Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V tom všem rozruchu, který tu byl, konečně nastala chvíli, kdy byl klid. Uvelebila jsem se v rohu a tvrdě usnula. Potřebovala jsem to.
Stála jsem na ledové pláni a před sebou nic neviděla. Slyšela jsem jenom křik. Nervózně jsem přešlapovala a nevěděla, jakým směrem se mám vlastně dát. "Halo!" křikla jsem, ale nikdo se mi neozval. Rozeběhla jsem se někam, neviděla snem kam. Doufala jsem ale, že jdu správným směrem. V tu chvíli jsem ho viděla. Mercera, který měl velkou tržnou ránu na boku. "Mercere, Mercere," mluvila jsem na něj. On utichl a nic neříkal. Začaly mi stékat slzy po tváři.
"Mercere!" vykřikla jsem a v tu chvíli se probudila s navlhlou srstí na tváři. Zmateně jsem se rozhlížela a uvědomila si, že to byl jen sen. Vydechla jsem. Kdepak jsi? Chyběl mi. Moc.
Jakmile jsem se ze snu vzpamatovala, protáhla jsem se a posadila se na zem. V tu chvíli přišel Einar. Pokývla jsme mu na pozdrav. "Jistě," řekla jsem jen a rozklusala se ven.

---> území

Shine

Dělo se tu toho opravdu dost a popravdě jsem přestala stíhat, co všechno. Seděla jsem na místě, kde mi řekl Einar a nehnula jsem se. Ne proto, že bych se snad bála zvednout, aby mě nepopálil, ale neměla jsem v tuhle chvíli, kam se nachomýtnout. Mlaskla jsem a sledovala vlky kolem. Většina si povídala a věnovala se sobě. Přemýšlela jsem, zda bych se k nějaké skupince nepřidala a neseznámila se, jenže ač jsem byla společenská, tak tu na mě bylo na jednou moc vlků, které jsem neznala. Moje nedůvěra a bojácnost se také projevila. Neměla jsem problém mluvit v podstatě s kýmkoli, ale z neznáma jsem měla strach. Alespoň na začátku. Možná bych se před tou výpravou měla vyspat. Pomyslela jsem si a už už se chtěla odebrat opodál a schoulit se do klubka, ale to ke mně mířila Shine, tak se myslím jmenovala. "Ah, zdravím. Ano, Sierra. Ty jsi Shine, nepletu-li se?" řekla jsem nejistě a vlčici si pořádně zblízka prohlédla. Byla matkou těch vlčat, kterých tu bylo požehnaně.

Vé, Einar, Astrid, drobná (nedůležitá) zmínka Shine, vlčata

Ke slovům Vé jsem se víc nevyjadřovala. Obě jsme z toho byly vyvedené z míry. Vzhledem k tomu, co říkala, asi to myslela vážně, což bylo dost zvláštní.
Jakmile jsme došly do úkrytu, všechny přítomné jsem si prohlédla a představila se. Následně jsem se usadila na zem a vyčkávala, co se bude dít dál. Einar měl dosti dlouhý proslov, který jsem tiše a pozorně poslouchala. Zaslechla jsem několik jmen, které jsem neznala a rozhlédla se po vlcích. Také nám přibyla vlčata, kterých bylo hned několik. Prohlédla jsem si je a pousmála se na ně. Einar vyzval tři vlky, ať donesou dřevo na oheň, ke kterému jsem se po chvíli přišla ohřát a rozhodně to bodlo. Mým úkolem pro teď bylo vést výpravu do Namarey, pokud nepřijde Astrid. Na to jsem jen mlčky přikývla.
"Vé, přestaň," okřikla jsem svou sestru, která se neuměla ani na chvíli chovat slušně. Nechápala jsem, proč je ve smečce, když má hned kecy, jen co přijde na smečkovou schůzi. Vé brzy odkráčela pryč a já měla zase od ní na chvíli pokoj. Jaká to úleva. Jen chudák ten, co jí teď schytá. Prohlédla jsem směrem, kam odešla. Na u vlčat. Povzdechla jsem si.
Trhla jsem hlavou, jakmile Einar řekl mě jméno. Zvedla jsem se a posadila se na místo, které mi alfa určil. Na jeho slova jsem pokývla. "Dobře," dodala jsem, aby věděl, že jsem si toho vědoma. "Ahoj Astrid," pronesla jsem a pousmála se na vlčici vedle mě.
Postupně sem přicházeli další a další vlci, většinou ti, které jsem teď viděla prvně. Všechny jsem si prohlédla a pokud to bylo možné, přiřazovala jsem si k nim jména. Prvně to byla Shine, černá vlčice, která tu měla vlčata. Vyslechla jsem si úkoly a především můj. Průzkum pouštní smečky s Astrid a případně se Shine, která by nás i poučila o rostlinách, jakožto zdejší léčitelky. Na to jsem Einarovi jen souhlasně přikývla.
Následně každý hovořil o něčem a já jen všechny tiše sledovala a sem tam prohlédla k východu, zda se neobjeví Mercer, bohužel nepřišel. Povzdechla jsem si. Ovšem mé myšlenky na Mercera vytrhl Véin hlas. Tlapku jsem si přiložila pomalu na čelo a zakroutila hlavou.Co to vyvádí? Prozatím jsem se nevyjadřovala a nechala to na Einarovi a případně jeho bratrovi Vidarovi.
Vše jsem sledovala a poslouchala a nevěděla jsem, kde mi v tom všem hlava stojí. Nechápala... Spíš mě nepřekvapilo sestřině chování. Nic nového. Celé to drama jsem sledovala a netušila, co říct. Možná raději nic. Následně Einar sdělil trest pro Vé. Nic horšího jí snad potkat nemohla a musela jsem se škodolibě pousmát. A máš to. Lehce posměšně jsem na sestru prohlédla.

