Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V hlavě jsem měla jasný plán, co teď půjdu udělat. Zajistit Shine přísun potravy. Byla jsem odhodlaná i přes počasí jí ulovit alespoň zajíce. Jenže mé plány se změnily ze sekundy. Ucítila jsem Mercerův pach a ztuhla jsem. Po chvíli jsem byla schopná se rozhoupat a následovat ho. Netušila jsem, co od toho vlastně čekám a co mám říct. Cokoliv. Nebyla jsem na to vůbec připravená. Dýchej. Napomenula jsem sama sebe a zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu. Od tlamy mi šla pára, jaká byla zima.
Za jednou ze sklad jsem spatřila jeho bronzovou srst. Seděl a nejspíše rozjímal nad životem. Alespoň tak jsem si to vykládala. Srst v tváři jsem měla vlhkou ze slz, které mi stékaly. Chtěla jsem je zastavit, ale nešlo to. Jakmile mě zaslechl, cuknul sebou a pohlédl na mě. V tom jsem se rozplakala ještě o něco víc.
Stála jsem nehnutě naproti němu a nevěděla jsem, co mám vlastně dělat. Tolik mě mrzelo, že z ničeho nic zmizel. Měla jsem ohledně toho i noční můry. Netušila jsem, že jsem si k němu vybudovala až takové pouto. Mercer udělal několik váhavých kroků k mé maličkosti a zastavil se dostatečně daleko. Nejspíše ani sám nevěděl, co má dělat. "Mě taky," zavzlykala jsem. Kde jsi celou tu dobu byl? Projela mi myšlenka, kterou jsem ovšem nedokázala říct nahlas. Chvíli jsem naproti němu stála a prohlížela si ho, sice jsem ho měla dost rozmazaného kvůli slzám, ale vypadal pořád stejně. Jak jsem si ho pamatovala.
Nevydržela jsem to a vrhla se k němu. "Strašně moc jsi mi chyběl," zaúpěla jsem do jeho srsti, která byla heboučká, jak jsem si ji pamatovala. Na víc slov jsem se nezmohla a jen plakala. V tuhle chvíli se mísil pláč ze smutku a zároveň z radosti, že jej konečně vidím.

← úkryt

Chtěla jsem Shine najít něco k snědku a popravdě se taky nadýchat čerstvého vzduchu. Přeci jen jsem v úkrytu byla docela dlouho a venku... Kdy jsem naposledy byla venku? Neměla jsem zdání. Byla jsem ráda, že jsem mohla být částečně nápomocná, ale musela jsem se projít a přitom alespoň něco pro Shine seženu. Doufala jsem, že se jí brzy udělá lépe. Sice nevypadala moc dobře, ale opravdu jsem doufala, že brzy bude zase zdravá jak rybička. Netušila jsem, kde se ta nemoc bere, ale nebylo to nic hezkého, co jsem mohla vidět. Doubravka také nevypadal prvně moc dobře, ale jak se prospala, bylo jí lépe. Nejspíše měla lehčí průběh než Shine.
Ťapkala jsem si to cestičkami z úkrytu směrem dolů. Venku byla pěkná kosa, ale mně to zas takový problém nedělalo. Srst jsem měla hustou a před zimou mě alespoň trochu chránila. Taky foukal dost velký vítr, čehož bych u lovu mohla využít. Ovšem silné sněžení to na druhou stranu komplikovalo Povzdechla jsem si. Nehodlala jsem lov vzdát.
V čumáčku mě pošimral pach. Zamrzla jsem. Vykulila jsem modrá očka a začala nepravidelně dýchat. Byla jsem v šoku. Astrid měla pravdu. Je zpátky. Nebyla jsem schopná se hnout. Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem se dokázala zas rozejít. V tu chvíli jsem hodila za hlavu všechno a nervózně jsem následoval jeho pach.
Za jednou ze skal jsem ho viděla, jak sedí. Byl sám. Do očí se mi nahrnuly slzy, které mi začaly stékat po tvářích. Míchalo se ve mně hrozně moce pocitů a nedokázala jsem je držet na uzdě. V hlavě jsem měla příliš myšlenek a ty jsem nedokázala zastavit. "Mercere...," vydechla jsem jen a zastavila se kousek od něj.

