Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Myška mi utekla a já se tak propletla mezi další stromy. Nadšeně jsem i nadále vrtěla svým hubeným ocáskem, který pomalu a jistě nabíral na hustotě. Byl spíše delší, než huňatější, ale i tak jsem ho měla ráda. Nechala jsem myš myší a znova se ohlédla. "Nico, tak jdeš? S takovou dojdeme do Zlatého lesa až někdy na podzim." Byla jsem smutná, už jsem chtěla najít svou nejlepší kamarádku. Kde teda může být? Kde se schovává? S takovou si jí dřív půjdu najít úplně sama!
Protáhla jsem se mezi dalšími stromy, už jsem viděla skoro hladinu jezera. Byl poměrně moc hezký den, takže jsem si to užívala. Měla jsem opravdu dobrou náladu, kterou mi jen tak někdo nezkazí. Možná jen Nico, pokud za chvíli něco neřekne. Ale vedla jsem ho celkem dobře, jako rozená průvodkyně.
Došla jsem ke břehu a dívala se, jak led pomalu a jistě byl zničen. Sklonila jsem hlavu a můj drobný nos se zabořil do chladné vody. Dívala jsem se hezky na to, jak vyrábím bubliny. Hrozně se mi to líbilo, tehdy mi právě tohle ukázala Niyari. No jo, Niyari! Jak se asi má? Holka šikovná! Přemýšlela jsem. Nejspíš asi dobře, když tady nebyla. Možná konečně taky zažívá nějaké príma dobrodružství, tak jako já! Ale Nico bude sabotovat tuhle výpravu ještě dlouho, budu muset jít po svých!

Nico měl jít přece pořád za mnou. Naivně jsem se otočila, ale i když jsem ho mezi stromy viděla, bylo na něm znát, že se mu vůbec nechce. Zamračila jsem se a unaveně se při tom protáhla. Mám nejspíš čas, než mě dožene. Možná jsem měla jen moc rychlí krok a teď jsem se plácala. Začenichala jsem, bylo tady hodně nových pachů. Neuměla jsem je ale rozeznat a od většiny jsem ani nevěděla, kdo by to mohl být. Třeba se s někým seznámím. Ach jo, Atray se mi ztratil a Nico... Otočila jsem se. S takovou do Zlatého lesa nikdy nepůjdu! Snad mě tady máma neuvidí, slíbila jsem jí, že půjdu s Atrayem. A teď? Jsem tady s Nicem. Nedělala jsem sice rozdíly mezi samci a samicemi, technicky vzato jsem ani netušila, v čem je tak velký rozdíl. Ale moje milovaná maminka by v tom mohla vidět problém! Přece jenom jsem už byla slečna!
Protáhla jsem se a jukla se do stran. Nic moc jsem neviděla, ale zahlédla jsem myšku, která donutila mou pozornost. Radostně jsem zavrtěla ocasem. Plížila jsem se k ní a snažila se tak zaujmout její pozornost.

