Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podivná věc se mi motala kolem zadních nohou a dost to bolelo. Trny, zabodané do nožek se mi zarývaly s každým pokusem dostat se ven víc a víc. Uši jsem sklonila do stran a čekala, kdy se tady objeví Niyari. Radost z toho, že jsme ulovili zajíce rozhodně byla na místě, ale rozhodně bych si to víc užívala, kdybych už teď baštila! Ale já se teď nemohla dostat ven, zkrátka jsem tady byla zaseknutá. No a co teď? Zavrtěla jsem se a zůstala stát na místě. Niyari se protáhla za mnou zespodu, chvíli se divila co je to ta rudá tekutina, ale když to viděla vyhrkla že je to krev. "Krev?! U všech mých starých bohů! Vždyť já krev potřebuji k životu? Jak jí vrátím zpátky?!" Zamrkala jsem a začala se rozhlížet. Akutně jsem potřebovala ven. Nejspíš jsem začala panikařit mnohem víc, než před tím. Niyari si dělala starosti. "Když se hýbu trochu to bolí," hlesla jsem a zavrtěla hlavou.
Niyari se ptala, jestli když to nadzvedne, jestli se dostanu ven. Nejspíš ano, nebyla jsem si jistá. "Tak jo, tak na tři jo?" Zeptala jsem se a při tom koukla na svou kamarádku. "Jedna!" Byla jsem připravená vyskočit. "Dva!' Už se to blížilo! "Tři!" A hop! Za pomoci mé kamarádky, která se snažila postarat se o trny jsem se drala ven. Potahalo mi to hodně chlupů, ale díky ní jsem byla venku!
Keř mě vyprdl ven. "Jsem venku!" Jásala jsem. Zadní nožky jsem měla trochu od krve, krev se zasekla na chlupech. Ale já si s tím moc hlavu nelámala. "Tak jdeme jíst?" Jako by se nic nestalo, měla jsem hlad jako vlk!

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se trochu více vzpamatovat, ale nešlo to. Kutálela jsem se jako balón ze srázu dolů. Občas jsem zahlédla něco nevysvětlitelného. Ta rychlost dodávala mému pohledu na svět úplně jiný rozměr, všechno se točilo a točilo se a dohromady to dávalo zvláštní věci. Třeba takový vrtějící se strom.
Bolelo mě celé tělo, ovšem nakonec mě zastavilo až bodlavé křoví. "Jauvajs!" Vyhrkla jsem okamžitě. To kutálení tolik nebolelo, ale to kde jsem byla teď velmi a zřetelně! Křoví, ve kterém jsem totiž zastavila bylo plné bodců. Jako keř růží, strašně moc trnů. Netušila jsem, co je tohle za zlobivé křoví a co jsem komu udělala, že jsem v něm musela skončit. "Jsem... jsem v pořádku, akorát nemůžu ven!" Řekla jsem směrem k Niyari. Každý pohyb těla mě opravdu hodně bolel. Byla jsem obmotaná skrz na skrz. Nejvíc mě bolely asi zadní nohy, které se mi i šprajcly mezi jednotlivými větvemi. Kolem krk a přední nohy jsem měla také jeden takový nepříjemný chuchvalec trnů.
Niyari hned řekla, že máme zajíce chyceného. "Zvládla jsi to? To je skvělé!" Vyhrkla jsem nadšeně. Byla jsem ale stále schovaná v křoví a tak jsem se z vlčete stala... mluvící křoví. Asi tady budu žít už navždy, protože se nemám šanci dostat jaksik ven! Párkrát jsem se pokusila o to pohnout se, ale jakýkoliv pohyb mě bolel. Na zadních nohách jsem viděla i velmi podivnou věc. Tmavá, až rudá tekutina, pár kapek které mi stékalo po béžových nožkách. Netušila jsem, co to je, ale mělo to stejnou barvu jako moje oči. Některé trny se zabodly až pod kůži, čímž narušily tok a pár kapek se dostalo ven. S jakýmkoliv pohybem se těch rudých míst objevovalo čím dál tím víc. Byla jsem z toho lehce nesvá. "Niyari, co je taková rudá tekutina?" Zeptala jsem se. "To je z toho křoví?" Nadhodila jsem zvědavě.

