Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se, že vlk mě absolutně ignoroval. Těžko říct, zda to bylo schválně, nebo byl tak tvrdě zabrán do svých myšlenek, že mě nezaznamenal. Kdo ví. "Halo?" ozvala jsem se pro jistotu. Jenže vlk na mě stejně nereagoval. Pokrčila jsem rameny. Upřímně se mi nechtělo čekat, až vlk bude zase při sobě. Seděla jsem tu už docela dlouho a ráda bych se zase hnula.
Zvedla jsem se tedy a ještě na vlka jednou koukla. "Já zas jdu," oznámila jsem mu ze slušnosti a máchla ocasem. Mohla bych se jít podívat někam jinam, ale měla jsem pocit, že jsem mimo smečku docela dlouho a mohl tam už někdo být. Hádám, že se z lovu již vrátili a s tím i Mercer. Těšila jsem se na něj. Byl to zvláštní pocit se na někoho těšit. Pousmála jsem se a svižně se rozešla zpět na území smečky.

→ Alatey přes pohoří

← Alatey přes Hraniční pohoří

Šla jsem poměrně svižně a brzy se dostala mimo území do hor, které již nepatřily k našemu území. Tam jsem musela být opatrná, ale začínala jsem si zvykat a trošku nějaké ty cestičky znala natolik, že jsem nemusela dávat až takový pozor jako ze začátku. Ladně jsem sem tam přeskočila kamen a šla dál níž a níž.
Doufala jsem, že mě ve smečce nebudou shánět, přeci jen jsem se ozvala, že jdu mimo území. Neměla jsem v plánu se zas tak vzdalovat a být pryč příliš dlouho, ale chtěla jsem být chvíli sama. Čas od času tohle bylo potřebné. Jenže to bych nebyla já, abych na někoho nenarazila. Rozhodně jsem neměla v plánu se s někým vybavovat a bývala bych vlka i obešla a šla si dál po svých, jenže vypadal jako hromádka neštěstí a nějakým způsobem jsem to z něj i cítila. Nemohla jsem odejít. "Zdravíčko," pronesla jsem polohlasem, abych ho příliš nevyděsila. Prohlédla jsem si ho. Vypadal mladě.

Netušila jsem absolutně, co se vlastně stalo. Prostě jsem se probrala u smečkového úkrytu, aniž by byl někdo kolem. Zvedla jsem se a oklepala se. Byla noc, ale krásná noc. Obloha byla krásně posypaná hvězdami. Lehce jsem se pousmála a protáhla se. Rozešla jsem se pryč od úkrytu a následně i cítila čerstvé pachy, ne všechny jsem znala, ale rozeznala jsem Mercera a Einara. Švihla jsem ocasem a zavyla, abych upozornila na můj odchod z území, bylo potřeba si protáhnout ztuhlé tělo a zároveň jsem se chtěla poohlédnout i mimo smečku.
Neměla jsem tušení, kam že to vlastně jdu, ale to mi nijak nevadilo. Chtěla jsem si hlavu pročistit a urovnat si veškeré myšlenky, které se mi honily hlavou. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem ve smečce, bylo to pro mě úplně nové. Zároveň jsem si uvědomovala, že mám ráda Mercera, měla v něm neskutečnou oporu a mohla jsem mu zcela věřit. Bylo to fajn, rozhodně, každopádně jsem si tohle všechno potřebovala urovnat a to nejlépe procházkou a sama.

→ Kvetoucí louka přes Hraniční pohoří

← Hraniční pohoří

Chvátala jsem, co mi nohy stačily. Už jsem se viděla ve smečkovém úkrytu. Stále pršelo a padaly kroupy, ač krup o něco ubylo, pořád tu byly a stále mi padaly na hlavu. Otřásla jsem sebou a běžela za Mercerem. Naštěstí jsme nebyli tak daleko a zpět na území jsme byli poměrně rychle. To mě těšilo."Jo. Jsou dost nepříjemné," křikla jsem nazpět Mercerovi. Doufala jsem, že tohle počasí brzy přejde.
Očima jsem pátrala po směru, kde by mohl být úkryt. Už jsem se tam vážně těšila. "To doufám," hlesla jsem a mířila za vlkem, který vypadal, že by snad úkryt našel? "Vidíš vchod?" optala jsem se s nadějí v hlase a ještě více přidala do kroku. Škoda, že jsme o tom počasí nevěděli dopředu, možná bychom si výlet rozmysleli a zůstali tady a vyrazili potom.

