užívala si ten pohled, který se nám naskýtal. "Je to opravdu nádhera, ten výhled až snad na druhou stranu," byla jsem z toho celá nadšená.

Nechtěla jsem narazit na bolestivé místo, ale stalo se. Jen jsem na jeho slova tiše kývla. Doufala jsem, že si to nějak nevzal. Opravdu jsem to nevěděla, ale mohlo mě to alespoň napadnout, že když má k ohni takový odpor, zřejmě se muselo stát něco, co jej poznamenalo. Každý jsme měli část minulosti, o které jsme se nehodlali bavit, určitě ne na potkání a zřejmě bychom se svěřili jen málokomu, případně nikomu.
"Jo, to se mi líbí. Ten severský les, kterým jsme prošli, se mi líbil. Byl takový příjemný. Takže je skvělé, že každý si najde to svoje. Aspoň v něčem má vlk na výběr, když už tu musel skončit," mlaskla jsem. Já zatím nevěděla, kde bych se chtěla usadit a jestli jsem se vůbec chtěla usadit. Každopádně bych ráda narazila na nějakou smečku a třeba zrovna se mi zalíbí a skončím tam. Nedokázala jsem takhle nic odhadovat. Ve smečce jsem nikdy nebyla a nevěděla jsem, jak moc velký závazek to je.
Melodie upoutala jak mě, tak i Mercera. Nebylo divu, bylo to opravdu moc příjemné. "Souhlasím," přikývla jsem. Následovala jsem hnědého za melodií k horám, která byla hlasitější a hlasitější. Zkoumavě jsem se rozhlédla kolem a začenichala. Nic a nikdo tu nebyl, jen my dva, hory a ta melodie. Zastříhala jsem ušima a koukla směrem, kterým koukal i Mercer. "Výborně," mávla jsem ocasem, chtěla jsem to prozkoumat, ač to mohlo být nebezpečné a melodie nás jen třeba chtěla zlákat.

<--- Ledovcové jezero

Jak jsem si myslela, Mercer zrovna s ohněm neměl pěkné zkušenosti. Stáhla jsem lehce uši dozadu. "To mě mrzí," pronesla jsem tiše. "Nechtěla jsem ti připomenout zlé vzpomínky, omlouvám se," nerada jsem někomu připomínala něco zlého, já sama bych to nechtěla, ale vlk někdy neví a prostě se to stane, aniž by to bylo účelné a tohle účelné rozhodně nebylo.
Důležitě jsem pokývala hlavou. "To je dobře. Poflakování asi každý vidí jinak. Kdybychom se poflakovali, tak prostě někam zalehneme a nic neděláme, jenže my cestujeme a objevujeme a v našem případě to je hodně důležité," usmála jsem se. Aspoň už budeme tušit, kde co přibližně je. Přišlo mi, že jsme ušli už hodně, ale kdo ví kolik nám toho ještě scházelo?
Nejen mě udivilo, že poušť se zamrzlou krajinou nebyly od sebe tak daleko, jak bych předpokládala. "vypadá to tak. Každopádně to shledávám jako pozitivní věc. Každý si může najít to místo, co mu vyhovuje. Někdo zvyklý na severské oblasti se usadí tady. Někdo z pouště má poušť. To je fajn na tomhle místě," zazubil jsem se a rozhlédla se. Dostali jsme se k vysokým dvěma horám, které vypadaly jako kdyby se tulily. Co mě zaujalo mnohem víc, byl zvuk, které se tu nesl. Bylo tu uklidňující a příjemné. Taková ukolébavka, při kterých by vlk uspal svá vlčata. "Slyším," přikývla jsem. "Co to může být?" pronesla jsem a pomalu se vydal blíže k horám. "Možná bychom se mohli podívat, odkud to jde," dodala jsem.

