Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<--- Mlžné pláně

Mercerova slova mě přiměla přemýšlet. Bylo to opravdu dost divné, že za tu dobu, co tu cestujeme jsme nenarazili ani na živáčka. Snad jsme tu nebyli sami? Nebo že by snad ti vlci, co jsme cítili, byli neviditelní? Je to vůbec možné? Tady bych mě to snad už ani nepřekvapilo. "Pravda. Co když jsou neviditelní? Víš? Máme magie, vodu, oheň... CO když ti vlci mají schopnost neviditelnosti a jen se před námi schovávají? Nebo možná jen moc fantazíruju, ale asi by mě to už nepřišlo divný, ti povím," pokrčila jsem rameny a pokládala jednu tlapu za druhu.
Dostali jsme se na další zvláštní místo a tím byl fialový les. Mělo by mě to asi zarazit, ale už mi to nepřišlo šokující, naopak se mi to vlastně líbilo. Taková příjemná změna, avšak ne všechno co vypadá na první pohled pěkně je doopravdy pěkné. "Asi ne," zasmála jsem se. "Ale mně se ten les líbí, ač nemusí být přátelský, jak by se mohl zdát," pokrčila jsem rameny a očka upnula na bobule, kterých si hnědý všiml. "Upřímně tyhle bobule neznám, asi bych je raději nezkoušela... Totiž. Ono, co se na první pohled může zdát pěkný a barevný, je dost často jedovatý, ale třeba se pletu, zdejší flóru neznám, přesto bych je nejedla," poznamenala jsem a opatrně k bobulím přičichla, ale vzhledem k tomu že byly zmrzlé, nic jsem necítila.
Pozvedla jsem hlavu k nebi a zahlédla něco úžasného. Zorničky se mi roztáhly a na tváři se mi objevil užaslý úsměv. "Mercere! Podívej, polární záře," hejkla jsem ke společníkovi a smála se od ucha k uchu. Bylo to nádherné. Polární záři jsem snad viděla jednou v životě a je to poměrně i dávno, tudíž jsem z toho byla dost unešená. "Už si někdy polární záři viděl?" optala jsem se, přičemž jsem měla oči stále přišpendlené k té kráse.

Jen jsem přikývla a usmála se. Já byla ráda, že se nám nic nestalo, Mercer určitě taky a tím to haslo. Já se asi nebála tu věcičku použít znovu, za to on asi příště využije tlapky.
"Možná i jo. Třeba to tu vypadalo a i fungovalo jinak, ale někdo to tu prostě zaklel a stalo se z té země to, co vidíme my," pronesla jsem docela fascinovaně. Mohl to tu někdo zaklít a věci se tu tím změnily! "A nebo to tu prostě takhle fungovalo vždycky," pokrčila jsem nakonec rameny. Všechno byly spekulace a my se dozvíme pravdu až od někoho, kdo to tu pořádně zná a vše nám bude moci objasnit.
Přikyvovala jsem na Mercerova slova, která mi dávala smysl. Zdálo se, že to tu malé zrovna není a vlci tedy měli dost velkého prostoru založit. "Nu, tak uvidíme. Jsem zvědavá, zda na nějakou narazíme a popřípadě jakou," pohodila jsem ocasem a usmála se. Následně jsem šla za hnědým.

---> Zauberwald

Já byla zřejmě naladěná na pozitivnější vlně než Mercer, který vše viděl příliš černě, ač na tom stejně něco bylo. Možná se to stát mohlo a my zrovna měli štěstí? Co bychom pak dělali, kdyby jedna naše půlka dorazila sem a druhá zůstala na louce s máky? Těžko říct, hlavní bylo, že jsme se sem dostali celí. "Snad by se nic takového stát nemohlo... ale tady vlk nikdy neví," prohodila jsem a více to nerozebírala.
Já věřila, že brzy na někoho narazíme, ač jsme se zatím se všemi míjeli. "Nu, snad to bude brzy, jsem zvědavá, co se dozvíme a tak," zazubila jsem se a pohodila ocasem. "Jo. Počasí je to taky velmi zajímavé. Prostě jsme se museli dostat do kouzelné země, jinak to nevidím," zasmála jsem se a pokračovala skrz mlhu.
Ani jeden z nás nevěděl, jak tady hledat smečku. Já o nich nevěděla skoro nic, tak jsem v tomhle docela spoléhala na mého společníka, který byl o smečkách mnohem více znalý, ale ani on sám nevěděl, kde a jak začít. "Ah, no zkusíme a uvidíme. Určitě tu nějaká bude, musí... Bylo by to zvláštní ne? Nebo kolik smeček tak může být?" zamyslela jsem se spíše nahlas, než aby ta otázka byla určená přímo Mercerovi. "Dobrá, beru na vědomí, určitě bych ráda nějakou potkala a kdo ví, třeba mě zaujme natolik, že se přidám," zazubila jsem se a zamávala oháňkou.