→ úkryt

← Kvílivec přes Kvetoucí

Počasí nám přerušilo plány a my se museli opět vydat zpět na území smečky, tam byl nejbližší úkryt. Mrzelo mě to, ale nedalo se nic dělat. Snad konečně to příště vyjde a budeme mít nějaké příjemnější počasí, než bylo tohle. Chvátali jsme, ale zároveň jsem si dávala pozor, kam šlapu. Nerada bych někam zahučela a zlomila si nohu.
Ošklivé odpoledne se pomalu přehouplo do večera, který měl být ještě horším. Otřásla jsem se, když zas někde poblíž udeřil hrom. Jak udeřil, rozpršelo se a to tedy pořádně a během chvíle jsme byli zcela promoklí. Voda mi nevadila, měla jsem ji jako element, ovšem v tomhle množství to bylo dost neúnosné. "Za chvíli tam budeme, to abychom zapluli rovnou do úkrytu," hejkla jsem na Mercera hlasitě, aby mě slyšel. ¨
Do deště se brzy dostaly kroupy. Ne ledajaké. Dost veliké a rány od nich dost bolely. "Au!" zaúpěla jsem, když mě zasáhly. Takhle veliké kroupy jsem v životě ještě neviděla. "Vidíš ty veliké kroupy, nebo se mi to jenom zdá?" překvapeně jsem se ho zeptala a pokračovala v cestě. Naštěstí jsme byli už v horách a to znamenalo, že budeme brzy i na území smečky. Naštěstí.

Tuhle příjemnou chvíli jsme si užívali oba dva a to plnými doušky. Já se ještě několikrát napila. Žízeň jsem měla tedy obrovskou a cítila jsem vody, jak mi stéká krkem do žaludku. Olízla jsem si tlamu a zamlaskala. Byla jsem momentálně opravdu spokojená. Udělala jsem pár koleček u kraje jezera a pak zaparkovala u Mercera. Jemně jsem se o něj otřela a spokojeně se zazubila.
Mezitím se nad našimi hlavami zatahovala mračna, která byla pěkně černá. Rozhodně to nevypadalo pěkně a už vůbec ne na nějakou přeháňku. To nám zkazilo vlastně náš výlet. "Vůbec to nezní dobře," přitakala jsem a už se sunula ven z vody. "Souhlasím," přikývla jsem. Na břehu jsem se oklepala a pohlédla směrem, odkud jsme vlastně přišli. "Škoda, ale co se dá dělat," pokrčila jsem plecemi a zamířila za ním. To opět zahřmělo a zřejmě někde musel udeřit blesk. Pač jsem se rány, která přišla děsně lekla. "Měli bychom asi zrychlit," podotkla jsem a přidala do kroku.

→ Hraniční pohoří přes Kvetoucí

← Hraniční pohoří přes Kvetoucí

Vedro bylo neúprosné a já se vážně těšila až se schladíme. Oba dva jsme to očividně potřebovali. Sluníčko ze mě snad vycuclo veškerou energii, kterou jsem měla a já se viděla jen a jen ve vodě. Léto zřejmě dosáhlo svého vrcholu, minimálně jsem si to myslela, vzhledem k tomu, jak jsme se pekli. "Jestli ne, tak z nás budou pečení vlci," pokusila jsem se o žert a mávla ocasem. "No to doufám. To by byla vážně smůla," vydechla jsem ztěžka.
Po nějaké chvíli jsem oba spatřili vodní plochu. To mi hned zvedlo náladu z nuly na sto. Těšila jsem se na vodu, která se na slunci tak nádherně blýskala. Olízla jsem si tlamu a zrychlila krok, abych tam byla co nejdříve. "Rozhodně," usmála jsem se.
Ihned jak jsem došla k vodě, vstoupila jsem do ní aniž bych na něco čekala. Byl to úžasný pocit. Černá srst se mi hned namočila a já cítila úlevu, která mi voda dodala. "Skvělé to je," vydechla jsem spokojeně a tlamu ponořila do vody, kterou jsem následně začala hltat. Měla jsem děsnou žízeň. "Úžasný," pronesla jsem ještě s tlamou plnou vody. Následně jsem si už jen užívala vodní lázeň.

