Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Kvetoucí louka

Zajíc mi utekl těsně před nosem. Další neúspěšný lov. Povzdychla jsem si a kráčela dál. Přivítal mě fialový les. Pamatovala jsem si, jak jsem z něj byla kdysi naprosto odvařená. Byl tak velký a skvělý a zároveň i děsivý. Ale teď mi to tady přišlo víc než smutné. Celkově má cesta byla opravdu smutná. Necestovala jsem sama ráda. Chyběla mi Proužka. A tak jsem se jí vydala hledat na vlastní pěst.
Olízla jsem si suchý nos. Našla jsem si další zabahněnou kaluž, abych se mohla napít. Voda nebyla kdo ví jak dobrá, ale pitný režim byl nutný. Dneska bylo opravdu velké teplo. A tak jsem i les uvítala, aby mě schoval před teplými paprsky.
Kráčela jsem lesem a při každém pohybu jsem se lekla. Stromy se tady měnily jako počasí. A celkově tu byla i zvěř. Nechtěla jsem potkat nějakého rozhněvaného pobudu. Proto jsem začala klusat. Občas jsem měla problém přeskočit větší kořen, který jsem musela třeba obejít. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Cesta možná brzy skončí. Zlatý les tu někde musí být! Ale vzpomínky byly tak dávné, že jsem si správnou cestu ani nepamatovala. Míchalo se mi to v hlavě jako pudink.

// Mlžné pláně

// Hraniční pohoří

Rozběhla jsem se přes louku, která byla posetá květinami. Nádhera, která mě ihned udeřila do čumáku. Radostně jsem si vyskočila. Doskočila jsem přímo do malé kaluže. Sklonila jsem hlavu, abych se mohla napít zabahněné vody. Nijak mi to nevadilo. Aneb byla jsem zvyklá na horší podmínky. Co se dá dělat. Mlaskla jsem, když mi ještě po bradě stékala hnědá voda. Žít se musí nějak.
V dálce jsem viděla zajíce. Přikrčila jsem se a začala se plížit k němu. Uši jsem měla nastražené tak, jak mě to Niyari kdysi učila na hlodavce. Šla jsem po zajíci úplně poprvé a absolutně jsem se necítila dobře. Nakonec jsem se rozběhla. Zajíc kličkoval a byl opravdu rychlí! Stačila jsem do něj kousnout, ale skus nebyl tak silný a tak mi během chvíle utekl. Došly mi síly.
Sklesle jsem si sedla na zadek, div mi nestekla slza po tváři. Jsem k ničemu, nic neumím. Smutně jsem pofňukovala. Jak můžu takhle před proužka stoupnout? Zajímala jsem se v duchu. Fiasko, musím to zkusit znova. Kousek ode mě jsem viděla fialový les. Vzpomínky. Zavrtěla jsem hlavou a stesk byl najednou pryč. A já už se přes louku hnala do lesa.

// Začarovaný les

// Temný les

Vyškrábala jsem se na cestu. Skály tady byly všude a mě z toho bolely tlapky. Zjistila jsem, že nesmím stoupat na ostré hrany, jinak to bude mé packy dost bolet. Rozhlédla jsem se. Neohlížela jsem se, nechtěla jsem se na ten tmavý les ani podívat. Děsil mě. Svým způsobem opravdu hodně. Tudíž mi jen tikali oči sem a tam.
Tak jo, teď bych měla najít nějakou louku, asi. Olízla jsem si nos. Zase jsem měla hlad, ale zvěře tu bylo až až. Jen ty lovecké schopnosti mi chyběli. Nedokázala jsem ulovit ani zajíce. Byla jsem vyhublá až na kost. Kdyby mě teď viděla máma, možná by se zděsila. Ale bylo to její dílo. Nikdy mě nic nenaučila a takhle to dopadlo. Trmácela jsem se přes celý svět jen abych našla svou jedinou kamarádku. A netušila, jestli bude vůbec doma. Ale ona aspoň nějaký domov měla, na rozdíl ode mě. U nás v lese ani alfa netušila, že tam vlastně jsme. A já netušila, jak naše alfa vůbec vypadá. No, tak či onak nepovažovala jsem se za právoplatnou členku.
Když jsem vykročila z pod jedné hory, zahlédla jsem obrovskou louku a zeleň. Jo! Zajásala jsem a ihned se rozběhla.