<--- Sněžné Tesáky

Pořád jsem nechápala, jak jsme se sem takhle dostali, rychle a vlastně i bezbolestně. Tahle krajina byla nesmírně zvláštní a já se začala ztrácet. Připadala jsem si jak Alenka v říši divů. "Nevím, nic jiného mě k tomu nenapadá a nelíbí... Je to divný, ale pokud se nám nic nestalo, tak to ve výsledku až tak špatný není, ne? Přenese tě to na zcela jiné místo, aniž bys musel udělat krok," zamyslela jsem se a vlastně mi to až tak špatně neznělo. Z výhledu, který se nám předtím naskytl, se zdálo, že krajina bude poměrně velká a tohle vlkovi může rozhodně usnadnit cestování.
"Nu... docela jo, ale já věřím, že to zvládneme objevit a prozkoumat veškeré podivnosti," zamávala jsem oháňkou a usmála se. Hlavně neztrácet naději a i nervy. Taky jsem z toho byla nesvá, ale jak se to všechno dozvíme, hned nám bude líp. Aspoň tedy doufám. "Upřímně já taky ne, ale určitě tu nebudeme jediní vlci a vlastně... třeba je nás tu víc, co se takhle cítíme, takže v tom nejsem sami a určitě na všechno časem přijdeme!" drcla jsem do něj povzbudivě. Smečka? Hm, tam by opravdu někdo mohl něco vědět, to je pravda. Ale jak se taková smečka hledá? "No, asi ano. Ale nevím, kde a jak můžu smečku najít," tázavě jsem se na Mercera podívala s tím, že on jistě bude vědět, když má zkušenosti.

<--- Červená louka

Následovala jsem Mercera do té divné věci. Z louky jsem se zázračným způsobem dostala do hor, aniž bych musela jít po svých. Nechápavě jsem sebou ošila a pohlédla na hnědého, který z toho byl víc rozhozený než já. "Um, v pořádku," odpověděla jsem klidně a stále nechápavě jsem se rozhlížela po místě, kam jsme se dostali. Přestávala jsem této krajině rozumět, šla mi z toho hlava kolem. Už abychom našli nějaké znalce těchto míst... Bylo to již zapotřebí, chtěla jsem mít odpovědi na věci, které se tu děly.
Ještě chvíli mlčky jsem přemítala nad tím, co se právě událo. Byla jsem z toho šíleně zmatená, dokonce mě začínala i bolet hlava. Otočila jsem se na hnědého a pokrčila rameny. "Nemám nejmenší tušení... Něco jako přenášedlo nebo tak? Ale bylo to fakticky divný... Prostě tam a teď tady, bez mrknutí oka..." vydechla jsem nechápavě a zároveň užasle. "Ale jsem z toho všeho fakticky ztracená, musíme opravdu najít nějakého toho znalce, ať se mi v té hlavě uleví," zasmála jsem se. "Ale šla bych odtud, fouká a sněží... Nebude to tu zrovna bezpečné," prohodila jsem a pomalu šla po zasněžených cestičkách pryč odtud.

---> Mlžné pláně

Přikývla jsem hlavou. Byla jsem vlastně ráda, že jsem ho mohla i něčemu novému přiučit, ač v tuhle chvíli mu byly stejně rozmočené makovice k ničemu, ale třeba někdy. "V tuhle chvíli tu musí být někdo nerozlámaný," uchechtla jsem se a pohodila ocasem. Bylo by dost komické, kdyby já měla zlomenou nohu a šli bychom vedle sebe.
Zvedla jsem koutky do úsměvu, byla jsem ráda, že se o to aspoň pokusí. "Výborně!" vesele jsem zavrtěla ocasem, sic to třeba pro něj nebylo přirozené a ani to nechtěl měnit, tak mu pořád úsměv slušel. Vlastně jsem byla o to radši, že se usmál v mé přítomnosti, to mě zahřálo na srdíčku, když jeho úsměv byl dosti výjimečný.
Vyvstala otázka, kudy dál. Já před sebou viděla jen moře, přes které se nedostaneme, takže buď nazpět, nebo jí blíže k mořské vodě a třeba tam narazíme na něco zajímavého. Nakonec se Mercer rozhodl pro první možnost. Mlčky jsem přikývla a rozešla se za ním. Trošku jsem přidala do kroku, abych se mohla držet vedle něj. Zastříhala jsem ušima, když promluvil, jenže to mi přímo před očima zmizel. Prostě puf. Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla na poletující vzduch, který vypadal dost zvláštně. "Hej vrať ho," zamračila jsem se, ale to i já udělala puf někam do neznáma.