Postovaná 2

← Alatey

Bylo mi jedno, kam vlastně vyrazíme. Spíše jsem byla ráda, že opět někam vyrazíme a nebudeme jen celou dobu na území smečky. Tedy ne že by se mi tam nelíbilo, ale čas od času vytáhnout tlapy někam jinam znělo rozhodně skvěle a ještě můžeme narazit na něco zajímavého. "To zní jako plán," zazubila jsem se. "Kdo ví, kde se ocitneme tentokrát," dodala jsem zamyšleně.
Dnes bylo opravdu dusno a vedro. Vyplázla jsem na chvíli jazyk, abych se ochladila, ale bylo mi to prd platné. Můj černý kožíšek rád přitahoval sluneční paprsky. Byla jsem celá rozpálená. "No rozhodně nejsem proti," vydechla jsem a mávla ocasem. "Doufám, že voda bude někde blízko, jinak se asi rozteču," dodala jsem pobaveně. Ani Mercer na tom asi nebyl o dost lépe.
Začala jsem pátrat po hladině vody, ale tady jsem nikde nic neviděla. Doufala jsem, že níž něco bude a nejlépe v blízkosti hor, abychom nemuseli příliš daleko. "Doufejme, že tam budeme mít štěstí," poznamenala jsem a následovala bronzového směrem, kterým se vydal. "Vypadá to, že vedro ještě chvíli bude," pověděla jsem a vzhlédla k obloze, která byla bez mráčku.

→ Kvílivec přes Kvetoucí louku

Postovaná 1

Uculila jsem se na něj. Opravdu jsem doufala, že je ještě někdy uvidím. Mercer měl pravdu, že tady je snad možné úplně všechno, tak proč by nebylo setkání s bratrem a otcem? Třeba se sem dostali taky. Sice bych jim asi nepřála ten zmatek po probuzení a ten pocit, že kde vlastně sem, ale na druhou stranu bychom se zase viděli a to bylo optimistické!
Po čase, který jsme spolu strávili, jsem mu řekla to, co jsem si o něm myslela a jak jej beru. Veškerá slova byla slova upřímnosti. Opravdu jsem ho brala jako takovou mou rodinu. Přirostl mi tak moc k srdci, že to snad jinak už nešlo. Měla jsem ho opravdu moc ráda a nedokázala jsem si představit, že bych o něj snad měla přijít. Avšak tuhle myšlenku jsem hned zahnala a usnula.

Po probuzení jsem párkrát ještě zamrkala a zazívala. Pohlédla jsem na Mercera, který byl už vzhůru. Následně jsem oči přesunula i ven. Probudila jsem se do krásného teplého dne, možná až moc teplého. "To máš naprostou pravdu," uculila jsem se na něj a pohodila ocasem. "V plné parádě!" vypískla jsem nadšeně a postavila se na nohy. Měla jsem dostatek energie a i dobrou náladu. Hned to prozkoumávání bude lepší. "Přání? Ani asi ne," odpověděla jsem zamyšleně a vyrazila za ním.

→ Hraniční pohoří

Ano, ano, rodiny byli komplikované, ale dokázali být nádherné. Alespoň já si pamatovala drobné střípky šťastné rodiny, ale těch bylo po skromnu, bohužel. Ovšem Mercer měl dobrou poznámku. "To máš naprostou pravdu. Já jsem vděčná za otce a bratra, avšak ty jsem ztratila při cestě. Snad je někdy ještě uvidím," povzdechla jsem si a následně se významně na vlka podívala. "Víš... Ty jsi pro mě taky taková rodina," pousmála jsem se na něj. V mém srdci si našel místečko, které mu bude asi patřit už napořád. Měla jsem ho moc ráda. Cítila jsem se vedle něj v bezpečí a věděla jsem, že se mu můžu s čímkoli svěřit. Bylo zvláštní, že mi k srdci přirostl někdo, koho jsem tady potkala jako prvního.
"Dobrou," broukla jsem k němu a oddala jsem se spánku, který se rozhodně šikl. Co jsem se probudila, bylo již světlo a počasí rozhodně vypadalo mnohem lépe než včera. Svítilo slunce a bylo teplo. Uculila jsem se a pohlédla na Mercera. "Dobré ráno. Koukám, že jsem se probudili do krásného dne." Bylo to rozhodně super vzhledem k našim plánům. "Jak si se vyspal?" optala jsem se a vyšla ven a protáhla se.

