Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Probudil mě sníh, který se svezl ze stromu nade mnou. Vylekaně jsem sebou škubla a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo v mé blízkosti nebyl, ač jsem cítila v dálce nějaké pachy, ovšem ani jeden mi nebyl povědomí. Zvedla jsem se ze země a sklepala ze sebe zbylý sníh. Pohlédla jsem nad sebe do stromu, ze kterého na mě nadílka spadla. Tál. Přicházelo jaro. Jak dlouho jsem tu byla?! Zavrtěla jsem zmateně hlavou a protáhla se. Mercer tu nebyl, nejspíše se šel projít nebo se vrátil na území. Tak či tak, bych měla pomalu nejspíše taky, ať si o mě nedělá starosti.
Rozcupitala jsem se směrem k horám, ale byla jsem v takovém rozpoložení, že se mi ještě vracet nechtělo. Houpla jsem hustou oháňkou a uhnula trošku jiným směrem. Ještě se porozhlédnu kolem. Rozhodla jsem se a šla podél hor dál. Tuhle cestu jsem již znala, tudíž mě snad nic nemohlo překvapit.

» Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

Utichli jsme a já se začala soustředit na lov. Ne že by mi to s tím hladem šlo nějak bravurně, ale naštěstí jsem ještě hlady nešilhala. Vyhlédli jsme zajíce, který se pásl. Hladově jsem si olízla tlamu a vydala se jeho směrem, abych ho mohla zahnat k Mercerovi, který se o něj už postará.
Řekla bych, že to šlo hladce, nebýt vteřinky, kdy jsem myslela, že už ho neuvidím. No nakonec se mi ho podařilo navést k vlkovi, který byl již ve střehu ho polapit. Lekla jsem se ve chvíli, kdy Mercer neodhadl vzdálenost a zajíc mu malém pláchl. Naštěstí ho stihnul chytit za nohu a následně si ho chytit tak, aby ho mohl usmrtit.
Jakmile bylo po všem, nadšená jsem se rozeběhla k němu a spokojeně se usmála. "Dobrá práce," zopakovala jsem s úsměvem a pohlédla na mrtvolku zajíce. "Dobrou chuť," pronesla jsem a pustila se do hostiny, která nebyla kdo ví jak velká, ale rozhodně lahodná byla. Snědla jsem menší část, aby zbylo na Mercera, který potřeboval víc potravy než já s ohledem na stavbu těla a výšku. V obojím jsme se dosti lišili.
Rozvalila jsem se na zem a nechala ho, ať se v klidu naji.

Chápala jsem ho. Zmizet a vrátit se po delší době do smečky... Jeden nevěděl, jak Alfa zareaguje. Já sama bych z toho měla dost smíšené pocity. Na druhou stranu Einar vzal věc dost dobře, když mu dal místo zpátky a rovnou s funkcí. Za to jsem byla Einarovi vděčná i já. Ba jsem ráda, že tu mohl zůstat a teď ho mám po svém boku. Dělalo mi to ohromnou radost.
Shodli jsme se na tom, že nám teď postačí zajíci. Oba jsme byli hladoví, takže tu vymýšlet kdo ví co, nemělo moc smysl. Já budu ráda za cokoliv a myslím, že Mercer to má stejně jako já. Lepší než drátem do oka, no ne?
Zavětřila jsem a mávla krátkou oháňkou. Byli dost blízko. Na naší taktiku jsem jen mlčky přikývla a vyčkávala. Mercer se přišpendlil k zemi a já udělala totéž. Ovšem plížila jsem se k zajícovi tak, abych se dostala do dobré pozice na to, nahnat ho k němu. Jakmile jsem byla na místě pohlédla jsem na vlka a vystřelila jako střela. Zajíc mě zmerčil a dal se na útěk. Já se ho snažila navést směrem k Mercerovi. V jednu chvíli se zdálo, že pláchne, nakonec jsem ho navedla na správnou cestu.

