Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srdíčko mi kleslo, když mi oznámila že rodiče neviděla už pěkně dlouho. A ani sourozence, byla jsem z toho zmatená. "To ani.. já." Řekla jsem trochu smutně. Mámu jsem viděla naposledy, ale bylo to někdy v zimě. A nebylo to zrovna kdo ví jak dlouhé setkání. Tehdy jsem mám pocit cestovala s Atrayem. A byl to jen rychlí pozdrav. Ale to že je ani Lissandra, jak se představila, už dlouho neviděla... tak na tom bylo něco špatného. "Myslíš, že se jim něco stalo?" Zeptala jsem se, jako bych snad čekala že bude mít odpověď. Z vlčice jsem cítila takový zvláštní klid. Přála bych si ho někdy také pocítit. Ale já už rok žila ve stresu z toho, jak budu žít další den. Jak si něco ulovím bez loveckých zkušeností. Byla jsem odkázaná na to jíst mršiny a zbytky, co jsem našla, protože jsem neuměla ulovit ani myš. Jo, jednou jsem zapálila pár klacků svou magií, ale tím to zase haslo. Neuměla jsem nic. "Tak jo, těší mě, asi." Plácla jsem, i když jsem měla v hlavě ještě větší zmatek, než před malou chvíli.
Lissandra navrhla procházku k jezeru. Venku už přestalo pršet, přesto se snesla na nebi noc. Kožich jsem měla ještě trochu mokrý, ale to nejhorší ze mě už spadlo. Kostnaté tělíčko se tak dralo směrem k východu hned vedle naprosto perfektně vypracované Liss. Cítila jsem se jak nějaký chudý bezdomovec od vedle. Který čeká, až mu někdo hodí pět korun na rohlík. Ale každý mu nosí jen ukousnutý rohlík. "Tak já sem Solari," řekla jsem, ale to už Liss věděla. Nevěděla jsem, co moc říct. "Já mám jednu kamarádku, ve Zlatém lese. Ale už je to hodně dlouho. Došla jsem do Zlatého lesa, ale nenašla jsem tam tu smečku." Řekla jsem dost sklesle. "A.. dlouho jsem se toulala, a myslím že nevím kdo jsem." Zamrkala jsem. "Nemám sny ani cíle, já se jen plácám a doufám, že najdu někoho kdo se o mně postará." Bylo mi trochu blbé říct, že neumím ani lovit. Ale moje tělo napovídalo, že to opravdu neumím. Jinak bych na sobě měla aspoň špetku tuku. "Ale bojím se, že tady sama sebe nikdy nenajdu." Řekla jsem trochu troufale. Netušila jsem, co budu muset udělat. Možná skočit ze skály? Po druhé se narodit? Vždy jsem se snažila spoléhat na ostatní, ale neuvědomila si, že na mě se ostatní nemůžou spolehát.

// daén

Slyšela jsem hlasy. I pach mi jasně napovídal, že je někdo tady v jeskyni. A tak jsem tu hulákala jako na lesy, snažíc na sebe upozornit. Byly by úplní blázni, kdyby si mysleli, že bych odešla. Kdybych neslyšela, že někdo míří dolů, automaticky bych se já vydala po schodech nahoru. Nebyla jsem zrovna nejvzdělanější, a tak detail o místnosti výhradně pro alfu šlo mimo mě. Ale naštěstí se tady objevila vlčice. byla veliká a kolem sebe měla rudou šálu. Ihned jsem znejistila. Hned kolem ní prošel tmavý vlk, který do mě drcl jakmile kolem prošel. "H-hej!" Vyhrkla jsem a přišla jsem si úplně nejvíc dotčeně. Tak toho si teda nevezmu. Zamračila jsem se. Můj plán byl jasný. Byla jsem hezká, ale ne moc chytrá a ne moc silná. Potřebovala jsem dobrého chotě k sobě, někoho schopného, ale zároveň milého. Takže to byl nějaký princ na bílém koni! Ale tenhle to teda nebyl. A tak jsem přesunula pohled zpátky k vlčici před sebou. Ta zmínila mé jméno a mě se div nepodlomily kolena. "Znáte mě?" Vyvalila jsem rudé roztomilé očka na ni. A pak jsem přešlápla z jedné tlapky na druhou. Ptala se, jestli hledám někoho konkrétního, nebo rodiče. "Já, no asi obojí." Nevěděla jsem co si teď počít. Možná jsem přepálila start a teď jsem neviděla východisko. "Hledám samu sebe," pokrčila jsem rameny. "Žije tu vůbec ještě moje rodina?" Zamrkala jsem, protože pachem mi absolutně nic neříkalo, že by tu aspoň jeden z nich byl. "Žiju tady vůbec ještě já?" Vyvalila jsem oči na vlčici před sebou, neznala jsem jí, ale pokládala velmi... divné otázky. "Asi už ne," pokrčila jsem rameny. "Nevadí!" Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Tahle vlčice vypadá dost staře, mohla by znát moje rodiče. Nebo ne? Naklonila jsem hlavu na stranu.

