Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Utřela jsem si do tlapky další slzu, nervy mi pracovaly o sto šest. Nedokázala jsem se na nic soustředit a takhle to být nemělo. Vždyť jsem měla být jednou velká vůdkyně! Rozhodná, nebojácná! Ale teď jsem ostuda, takhle mě nikdo nesmí vidět. Hlesla jsem smutně, ovšem můj vzlykot byl víc než jeden velký rušivý element. Schovávala jsem se v nějaké místnosti za kamenem. Tu se ale objevila vlčice, pro mě absolutně cizí. Nebyla to ale tak úplně vlčice, jako spíše vlče, trochu větší než já. "A-ahoj, kappa páru?" Vykoktala jsem a frkla. Sopel jsem se snažila nasát zase zpátky do sebe, ale občas mi nějaká ta bublina v tom afektu uletěla. Co je to kappa pár? Tím, že jsem měla společnost jsem se snažila trochu více se uklidnit. Neznámé vlče se vyptávalo, jestli mi něco není, zavrtěla jsem hlavou. "Já.. já spletla jsem si rodiče a teď, teď nevím kde jsou." Vyhrkla jsem ze sebe, rudé zasklené očka hleděla do oček vlčete přede mnou.
Postavila jsem se a trochu oklepala, ale i tak jsem byla celkem dost mimo. "Já jsem Solari," představila jsem se a zkoumavě si jí prohlížela. "Jsem z téhle smečky, ale nikdo z rodiny tady není." Řekla jsem smutně. "Nevíš kde jsou?" Takový malý detail, že chudák vlčice nemohla absolutně tušit, jak moji rodiče vůbec vypadají. A vzhledem k tomu, že jsem nepřipomínala ani jednoho z rodičů jsem byla jeden velký otazník. "Neznáš Proužek? Taková světla vlčice s proužky, neumí mluvit... bydlí v lese plném zlatých stromů." Zeptala jsem se na mou jedinou kamarádku, kterou jsem v životě měla.

Těkala jsem pohled po matce i po otci. Bylo vidět, že jsou rádi, že mě vidí. Otec dokonce navrhl, že se po mých sourozencích půjdeme podívat! Což jsem byla úplně nadšená. A tak jsem se pomalu zvedla, abych s nimi mohla jít ven.
Čím víc jsem ovšem postupovala, tím víc mi něco nesedělo. Záblesky a obrázky z minulosti se lehce lišily od reality, která tady byla. Počkat... to není... to není táta. Uvědomila jsem si, že mu přece jenom nějaká ta věc na zádech chybí. A otec měl dvoubarevné oči přece! Byl to jen letmý záblesk, ale přesto pekelně silný. Nastražila jsem uši dopředu a při prvním okamžiku jsem uskočila do strany a schovala se za nejbližší kámen. Bylo vidět, že tihle dva si velmi dobře rozuměli, takže ani nepostřehnou že jsem zmizela.
Vystrčila jsem hlavu ven, abych se ujistila, že jsem je nechala dojít dostatečně daleko. Co teď? Smutně se mi kutálely slzy z oček. Vrátila jsem se zpátky do jeskyně. "Haló?" Zvolala jsem smutně a utřela si ubrečenou tvář do přední tlapky. Byla jsem zase sama, moji rodiče tady nebyli. Začala jsem i pochybovat, jestli v tomhle lese vůbec žijí. Schovávala jsem se za skálou, přes úkryt se nesl jen vzlykot a moje tragicky smutná nálada.

