Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meno vlka: Freki
Počet príspevkov: 7
Postavenie: stále stejný kappitán
Povýšenie: -
Funkcia: ochranář
Aktivita pre svorku: xxx
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): Freki se rozhodl že půjde jen tak pro zábavu a nudu vyžrat zásoby smečky. Pak se šel s hrdostí pochlub Phoenix.
Questy svorky: -

Meno vlka: Solari
Počet príspevkov: 18
Postavenie: sigma
Povýšenie: -
Funkcia: xxx
Aktivita pre svorku: xxx
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): Solari se vrátila zpátky domů, kde jí pokáral otec za to, že se toulala a nevrátila se zpátky k němu. Pak se seznámila s Niyari, se kterou se rozhodli prozkoumat Daén. A z nudy si holky vymyslely zkoušení magie, které zapříčinilo ještě stále hořící les. :D Každopádně si myslí, že alfa bude mít radost z toho, že objevila svou magii a tak na ni nebude naštvaná a nebude si muset zabalit kufr.

Netvářila jsem se úplně epes rádes, tohel byl poměrně velký bolavý průšvih z mé strany. Měla jsem ale radost, že tady se mnou Niyari byla, byla to taková morální podpora. Ptala se stále na to, jak mi je, což jsem perfektně ocenila. "No... zatím dobrý, ale až to praskne, tak už to dobrý nebude." Řekla jsem. Ten nafouklý polštářek mě teď zrovna moc netrápil, spíše to co je vevnitř. Jestli vyteče krev tak tady hodím šavli a skácím se při mém štěstí přímo do ní. Což nebyla úplně... hezká představa. Rudé očka jsem nasměrovala k mé kamarádce, která chtěla jít někam pro pomoc. "No tak... tak jdeme!" Řekla jsem a začala skákat po třech.
Vypadalo to trochu komicky, jako když se dva zloději vykrádají pryč z místa činu. A já vypadala jako ten mentálně zaostalý. Kentán z Montarži. Kromě toho mi teď dělala vrásky na čele Niyina máma. Co když až to zjistí? Budu mít sbaleno velmi rychle. Ale Niyari to viděla úplně jinak. "Takže bude mít radost z toho, že už umím něco zapálit? Super!" Nadšení se mi pomalu začínalo vracet.
Kouř se začínal šířit směrem k nebesům. Půda, která zůstala za námi byla mrtvá, stejně jako kousek lesa. "Čím to uhasíme?" Jestli už teda nebylo příliš pozdě. Což asi bylo... neměli jsme ani do čeho dávat vodu, abychom jí přenesly. "Nebo budeme dělat, že jsme tam vlastně vůbec nebyli?" Mžouravým pohledem jsem mrkla na rudosrstku.

I když jsem měla veškerou pozornost na mé popálené tlapce, neunikl mi ani fakt, že oheň se tady poměrně dost šířil. Pod ním už nebyla půda zelená, či barevná jako podzim. Ale byla... černá, spálená a smradlavá. Tahle magie byla určitě smradlavá a nebezpečná, už jsem to pocítila na vlastní kůži. Fakt ale byl, že se nám to lehce vymklo z tlapek a tak trochu jsme podpálili náš miliónový les. To asi Niyarina máma nebude ráda, ale kdo ví kde se toulala. Raději jsem se podívala na svou kamarádku, která se ptala jestli má jít pro tátu, nebo zavýt. "Ne! To nesmíme! Pak už by mě nikdy nepustil ven!" Vyhrkla jsem vyděšeně, tohle bylo ještě mnohem horší než fakt že jsme to tady zapálili.
Zavrtěla jsem hlavou a snažila se na tlapku stoupnout, ale polštářek hodně bolel. "Asi moc ne," musela jsem tu vodu dostat ven z puchýře, ale bála jsem se s tím cokoliv dělat. Zoufale jsem se tak podívala na svou kamarádku, co teď? "Musíme ten oheň nějak zastavit, za chvíli nás obklíčí!" Uvědomila jsem si, že se tady roztahoval celkem dost rychle. A já vlastně nemohla ani moc utíkat. Tohle zní jako problém. Chtěla jsem ho vyřešit tak trochu dospěle, ale...
Až přijde zima, bude mě oheň hřát, ale v tuhle chvíli asi někde daleko od téhle smečky, protože mě Niyarina máma za tohle pošle pryč. "To asi... to asi jo, až budu žít někde daleko odsud v jeskyni, protože jsme podpálila tenhle les!" Vyhrkla jsem smutně a při tom vyšpulila tlamičku, nevěděla jsem co dělat.