// Daén

Konečně místo, kde na mě nebude tak úplně pršet. Hnědé kostnaté tělíčko se pohybovalo celkem svižně, už jsem se i těšila až se usuším. Ale v jeskyni byla dost zima. Drápky se o skalnatou půdu brousily a já se jen sem tam podívala do stran. Smečka má mít tu výhodu ohledně jídla ne? No... než se s někým setkám, můžu tam aspoň nakouknout. Těch mrtvých zvířat už mám plný kecky. Napadlo mě a zamířila jsem proto ke spižírně, abych si tam aspoň zobla pár kousků pořádného masa. Tělo vypadalo, že se brzy rozsype a zůstanou jen kostičky. Byla to jen srst obalená kostmi.
Urvala jsem si kousek a s chutí se do něj pustila. Žaludek jásal, ale nedokázala jsem toho sníst moc. Žaludek jsem měla stažený tak moc, že kdybych se najedla víc, nejspíš bych to za chvíli vrhla zase ven. Ale uvědomila jsem si, že vlastně slyším hlasy. "Haló? Je tu někdo?" Nikdy jsem tuhle jeskyni tak úplně nezkoumala. Moc jsem ve smečce totiž nebývala, snažila jsem se být s rodiči. Ale ti tu teď také nejsou. A já už byla dospělá, měla bych dělat vlastní rozhodnutí a vlastní chyby! Najdu si nějakýho bohatýho vlka a budu jeho chloubou! Úkol zněl jasně, někoho si najít. Ale tady ve smečce byla o pořádný samce nouze. A navíc... co je v domě není pro mě, proto bych žádný domov mít neměla, abych měla větší obzory! "Haló? Prosím!" Našla jsem nějaký schody, nebyla jsem zrovna nejtišší tvor na planetě. Zůstala jsem stát pod nimi, pach mi říkal, že tam nahoře někdo je! Z promočeného kožichu kapala voda, která pode mnou během chvíle udělala solidní kaluž.

// Les Alf

Vlezla jsem za hranice a přivítal mě pach, který jsem si matně pamatovala. Už je to dlouho, co jsem tady byla naposledy. Rudé očka se dívala všude po okolí. Tma mi zabraňovala vidět, ale nos nelhal. Ale ten jsem tak úplně neměla v provozu, protože mě to s ním nikdo nikdy pořádně neučil. A tak jsem byla samouk a podle toho to asi i vypadalo. Lovit mi nešlo, plavat mi taky zrovna dvakrát nešlo. Jediné co jsem mohla se někde dobře vdát. Byla jsem celkem hezká, ale úplně chytrá... na to bych taky nesázela.
Podle pachu tu ale moji rodiče nebyli. Čímž mi poklesla ihned nálada a já se smutně dívala před sebe. Co teď? Mám panikařit? Napadlo mě. Ale to jsem přece nechtěla. Byla jsem schoulená pod stromem a přemýšlela nad tím, proč jsem se tak moc hnala vlastně sem. Nepovažovala jsem to tady za domov. Jen jsem se tu narodila, asi. Nikdy mi nikdo neříkal jak se rodí vlčata a jak se plodí. A kde jsem vlastně byla vyprdnuta. Ale nejspíš na to musejí být dva.
Nechala jsem tohle téma být. Měla jsem na něj ještě dost času a při tom jsem potřebovala doplnit vzdělání úplně v jiných ohledech! Zvedla jsem tak kostnatý zadek a šla směrem k úkrytu. Když tak prší, je očividné že venku zůstane jen blázen. Při té příležitosti jsem zrovna o nějakýho tlusťocha zakopla. Spal u jezera a nejspíš jsem ho ani nevzbudila. Nevychovanec. Ale já na tom nebyla o moc líp, ani jsem se neomluvila a šla dál.