// Kvetoucí louka

// Most

Slunce nad hlavou mi zmizelo, když jsem vstoupila do potemnělého lesa. Zvedla jsem rudé oči nahoru a naivně v korunách hledala paprsky slunce. Tady si to pamatuji. Napadlo mě. Za mnou něco zašustilo, slyšela jsem i větvičku jak lupla. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Byla jsem vyděšená a ihned se rozběhla vstříc lesu. Snažila jsem se najít světlo. Necítila jsem se v tomhle tmavém lese. Vůbec ne. Tohle nebylo pro mě.
Nebyla jsem odvážná a už vůbec ne průbojná. Necítila jsem se komfortně, ale ve skutečnosti jsem neměla ani žádný domov. Nikdy jsem nezažila ani opravdovou lásku. A hlavně - nikdy jsem nebyla ani na lovu. Byla jsem vlčice, která není absolutně pro život. Kdybych teď někdy potkala někoho, kdo by potřeboval pomoc, nedokázala bych mu pomoci. Byla jsem absolutně neschopná v tolika směrech, až jsem se sama za sebe styděla. Dávala jsem to za vinu rodičům, odjakživa na nás kašlali. A dopadli jsme takhle.
Nejistě jsem vkročila na úzkou stezku. Ta mě zavedla k výhledu na hory. Hory... musím přes hory, pak najdu zlatý les. Ale ten byl ještě šeredně daleko. Povzdychla jsem si, ale vydala se k horám. Tam to bude bezpečnější než v tomhle děsivém lese. Tělo se mi třáslo strachy.

// Hraniční pohoří

// Les u Mostu

Zastavila jsem se těsně před tím, než se mi osud mohl stát tragickým. Drápky se mi zaryly do skály, až jiskry lítaly do všech stran. Hrudník se mi zvedal v rychlosti, kde by normální vlk už měl infarkt. Ohlédla jsem se, jestli mě medvěd pronásleduje. Zdálo se, že jsem ho nechala někde za sebou. Opět jsem měla slzy v očích. Tohle cestování nebylo nic pro mě. Nebyla jsem dělaná na takovou divočinu. Na strach, který mě nutil k tomu, abych dělala tohle.
Ale! Mělo to své kouzlo. Našla jsem ten most, který jsem tak dlouho hledala. Ten, který musím přejít, abych se dostala za Sill. Sebrala jsem zbytek své kuráže a šlápla na první dřevěnou desku. Zapraskalo to. Mé nohy už byly delší a tak jsem neměla problém v tom pokračovat dál. Výšek jsem se zase tolik nebála, ostatně nebylo to o moc víc děsivější než to, co jsem za poslední hodiny prožila. Strach mě popoháněl dál a nedovoloval, abych se zastavila.
V jednu chvíli jsem měla problém, už jsem se viděla dole. Ale rovnováha vzala za své. Byla jsem opravdu vysoká na vlčici a dlouhé nohy mi dovolovaly to, co jiné krátké některým ne. Pořádně jsem se odrazila, abych přeskočila chybějící prkno. Most se houpal ze strany na stranu, ale byla jsem už skoro v půlce. Houpalo se to, ale naštěstí bylo bezvětří a tak to nebylo zase o tolik složitější. Stačí už jen kousek a mé tlapky se dotknou pevné půdy. Přesně takové, jakou jsem potřebovala.