← Tajga přes území

Byla jsem moc ráda, že Einar zavyl a já se mohla zas vrátit a přidat se k ostatním. To znamenalo se trhnout od Vé. Doufala jsem, že potom si půjde po svých, nechtělo se mi s ní být déle. Ne rozhodně v blízké době. Byla to sestra, svým způsobem jsem ji měla ráda, ale většinu se chovala tak, jak se chovala a to mi rozhodně nebylo po chuti. Kdyby aspoň jednou dala tu svou pýchu stranou. Ach. Jak krásně by se dýchalo.
Stočila jsem ušiska směrem k ní. To, co z ní vypadlo, jsem nečekala. Nevěděla jsem, zda je to ironie nebo to myslí vážně. V této větě jsem to fakt nerozeznala. "Co prosím? Zopakuj to?" zmateně jsem na ni hleděla. Tohle bylo snad poprvé, co jsem váhala nad jejími slovy. Že bych snad probudila i její nějakou dobrou stránku? Ta musela být ale hodně, hodně schovaná.
"No. Asi to bude něco důležitého," pokrčila jsem rameny. "Chodit nemusíš, ale Einar by asi nebyl nadšený," dodala jsem ještě.
Došly jsme na území, přes které jsme se dostaly bez obtíží, minimálně já jsem neměla cestou žádný problém. Mířila jsem tedy do úkrytu, kde by měli být. Vešla jsem do něj potom, co jsem ho našla a šla za hlasy. Když jsem došla, viděla jsem hned několik vlků, které jsem viděla prvně. "Uh, zdravím všechny," řekla jsem mile a usmála se. Rozhlížela jsem se, zda neuvidím Mercera, ale bohužel jsem ho nikde nespatřila Povzdechla jsem si. Jak moc jsem s ním chtěla mluvit.
Posadila jsem se opodál a vyčkávala na to, co se bude dít. "Já jsem Sierra," představila jsem se všem, ač jsem nevěděla, zda si všichni všimli, že jsem došla.

Jasně, že jsem to podle Vé nechápala. Ono nemělo smysl nic říkat, stejně by si jela to svoje a já bych ji nepřesvědčila. Neměla jsem to ani zapotřebí, ať si myslí co chce, já si budu myslet, co chci a bude se nám takhle lépe žít. Překvapila jsem sami sebe, že mám tolik trpělivosti, že tu s ní stále jsem. Sice jsem se viděla rozhodně někde jinde, nebo minimálně bez ní, ale co se dalo dělat. Aspoň naše jedno setkání vydá za deset a nebudeme se muset zas v blízké době vidět.
Protočila jsem nad její větou očima. Fakt to nemělo smysl. Chtělo by to něco, co by jí srazilo hřebínek a moje slova o tom, že to princezna není, to rozhodně nebyla. "Víš že ani ne? S tebou to moc smysl nemá," řekla jsem upřímně a pohled jsem utkvěla na ní. Nemyslela jsem si, že by to mělo nějaký smysl.
V tom jsem zaslechla Einarovo vytí. Einare, zachránče. Projelo mi myslí. "Výlet končí, měly bychom za ní.," Na nic jsem nečekala a vyrazila zas zpět na území.