---> Sněžné Tesáky

"No ano, jsou. Sice ti nezahojí rány, jako máš třeba na zádech, ale mají uklidňující účinky a taky jsem slyšela, že by měly pomoc i na nachlazení, ale tím si jistá nejsem, to nemám ověřené, takže těžko říct. Ale s tím uklidňováním se nepletu," zazubila jsem se na Mercera a k jedné z makovic si přičichla. Nevoněly vábně a tím, že byly mokré, tak spíše smrděly. Zatřásla jsem znechuceně hlavou.
To jsem se již rozhodla jít ulovit ušáka, kterého jsem tedy nakonec ulovila, ale jak já tak i on jsme byli celí od bahna. Předložila jsem mrtvolku zajíce před hnědého a usmála jsem. Měla jsem z toho radost. "Nee, nestalo, jen jsem uklouzla," zasmála jsem se pobaveně, když jsem si tu situaci vybavila, musela jsem vypadat rozhodně vtipně. "Za nic mi děkovat nemusíš, opravdu," usmála jsem se, dokonce i on se opravdově usmál. Zajiskřilo mi v očkách. "Měl by ses usmívat víc, jde ti to," mrkla jsem na něj pobaveně. "Ne, nechci, děkuji. Je celý tvůj," odpověděla jsem, opravdu jsem hlad neměla. "Nu a až to dojíš. Kam se vydáme?" optala jsem se a posadila se.

<--- Ostříží zrak okolo Nejvyšší hory

S úsměvem jsem přikývla. "Věřím, že se tu někdo takový najde, spíš bude asi těžké ho najít, kdo ví, jak je to tu veliké," pokrčila jsem rameny. Zdálo se, že to tady úplně malinkaté nebude, takže ten vlk se možná bude hledat jako jehla v kupce sena. Třeba to bude stařičký vlk, který tu žije opravdu dlouho a zná tu úplně všecičko a všecičko nám i řekne, nebo taky ne. Třeba někdo takový ani neexistoval. O tom se budeme muset leda tak přesvědčit.
Mercer se také nedal zcela lehce odbýt, stejně jako já. "Nu dobrá, děkuji ti," mrkla jsem na něj a zazubila se. Vlk nikdy neví, kdy se mu bude hodit nějaká ta službička, ačkoli já si na tohle nikdy nehrála, nepotřebovala jsem, aby mi někdo něco oplácel, ač bych teoreticky měla už dost službiček, které bych si mohla vybrat, ale neměla jsme to zapotřebí. Pomáhala jsem ráda a to bylo to nejdůležitější. Není lepší pocit, než vidět někoho, komu zachráním krk nebo jinak pomohu.
Bronzový souhlasil, že lov uskutečním spíše o louku dál. "Ále, mně to nijak nevadí, ač je tedy znát, že jsi o dost vyšší," zazubila jsem se pobaveně a pokračovala dál v cestě na louku, která byla dosti promočená, což bylo způsobeno vodou, která louku obíhala. Začenichala jsem a prohlédla si makovice, které se tu a tam válely. "Vlčí máky, léčivé rostlinky," pronesla jsem z ničeho nic a do jedné makovice strčila. Ty byly také dosti promočené, což nebylo moc k užitku a ani ne teď. "Pokusím se něco ulovit, ty tu počkej, postarám se o to," houpla jsem ocasem a vydala se podél hory, kde by snad mohl být aspoň ušák.
Sice s medvěde jsme štěstí neměli, ale ušáček se tu přeci jen nacházel a zřejmě hledal potravu před zimou, přes kterou toho tolik už nenajde. Zajiskřilo mi v očkách, načež jsem přišpendlila své tělo k zemi a pomalu jsem se k němu blížila, naštěstí vítr vál proti mně, tudíž zajíc si mě všiml až na poslední chvíli. Pelášila jsem za ním, co mi nohy stačily. Půda byla dost rozmočená, takže to nebylo nejpohodlnější, avšak jsem jej ulovila. Sice ne tak, jak bych si představovala - natáhla jsem se přímo do bahna a místo černé srsti jsem ji měla teď hnědou. Odfrkla jsem si a opatrně se zvedla. Naštěstí se mi nic nestalo a měla jsem i zajíce, který byl taktéž od bahna a i od krve.
Rozklusala jsem se zpět k hnědému, před kterého jsem zajíce položila. "Nu, tak tady. Doufám, že omluvíš to bláto," zasmála jsem se a v bezpečné blízkosti jsem ze sebe bahno oklepala, ač to tedy rozhodně nebylo moc znát.