Shine, drobná reakce na Einara

Trpělivě jsem seděla u Shine a hned jak by bylo třeba, byla jsem na blízku. Nemohla jsem ji v tomhle stavu opustit. Nevypadalo to s ní vůbec dobře. Kéž bych měla více zkušeností s místními bylinami. Povzdechla jsem si tiše. Mrzelo mě, že jsem nebyla schopná ji nějak víc pomoci. Musela trpět. Nedívalo se mi na ni vůbec dobře.
Jakmile Shine usnula, lehla jsem si opodál a zavřela oči. Nebyla jsem schopná usnout, alespoň jsem tedy podřimovala. Hned jak se někde něco šustlo, oči jsem otevřela a zastříhala ušima. Momentálně jsem tu dělala Shine bodyguarda nebo tak něco. Kdyby tu byl otec, třeba by věděl, co dělat. On mě naučil bylinky z krajiny, kde jsem vyrůstala, ale nic co jsem znala, by na tohle nepomohlo. Minimálně jsem neměla znalosti k tomu. Tak jsem jen tiše vyčkávala, zda se Shine udělá lépe.
Když se černá probudila, zvedla jsem hlavu a pohlédla na ni. "Je ti lépe?" optala jsem se starostlivě. Ovšem když na mě promluvila, začala kašlat a na zem dopadlo několik kapek krve. Stáhla jsem uši k hlavě. To nebylo dobré. Přede mnou se zjevila rostlinka, kterou pojmenovala jako Plazivec lékařský. Odkývala jsem. Zdálo se, že tohle byla též užitečná rostlinka. "Děkuji Shine," pokusila jsem se o úsměv. Přemýšlela jsem, jak jí víc pomoci. "Půjdu se poohlédnout po potravě. Něco bys měla sníst, alespoň trošku. Odpočívej. Já se pokusím co nejdříve vrátit. V úkrytu cítím přítomnost jiných," řekla jsem.
Do toho přišel Einar, který se ptal po Astrid. Zavrtěla jsem hlavou. Všimla jsem si mladého vlčka mezi jeho nohama. Dle podobnosti se jednalo o jeho syna. Takže on byl otec vlčat Astrid? Zajímavé. Za normálních okolností bych se i bývala třeba zeptala, ale nepřišlo mi to vhodné. "Dobře, vyřídím," kývla jsem hlavou.
Otočila jsem se na Shine. "Brzy budu zpět," řekla jsem polohlasem a zvedla se ze země. Odcupitala jsem k východu a šla ven.

→ Alatey

Shine - zpětně Astrid, Doubravka, Třezalka, Šalvěj

Astrid nepůsobila v tuhle chvíli moc nadšeně a její hlas mě znervóznil. Nebyla jsem zvyklá, že na mě někdo takhle mluvil. Matku se sourozenci nepočítám, to mi přišlo zcela na běžném pořádku. Omluvně jsem se tedy na Astrid podívala, ač ona nebyla vůdce smečky. Ke všemu jsem neměla nejmenší tušení, co se tady děje. Astrid mi to v rychlosti vysvětlila. Vykulila jsem modré oči a pohlédla po ostatních. "Aha. Dobře," řekla jsem jen. V hlavě jsem si to srovnávala.
Shine rozhodně nevypadala dobře, což se mi nelíbilo. Měla hrozný kašel, který taky nezněl dobře, ovšem přesto se vedle černé vlčice objevila rostlina. Měla červený květ a příjemně voněla. Shine se pokusila předat informace k této rostlině. "Trychtýřek, léčivý, luhování... Dobře," přebrala jsem informaci a rostlinu si řádně prohlédla.
Vlčice (Šalvěj) byla dle všeho Shinina dcera, která měla o svou matku starost. Dávalo to rozum, ale k černé se nakonec nepřiblížila, zřejmě proto aby se sama nenakazila. Kousek byla i další vlčice (Třezalka), která též byla nemocná, ale dle slov jí bylo lépe a s šedou chtěly odejít pryč odtud, aby tu nepřekážely.
Další vlčice (Doubravka) taky vypadala dost bídně, ovšem o tu se rozhodla postarat Astrid a já měla na starost Shine. Astrid nejspíše druhé vlčici pomohla, protože ta se po nějaké době zvedla a odešla pryč. Zbyla jsem tu tedy já, Astrid a Shine. Já jsem mezitím vzala květinu a odnesla ji k nejbližšímu vodnímu zdroji a vložila ji tam. Nějaký čas jsem ji tam nechala a vrátila se zpět ke do komůrky, kde mezitím stihla Astrid usnout. "Snad to brzy bude," špitla jsem ke Shine.
Jakmile uplynula nějaká doba, vrátila jsem se k vodě a porozhlédla se kolem. Měla jsem štěstí a našla kůru, do které jsem vodu vlila a velice opatrně jsem ji donesla k Shine. "Tady," přišoupla jsem to k její tlamě.
Astrid byla na odchodu. Už už jsem se s ní chtěla rozloučit, ale její slova mě zcela vyvedla z míry. Mercer je zpátky?

