Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přešlápla jsem z jedné tlapky na druhou, v očích mi jiskřila jiskřička štěstí. Konečně jsem cítila nějakou touhu, po dlouhé době. Nějaký chtíč, který mě nutil k tomu něco prozkoumat. Počasí bylo ovšem chladné a na zdejší zemi se za chvíli spustí sníh, ten jsem ještě neměla tu čest poznat. Ale bude tu co nevidět. Když jsem se vrátila k mému novému kamarádovi, Atray si nebyl jistý, jestli to mé mámě nebude vadit. "Ne, nebude." Zazubila jsem si. Nechala jsem si pro sebe tu část, že musíme být jen ve Zlatém lese. Ale o cestě tam nikdo nemluvil.
Atray to tady chtěl pořádně prozkoumat, nedivila jsem se. "I já mám velké vynechávky, ráda to s tebou prozkoumám." Byla jsem mladší než on, neuměla pořádně lovit. Ale společnými silami to snad nějak zvládneme. Rostla jsem velmi rychle a co nevidět už budu i dostatečně vysoká. A že budu vysoká, oproti jiným vlčicím, to už jasně napovídalo o mých dlouhých nohách.
Pak zmínil něco, co mě opravdu překvapilo. "Tvá sestra? Proužek je tvá sestra?" Vykulila jsem oči. To bylo úžasné, má nejlepší kamarádka je sestra Atraye, který se mnou chce cestovat! Co víc bych si teď mohla přát? Bylo to úžasné! "Klidně můžeme jít delší trasou, ať toho prozkoumáme co nejvíc." Atray se domů zrovna nehrnul, což jsem chápala vzhledem ke smrti jeho matky. A aspoň budeme mít pár dní k dobru se více poznat. "Tak půjdeme?" Vybídla jsem Atraye a zazubila se. Pomalu jsem se dala do pohybu.

// Furijské hory

Pana Wu určitě zase jednou potkám, když budu moct chtít. Nadšeně a horlivě jsem přikyvovala. "Snad ano, bylo by to fajn," zazubila jsem se. Už jsem se tolik nebála, snažila jsem se být průbojnější, ale občas to bylo opravdu náročné. Máma k němu i s tátou chodí dobrovolně, na ten nový dizajn vzhledů. "To je dobré vědět," máma dřív byla jiná, tudíž jsem barvu po ní určitě neměla. Třeba byl kdysi táta hnědý a Wu chtěl, abych mu byla blíž. Kdo ví? Netušila jsem, kde by mohla tkvít ta odpověď, kterou jsem hledala. Ale teď už jsem to chtěla zároveň nechat být, moc jsem se totiž těšila na nový výlet. Jedno bylo ale jasné, pan Wu byl jiný, tajemný.. a nikdo tedy netušil, co má doopravdy za lubem. Každopádně aspoň to bude jednou výzva pro mě, abych ho více poznala.
Těšila jsem se, až všechno dobrodružství mámě potom převyprávím. "Do svatyně se s tebou ráda podívám! A všechno ti pak řeknu, děkuju! Zatím ahoj mami!" Zazubila jsem se a vrtěla tak ocáskem sem a tam. Za chvíli se moje máma ztratila a já tady zůstala s Atrayem, kterého žádala abychom na sebe dávali pozor. Byla jsem z toho všeho nadšená.
Otočila jsem se a zamířila za Atrayem. Znala jsem ho sotva chvíli, ale už teď měl doporučení od mé mámy. Nejspíš se jí líbil jeho kukuč. "Máme požehnání," usmála jsem se. "Tak můžeme vyrazit? Cítíš se na to?" Zeptala jsem se Atraye a naklonila hlavu na stranu. "Klidně to můžeme vzít tou delší trasou, zabere to... více dní." Nabídla jsem Atrayovi, já na to nijak zvlášť nespěchala. Líbila se mi myšlenka, že se podívám jinam a dokonce tam bude i Proužka, kterou jsem Atrayovi do detailu popisovala. Nemohla jsem se dočkat, jednou tam konečně zakotvíme a jestli to bude zítra, nebo za týden, nechala jsem na něj. Posadila jsem se naproti němu a vyčkávala, jak se rozhodně. Přece jenom on tak brzo domů jít nechtěl.