// Úkryt

// Rokle

Jakmile mě přivítal les, mohla jsem si oddychnout. Sedla jsem si na chvíli na zadek a čekala, až ze mě spadne aspoň trocha vody. Byla jsem durch, ale to nebyla žádná novinka. Když jsem tak dlouho šla jen po pláních, za deště. A ještě k tomu s naraženými zády. Cítila jsem se jak nějaký stoletý důchodce. Tak jo, ještě kousek. A dozvím se pravdu o tom, jestli tam bude máma s tátou. Nebo jestli už konečně poznám tu alfu. Bylo by na čase, abych si taky udělala obrázek! A konečně to rozseknout! Napadlo mě. Netušila jsem, co vlastně chci. Nevěděla jsem ani kam chci směřovat se svým životem. Jedno bylo ale jasné, potřebovala jsem nějaký směr a cíl. A tam bych ho mohla konečně najít.
Zvědavě jsem tedy zase tělo zvedla a cupitala k hranicím. Moc jsem si nepamatovala, kde vlastně smečka sídlila, ale čím blíž jsem byla tím víc se mi vracely vzpomínky. Bylo jich tolik! A zároveň tak málo. Zatáhla jsem sopel zpátky do čumáku. Třeba tam někdo bude. Pokrčila jsem rameny. Buď tam zapadnu, nebo se odtrhnu, smečku jsem nepotřebovala. Rodiče očividně smečku nevedli, takže to musel být někdo jiný! A já konečně zjistím něco víc o tomhle světě.

// Daén

// Nejvyšší hora

Nedávala jsem pozor a najednou byla má přední tlapka v tahu. A hned za ním padalo i tělo. Volný pád byl zhruba dva metry, měla jsem štěstí že jsem nešla obejít horu z druhý strany. V dálce nebylo na dně rokle ani vidět. Zavrtěla jsem hlavou a bezmocně se ze země sbírala zase zpátky na nohy. "Auvajs!" Zavrčela jsem a posadila se. Div jsem si nic nezlomila, kostičky jsem ale měla očividně celé. Všechny jsem si je zkontrolovala. Naražený záda budou ale nejspíš ještě chvíli bolet.
Hledala jsem východisko tady odsud. Hloupá jáma! Ukázala jsem na ni prstem a pohrozila. Černá obloha mi odmítala ukázat cestu, tak jsem si jí musela najít sama. Vyškrábala jsem se na jeden kámen, pak na druhý a voala? Mé tlapky byly zase na travnaté půdě. Zavrtěla jsem tak zadkem, div mi kosti nechrastili a pokračovala pří tom k lesu. Už jsem konečně viděla siluetu, po které prahlo mé srdíčko. Jů! Ještě kousek! Zajásala jsem. I když... jsem zatím neměla v hlavě úplně plán, co vlastně chci ve smečce dokázat.

// Les Alf

// Červená louka

Ani nevím, jak ten čas letí. Jak dlouho jsem na světě? Rok? Rok a půl? Dva? Ani nevím, čas byl pro mě naprosto zbytečný. Zamrkala jsem a rudý zrak mi spadl na další horu. Sklesle jsem při tom vystrčila pysky. Nechci jít zase nahoru, určitě to půjde obejít! Už jsem úplně zapomněla cestu. Znova jsem si ukousla kusu trávy a žvýkala ji, jako by to byl žvýkací tabák.
Hora šla opravdu obejít a já se tak nemusela zase hnát někam bůh ví jak moc do kopce. Využila jsem proto té výhody. Nohy mě už bolely, nebyla jsem stavěná na takové tůry. Většinou jsem měla volnější tempo, lážo plážo. Podle toho kam mě vítr zavál. Ale dnes? Jako by do mě uhodil hrom a já se chtěla trochu více rozhýbat. Dělám velká rozhodnutí, bude ze mě Někdo! Jednou! Nebo taky nikdo, ale to už jsem teď. Zazubila jsem se. Ta myšlenka byla vážně komická. Kolem mě proběhl zajíc a já se vydala přímo za ním. Ale co se stalo? No utek mi. Jako vždy. Já na lov prostě nemám! Dupla jsem si a začala se vztekat. Nafoukla jsem obě tvářičky, jako malé dítě, kterému nekoupíte lízátko. A tak jsem pokračovala dál, celá znechucená jsem vyhlížela les, ve kterém se konečně schovám před deštěm.