Pokývala jsem hlavou. "Taky tomu moc nerozumím... Ale mě tak napadá. Tady to vypadá, že to není zrovna krajina, která by vznikla před nedávnem a jestli se tu náhodně objevují vlci, nebudeme jediní.. A třeba je tu někdo, kdo je tu už dlouho a zná to tu a ví, jak to tu funguje. Třeba bychom se po někom takovém mohli porozhlédnout, co říkáš? Třeba zase budeme vědět hned o něco víc," navrhla jsem zamyšleně. Přeci jenom nemůžeme být jediní, kteří tu jsme. To by bylo už opravdu moc podezřelé. Na další Mercerova slova jsem jen mlčky přikývla. Tohle nemohla být náhoda, teď už opravdu ne. Ovšem nebyla jsem si jistá, zda se mi to líbilo či ne.
Nepotřebovala jsem nic oplácet, já ráda pomohla. "To si pamatovat můžeš, ale nepotřebuji to oplácet. Vlastně doufám, že to nebude třeba," zazubila jsem se. Nechtěla jsem skončit ve spárech medvěda nebo u jiné divé zvěři. Pomalu jsme se dostali na louku, kde jsem navrhla potravu pro bronzového, ale jakmile jsem ucítila množství pachů jiných vlků, kteří byli poblíž, rozhodla jsem se vydat někam jinam, kde budeme sami a bude klid na lov, přeci jen by nám skupinka vlků mohla odehnat úlovek nebo mi jim. "Ale zdá se, že tu někdo je, půjdeme dál a tam ti něco chytnu, jo?" usmála jsem se a aniž bych vyčkala na odpověď, vydala se dál. "Ty hory obejdeme, bude to rozumnější," pronesla jsem jen tak a šla k louce, která z dálky vypadal moc pěkně.

---> Červená louka okolo Nejvyšší hory

<--- Severní hory

Výhled to byl opravdu krásný a konečně jsme trochu poodhalili tajemství této krajiny, byl to ostrov nebo poloostrov. Pousmála jsem se a pohlédla na Mercera. "To jo, ale aspoň už něco málo víme, ač nás čeká asi další zkoumání," pokrčila jsem rameny a na chvíli se ještě podívala do dáli. "Ale hádám, že se asi odtud jen tak nedostaneme... Možná to byl něco jako osud, že jsme se sem dostali, co myslíš?" nadhodila jsem zamyšleně. Třeba je tohle nějaká speciální země pro vlky, kteří tady mají nějaký vyšší úděl. Kdo ví.
Hned jsem si všimla, že bronzový vlk kulhá, hned jsem mu přiskočila na pomoc jako správná opěrka. Nic nenamítal, pravděpodobně to vzdal, já jsem se jen tak nenechal odbýt, ještě když jsem viděla, že mou pomoc potřebuje. "Ále, to není třeba," pousmála jsem se. Nic mi dlužný není, kdybych nechtěla pomoc, tak to nedělám.
Rozhodla jsem se další směr určit já. Zvesela jsem pohodila ocasem a vydala se k louce. Byla poměrně rozlehlá a pěkná. Zdálo se, že by tady mohla být i potrava, avšak já hlad ani neměla. "Pěkné," pronesla jsem. "Hlad nemáš? Že bych tady něco případně našla a aby ses posílil, hm?" zazubila jsem se na hnědého a zastavila na okraji pláně.