// Ostří zrak, přes Les Alf

Nico se pozastavoval nad magiemi, nikdy o nich neslyšel. Neměla jsem mu to za zlé, i já jsem o nich do nedávna vůbec nevěděla. "Pohádky jsou super! Také nám je máma s tátou vyprávěli, doufám že nějaké jsou pravdivé! Hrozně se mi líbí takové ty... jak normální ušmudlaný kluk zachraňuje nějakou vlčici z lepší rodiny! A to se pak úplně zamotá, no zkrátka je to romantika jako blázen!" Zazubila jsem se. Jo, puberta se mnou cloumala sem a tam. A dřív mi to tak nepřišlo, ale teď mi přišlo děsně husté mít nějaký románek s někým 'zakázaným'. I když jsem moc nerozuměla slovu romantický a takové. Sice jsem se tomu hihňala jako blázen, ale ve skutečnosti mé srdíčko bylo vždy rádo, když si mě někdo všiml. Nebylo moc vlků, kteří by za mnou sami od sebe přišli. Netušila jsem, čím to může být. "Každopádně i tvoji rodiče budou mít určitě magie, mají barevné oči, že jo?" Zeptala jsem se Nica a čekala, jestli si dokáže vybavit tváře dvou nejdůležitějších vlků, jaké v životě má.
Měli jsme společný pakt - budeme nejlepší kamarádi navždy. Nico zaujal hravý postoj a já nebyla pozadu. Vystrčila jsem zadek do vzduchu a pak si s ním plácla. "Navždy Nico! Budeme pořád spolu!" Zazubila jsem se. Nechtěla jsem se ho vzdát. Byl tak strašně fajn! Skoro jako má druhá půlka. Bylo to zvláštní, jak se to rychle všechno dohodlo. Ale u vlčat to bylo asi typické, všechno bylo zrychlené a přátelé se dělali tak rychle! "Vážně? Chránit? Mě ještě nikdy nikdo nechránil! To je mi líbí!" Zasmála jsem se. "Tak já budu chránit tebe!" Netušila jsem, jak to chodí.
Proklouzli jsme lesem a já se hrnula dovnitř. Šla jsem po čuchu, tady bych ale cestu do Daénu našla snadno. "Nemáte smečku? To žijete takhle venku?" Zeptala jsem se zvědavě. "Smečka je... je to území kde se zdržují vlci, ale u nás těch vlků moc není. Asi si pomáhají, někdo občas naloví nějaké jídlo pro nás. A pak je tu někdo, kdo tu smečku vede, ale já netuším kdo to je! Vím jen, že je to máma mojí kamarádky Niyari, se kterou jsme si hráli u jezera a zkoušeli magie. Ale nikdy jsem jí neviděla." Pokrčila jsem rameny a povzdychla. "Ale víš... ten zlatý les je mnohem hezčí, než je to tady!" Zašeptala jsem Nicovi do ucha a úctyhodně přikývla. Toužila jsem se tam znova podívat! Do lesa se zlatými lístky. Zavrtěla jsem ocasem. Plácla Nica po rameni. "Máš babu! Šup už tam budem!" Brala jsem to ve formě hry. Utíkala jsem přes hranice dál směrem k jezeru, snažíc se tam doběhnout jako první!

// Němé Údolí

Vůbec jsem si nevšimla, že jsem Nica rozhodila svým gestem. Bylo to přirozené, měla jsem ráda projevování emocí a jít do všeho naplno a po hlavě. A tak když mě napadlo, že ho chci obejmout a olíznout, prostě to udělám. No a co?
Zazubila jsem se, Nico byl tak roztomilý! "Asi to R nebo Y, I... Nevím, jak k tomu došli, zkrátka já jsem si to jméno nevybrala." Zazubila jsem se a pobaveně vrtěla ocasem. Stále jsem přemýšlela nad svou přezdívkou, nebylo by to hezký? Mít přezdívku třeba... třeba Maso! Ahoj já jsem Maso! To je blábol. Praštila jsem se tlapkou o tvář. V tom mě Nico pohladil po krku tlapkou.
Bylo to příjemné, ale už jsme museli jít! A tak jsem ihned vyrazila kupředu. "Já myslím, že jo! Určitě na to přijdeme jakmile budeme cestovat! Nebo se zastavíme u jezera ve smečce! Ukážu ti, co umím já a pak to zkusíš ty se svým elementem, bereš?" Nadhodila jsem. Sice jsem si nebyla jistá, jestli dokážu něco zapálit takhle uprostřed zimy, když bylo všechno mokré. Ale už se mi to několikrát povedlo, tak pročby ne teď?
Nico se ptal na to, že jestli budeme kamarádi. Nechala jsem ho chvíli v napětí, neboť se zeptal už po druhé. Hodila jsem po něm svým rudým okčem. "Nejlepší kamarádi!" Vyhrkla jsem nadšeně a pelášila si to dál. Každopádně jsem čekala i na Nica. "Budeme nejlepší kamarádi navždy! já nedám dopustit na tebe a ty na mě!" Zastavila jsem se, abych se mohla postavit před něj, zvedla jsem tlapku. "Plácnem si na to?" Vrtěla jsem ocasem. I když jsem pomalu měla dospěláckou výšku, má hlava byla stále ještě dětská. A tak jsem tenhle pakt brala smrtelně vážně.
Vyčkala jsem, jak se Nico rozhodne a pak jsem vyběhla do lesa. "Přejdeme les a budeme u nás." Stále mi to - u nás nešlo přes jazyk. V Daénu jsem se jako doma necítila, neznala jsem všechny vlky. Znala jsem jen Niyari, dceru alfy a Vina, jejího otce který ale alfa nebyl. Zvláštní vztahy.