Vyprávění o Panu Wu se mi moc líbilo, bylo to tolik důležitých informací, které se mi mohou jednou hodit. A možná dřív, než bych řekla. Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu. "To je velmi zajímavé, třeba ho na cestě potkám a pomůže mi!" Zamyslela jsem se. Bylo by fajn, kdyby mě dokázal nasměrovat, jak magii ohně použít. Neměla jsem s tím moc dobré zkušenosti a určitě bych ocenila nějakou radu navíc. Trénovat mě bavilo, ale jak mohu trénovat něco, z čeho mám ve skutečnosti strach? Ten vnitřní boj uvnitř mě nebyl zrovna ideální. Snažila jsem se na to ale tolik nemyslet. Kromě pana Wu tady existoval i pan Mistr, který umí vlky perfektně vycvičit, trénink u něj je ale hodně náročný. "A to tam vlci chodí takhle cvičit a dobrovolně se mordovat, když je tak přísný?" Zasmála jsem se. Když nemůžu, tak prostě nemůžu a nepotřebuji, aby mi někdo za zadkem říkal, že musím ještě přidat. Ale ta myšlenka vypadala zajímavě, jít si zatrénovat, ale jak řekla maminka - mám na to ještě čas.
Vyzvídala jsem ohledně kožichu, údajně všechny změny chtěla sama. "Aha, tak proč mě teda přeměnil bez toho, aniž bych chtěla?" Už jsem si ani moc nepamatovala, jak jsem vypadala před tím. Byla jsem tmavá, ale nikdy jsem se tolik neprohlížela. "Asi sem se mu nelíbila," zazubila jsem se. Je fakt, že na tenhle vzhled jsem si už plně zvykla. Patřil tak nějak ke mě. Ale to, že máma kdysi byla úplně jiná mě opravdu dostalo. "Tak dobře, můžeme ho najít třeba po zimě!" Napadlo mě, ráda bych se se svým strýčkem viděla. Moc jsem neměla příležitostí vidět se s rodinnými členy.
Zima bude nebezpečná a co nevidět bude tady. Už teď byl vzduch nasycen studeným nádechem a já byla zvědavá, jaké to bude dál. "Zima bude určitě kouzelná!" Těšila jsem se, ovšem ten fakt že bude méně jídla, méně zvěře... mě trochu děsil. I tak moje lovecké zkušenosti byli nulové a když budu mít hlad, spoléhala jsem na Atraye, snad něco uloví. Nebo se do Zlatého lesa dostaneme dřív, než dostanu hlad.
"Všechno ti řeknu!" Zazubila jsem se. Těšila jsem se, až se vrátím a budu moct mámě říct, co všechno jsem se naučila a zažila. "Neboj, vrátím se co nejdřív! Moc se na ten výlet těším," rozloučila jsem se s mámou a ještě jednou jí objala. Už teď jsem měla spoustu zážitků a radovala se, že jich bude zase spousta nových. Jaké to asi bude v cizí smečce? Budu jim tam vadit? Setkám se poprvé s alfou? Najdu vůbec Proužku? Tolik otázek jsem měla na jazyku a doufala, že odpověď najdu co nejdříve.