Koukala jsem na svého "otce" pohledem, který byl naprosto fascinující. Byla jsem tak ráda, že ho vidím, och byl to přece fešák! A tím že mě našel mi ukázal, že mu na mě záleží. I přes to jak moc mě hlava třeštila a ta boule nabírala na obrátkách, že za chvíli bude větší jak celá moje hlava, meh. Jakmile řekl, že je to můj otec, ihned jsem mu skočila po krku, abych ho mohla obejmout. "Tati moc si mi chyběl!" Řekla jsem a tentokrát se mi po tváři začali kutálet slzy dojetím. Spadl mi kámen ze srdce, byla jsem doma a v bezpečí, co víc si přát? "Já byla..." Když jsem přemýšlela, hodně to bolelo. Ne jen fyzicky, ale i psychicky. "Byla jsem venku," zamumlala jsem a nemohla si vzpomenout, co se vlastně dělo. Měla jsem jen mžitky bílé tygrované vlčice, se kterou jsem byla naposledy.
Padla další otázka, mé mozkové buňky se začínaly pomalu a jistě zahřívat. Když mě otec vyzval ke kvízové hře, ihned mi zajiskřilo v očích. Teď ho dostanu! "Mám! Je bílá a má černý pruhy! A neumí mluvit a říkám jí Proužek!" Perfektně vystižený obrázek cizího vlčete ze Zlaté smečky, se kterou jsem měla tu čest strávit nějakou chvíli. Stále jsem to měla ale v mlze, detaily mi unikaly jedna za druhou. Procvičit jména? Hmm... Matně jsem si pamatovala o mém rodokmenu, když nám to otec vysvětloval. Že máme v rodině nějaký dar, že se nějak jmenujeme a tak, ale... "Hromada sourozenců! Hromada! Kde jsou? Umřeli? Jsou mrtví? To musíš udělat další tati! Já nechci být jedináček!" Vyhrkla jsem a kecla si na zadek, slzné koutky byly v plném proudu, tentokrát jsem brečela steskem. Slzy se doslova rozběhly do všech stran, div pode mnou za chvíli nebude potok.

// Forest

To houpání mě uspávalo, ale zároveň i neustále budilo. Neměla jsem chvíli klid, hlasy které mluvily mi nebyly nijak povědomé. Podvědomě jsem cítila, že tohle není úplně ideální pro někoho jako já. Jediné co jsem chtěla bylo najít mou rodinu, kterou jsem nechala někde ve světě. Touha je najít byla obrovská, ale zmatenost si vybírala svou daň.
Oči jsem pomalu otevřela a nechala tak rudé oči prohlédnout okolí. Viděla jsem vlčici, tmavou, ihned mi probleskla v hlavě dobrá vzpomínka. Máma. Když jsem pohlédla dolů, viděla jsem tlapy, jedna z nich připomínala otce. Pobourané vzpomínky se míchali s přítomností a mě nenapadlo nic lepšího než - "Máma!" Vyhrkla jsem a upřela pohled na černou vlčici. Byla mámě podobná, tudíž jsem si jí přivlastnila jako vlastní. "Tati ty jsi se pro mě vrátil? Jsi nejlepší!" Dojetím se kutálely slzavé hráchy po tváři. Začínala jsem přicházet k sobě, ale jasné bylo jedno, ta rána do hlavy nebyla jen tak obyčejná. Vzpomínky se mi pomíchaly a může trvat i pár dní, než se vrátím tam, kde mám být. Každopádně nijak mi to v tuhle chvíli nevadilo, cítila jsem se u svých "adoptivně podobných rodičů" v bezpečí. Nadšeně jsem vzdychla, našla jsem je. Nebo oni spíše našli mě. Ujela mi jedna zajímavá myšlenka. A kde je hromádka sourozenců? Rozhlížela jsem se, proč jsem se nesla jenom já?

Mé já, které narazilo do stromu a po té jsem se skácela jako padající hruška ze stromu stále spalo. Možná to na jednu stranu bylo dobře, byla jsem vyčerpaná po tom všem, co se stalo. Nervy mi pracovaly, ale jakmile jsem narazila o strom všechno bylo pryč. Zůstalo jen černo a... zima. Myšlenky se vypařily a veškeré pocity také.
Trvalo to, než se mé bezvědomí pomalu a jistě začínalo ztrácet. Netušila jsem, kde jsem ani s kým. Když jsem pomalu rozevřela oko, viděla jsem jen houpající se mé tlapky ve vzduchu. Sem tam jsem zahlédla šmouhu ve tvaru dvoubarevných předních tlap. Skápla mi slina z koutku, která lhostejně spadla na deštivou zem.
Pohled jsem neudržela dlouho a opět se mé oči ponořily do tmy, dobrá zpráva však byla, že tentokrát jsem usla dobrovolně. Ani mi nevadilo, že mě někdo nese - někdo neznámý. Bylo mi všechno jedno, nabírala jsem síly, aby můj panický strach mohl propuknout na sto procent. Aneb - nemám rodinu, táta je někde pryč a mámu jsem taky dlouho neviděla. Pytel se sourozenci byl prosetý někde ve světě a já je toužila všechny najít. Ovšem na pořadu dne v tuhle chvíli byla jen jedna věc, trochu více si uspořádat hlavu a zorientovat se v tom co se právě teď děje.