// Přes Les Alf, Daén

"Samozřejmě, že je to krásné jméno!" Přitakala jsem spokojeně a vrtěla ocasem ze strany na stranu. Znala jsem už spoustu jmen, otázka je, jak dlouho si je budu pamatovat. Mé myšlenkové pochody byly přece jenom neuvěřitelně rychlé. Zavrtěla jsem se, abych ze sebe střepala přebytečný sníh, který se mi mezi tím usadil na zádech a na hlavě. Pak ale Nico začal rozebírat mé jméno a já se teď cítila tak trochu nevzdělaně. Jako bych celý život žila v jeskyni. "Je to... je to jen jméno." Řekla jsem trochu nejistě. I když se nejspíš snažil chudák vlček o kompliment, mě to ostatně moc neříkalo. Pokud jsem to neměla přímo pod nosem napsáno 'seš hezká'.
Chválila jsem svého nového kamaráda, že mě zachránil. Jeho tvář se prakticky hned rozzářila a já věděla, že si budeme perfektně sedět. "No jasně! Přesně ten!" Zazubila jsem se. S úsměvem jsem mu skočila po krku a obejmula ho. Olízla jsem ho přes tvář, jako jednu velkou dětskou pusu! Měla jsem takovou radost, že mě zachránil. Kdyby tady nebyl, nejspíš by mě divočák rozcupoval na kusy. Svět byl plný nebezpečí, o tom mi už ostatně rodiče říkali, já jim ale do teď tak úplně nevěřila.
Nico vyzvídal jména mých rodičů. "Neee!" Zasmála jsem se, když si domýšlel jejich jména. "Táta je Taylor a maminka Solfatara, nějak pak dali dohromady moje jméno." Naklonila jsem hlavu na stranu. "Ale vždy jsem chtěla nějakou cool přezdívku! Ale nemám na přezdívky nápady, nemáš nápad?" Zastřihala jsem ušima a zeptala se Nica. Třeba z něj něco kloudného vypadne, co by ke mě mohlo sedět! Nico byl doslova zavalitej tím, kolik sourozenců jsem měla. Ostatně jsem s nimi strávila jen drobnou chvíli. "No.. Arrow je otravný a Akros je asi v pohodě." Zasmála jsem se, Nico by si taky přál bráchu. "Bráchové jsou na hlavu, kámošky jsou lepší!" Zamrkala jsem sobecky na Nica a konečně ho pustila ze svého sevření. Vrátila jsem se zpátky na své místo, kde jsem měla v úmyslu ještě na malou chvíli složit zadek. "Ale se sourozenci se moc... nevídám. Jsou věčně někde zalezlí, nechtějí být moc venku." Vysvětlila jsem Nicovi smutně. Bylo mi to líto, to proto jsem si hledala kamarády všude možně. A má nejlepší kamarádka byla tak daleko! Ach jo. Svět byl nespravedlivý.
Skočila jsem Nicovi do řeči, chtěl něco říct, ale já mluvila a mluvila. Bylo to tak skvělé! Měla jsem furt o čem mluvit. "U mě doma? Hmm.. jasně proč ne!" Zazubila jsem se na Nica. "Sice jsem teď byla na výpravě do Zlatého lesa, ale to nevadí, vezmeme to přes Daén a pak budeme pokračovat! Tak pojď!" Vybídla jsem ho a vyskočila do vzduchu. Proběhla jsem kolem něj asi třikrát, když on ještě ani pořádně nedomluvil.
Vybízela jsem Nica ať můžeme pokračovat. Daén byl přece nedaleko, rychle mu to všechno ukážu a budu moct jít zase dál. Mezi tím jsem začala o magiích, ale Nico o tom nic nevěděl. Teď jsem byla Niyari vděčná za cenné informace, které mi v lese tehdy dala. "Aha," zamyslela jsem se. "Náš svět je kouzelný a každý vlk vládne nějakou magií, někteří i víc! Oči prozradí tvou vrozenou! Moje jsou rudé, takže můj element je oheň, umím zapálit suché listí nebo trávu! Je to hodně ničivá magie a když se toho dotkneš, spálíš se." Ukázala jsem mu svůj polštářek na tlapce, který nebyl ještě úplně zahojený. Byly tam nějaké náznaky popálené kůže, která se ještě nestačila regenerovat. Ale bohužel i to ke mě patřilo. Zavrtěla jsem hlavou, už to bylo pryč. "Tak poběž!" Vyskočila jsem do vzduchu a při tom pelášila co mi síly stačily!