Dostala jsem spoustu cenných informací, které mi Proužka nemohla dát. Ona mluvit neumí, takže doladit nedostatky, které měla má hlava mi dala moje maminka. Poslouchala jsem každé její slovo, bylo fajn se zase dozvědět něco víc. "Takže pan Wu," představila jsem si šedivého vlka s vozíčkem. "On.. on mi může pomoct i s magií, abych jí lépe ovládala?" Vykulila jsem oči. Myslela jsem si, že je hlavně má zásluha umět magii, ale když tady existuje tenhle vlk, mohl by mi to mnohem víc ušetřit práce. Bylo to těžké něco zapálit a ještě těžší udržet oheň v normě. Co se týkalo kožíšku, i máma změnila několikrát kožíšek. "Cože? Ty jsi byla šedobílá? Tomu nevěřím!" Tlama mi zůstala chvíli otevřená a já si snažila mámu představit jinak, než když vypadala takhle. Já si jí pamatovala takhle a takhle si jí budu pamatovat i dál. "Tenhle kožíšek ti ale sluší mnohem víc! Je to nejlepčejší kožíšek, jaký ti mohl pan Wu dát! A to jsi ho požádala o takový kožíšek sama? Nebo to udělal ze své vlastní iniciativy, jako to bylo u mě?" Já se ani nezmínila o tom, že bych chtěla změnit barvu, prostě to udělal. Zvláštní, jak se věci dokáží navzájem propojit. Máma byla opravdu moc fajn, byla s ní rozhodně větší zábava než s tátou! Když jsem byla naposledy na výpravě s tátou, vyprávěl nám o smrti a o tom, co bude až umře. Ale máma se o žádné smrti ani nezmínila, což je báječné! Vrtěla jsem ocáskem sem a tam. "Takže zima a sníh! To se těším, všechno bude čisté a bílé! Žádné bláto, budu vyčnívat." Zazubila jsem se, ale ta představa se mi moc líbila. Jaký sníh asi bude? Byla to pro mě jedna velká neznámá.
Už jsem si sama sebe představovala, jak budu podpalovat každý lístek, co uvidím. Máma mě ale rychle utnula. "Oheň je nebezpečný, já vím, ale těžko se ovládá, jako by měl.. svoji vůli." Koukla jsem na mámu a při tom si vzpomněla na můj obří puchýř na polštářku, který byl už naštěstí pryč, ale bolel jako kráva. Chtěla jsem se ohně tehdy poprvé dotknout a tak jsem zjistila, že to není úplně dobrý nápad. Zvedla jsem tlapku a prohlížela si tak polštářek, který je od té doby trochu jiný, než ty ostatní. Byl už poznamenaný ohněm a kůže se ještě zcela nezacelila. Tím, že ale neustále chodím jsem si ho ošoupala a už tolik nebolel. "Budu magii trénovat pokaždé s někým, nikdy ne sama." To by mohlo dopadnout katastrofálně a při tom se zazubila na svou mámu. Asi bych měla i strach, co kdybych tady něco zapálila a tím někomu ublížila? Bude fajn mít po svém boku vždy nějaký dozor, který by mi mohl místy pomoct.
Představovala jsem si, jak se budu s cizími a zlými vlky prát. Sama jsem zažila jen sourozenecké hašteření a můj nejlepší chmat byl, když jsem Arrowa na tvrdo rafla do ucha. Máma si nebyla úplně jistá tím, že bysme vlky mohli hravě zvládnout. Ale já jen zamrkala. "Proužek je moje nejlepší kamarádka!" Zazubila jsem se. "To s ní jsem objevila pana Wu a putovali jsme spolu chvíli tady po okolí, ukázala mi portál, most, ale i Zlatý les!" Tohle máma asi úplně vědět nechtěla, že jsem byla prakticky už všude. Ale ta moje svatozář nad hlavou vyzařovala, že jsem naprostý andílek a do nesnází jsme se přece nedostali! Ani tehdy, když pode mnou rupla na Mostě deska a Proužek mě držela z posledních sil. "Proužek je o něco starší než já, ale je stále hodně mladá! Žije právě ve Zlatém lese, ona ale neumí mluvit, komunikuje jinak než kterýkoliv jiný vlk. Gesty, ale umí říct úplně všechno!" Byla jsem z Proužky nadšená! Bohužel jsem neznala její jméno, jen to že byla bílá a měla proužky.
Když jsem mámě sdělila drby, vypadala, že jí je Atraye líto. Komu taky ne? Když někomu umře máma, musí to být hrozné, já si nedokázala představit, že bych něco takového měla zažít. Máma chtěla, abych jí slíbila, že budu jen ve Zlatém lese, kdyby mě náhodou chtěla najít. Cukalo mi v koutku, neboť... kdo by vydržel jen na jednom místě? A Proužka bude chtít určitě prozkoumávat svět! "Slibuji, budu se držet tam! Případně o mně bude vždy někdo vědět!" Zazubila jsem se. Byla jsem zvědavá, jestli mají nějakou alfu. Já tu naši neznala, nikdy ani neviděla. Ale znala jsem Niyari, což byla dcera alfy, naštěstí mi vysvětlila jak to ve smečce chodí, že jsou i výše postavení a že se musím chovat slušně. "Budu určitě v pořádku, brzy budu zase doma, uvidíš!" Vyplázla jsem na mámu jazyk a ještě jednou jí radostně objala. "A děkuji!" Bude fajn, že mamka bude vědět, kde jsem, aspoň si nemusím lámat hlavu nad tím, jestli už mě začali hledat.