Koutek nemocných - Shine, drobounká reakce na Doubravku

Jakmile jsem dorazila ke skomírající skupince, všechny jsem si prohlédla. Jeden vypadal lépe než druhý. Vytřeštila jsem oči a rozhlédla se. Co se to tu děje? Byla jsem chvíli pryč a tohle se stalo. Kdy, jak, proč? V hlavě jsem měla spoustu otázek, ale vlci tady moc nevypadali na to, že by mi byli schopni odpovědět, tak jsem si své otázky nechala na později.
Prvně si mě všimla černá vlčice, Shine se tuším jmenovala. Obrátila jsem k ní mé zraky a mlčky jen přikývla. Přistoupila jsem k vlčici blíže. Věděla jsem, že by měla být také alateyská léčitelka, ale ta toho teď asi moc nezmůže. "Potřebuješ nějak pomoct?" nabídla jsem znovu. S tímhle jsem se ještě nikdy nesetkala, tudíž mě ani nenapadalo, co mám vlastně dělat. Od otce jsem se naučila nějaké základy léčitelství, ale jednalo se spíše o otevřené rány a banálnější věci celkově.
Žuch. Rychle jsem otočila za zvukem hlavu a všimla si, jak jedna z vlčic omdlela. Neznala jsem ji, ale zdálo se, že patří také do Alatey. "Co se to tu děje?" optala jsem se nakonec, protože jsem to nemohla vydržet. Chtěla jsem všem pomoci, ale na to mé schopnosti byly v tuhle chvíli krátké.

← Tajga přes území

Koutek nemocných

Nakonec se mi podařilo vymotat a následně jsem chvátala přes území přímo do úkrytu, abych schůzku stihla. Ovšem všechno klouzalo, takže jsem nešla tak rychle, jak jsem si myslela. No po nějaké době jsem se vyškrábala až k úkrytu, do kterého jsem rychle zašla.
Čekala jsem Einara a zbytek smečky, ale nic se nedělo. Zarazila jsem se. Jak dlouho mi trvalo sem vlastně dojít? Byla jsem z toho celá zmatená. Povzdechla jsem si a rozhlédla se po úkrytu. Cítila jsem velké množství pachů. Byla jsem doma.
Slyšela jsem hluk, za kterým jsem se vydala, abych zjistila, o co jsem vlastně přišla. Došla jsem ke koutku, který vypadal dost... no zničeně. "Eee... zdravím," pronesla jsem nejistě. "Co se tu děje? Mohu s něčím pomoc?" nabídla jsem se a nervózně jsem přešlapovala na místě.