Soustředěnost v tuhle chvíli neznala mezí, takový pohled jsem za celý život ještě snad ani neměla. Dlouho jsem pozornost nikdy na ničem nedokázala udržet, až do dneška. Kdy jsem se pekelně soustředila a ono to dokonce přineslo malé ovoce! Nejdříve kouř, pak samotný plamínek, s touhle magií bych jednou dokázala zapálit celý les! Hned po té co jsem samo sebou zjistila, že oheň vlastně bolí. Niayri z mého představení byla naprosto unešená, stejně jako já. Ale já na sobě cítila v tuhle chvíli zvláštní únavu, nic se mi nechtělo, jen sedět na zadku. Dýchala jsem také trochu zrychleně, mohla za to ta magie?
Spálila jsem si tlapku a ihned se stáhla, nechala svůj plamínek ať si dělá co chce. Ten začínal pomalu a jistě nabírat během pár chvil na síle. Chytalo se stále více a více klacíků, více trávy. A k dnešnímu dni, kdy bylo opravdu ohromné podzimní teplo, no nevím nevím jestli jsme právě nepodpálili náš domov. Dívala jsem se na tlapku, která měla obrovský puchýř na polštářku, nešlo na to stoupnout. "Hrozně to pálí!" Řekla jsem smutně a podívala se na Niyari. Snažila jsem se s packou hýbat a tím rozproudit vzduch, abych to ochladila, ale stále v tom cukalo. "Týjo, vidíš jak mám obří polštářek?" Vykulila jsem oči, byl úplně jiný než ten druhý, byl větší a byla v něm voda. To mě celkem děsilo. "Voda je teda mnohem zábavnější než tohle!" Řekla jsem své kamarádce a záviděla jí její magii. S vodou si musí užít mnohem větší zábavu, než s ohněm. Ve vodě se dá aspoň koupat! Ale v ohni? Brrr... To si nechci ani představit, jak vypadá koupání v ohni!

Zvedla jsem oči a snažila se na chvíli soustředit na něco jiného, než na mou kamarádku. Ta dávala všechno do toho, aby mi vysvětlila jak použít magii ohně. Bohužel ani jedna z nás na tom nebyla úplně ideálně. Sice měla Niy ode mě mnohem větší náskok, ale já nechtěla být pozadu! Přece jsem chtěla na svou kamarádku udělat dobrý dojem. Nechtěla jsem být jen ta malá, která je zde na obtíž. Přidupla jsem si tedy, zůstala stát u mého 'výtvoru'. Dívala jsem se na něj, ale nic se nedělo.
Vtáhla jsem svůj sopel do sebe, abych tak skryla můj smutek. "Zvládnu to," huhňala jsem si pod nosem. Uběhlo možná i několik minut, můj domeček se pomalu od svého cíle vzdaloval. Hrábla jsem tlapkou do země, hledala jsem tu moji magii. Soustředěný výraz mi rozhodně nestačil, chtělo to něco víc. Navíc jsem dlouho nedokázala udržet pozornost, smutně jsem se podívala na Niyari. "Nejde mi to," řekla jsem nakonec a sedla si na zadek. Trochu jsem se rozčilovala, protože jsem chtěla být vzdělaná! Dobrá! Nejlepší! "Tak naposledy," popadla jsem veškerou svou sílu a postavila se nad můj výtvor. Soustředila jsem se na to, jestli ne teď tak nikdy. Přehrávala jsem si to, co jsem prožila. Od proslovu mého táty o tom, že nesmím nikam ven, až po radostné vzpomínky, které jsem měla s Proužkou. A pak? Začalo se z mého výtvoru lehce kouřit. Černý jasný kouř, který se nesl nahoru. Cože? Mám magii smradu? Mělo to zajímavý pach, ale nezůstalo to jen u kouře, za chvíli se objevil i oranžový záblesk plamínku. "HO! To je ono?" Vyhrkla jsem nadšeně a při tom si na svůj oheň chtěla šáhnout. Ale když jsem na malý, drobný plamínek dala tlapku, začalo to pálit, hodně pálit. "Auvajs!" Zakňučela jsem a uskočila do strany, podívala jsem se na můj tlapkový polštářek, na kterým byl jeden obří spálený puchýř.