Mamka mě poznala, ač se na první moment asi zarazila. Kdo taky ne? Nestávalo se moc často, že bych ze dne na den měnila kožíšek. Technicky vzato to byl tehdy i pro mě šok. "Děkuji! Dal mi ho takový starší vlk!" Zazubila jsem se. "Ale bylo to dost divný!" Musela jsem si trochu postěžovat. Tehdy jsem sama sebe nepoznávala. Byla jsem tehdy s Proužkou, která mě na to i upozornila. Kdyby ne, nejspíš bych do dnes ani netušila, že jsem změnila kožich. Byla jsem zdravá a živá, víceméně. Pár odřenin a modřin, které kožíšek skrýval z mých nesnází jsem měla. Když si vzpomenu jak jsem uvízla v křoví, nebo spadla do jámy. Ale komu se tohle nestalo? "Je to skvělé! Akorát to počasí, je čím dál větší zima," zamumlala jsem. Můj kožíšek se prozatím hledal. Díky mému věku, ale i blížící se zimou se různě měnil. Jednou jsem vypadala jako krepák, když jsem chvíli stála ve větru, byla jsem jak olízlá kráva. Nemohla jsem si v módě moc vybírat, ale snad se to jednou ustálí. Barva byla krásná, ale starat se o to? Dalo to práci vypadat jako mladá dáma! A vzhledem k tomu že jsem byla věčně od bahna jsem připomínala spíše nějakého bezdomovce.
Máma také vlastnila oheň a když se svou magii učila, také toho spoustu podpálila. Nadšeně jsem se křenila, líbilo se mi, že nedělám chyby jenom já. Sice jsem magii zatím vůbec nerozuměla, s Niyari jsme to tak nějak jen zkoušeli, ale ve výsledku nic moc nezmohly. "Takže je v pořádku něco podpálit? To je prostě báječné!" Zavrtěla jsem ocáskem a nadšeně zamrkala. Teď budu pálit a potkání! Představila jsem Atraye, máma se ujišťovala, že s ním opravdu chci jít. Existují tady totiž i zlí vlci. "Zlí? Ty určitě hravě zvládneme," Vyskočila jsem do vzduchu a při tom tlapkou udeřila do vzduchu, jako nějaký vlčí ninja. "Neboj se, Atray je zkušený lovec!" Zazubila jsem se. Atray není vůbec zkušený, je trochu starší než já a o zdejším světě ví kulový. Vím toho víc já, než on. A o boji toho asi taky moc neví. Hmm... To se zvládne! Taková drobná rekapitulace rozhodně neuškodila. "Budeme si dávat pozor, slibuji! Chci navštívit ve Zlatém lese Proužku! Žije tam." Vysvětlila jsem mámě a zazubila se.
Vyzvídala jsem i co dělala máma se sourozenci. Prý byli kouknout za její kamarádkou a jejími vlčaty. "To zní skvěle, aspoň mají taky kamarády, jako já." Zazubila jsem se. S Akrosem a Riccou jsem strávila krátkou dobu, ve výsledku je moc neznám. Arrowa znám asi nejvíc, ale beru ho jako otravného bráchu. Ale který brácha taky není otravný? Zakroutila jsem hlavou. "A zdravá a živá budu i dál!" Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. "Ve Zlatém lese umřela Atrayova máma nedávno, tak se tam aspoň nemusí vracet sám. Pak mě určitě doprovodí i zpátky." Zašeptala jsem mámě drb, aby mě ale Atray neslyšel. Asi by nebyl rád, kdybych vyprávěla na potkání, že mu umřela máma a on je na tom teď špatně. Ale se mnou se cítí líp!

Bylo opravdu šlechetné od Atraye, že mě chtěl vzít do Zlatého lesa, i když jemu se tam po těch událostech nechtělo. Ale můžeme si pomoci navzájem, viděla jsem v tom určitou šanci. I když majáček nad mou hlavou říkal, že bych měla být více zdrženlivější, dokázala jsem se do plánu tak ponořit, že jsem na to úplně zapomněla.
Zamrkala jsem, uslyšela jsem další zvuky. Listí už moc nešustilo, nemělo totiž kde, stromy byly opadané. A tak jsem slyšela kroky, stáhla jsem uši do stran, trochu se přikrčila. Co to- Nedokázala jsem teď promluvit, ale něco mi to říkalo. Styl chůze, ale i můj nos mi jasně napovídal, že ten pach znám. "To je máma! Já jsem hned zpátky, jen jí řeknu náš plán, jo?" Naklonila jsem se k Atrayovi. Ihned ze mě všechno opadlo.
Radostně jsme se rozběhla těch pár metrů k mámě, která mě očividně hledala, ale zatím marně. Uslyšela jsem mé jméno a viděla její tvář, jak se rozhlíží a snaží se najít mě. Opravdu mě hledá? Byla jsem nadšená. Trávila jsem s Niyari několik dní a obešli tak smečkové území asi tak stokrát, že bych to zvládla i poslepu.. a mezi tím se nikdo neobjevil. A pak se tady objevila máma! Vrtěla jsem ocasem a rozběhla se přímo k ní. "Mami!" Zazubila jsem se a proběhla jí pod krkem. Tam jsem se nemotorně snažila zastavit a obejmout jí. Chvíli jsem si užívala tu radost z toho, že jí vidím a pak se odtáhla, abych na ni viděla. "Ráda tě zase vidím! S Niyari jsme strávili několik dní na území, znám to tam už jako starý chlupy. Povedl se nám ulovit i zajíc!" Usmála jsem se, musela jsem se hned pochlubit. Ještě teď mě bolí zadek z toho, jak mě zajíc vypekl. "A já jsem potkala Atraye, támhle stojí! Už jsem si ho proklepla, je to moc hodný vlk!" Představila jsem v rychlosti i svého nového kamaráda, se kterým jsem se chystala na výpravu. Ale nechala jsem si svou žádost na později, nechtěla jsem tenhle rozhovor zalátat jen sebou. "A trochu jsem podpálila les, ale... ale nějak jsme to uhasili! Teď už je naštěstí zima!" Zazubila jsem se provinile. "A co jste dělali vy?" Vyzvídala jsem nadšeně, rudé očka mi jiskřila štěstím. Já už si na svůj nový kožich víceméně zvykla, ovšem napadala mě otázka - pozná mě máma?