// Houpající se tělíčko v Zinkově tlamě směr úkryt

Hned dalších několik slz se mi kutálelo po tváři. Nos jsem měla plný sople, očka se blýskala na míle daleko. Schovávala jsem se v křoví, ani jsem nespala. Místo toho se na nás valila bouřka. Kde.. kde všichni jsou? Chtěla jsem mámu, chtěla jsem tátu. Místo toho jsem byla ve smečce úplně sama. Ztratila jsem otce na mé výpravě, ale Sill mě naštěstí zavedla zpátky domů. Což bylo z velké části opravdu štěstí, ale na druhou stranu... byla jsem tady bez sourozenců, bez dozoru. Tohle nebylo nic pro mě.
Ač jsem se snažila hrát tvář velké slečny, za oponou se schovávalo bojácné vlče. S úderem blesku jsem vyskočila ze svého křoví. "Boj-bojím!" Vykoktala jsem a s plnou parádou a deštěm za prdelí jsem se rozběhla pryč. Běhala jsem po lese jako splašená, za malou chvíli celá promočená a ubrečená. Potřebovala jsem se trochu více uklidnit, ale to se stane až narazím na známou tvář. Ta se mi bohužel vyhýbala.
Netušila jsem, kam jít hledat mé rodiče, v hlavě jsem měla dokonalý zmatek, že bych v tuhle chvíli netrefila vůbec nikam. Bouřka na mě směřovala ze všech stran a já tak pokaždé změnila směr mého běhu. Tohle bude určitě dlouhý a nezáživný den. Z nosu mi vyletěl další chrchel sople, za chvíli jsem už ani na cestu neviděla. Způsobilo to ten fakt, že jsem nabourala do stromu a svalila se v tu chvíli na zem. Nad hlavou jsem měla jen ty srandovní hvězdičky a za chvíli upadla do krátkého kómatu.

Postovaná 28
// Les Alf

Trmácela jsem se z lesa jako jedna hromádka neštěstí. Opustila mě má jediná kamarádka tam venku, byla skvělá a mě bude moc chybět. Utřela jsem si o packu stékající slzu. Ucítila jsem hranice lesa poměrně rychle, takže jsem se snažila sebrat, aby mě v tomhle stavu nikdo neviděl. Táta je na louce s bratrem, máma už bude doma? Zajímala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. Místo toho jsem ve vzduchu cítila poměrně velké množství pachů, ale sama je neuměla rozeznat.
Sklesle jsem si zalezla do nejbližšího keře, ve kterém jsem shodou okolností našla noru. Nacpala jsem tam svůj zadek a stočila se na jeho vchodě do klubíčka. Tady jsem se cítila aspoň trochu bezpečně. Potřebovala jsem si po náročném výletě odpočinout, ale také urovnat myšlenky. Těšila jsem se, že zahlédnu někoho z mé rodiny, ale to může chvíli trvat. Proto jsem se veškerý smutek snažila vyvést pomocí spánku.
Sledovala jsem své běžovo-hnědé tlapy. Je to takový nezvyk. Přežvýkla jsem si sliny, které se mi tvořily z ničeho nic v tlamě. Měla jsem spoustu zážitků, úsměvných nad kterými jsem se pozastavila. Vzpomínala na Proužka a na to, v jakém krásném lese žije. Musím se tam co nejdříve vrátit, je to moje kamarádka. A u téhle myšlenky se mi také podařilo spokojeně usnout.