« Alatey

Odešli jsem z území do lesa. Bylo příjemné změnit prostředí a ještě ke všemu, když jsem měla Mercera po svém boku. Spokojeně jsem se usmívala a šla po jeho boku. Hlad jsme měli oba a já se těšila, až se konečně najíme. Snad se nám podaří brzy na něco přijít. "To každopádně," odsouhlasila jsem. Lovit se mi vyhladovělá nechtělo.
Zajímalo mě, jak vlastně Einar reagoval, když se Mercer vrátil zpět do Alatey. Přeci jen byl dlouho pryč a Einar mi přijde docela přísný. "Ah tak. Určitě bude pak příležitost, kdy to spolu budete moci probrat," povzbudivě jsem se na něj usmála. "Ale rozumím, v Einarovi se čte opravdu špatně." Sama jsem s tím měla problém, že ne vždy jsem věděla, co si vlastně Alfa myslí. "Opravdu? No tak to je ale skvělé! Z toho mám radost," usmála jsem se nadšeně.
Začenichala jsem, ale nic kromě zajíců jsem tu necítila. "Nevím jak ty, ale já budu ráda za cokoliv, fakt mám děsný hlad. Můžeme si dát zajíce a pokud budeme chtít, můžeme se pokusit najít něco většího," navrhla jsem.

Zdálo se, že Shine od nás již nic nepotřebovala. S mírným úsměvem jsem na ni pokývala a otočila se na Mercera. Oba jsme chtěli jít a já začínala mít i hlad. Původní plán byl lov především pro Shine, ale chtěla jsem si z toho uzobnout i něco pro sebe. Ovšem to nevyšlo tak, jak jsem plánovala. "Tak se zatím měj hezky," broukla jsem k černé vlčici a vydala se za Mercerem.
Pomalu ale jistě jsme sestupovali z hor do nížin. Popravdě jsem se moc těšila na to, až něco ulovíme a já se konečně najím. Kdy jsem vůbec jedla naposledy? Nepamatovala jsem se. Takže dávno. Zavrtěla jsem hlavou a když mi zakručelo v břiše, úzkostlivě jsem se podívala na tmavého vlka přede mnou. "Rozhodně!" odpověděla jsem zvesela. "Jo? Tak to jsem... Asi jsem to prospala, ale zatím to nevypadá, že by se ostatní někam chystali, takže budu jedině ráda, když se před tím pořádně posilníme." Nedokázala jsem si představit, že bych lovila s prázdným žaludkem.
Cupitala jsem za Mercerem a užívala si jeho přítomnosti, ale i toho krásného počasí, které tu panovalo. "Jak to vlastně... tvůj návrat vzal Einar?" napadlo mě. Těžko říct, zda se zlobil nebo ho rád viděl. Einara jsem stále znala málo na to, abych tohle dokázala odhadnout. Přeci jen byl pryč docela dlouho.

» Tajga

Uculila jsem se na něj a cupitala po jedné z vyšlapaných cestiček. Bylo jich tu docela dost a musela jsem uznat, že jsem se již docela orientovala, která vede kam. Jistě, nebyla jsem stoprocentní a neznala jsem úplně všechny, ale věřím, že ještě nějaký ten pátek a budu se tu pohybovat bez větších obtíží.
Mířili jsme do nížin se poohlédnout po něčem k snědku, co bychom mohli donést Shine. Mávla jsem ocasem a sem tam otočila hlavu, zda mám Mercera za sebou. Cesty se nám zkřížili právě se Shine a mladým vlkem, který byl nejspíše její potomek. Moc jsem ty mladé vlky neznala a nevěděla jsem, který patří ke které vlčici.
Sdělila jsem černé vlčci to, co jsem chtěla. Vzdálila jsem se o několik desítek centimetrů, kdyby náhodou přeci jen vlčici něco napadlo. Slova se ujal Mercer. "Pravda," přikývla jsem souhlasně a zastříhala ušima. Tak či onak i já sama bych si dala něco, co by mě zasytilo, takže není problém ulovit něco většího, z čeho se nás naji víc.