Trochu ze mě nervozita opadla, i když jsem se stále cítila hodně nesvá. Takhle mluvit s cizincem, může se to vůbec? Přišel mi tak cizí, možná mohl být i nebezpečný, kór když zažíval ve své hlavě podivné rodinné trauma. Ale já se rozhodla to risknout, aneb zakázané ovoce chutná přece nejlépe. "Má kamarádka nemluví, je bílá a má tmavé pruhy, říkám jí Proužek. Nemluví, ale umí se vyjadřovat jinak." Snažila jsem se jí co nejvíce popsat, aspoň tak jak jsem si jí pamatovala. "A má sebou takovou bílou lasičku, to ona mě prováděla po zdejších ostrovech, není o moc starší než já." Řekla jsem. Tehdy byla větší, to jo a bez ní bych se v životě nepodívala tam, co mi ukázala. Ale přesto jsem jí považovala za velmi dobrou kamarádku. Zažila jsem s ní tolik, co s nikým jiným. Chtěla jsem jí znova vidět a pamatovala jsem si moc dobře, že žije ve zlatém lese, ukazovala mi ho. Neznámý se představil jako Atray, byla to pro mě novinka. "Já jsem Solari," také jsem se představila jménem, které se tak podobalo matčinému.
Naklonila jsem hlavu na stranu. "Osud? Nebo náhoda?" Já na osud moc nevěřila, kdyby existoval osud, mí sourozenci by zažili spoustu dobrodružství. S takovou, jak to vedli teď vyjdou z úkrytu už jako dospělí jedinci, kteří budou absolutně pro život nepoužitelní, protože nebudou znát zdejší zvyky. Bude se otec zlobit, když jsem pryč? Vím, že jsem mu slíbila, že budu s Niyari v lese, ale uběhla spousta dní.
Jednou se do své smečky vrátí, ale musí získat něco v sobě, asi. "Ráda půjdu," přijala jsem tu lákavou nabídku. "Bylo by to hezké, kdyby jsi mi pomohl," slušné vychování mi chybělo, neuměla jsem vlkům vykat a tak jsem tomu ani nevěnovala pozornost. "Moje rodina je doma už několik dní, myslím že jim to vadit nebude." Heh.. malá lež. Ale nevěnovala jsem tomu moc pozornost. Toužila jsem zkoumat svět, né být zahrabaná v jeskyni. "Vlastně portálem ten les není zase až tak daleko," nadhodila jsem. "Kdyby jsme šli přes most, trvalo by to možná i několik dní," pokrčila jsem rameny, v tomhle jsem byla už zkušená asi víc, než Atray. Líbila se mi představa, že mi pomůže najít Proužku.

Pro mě neznámý vlk znal Zlatý les, ve které sídlila zlatá smečka. Ihned se mi na moment rozzářily očka, zase jsem byla o krok blíže k Proužce. Jednou jí snad najdu, netušila jsem, jak se totiž do Zlatého lesa dostat. Cestovala jsem po ostrovech a byla poměrně malá. Málo jsem si zapamatovala, jen ten les, a pak divný most. "Vážně?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Zase krok dopředu. Byla jsem tak nerozhodná, že jsem se za to popravdě i nenáviděla.
Pak jsem dostala vysvětlení ohledně neznámé vlčice. Xaya, jak jí představil chtěla opustit tento svět, aby našla svou rodinu. Neznámý vlk chtěl jen zmizet. "Tak opustit tyhle ostrovy bude záhada, stále jsi ve stejném světě." Prozradila jsem mu. "Nebyla by to škoda? Odejít a nechat tady celou rodinu?" Řekla jsem zklesle. Já si dokázala sama sebe představit v jiné smečce, ale zde na zdejších ostrovech. Nedokázala jsem si představit svou rodinu už nikdy nevidět. Muselo by to být opravdu hodně těžké.
Pak se mi vlk svěřil, nějaký cizí vlk mu zabil matku. "Muselo to být těžké." hlesla jsem smutně. Osobně bych si nedokázala představit, kdybych měla přijít o svou mámu. "Každý se se smutkem musí vypořádat sám, myslím si že ti to nebudou mít za zlé." Řekla jsem a zastříhala ušima. Bylo mi ho líto. "Ztratili jste matku, ale jak se teď cítí asi otec? Který ztratil partnerku, ale i jednoho syna?" Zeptala jsem se ho zvědavě. "Nechtěl by ses s ním zase vidět? Aby věděl, že jsi v pořádku?" Nechtěla jsem ho přemlouvat, jen by mi to bylo hodně líto. Kdybych v jeden den ztratila svou životní lásku, tak i jednoho z potomků. Netušila jsem, kolik jich je. Technicky vzato jsem se ho snažila přemluvit k tomu, aby i mě vzal do Zlatého lesa. Ale to jen tak na okraj.