// Rokle

// Sněžné tesáky

Zavřela jsem oči a vkročila do záře. Jakmile jsem nohu položila před sebe, přivítala mě příjemně, vodou nasáklá půda. I tady pršelo. A tak mi uši šli od sebe, jako bych je snad brala jako deštník. Oklepala jsem se a voda cákala do všech směrů. Přihlouple jsem vyplázla jazyk a olízla si nos. Tak jo, už jen kousek. Projelo mi hlavou. Bylo na čase zjistit kdo jsem a co vlastně od života chci. A tak jsem nasměrovala své kostnaté nožky kupředu. Hledajíc svůj dávno zapomenutý domov. Ani jsem si nepamatovala, jak můj rodný les voní. Ale to nebyla žádná škoda, nikoho jsem tam taky neznala.
Zavrtěla jsem hlavou a vydala se vstříc louce, která už i tak byla napitá vodou. Panečku teď ta tráva poroste jak divá. Ukousla jsem si kus trávy, protože jsem měla stále hlad. Žádné mrtvé zvířata nikde nebyla. A tak jsem si chtěla aspoň trochu zaplnit žaludek. I když to za chvíli asi vyzvracím, mé tělo nebylo stavěné na žraní trávy. Ale ukojilo to aspoň na chvíli pocit hladu. Co když bude na území máma? Měla bych si s ní promluvit, jako dospělá? Zamrkala jsem, neměla jsem v tom tak úplně jasno. Když já byla takový typický mamánek, který by se jí nechal obskakovat ještě ve třiceti. Ale ona tady nebyla!

// Nejvyšší hora

// Mlžné pláně

Díky tmě jsem neviděla ani přítomnou mlhu. Ale byla nejspíš všude kolem. Přesto jsem měla dobrou náladu, že můj život nabere úplně jiný spád! Jediné co jsem za život zvládla bylo toulat se. A tím bych ho chtěla vést i dál. Jenomže bych potřebovala nějakého senpaie. Někdo kdo by mě naučil, jak být správnou samostatnou vlčicí. Šlapala jsem do kopce, jako bych toužila chodit po tůrách. Ale nejraději bych si někde lehla a nechala se obsluhovat. Jenomže... na to jsem neměla jaksik poskoka. Sehnat nějakého vlka, co by mi lovil a já ho při tom dělala šťastným, to by byla panečku věc. Ale nějaké základy co se vlčího života bych mít měla. Nikdo se mi příliš nevěnoval a já rostla jako dříví v lese. A teď? Nebyla jsem úplně nejchytřejší a vlastně ani nejrychlejší, ani nejsilnější,... zkrátka nic. Ale žila jsem, kostnatá a hubená jako lunt, ale ano.
Uviděla jsem záři, kterou jsem hledala. Cestovala jsem portálem už dřív, takže to pro mě nebyla žádná novinka. Věděla jsem, že mi to dost usnadní cestu na malý ostrov. A tím bych se měla dřív dostat dřív do lesa, který bych měla nazývat domovem. Ale mé srdce patřilo někam jinam. Asi. Pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem se poradit s mámou, nebo s tátou... ale kde jim byl konec? Možná se mi je podaří zastihnout právě tam.

