Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zajímalo mě, jak je těžké vést smečku a dle Mercerových slov to bylo náročné a občas i o nervy. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Vést x vlků tak, aby byli šťastní a zároveň plnili své funkce rozhodně nebylo jednoduché. Ještě všechny vlastně ochránit, i když to by měli dělat asi všichni. "Uhm. Takže toho Einar má asi dost. Já si nedokážu představit, že bych snad měla nějakou smečku vést," zamyslela jsem se. Nikdy jsem nikoho nevedla, tudíž jsem s tím neměla ani žádné zkušenosti. Konec konců jsem ani vůdčí typ zrovna nebyla. Ani jeden z nás nechtěl zrovna nic nebezpečného. Kdo by se taky divil, že? Avšak nedokázala jsem přijít s něčím zajímavým, co by tu mohlo pozvednout nějakou aktivitu. I když to teď stejně nebylo potřebné. Ráda bych se tu nejprve zabydlela a usadila a pak ať přicházejí zajímavé zážitky. Zdálo se, že tady je klid, tak mě zajímalo, jak na tom byla Mercerova smečka, ve které byl dříve. Dle jeho reakce to zrovna asi nebylo lážo plážo. Zastříhala jsem ušima a naklonila hlavu na stranu. Byla jsem zvědavá, co z něj vypadne. "Ah. Tak to mi nezní zrovna nejlépe. Ale... Zdá se, že bys mohl mít konečně štěstí, co se týče smeček," povzbudivě jsem se usmála a jemně do něj žďuchla. Já smečky neznala, proto jsem k tomu neměla moc co říct, avšak jeho popis se mi nelíbil.

Spokojeně jsem procházela mezi stromy a šla stále podél hranic. Přeci jen jsme je chtěli obhlédnout celé. Minimálně by to bylo fajn vědět, kam až území smečky sahá. Nevěděla jsem, jak dlouho ještě půjdeme, ale zatím se zdálo, že náš domov je poměrně rozlehlý. Jemně jsem se pousmála a otočila hlavu na Mercera. "No, tak jsme jedni z prvních tady!" zazubila jsem se. Nevěděla jsem, jak moc velká výhoda nebo nevýhoda to je, ale musela jsem říct, že se mi to poměrně zamlouvalo. "Hm, to asi ano," zadumaně jsem přitakala. Moc jsem si to nedokázala představit. Co všechno vedení smečky obnáší? Střihla jsem uchem a rovnou se i zeptala: "Jak moc náročné je to vést smečku?" Chtěla jsem to vědět, muselo to být asi hodně náročné, ne?
Ač se mi zdejší klid líbil, nějaké to dobrodružství by bylo fajn. Mercer mě ale upozornil na to, ne že všechna dobrodružství jsou bezpečná. "To je pravda. Měla jsem spíše ne mysli něco bezpečného než toho medvěda, nebo mrznutí na té ledové pustině," usmála jsem se. Sice jsem nevěděla konkrétně co, ale nějaká zábava sem tam by byla rozhodně mnou vítaná. "Ty jsi nežil v tak klidné smečce?" zareagovala jsem na jeho slova ohledně klidu. Těžko říct, jaká ta jeho smečka byla. Sic mi něco málo prozradil, zdálo se, že o tom moc mluvit stejně nechtěl.

Nám oběma se líbil společný lov. Mercer ho jistě nespočetně krát zažil, ale já nikdy ve větší skupině nelovila. Většinu času jsem lovila s otcem a bratrem, to byla snad největší skupina, pokud mě má mysl nešálila. Proto bych si ráda zkusila ten smečkový, alespoň bych nabrala nějaké nové zkušenosti a upevnili bychom vztahy, což bylo asi také důležité.
Pomalu jsme se dostávali níž a níž, až jsme skončili v lese, kde se tedy rozhodně lépe chodilo. Nemusela jsem dávat takový pozor kam šlapu, jako mezi skalisky a kameny a kdo ví čím vším. Les byl na to prostě pohodlnější, avšak líbilo se mi, že máme jak les, tak i hory. Bylo to zajímavější a rozmanitější, jak řekl i Mercer. "To rozhodně ano. Si tu každý najde tak nějak to svoje, bych řekla," rozhlédla jsem se kolem. Někdo, kdo měl raději les, zůstane v lese a kdo hory, tak bude spíše v horách."To je pravda. Ono se zdá, že smečka je dost čerstvě založená a taky Einar nepustí každého, takže to bude asi chvíli trvat," přemýšlela jsem spíše nahlas. S tím klidem měl pravdu, což mi ani moc nevadilo. "To mi nevadí. Sice bych čas od času byla ráda za nějaké to povyražení, ale jinak se mi to docela i zamlouvá," pokrčila jsem rameny.