Přikývla jsem. Rozhodně nebyly extrémy nejlepší, nejlepší byla zlatá střední cesta a to ve skoro všem. "To určitě ne. Chce to mít vyvážené nejlépe," odpověděla jsem. Já jsem sice nebyla úplný extrém, ale rozhodně jsem se o své minulosti nedělila s kde kým a také ne hned. Přeci i Mercerovi jsem se zmínila až po dost dlouhé době, co spolu cestujeme a teď jsme ve smečce. Avšak o rodině jsme se tolik nebavili, abych se do toho nějak víc vkládala. A já o té své nikdy příliš nemluvila, ono nebylo moc o čem. Prostě to nebyla zrovna povedená rodinka, hlavně kvůli matce. Ještě že Sirius s otcem byli normálnější. Měla jsemk opravdu ráda jen tyhle dva.
I Mercer souhlasil s tím, že rodiny jsou složité. Bylo to tak, ono co taky bylo jednoduché, že ano? "Je to tak," přitakal jsem a vydechla. "Nic není jednoduché," dodala jsem vzápětí. "S tou mou to rozhodně lehké nebylo. Ještě když si rozumíš jen s otcem a bratrem a se zbytkem vůbec," otřásla jsem hlavou, nikdy jsem nerozuměla tomu, proč matka je taková, jaká je.
Plánování nám šlo docela dobře bych řekla. "Vypadá to tak. A myslím, že to nebude na škodu. Jak říkáš, může z toho být něco pro smečku a zároveň i my to tady lépe poznáme," usmála jsem se. "To by rozhodně bylo super. Sice nejsme z cukru, ale moknout celou dobu nechceme, tak snad s ránem přijde lepší počasí." Bylo by to rozhodně super. "To je fajn nápad," uznala jsem a hlavu položila na tlapy s tím, že se mi pomalu začaly zavírat oči.

Vydechla jsem a lehce se pousmála. "Jako je pravda, že ne každý se umí sdílet, na druhou stranu jsou tací, kteří ti začnou říkat cokoli, aniž by ses je na to ptal a vůbec je znal," pokrčila jsem "rameny" a pobaveně se zasmála. Tomu jsem moc nerozuměl. Proč bych někomu něco takového říkala, když bych je neznala? Pro mě to bylo zvláštní, chápala jsem ty, kteří mluvit o minulosti nechtěli, například Mercer, ač ten mi už po takové době, co jsme spolu, něco poodhalil. Pravda, byli jsme spolu už dlouho, bylo šílené, jak to utíkalo.
Souhlasně jsem přikývla. "To asi jo. Nikdo nebo málokdo bude mít minulost čistou jako lilii." Usmála jsem se na něj, když i já jsem se mu mohla svěřit, že tu pro mě byl. Toho jsem si šíleně vážila. Mít někoho, na koho se můžete kdykoli obrátit je úžasné. "Děkuji ti," vděčně jsem se pousmála. "Já no... Měla jsem to komplikovaný s rodinou. Mám pět sourozenců a jen s jedním jsem vycházela dobře a s otcem ještě," pověděla jsem.
Konečně jsme už byli ukrytí pod převisem. Doufala jsem, že brzy přestane ten silný déšť, jinak bychom tady asi skejsli delší dobu, pokud bychom nechtěli v tom lijáku prozkoumávat okolí, což není ideální. "Hm. taky bych někoho poznala, ale očividně Einar s tou Astrid něco řeší, minimálně to tak předtím bylo," pokrčila jsem rameny. Faktem ale bylo, že od té doby jsme je nepotkali. "Jo, to zní dobře," usmála jsem se na druhý nápad, který se mi momentálně zdál reálnější.