Jméno vlka: Solari
Počet postů: 13
Postavení: sigma
Povýšení: ---
Funkce: ---
Aktivita pro smečku: nic
Krátké shrnutí (i rychlohry): Solka se nadále přátelí s Niyari a rozhodli se prozkoumat kouty jejich vlastní smečky. Nyari jí poučuje o tom, co je to smečka, jak to tam chodí a velmi jí v tomhle směru pomáhá se vzdělávat. Přece nebude neadrtálským vlčetem navždy... Teď jsou vlčice na lovu zajíce, který je velmi komediální, když ani jedna lovecké schopnosti má minimální. Ale snaží se a berou to jako hru! :)
Questy: ---

Jméno vlka: Freki
Počet postů: 11
Postavení: ještě furt kappa
Povýšení: ---
Funkce: Ochranář
Aktivita pro smečku: No prolezl územní hranice...
Krátké shrnutí (i rychlohry): Freki se bavil s Phoenix, která mu ukázala zohavenou nohu. Freki se z toho položil, omdlel a ta ho probudila tím, že ho kousla do choulostivých míst. Freki se naštval a přerušil přátelství s Phoenix a teď jí pomlouvá všude, kde může. Když mířil projít hranice, protože už měl dlouhou chvíli, potkal Sillarei, se kterou si začal hodně dobře rozumět. Aneb... může mluvit a nikdo mu neskáče do řeči, kámoška k pohledání. :D
Questy: ---

Byla jsem nedočkavá, ten lov byl tak neuvěřitelně pomalý, ten celý průběh. Nadhodila jsem, že půjdu z druhé strany, byl to takový instinkt a Niyari nebyla proti. Sama zaujala druhou pozici. Snažila jsem se být co nejvíce potichu, zvedala jsem nožky velmi vysoko a dávala si pozor, kam je pokládám. Velmi nerada bych stoupla na nějakou větev, či kopla do kamínku. Kdybych tenhle lov pokazila, hodně by mě to samotnou mrzelo.
Konečně jsem se dostala na to správné místo, hned vedle křoví. Přikrčila jsem se k zemi, se kterou jsem pro dnešek ladila o sto šest. Měla jsem takovou zablácenou barvu, což se při dnešním dni opravdu hezky propletlo.
Sledovala jsem svou kamarádku, jak najednou vyskočila a hnala se za zajícem. Ten měl neskutečně rychlou otočku, že budu muset něco udělat. Začala jsem ovšem panikařit. Co mám dělat? Nevím co mám dělat! Co mám dělat?! Řval ve mě hlas, stačila jsem se jen postavit a jen koulet očima sem a tam. Zajíc běžel přímo za mnou, takže jsem ve svém zmatkování byla ohromný profík. Byl mnohem rychlejší než Niyari, tudíž pokud se teď něco nestane, máme po jídle.
Zůstala jsem tam stát jako opařená, neudělala vůbec nic, jen jsem tam stála, jako by mi právě teď někdo nohy přišpendlil k zemi. Čumák mi pracoval neskutečně rychle. Zajíc si mě ale do poslední chvíle nevšiml a tudíž, jakmile se snažil utéct před Niyari, shodou okolností si vybral úplně stejnou cestu, na které jsem stále teď já. A srážka byla na světě. Tou rychlostí, jako zajíc běžel mě doslova porazil. Začala jsem se se zajícem kutálet na druhou stranu malé vyvýšeniny. Teď byla jediná možnost zajíce nějak chytnout, ale mě se všechno točilo! A zajíc na tom byl nejspíš podobně, vzhledem k tomu šoku co jsem mu nedopatřením způsobila.