// Červená louka

// Zubří pláň

Držela jsem se spíše u hor, takže nějakých těch hranic. Přišlo mi to bezpečnější, kdyby se mě náhodou někdo snažil ulovit. Byla bych sakra lehká kořist. Neuměla bych se pořádně ani bránit. Byla jsem jako krásný neadrtálec, který se objevil v moderním světě. Lov mi nic neříkal a pokud jsem nenašla mrtvé zvíře, nejedla jsem. Podle toho vypadalo i moje tělo, kost a kůže. Bylo za co se stydět. Rozhodně jsem nemohla v takovém stavu reprezentovat mojí rodinu. Nechtěla jsem se takhle ukázat ani před mámou a to už je co říct. Pěkně dlouho jsem jí neviděla a mluvila jsem s ní naposledy snad v zimě. Což byla dlouhá doba. Ale potřebovala jsem si uspořádat trochu více život. Byla jsem už skoro dospělá, což znamenalo dělat dospělácké rozhodnutí.
A první z nich je, že bych se měla naučit lovit! A druhé... že bych po roce a půl mohla mluvit s mou alfou, kterou ani neznám. Mlaskla jsem. Jo, potřebovala jsem vědět kdo jsem a najít své místo na tomhle světě. Zatím jsem si přišla jako nejhorší budižkničemu na světě. Vždyť i malé vlčata toho uměla víc než já! A čí to byla chyba, hm?!

// Sněžné tesáky

// Zlatý les

Vyšla jsem na pláň a rozhlédla se. Tak jo, zase zmoknu. Povzdychla jsem si, ale co se dalo dělat. Ta mrtvá myš mi přišla vhod. Nebylo to sice jídlo, co bych si představovala, ale na vlastní lov jsem ještě nebyla úplně připravená. Nikdy mě k tomu nikdo nevedl. A když já se k tomu sama dokopat nemůžu. Zastříhala jsem ušima. Spoléhala jsem se jen na svou krásu, škoda že jí nikdo neocenil. Už celé týdny jsem nikoho nepotkala a přišla jsem si na tomhle světě zcela nepotřebná.
Ale to by se snad mohlo změnit. Bylo na čase se porozhlédnout pořádně po světě. Toulala jsem se už dlouho, ale oficiálně jsem nejspíš byla členem smečky, ve které jsem strávila jen nějaké chvíle. Nikdy jsem nepoznala ani alfu, ani jiné členy, aspoň ne dostatečně. Jedinou mou přítelkyní byla Proužka ze Zlatého lesa. Ale na ni jsem také neměla štěstí. Měla bych se sebrat a konečně něco dokázat! Jak si můžu stoupnout před Proužku? Bude mě mít za budižkničemu, a při tom ona ani nemluví a umí tolik věcí! Tak ráda bych se jí aspoň trochu vyrovnala.
Přes pláň jsem prošla celkem rychle. Měla jsem svižný krok, dlouhé nohy mě doslova táhly kupředu.

// Mlžné pláně

Dnešní den byl opravdu hrozně divný. Podívala jsem se na nebe a bylo černé jako noc, ale nějak už moc dlouho. Pršelo a já měla kožíšek celý mokrý. A to jsem se schovávala ve Zlatém lese. Doufala jsem, že tu najdu Proužku a její smečku. A možná že díky tomu bych poznala i nové vlky! Ale... ale zpanikařila jsem. A cestování vlastně bylo super! Měla bych to asi ale vnitřně vyřešit. Najít mámu a všechno jí povědět. Má snaha s ní naposledy mluvit nebyla úplně úspěšná. Teď to třeba vezme jinak. Ale kde jí mám hledat? V té smečce, kam asi taky patřím? Zavrtěla jsem hlavou. A tak jsem na chvíli upustila od mého plánu navštívit aspoň Zlatou smečku. Pach smečky byl totiž silnější, než jsem si myslela. Stáhla jsem uši a celá rozklepaná se vydala k další oblasti.
Bylo na čase vrátit se do lesa, kde jsem se nejspíš narodila. A trochu si urovnat život. Neuměla jsem moc lovit, neuměla jsem se bít a technicky vzato jsem neuměla vůbec nic. Je na čase postavit se na vlastní nohy. Pohlédla jsem na své vyhublé tělo. Měla jsem hlad, ale neuměla jsem ulovit ani rybu, nebo myš. Ale teď už bych na to mohla přece mít ty správné vlohy! Měla jsem dlouhé nohy, ty mě určitě donesou až k samotnému jídlu. Chvíli jsem se snažila najít nějakou stopu, ale nešlo mi to. Podařilo se mi ale najít mrtvou myš! Nejspíš jen umřela, nebo tak něco. A tak jsem si jí s chutí dala. Aspoň trochu energie do nepohody.