Povídala jsem si s Xanderem a pokyvovala hlavou na jeho slova. Mluvilo se s ním docela dobře, to se muselo nechat a v jeho společnosti jsem zapomněla na myšlenky, které mě trápily. Během konverzace jsem je zcela hodila za hlavu, za což jsem byla ráda. Aspoň jsem nesmutnila před ním.
Ani hnědý netušil, s kým čeká Astrid vlčata. Bylo mi to záhadou. Každopádně časem se ukáže, kdo je vlastně těch drobečků otec. Také jsme hovořili o rostlinách, které jsem znala já a které znal on. Xander se podělil o tymián, ten mi něco sice říkal, ale nic víc jsem si k němu v tuhle chvíli ani nevybavovala.
Následně se hnědý vydal lovit zajíce, čehož jsem se neúčastnila, Xander byl příliš rychlý, než jsem se k něčemu sama rozhoupala. Následně se vrátil s ušákem v tlamě.
Einarovo vytí jsem slyšela též. "Půjdeme," odpověděla jsem a vyrazila za ním. Ovšem nějak se mi nechtělo. Nechtělo se mi přijít na schůzku, kde uvidím celou smečku bez Mercera. Přesto jsem šla, nechtěla jsem, aby se Einar zlobil.
Cestou však začalo dost sněžit a já se ztratila.

→ úkryt přes Alatey

← území

Nedivila bych se, kdyby o Vé už slyšela celičká smečka. To, co předvedla, bylo něco, na co se asi jen tak nezapomene. Na jeho slova jsem se zasmála. "To je fakt a že já měla štěstí na sourozence," zavrtěla jsem hlavou. Jediný, kdo za co stál, byl Sirius, který se toulá kdo ví kde. "Doufejme, že si sáhla do svědomí a uvědomila si, co předvedla... Bohužel u Vé jeden nikdy neví, ta by potřebovala dostat pořádně za uši, aby se poučila,." Xander měl pravdu, vlci se mohli změnit, ale někteří by potřebovali sáhnout hodně na dno, aby si řekli, že stačilo. Věřila jsem, že po tom, jak Einar Vé potrestal, dá na chvíli klid, ale pak se to vrátí zpátky.
Pomalu a jistě jsme se dostávali z horského terénu dolů, mezi jehličnany, tam měl Xander v plánu ulovit něco pro svou partnerku. "Co jsem postřehla, tak i Astrid měla dosti zakulacené bříško," poznamenala jsem. Netušila jsem, že ta někoho má, ale pravdou bylo, že jsem opravdu moc informací o členech neměla. "Léčitelka... No, ráda bych jí byla, tedy... oficiálně jsem, ale mám pomálu zkušeností, znám pár bylin, těch nejobyčejnějších, které mě ještě naučil otec. Ty zdejší zatím neznám," řekla jsem popravdě. Ostrovní květiny mi byly zatím neznámé. "Třeba takový heřmánek, znáš? Ten je proti bakteriím v ráně," sdělila jsem. "Nebo lopuch, ten má taky protizánětlivé účinky. Ale jedná se o poměrně obyčejné byliny oproti těm zdejším," dořekla jsem.

← úkryt

Opravdu jsem své pochmurné myšlenky upozadila mezitím, co jsem se bavila s Xanderem. Měla jsem to stejně jako on, ráda poznám další členy smečky, protože nebudeme si lhát, skoro nikoho jsem tady neznala. Znala jsem třeba jména nebo vlky od vidění, ale pořádně jsem neznala asi nikoho, kdo byl členem. Nebudeme počítat Mercera, který nejspíše ke smečce už ani nepatří a Vé, mou povedenou sestřičku. "Nápodobně," odvětila jsem a pousmála se. Xander se zdál být milý, což mě těšilo.
Postupně jsme se dostali z úkrytu ven. Nadechla jsem se čerstvého, chladného vzduchu a rozhlédla se kolem. Nikoho poblíž jsem neviděla. Na vlkova další slova jsem si povzdechla. "Ano. Vé je moje sestra. Koukám, že geny se nezapřou," zasmála jsem se pobaveně. "Doufám, že nevyváděla něco dalšího po tom excesu při smečkovém srazu." Ne že bych za ní měla zodpovědnost, Vé byla dospělá a měla by vědět, jak se chovat - což nevěděla - ale pořád to byla moje sestra a vnitřně jsem měla pocit, že bych přeci jen měla být ta zodpovědná. "S Vé není lehké pořízení," dodala jsem. To mu asi už bylo jasné.
Opatrně jsem scházela dolů, směrem k tajze. Už jsem tu nějaký pátek žila a bylo to znát. Věděla jsem, kam šlápnout abych si neublížila. Na Xanderovi byla znát pýcha. Nedivila jsem se mu, jistě to musel být krásný pocit. "Jé, tak to moc gratuluji vám oběma," usmála jsem se přátelsky. "Alespoň tu bude hned živěji."