// Ostří zrak

Rozhlížela jsem se a dávala dobrý pozor, aby se divočák nevrátil. Hrdě jsem se usmála, cítila jsem se zvláštně. Měla jsem obrovský strach, no vážně, stačilo vidět jen ty obří zuby, které byly vidět z jeho tlamy. Ihned mnou projel divný pocit, nikdy jsem se takhle blízko s divočákem nesetkala. Celkově jsem měla opravdu jen málo zážitků, které by stály za hřích. "Nico! To je hezký jméno!" Pochválila jsem mu. "Těší mě!" Takhle to říkávali dospělí, tohle mi tehdy řekla i Niyari v lese. Takže jsem to použila i s Nicem, cítila jsem se hned o něco dospěleji.
"Jak nic neudělal? Jsi můj hrdina!" Usmála jsem se od ucha k uchu. "Nesnáším, když se to trablí zamotám sama, ve dvojko je to vždy lepší! A já čas od času nějaký ten problém mám," řekla jsem trochu nejistě a sklopila ouška. Už nejednou mi šlo o život. Vzpomínala jsem, jak jsem visela z mostu dolů a Proužek mě tehdy držela zuby nehty abych nespadla. Ach, vzpomínky.
Zachvěla jsem se. Nico si pořádně prohlídl okolí, aby si byl sám jistý že divočák je daleko. A pak se uvolnil, ihned jsem poznala, že si budeme určitě rozumět! Byl upovídaný možná stejně jako já! Já se sice občas zdržovala, ale milovala jsem, když šel někdo takhle na věc. Na Atraye jsem byla zlá, zezačátku, u Nica jsem to ani nepostřehla. Možná to bylo tím, že byl podobně starý a tak jsem z něho cítila to co ze mě. "Moje jméno? Ehm... to nevím, asi?" Řekla jsem nejistě. "Mám podobné jméno, jako moje máma, ale je v něm zakombinovaný i táta, možná proto?" Zamyslela jsem se. Přišlo mi to celkem logické. Každopádně pak se na mě vrhla spousta otázek a já se snažila na každou z nich odpovědět. "J-já mám ještě..." Musela jsem počítat na tlapce. "Dva bratry a jednu sestru!" Zazubila jsem se. Styděla jsem se a doufala, že se nebude ptát na jména, neboť ty mi... tak trochu vyletěly z hlavy. Jejich tváře bych poznala hned, ale jména... jména bylo zlo. "Jo! Bydlím kousek za horami v Daénské smečce, prý se tak jmenuje. Ale... ale moc se mi tam nelíbí, nemám moc kamarádů," vysvětlila jsem Nicovi smutně. "Je to támhle, kousek za horami v takovém hezkém lese." Ukázala jsem tlapkou, na které jsem ještě před malou chvílí ukazovala. "Ale snažím se dostat na druhý ostrov, do Zlatého lesa! Je tam také smečka! A je v ní má nejlepší kamarádka!" Vysvětlila jsem Nicovi mou výpravu a plán, který jsem chtěla uskutečnit. Pomoct mi s tím měl Atray, ale ten byl... pryč. Ale teď tady byl Nico! "Ztratil? Tak mi pověz odkud jsi, třeba ti pomůžu. Už tuhle zemi trochu znám!" Vyhrkla jsem nadšeně a zavrtěla ocáskem. "Takový krásný mladý vlk musí přece někam patřit!" Pochválila jsem ho. "Máš nádherné oči! Ta barva je úžasná! Je modrá jako... jako voda! To znamená že tvá magie je voda?" Vyhrkla jsem na něj spoustu otázek. Magie mě fascinovala a už jsem se s ní potýkala. Vůbec mě nenapadlo, že by se s ní Nico ještě třeba nesetkal.