<--- Tajga

Přemýšlela jsem nad magiemi, které jsme měli. Oheň s vodou mi přišli praktické, daly se dobře využít. I vzduch by mohl být praktický, ale u země jsem moc možností neviděla. Avšak třeba jsem se pletla, o magiích jsem toho tolik nevěděla a nikdy se o ně příliš nezajímala. "Určitě, jen jak říkám, je nutné s ním zacházet opatrně," přikývla jsem. "Asi s ohněm nemáš moc dobré zkušenosti, viď," jeho ne příliš nadšený podtón mi neunikl. Musí být hrozné žít s magií, kterou vlk nesnáší a nemá se jí jak zbavit. Litovala jsem ho, ale udělat jsem s tím nic nemohla, bohužel.
Zazubila jsem se a zamávala oháňkou. "Ještě aby jo! Ale jsi dost vysoký, to by určitě nikdo nezvládl," poznamenala jsem, byla jsem oproti němu prcek, většinou vlastně byli ostatní vyšší něž já, ale Mercer? O dost ale to mi nijak nevadilo.
Zapřemýšlela jsem, jak to vypadalo u nás doma. Moc jsem si toho nevybavovala, ale podobný typ lesa byl i u nás. A taky skály, kde jsme měli úkryt. "Aha to co já si vybavuji, nějak podobně to mohlo vypadat u nás, ale moc si nevzpomínám," pokrčila jsem rameny. S otcem jsme odešli poměrně brzy a neměla jsem příliš krásné vzpomínky, abych si pamatovala okolní krajinu. "To je jedině dobře! A ne. Nepoflakujeme se, objevujeme zdejší zemi," usmála jsem se a pokračovala za ním dál.
Netrvalo dlouho a vyšli jsme z lesa k ledové zimní zemi. Tedy zima byla normálně teď, ale tohle vypadalo na hodně severskou část ostrovů. "Zajímavé, co je tu za místa. Nedaleko pod tím lesem byla poušť, tady ledová země. Nezvyklé. Asi je tu všechno," zavrtěla jsem hlavou a pokračovala dál v cestě.

---> Dvojčata

<--- Kvetoucí louka

"Jo, tomu rozumím. Já vlastně taky, pokud je mi dobře známo a jo, dokážu žít dál tak," zadumaně jsem přikyvovala. Vlastně kdyby nám to vlčice opravdu neřekla a neukázala, moc bych se nad tím nezamýšlela. Jistě, napadlo nás to, že v tom mohou mít tlapky bohové, ale to byla spíše teorie, než abych tomu věřila, ale teď? Teď mám nové informace, které budu muset zpracovat. "To asi ano. Ale třeba oheň nebo má voda jsou docela praktické. V létě s vodou si mohu vytvořit zdroj pití a v zimě zas ohněm můžeš zahřát, ale je třeba dávat pozor, tak tak," pokud v tom ale vlk nebyl expert, lehce se to mohlo obrátit v katastrofu, kterou ani jeden z nás určitě nechce.
Zavrtěla jsem ocasem a usmála se. "No to jsem ráda!" zazubila jsem se. "A vůbec... Co kdyby tě unesli? Co bych si tady počala? Hm?" nadzvedla jsem pobaveně obočí a zastříhala ušima. Za tu dobu jsem si zvykla na jeho přítomnost a nerada bych teď bloudila po této krajině sama, ale bylo jasné, že se naše cesty rozejdou.
Následovala jsem Mercera do lesa, který vypadal seversky. Líbil se nám oběma. Pousmála jsem se a rozhlížela se. "Jo, je to tu pěkné... Takové příjemné," poznamenala jsem. "Jo? Takhle to u tebe doma vypadalo?" srst měl hustou, jistě musel pocházet ze severských oblastí, pokud neměl smůlu a nenarodil se jinde, ale s jen větší výbavou než by byla nutná.