Ač jsem si moc přála, abych mohla zůstat v Mercerově objetí napořád, museli jsme se vrátit bohužel do reality. Odtáhla jsem se od něj a věnovala mu spokojený úsměv. Nemohla jsem být šťastnější než s ním. Teď a tady.
Mezitím jsem si vzpomněla, že jsem měla jít Shine ulovit něco, z čeho by se mohla najíst a snad by jí to dodalo potřebnou energii. "Ano, ano," přikývla jsem vlkovi a rozhlížela se kolem sebe, zda něco neuvidím. Ale většina zvěře se nás stranila a kamzík se mi zrovna lovit nechtěl. Ještě takhle večer, kdy už moc nebylo vidět. To jsme si koledovali akorát o zranění. "To ano. Máme pro sebe fůru času," zazubila jsem se a máchla ocasem. Doufala jsem aspoň v to, že máme fůru času.
Měl pravdu. Tady opravdu bychom neměli pokoušet štěstí. Budeme muset jít někam níž, do lesa, kde bychom mohli toho ušáka chytit a donést Shine a pak? Pak si můžeme opět udělat chvíli pro sebe. "Tak pojďme," řekla jsem poměrně rozhodně a rozešla se po cestičce.
V tom mě polechtal Shinin pach. Zastříhala jsem ušima. Že by už byla v pořádku? Napadlo mě a rozešla se jejím směrem. Spatřila jsem prvně černošedého vlka a pak až samotnou Shine. "Koukám, že už její asi lépe," poznamenala jsem k Mercerovi. Přesto jsem měla pocit, že bych za ní měla jen zaskočit a tak jsem i udělala. "Um, Shine! Koukám, že je ti už lépe. Byla jsem na cestě ti něco ulovit, ale potkala jsem tady Mercera a no... zdržela jsem se. Chtěli jsme ti ulovit něco teď, ale koukám, že už je o tebe postaráno," pousmála jsem se na mladého vlčka, který měl v tlamě krysu. "Pokud už mě k ničemu teď nepotřebuješ, nechám vás tu," dořekla jsem a pokud nic černá nechtěla, vzdálila jsem se.

Užívala jsem si tenhle moment, který se mi každou vteřinou zarýval do paměti. Na tváři mi stále hrál spokojený úsměv. Ještě aby ne, opravdu jsme byla šťastná a snad tohle nikdo v tuhle chvíli nemohl překazit. Určitě ne.
Kdybych se mohla červenat, rozhodně bych teď byla rudá po celém těle. Jeho slova mě zahřála u srdce a já se jen na něj šťastně usmála. Byla jsem jeho sen, který se mu splnil. Jak krásně tohle znělo! Ach Mercere... Vydechla jsem blaženě .
Chtěla jsem s ním zůstat už navždycky. Věděla jsem, že doslovně to asi nejde, ale chtěla jsem, aby to tak bylo. Rozhodně jsem byla rozhodnutá, že proto udělám vše, co bude v mých silách. "Ano, je to ta nejvíc správná věc, kterou jsem kdy udělala," hlesla jsem k němu.
Ještě chvíli jsem u něj byla natisknutá. Nemohli jsme takhle zůstat věčně, ač bych si to přála. Museli jsme se svým způsobem vrátit do "reality". Shine! Vzpomněla jsem si, že jsem jí šla ulovit něco k snědku a to se jaksi trochu protáhlo. "Nerada kazím tuhle chvíli, ale slíbila jsem Shine, že jí donesu něco na zub," řekla jsem a odtáhla se od něj, ač opravdu nerada.

Po tom všem, co jsme si řekli, jsem se cítila fakt dobře. Sdělil mi jeho tajemství a strach zároveň a já mu řekla, jak jsem se bez něj cítila. No a následně jsme si vyznali lásku. Nevěřila jsem tomu, že se to dělo. Že jsem se odhodlala a řekla mu co k němu cítím. Netušila jsem, co mi na to řekne. Ovšem řekl to nejlepší, co mohl. Měl to stejně. Já se snad vznášela štěstím. Nalepila jsem se na něj a užívala si tyhle chvíle, které budu ještě chvíli zpracovávat. Avšak byla jsem opravdu šťastná.
Lípla jsem mu olíznutí, chvíli vypadal překvapeně a já se na vteřinku lekla, že jsem udělala něco špatně, ovšem vzápětí mi to oplatil a já mu věnovala šťastný úsměv. Zachvěla jsem se ve chvíli, kdy mi čenichem přejížděl po srsti. Nebyla jsem na tyhle dotyky vůbec zvyklá, ale líbilo se mi to. "Navždycky," dodala jsem tiše a přivřela oči. Snažila jsem se každičký moment zapamatovat. Nechtěla jsem, abych na tohle někdy zapomněla. Chtěla jsem tuhle vzpomínku mít živou navždycky v hlavě. "Jsem vážně šťastná, Mercere," zašeptala jsem mu do ucha potom, co mi opět olízl čenich. Uculila jsem se na něj. "Chci být s tebou už napořád," pokračovala jsem dál.