Sic téma kamzíci nebylo plánované, ale o to jsem tedy nevěděla, bylo zajímavé. Kamzíkům se hádám tohle místo líbilo. Žili v horách, byli přizpůsobení životu v nich a víceméně jim nehrozilo nebezpečí od jiných tvorů, pokud se nezatoulali moc nízko. Samozřejmě mohou blbě skočit a zemřít, ale to se jim nestávalo tak často, jinak by tu asi nežili. "Právě. Jsou k tomu pěkně způsobeni na rozdíl od nás," přitakala jsem. "Jo, to můžeme. Lov by byl fajn, alespoň bychom se poznali s ostatními. A třeba se nám zadaří a někdy se nějaký dostane níž a budeme mít neobvyklé jídlo," usmála jsem se. Líbila se mi představa toho, že čas od času k večeři bude něco jiného než zajíci, případně srny.
Procházeli jsme se ve vyšších polohách, což mi nevadilo, ale ráda bych se porozhlédla i po hranicích níž. Navrhla jsem tedy, zda nepůjdeme do lesa, načež Mercer s mým návrhem souhlasil. Já na nic nečekala a vydala se po vyšlapaných cestičkách dolů do lesa. "Území je opravdu docela velké," prohodila jsem. Bylo to fajn. Mohli jste být v horách, v lese a tím, že to tu bylo docela veliké, jste se mohli někam zašít, kdyby vás ostatní otravovali, aniž byste museli opustit území. "Myslíš, že se smečka někdy víc rozšíří? Přeci jen tohle není asi pro všechny," napadlo mě a hned jsem se zeptala Mercera, který o smečkách věděl mnohem víc.

K našemu setkání a k našim očekáváním jsem se už nevyjadřovala. Ani jeden z nás to nečekal, ale zdálo se, že nás to nakonec i mile překvapilo. Já byla ráda, že jsem mohla mít Mercera za přítele a ještě okusit smečkový život, který jsem doposud neznala. Tedy ne že bych teď ho kdo ví jak znala, vzhledem k tomu, že jsem tu teprve chvíli a nic moc ještě nezažila, ale i tak to pro mě byla novinka, které jsem postupně přicházela na kloub. Momentálně se mi myšlenka smečky, domova zamlouvala a dokud budu spokojená, nebudu odcházet. Líbilo se mi, že jsem se mohla někam vracet, kde je mé útočiště a vím, že tu na mě vždycky bude někdo čekat. Bylo to pěkné.
Zdálo se, že smečka bude docela rozlehlá, byli jsme už u hranic, ale ty od úkrytu byly poměrně daleko. Mercer také upozornil na kamzíky, kteří v dálce poskakovali po horách. "Těžko říct. Rozhodně nebude snadné je lovit někde, kde se mi neumíme tak dobře pohybovat jako oni. Není to moc bezpečné. Sjede ti tlapka, blbě šlápneš a kdo ví, co se s tebou následně stane," pokrčila jsem rameny. Ač mě lákalo maso kamzíka, ten lov už tak skvěle nezněl. Raději bych se toho zdržela, nerada bych skončila jako ten kamzík v úkrytu.
Podařilo se nám při našem průzkumu narazit na vodu. Máchla jsem spokojeně ocasem a také se rozhodla napít. Mercer měl pravdu, byla dost ledová. Zatřásla jsem hlavou. "To teda," přitakala jsem na jeho slova. "Co kdybychom šli podél hranic do lesa?" navrhla jsem a už jsem hledala cestičku, po které bychom mohli jít.