Niyari navrhla, že můžeme vyzkoušet lovit spolu, čehož jsem se hned chytla. Zajíc ale nikde kolem nás nebyl, nejspíš se zvěř rozhodla nezasahovat moc do smečkových území, protože to je pro ně rychlá smrt. Ale já věřila, že budu mít s Niyari dostatečné štěstí! Tak jo, tak jo, musím vydržet. Bylo vidět, že Niyari lov moc nebavil, protože se na všechno čeká moc dlouho. "Ahaa, tak to čekání by mě asi taky nebavilo." Ale bez práce nejsou koláče že jo. Třeba najdeme nějaké malé zvířátko. Mlaskla jsem.
Popisovala jsem, jak proběhla má změna, Nyari to moc nepobrala, ale to nevadí! "Ty máš krásnou srst, tobě jí snad nezmění," řekla jsem a zazubila se. Já se zkrátka narodila s černou a teď byla jiná. Stále jsem si nemohla na tenhle odstín zvyknout, i když teď patří ke mě. Měla jsem tátovy geny, díky němu jsem měla i tuhle barvu, která skvěle zapadala třeba do přírody. Budu mít při lovu možná i výhodu! Chtěla jsem ať mi Niy ukáže co dokáže, ale jako by úplně změnila celý svůj postoj. Magie jí nešly.
Sklesle jsem jí sledovala, přičemž mi vysvětlovala že já mám oheň. "Aha," řekla jsem a netušila jak si takový oheň představit. Asi bude rudý stejně jako moje oči, ale dál? Niyari chtěla ať to vyzkouším, ale já netušila za co se mám chytit! "A jak si to mám představit?" Jak si mám představit něco, co jsem nikdy neviděla? Vyšpulila jsem pysky dopředu. Niyari to měla jednodušší, vždyť voda byla úplně všude a věděla co dělá a co umí. Ale já? Seskočila jsem dolů a začala si sbírat malé klacíky na hromádku. Sem tam jsem přidala i nějaké stébla trávy, abych to měla jednodušší, až to budu zapalovat. Tak... Koukla jsem na Niyari a při tom si olízla čumák. "Tak se na to mám nějak... nějak jinak dívat? Nebo tlesknout tlapama?" Zasmála jsem se, přišlo mi to hrozně vtipné!

Dvě dospělačky se chystaly na párty, jo tak nějak jsme teď vypadaly s Niy. Hrdě jsem si to vyšlapovala lesní cestičkou ve své smečce. Bylo to tady skvělé, necítila jsem se v nebezpečí, vzhledem k tomu že tu všude byly pachy vlků. Možná nejen vlků, já neuměla rozeznat pachy, nikdo mě to neučil, takové základní věci! Ptala jsem se na základní věc, což byla i lov, Niyari už lovila zajíce a já při tom trochu posmutněla. "I tak to muselo být super," řekla jsem a při tom na ni koukla. Nás táta vzal mimo hranice a vyprávěl o našich mrtvých předcích a o tom, jaké to bude až umře i on. To bylo... divné. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím až otec umře. On tu pro nás bude přece pořád!
Otázky na tělo, Niyari se toho nebála. Jak jsem vypadal před tím? "No, byla jsem černá a měla nějaké světlé místa," vysvětlila jsem. Technicky vzato jsem vypadala jako takový malý čert, přísně. Teď jsem byla hnědá jako hlína či bláto. Což byla na jednu stranu i výhoda, ale na druhou si na sebe nemůžu pořád zvyknout. Ještě jsem se tak moc neprohlížela. "Jo, byli jsme u Wua a pak mi Proužek ukazovala, že se se mnou něco stalo a bylo to." Ani déšť mě nemusel smývat, jednoduše se objevila malá a drobná záře. "Jen jsem zasvítila a nazdar kožichu," zazubila jsem se. V té chvíli jsem byla ale místy vyděšená.
Ohledně magie Země měli magii celá její rodina, ona však zdědila vodu. "Jsi aspoň originální!" Zazubila jsem se na svou kamarádku. "Tak se to naučíš později a všechno doženeš," jásala jsem. Já sama si nedokázala představit, že bych ovládala více magií. Bylo to pro mě trochu víc fantasy. Každopádně Niy mi to vysvětlila, bylo více elementů. "A já mám teda... teda co?" Zeptala jsem se, rudé očka mířila přímo na Niyari. Netušila jsem, jak takový oheň může vůbec vypadat, nebo jak ho vytvořit. Kromě elementů co zmínila může existovat i magie, která ve skutečnosti neexistuje ve formě zvířat. "To musí být krásné!" Zazubila jsem se.
Došli jsme společně až k jednomu paloučku, kde jsem se rozhodla vyskočit na spadlý strom a posadit se. Tady budeme mít ideální místo na trénování našich magií! Mezi tím se ale Niyari ještě zeptala, jak Wu vypadá, ještě ho neviděla. "Je to starý vlk, má šedivou srst a vlastně vypadá jako obyčejný vlk, ale táhne sebou ten obří vozík s věcmi," zapřemýšlela jsem se a nechala se při tom osvítit slunečními paprsky. Bylo to příjemné. "Tak jdeme na to?" Vyhrkla jsem nadšeně a nechala Niyari, ať mi ukáže co umí!