Smutná tvář se proměnila opět v tu veselou a spokojenější. Celou situaci jsme si vyjasnili a jediné, na čem mi záleželo bylo, že na mě nezapomněl, nevykašlal se. Ať už se stalo cokoli, důležité bylo, že byl tady. U mě.
Spokojeně jsem oddechovala do jeho srsti a nasávala jeho vůni, která mi moc chyběla. Cítila jsem se tu opět doopravdy doma, když byl zpátky.
Vyslovila jsem své pocity a myšlenky a tím se mi také dost ulevilo. Jako kdyby mi spadl kámen ze srdce. Cítila jsem se teď lehká jako peříčko. Když jsem se na tím vším zamyslela, možná měl zmizet. Tím, že tu nebyl, jsme si uvědomila, jak mi chybí a jak moc mi na něm záleží a dost možná bych tyhle pocity neřekla. Trochu jsem se bála, že jsou jednostranné. Ovšem tahle situace mě k tomu dotlačila říct, co cítím. Vlk nikdy neví, kdy o někoho nečekaně přijde.
Zastříhala jsem ušima, když se slova ujal Mercer. Srdce se mi rozbušilo. To co řekl, ve mně vyvolalo dojetí a štěstí. Nechala jsem ho domluvit. To, co říkal, se moc hezky poslouchalo. "Ach Mercere... Taky tě miluji," vyslovila jsem ta kouzelná slůvka. "Taky jsem si nebyla jistá, zda to máš stejně." Natiskla jsem se k němu. Byla jsem v sedmém nebi. Jak tahle situace začala a skončila úplně opačně. Cítila jsem se opravdu šťastná, že tu je a že to co cítím, cítí i on. Ach můj Mercere... Odtáhla jsem se od něj a vlípla mu něžné olíznutí na jeho čenich.

V hlavě mi stále běželo mnoho myšlenek. Některé jsem pořádně ani nerozpoznala. Mé pocity, ač byly předtím dosti smíšené, se ustálily a já věděla, že to, co dělám, je správné. Věděla jsem, že jsem se rozhodla dobře. Neuměla jsem to moc vysvětlit, ale věděla jsem, co cítím. Mohla jsem zmizet, naštvat se. Cokoli. Ale nechtěla jsem, neměla jsem mu to za zlé. Určitě ne potom, co mi sdělil. S klidem na duši jsem vydechla a na tváři se mi objevil úsměv. "Nemáš vůbec za co," odvětila jsem.
Následně jsem se dosti rozmluvila o mých zmiňovaných pocitech. Jamile jsem řekla vše, co jsem chtěla, ulevilo se mi. Byl to příjemný pocit mu tohle říci. Nečekala jsem, že tohle všechno řeknu, ale nakonec to přišlo samo a přirozeně. Takhle to mělo být. "Ano. Zvládneme. Věřím tomu," zazubila jsem se na něj. Cítila jsem se už rozhodně lépe a bylo to na mě vidět. "Jsem opravdu ráda, že jsi zpátky. Moc jsi mi chyběl, nevěděla jsem, že až tak moc...," sklopila jsem jemně oči. "Celá tahle situace mě utvrdila v tom, že tě mám ráda...," polkla jsem a nervózně přešlápla na místě. "Víc, než jsem si kdy uvědomovala," dodala jsem již polohlasem. Byla jsem z toho nesvá, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Všechno.