Podzim byl už docela dávno, ani nestačíme mrknout a bude tu zas. Nechápala jsem, jak to mohlo všechno tak rychle utéct. Avšak nevadilo mi to tolik, protože jsem měla po boku Mercera. "No. Ani jeden z nás to nečekal a podívej, prošli jsme společně kus země a dostali se do smečky," zazubila jsem se na něj. Upřímně jsem ani nepřemýšlela nad tím, že bych se někdy do nějaké přidala. Neznala jsem to a tudíž mi to ani nechybělo. "To rozhodně ano," pokývala jsem souhlasně hlavou.
Pomalu jsme kráčeli po horských cestičkách a začínala cítit pach, který značil hranice. Alespoň jsem si to tedy myslela a hádám, že by to dávalo i smysl. "Asi se nám podařilo k těm hranicím dojít," oznámila jsem a pokračovala po cestičce dál, která se pomalu a jistě svažovala směrem dolů. Kamzíci? Střihla jsem uchem, když to slovo Mercer řekl do ticha. Obrátila jsem hlavu směrem, kterým se díval i on. "A jo. Těm to ale jde," řekla jsem zamyšleně a chvíli je pozorovala. Hlad jsem neměla a ani bych se momentálně neodvážila je lovit. Tak dobrá lovkyně jsem zase nebyla.

To byla pravda. Zdálo se, že smečkový úkryt je opravdu rozsáhlý a kdo ví, zda sám Einar zná všechna jeho zákoutí. Třeba jednou se nám povede celý úkryt prozkoumat. To by bylo fajn, ač bych to spíše nechala na ošklivé dny. Přece dnešní slunečný den nebudeme uvnitř, no ne? "Třeba ukrývá nějaké zajímavé tajemství," prohodila jsem zamyšleně. Nějaký poklad? Kdo ví. Třeba to byly obyčejné ruiny... Tedy byly neobyčejné tím, jak vypadaly, ale třeba nic dalšího už tam nic nebylo.
Líbila se mi myšlenka prozkoumat hranice. Chtěla jsem to tu znát celé a myslím, že to bylo i docela potřebné, pokud tu mám zůstat. "Můžeme," usmála jsem se. Sice to nebylo tak pohodlné jako v lese, ale rozhodně jsem se po horách chtěla podívat. Šla jsem tedy po jedné z cestiček, co tu byly. Nevěděla jsem, kam konkrétně vedou, ale to byl cíl dnešního plánu.
Střihla jsem uchem a podívala se na Mercera. Co bylo zvláštní? Chtěla jsem se už ptát, ale stihl mi to osvětlit dříve, než jsem otázku vůbec položila. "To máš pravdu. Byl podzim, viď? Co jsme se sem dostali a zároveň se potkali. Je to... Je to docela doba, to je fakt. A upřímně bych si nemyslela, že spolu budeme cestovat takovou dlouhou dobu a ještě ke všemu se dostaneme společně do smečky," pověděla jsem a vydechla. Bylo to hezké. Líbilo se mi, že mi Mercer přirostl natolik k srdci. Z počátku jsem si to nemyslela, ale asi to tak mělo být a já bych to za nic nevyměnila.

Jméno vlka: Sierra
Počet postů: 7
Postavení: sigma
Povýšení: /
Funkce: /
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po Einarově přijetí si šla s Mercerem odpočinout do jedné z menších skulin v úkrytu a následně se rozhodli jít prozkoumat hranice smečky.
Questy smečky: /