---> Alatey

Dost by mě překvapilo, kdyby se Vé neozvala. Odevzdaně jsem si povzdechla. Doufala jsem, že s ní už moc dlouho nebylo. Myslím, že sestreského času jsem si užila už dostatek. "No, právě že ne. Přeci... Když s tím nebudu souhlasit, tak nebudu souhlasit, ač si sestra," řekla jsem k jí. Jasné bylo, že s tímhle souhlasit nebude. Ale když mám svůj názor, tak ho přeci nebudu měnit jen kvůli tomu, že je někdo moje rodina. Konec konců jsme si k sobě neměly nijak zvlášť blízko.
Tento kraj jsem neznala příliš dobře, sice jsem tu už nějakou chvíli byla, pořád jsem tyto ostrovy neprocestovala celé. "Samozřejmě," přitakala jsem jen a nadále se proplétala mezi jehličnany a vzdalovala se od území. "Ty se tak akorát jako princezna chováš, nic víc," odfrkla jsem si. Její ego mě nepřestávalo fascinovat. Nemělo smysl k tomu něco víc dodávat.
Zastřihala jsem ušima a pohlédla na sestru. "Copak je ti do toho? Nemyslím, že jsme si taaak blízké, abych ti vyprávěla o takových věcech," zamručela jsem. Přitom jsem si vzpomněla na Mercera, který mi už chyběl a ráda bych jej zas viděla, jenže kde se toulá?

← Alatey

Ano. Přesně něco takového jsem od Vé čekala. Odevzdaně jsem si povzdychla. "Neříkej, že ti to nedělá dobře, že jsem to uznala. Sice rozhodně nesouhlasím se všemi tvými názory, ale na druhou stranu umím uznat pravdu. Dokonce i tu tvou," pověděla jsem. Tak moc hrdosti jsem neměla, že bych snad neuměla uznat pravdu i u někoho, koho nemám zrovna v lásce.
Z hor jsme se přesunuly do jehličnatého lesa, kde se šlo rozhodně lépe než v horách. Neměla jsem nejmenší tušení, kam vlastně jdeme. Já plán neměla a Vé očividně také ne, soudě dle jejího dotazu, který položila. Pokrčila jsem rameny a rozhlédla jsem se kolem. "Nemám tušení. Asi přímo za čumákem," prohodila jsem bez nějakých emocí a prostě šla, kam mě tlapky vedly. "Překvapuje mě, že nemáš nějaký plán," řekla jsem a pohlédla na Vé. Přišlo mi, že ona vždycky měla njaký plán, který by mohla dotáhnout do zdárného konce. Ať už to stálo, co chtělo.

Se zájmem jsem si vyslechla její slova a lehce přikývla. Zrovna u Vé jsem neměla dojem, že by neměla svou hlavu. Tu měla až až. Někdy možná až moc. Pravdou bylo, že se dokázala rozhodovat sama a vlastní rozum měla. Nedokázala jsem si ji představit, že by snad jí někdo něco řekl a ona tak učinila, nebo nedej bože změnila chování. To nehrozilo a pokud se tak stalo, tak to musela být hodně velká výjimka. "To by mě ani ve snu nenapadlo, Vé," zakroutila jsem pobaveně hlavu. Pravdu také měla v tom, že zbytek sourozenců kromě Siriuse, matce lezli až pomalu do krku. To byl fakt. "Pravdu máš, to musíš uznat," alespoň v tomhle. Bylo mi jasné, že tahle slova její ego pozvednou do výšin, jelikož já, sestra vyvrhel, uznala, že má v něčem pravdu.
Nechápavě jsem na ni pohlédla. "Nechápu, jak to myslíš. Své plány jsem opravdu moc detailně nevymýšlela. Sice je pravda, že už tu nějakou dobu jsem, ale nedostala jsem s k tomu, abych vymýšlela kdo ví jaké plány," zavrtěla jsem hlavou a ťapkala dál. Ano. Naběhla jsem si svojí odpovědí. To bude zážitek. Proběhlo mi myslí. "Jistě," řekla jsem stroze.