<--- Irisin ráj

Pomalu jsme opouštěli to nádherné místo, kam jsem se chtěla někdy vrátit. Teď jsem tušila, co tam na mě může čekat za divnou zvěř, která nás oba překvapila. "Vidím to dost podobně. Sice nejsem expert a víc se vyznám v bylinách, ale za svůj život jsem tohle nikdy neviděla," zakroutila jsem hlavou a párkrát jsem se podívala na pláž a jemně se pousmála.
Hory se rýsovali a my se pomalu ale jistě k nim blížili. Nemohla jsem si nevšimnout sněhu, který se tu udržoval, zřejmě ty hory byly asi tak moc vysoké, že ten sníh se tam držel dost dlouho, možná i celoročně. "Hlavně neuklouznout," poznamenala jsem polohlasem a dávala pozor pod nohy, nerada bych blbě šlápla a sklouzla se dolů, ač se Mercer snažil vybrat tu nejméně prudkou cestu, ale cesta se i tak dost zvedala. Hnědý si byl jist, že cestu přes hory zvládne. Jen jsem přikývla a následovala jej. Rozhlížela jsem se po okolí, které vypadalo pěkně a odtud bylo i už dobře vidět, že to budou pravděpodobně ostrovy nebo souostroví. "Koukni, zdá se, že nás moře vyplavilo na ostrovech," poznamenala jsem a pohlédla na bronzového, který začal kulhat a krčit se. Zavrtěla jsem hlavou. "Hej ty odvážlivče. Opravdu přede mnou nemusíš dělat siláka, že všechno zvládneš," mlaskla jsem, ale zasmála jsem se, nechtěla jsem, aby z mých slov získal dojem, že jej napomínám. Popoběhla jsem a jemně jsem se o vlka opřela tak, abych ulevila jeho bolavé noze. "Žádný námitky," upozornila jsem žertovně. "Teď se odtud pomalu a bez zranění dostaneme a pak žádný cesty do hor. Sice ti asi teď v tuhle chvíli pomůže se hýbat, ale nepřehánět to," pověděla jsem stále s úsměvem, myslela jsem to jen a jen dobře.
Dávala jsem pozor na cestu, která se nějakou dobu ještě zvyšovala a následně byla poměrně konstantní. "Teď vybírám cestu já, kdo ví kam bychom to zas došli," zazubila jsem se a pomalu se cesta zase snižovala až k další z mnoha luk, které tu asi byly.

---> Ostříží zrak

Jen jsem v tichosti přikývla a divného ptáka si ještě prohlédla. Byla jsem si jistá, že na něj nikdy nezapomenu a když ho znovu někdy uvidím, určitě hned budu vědět, o co už jde, ač pořád nevím, jak se jmenuje nebo co je prostě zač. To bude asi další záhada, která se připisuje na seznam nevyřešených a že se jich tam pomalu kupí.
Spousta věcí pro mě ale i pro Mercera byla nová. Neznali jsme ptáka a teď jsme neznali ani to maličké štípající stvoření, které zmizelo ve vodě. "Koukám, že tady jsou samé zajímavé bytosti. Zvláštní, že jsem se s ničím takovým nikdy nesetkala. Znám srny, zajíce, lasičky, veverky, medvědy a kdo ví co ještě. Ale tohle? Vůbec. Ani ptáka ani tohle štípadlo tlapek," zakroutila jsem hlavou a chvíli upřeně hleděla na vlny, které tak krásně šuměly až by mě to uspávalo.
Byla jsem ráda, že hnědý souhlasil s mým návrhem odejít. Ač se mi tohle místo fakt moc zamlouvalo, stvoření mě ne že ani děsila, ale spíš naháněla divný pocit. "Právě, a bojovat s něčím podobným jako by byl medvěd, opravdu nechci," pověděla jsem a pomalu se rozešla pryč. Vlk zamířil k horám, které byly poměrně dost blízko. "Zvládneš to?" optala jsem se. "Tedy rozuměj... Nechci tě v žádném případě podceňovat, ale jen aby sis tu ránu neotevřel," dodala jsem s úsměvem, nechtěla jsem, aby si myslel, že z něj dělám slabocha, to vůbec ne, ale měla jsem prostě starost.