Nebyla jsem úplný a ideální terapeut, vzhledem k tomu že jsem toho za život zažila tak málo. Ale chtěla jsem vypadat dospěle, proto jsem zůstala stát a vyptávat se vlka, který se zdál být trochu mimo. "Opustil? Proč opustil?" Stále jsem se vyptávala, hlavní myšlenka mi asi chyběla a já jí chtěla znát, ze zvědavosti. Ale do mé smečky nepatřil, byl to cizinec. Trochu jsem zase ustoupila zpátky. Netušila jsem, jaký vztah k němu mám mít. Nikdy jsem se z neznámým vlkem takhle nebavila. "M-moje smečka?" Vykoktala jsem a ohlédla se. Byl nový den, což mě celkem potěšilo, že jsem na vlka mohla plně vidět. Jeho výraz byl utrápený. Byla jsem v té smečce spokojená. Ohlédla jsem se. "Já nevím, mám tam jen rodinu a jednu kamarádku, spíše bych chtěla najít svou první kamarádku. Žije v lese, který má zlaté listy, víš kde to je?" Zeptala jsem se. Ta mi byla mnohem bližší, než kdokoliv v Daénu. S rodinou jsem moc času netrávila, neboť jsou hrozně pomalí, než se k něčemu rozhodnou.
Vlk se zajímal o to, jestli je stále na Mois Grisu. Nepřímo jsem přikývla. "Xaya?" Zeptala jsem se, jelikož o ní mluvil a o nějakém setkání s rodinou. Zavrtěla jsem hlavou. Sklouzla jsem pohledem od hlavy až k patě. "Ty jsi tam něco provedl? Nebo proč by jsi měl být zklamaný?" Nechápala jsem. Rudé očka jsem zabodla do těch jeho. "Je to tvá rodina, nikdy se k tobě nemůžou otočit zády, ať se děje co se děje." Tak jsem to měla aspoň i já. S mou mámou i tátou. Věděla jsem, že i kdybych provedla cokoliv, nejspíš bych měla kázání, ale můžu je kdykoliv obejmout. Byli pro mě báječnými rodiči.

Hlas se mi třásl podobně, jako tlapky. I přes to že jsem stála na hranicích jsem se cítila tak slabá. V tuhle chvíli mi bylo jasné, proč se má magie cvičit někde v klidu. Pak přijde nějaká taková situace a já jsem nebyla schopná ničeho. "Patřil? Už do ní nepatříš?" Zamračila jsem se. Možná udělal něco špatného a vyhnaly ho a přišel si vybít vztek sem! Řval na mě hlas v mé hlavě. Paranoia byla rozhodně na místě. Takhle mluvit s vyhnancem? To snad není možné! Solari ty si zahráváš s ohněm, ale sama jsi ten oheň. Mumlala jsem dál.
Vyzvídala jsem, co je tedy zač dál. Ale jeho odpověď nebyla úplně na místě. Byl zmatený, podobně jako já teď. "Já portál znám, je to rychlejší způsob jak se dostat z jednoho ostrova na druhý. První cesta je přes most, který je dost nebezpečný," rozmluvila jsem se a udělala další krok dopředu. Možná mě začal tenhle vlk svým způsobem zajímat. Tenhle svět byl prosáklý magií a možná jsem měla i více informací, než mladý vlk přede mnou. Což je celkem srandovní, jelikož jsem venku byla asi jen jednou a to bylo s Proužkou, která mi ukázala skoro celý svět. Dej si ale pozor. "Chceš-chceš se vrátit domů?" Zeptala jsem se ho, neboť nejspíš ani on netušil co v tuhle chvíli chce.

Nožky se mi klepaly, schovaná za pár posledními podzimními lístky jsem byla. Nenápadně po neznámém vlku pokukovat. Patřil k nám do smečky? Nebo ne? Pachy zde byly poměrně slabší, ale stále byly cítit. Mohla to být možná hranice, ale můj nos to neuměl úplně poznat. Nejspíš to bylo i tím, že jsem tady rostla jako dříví v lese. Ani rodič, ani učitel, jediné co se mi za tu dobu povedlo bylo podpálit klacíky a tím zapálit kousek lesa. Ach, jak smutné, že ani tu magii mi nikdo kromě Niyari pořádně nevysvětlil. Trochu jsem to dávala za vinu svým rodičům, kteří nejspíš v úkrytu zakrněly.
Zachvěla jsem se, vlk promluvil a ptal se, jestli nenarušuje území smečky. "Ty-ty do ní nepatříš?" Vyhrkla jsem a udělala krok dopředu. Malá zvědavost ve mě dřímala - možná znal Proužku ze Zlatého lesa! Ale to by byla opravdu velká náhoda. "Jak daleká byla tvá cesta?" Vyzvídala jsem, i když se mi hlas třásl. Měla jsem tu čest už ostrovy prozkoumat a lehce jsem se orientovala v tom, kde je co. Možná budu znát jeho záchytný bod. Pomalu jsem vylezla ven ze svého úkrytu. Mé tělo bylo vysoké, přesto bude ještě chvíli trvat, než plně dorostu. Co bylo ale zřejmé byl fakt, že jednou budu mít vysoké a hubené tělo. Zatím jsem se považovala za takovou mladou dámu. Zastříhala jsem ušima a prohlížela si vlka, který byl mnohem větší a mohutnější než já.