Přemítala jsem si v hlavě potencionální členy smečky. Ve vzduchu jsem cítila pár pachů, ale jestli patřili vlkům kdo ví? Zavrtěla jsem proto hlavou, ani Niyari tohle nevěděla, ale její mamka musela znát všechny. "Tvá máma musí mít paměť jako slon!" Zazubila jsem se nad tou myšlenkou, přišla mi neuvěřitelně srandovní. Představovala jsem si dále její mámu jako vlčici, která má obrovskou hlavu, protože pod její skořápkou skrývá megamozek.
Nechtěla jsem se ale zahrabat u tématu Niyariné mámy. I když... občas by nebylo na škodu někoho takového znát. Já se s alfou ještě nesetkala, rodiče nás málokdy pouští takhle ven. Divila jsem se, že se tu otec ještě neobjevil na kontrolu. Ale kdo ví co vlastně dělají a dneska byl poměrně zvláštní den. Pozvedla jsem hlavu a sledovala zataženou oblohu, při které se obloha hýbala díky větru velmi rychle.
Dívala jsem se na ušáka, který si tam stále hrabal. Měl opravdu velkou trpělivost, to se muselo nechat. A že se ještě neotočil, to byla naše velká výhoda. "Plížíme?" Nejdříve jsem úplně nechápala, co to je, ale jakmile mi to Niy ukázala, hrdě jsem to po ní zopakovala. "Tak já půjdu z druhé strany!" Napadlo mě, i když jsem Niyari nechtěla nechat samotnou. Nevěřila jsem si, že něco takového zvládnu. Ale nakonec jsem chytla svůj osud za pačesy a plížila se z druhé strany. Aspoň kousek, takový malý oblouček, abychom ušáka vystrašily. Dokážeme ho ulovit? Břicho mi kručelo tak moc, že jestli ještě chvíli budu o hladu, vystraším všechny zajíce světa svým kručením.

Zvědavost mě celou pohltila, nedokázala jsem vydržet ani chvíli v klidu. Náš první lov! Poprvé jsem viděla zajíce! Byl to naprosto nepopsatelný pocit. Proč jsme tohle nezažila už dřív? A zažívám to jen s Niyari? A proč žádný z našich sourozenců nikdy nechtěl jít lovit? Ví vůbec co je to lov? Proč jsou pořád jen v úkrytu? Trochu mě to mrzelo, přece jenom má rodina asi nebyla tak akční, jako já. Netoužili se vzdělávat. Krapet jsem doufala, že když půjdu ven, donutím jít i ostatní. Neuvěřitelně otravného Arrowa, nebo i tátu s ním by to bylo fajn. Ale nikde nic, nikde nikdo. Náš les byl zkrátka mrtvý. Což mě nutilo k otázce. "Niyari, myslíš že má tahle smečka hodně vlků?" Šeptla jsem směrem k ní. Trochu jsem nad tím váhala, přece jenom byl les dlouho prázdný. Možná jsme měli krizi!
Zavrtěla jsem hlavou a raději se soustředila na zajíce před námi. Niy ihned zavelela, že mám jít k zemi. Hlavu jsem přilepila na přední tlapky a zadek nechala někde v luftě, zapomněla jsem na něj. "Tak jo, tak jo a co teď? " Vyhrkla jsem zvědavě a vrtěla při tom ocáskem, jako vrtulkou. Díky větru, který tady dělal taky dobrý hluk jsme snad nebyli slyšet. Ovšem mou nervozitu mohl cítit i ten zajíc, který si tam hrabal nějakou ďouru.
Prohlížela jsem si ho, byl zvláštní. Tímhle se teď budu do konce života živit? Něčím takovým chlupatým? Co si žije vlastním životem? Nepřišel mi ten zajíc nikterak nebezpečný, přesto to byl koloběh života. Nevyhnutelný. Když budu mít hlad, zkrátka budu muset usmrtit nějaké to zvířátko. Což mi bylo v tuhle chvíli líto.