Poslouchala jsem jeho příjemný hlas, to co říkal, bylo též pěkné. Věděla jsem, že určité věci se opravdu nedají slíbit, počítala jsem s tím. Ale už jen to, že tu pro mě chce být a bude se snažit, aby se tohle celé neopakovalo, mi dokazovalo to, že jsem se rozhodla správně. Rozhodla jsem se správně, nebýt na něj zlá a vyčítat mu to. Nechtěla jsem a neměla jsem na to srdce. Měla jsem ho příliš ráda a uvědomovala jsem si to čím dál víc. Jemně jsem mlčky přikývla a už spokojeněji si o něj opřela. Cítila jsem se rozhodně lépe a klidněji.
Po chvíli začal znova mluvit. Vážně. Zastříhala jsem ušima a pohlédla mu do tváře. Netušila jsem, co z něj vypadne a jeho tón mě začal znervózňovat. Hlasitě jsem polkla. Musel mi říci něco důležitého. To, co mi řekl, jsem rozhodně nečekala. Nebylo to nic lehkého slyše to. Jednalo se o něco, co se můžeš přihodit i jemu a mohl by ublížit sobě i ostatním. "Ne. Žádné jestli nebude. Vím, kdo jsi a vím, že ty to cosi přemůžeš a nepustíš to ven. Věřím tomu a... i kdyby se náhodou něco stalo, projevilo se to... Jsme tu pro tebe a spolu to zvládneme," odpověděla jsem se vší vážností a upřímností. Věřila jsem mu. Nepřipouštěla jsem si, že by se mu to mohlo vymknout z tlapek, zůstávala jsem optimistická. Co bych to byla za vlka, který by se po tomhle zjištění sebral a odešel? Jak bych se pak měla cítit? Taková já nebyla a nehodlala jsem ho opustit jen kvůli tomu, že jeho bratr se pomátl. Nebylo by to správné.
Zahleděla jsem se mu do očí. "Mercere, po všem, co se stalo a dozvěděla jsem se teď... Mám tě ráda takového, jaký jsi a nehodlám můj postoj vůči tobě změnit. Je mi s tebou dobře a mám ráda, když jsi mi na blízku, opravdu. Nechci, aby sis vyčítal to, že jsi tu nebyl. Já ti to nevyčítám a nemám ti ani co odpouštět..." vyřkla jsem a pak se k němu opět přitiskla.

Stále jsem to celé vstřebávala a snažila si urovnat myšlenky. Nešlo to úplně nejlépe, ale rozhodně to bylo lepší než předtím. Mé tělo bylo již víceméně v klidu, já sama se cítila o něco lépe, nebylo to tedy dokonalé, ale co bylo. Bylo z něj cítit, že ho to opravdu mrzí. Neměla jsem důvod mu nevěřit. Tedy, mohla jsem mít, ale nechtěla jsem. Stála jsem si zatím, že on za to nemůže, ale může za to zdejší magie, nebo snad bohové? Ti přeci rádi hází klacky pod nohy, nebo snad ne?
Byla jsem zachumlaná v jeho husté srsti na krku a poslouchala každičké jeho slovo. Oči jsem zavřela a nevnímala nic než jen jeho. "Já vím. Nevyčítám ti to," odvětila jsem polohlasem. Samu sebe jsem i překvapovala. Neznala jsem se, možná to bylo celou tou situací, která mi nebyla blízká. S půlkou částí rodiny jsem tohle neřešila, protože otec s bratrem tu pro mě byli, tedy ne tady na ostrově, ale jinak jsem se na ně mohla kdykoliv obrátit. Co se týkalo matky se zbylými sourozenci? Tam byly vztahy odtažité. Celé tohle pro mě bylo tedy nové a já sama všechno vymýšlela za pochodu.
Chtěla jsem slib, že mě už znovu neopustí. V hloubi duše jsem však věděla, že je to něco, co mi nemůže slíbit nikdo na světě. Vždycky nás někdo nějakým způsobem opustí, ať už smrtí nebo ze své vlastní vůle. V tomhle případě nevědomky. Avšak moc jsem si přála, aby to šlo slíbit. "Vím, že je to něco, co mi nemůžeš slíbit...," povzdechla jsem si. "Neblázníš, určitě ne. A jestli se něco děje, cokoliv... Spolu to zvládneme," pověděla jsem rozhodně. Nepřipouštěla jsem si, že by snad mohl opravdu bláznit, být nemocný. "Teď, když víme, že tohle se tady děje... Budeme na to víc připravení, ne že bych to chtěla opakovat, ale víš jak to myslím. Jsem tu pro tebe," zakončila jsem. Snažila jsem být trošku pozitivní, jen co to šlo.