← úkryt

Usmála jsem se, když Mercer souhlasi s mým návrhem na náš vlastní úkryt ve velkém smečkovém. Přišlo mi fajn mít něco zcela svého, kam se kdykoli můžu ukrýt za zvláštní závěs a být schovaná. "Super. Jsem ráda, že souhlasíš. Úkryt je poměrně veliký a určitě si každý najde své místo," dodala jsem k jeho slovům. "Ty mi snad čteš myšlenky!" vyhrkla jsem. "Taky mě to napadlo. Tak až si něco chytíme, můžeme kožešinu rovnou využít," pohodila jsem ocasem a pomalu mířila k východu.
Bylo ráno a svítilo sluníčko. Dnešek snad už nemohl být lepší. Rozhlížela jsem se kolem a přemýšlela kudy bychom mohli jít. To Mercer přišel s nápadem oblídnout hranice. Líbilo se mi to, aspoň budeme vědět, kam až náš domov sahá. Přišlo mi to docela důležité. "Dobrý nápad," odpověděla jsem a scházela pěšinku mezi kameny a skálami. Snad si cestu pamatuji.

Došla jsem k Mercerovi, kde jsem se vedle něho posadila a hleděla ven z našeho malého úkrytu. Spokojeně jsem zamručela a přivřela modrá očka. Cítila jsem se dobře a vyspale. Bylo to všechno teď tak skvělé a já doufala, že se nic nepokazí. Nesmělo. "No to je výborný!" zazubila jsem se na něj. "Myslíš, že si tuhle místnost můžeme zabrat?" napadlo mě a otočila jsem se za sebe. Kdybychom si sem donesli kůži nebo tak, tak by to tu bylo ještě pohodlnější a útulnější než je to teď. Myslím, že by bylo fajn mít ve smečkovém úkrytu svůj menší. "Já? Já se vyspala taky skvěle," usmála jsem se a zamávala lehce ocasem. Spokojenost ze mě úplně sršela.
Mercer navrhl se jít poohlédnout kolem. Znělo to jako super nápad. Přeci jen když tohle místo má být naším domovem, měli bychom ho pořádně znát a případně se seznámit i s ostatními. "Souhlasím!" řekla jsem a vylezla ven. Zdálo se, že všichni jsou pryč. Střihla jsem uchem a rozhlédla se. Opravdu jsem tu nikoho neslyšela a ani neviděla. "Tak jdeme," zavelela jsem zvesela a šla rovnou k východu. Jak jsem se blížila, zdálo se, že je ráno.

→ území

Byla jsem ospalá a už se mi opravdu klížily oči, tudíž jsem na Mercerova slova už jen přikývla hlavou a usnula. Po té dlouhé cestě sem a lovu pro smečku bylo vyčerpávající a opravdu jsem se potřebovala pořádně prospat. Musela jsem spát asi opravdu dlouho a dokonce jsem měla pocit, že se mi ani nic nezdálo. Možná jsem si to jen nepamatovala, těžko říct.
Když jsem nabrala mou ztracenou energii, rozlepila jsem modrá očka a zazívala. Zvedla jsem hlavou a lehce s ní zatřepala. Mercer byl už dokonce vzhůru a stál u vchodu naší jeskyňky. Pomalu jsem se zvedla na nohy a došla k němu. "Dobré ráno," zazubila jsem se, aniž bych věděla zda je ráno nebo ne. Z úkrytu moc ve vidět nebylo, ne z našeho místa. "Tak jak jsi se prospal v novém domově?" zeptala jsem se se zájmem a jemně o něj otřela hlavu. V blízkosti jsem cítila kromě Einara a Vidara i další pach, že by to byla ona Alateyská léčitelka?

Oba dva jsme si lehli v jeskyňce, jen jsem spokojeně oddechovala a očkama pátrala kolem sebe. Bylo to tu zajímavé a jak jsem říkala, líbilo se mi tu. Byl tu klid, prostor a bylo to tu celkově útulné. Zamlaskala jsem a pohlédla zpět na Mercera, se kterým jsem dumali nad vznikem alateyského úkrytu. "Hm. To nám moc neřekla, co všechno dělají... Ale asi by to šlo, si myslím. Kdo ví, možná bychom se na to mohli později zeptat Einara, ač si nemyslím, že by to věděl vzhledem k tomu, že to tu vypadá staře," usoudila jsem a ještě se rozhlédla a následně se pohodlně uvelebila a hlavu položila na tlapy.
Nemohla jsem odolat mírného rýpnutí do vlka. "Zřejmě ano," pokývala jsem hlavou. Mercer měl ohledně ryšavého pravda. Einar vypadal rozumně a to bylo hádám dobře. Ač jsem moc koncept smečky neznala, dávalo mi to smysl. "Jo to asi jo. Naštěstí jsme narazili zrovna na někoho, jako je Einar a ne na někoho... No jiného," pronesla jsem, přičemž mě napadla matka, ta byla opak ryšavého. Zakroutila jsem nad tou představou hlavou. "To rozhodně ano!" pověděla jsem nadšeně a následně usnula stejně jako Mercer.