// Temný les

// Luka

Zase bylo na čase se pohnout. Se sklopenou hlavou jsem si to mířila přímo k lesu. Rozhlížela jsem se a snažila se najít nějaké záchytné body. Zlatý les byl bůh ví kde a já byla tady. Ani ten most jsem ještě nenašla. Musela jsem někde udělat chybu. Proč mě to máma nenaučila? Prahla jsem po odpovědi, ale čím déle jsem to měla v hlavě, tím víc mi bylo smutno. Ač mě tohle nikdy nenaučila, stejně to byla moje skvělá máma. Nebo táta?
V hlavě jsem měla zmatek. Nad mou hlavou se prohnalo hejno černých opeřenců s krákotem se hnaly k lesu. Opět projel mnou zvláštní pocit. Strach, musela jsem zase běžet. Naštěstí jsem měla poměrně dlouhé nohy a tak jsem uměla běžet i rychle. Vběhla jsem do lesa, kde jsem před opeřenci byla chráněná. Koukala jsem na ně skrz koruny stromů, zdálo se, že letěly někde na sever. Uff... Ale bohužel pro mě, situace se neuklidnila. Kousek ode mě něco zavrčelo, něco mnohem většího než já.
Naježily se mi chlupy na zádech a já tak neměla čas si ani z cesty oddechnout. Hnát se další lesní stezkou kdo ví kam. Tlapky mě už bolely a já věděla, že si musím někde odpočinout. Aspoň na chvíli. Ale kde? Když nikde jsem do teď neměla ani chvíli klidu.

// Most

// Severní hory

Srdce jsem měla až v krku. Byla jsem vděčná, že jsem se rozhodla počkat až bude světlo. Ráno bylo krásné, skoro až letní. Což bylo fajn a viditelnost také. V noci bych cestovat asi nemohla. Proto si budu muset dát záležet hlavně na tom, abych cestovala ve dne. Ale i tak jsem byla strachem bez sebe. Kdybych aspoň něco uměla, nejspíš bych se chovala jinak. Ale v tuhle chvíli to jinak ani nešlo. Výchova byla zanedbaná a já neuměla nic, co by správná vlčice v roce umět měla.
Jediné co jsem se naučila sama bylo plavat. Ale lovení, obrana... to důležité pro každého vlka šlo zkrátka mimo mě. Procházel mnou zvláštní pocit bezmoci. Co když Sill nikdy nenajdu? Co se pak stane? Mámě jsem lhala, řekla jsem jí, že jdu hledat jídlo. Ale ve skutečnosti jsem utekla, jako malá holka. Jen proto že mi chybí kamarádka. Zakňučela jsem. Měla jsem první prekérku, kdy se mi z očí vyhrnuly slzy. Nebyla jsem vlčice bez citu a nikdy mi to nevadilo projevovat emoce. I když jsem měla vůdčí schopnosti, bez psychické podpory jsem nebyla schopna fungovat.
Sedla jsem si na chvíli na louce a jen se bezmocně rozhlížela. Bádala jsem v paměti, jestli jsem tudy někdy šla. Možná? Všechno bylo v mé hlavě tak zamotané, že jsem si ani nebyla jistá kde je sever a kde východ.

// Les u Mostu

// Němé údolí

Takhle dlouho jsem nikdy pryč z lesa nebyla. Ve skutečnosti ani nevím, jak smečka funguje. Kdo to tam vede, ani co je třeba dělat. Ale byl to les, ve kterém jsem se cítila bezpečně. Vem to čert. Teď jsem byla venku a sama. Neuměla jsem lovit, neuměla jsem se bránit. Neuměla jsem nic. Měla jsem rok, ale byla jsem pro život absolutně nepoužitelná. Uši jsem měla sklopené k hlavě. Krčila jsem se u země a snažila se procházet co možná nejtišeji co to jen šlo.
Opatrně jsem našlapovala a dávala si pozor, abych nestoupla na kamínek, či na větev. Najdu Sill, ona mě všechno naučí. Povzdychla jsem si smutně. Nikdo nebyl schopný mě doprovodit do Zlatého lesa. Budu to muset zvládnout sama! Ale strachy jsem byla až....
Uviděla jsem kamzíky, jak se snaží škrábat někde do výšin. Vyděšeně jsem se rozběhla vstříc horám. Jsou agresivní? Ublíží mi? Zavrtěla jsem hlavou. Teď na to nebyl čas. Věděla jsem, že můj cíl je jasný, musím najít most. Jinak nemám šanci dostat se dál, tam kam bych si přála.