Postovaná 27
// Ostří zrak

Vběhla jsem mezi stromy a zpomalila. Tady už to k hranicím byl jen malý kousek, naše dobrodružství je pomalu a jistě u konce. Smutně jsem se ohlédla na svou kamarádku. "Tak tady to je! Cítíš to? To jsou naše hranice." Řekla jsem a vysvětlila ji existenci mojí smečky. "Doufám, že se brzy uvidíme, budeš mi moc chybět. Nechceš tady zůstat?" Zeptat jsem se musela, nedalo mi to. Smutně jsem sklopila uši a při tom světlou vlčici objala.
Tohle je má nejlepší kamarádka a já nesnášela loučení, věděla jsem ale, že domů už teď trefí.. Zažili jsme spoustu nočního dobrodružství a je ode mě nefér, abych jí tady držela. Slzy v očích jsem neudržela, fňukla jsem. Musím se zeptat táty, kdy nejdřív můžu do lesa Alf. Nebo se tady objeví Proužek a vezme mě pryč! Doufala jsem, že tohle se tak stane. A já nebudu hnít v Daénu navždy.
Teď když jsem věděla o existenci tolika nových věcí je pro mě Daén opravdu, ale opravdu malý. Olízla jsem Proužka po tváři na rozloučenou. Posadila se a vyprovodila jí pohledem, teď to budu mít těžké. Vzlykání jsem si nechala, až Proužek odešla. Jakmile se stalo, zvedla jsem zadek a pomalu začala parkovat v Daénu.

// Daén

Postovaná 26
// Nejvyšší hora

Běžela jsem dál, z hory to šlo celkem rychle, až jsme se dostali k celkem nebezpečnému úseku. Trochu vyděšeně jsem hleděla na roklinu, u které stačilo jen kousek a já bych nejspíš spadla. Proužek určitě takové věci znala, takže jsem nepochybovala o tom, že dá na sebe pozor. "Už tam skoro budeme, tady to znám!" Těšila jsem se tak strašně domů, že jsem nemohla už vydržet.
Jakmile se mé nohy ocitly na známé louce, ihned započala moje výprava. Čmuchala jsem a čmuchala až jsem našla tu stopu po které jsem prahla. "Pojď Proužku!" Vybídla jsem jí nadšeně a při tom se rozběhla přes celou pláň. Otec s bratrem tady ještě stále byly. "Tati! Tati dívej mám kamarádku! Ukážu jí les!" Zazubila jsem se a proletěla kolem mého otce a bratra jako torpédo číslo jedna. Proletěla jsem otci pod nohama a pelášila si to k siluetě lesa.
Tam jsem to znala už o něco lépe. Nadšení mě neopouštělo. "Třeba se ti tady taky zalíbí Proužku!" Zazubila jsem se na ni. Byla o něco rychlejší ale nechala mě ať běžím první. Nejspíš to bylo i tím, že nevěděla kudy kam. Aspoň jí tímto ukážu takovou perfektní novinku. Čím blíže jsme byli ale k lesu, tím víc smutnější jsem byla. Až jí to ukážu... odejde. Objevila se mi malá slza v rudých očích. Takhle jsem to zrovna nechtěla. Zhluboka jsem se nadechla a třepavou bradou vstoupila do lesa.

// Les Alf

Postovaná 25
// Sněžné tesáky

Tahala jsem už nohy za sebou, vkročila jsem na skalnatý povrch. Otevřela jsem oči a byla zase tma, světlo jsem nechala za sebou. "Páni, co se to stalo?" Vyhrkla jsem vyděšeně a ohlédla se. Jako by podnebí tady bylo úplně jiné. Vyděšeně jsem vykulila oči, Proužek byla přede mnou, ihned jsem jí letěla obejmout, abych věděla, že je opravdová a jen se mi nezdá. "To jsme mohli jít tudyma před tím?" Řekla jsem, když jsme se na té velké hoře rozhlížela po okolí. V dálce jsem viděla velký ostrov se zlatými listy, tam jsme přece byly! "Tak proč jsme šli přes ten most?" Zvědavě jsem nastražila ušiska a zasmála se. Tohle byl celkem dobrý fór, kdybych věděla že můžeme chodit tady přes tu věc, určitě bych jí využila mnohem raději.
Zařadila jsem se vedle Proužky, teď mi to tady bylo trochu více povědomější. "Tady to znám! Pojď ukážu ti to!" Zazubila jsem se a zavrtěla při tom ocasem. Vybídla jsem jí zase k běhu, kdo by to byl řekl, že vlčata mají tolik energie? "Půjdeš pak zpátky do svého lesa?" Zeptala jsem se celkem smutně. Třeba bych jí mohla ukázat Daén, určitě by se jí tam taky líbilo! Nechtěla jsem takhle hnedka ztratit svou kamarádku, jedinou.