// Daén, hranice lesa

Ohlédla jsem se za sebe, už jsem se nejspíš blížila k hranicím. Tady pachy slábly, pachy které jsem do teď každý den dýchala. Padla tma, takže jsem byla i hezky schovaná, cítila jsem se tak líp. Čím blíže jsem ale k hranicím byla, tím víc mi proudil v žilách adrenalin. Nejistě jsem našlapovala, až jsem se nakonec zastavila.
Moc jsem toho neslyšela, občas nějakého nočního cvrčka, který ještě nespí. Vítr si čas od času pohrál s korunami stromů, nebo s trávou, která rostla někde mezi. Rudé očka mi zkoumaly vše, co mohly. Sem tam mi zavrtěl i ocásek, chtěla jsem být odvážná, ale čím dál jsem byla, tím víc mi mé sebevědomí padalo.
Polkla jsem suché sliny, které ani nechtěly stéct dolů. Potřebovala jsem se napít nějaké čerstvé a chladné vody. Což by neměl být moc velký problém. Voda by měla být ještě všude, než začne skutečná zima. Využila jsem tu chvíli, abych si procvičila nos. Trochu mě mrzelo, že jsem neměla žádného zkušeného učitele. Rodiče se na tohle tak trochu vyprdli a hledí si spíše sourozenců, než mě. Nikdo o mně ani nezakopl, mohla jsem za to já? Protože jsem šla s Niyari ven? Myslela jsem si, že mě aspoň přijde zkontrolovat otec. A on nic, nikdo z úkrytu nevylezl. Jak takhle mohli mí sourozenci žít? Být celý život zavření, byli venku možná tak jednou a to co nevidět se rok přehoupne.
Já toužila sbírat zkušenosti, poznávat svět. Nohy mi rostly a za chvíli ze mě bude velká slečna. Zatím jsem byla pouze a jen malá slečna. Stoupla jsem na větev, která pode mnou křupla, v dálce jsem viděla něco, co se hýbalo. "Ehm.." Rozkašlala jsem se a nejistě sledovala zdroj onoho hýbání, byla to jen zvěř? Snad jo.

Těšila jsem se, že se zase podívám ven, zároveň to můžu ukázat i Niyari. Náš tajný plán byl ale narušen vetřelcem, kterého jsem si prohlížela od hlavy až k patě. Nenápadný, podezíravý pohled mi v tuhle chvíli nechyběl. Udělala jsem ještě jeden krok zpátky, bála jsem se ho. Ta jeho barva byla taková nebezpečně tmavá. Když jsem se zeptala, kdo to je, odpověděla mi Niyari, trochu křečovitě. Obdarovala jsem jí pohledem, který kontroloval, jestli je v pořádku. Byl to její táta. Táta? O tátovi jako takovém mi moc nikdy neříkala, spíše jen tak okrajově. "J-já jsem Solari, dcera.. dcera Taylora z rodu... z rodu, ehm..." Jo, to jsem už zapomněla, vím že mi to táta říkal a teď jsem se cítila tak slabá, že jsem si takovou věc neuměla zapamatovat. A to si u toho proslovu dával tak záležet.
Oklepala jsem se, Liss, tedy asi matka - alfa.. cítila jsem se tak trochu navíc, nejspíš se si zaslouží i trochu soukromí. "Já se půjdu podívat ještě po lese," řekla jsem směrem k Niyari. "Kdyby něco zavyj," usmála jsem se na ni. Já výt ještě stále nezkoušela, neboť to byl signál pro mého otce že jsem v nesnázích. Ale toužila jsem si to zkusit, takže malý zaječí úmysl jsem měla.
Každopádně samotné se mi ven z lesa nechtělo a tak jsem se velmi rychle odebrala i pryč od Niyari a Vina, jak se vlk představil. Ale tak na kraj se podívat můžu.