Celá tahle situace byla tak zvláštní, bolestivá, bohužel nutná. Nešlo to přejít mávnutím tlapky. Byla bych ráda, kdyby k tomuhle nemuselo vůbec dojít, ale stalo se. Nedalo se teď dělat nic jiného, než si o tom promluvit. Jistě... Mohla bych být naštvaná, křičet, nebo snad být uražená a nemluvit s tím. Jenže tyhle emoce mi nebyly příliš blízké, co se alespoň týkalo mé osobnosti. Neuměla jsem moc být naštvaná. Pravdou bylo, že jsem nedávala druhé šance. Většinou. Na druhou stranu jsem byla empatická a uměla jsem se vžít do kožíšku druhé strany. To mi čas od času komplikovalo život.
Celou dobu, co jsem k němu mluvila, jsem se mu dívala do očí. Dívala jsem se do nich i tehdy, kdy mluvil on. Byla jsem smutná a zároveň šťastná. Stále se ve mně vše bilo. Nevěděl? Jak nevěděl? Zprvu jsem to vůbec nechápala. Jak nemohl vědět, kde celou dobu byl? Ztratil se? Ovšem další jeho slova mi to vysvětlila. Ne že bych z toho byla moudřejší, ale dávalo mi pak smysl, že netušil. "Ah," vydala jsem jen. Nevěděla jsem, co mu na to vlastně říct. "Nejspíše to byla zdejší magie. Přeci jen tady to není asi nic neobvyklého," vysvětlovala jsem. Nevím, zda jemu, sobě nebo oběma. "Víš... Moc mě to mrzí, že jsi tu nebyl. Cítila jsem se tu sama. Několikrát se mi o tobě zdálo a v jednu chvíli jsem nevěřila, že bych tě zase viděla, víš," povídala jsem zklesle. "Astrid utrousila větičku v úkrytu, že jsi zpátky. Nemohla jsem tomu věřit." Opravdu jsem si nebyla jistá, zda se mi to nezdá a očividně nezdálo. "Moc mě to bolí, ale věřím ti," vydechla jsem nakonec a opět hlavu zabořila do jeho srsti na krku.
Nasávala jsem jeho vůni, která mi též chyběla. "Slib mi, že už beze slova neodejdeš," zamumlala jsem dostatečně na to, aby mi rozuměl. "Už tohle znovu nechci zažít," řekla jsem o něco tišeji.

Neměla jsem nejmenší tušení, co se mohlo Mercerovi honit hlavou. Věřila jsem, že ani pro něj tahle situace nebyla vůbec jednoduchá, ač pro každého trochu z jiné strany. Celou dobu, co byl pryč, jsem si přála, aby se vrátil zpět. Mé přání bylo vyslyšeno, ale má reakce byla zcela jiná, než jsem si představovala. Čekala jsem, že naše setkání bode radostné a šťastné. Ovšem já tu plakala a on z toho taky byl dost vedle.
V jedné chvíli jsem nehnutě stála, v té druhé jsem se k němu vrhla. Namáčkla jsem se na něj, jak jen jsem mohla. Hlavu jsem zabořila do jeho srsti na krku a tiše vzlykala. Nejspíše jsem to potřebovala. A čím déle jsem plakala, tím mi bylo lépe. Jak jsem ucítila jeho velkou tlapu na mé maličkosti, zachvěla jsem se. Líbil se mi pocit, že jej mám zase u sebe. "Já vím..." povzdechla jsem si tiše. Věřila jsem mu, přesto jeho zmizení mi ublížilo. Celou tu dobu mi moc chyběl. V jednu chvíli jsem myslela, že už ho nikdy neuvidím. Slova Astrid, které onehdá vypustila, nechtělo se mi jim věřit, ale měla pravdu. Byl zpátky.
Po chvíli jsem se mírně odtáhla, abych mu viděla do očí. Olízla jsem si čenich, na který mi stékaly snad poslední slzy. "Kde jsi celou dobu byl?" zeptala jsem se konečně, co jsem se trochu uklidnila. Tělo se mi stále chvělo a i můj hlas byl rozechvělý.