Ťapkala jsem si dál, spokojeně jako želva. Rudé očka, která doslova hltala jakoukoli aktivitu mimo dozor rodičů. Cítila jsem se tak dospěle! Ale svět byl mnohem větší, než jsem si já dokázala vůbec představit. Mezi tím co jsme tak šli jsem si v duchu pohrávala se svým jménem. Solari, Sol, Lari, hmm... potřebuju přezdívku! Zazubila jsem se nad tím, jak jsem si komolila mé krásné jméno. “Za hranicemi? Tam je to moc nebezpečné, je tam spousta zvěře! Která tě může i poranit. Už jsi byla lovit?” Zeptala jsem se zkoumavě. Já ještě nic nelovila, o to víc jsem stála o nějaký takový akční výlet. Kdo by taky nechtěl jít lovit?
Mezi tím už přišel na řadu pan Wu a jeho zajímavý obchod. Ode mě si nic nevzal, ale Niy bylo zvláštní, že mi změnil kožíšek jen tak. “Třeba jsem se mu nelíbila,” zasmála jsem se. Teď mi to přišlo hrozně vtipné. “Magii Země? To musí být pecka!” Zvolala jsem. “A co jsou magie?” Takový malý detail co mi unikl a při tom Niyari ho chtěla strašně moc vyzkoušet. Tušila jsem že každý z nás má jiné oči. Má to snad nějakou spojitost? “Ty takovou magii umíš?” Naklonila jsem hlavu na stranu a s prosíkem na ni koukala.

// Úkryt

Ještě jsem se ohlédla za sebe, abych si byla jistá že nás otec nebo bratr nepronásleduje. Nestalo se tak a já byla nadšená! Byla jsem už velká holka, tak jsem se i cítila. Má kamarádka už byla vepředu a já jí chtěla co nejrychleji dohnat. Ani jsem nekoukala kam šlapu, kdybych vymetla náhodou nějakou kaluž. Naštěstí bylo dneska neuvěřitelně krásně a půda byla vysušená už během rána. Dohnala jsem jí a při tom na ni koukala jako na obrázek. Niy byla přece moje zachránkyně! “Tak já to zkus-“ nedokončila jsem svá slova, neboť Niy mi vytí hned zakázala, abychom nepřivolali tátu. Ohlédla jsem se dozadu a zachichotala se. “Tak dobře, hurá na hranice! Je na nich něco zajímavého?” Vyhrĺa jsem nadšeně a při tom kmitala ocasem sem a tam.
Pozorovala jsem snad všechno! Kromě krásné zeleně tady poletovaly i podivní malí bzučící tvorové. Ihned jsem se vydala jednomu na stopu a vyskočila na něj. Uletěl. Pak se Niy ptala za co jsem si koupila nový kožíšek. “Koupila?” Zopakovala jsem a naklonila tak hlavu na stranu. “Jak koupila?” Zastříhala jsem ušima, nešlo mi to moc do hlavy. “Prostě mi ho dal, já mu neměla co dát.” Řekla jsem smutně. “Já mu měla dát dárek?” Neměla jsem tušení, že se něco takového dělá, jinak bych to samo sebou udělala!