→ Tajga

Z mého smutku mě vytrhl Xander, který procházel kolem. Z lehu jsem se zvedla se sedu a vlka si prohlédla. Neměla jsem šanci ho více poznat, ale musela jsem uznat, že hnědý byl přátelský. Mírně jsem se na něj pousmála, co mi to smutek dovolil. "Ano, proč ne," přijala jsem jeho nabídku na procházku. Alespoň bych mohla na chvíli vytěsnit myšlenky na Mercera, který mi opravdu chyběl.
Xander měl v plánu sehnat večeři pro Cinder. Nejspíše už porodila a byla vyčerpaná a něco k snědku by jí rozhodně bodlo. Přikývla jsem. "Ráda," odvětila jsem a zvedla se na všechny čtyři. Protáhla jsem se a pomalu vyrazila k východu. "Už se vám narodili?" zeptala jsem se a otočila jsem se na něj a lehce nervózně jsem se otřásla. Nebyla jsem zrovna důvěřivou vlčicí a seznamování mi dělalo trochu problémy. Nebyla jsem si z počátku jistá přítomností vlků, které jsem moc nebo vůbec neznala. "Kam půjdeme?" optala jsem se těsně před vchodem a vyrazila ven.

→ území

Podařilo se nám Cinder pomoci dostatečně na to, aby se mohla odebrat do jeskyňky. Zřejmě už nadešel její čas. Vlastně mě to potěšilo, že tu bude hned o něco živěji s příchodem vlčat. Jemně jsem se pousmála a pohledem sjela i k Astrid, která to měla též za pár. To se tu to tak najednou hezky sešlo, to jsem musela uznat. Jednou bych si též přála vlčata, ale jestli tento čas někdy nadejde, tak nejspíše za hodně dlouho. Nebyl otec a jediný, kdo mi utkvěl v hlavě, byl Mercer, který byl kdo ví kde. Mrzelo mě to, měla jsem ho ráda a to asi víc, než jsem byla si ochotná přiznat. Vůbec jsem netušila, kam zmizel. Jako kdyby se po něm slehla zem, zmizel jak pára nad hrncem. Mercere... Kdepak jsi? Smutně jsem si povzdechla a popošla několik kroků dál. Popadl mě stesk.
Schoulila jsem se ke stěně do klubka. Moc mi chyběl a přála bych si, kdyby se zas vrátil. Nechala jsem myšlenky i emoce proudit. Po tváři mi začala stékat slza a za ní hned další. Tiše jsem v klubíčku plakala. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Mercer byl dlouho pryč a až teď to tak na mě moc dolehlo? Možná to bylo způsobeno tím, že jsem viděla Cinder a Astrid? Netušila jsem.
Střihla jsem uchem a obrátila se za zvukem. Stál tam tmavý vlk, Xander? Ano. Byl to on. Zatřepala jsem hlavou a snažila se nahodit veselejší výraz. "Ano. Též zdravím, Xandere," pozdravila jsem nazpět a posadila se.

Cinder se změnila k lepšímu a toho jsem si cenila. Ne každý tohle uměl. Třeba Ve se asi jen tak k lepšímu nezmění a bude taková, jaká je na věky věků. Ne každý se může dočkat spásy.
Zavrtěla jsem hlavou a tyhle myšlenky nechala ta tam. Teď jsem měla důležitější úkol a to ošetřit rány hnědé. Astrid se mnou souhlasila, co se týkalo vyčištění rány vodou. Rozhlédla jsem se, u nás žádný zdroj nebyl. Musela jsem tedy použít svou magii. Dost mě to vyčerpalo, ale podařilo se mi z jezírka, které bylo mimo jeskyňku, přenést vodu na její ránu. Magie jsem moc dobře neovládala, měla bych potrénovat. Ovšem vodu jsem vlila do rány. "Tak. Teď to bude chtít nějaké bylinky, Astrid?" řekla jsem a obrátila se na béžovou, která je nejspíš už hledala. "Už bude jen lépe," řekla jsem Cinder a věnovala ji přátelský úsměv.