// Luka

Ještě jsem se obsloužila vodou a zvedla hlavu. Právě v čas, abych se mohla podívat na krásný východ slunce. Což byla naprostá paráda, která přitáhla celou mou pozornost. Ryba mi zaplnila žaludek, ale bohužel ne na dlouho. Bylo jí i dost málo, ale i to málo mi stačilo k tomu, abych doplnila energii na další cestování. Byla jsem už skoro dospělá! Výška tomu aspoň nasvědčovala, ale jinak byl opak pravdou.
Zavrtěla jsem ocasem a pomalu se vydala kolem jezera dál. Já ten Zlatý les najdu sama. Vlci jen slibují slibují. Sill musím najít sama! Rozhodla jsem se a zajiskřili mi rudé oči. A tak jsem se vydala na špacír. Už je to dlouho, co jsem naposledy šla právě tadyma. A ještě k tomu sama? Co když na mě někdo nebo něco zaútočí? Byla bych v koncích.
Zavrtěla jsem se. Na to jsem ani nechtěla myslet. Co všechno by se mi mohlo stát. Hnědé tělo za pomoci slunečních paprsků mi krásně hrálo do karet. Zlatavý odstín srsti, který se odrážel se mi začínal líbit. Netušila jsem, co měl Wu proti mému černému kožichu. Musela jsem mu dát ale za pravdu, ten hnědý mi v tuhle chvíli sluší mnohem více.
Zastříhala jsem ušima a snažila se najít nejvhodnější cestu. Nechtěla jsem se nikde moc dlouho zdržovat. Bylo by to nebezpečné. Ať už kvůli zvěři, medvědům a tak. Tak jo, paměť je na tom hůř. Ale já na to přijdu, kudy jsem před tím šla. Musím najít ten most. Ten most, po kterém jsem skákala jako opice ještě s krátkýma nohama. Teď už by mi to nemuselo dělat problém.

// Severní hory

// Furijské hory

Vyběhla jsem z hor a zamířila přímo k lesknoucí se vodní hladině. Smočila jsem tam tlapky, aspoň ty přední a zůstala stát. Byla to hezká úleva. Pohled jsem měla zabodnutý do vody. Plavat jsem trochu uměla a tak jsem do vody vkročila, snažíc se dávat jednu tlapku před druhou. V jezeru bylo mnoho ryb a možná bych dokázala nějakou ulovit. Chvíli jsem jen plavala kolem a kolem, snažíc se nějakou rybu chytit. Ale všechny jsem svými tempy spíše vystrašila. Ne, takhle se ryby nejspíš nechytají.
Zavrtěla jsem hlavou a plavala zase ke břehu. Stoupla jsem si tam a čekala. Dlouho. Možná i několik minut, půl hodiny? Hlady jsem šilhala a únava si vybírala také svou daň. Teprve až v posledním momentu se mi pod nohama začalo něco hýbat. Zajiskřilo mi v očích a já po tom kousla. Nic, uplavala. Kousla jsem ještě jednou a hle! Něco jsem držela. Ryba sebou mrskala o sto šest. Hodila jsem jí na břeh a pelášila k ní. Dostala jsem od její ploutve pár facek, než se mi jí podařilo zabít. Byla neuvěřitelně slizká. Jen jsem se ušklíbla, ale zakousla se. Maso samo o sobě nebylo špatné, ale bylo neuvěřitelně smradlavé. Ale jídlo jako jídlo, potřebovala jsem něco do žaludku. Zjistila jsem, že v rybě je i mnoho kostí, musela jsem důkladně kousat.