Sledovala jsem napjatě celou situaci, byla jsem celá nesvá. Přešlapovala jsem na místě, byla celá zadýchaná. Nakonec jsem našla úkryt, kam se můžeme s novým kumpánem schovat. Nora se zdála jako dobrý nápad. Rozhodně jsem nehodlala skákat po stromech, nebo se propadat ledem.
Vlk, který byl nejspíš podobně starý jako já mě konečně doběhl. Jeho srst byla jako sníh a pohled milý, jako od nejmilejšího tvora. I přes to se mu v očích odrážel strach, stejně jako mě. Byl mohutnější a hezky kulatý. Narozdíl ode mě, já byla jako kost a kůže.
Když jsme společně vyrazily do nory, nechala jsem bílého jít první. Byla jsem ale hned v závěsu a natlačila se mu na zadek. Schoulil se nakonec nory a já se k němu přilepila jako lepítko. Skoro jsem přestala i dýchat, jak potichu jsem byla. Slyšela jsme jen tlukot dvou srdcí a sálající teplo z těl. Uběhlo pár minut než mladý vlk promluvil. “Snad.. jo.” Hlesla jsem. Nemohl se jít podívat, bránila jsem mu svým tělem a tak si musím na surikatu zahrát já. Slyšela jsem kopyta a funění, to se ale začalo pomalu ztrácet. Vyměnila jsem si s vlkem pohledy a pomalu se plížila zase ke vchodu.
Vystrčila jsem opatrně hlavu, po divočáku ani stopy. “Asi dobrý!” Zvolala jsem a poprvé se zase usmála. Vyškrábala jsem se nahoru a ucítila chladný vánek. V noře to mělo přece jenom něco do sebe - intimčo a hlavně TEPLO. Bylo to srandovní, měla jsem element ohně, mělo by mi být teplo furt. Tak to ale nebylo. “Nevím, co bych si bez tebe počala! Díky!” Vyhrkla jsem ihned přátelským tónem a posadila zadek do sněhu. Počkala až se ukáže vlk v celé své kráse za denního světla a bez přítomnosti divočáka. “Jmenuji se Solari, a ty jsi?” Vyzvídala jsem, byla jsem přátelská až za hrob. Na tváři mi nechyběl úsměv, občas jsem se ale třásla zimou, dost foukalo a profouklo to i chmýří, co se vydávalo za mou zimní srst.

Vyděšeně jsem měla vykulené své rudé očka. Stála jsem na ledu a ani v nejmenším neměla ponětí, že pode mnou je voda. Naštěstí byla dostatečná zima na to, abych nepropadla. Divočáka to ale na led zrovna dvakrát netáhlo, což byla výhra. Co nebyla byl fakt, že stále stál na břehu a vypadal dost naštvaně.
Uslyšela jsem hlas. Chvíli jsem se rozhlížela, než jsem zaregistrovala bílý kožíšek na bílém podkladu. Pronikavě modré oči na mě koukaly a snažily se upoutat tak na sebe pozornost. Neupoutal ale jen moje oči, ale i oči divočáka, který byl po hlase vlku hned v patách.
Snažila jsem se běžet za ním, ale nožky mě na ledě neposlouchaly. "Utíkej!" Vyhrkla jsem, byla jsem vyděšená, ale na druhou stranu to byla přece ohromná sranda ne? Co nám takový divčák může udělat?
Konečně mi to na tom ledě začalo jít. "Honem sem!" Uviděla jsem skulinku ve sněhu, která vypadala na poměrně velkou noru. Mohlo to být asi dvacet metrů. Divočák se hnal přímo za bílým vlkem. Honem, honem, honem! Mumlal mi hlas v hlavě. Já se také blížila k noře. Naneštěstí byla dostatečně velká, abychom jejím vchodem prošli oba dva. Třeba se tam budeme moct na chvíli schovat a divočák se tak sebere a odejde. Vyčkávala jsem nahoře, dokud tam nebude vlk první a já nepůjdu za ním. Na druhou stranu... třásly se mi tlapky strachem, ale i vzrušením. Vyplázla jsem jazyk na divočáka. "Zvládneš to!" Vyskočila jsem do vzduchu.

// Němé údolí, přes Severní hory

Nohy mi už nestačily, můj dech byl na krajíčku. Ani pomyšlení jsem neměla prakticky k ničemu. Vymyslet lest? Nemožné. Když jsem se ohlídla, byla tam. Velká divočácí dáma, která mi šla po krku a nehodlala se jen tak vzdát. "P-pomoc!" Vyhrkla jsem, ale nebylo to skoro slyšet. Můj sípavý hlas to zkrátka v tomhle tempu nezvládl.
Vzala jsem další zatáčku jako o závod a mířila přes černou louku dál. Až do chvíle, kdy jsem pod sebou opět necítila tu krásnou sněžnou podložku. Běžela jsem a skřípalo to pod tlapkami, což byl jasný signál - byla jsem zase na ledě. Vyděšeně jsem zastavila, ale mé tělo jelo stále dál a dál. Udělala jsem pár otoček, než jsem konečně zastavila.
Slyšela jsem chrochtání divočáka, byla blízko, ale neviděla jsem jí. Její kopýtka se dotýkala ledu, ale pod její váhou led praskal. Stačilo jen trochu a mohla jsem být pod vodou taky. Zůstala jsem stát, neboť v tuhle chvíli byl každý pohyb rizikem.
Zavrčela jsem. "Jdi pryč ty divočáku!" Zavrčela jsem, ale tentokrát jsem uslyšela praskání ledu pod mou tlapkou. Ihned jsem se přemístila, ale bylo toho čím dál víc. Divočák stále stál u břehu, nejspíš čekal na příležitost, kdy mě může nabrat těmi hrůzostrašnými zuby.