→ Tajga

Pravdou bylo, že na to jak jsem tady docela dlouho, tak tu moc vlků neznám, ale zrovna o Dantem jsem měla jakž takž povědomí. "Aha," odpověděla jsem bez emocí a více to nerozváděla. Neměla jsem k tomu nic víc dodat, jen jsem chtěla vědět, kdo mě zmínil.
Přemýšlela jsem, kdy se asi tak Vé rozhodne si jít zase svou vlastní cestou. Znala jsem ji, tudíž jsem čekala, že ji brzy moje přítomnost omrzí. Nemyslela jsem si, že by snad po mé společnosti toužila natolik, že by se mě pár dnů chtěla držet.
Naše máti. Ah ano, ten andílek. Neměla jsem z ní nikdy dojem, že by byla mateřský typ, který by se staral o svá vlčata a byla přátelská k ostatním. Nidky jsem k ní žádný vztah víceméně neměla. Jediné, co nás vlastně pojilo, byla krev a geny a to bylo tak nějak vše. "Samozřejmě, že bys na máti špínu nikdy nekydala," utrousila jsem poznámku a mírně se ušklíbla. "Jistě, jistě," odkývala jsem Vé.
Pomalu jsme sestupovaly dolů a já se rozhlížela po Mercerovi ale marně. "Plány? Nu, přidala jsem se ke smečce, kterou bych ráda víc poznala a také poznala více tyto ostrovy," odpověděla jsem a pohlédla na ni. "Co ty?" optala jsem se na totéž.

Pravé sestry jsme sice byly, ale to bylo tak vše, co jsme byly. Nikdy jsme si nebyly blízké. Nejblíže jsem měla k Siriusovi, který je kdo ví kde. Ani otce jsem od té doby neviděla a k tomu jsem měla také rozhodně blíže než k vlastní matce. "To ano. Opravdu jsem nečekala, že se tu zrovna objevíš ty," zakroutila jsem hlavou, přičemž jsem ji sjela pohledem. Byly jsme sestry, ale že bychom si byly tak podobné? Nepřišlo mi. Povahou určitě ne a vzhledem mi to také nepřišlo nějaké viditelné. Co jsme měly opravdu stejné, byly kratší ocasy, ale to bylo snad vše. "A kdo se vlastně zmínil, že je tu někdo tobě podobný?" vyzvídala jsem. Docela by mě to zajímalo.
To, že opustila zbytek rodiny bylo očividné, ale zajímalo by mě proč. Nevypadala nešťastně, když jsem s bratrem a otcem odcházela. "Pověz, proč si odešla od matky a zbytku sourozenců? Neříkej, že se ti tam už nelíbilo," ušklíbla jsem se. Nepřišlo mi, že by ve společnosti matky nějak strádala, ale těžko říct, do hlavy jsem ji neviděla, naštěstí.
Porozhlédla jsem se kolem. "Nu, proč ne," odpověděla jsem a pomalými kroky jsem se vydala po jedné z pěšinek z hor do nižších poloh. Trošku jsem doufala, že potkáme Mercera, ke kterému bych se mohla přidat a nechat tu Vé samotnou. Minimálně by se mi hodila zase od ní pauza.

Protočila jsem oči v sloup a rezignovaně vydechla. Nemělo to moc smyslu se s ní dohadovat. Ne že bych snad neměla argumenty, ale Vé by si tak či tak jela svou a o to já nestojím. Její názory nějakým způsobem znám a vím, že ona by se jich jen tak pro nic za nic nevzdala nebo je nezměnila. "Ale nic," špitla jsem jen a víc k tomu neříkala. Já si myslela o jejím lhaní svou a ona totéž. Šmytec.
Jistě. Měla určitě velikánskou radost. To byla další lež, kterou ze své tlamy vypustila. Ovšem ignorovala jsem to, její lži bude lepší ignorovat a bude to. "Rozhodně jo. Jen tebe jsem tu opravdu nečekala, Vé," prohodila jsem. Na druhou stranu, když jsem se nad tím vším zamyslela. Někteří nemají rodinu, přišli o ni a nikdy ji už neuvidí. Za to já ji měla. Minimálně jsem věděla o Vé, ale neměla jsem pochybnosti, že zbytek sourozenců žije. Minimálně tomu jsem věřila, že všichni žijí. Vlastně bych měla být ráda, že tu rodinu mám a jeden článek z ní stojí přímo přede mnou. Sice jsme spolu nikdy nevycházely a ani nikdy stoprocentně nebudeme, ale co už.
"Vlastně dobře. Mám smečku, domov. Přátelé. Jsem spokojená," odpověděla jsem s pyšným úsměvem. I když o těch přátelích těžko říct. Za opravdového přítele tady považuji Mercera. "A copak ty?" dotázala jsem se na to samé.