// Les Alf

Ještě jsem se na mámu otočila a usmála na rozloučenou. Byla jsem už mladá vlčí dáma! A taková dáma se bude muset o sebe dřív nebo později postarat. A teď bylo to dřív. Umírala jsem hlady a chtěla nutně něco sníst. Žaludek mi hulákal tak, že jsem si ani nebyla jistá, jestli mě to samotnou nezabije.
Došla jsem do hor a rozhlížela se. Snažíc se vidět něco, co by se mi mohlo i možná docela líbit. Viděla jsem pár koz, ale to byla moc velké sousto pro někoho, jako jsem byla já. Netušila jsem, jak takové zvíře vůbec lovit. Jestli existuje nějaká taktika? Nebo něco na ten způsob. Zavrčela jsem pro sebe a s hlavou skoro až u země pokračovala dál. Jak se loví? Co mám dělat? Na to, že jsem měla už dospěláckou výšku jsem neuměla skoro nic. Chtěla jsem to změnit. Toužila jsem jednou před rodiči stát a ukázat jim, že zvládnu levou zadní každou překážku, co mi přijde pod tlapku.
Rozběhla jsem se úzkou stezkou směrem ven z hor. Třeba tam na mě bude něco čekat, něco co bych mohla zvládnout ulovit a ukojit tak vlastní hlad!

// Němé údolí

Zívla jsem a pohlédla na svou matku. V žaludku mi kručelo jako snad nikdy a tak jsem jen párkrát zamrkala. "Mami, půjde se podívat po něčem k jídlu. Když tak ti taky donesu, když něco ulovím." Řekla jsem směrem k ní. Zdála se trochu unavená a tak jsem jí na lov nechtěla tahat. I když by bylo skvělé ukázat jí - co vlastně neumím. Lovit jsem nikdy sama nelovila. Jen s Niyari a to byl lov na hlodavce. Teď to bude trochu jiné. Jako bych snad ani nikdy nejedla. Ale to není možné, jinak bych tu nebyla.
Mé tělo bylo hubeňoučké jako lunt. A i když jsem nikdy neměla velkou potřebu jíst, dneska tomu bylo jinak. Kam bych se na nějaké jídlo mohla podívat? Ulovím něco sama? Musela jsem se to naučit. Nikdy jsem nebyla vedena k tomu, abych se spoléhala na smečku. Spíše na rodinu. Mrkla jsem naposledy na svou maminku a pak se rozešla směrem k nedalekým horám. Netušila jsem, kam bych měla mít namířeno, ani kde nějakého vhodného predátora hledat. Každopádně hlad mě donutil k tomu začít se hýbat.
Tělíčko, které bylo kost a kůže se tak během chvíle dostalo do hor. Zastříhala jsem oušky a rudými očky sledovala vše, co jsem jen mohla. Noc se chýlila ke konci a již brzy se ukáže slunce. Snad. Netoužila jsem po tom cestovat v dešti. A zima byla definitivně pryč. Je na čase prozkoumat svět! Usmála jsem se a zavrtěla tak ocáskem ze strany na stranu.

// Furijské hory

Byla jsem smutná, rozhozená a to všechno najednou. Emoce se hrnuly a já o některých ani nevěděla, že je vůbec mám. Ale byla jsem tak zklamaná! Vlci jsou prostě na prd! Není na ně spolehnutí. Ale na mámu ano, ta tady pro mě byla vždy. Ihned mi objetí vrátila a začala utěšovat, což se jí velmi rychle dařilo. "Chyběla jsi mi, mami!" Řekla jsem nejistě. Sic mi táhlo už na rok, což většina vlků se musí už osamostatnit. Ale já jsem se pořád viděla jako mámina holčička. Zavrtěla jsem ocáskem. Když mi prozradila, že mě do zlatého lesa vezme, ihned se mi zajiskřilo v očkách. "V-vážně?" Vykoktala jsem a konečně se na krok od ní odtáhla, abych se na ni mohla podívat.
Její vřelý pohled mi byl vždy moc blízký a to, že mi nabídla že mě doprovodí bylo neuvěřitelné. "Ty jsi nejlepší máma na světě!" Zajásala jsem s úsměvem. Rodina je to nejlepší na světě, fuj s vlky! Blé! Kdyby to šlo, teď bych Atrayovi i Nicovi nejraději skákala po hlavě a zadupala je do země. Naneštěstí tu byla moje nejlepší maminka. "Mami, proč jsou vlci tak nespolehliví? I táta je tak nespolehliví, protože je to vlk? Jsou všichni takoví? Budou takoví i sourozenci? Ach, dá se spolehnout jen na nás vlčice!" Řekla jsem naprosto sebejistě a usmála se. Nejspíš mi puberta nastoupí až později a o zapálení lýtek si můžu nechat prozatím jen zdát! Zazubila jsem se. "Dlouho jsem žádného z nich nepotkala, asi jsou ve světě." Pokrčila jsem rameny. "Mají štěstí na doprovody," zasmála jsem se. I když bych možná nějakou menší cestu zvládla i sama. Ale necítila jsem se na to.