---> Severní hory

Pousmála jsem se. "Jo, ryby jsou chutné, ale zabere to dost času, ač někdy když máš štěstí, máš ji v podstatě hned, ale jinak? Jinak čekáš a čekáš a když se ti ji konečně podaří ulovit, tak ji máš hned v sobě," zasmála jsem se a pohodila ocasem. Ovoce ale stejně u mě vedlo ryby neryby, maso nemaso. "U mě tak jako tak vyhrává ovoce, přestože v zimě nemám šanci nějaké najít, ale za to v létě? To pak stojí za to," mlsně jsem si olízla tlamu.
Střihla jsem ušima, když jsem zaslechla dost neobvyklý skřek, který vydal dosti neobvyklý ptát se zajímavými pery na ocase. "Nemám tušení. Možná jako obrana? Víš... Že si někdo usmyslí, jak je to pěkný pták a bude dobře třeba chutnat, ale pak zaječí a všichni si to rozmyslí?" napadlo mě, ačkoli jsem nevěděla, zda to tak může vůbec fungovat a být účinné. Stejně jako Mercer, jsem se k ptákovi přiblížila a začmuchala, neměla jsem v úmyslu jej lovit, kdo ví co to bylo zač. Co když má nějaké speciální schopnosti nebo je jedovatý nebo cokoli jiného. Tady by to asi divné nebylo.
Cukla jsem sebou, když bronzový křikl. Otočila jsem se k němu a viděla cosi malého a oranžového, co se mi zakouslo do tlapy."A co je zas tohle za potvůrku?" natáhla jsem k tomu čenich, ale v bezpečné vzdálenosti, aby mě to pro změnu neštíplo do čenichu. Odkráčelo si to bokem do vody a při první vlně zmizel v moře. "Tak to přicházíme o rozum společně. Jsou tu divná stvoření. Přesto že bych tu zůstala moc ráda o něco déle, možná bychom mohli jít? Kdo ví co se na nás snese z nebe," zažertovala jsem.

Pokrčila jsem rameny a víc už se ke skalním útvarům nevracela, ač to bylo velmi zajímavé, ale neměla jsem už k tomu co víc dodat. Víc mě však asi zaujala pláž, na kterou jsem se brzy dostali. Vypadalo to tu jako v ráji a já byla unešená víc než v tom průsmyku, rozhodně jsem tohle místo mohla označit za jedno z nejkrásnějších, co jsem kdy viděla. Ke všemu tady panoval nádherný klid a mír, který mě krásně uklidňoval. "To rozhodně je. Je to fakt jedno asi z nejkrásnějších míst, kde jsem za celičký svůj život byla... a ten klid a hřejivý písek do tlapek, prostě wow," usmála jsem se na Mercera a šla blíže k vodě. Už z dálky se mi do čenichu nesla slaná vůně, z vody se tedy rozhodně pít nedalo, ale to v tuhle chvíli snad nebylo ani podstatné.
Přikývla jsem. "To rozhodně, musíš to umět, být trpělivý a chvíli to trvá a dostaneš za tu rybu, ze které se ani pořádně nenajíš," zakroutila jsem pobaveně hlavou. "Pravda pravdoucí," souhlasila jsem. Stejně jako Mercer, vytrhl mě z toho všeho prapodivný skřek, který mým uším rozhodně nelahodil. "Co?" vypustila jsem z tlamy a to již před námi byl divný opeřený pták. Tedy divný by nebyl, kdyby neměl tak zvláštní ocas, který vypadal jako kdyby se na nás dívalo několik párů očí. Ani jeden z nás nevypadal, že by záhadného ptáka znal. "Nemám nejmenší tušení?" zašeptala jsem a jen na ptáka zírala.

<--- Dračí průsmyk

Ony skalní útvary spíše zaujaly mě, než mého společníka, který z nich nebyl tak moc odvařený jako já. "To rozhodně. Ale je zajímavé, že takové útvary tady jsou. Čím myslíš, že to je? nějaká magie nebo prostě příroda?" otázala jsem se zamyšleně a mlaskla. Vlastně by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby to bylo prostě a jednoduše vytvořené magií a jakousi nadpřirozenou silou tady nebo co to vůbec bylo.
Kráčeli jsme dál a brzy jsme se z onoho moc pěkného průsmyku dostali na místo, které se mi snad líbilo mnohem víc, než ty skalnaté útvary v průsmyku. Bylo to tu opravdu nádherné, snad bych se odvážila říci, že to bylo zatím nejkrásnější místo, které jsem tu spatřila. Pootevřela jsem tlamu do údivu, ale hned jsem zatřásla hlavou, abych nevypadala zcela mimo a unešeně. "Páni..." vydechla jsem a pohlédla na Mercera a byla zvědavá, jak se na tohle místo bude tvářit on.
"Všimla jsem si, ale jo, ovoce není pro všechny, pravda," zazubila jsem se a vesele pohodila ocasem. "Ryby? Ty jsou dobré, ale mrchy kluzké. Já? Já si vystačím s čímkoli, ale ano...srnčí je moc dobré, jen to se v jednom loví dost špatně, takže většinou můj jídelníček se skládá ze zajíce a ovoce, když se zadaří tak i ryba se najde," mlsně jsem si olízla jazyk a kráčela dál k pláži, kde byl písek stále teplý, ač bylo už dost chladno.