---> Ledovcové jezero

Přikyvovala jsem, rozuměla jsem mu, proč se s nimi nechtěl setkat. Když o tom tak mluvil, nebyla jsem si jistá, zda se s nimi opravdu chci vidět či nikoli. Mohl by mít špatnou náladu a já bych skončila jako jeho předložka někde nahoře a po tom jsem tedy rozhodně netoužila. "Jedině kdyby měli dobrou náladu a pomohli, to jo," řekla jsem s úsměvem. Kdyby mi snad měli pomoc? Tak ať se zjeví, to by mi asi ani nevadilo, ale klacky pod nohy od nich rozhodně nepotřebuji. "Viděla. To bylo... magické, překvapivě. Nechápu, jak to mohla udělat. Já sice mám magii vody a něco málo dokážu, ale tohle bylo hodně velké," zavrtěla jsem nechápavě hlavou. "To bys ještě neměl. Až budeš opravdu starý, tak jo, ale teď? Ještě nikam nechvátej!" ušklíbla jsem se. Musela jsem uznat, že mi Mercer přirostl docela k srdíčku za tu dobu, co jsme spolu cestovali. Sic není upovídaný, moc se nesměje, ale přeci jen jsem si jej oblíbila. Možná to bylo tím, že jsme se setkali ve stejnou dobu, co nás vyvrhlo moře a tím jsme byli na stejné lodi.
Souhlasně jsem přikyvovala. "Zajíce můžeš zakousnout! Ale... když budeme hodní a nebudeme tu dělat problémy, tak si nás třeba nebudou všímat," řekla jsem zadumaně a pohlédla s otazníčkami v očích na Mercera.
Chtěla jsem se už hnout, jen jsem nevěděla zda do lesa, na poušť nebo do hor. Nechala jsem to tedy na mém společníkovi. Hned po prvních slovech se nám vyřadila jedna možnost- poušť. Přikývla jsem. "To snad jo, zkusíme a uvidíme," odpověděla jsem a rozešla se za ním.

---> Tajga

<--- Začarovaný les

Přikývla jsem, já na bohy také nikdy nevěřila, slyšela jsem něco, ale nikdy jsem tomu velkou pozornost nevěnovala. "Tak to máme stejně. Nu, sic nám je ryšavá ukázala a řekla nám o nich, ale stejně tomu stoprocentně budu věřit až je uvidím, ač nevím, zda je vlastně chci vidět, když říkala, že ten N- Nero? dokáže být krutý a házet klacky pod nohy," mlaskla jsem a zavrtěla hlavou. Zasmála jsem se a odtáhla hlavu od Mercera a prohlédla si jej. "Šediny nevidím, to jsi ještě mladíček," pobaveně jsem do něj rýpla čenichem a pohodila vesele ocasem.
Nemít na výběr se mi zrovna nezamlouvalo, ale co jsme mohli dělat. Nic, prostě to přijmout a nebo nepřijmout, ale v tom případě nás to bude akorát žrát. "Musíme zatnout zuby a prostě to zvládnout, myslím, že oba dva jsme už leccos zažili a přestože tohle je asi něco nového, zvládneme to, věřím v to," zazubila jsem se, chtěla jsem ohledně toho zůstat opravdu pozitivní jak jen to šlo. Otočila jsem hlavu k vlkovi a zamyšleně přikývla. "No, na tom něco možná bude, ale taky mě nenapadá, co by tady kdo s námi měl za plány. Asi uvidíme," při posledních slovech jsem sebou ošila.
Zastavila jsem se na zasněžené louce. "Kudy teď? Támhle jsou nějaké lesy, před námi hory a z druhé strany... poušť?" přimhouřila jsem oči, zda správně vidím, ale asi ano.

Vlčice ještě promluvila a upozornila nás na případné nebezpečí jak od ostrovů, tak i od jejich obyvatel. "Dobře, dáme, opravdu děkujeme," vděčně jsem se pousmála. Byla jsem ráda, že jsme narazili na někoho ochotného, který nám osvětlil chod zdejších ostrovů, které ač mohou vypadat pohádkově, tak dokážou být i kruté. Nesežere? Lehce jsem se zamračila, nehodlala jsem se nechat sežrat, určitě ne. Kdybych měla být sežrána, tak bych byla už dávno od matky, která se s ničím moc nezabývala, ale to jsem zvládla a i ostatní nástrahy, třeba takového medvěda, kterého jsme s Mercerem potkali. "Také přeji hodně štěstí, měj se," pousmála jsem se a chvíli hleděla na vlčici, která odcházela pryč.
Pohlédla jsem na hnědého. "No to rozhodně. Mám tedy smíšené pocity z toho všeho... Bohové, ostrovy, které nám mohou zavařit a i zdejší bytosti. Nu, zajímavé, ale věřím, že to zvládneme," sršela jsem optimismem, nechtěla jsem si připustit, že by se snad mohlo stát něco ošklivého. "To ano, nic jiného nám asi ani nezbývá, když odtud není cesty zpět," zavrtěla jsem hlavou při posledních slovech, vyvolávalo to ve mně úzkost. "Šla bych dál," prohodila jsem a očkem koukla na Mercera, přičemž jsem se rozhlížela kolem. "Třeba tudy?" nadhodila jsem a rozešla se tím směrem.