// Daén

Vyběhla jsem mezi stromy. V očích se mi leskly slzy a z čumáku mi tekl sopel. Opustil mě Atray i Nico, jsou to... jsou to zrádci! Smutně jsem se zamyslela. Myslela jsem si, že mě aspoň jeden z nich doprovodí do Zlatého lesa, ale oba se na mě vyprdli. Zůstala jsem sama a na začátku celé cesty. Zavrtěla jsem ocasem a při tom mžouravě se dívala dopředu.
Přes slzy se mi všechno zdálo rozmazané, a tak jsem si dávala pozor. Občas jsem proletěla nějakým křovím, který mi nehezky načechral kožich. Nějaká větvička se mi zamotala do delší srsti na krku a břichu. Ale já je tam nechala, teď mi to bylo jedno.
Hnala jsem se přes sněžnou břečku, která se díky teplotě dávala do ústranní. Byla jsem pocákaná bahnem, no přišla jsem si jako nějaká záhadná bytost a né vlčí dáma. Špinavá od hlavy až k patě, z toho sopel tekoucí z čumáku. A uličky po slzách na mé tváři, jako z hororu. Proletěla jsem cvalem další zatáčku, když v tom jsem ucítila známý pach. Maminka.... maminka! Maminka mi pomůže! Zatáhla jsem sopel zpátky do čumáku, ale během chvilky bude zase šup sem šup tam venku. Rozběhla jsem se k ní. Měla jsem už mnohem delší nohy než kdy dřív, rostla jsem, i když jsem zůstávala stále uvnitř vlčetem. "Mami!" Hlesla jsem smutně a při tom obešla další strom, konečně jsem jí viděla. Proletěla jsem dalším keřem a při tom jsem jí skočila po krku. "Mami, chyběla jsi mi!" Znova se mi rozjel proud slz. "Mami, všichni vlci jsou zrádci! Ke Zlatému lesu jsem se ani nepřiblížila, moje dva doprovody zmizely beze slov! Rozumíš tomu? A to mi to... to mi to slíbili! Ale já jsem celou dobu tady!" Zakňučela jsem smutně a při tom se tiskla k mámině hrudníku. Možná to byla jen pubertální naivita, nebo planoucí 'dětská láska'. A nebo to byl prostě omyl. Tak či onak jsem se cítila v posledních dnech hrozně sama.

Smutně jsem prohlížela okolí. Cítila jsem se tak opuštěná. Nejdříve mi uteče Atray, který mi slíbil, že mě doprovodí do Zlatého lesa. Pak najdu mého chrabrého zachránce Nica a ten? Je také pryč. A já se ke Zlatému lesu ani nepřiblížila, ba naopak jsem byla tam kde na začátku. "Nico?" Houkla jsem do prázdna a nejistě našlapovala do břečky, která se mezi tím stala ze sněhu.
Cítila jsem ve vzduchu spoustu pachů a začala se bát. Většina z nich mi nic neříkala, tak jsem se prozatím stáhla. Bude lepší asi jít... sama. Na samce se nedalo spolehnout. Zatáhla jsem sopel zpátky do čumáku, i přes to se mi stačily ale rudé očka zajiskřit. Byly v nich totiž slzy.
Kráčela jsem mezi stromy hledajíc hranice. Nebylo to těžké, jedním směrem přece na hranice dojdu kamkoliv. Netušila jsem, kudy jít ke Zlatému lesu. Když jsem tam šla se Sill byla jsem hodně malá. A cestu si pamatovala matně, nevěřila jsem si.. to byla ta největší chyba.

// Les Alf