// Les Alf, hranice lesa Daénu

Podívala jsem se na svou kamarádku, která ještě váhala, jestli se chce podívat za hranice lesa. "Jsme skvělé duo slečen, proč bychom nemohly?" Zeptala jsem se jí trochu tázavě. Byla jsem venku a to jsem byla mnohem menší než teď. Nohy mi rostly a touha po prozkoumání nových míst narůstala. Navíc bych ji moc ráda seznámila s Proužkou, jestli bychom jí teda našli. Ale chápala jsem, že se bála. Kdo ví, kde jsou její rodiče tak dlouho. A ti moji? Asi v úkrytě jednoduše umřeli. A já jako správný raubíř jsem chtěla využít nestřežené chvíli a proplížit se ven. Podívat se, jaké je to tam venku teď, třeba se něco změnilo.
Silný vítr nabíral na síle, každou chvíli mi udeřil do kožichu víc a víc a to jsme byly schované mezi stromy. Už jsem se chtěla vydat vstříc dobrodružství, když v tom se tady zjevil vlk. Ihned jsem se přikrčila a udělala pár kroků zpátky. Pozdravil a těkal pohledem ze mě na Niyari. Vetřelec? Co... co mám teď dělat? Vyděšeně jsem hleděla na Niyari a doufala, že mi dá nějaké vodítko jak se v tuhle chvíli zachovat. Nechtěla jsem tady přece mnou kamarádku jen tak nechat na pospas tomuhle... tomuhle! Tomuhle vlku! "Ahoj?" Zkoumání světa bude nejspíš muset počkat, tenhle vlk měl panečku načasování. Každopádně jsem první chtěla zjistit, co je zač, než se nenápadně vypařím. "Kdo jsi?" Musela jsem se zeptat, i když se mi hlas celkově třásl. Tohle se mi nepodobalo, vždy jsem byla taková rozverná, vůdčí. Ale zkušenosti s vlky jsem měla opravdu málo, je třeba se v tomhle ohledu trochu otrkat.

Dozvěděla jsem se zase nové věci, třeba to že krev je potřebná k životu. Někdy se samovolně vytrácí ven, ovšem nesmím se poranit moc, jinak dopadnu jako nedaleký zajíc, který se momentálně válel po zemi v louži krve. Nechtěně jsem zavrtěla hlavou, byla jsem venku, netřeba se starat o nějakou krev! S chutí jsem se dala do pojídání našeho prvního úlovku. Maso! Maso bylo tak moc dobré! Zajíce mi bylo ale líto, ale to patřilo ke koloběhu života.

Dny plynuly velmi rychle. Celkově i čas. Mé nohy se začaly pomalu vytahovat jako bych snad stála někde na napínáku. Už jsem nebyla vlče, ta roztomilá kulička chlupů, která se tady kutálela ze strany na stranu. Nikoliv, šla jsem pěkně do výšky, hubená kostra obepínala jen kůžička. Hustá srst, která mě pomalu a jistě připravovala na přicházející zimu. Těšila jsem se na zimu, nikdy jsem jí ještě nezažila, jen z vyprávění.
Niyari také rostla, ale stala se z ní má nejlepší kamarádka! Zažili jsme tolik dobrodružství! Spokojeně jsem si teď ležela na zemi naproti své přítelkyně. Sem tam zastříhala ouškem. Dvě mladé dámy, které se snažili chovat se slušně. Ale při první příležitosti jsem se již hihňaly jako dvě puberťačky. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. "Ale no tak Niyari, buď ráda za tu volnost!" Zazubila jsem se škodolibě. "Když se půjdeme podívat, jestli táta vůbec žije, bude nám zase vyprávět historky o kytkách, nebo o něčem děsně nezajímavém! Kdyby chtěl, určitě by přišel," nadhodila jsem. Věděla jsem, že na otce je spolehnutí. Byl to nejlepší otec na světě! Byl to přece můj táta! A byla s ním v jeskyni i maminka a kupa sourozenců.
Všimla jsem si, že vítr celkem dosti útočil na okolní stromy. Občas jsem uslyšela praskání větví. Nebyla to snad skvělá příležitost na to, mrknout se i... někam se podívat? "Niyari, má drahá kamarádko! Zdejší území známe už dokonale, nechceš se jít podívat i vedle?" Jakožto obě už vyspělé slečny si snad mohou dovolit mrknout na sousední louku, či les. A zdržovat se na zdejším prostranství už jim bylo zkrátka malé. Solari toužila poznat svět, svým způsobem by chtěla najít i svou moc dobrou kamarádku Proužku v jejím Zlatém lese. Avšak tak velké sny jsem neměla. Zlatý les byl odsud pěkně daleko, mé cíle musí být zatím jen malé. "Už je to dlouho, co jsem byla tam venku, jsem si jistá že se na chvíli tady bez nás obejdou, půjdeme jen kousek," doufala jsem, že Niyari nebude proti. Přece jenom byla stejně jako já pro každou špatnost! Noo.. co se tak asi může stát?