---> Kvetoucí louka

Tak tedy bohové byli opravdoví... Vydechla jsem a dál poslouchala vlčici, která o nic začal mluvit. Hnědý byl Nero, který spíše házel klacky pod nohy než aby přinášel pěkné věci. Dokonce i skrz magii nám jej ukázala. "Páni,..." užasle jsem vydechla a nespouštěl z té iluze či co to bylo oči. Druhá byla bílá vlčice se jménem Iris, dokonce byly na ní vidět brka z těch ptáků, která vypadala jako oči. Zajímavé, že by její nějací pomocníčci? Těžko říct.
Dokonce jsme opravdu mohli mít šanci zesílit. Vlčice nechala vyrůst trávu, květiny a dokonce i stromy. "Wow," vypustila jsem ze sebe a pohlédla na Mercera, který to jistě musel zpracovávat jako já. Tolik nových věcí jsem si musela v hlavě urovnat, avšak byla jsem ráda, že hned mám mnohem lepší představu o tomhle kraji a nezbývá mi tedy nic jiného, než tohle všechno přijmout a pak mít doopravdy fajn život, jak vlčice říkala. "Nu, opravdu děkujeme," pousmála jsem se. Jistě bych měla ještě nějakou otázku, nemít v hlavě tolik nových informací, tudíž mě v tuhle chvíli taktéž nic nenapadla. Buď na to už budu muset přijít sama, nebo zase někoho znalého potkáme.

To, že to tu nebylo normální pro mou maličkost, už jsem věděla, ale že tahle krajina je magická ve všech směrech byla věc, která mě zarazila. Nebylo to však nic, co bych nedokázala zpracovat. Všechno tu bylo pokryto magií, dokonce jsem mohla dle slov vlčice cítit vibrace v půdě. Ukázala, jak se to dělá. Nadzvedla jsem obočí a rozhodla se to zkusit taky. Tlapky jsem zabořila do půdy a zavřela oči. Soustředila jsem se jen a jen na to. Upřímně jsem ze začátku nic necítil, zřejmě jsem nebyla dostatečně soustředěná, ale po chvíli jsem jemné vibrace opravdu zacítila. Nic silného, kdybych přestala o trochu vnímat, nevěděla bych o nich. Otevřela jsem překvapeně oči a pohlédla na ryšavou. "No jo, fakt," vydechla jsem a pohlédla na Mercera, který to zkoušet zřejmě nehodlal.
Avšak ze všeho nejvíc mě překvapila přítomnost bohů. Tedy o bozích už jsem kolikrát slyšela, ale nikdy jsem tomu nevěřila. U nás takové divné věci nebyly, ale tady? tady bylo všechno jiné a příliš magické. "Ach... To by asi... Dávalo smysl. Viděla jsi je někdy? Ty bohy? Já na božstvo obecně nevěřím, proto by mě zajímalo, jaké s tím máš zkušenosti," byla jsem na tohle opravdu zvědavá. I Mercer měl dost podobné otázky jako já. Ani jeden z nás na bohy nevěřil, proto nás to oba tak překvapilo.
Byla jsem ráda, že jsme narazili na vlčici, která sem kdysi tak doplula a byla na tom stejně jako my teď. "Opravdu?" překvapeně jsem se otázala. Takže když prostě přijmu fakt, že tady jsem navždycky uvězněná, že jsou tu bohové a všechno je magické, dokážu mít poklidný život? Upřímně tohle se mi i docela zamlouvalo. Zřejmě budu muset přijmout všechno tady a asi i zažít divné situace, ale jestli mohu mít klidný život, jdu do toho. Lepší než tady přežívat.