← území

Tiše jsem pomáhala Cinder z jedné strany dojít do úkrytu. Astrid byla u jejího druhého boku. Ani jedna z nás nic neříkala. Já neměla momentálně co. Ani jednu vlčici jsem v podstatě neznala a teď zrovna nebyla nejvhodnější doba na seznamování. Cinder byla zraněná a to teď bylo to nejdůležitější, pomoct ji.
Pomalu a jistě jsme se dostávaly do úkrytu a hnědá vlčice se rozhodla rozbít to ticho, které tu panovalo. Zabít? Střihla jsem uchem. Bývala kdysi krvelačná bestie? Jako moje matka? To snad ne. Neodsuzovala jsem to, třeba takhle byla vychovaná v tamější smečce a to ji nikdo nemohl vyčítat. Rodinu si vlk nevybere, vím, o čem mluvím. "Astrid má pravdu. Důležité je, že jsi na živu. A to, uvědomit si takové věci, je velice důležité," pronesla jsem. To vlka posouvá dál a mění se, v tomhle ohledu v lepší bytost.
Dostaly jsme se do místnůstky, kde si měla Cinder lehnout. Vypadala vyčerpaně a rány na první pohled také rozhodně nebyly nic moc. Astrid se hned pustila do pozorování rány a já udělala totéž. Rána byla dost hluboká a nejspíše po ní zůstane jizva. "Prvně to bude chtít rozhodně vypláchnout, aby se ti do toho nedostala infekce," prohodila jsem k vlčicím.

Pohlédla jsem na Astrid a kývla. Více jsem si prohlédla Cinder, která potřebovala odvést do úkrytu a pak udělat něco s ránami, které utržila kdo ví kde. "Jistě," souhlasila jsem a postavila se z druhé strany Cinder, abych ji mohla podpírat. "Co se stalo?" zeptala jsem se vlčic, ač jsem chápala, kdyby o tom teď mluvit nechtěla, přeci jen ta rána musela být dost bolavá.
Sic jsem byla v Alatey léčitelskou, ale zas jsem neměla tolik zkušeností, kolik bych si sama představovala. Jistě, otec mi nějaké bylinky ukázala a řekl, k čemu vlastně slouží, to ano. Ovšem měla jsem v tomhle ohledu ještě dost mezery a ráda bych byla více užitečná, než jsem se svými schopnostmi teď. Zajímalo mě tedy, jak je na tom Astrid, která by mě něčemu novému přiučila nebo ta... ta Shine, která by mohla mít z nás nejvíce zkušeností s léčitelstvím. Bych se pak za ní mohla stavit.
Teď na tyhle myšlenky nebyl čas ani prostor, musely jsme dovést Cinder do úkrytu a tam se o ni postarat. "Za chvíli jsme tam," přátelsky jsem se usmála a pokračovala v cestě.

→ Úkryt

← úkryt

Astrid, Cinder

Vyšla jsem z úkrytu a šla plnit Einarův rozkaz, tedy spíše úkol, který mi zadal. Musela jsem nejprve Cinder najít a tím, že území nebylo zrovna nejmenší a pachů tu bylo dost, nebylo to zrovna nejjednodušší. Ovšem nebylo to nic, co bych snad chtěla vzdát. Vůbec ne.
Ťapala jsem po území a šla jsem za pachy, ale přišlo mi, že bloudím. "Cinder?!" křikla jsem, ale odpovědi se mi zatím nedostalo. Vydechla jsem a zrychlila krok, nechtěla jsem, aby na mě moc dlouho čekala. "No tak. Sierro. Zavrtěla jsem hlavou a šla dál. Pachů bylo dost a já stále na ně nebyla zvyklá. Orientování v nich mi dělalo ještě trochu obtíže.
Chvíli jsem bloudila po území a pak jsem ucítil pach Astrid, který jsem znala již dobře, řekla bych. Pousmála jsem se a rozklusala se za ní. Její pach mě dovedl právě k Cinder, kam jsem byla poslána Einarem. "Astrid, Cinder," oslovila jsem je a pokývala jim na pozdrav a rány Cinder jsem si nejprve prohlížela.