Sama jsem se vrátila myšlenkami lehce zpátky. Až tam, kde mi má paměť začala trochu sloužit a já si pamatovala úštěpky minulosti. Dlouho po narození jsem nic neviděla, byla slepá a hledala jen teplo a mámu. Pak se to nějak zvrtlo a já měla jen matné obrázky toho, co jsme dělali. Obrovská hromada sourozenců, bylo nás mnohem více, než Niyari a jejího bratra. Proč to tak bylo? Proč je nás hodně a Niyari má jen brášku? Je to snad lépe, když je méně krků? Myslela jsem si, že když jich je méně, maminka s ní bude trávit více času, ale tak to nebylo. Ani když je nás hodně, tak rodiče nás všechny zkrátka nemůžou stíhat. Přikývla jsem a šla dál, raději jsem se do toho nechtěla moc zamotat, neboť by mi později mohlo být smutno. Musela jsem mít stále hlavu nahoře a myslet na to, že rodiče jsou nedaleko a určitě na nás dávají pozor. Přece máme s tatínkem dohodu, já zavyju a on přiletí jako na koštětí!
Niyari mě vytrhla z myšlenek, když upozornila na to, že je zajíc někde blízko. Zkusila jsem také najít jeho stopu, můj nos ale mířil všemi směry. "Jeden pach tak divně.. divně páchne, to je on?" Zeptala jsem se Niyari a při tom se na ni přilepila. Nebyla jsem si jistá, jestli to je zajíc, nebo nějaký smradlavý člen. Pach byl velmi specifický, smrděl jako zmoklý kožich. Možná trochu jako my dvě dohromady právě teď. Po koupání v jezeru, než uschne kožich.. chvíli to nejspíš zabere. A dnešní ráno nevypadalo, že by mělo svítit slunce a být teplo. Naštěstí už se začalo pomalu budit ráno, takže uvidíme mnohem víc než v noci. Zatažená obloha ale dávala jasně najevo, kdo tady dneska bude dominovat. "Hele!" Vyhrkla jsem potichu a při tom ukázala dopředu. Byl tam nějaký pohyb, zajíc který zrovna hrabal nejspíš novou noru. Byl celkem daleko, ale při dobrém úhlu pohledu jsem viděla jeho bílej malej ocásek. Musela jsem se nad tím opravdu zasmát, kdo má takhle prťavý ocásek? Zajíc!

Jelikož se schylovalo k odchodu, ještě jsem se zvedla a zamířila k vodě. Chtěla jsme se trochu napít, než vyrazíme na náš úplně první lov! Těšila jsem se a doufala jsem, že se nám to povede. Mlsná mě honila a v úkrytu žádné maso nebylo. Takže jsem byla celkem hladová, jedla jsem naposledy... ani nevím kdy. A bez jídla nemůžu růst. Niyari souhlasila s tím, že se můžeme přesunout, takže jsem se na ni zazubila. "To je skvělé!" Nevěděla jsem, ani jak ten zajíc vypadá a jak se loví. Ale brala jsem to jako hru.
Protáhla jsem se a rozhlédla. Ptala jsem se na maminku Niyari, ale údajně někde zahání medvěda, nebo tak něco. "Jako alfa má asi hodně práce, co?" Zeptala jsem se Niyari, jestlipak jí to nebylo líto, že na ní máma takhle prdí. Měla své povinnosti. Zhluboka jsem se nadechla a myšlenkama jsem zabrousila trochu k mojí rodině. Neměla jsem od narození moc čas poznat mámu nebo tátu blíže. Jiní sourozenci to nejspíš měli jinak. Také mi to bylo trochu líto, ale náš vztah se třeba časem zlepší, zalepí. Nepřipouštěla jsem si to, že by to mezi námi mohlo být nějak vyhrocené. Jednou jsem jejich dcera, tak budu i navždy!
Pak jsem se už rozešla směrem do lesa. Mokrý kožíšek mě trochu studil, ale nebyla to žádná závratná zima. "Jak toho zajíce najdeme?" Zopakovala jsem to samé, co Niyari. Dala jsem čumák k zemi a začala čmuchat. Cítila jsem opravdu hodně pachů, ale... ale neuměla jsem je rozpoznat. Niyari jsem poznala, nejspíš mají vlci každý jiný pižmó a na mě je se jednotlivé naučit. Bude to chtít hodně cviku.