Oba dva jsme byli unavení. Není divu, přeci jen jsme několik dní nespali ani pořádně neodpočívali. Naposledy to bylo u toho slaného jezera, pokud jsem si pamatovala dobře a to už je docela dlouhá doba bez spánku. Na nic jsem tedy nečekala a rozhodla se najít místo, kde bychom se mohli prospat. Dokonce jsem nemusela hledat příliš dlouho a brzy jsem za jedním ze závojů - kterých tu byla spousta - našla místnůstku, kde bychom mohli složit hlavy. Spokojeně jsem se usmála a hned do ní vplula.
Mercer mě následoval a mluvil ohledně tohoto místa. Taky bych řekla, každopádně to vypadá zajímavě, líbí se mi to tu," pronesla jsem s úsměvem. "Netuším. Myslíš, že to mohla být ta... Iris nebo Nero? Ti bohové, o kterých mluvila ta vlčice, jak jsme potkali?" napadlo mě prvně. Třeba by to mohl být i nějaký vlk se zvláštní magií, který by to mohl vytvořit? Kdo ví.
V místnůstce jsem se schoulila do klubka a pohlédla na bronzového. "Řekla bych, že ano... Líbí se mi tu. Ač tedy Einar není nejvýřečnější a tak, ale to už jsem zvyklá," popíchla jsem Mercera pobaveně. "Snad se tohle místo může stát naším domovem," pronesla jsem nakonec klidně a přivřela očka.

Nemohla jsem si nevšimnout Einarova úsměv. To bylo snad poprvé, co se usmál. Bylo to zvláštní, že se vlci tak málo smáli. I u Mercera to bylo docela vzácné, ač jsme několik jeho úsměvů za tu dobu viděla. Ryšavý nejprve přistoupil k Mercerovi a dotkl se ho čenichem na čele, následně přistoupil i ke mě. Nebyla jsem zvyklá na tak blízký kontakt s někým, koho jsem znala chvíli a nedůvěřovala mu natolik, abych mu to dovolila. Avšak neucukla jsem, mělo to být gesto, kterým nás vítal ve smečce. "Děkujeme, Einare," pověděla jsem s úsměvem. Mohli jsme tedy jít a prozkoumat náš nový domov. Znělo to pěkně, ač pro mě dost nezvykle.
Pohlédla jsem na Mercera, když se Einar začal bavit s Vidarem. Asi měli ještě nějaké nedořešené věci. "Jo. Ráda. Bylo to náročné teď, takže odpočinek rozhodně uvítám," odpověděla jsem a zamávala ocasem. Porozhlédla jsem se, kde bychom si mohli lehnout. Rozešla jsem se k jednomu závoji, který za sebou skrýval malou místnost. Vypadala pěkně. "Co třeba tady?" navrhla jsem a ani nevyčkávala na jeho odpověď. Vkročila jsem do ni a pohodlně si ustlala.

Jméno vlka: Sierra
Počet postů: 15
Postavení: sigma
Povýšení: /
Funkce: Hodil by se na ni léčitel.
Aktivita pro smečku: Přidala se!
Krátké shrnutí (i rychlohry): S Mercerem dorazili na území Alateye, kde se jich ujal Einar, zdala jim úkol ulovit jídlo. Následně po lovu je vzal do úkrytu.
Bobříci/Questy smečky: /

Odměna: 10kšm + 1%