Nejistě jsem vkročila na led, kde to pod mou lehkou tlapkou znova prasklo. Ihned mi to dávalo signál k tomu, co nejrychleji utéct. A do toho jsem se i dala, namočila si i tlapky. Vyděšeně jsem vykulila oči a snažila se ze zmrzlé vody co nejdříve dostat. Jakmile jsem pod tlapkama ucítila hluboký sníh, oddychla jsem si. Kam mohl zmizet? Vždyť mi slíbil... že půjde se mnou.
Cítila jsem se zrazená. Byla jsem Proužku tak blízko, ale teď to všechno bylo v ohrožení. Netušila jsem, kde může Atray být. Zapojila jsem tak svůj nos, který jsem přilepila k zemi a začala hledat jeho pach. Jeden jsem dokonce našla, poměrně čerstvý a tak jsem se po něm vydala. Zamířila jsem do nedalekého křoví, odkud šel i hluk. Nejspíš měl nějakou klučičí chvilku, ale já se chtěla přesvědčit, že bude v pořádku. "Atray jsem ráda, že jsem tě naš-" nedokončila jsem, neboť jsem hlavu strčila do křoví. Hned za ním stála poměrně velká prasečí dáma. Divočák, který rozhodně nevypadal, že chtěl být vyrušen, či vyrušena.
Vytřeštila jsem oči, neboť ihned začala chrochtat. Vyběhla z křoví a já tam musela dát solidně rychlou zpátečku. Vmžiku jsem otočila své hubené, vyzáblé tělo a utíkala. Utíkala jsem, co mi nohy a tempo stačily. Divočák byl ale opravdu hodně rychlí a moje fyzička na tom nebyla úplně nejlépe. Netušila jsem, kam běžím, byla tma a ještě k tomu jsem se špatně orientovala.

// Němé údolí

Poskakovala jsem a užívala si tuhle chvíli volnosti! Bylo to neuvěřitelné! Vyplázla jsem jazyk a snažila se chytit každou vločku, která letěla kolem! Velmi rychle se ale snesla tma a já dostala drobného bojára. "Atrayi?" Řekla jsem nejistě. Můj velký ochránce, se kterým jsem zde byla už za mnou nebyl. Je fakt, že jsem všude možně poskakovala, možná běžela a tak trochu jsem měla náskok. Ale podle pachu nebyl daleko. "Atrayi!" Volala jsem na něj, můj hlas se rozléhal všude kolem. Dostala jsem paniku, nebyla jsem zvyklá někde být sama, úplně sama. Navíc tady jsem to přece neznala.
Sněžilo, byla tma - což je velmi nebezpečná kombinace pro dospívající vlče, jako jsem byla právě teď já. Na sucho jsem polkla, žaludek mi kručel a já měla velký hlad. Co budu dělat? Takhle domů netrefím. Uvědomila jsem si. Sklopila jsem uši do stran, nejistě přelétávala rudým zrakem sem a tam.
Udělala jsem pár kroků dopředu, abych měla lepší výhled. Místo toho jsem šlápla na něco, co pode mnou zakřupalo, ale nic velkého se nedělo. Zvědavě jsem se podívala dolů. Ale byl tam sníh, ale dole bylo... něco kluzkého. Dívala jsem se dolů a až po chvíli mi došlo, že stojím na nějakém jezírku. Ehm... Ihned jsem vycouvala, ani ve snu by mě nenapadlo, co by se mohlo stát horšího. Pořádně jsem se rozběhla a pak se jednoduše projela po povrchu jezírka. "Juhů!" Zazubila jsem se, vyplázla jazyk. Byla jsme možná uprostřed, těžko se to v té tmě a zároveň i díky vrstvě sněhu odhadovalo. Ale najednou... to pode mnou začalo křupat, co to asi znamená?