Stále jsem se s Nyi snažila přemluvit otce k tomu, aby nás pustil ven. Nechtěla jsem strávit celý krásný den zavřená v jeskyni, nebo se bavit o kytkách. To přece nebylo nic pro mě! Když jsem ale navrhla, že když se bude něco dít, zavyjeme, ozval se bratr s tím, že je to hloupé. “Hloupé to teda není!!” Zazubila jsem se škodolibě na svého bratra a vyplázla na něj jazyk. Hloupé tady bylo něco úplně jiného, když zavrhoval něco tak přirozeného pro vlky, jako bylo vytí. Niy naštěstí situaci zachránila a hrdě prohlásila, že výt umí. “Naučíš mě to?” Zeptala jsem se jí a zavrtěla ocáskem.
A co se stalo pak? Dostaly jsme zelenou! S Niyari jsem mohla jít ven zkoumat svět! Naši smečku! Bratr s námi nepůjde, má tady s otcem povinnosti. Tichý zachichotání mi stačilo k tomu, abych si ulevila. “Dobře! Děkuji tati!” Řekla jsem s úsměvem a když sklonil hlavu, využila jsem tu chvíli abych ho olízla po tváři. Rozběhla jsem se i za bratrem, abych ho v rychlosti ještě povalila na zem a poplácala tlapkou po hlavě. “Užíj si to brácho!” Ještě jsem ho stačila v rychlosti perfektně poslintat a pak nezbývalo nic jiného, než vzít co nejrychleji roha. Nechtěla jsem aby si to otec rozmyslel.
Niyari už zamířila ven, proto jsem hned utíkala za mou kamarádkou a teď parťačkou pro veškeré lumpárny. “Hurá! Hurá na lišky!” Zavolala jsem se smíchem, aby se to na poslední chvíli rozlehlo po jeskyni. Neměla jsem tušení jak taková liška vypadá, ale škodolibost mě nějak držela. Mrkla jsem naposledy na tátu ala - neboj se my to zvládneme, a pak už pelášila ven.

// Daén

Nenechala jsem svého bratra na mě dlouho, hned jsem zaujala bojovou pozici a bez milosti ho rafla do tlapky. Neměla jsem tušení, že mám až takovou sílu. Sama jsem tohle nedokázala ovládat, zkrátka jsem jen stiskla zuby a byl oheň na střeše. Bratr začal vyšilovat a šel raději znepříjemňovat život mé nové kamarádce Niyari. Zamračila jsem se a posadila se na zadek. Zvedla jsem svůj pohled, abych se podívala na otce, který zrovna vysvětloval, jak lze změnit barvu. Může za to ten vlk, kterého jsem potkala s Proužkem. Otec byl před tím také hnědý. "Aha!" Řekla jsem a byla nadšená, že jsem dostala barvu právě po mém tátovi. To vyprávění o jeho rodu bylo dokonalé a já tam teď zapadala jako skládačka mnohem víc, než kdejaký můj sourozenec. Takže jsem cítila obrovskou hrdost. Kromě toho můj bratr stále šišlal, každý nemohl být dokonalý, pche. Třeba ho to přejde, kluci jsou zaostalí. Ihned jsem si to zapsala za uši a jen se podvědomě chichotala.
Pak jsem ale s Niyari chtěla prozkoumat les. Otec nám to však nechtěl dovolit a tak se do toho vložila i Niy že budeme jen na území. "Bude to určitě v pohodě tati!" Zazubila jsem se. Nechtěla jsem se nikam vzdalovat, jen jsem chtěla projít své rodiště, to je to tak těžké? "Tak pojď taky ven, kdyby něco tak my... co dělají vlci?" Pohlédla jsem na Niyari a byla trochu na vážkách, co tím chtěl básník říct. "Výt! Kdyby něco dáme si poznávací znamení, abys nás slyšel!" Vyhrkla jsem nadšeně a zavrtěla při tom ocasem. Tohle byl dobrý plán ne? S Niy se půjdeme jen kousek projít kolem úkrytu, ukáže mi hranice! A kde vlastně až sahá náš domov. A kdyby nás napadl cizí a zlí vlk, nebo nějaké divné zvíře, prostě zavyjeme a otec přisfrčí jak na koni, aby nás zachránil!