Vyměnili jsme si lichotky ohledně kožíšků, tohle téma se mi líbilo. Předávali jsme si to hezké jako horkou bramboru, aneb ty máš hezký - ne ty. Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu, až bude den budu si muset udělat probírku kožichu, abych věděla jak vlastně vypadám. A třeba mě Niyari naučí i jak se o takový kožíšek starat, abych ho měla stejně hebký jako ona! I když ani jedna jsme ten kožich v růstu neměli zrovna slavný.
Skočila jsem hravě zpátky do vody a začala u břehu poskakovat. Líbily se mi ty vlny, které jsem tím vytvářela. Udělala jsem kolečko a vrátila se zpátky za Niyari, která si to ve vodě také moc užívala. Chtěla jsem chytat ryby, ale Niyari na ně neměla bohužel žádný fígl, ryby se hodně bojí. "To je ale škoda, něco bych zakousla," řekla jsem trochu posmutněle, když bylo jasné že rybu si asi spolu nedáme. Docela jsem měla i hlad, naposledy jsem jedla... vlastně ani nevím. A kdybysme s Niy něco ulovili, dospěláci by na nás byli určitě moc hrdí! Ale na rybu nemáme.
Pomalu jsem zamířila na souš, začínala jsem cítit zimu, takže jsem se chtěla nějak osušit. Zamířila jsem přímo do trávy, kde jsem se začala válet a snažit se aby ze mě opadla co nejvíce vody. Bohužel však tráva moc nepomáhala a tak jsem začala běhat, sem a tam. Energie jsem měla na rozdávání, možná ze mě ještě bude nějaký noční živel. Niyari mi slíbila, že se budu moct jít klouzat s nimi. "To je skvělé!" Vyhrkla jsem nadšeně a rudé očka se ihned rozzářily. "A kde je vůbec tvoje máma teď?" Bylo to trochu divný, že jsme na ni ještě nenarazili. Byli jsme venku celkem dlouho, tropili samou neplechu, ale ani jednou se její máma neukázala. Ani jsem jí snad ještě neviděla.

"Ale mě se jednoduchost líbí víc, než ten můj kožíšek! Vždyť ani pořádně nevím, jak ty přechody mám, je jich hrozně moc. Jsem jak... jak kdyby se po mě rozlezla plíseň!" Vyhrkla jsem a při tom vyprskla smíchy. Tohle moc nedávalo smysl, technicky vzato jsem měla krásné a pravidelné přechody. Takže stačilo zapamatovat si jednu půlku a ta druhá bude úplně stejná. Ale... to bylo na mě zatím ještě moc vlčí úkol.
Bylo mi tak krásně v té vodě! Do doby než jsem objevila lochneskou příšeru! Vyskorčila jsem Niyari na záda a při tom se jí držela jako klíště. Niyari se ale začala smát a vysvětlovat, že je to jen ryba, kterou kdysi lovili s bratrem. "Nic mi neudělají?" Nejspíše ne, když je lovili i vlčata a tak jsem se pomalu dostala zase zpátky na tlapky. Kolem nich se vyrojilo větší množství bublinek, když jsem dopadla na zem. Snažila jsem se tu rybu znova najít, ale byla pryč. "Jak jste je lovili?" Vyzvídala jsem, třeba bych měla více štěstí, než oni, i když byli dva. Zavrtěla jsem svým vypelichaným ocáskem sem a tam.
Pak mi ale řekla, že v zimě jezero zamrzá a oni se půjdou s mámou koupat. "Myslíš, že bych mohla taky?" Nadšeně jsem zamrkala rudými očky. Se mnou toho rodiče moc nedělali, bylo vidět že když byla Niyari malá, věnovali se jí mnohem více. Bylo to snad tím, že oni byli jen dva? Nás je mnohem víc... a rodičům nejspíš dá práci se všem věnovat. Neměla jsem jim to za zlé, mají přece jenom jen osm tlapek dohromady! A já se sourozenci jsme jich měli ještě víc! "A jak se klouže? To je nějaká hra?" To mi docvaklo trochu později.