Jméno vlka: Solari
Počet postů: 16 listopad / 5 prosinec
Postavení: sigma
Povýšení: ---
Funkce: ---
Aktivita pro smečku: nic
Krátké shrnutí (i rychlohry): Solari s Niyari začátkem měsíce dokončili svůj lov na zajíce, úspěšně! Solari získala spoustu vědomostí o tom, jak smečka funguje a jak funguje lov, i magie. Pak k nim přišel Vino, Solari chtěla nechat Niyari ať s otcem stráví trochu času a tak šla šmejdit po okolí. Na hranicích lesa potkala Atraye, se kterým si hned padli do oka. Mezi tím došla mamina Solf zkontrolovat tak dceru, prohodili spoustu slov, aby si předali informace a Solari tak dostala povolení na velký výlet do Zlatého lesa společně s Atrayem, na který se chystají! :-)
Prosinec byl v podobě neaktivity.. bohužel zasekaná ve hře.
Questy: ---

Jméno vlka: Freki
Počet postů: taky 16 :D listopad / 3 prosinec
Postavení: ještě furt kappa
Povýšení: ---
Funkce: Ochranář
Aktivita pro smečku: Jeho zadek šel projít hranice.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Freki se stále nebaví s Phoenix, naštvaně šel zkontrolovat zásoby smečky, které vyžral už minulý měsíc a zjistil, že nikdo stále nic neulovil. Šel tedy na procházku, potkal a poznal nového vlka, Favoriho. Pak se ale vrátil, setkal se s novým členem Azraelem a byla mu předána informace o tom, že mají i dalšího nového člena - Gwyna, toho ještě ale neviděl. Je ale bledý jak smrt. Kromě toho se snaží nenápadně podsunout Azovi nápad na to, aby šel lovit. Do toho tam k nim vtrhla Phoenix a seřvala Frekiho za to, že všechno sežral a teď ho žene na lov. :D
Prosinec ve znamení záseku.
Questy: ---

// Furijské hory, přes Němé údolí

Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu, líbilo se mi když jsem mohla takhle cestovat. Byla to druhá větší výprava, na kterou jsem mohla jít. Při tom štěstí to bylo dokonce s Atrayem, který mě vedl - nebo spíše já jeho - do Zlatého lesa za Sillarei. Moc jsem se těšila, až svou nejlepší kamarádku znova uvidím. A dokonce to byla Atrayova sestra. Z toho jsem byla úplně celá paf. Sice jsem se ho nejdříve bála, ale čím více jsem se o Atraye zajímala, tím to bylo lepší.
Ohlédla jsem se na něj. "Zvládáš cestu zatím?" Nadhodila jsem a zamrkala. Byla jsem zvědavá, tuhle cestu neznal a já se v tuhle chvíli cítila tak... důležitá! Byla jsem vůdčí typ, ale tím že jsem toho moc nezažila jsem byla hodně zdrženlivá a bázlivá. Každopádně se mi líbilo vést takový tichý lid. Měla jsem na to hlavu, odvahu však ne.
Možná jsem měla i trochu hlad. Bohužel naše lovecké zkušenosti dohromady nedělaly úplnou dobrotu. "Atrayi, zkusíme něco ulovit?" Zeptala jsem se vlka, který se táhl za mnou. Irisin háj jsem měla ráda. Byla tady voda, ale se Sill jsem neměla příležitost to tady více prozkoumat. Proto to dnes bude tak trochu jiné. Vločky padaly a krajinu zasypal sníh. "To je sněhu! Vidíš? Postavíme něco!" Vyhrkla jsem, byla jsem stále vlče a Atray svým duchem možná také. Začala jsem plácat tlapkami do sněhu, který se k sobě dokonale lepil. Za chvíli jsem měla takovou podivnou hroudu. "Má hrozně šišatou hlavu!" Zasmála jsem se. Tlapkou jsem do sněhu udeřila tak silně, až se mi to celé pod nimi rozpadlo. Smutně jsem našpulila pysk a sledovala Atraye.