Samozřejmě, že jsem ze jejího pohledu tomu nerozuměla, to bylo zcela jasné. Přeci jen Vé všechno věděla a byla ta nejkrásnější. To jsem slyšela snad už stokrát, tudíž mě nic, co vypustila z tlamy, nepřekvapilo. "No ovšem," povzdechla jsem si rezignovaně. Jestli lhala? Určitě. O tom jsem nepochybovala. "Ty? Určitě nikdy," řekla jsem sarkasticky a zatřepala hlavou.
Někdo touží po tom setkat se se svou rodinou a prožít krásné odpoledne vyprávěním si všech možných dobrodružstvích, které zažili. Jenže s Vé to bylo jinak. I se zbytkem sourozenců, nepočítaje Siriuse.
Vé se pustila do vyprávění svého zážitku s Einarem a Vidarem. "Pane jo. To mi je nadělení!" zasmála jsem se pobaveně, když mi vše důležité sdělila. "A jistěže, kdo nepozná princeznu, je hlupák," loupla jsem očima. Nechápala jsem, proč taková je. I když vlastně... Naše máti není kvítko a to ani zbylé sestry s Illyrianem.
"Tu tvoji radost si dokážu živě představit," ušklíbla jsem se. Tomu jsem tak věřila. Určitě skákala štěstím, že tu jsem.

Opravdu se mi to nezdálo a Vé stále opravdu přede mnou. Stále mi to přišlo zvláštní ji po letech vidět a zrovna ještě tady, doma. Tohle byl už můj domov a do něj mi vstoupí sestra, se kterou nemám vlastně dobrý vztah? Asi se někdo tam nahoře nad tím teď musí bavit. A nevypadalo to, že by byla vetřelec. Na druhou stranu, kdyby byla a chovala se, že sem patří, nepřekvapilo by mě to.
Ještě chvíli jsem byla nesvá, nakonec jsem se uklidnila. Sic jsem nebyla stoprocentně klidná, rozhodně ne tak nesvá jako před chvílí. Pohodila jsem ocasem a uvolnila svaly v těle a posadila se na zem. Byla jsem zvědavá, co z ní vypadne.
Zastříhala jsem ušima. Netušila jsem, o kom mluví. Možná kdyby řekla jména, udělala by lépe. Nebylo třeba nic říkat, z mého výrazů bylo více než jasné, že netuším, o kom vlastně mluví. Na její další slova jsem se uchechtla. "Jo tak," zavrtěla jsem pobaveně hlavou. Samozřejmě ze sebe dělala něco víc, tohle mě rozhodně nepřekvapilo. "A teď vážně," dodala jsem a pohlédla na ni vážně.

Nějak jsem tomu nemohla uvěřit, že bych po dlouhé době spatřila někoho z mé rodiny a už vůbec ne Vé nebo kohokoli, kdo zůstal s mou matkou. Nebudeme si nic nalhávat, raději bych potkala Siriuse nebo otce, kteří mi byli rozhodně bližší než Vé.
Opatrně jsem následovala její pach, což sestra dělala zřejmě to samé. Šly jsme naproti sobě. Sledovala jsem ji, prohlížela jsem ji. Byla to taková doba. Netušila jsem, jak se k téhle situaci mám vlastně postavit. Co tady vlastně dělala? Jak se sem dostala? Měla jsem hned několik otázek.
Zastřihala jsem ušima, jakmile Vé promluvila. Lehce jsem naklonila hlavu a vydechla. "To mi povídej," řekla jsem jen. Nechávala jsem si od ní odstup, nevěřila jsem ji - jako většině. "Co tu děláš, Vé?" optala jsem se po chvíli ticha, které nestalo. Cítila jsem se nesvá, musela jsem tohle nějakým způsobem vstřebat.

← Kvetoucí louka přes pohoří

Z louky jsem se docela rychle dostala zpět na území. Nebyla jsem příliš daleko, vlastně jsem byla na kraji louky v podstatě, tudíž se dostat sem zpátky nebylo zrovna časově náročné. Co se týče hor, tak na ty jsem si docela už zvykla a nějaké ty cestičky jsem si dobře pamatovala.
Musela jsem uznat, že tu bylo dost nových pachů, které jsem neznala. Že by Einar stihl takhle rozšířit smečku? Možná. Třeba to byli jeho příbuzní? Netušila jsem, ale doufala jsem, že někoho z nich brzy potkám. Zavyla jsem, abych upozornila na svou přítomnost. Potají jsem doufala, že se mi Mercer třeba ozve nazpět. Cítila jsem ho tu někde, ale neviděla jsem jej. Pomalu jsem procházela a doufala, že na nějakou živou duši narazím. Bylo by fajn poznat nové členy, pokud tedy k nám všichni patří. Čenichala jsem a kromě těch, které jsem znala a nováčků, tak jsem zaznamenala i dost známý pach až se mi zúžilo hrdlo. Cože? To není možné! Zastřihala jsem ušima a následovala pach. Potřebovala jsem to vidět na vlastní oči.