// Zubří pláň

// Zubří pláň

Cestovala jsem už opravdu dlouho a stále má cesta nebrala konce. Cítila jsem se tak neuvěřitelně osamělá, jako bych na tomhle pustém ostrově byla i sama. Hrozně moc mi chyběla má přítelkyně Proužek, že jsem na všechny ostatní už úplně zapomněla. Zavrtěla jsem proto hlavou a nenápadně se pokukovala sem a tam. Teprve, až mi zrak padl na zlatavý les se mi v nich zajiskřilo. Že bych se konečně přibližovala k mému cíli? Mám jít za svým snem! Tam určitě Proužka bude! Uvnitř jsem se radovala, ale čím blíže jsem byla, tím víc mě sžíral strach z neznáma.
Neměla jsem za svůj život moc zkušeností, ale toužila jsem je mít. Čím dál víc jsem chtěla být zahrnuta v nějakém kolektivu. Tak strašně dlouho jsem se už toulala, že by mi ani nikdo nevěřil, že ještě žiju. Ale stála jsem tady, pevně nohama na zemi. A hrdě jsem při tom mohla pozvednout hlavu. No, hrdě asi úplně ne, ale i nalomená hlava se počítá. Tak jo, je na čase začít hledat. Kde Proužka může být? Prohledávala jsem les skrz na skrz. Někde tady by měly být hranice se Zlatavou smečkou. Najdu ji? Vždyť jsem tudyma šla, vzpomeň si! No tak! Snažila jsem si vzpomenout. Najednou jsem chytla stopu a vydala se po ní. Byla poměrně čerstvá, což mě k sobě svým způsobem víc než přitahovalo. A tak jsem na nic nečekala a rozběhla se přímo za ním.

// Mlžné pláně

Zvědavost mě nadále hnala dál. Zavrtěla jsem se a pokračovala. Noc se pomalu chýlila ke konci a já cítila, že další den přinese něco nového. Těšila jsem se vždy na denní světlo. Bylo to mnohem příjemnější, než cestovat za teplé noci. Hmm.. Tak kudy by ten les mohl být? Jsem tak nedočkavá! Prahla jsem po tom, abych nalezla mou kamarádku Proužku! Jenomže kde jí může být konec? Toulala jsem se už celou věčnost a nemohla si tak pomoci.
Rozklusala jsem se tak další plání. Sem tam jsem se rozhlédla a snažila se vzpomenout si na něco, co mi bylo povědomé. Ale jak na potvoru to v mé mysli nebylo. Přišla jsem si jako hloupé vlče, které nic neumí. A to už jsem měla rok... jiné vlčice byly určitě schopnější než já. Jen já byla taková levá, jediné co jsem měla byl poměrně hezký vzhled. Ale i na ten jsem si nemohla plně zvyknout. Narodila jsem se přece černá. Ale otec mi říkával, že vzhled není všechno.
Zhluboka jsem se nadechla a šla dál.

// Zlatý les

// Začarovaný les

Vyšla jsem z lesa a pořádně se protáhla. Hubené tělo toho mělo až dost, a proto jsem si na chvíli sedla. Ze sedu byl po chvíli leh a já zavřela oči. Potřebovala jsem se pořádně prospat, aspoň pár minut nebo hodin. Vytuhla jsem a během chvíle kolem mě byla i mlha. Hned jsem se cítila více chráněná, ale zároveň tak malá. Kdyby na mě vyskočil nějaký predátor, mohla bych být jeho večeře. Nejistě jsem se oklepala a když jsem se probudila trhlo to se mnou.
Vyskočila jsem na dlouhé hubené nohy. Vyděšeně se rozhlížela, ale kolem mě nic nebylo. Uff.. všechno je dobré, měla bych pokračovat. Těžko jsem se v mlze orientovala, naštěstí jsem slunce viděla a tak jsem šla podle něj. Věděla jsem, že už jsem na druhé straně velkého ostrova. Teď musím najít nížiny a až najdu les, budu tam! Byla jsem už tak blízko! Tohle zvládnu, tohle bude sranda. Zamávala jsem ocáskem.

// Zubří pláň