Se zaujetím jsem poslouchala Mercera, znělo to všechno pro mé uši zajímavě, ač pro něj to mohlo být bolestivé. "Vyvolený Mercer," usmála jsem se. Neuměla jsem si představit, jaké je to být k něčemu "vyvolený". Tedy ne že bych po něčem takovém toužila, ale nikdy jsem v ničem vyvolená nebyla. Spíše naopak jsem s otcem a bratrem byli spíše vyvrhelové naší rodiny, než abych byla vyvolená. Zavrtěla jsem hlavou a střihla ušima. "Ah, tak to jo. Snad někdo dobrý," prohodila jsem jen. Moc jsem nevěděla, jak se takový nástupce vybírá. Byl to syn, dcera nebo si to Alfa vybere sám? Netušila jsem, ale ani jsem to nutně momentálně vědět nepotřebovala, tak či onak se mě tohle ani netýkalo.
Souhlasně jsem přikývla. "Jo, čas od času se svěřit je docela důležité si myslím. Uleví se ti," tím jsem si byla jistá. Já sama se kdo ví jak nesvěřovala, ale věděla jsem, že to tak je. "No každopádně má každý svým způsobem komplikovanou minulost. Já ji zrovna taky nemám sluníčkovou," pokrčila jsem rameny, ale to už se rozpršelo a my se blížili k převisu, kde jsme se hodlali schovat před nepříznivým počasím. Naštěstí nás převis dostatečně chránil tak, abychom nebyli mokří.
Chvíli jsem tiše hleděla na déšť, pak jsem se pohodlně uložila na zem. Byla noc a pršelo, rozhodně tedy bylo fajn toho využít a opět dát tlapkám chvíli klid. "Co budeme dělat zítra?" optala jsem se. Hranice jsme sice neměli prošlé celé, ale i tak bychom mohli třeba někam vyrazit? Třeba narazíme na něco důležitého, co by měl Einar vědět?

Nemohla jsem přeslechnout a jen tak přejít fakt, že Mercer se měl alfou stát. Nechtěla jsem úplně vyzvídat, věděla jsem, že nerad mluví o své minulosti, ale přesto mě tohle zajímalo. Můj pohled zjevně mluvil za vše. Nemusela jsem dlouho čekat a s tímto faktem mě brzy obeznámil. "Ah. Takže jste s bratrem byli takoví vyvolení? Takhle to zní docela zajímavě. A kdo se tedy stal alfou místo vás dvou? Tedy... odpusť, že se tak ptám, vím, že nerad o minulosti mluvíš...," omluvně jsem se uculila. Já sama o té své taky nepříliš hovořila, ne dokud jsem se nebyla tázána, nebo pokud se to nehodilo do konverzace.
Zvládla? Asi jo, ale rozhodně jsem se cítila lépe, že to bylo s ním. Těžko říct, sama bych se jen tak do smečky takhle asi nepřidala. "Jo to já jsem taky moc ráda," zazubila jsem se spokojeně. Náš rozhovor přerušila bouře, která se sem přihnala. Neznělo to moc dobře, proto jsem navrhla se někam schovat. "To máš pravdu," přitakala jsem na jeho slova a to jsem se už rozhlížela, kudy se vydat k nejbližší skrýši. Tu nakonec nalezl sám Mercer, za kterým jsem se bez váhání vydala. Na jeho slova jsem jen tiše přikývla a chvátala k převisu.

Na jeho slova jsem už tiše přikývla. Jistě tohle všechno nebylo jednoduché a já tomu rozuměla. Tedy minimálně dle svého ano, se smečkou jsem se teprve pomalu seznamovala a tušila jsem, že jsem nepoznala ani třetinu z toho všeho, možná méně. Těžko říct. "Jo, to já taky ne, stejně k tomu nemám předpoklady," uchechtla jsem se. Ač pro mě smečkový život byla novinka, už teď jsem věděla, že já alfou bych být nemohla. Co mě ale zaujalo, byl fakt, že Mercer se alfou stát měl. Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a z očí mi bylo jasné, že chci slyšet víc, ač jsem to nahlas neřekla.
Na slova ohledně smečky jsem mlčky přikyvovala a důležité informace jsem si ukládala do hlavy, přišlo mi důležité si takové věci pamatovat a tím se všemu učit. "Ano, ano. To jsem ráda. A vůbec, je to vlastně jenom díky tobě. Nebýt tebe, těžko říct, jestli bych se do smečky přidala a pokud ano, nebylo by to rozhodně tak rychle, jako s tebou," usmála jsem se na něj. "Myslím, že ano. Je to něco nového a láká mě to a pokud budu mít po boku tebe, tak je to super!" zazubila jsem se na něj.
V tom zahřmělo. Cukla jsem sebou a pohlédla na zatažené nebe, které brzy prosvítil blesk. "Bouřka," pronesla jsem jednoduše. Netrvalo dlouho a brzy zase zahřmělo a neznělo to rozhodně vůbec pěkně. "Asi bychom se měli někam schovat," pronesla jsem s lehce sklopenýma ušima k Mercerovi.