Když mi Niy řekla, že mi ukáže naši smečku a les byla jsem nadšená! Pořádně jsem se ještě nestačila rozkoukat, ale moc jsem chtěla. Toužila jsem vidět svůj domov v celé kráse, zatím jsem spíše přežívala. Od teď chci ale plně žít! Další vlče tady bylo, byl to její bratr, Tebeth ho pojmenovala, ale spal. "No, to nevadí, třeba se k nám někdy přidá." Řekla jsem zamyšleně. Třeba na nějaké vlče narazíme ještě cestou. Ale jestli Niy žádné jiné neznala, třeba už tady nebude. Tak, usoudili jsme, že Proužek bohužel nebude ten vlk, co měla namysli má nová kamarádka. "Tak na něj třeba narazíme někdy," zazubila jsem se a zavrtěla ocasem ze strany na stranu.
V tom už tady byl otec, který se snažil vymyslet něco, jak nás zabavit. Dokonce jsem dostala i pochvalu za můj nový kožíšek! "Tak...tak dobře." Už jsem si na svůj nový vzhled i zvykla a tím že mě teď táta ujistil jsem se cítila ještě líp. Hned za ním se trmácel i Arrow, který svíral něco divného v tlamě. "Fuj, jdi s tím pryč!" Řekla jsem, jakmile ho otec lehce pokáral za to, že je ne každé zvíře je bezpečné. Bylo to divné, takové dlouhé a vypadalo to slizky! Zvedla jsem a udělala pár kroků do strany, abych od něj byla co nejdál. Bohužel pro mě se můj bratr rozhodl znepříjemnit mi život. Skočil po mě a lehce začal okusovat ucho. Hned jsem ho kousla do tlapky a zaryla do ní zoubky, abych ho mohla potahat dolů. "Slez ze mě brácho!" Řekla jsem, mé uši byli přece posvátné! Jen tak někdo za ně nemůže tahat!
Zavrtěla jsem se a ustoupila kousek od něj. Pohlédla jsem na Niyu a pak na otce, který nás nechal projevit se, abychom vymysleli něco zábavnějšího. "Tati, Niyari by mi ráda ukázala les, jen smečku! Může?" Zeptala jsem se zvědavě a zastříhala při tom oušky. Byla to přece dcera alfy! Musela vědět co a jak. Kromě toho můžeme pokračovat i v rozhovorech o funkcích a celkově smečce! Moc jsem se na to těšila. "Můžeme jít?" Zeptala jsem se a při tom na něj zamrkala svými rudými očky. Jestli půjdou s námi, kdo ví, ale chtěl jsem nakouknout do lesa když to vypadalo na krásný slunný den! "Prosím! Tati koukni ven, dneska bude krásně! Žádná bouřka, jen na chvíli." Žadonila jsem a při tom skočila na tátu předníma tlapkama, abych mu byla 'blíž' a mohla tak i 'blíž zamrkat'.