Přikývla jsem na jeho slova. Následně jsem svou pozornost upoutala na zrzavou vlčici, která se nakonec zastavila a rozhodla se nám odpovědět, minimálně si nás alespoň vyslechnout. Opravdu jsem doufala, že po rozhovoru s ní budu mít trošku jasno, kde jsem a jak to tu funguje.
Mercer se ujal hlavního slova a hned vytasil otázku, kde to vůbec vlastně jsme. Já jen tiše souhlasně přikývla. Na ostrovech jsme. To jsme odtušili už předtím, ale neměli jsme to potvrzené, ale teď bylo jasné, že odtud není cesty zpět a to mě děsilo. Byla jsem tu uvězněná a ještě k tomu nedobrovolně. "A jak jsme se sem dostali? Probudili jsme se na pláži u moře a prostě nemáme tušení jak," to mě zajímalo asi jako první, co bych chtěla mít jasné. Ani Mercerovi se zrovna dvakrát nelíbilo, že tu jsme uvěznění. "Jsi místní? Nebo ses sem dostala podivným způsobem jako my?" položila jsem další otázku. Pakliže byla místní, jistě to tu bude znát fakt dobře a pokud se sem dostala podobně jako my, tak je jasné, že v tom nejsme sami a je nás tu víc. "Bohové?" vypustila jsem z tlamy udiveně. Takže zdejší bohové si z nás dělali legrácky? To snad ne.

Zahihňala jsem se na představou Mercera s prasečím rypáčkem. "Jojo, tady nikdy nevíš, co tě čeká, hádám," pokrčila jsem rameny. Zajímalo by mě, zda mě tady ještě něco dokáže překvapit. Jistě jsme to tu neprošli všechno, ale i tak to bylo dostačující k tomu, abychom věděli, že tohle je zcela jiný svět, než na který jsme byli zvyklí.
Při pozorování polární záře jsem poslouchala i vlkova slova o jeho domově, který měl moc rád. "Třeba i tady je podobné místo tvému domovu, je mi jasné, že to nic nenahradí, ale třeba ti to připomene snad doufám pěkné vzpomínky," pousmála jsem se a sklopila k němu zrak. Přišel mi posmutnělý. Drkla jsem do něj čenichem a jemně se pousmála. "Copak?" opatrně jsem se optala.
Zavětřila jsem cizí pach, který byl dost blízko nás. Vyskočila jsem na nohy a rozhlédla se. Mezi stromy jsem zahlédla ryšavou vlčici, na kterou Mercer zavolal. Doufala jsem, že vlčice nezmizí a počká na nás. Třeba by to mohl být někdo, kdo nám konečně řekne, kde se to u všech čertů nacházíme. Po boku hnědého jsem udělala taktéž několik kroků vpřed. "Prosím. Jsme tu krátce a netušíme, kam jsme se to dostali," dodala jsem a sjela vlčici pohledem, zdála se, že se tu vyzná.

Nad vlkovou poznámkou jsem se zasmála. "Třeba tady nějaký taky je!" poznamenala jsem a zasmála se. Já už si snad nemyslela, že by tu bylo něco normálního. Už jsem připustila myšlenku toho, že tady je všechno jiný a i divný a beru to tak, jinak bych se z toho asi zbláznila. "Pravda. Třeba to je jen obrana proti cizákům, jako jsme my? Těžko říct, ale je to fakticky zvláštní, vždyť jsme prošli tolik míst už a nic," pokrčila jsem rameny a rozhlédla se, zda snad někoho neuvidím, ale nic. Prostě jsme tu byli jen my dva a ostatní se někde schovávali.
Zmrzlé bobule nás docela zaujali, jen co je pravda. "Ne. Ale co když jsou kouzelné? Sníš je a já nevím, třeba budeš umět lítat nebo ovládat rostliny?" napadlo mě, mohlo to tak být. Byli jsme v divné krajině a zvláštním lese, který byl neobyčejný.
To jsem už upínala zraky na polární záři, ze které jsem byla opravdu úplně paf. Přišlo mi to tak krásné. Fialový les, možná kouzelné zmrzlé bobule a polární záře? A jako třešnička na dortu vlk, který toho sice moc nenamluvil, ale byl rozhodně fajn. "Opravdu? To tam muselo být krásné, ne? Severní krajina a do toho polární záře," poočku jsem koukla na Mercera. Přišlo mi, že mě málokdy něco tak nadchne jako hodně moc a zrovna polární záře toho docílila. Musela jsem vypadat jako malé vlče, které vidí prvně motýla a je z toho celé paf.