// Furijské hory

Pootočila jsem hlavu, abych se na Atraye mohla pořádně podívat. Jeho vztah k otci moc nespecifikoval, takže jsem usoudila, že na tom bude podobně jako já. Také moc času s rodiči nestrávil, ale věděl že jsou, no teď už je. "Třeba to ještě napravíte, čím méně času na sebe máte, tím je to pak vzácnější." Zamyslela jsem se. I já byla vždy ráda, když jsem si mohla ukradnout mámu nebo tátu jen pro sebe. Měla jsem kupu sourozenců a všechny jsem pořádně neznala, kromě Arrowa. To jsem věděla že je brácha, který není zrovna dvakrát chytrý. Ale to už byl detail, nechtěla jsme ho podceňovat, přece jenom kluci dospívali mnohem později než my, samice. "A tvůj otec dělá ve smečce nějakou zajímavou funkci? Moji rodiče jsou jen řadoví členi a naši alfu jsem ještě ani neviděla." Zamyslela jsem se a trochu nakrčila nos. "Bojím se toho, že až jednou vyrostu, tak z lesa odejdu, je to můj domov, ale... asi tam není jiskra co bych chtěla." Zamyslela jsem se, ale byla to jen pouhá spekulace. A co jsem slyšela o Alfě, nebyla úplně nejhodnější. Ale nechtěla jsem tímhle Niyari podkopávat hrobku.
Proužka byla zajímavá svým způsobem, nikdy nemluvila ani s Atrayem, což mě jen utvrdilo v tom, že je prostě jiná. "Jo, umí perfektně komunikovat a nepotřebuje ani slova, to bych asi nezvládla." Přiznala jsem se a objevila se mi nad hlavou malá svatozář, samo sebou neviditelná. Už jsem si moc nepamatovala, co Proužka hledala. "Asi jo, vlastně ani nevím, zažili jsme toho spoustu," zasmála jsem se. "A byla to skvělá výprava teď jí zopakuji s tebou," zazubila jsem se. Těšila jsem se na nové zážitky, můj mozek byl přece jako houba. Když jsem se Atrayovi svěřila, že tu je vlk, co umí měnit kožichy, přiznal že hnědá mi mnohem víc sluší a zapadala bych do jejich rodiny. "To je dobré vědět, v mé rodině jsem hnědá jenom já, ostatní mají třeba jen nohu... Jsou spíš černí." Pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, co mi tím pan Wu chtěl říct, možná to bylo znamení že bych měla svou rodinu hledat i v jiných vodách. "Díky," usmála jsem se, ten kompliment mě zahřál u srdce. Cítila jsem, jak se mi rozpálili tvářičky. "A o magiích si už slyšel?" Vyzvídala jsem dál. Přikročila jsem k jezeru, kde jsem se napila, počkala chvíli a pak šlapala dál.

// Irisin Háj

// Les Alf

Nadšeně jsem vrtěla ocasem, tohle vypadalo dobře. "N-no asi jo," pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem si jistá, jestli máme s mou mámou nějakou důvěru. Moc jsem s ní nestrávila času. Byly to pořád moji rodiče a já je měla opravdu moc ráda, ale zároveň jsem měla i touhu po prozkoumání světa. Zjistit, jak to tady chodí a jaké to tady je. A moji rodiče tak akční zase nebyli. Sama jsem byla překvapená, že moje maminka mě našla právě tady v tom lese. "Ty máš jaký vztah k otci?" K matce pravděpodobně už žádný, ale otec mohl být vztahově lepší. Ale netušila jsem, jak to mají.
Vedla jsem Atraye a tím se cítila o něco víc důležitější, než jsem byla. Dělalo mi radost něco takhle vést, byla to taková má skrytá vlastnost. Dala jsem se do pohybu, proplétala jsem se mezi stromy, dokud les neskončil a neukázaly se nám hory. Tady vedla jedna malá stezka, která nás zavede k jezeru, kde můžeme doplnit pitný režim.
Proužka byla jeho sestra a to byla informace pro mě naprosto skvělá. Jack pot. "Páni, a Proužka odjakživa nemluví? Se mnou neřekla ani slovo." Zeptala jsem se, nedalo mi to. Kde se asi stala chyba? Možná jen mluvit nechce. Zajímal se o to, jak jsme se poznali. Pootočila jsem hlavu a ukázala tlapkou na nedalekou louku. "Tam," ukázala jsem, nebylo to zrovna daleko. "Byla jsem tam tenkrát s otcem a bratrem, když v tom jsem na ni narazila, vypadalo to že něco ztratila, tak jsem jí chtěla pomoct to najít. No a prošli jsme celé ostrovy. Díky ní jsem se dozvěděla spoustu užitečných informací, třeba tady existuje vlk, který ti dokáže změnit srst! Dokážeš si představit, že jsem před tím byla černá?" Zazubila jsem se. "Ale málem jsem na Mostě spadla, kdyby tam nebyla Proužka, asi bych tam umřela, ale teď už jsem větší. Snad mi to půjde líp to přecházení." Vysvětlila jsem a usmála se. Přišlo mi trochu líto, že Atray takové zážitky nemá, ale co není může být.

// Němé údolí