Viděla jsem toho spoustu v ten jeden významný den. Proužek mě provedla po ostrovech, jako by jí to patřilo. Sice nemluvila, ale perfektně dokázala komunikovat prostřednictvím grimas a ukazovátek. Niy nevěděla, co je to most, popravdě se to hodně těžko popisovalo. Hledala jsem slova, které by mi mohla pomoci. "Most je... když máš sráz, hodně velký sráz, který nesejdeš, dole je většinou voda. Tak most je udělaný z takových drobných dřev, po kterých chodíš. Je to svázané takovými liánami, není to úplně bezpečné, ale projít se to dá!" Řekla jsem a usmála se. Já na to vzpomínala celkem nerada, kór když jsem tam vlastně málem spadla. Kdyby nebylo Proužka, už bych byla někde pod kytičkama zahrabaná. "Ale spolu se tam někdy podíváme!" Zazubila jsem se, chtěla jsem tam Niy vzít, ale zatím to nešlo. Jsme moc malé na nějaké takové cestování. A nejspíš bych tam sama ani netrefila. Když jsem Niy vyprávěla o tom, co jsem všechno zažila, záviděla, ona byla jen tady. "Ty se máš," řekla jsem a záviděla já jí tohle. "Být doma, kde se cítíš jako doma, zjišťovat kouty domova! Můžeš mi tady ukázat jak to vypadá! Já jsem toho moc nenachodila." Řekla jsem, ale třeba až ráno.
Údajně její máma ví, že tady bydlím, ví všechno. Pochybovala jsem o tom, neboť já alfu snad nikdy neviděla. Technicky vzato jsem viděla jen opravdu málo zdejších vlků. "A ty znáš ještě nějaké vlčata?" Zeptala jsem se Niy, bylo to skvělé tady mít někoho k sobě! Proužek byla o něco starší, ale Niy mi byla mnohem blíž! A třeba jich je tady víc, kromě hromady sourozenců z mé strany. "Páni! Takže takový práskač jo?" Zasmála jsem se z plna hrdla, vlastně by se mi to líbilo. Držka bych na to nejspíš byla. Průzkumník zněl dobře! "Ty to doženeš," řekla jsem na to, že jsem toho viděla víc než ona. Nebylo o co stát, stejně jsem si toho moc nepamatovala. Pak jsem se ale zarazila, nad jednou informací. "Kdo je vlk co nemluví? A jaký trénink?" Ihned se začala vyptávat na Proužka, ale ta mi žádný trénink přece nedávala. "Proužek mě jen vedla přes ostrovy... a bydlí ve smečce ve Zlatém lese, je to ještě vlče trochu větší." Řekla jsem zamyšleně a zamračila se. Nedávala jsem si nejspíš dvě a dvě dohromady.
Byla jsem hysterická co se týkalo mého otce. Přišla jsem si ve své rodině cizí díky mému kožichu, který se změnil. Otec si mě k sobě přitáhl a ihned začal vysvětlovat, co to znamená. Navždy budu jejich dcera, nebudu cizí, takže jsem se ani tak cítit nemusela. "T-tak dobře," vykoktala jsem smutně a svěsila i tak hlavu. Bylo to moc informací na mou malou bolavou hlavu. "Ale jsi živý! A já taky!" Takže nemusel umírat, což byla dobrá informace pro nás všechny. Otec tady bude žít určitě ještě hodně dlouho, i když díky počtu vlčat, který měli nevím nevím jak přežije pubertu. Otec nakonec rozhodl, že spát nepůjde, jeho nálada se měnila z minuty na minutu, nabídl nás, že nás něco naučí. Podívala jsem se na Niyu. "Byliny? A jsou jedlé?" Naklonila jsem hlavu na stranu, jestli to nebylo jedlé, nebo srandovní tak v tom případě chci dělat něco jiného! A v tom okamžiku jsem hravě skočila po mé kamarádce Niy, už jsem to byla zase já.