Nechtěla jsem, aby NIyari byla smutná, proto jsem jí hlavu strčila pod tu její, abych jí zvedla. "Ale no tak! Nejsi jen hnědá! Podívej, tvůj kožíšek vypadá skoro jako můj plamínek!" Nadhodila jsem s úsměvem. "Je to taková ohňová hnědá!" Vysvětlila jsem své kamarádce. Já měla různé odstíny, do teď jsem ani netušila jak vlastně vypadám. Vždy jsem viděla jen hlavu, občas se mrknu na přední nohy, břicho nebo zadní nohy. Ale víceméně jsem neměla do dneška tušení, jestli mám nějaký flek i třeba na zádech. Ale vzhled jsem prozatím neřešila, i když co nevidět to asi přijde. "Tvůj kožíšek je strašně cool!" Vyhrkla jsem. Přece jenom měla ho zajímavý. Odstíny v různých odstínech, podle toho jaká část dne byla. Jaké světlo bylo, jak paprsky na ni zářily. Měnila se, ale tohle si přece vůbec neuvědomovala a to byla právě ta škoda!
Zavrtěla jsem se a pomalu vkročila do vody. Byla chladnější než kdekoliv jinde. Kdekoliv jinde na souši. Nehledě na to že padla tma, takže se nemáme kde vysušit. Ale neřešila jsem to, teď to byla přece sranda! Niyari nakonec vkročila za mnou a já byla štěstím bez sebe. Ihned jsem čváchla tlapkou na hladinu, kterou jsem rozvlnila. NIyari pak strčila čumák pod vodu a začala vytvářet bubliny. Začala jsem se smát. "Jé! To je tak super!" Zasmála jsem se a vrtěla ocasem a zkusila to taky. Chvíli mi trvalo, než jsem na ten 'grif' přišla, ale přišla! Pak mi ale něco podplavalo pod nohama a já se vyděsila. Vyskočila jsem ihned do vzduchu a skončila Niyari na zádech. "Něco tady s námi je!" Hulákala jsem a při tom se jí držela jako klíště. Chudák ryba netušila, že já rybu vlastně nikdy neviděla.

Vypadalo to, že jsme oheň společnými silami uhasili a tak jsme se rozhodli jít dál. Teda Niyari šla a já skákala a snažila se jí být nablízku. Nechtěla jsem, aby mě považovala za nějaké malé nemehlo, které sebou musí vláčet. I když mezi námi byl jen malý výškový rozdíl. Mohla být starší o měsíc, dva... možná tři. Nevím! V tomhle jsem se nevyznala! Ale dospělá nebyla! Ha! A tak jsem jí chtěla být jen dobrou kamarádkou, ke které mohu já vzhlížet. Měla jsem vzor! Můj první opravdový vzor! Což je krásné. Podotkla jsem. Niyari mě vedla lesem a tak jsem jí nechala, byla jsem ze všeho fascinovaná. Náš les byl opravdu moc pěkný!
Zazubila jsem se, když jsem viděla obrovskou louži vody. Takovou jsem viděla naposledy s Vločkou, ale jen tak letmo. Tohle bylo něco úplně jiného. "Páni, to taky patří tvojí mámě?" Zeptala jsem se a spadla mi brada. Technicky vzato část patřila určitě i mě, neboť tohle byl i můj domov! Jen mi to v první chvíli nedošlo. Považovala jsem to tady za své rodiště, jasná věc že to budu asi navždy považovat za domov.
Niyari přistoupila k vodě a dívala se na svůj vlnící obraz. Udělala jsem to samé a postavila se vedle ní. K vodě jsem si přičichla, ale hlavu jsem měla tak nízko, že jsem se stačila nadechnout vody nosem a to mě rozkašlalo. "Vypadáš krásně!" Vyhrkla jsem, když její tón nezněl úplně ideálně. Jako by byla.. zklamaná? Ze svého vzhledu, ale to ne. "Máš krásný kožíšek!" Nechtěla jsem, aby Niyari byla smutná, nebo tak něco, přišla jsem si pak smutná i já. Vkročila jsem do vody a zjistila, že čím jsem dál tím tam je více vody. "Hehe... to je sranda! Tady je spousta vody!" Zazubila jsem se, když už jsem tam byla po břicho. "Ale je to... je to celkem studené." Otočila jsem se na svou kamarádku a čekala, jestli vkročí do vody za mnou.