Zamrkala jsem a snažila se uklidnit, což se mi i dařilo. Boule na hlavě mě ovšem stále neskutečně tlačila a bolela zároveň. Zastříhala jsem ušima a přemýšlela, jestli je Zlatý les daleko. "Jak se to vezme, jsou dvě cesty!" Vyhrkla jsem nadšeně a zamávala při tom svým ocáskem, který připomínal spíše štětku od záchodu momentálně. Byl v růstu, heh. "Buď je hrozně daleko a vede k němu hodně nebezpečná cesta přes jeden vratký most, co se hýbe ve větru! A nebo je zase blízko, ale musíme přes portál, který je na vrcholu jedné nedaleké hory! Ten nás dostane na druhý ostrov!" Zazubila jsem se nadšeně, že jsem o tomhle mohla Nyi říct. Konečně něco, co ona nevěděla a já se mohla angažovat. Bylo to skvělé něco vědět a podělit se s tím. Jako nějaká bojovka!
Když jsem se ptala na to, kdo je její maminka, byla to vůdkyně smečky. Ihned jsem začala žasnout, to musí být skvělé být potomkem takového mocného vlka! "Páni! Tu jsem asi ještě ani neviděla, možná ani neví že existuji," řekla jsem trochu smutně, budu si muset napravit trochu reputaci. A Niy se jednou chtěla stát smečkovým průzkumníkem. Naklonila jsem proto hlavu na stranu. "Průzkumník? Co to znamená?" Byla v zácviku, takže se o všem teprve učí. Ale mě nikdo k ničemu nevedl, aspoň zatím.
Pak jsem dostala poměrně obsáhlý obrázek o tom, co je to smečka a jak to v ní chodí. Smečka měla svou stupnici, na které byla založena. "Páni! Tak to já chci být taky něco!" Vyhrkla jsem a při tom vyskočila do vzduchu. Jakožto ale nejnižší jedinci, pardón skoro nejnižší jsme se museli učit. "A jak se učíš být průzkumníkem? A jsou ještě další funkce?" Vyzvídala jsem, potřebovala jsem vědět všechno! Ale průzkumník se mi taky moc líbil, klidně bych ho dělala taky! Dostat se ven a nebát se.
V tom do místnosti ve které jsme byli vtrhl otec. Jeho tvář byla kamenná, rozzuřená. Sklopila jsem uši do stran, přikrčila se k zemi a začala lehce couvat. Div jsem se strachy nepočůrala. "Já už jsem Vás nemohla najít!" Vyhrkla jsem a při tom se rozjel ten největší hysterický řev, jaký jsem snad kdy zažila. Kecla jsem si na zadek a slzy z očí jen třískaly do všech stran. Ten fakt, že jsem se svou nově nalezenou kamarádkou Proužkou obešla prakticky celý ostrovy jsem si ale nechala pro sebe. Už jen z toho důvodu, že jsem říkala, že jí jdu ukázat jen "náš les", ale my to vzaly přes horní dolní. "Já nechtěla!" Brečela jsem dál, kromě toho mě mrzel i fakt, že otec se ani nezmínil o mém ultra novém zbarvení! "Tati já potkala starého vlka! A on... on mi udělal tohleee, vůbec se vám nepodobám. Ty nejsi můj táta? A máma není moje máma? Protože ani jeden z Vás nemá takovou barvu jako já. To když změním barvu kožichu znamená, že už nebudu patřit do naší rodiny?" A začalo nové kolo brečící hromádky neštěstí. Tlapkama jsem se snažila chytnout kusy kůže na břichu a natahovala si tak svůj kožich, jako bych z něj chtěla vyskočit. Docela změna oproti černé, nebo ne?
Niy tady byla jako páté kolo u vozu. Otec byl naštěstí unavený a zmínil se o tom, že si máme hrát samy, ale nesmíme jít ven. Utřela jsem si další slzu a zamířila, ač přikrčeně k Niy. "Co bys chtěla hrát?" Zašeptala jsem směrem k ní, ale přesto jsem se krčila u země. Dokud otec nebude plně spát, asi mě to jen tak nepustí.

Roztřesený pohled, který jasně napovídal, že není vše tak jak má být mi i nadále zůstával na tváři. Naštěstí mi to ale vlčice vynahrazovala slovy, které mě pomalu donucovali k tomu vzpomenout si, kdo vlastně jsem. Boule na hlavě mi stále nechtěla splasknout, ale vzpomínky se mi vracely. "Netypické zbarvení?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Jo, otec měl možná trochu jiné barvy, než všelijací vlci, a matka měla také nějaké háky. "Asi jo," pokrčila jsem rameny, ale mě to přišlo víceméně přirozené. Vlčice přede mnou naopak byla zvláštní v tom, že její odstín srsti byl jen v jednom nádechu. Měla jen jednu barvu.
Docela mě uklidnila a tak jsem se na malou chvíli usmála. "Tak budu doufat, že mě najdou," řekla jsem a lehce mi pookřála tvář. Ta představa, jak konečně uvidím otce a matku a můžu být zase v klidu a pořádku. Vlče se představilo jako Niyari, měla dobré jméno, to si určitě zapamatuji velmi rychle!
Ptala jsem se na Proužku, ale Niyari o ní bohužel nic nevěděla, ani o lese kde žije. Já už ten les vidět mohla, ale sama bych tam netrefila. "Tak se tam někdy můžeme podívat!" Zazubila jsem se a brala to jako takovou bojovku, až budeme samo sebou velké. Času na prozkoumávání máme dost. "A tvá máma je kdo?" Zeptala jsem se, jako bych tady snad někoho znala. "Já se tady moc nevyznám... neznám nikoho, kromě mé rodiny. Ani nevím jaké má smečka pravidla." Řekla jsem trochu smutně. Bylo mi líto, že se mi tohle jaksik vyhlo a já si tak nemohla být jistá prakticky ničím.