Netušila jsem, co jsem to vlastně způsobila a ani jak to vzniklo. Každopádně bylo to tady díky mě, nebo kvůli mě... Chtěla jsem to uhasit, ale nešlo to, půda byla moc tvrdá na hrabání a oheň to tedy nijak zvlášť neporanilo. Niyari vypadala chvílemi zasněně, v úžasu. Nejspíš se jí můj plamínek moc líbil, naštěstí se pak také zapojila do naší nepěkné situace. Podotkla, že to slábne. Donutilo mě to na chvíli zpomalit a podívat se. Měla pravdu, když plamen kolem sebe neměl trávu, za kterou je nutné se chytit, či klacek, uzavíral se do sebe. "Tak asi za chvíli umře," řekla jsem a naklonila svou hlavičku na stranu. Zanechala jsem mého jednotlapkového hrabání a místo toho se posadila a počkala, než to vyhasne. Určitě to nebude trvat dlouho.
Pohlédla jsem na svou kamarádku, která se ptala jestli je i voda nebezpečná. "To asi... asi ne, vždyť vodu musíme pít, pomáhá! Můžeme se po nějaké podívat, určitě tady nějaká louže bude!" Vyhrkla jsem nadšeně. Kdo ví? Třeba ano, přece jenom tu žila smečka a voda musí být někde blízko! Jinak by vlci tady žít přece nemohli. "Zjistíme to," zazubila jsem se na svou kamarádku, pud sebezáchovy level nula.
Moje magie byla nebezpečná jak mě, tak i ostatním. Můžu dělat takové podobné boule, či puchýře jen tak na potkání. "Takhle magie asi není sranda, ale s tou tvojí... si jí užiješ určitě víc!" Řekla jsem, i když představa že podpálím nějakého vlka a ten pak bude tancovat jak moc to pálí... možná to ještě přehodnotím. Sadistické sklony jsem ale nikdy neměla, nebo ano? Jsou uvnitř mě někde schovaný?!

Už jsem si představovala, jak budu otci a mámě vysvětlovat, jak jsem přišla k tomu mít tlapku jako tenisák. Rozhodně jsem nemohla nalézt ty správné slova, jen takové... ach omlouvám se, něco jsem zapálila a netušila jsem, co to je, protože mi to nebyl nikdo z vás schopen říct. Trochu mě mrzelo, že Niyari měla tolik informací od své mámy a já od mých rodičů tak málo. Hluboký povzdych mi ale stačil k tomu se takhle letmo ohlédnout.
Zavrtěla jsem hlavou a dívala se na malý ohýnek, který ještě stále plápolal. Niyari se líbil, kromě toho ona svoji magii ještě tak dobře neovládá, aby to mohla uhasit. "No..." mlaskla jsem a pomalu jsem se tam vydala. Skákavým pohybem jsem doskákala k ohni. Držela jsem si dostatečný odstup, nechtěla jsem, aby mi náhodou chytla srst. To bych byla opravdu naštvaná. Polkla jsem na sucho a podívala se na svou kamarádku, která stále básnila o tom, jak je oheň skvělý. "Je nebezpečný," houkla jsem a smutně sklopila hlavu.
Šlo to těžce, bez jedné tlapky hrabat, nebo snažit se získat nějakou hlínu. Bohužel pro nás, já měla jen tu jednu tlapku, kterou jsem mohla použít. Druhá byla v luftě a bála jsem se na ni jen stoupnout. Pár kousek hlíny se mi podařilo vyhrabat, ale půda byla neuvěřitelně tvrdá, že to zkrátka nešlo. Vyhrabala jsem jen nějaký poprašek. "Je strašné sucho, vůbec to... nejde!" Postěžovala jsem si a při tom zkoumavým pohledem koukla na Niyari.

Niyari mě varovala, ať ten puchýř napraskám, že by to mohlo mnohem víc bolet než teď. Ale vypadalo to děsivě, jako by mi rostla pátá noha. Co když mi to zůstane? To mě nebude nikdo chtít! Otec mě určitě vydědí za to, že nemám tlapku jako moji předchůdci! Teď jsem vypadala zkrátka jinak a mě to docela dost deptalo. Rudé očka se koukaly doleva, doprava a hledala něco, čeho by se mohla chytit. Nějak to vyléčit, něco udělat aby to zmizelo...
Místo toho jsem začala skákat po třech pryč od malého ohýnku, který se už NIyari snažila před tím uhasit. Ovšem stále to trochu plápolalo. "Třeba bude pršet," docela trapná poznámka, když na nebi nebyl ani mráček. Nehledě na to že kdo ví za jak dlouho padne tma a oheň by se v tomhle horku spíše mnohem rychleji rozšiřoval. Chvíli jsem sténala na místě, rozhlížela se. Otočila jsem se a začala pajdat zpátky, zrovna dvakrát se mi nechtělo znova používat magii, obzvlášť když tady plápolala. "Já-" nechtěla jsem vypadat jako slaboch, ale bála jsem se, že to mou magií naopak daleko víc zkazím. "Nechceš zkusit svoji?" Vybídla jsem svou kamarádku, třeba by to pomohlo proti ohni!