// Ostří zrak

Postovaná 24
// Zlatý les

Po boku mé kamarádky ta cesta byla mnohem lepší. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo, kdybychom žili spolu. Měli krásný les, ach jak já jen mohla závidět. Ale Daén nebyla žádná žumpa, taky to tam bylo na úrovni. Jen jsem tam neměla žádné kamarády. Sourozenci taky nebyly žádná velká výhra, nebo jsem s nimi ještě neměla tolik zážitků. Nechtěla jsem se tím teď trápit, užívala jsem si společnost Proužka co to jen šlo.
Polkla jsem nasucho, už se mi hodně stýskalo, chtěla jsem někoho potkat. Někoho z mé rodiny, aby mi řekl, že je všechno v pořádku. Škrábala jsem se do prudkého kopce. "Kde bereš tu kondičku?" Už jsem nemohla. Byla jsem si jistá, že až dojdu domů, aspoň týden nevylezu ven! Dobře, to jsem trochu přeháněla, ale měla jsem v plánu lenošit. Nic jiného. "Doufám, že i ty mě někdy navštívíš! Ukážu ti celý Daén!" Vyhrkla jsem nadšeně. Když jsme došli k podivné věci, nedůvěřivě jsem se zašklebila.
Proužek vypadala v pohodě, jen jsem měla dávat pozor. Šla první, do toho světla a už tady nebyla. Zmizela. Poskočila jsem na místě sem a tam. "Proužku?" Volala jsem, ale nikdo se neozval. Jasné světlo dávalo najevo, že je tady něco špatně. Zavřela jsem oči a vkročila vpřed, byla jsem zvědavá co se stane. Snad nespadnu někde z velkého kopce, už i tak jsem z mostu měla hrůzostrašný zážitek.

// Nejvyšší hora

Postovaná 23
// Začarovaný les

Vběhli jsme do lesa obě společně, zábavně jsem se chechtala. "Tady to je krásný!" Vyhrkla jsem nadšeně a vrtěla při tom ocasem. Podle nadšení, jaké měla Proužek jsem poznala, že jsme u ní doma. Zavedla mě lesem a ukázala i hranice, které jsem poznala. Sídlila tam smečka a tam také Proužek bydlela. "Páni, tak aspoň vím kam mám jít až tě budu hledat!" Řekla jsem jí s úsměvem a vrtěla ocasem. Teď jsem si ale nemohla žádnou velkou návštěvu dovolit. Otec by mohl totiž dostat infarkt. A já byla takhle pryč úplně poprvé, bála jsem se co mi na to poví, i když jsme byli pryč sotva chvíli. No, co se dalo dělat. "Určitě za tebou někdy přijdu, jen.. jen se musím domluvit s otcem, určitě nebude proti!" A kdo ví, třeba se jednou rozhodnu žít tady i s Proužkem. "A třeba tu někdy budu žít s tebou! Ve smečce co bydlím nemám žádné kamarády.. tady by to mohlo být lepší!" Zajásala jsem, ale to vše bylo ve hvězdách. Pochybovala jsem o tom, že by mě rodiče teď pustily jít bydlet jinam. Nechtěla jsem dělat zlou krev, kór když v našem rodě bylo dědictví.
Nemusela jsem se ani ptát na cestu zpátky, vypadalo to, že to Proužek pochopila a ukáže mi cestu kde najdu svého otce. "Páni, závidím ti tvůj život, musíš ho mít tak krásný!" Zazubila jsem se, na takovém krásném místě proč taky ne? Třeba se jednou budu mít aspoň z půlky tak dobře, jako ona!

// Sněžné tesáky

Postovaná 22
// Kvetoucí louka

Už mě bolely nohy u samotného zadku. Kolik jsme toho tak prošli za tuhle noc? Spoustu. A teď jsme ještě ve formě hry hnaly srnu před námi. Byla to opravdu zábava. S úsměvem jsem se vrhla na ni, ale bohužel utekla, co se dalo dělat. "To bylo super!" Zazubila jsem se. "Ale nechytli jsme ji," neměli jsme taky žádnou šanci. Zhluboka jsem se nadechla a trochu zpomalila.
Proužek se valila dál, k nějakému fialovému lesu. Se zájmem jsem si prohlížela koruny a úplně nevnímala, že ty stromy se mohou hýbat. Ani by mě to nenapadlo, takže jsme byli neustále v pohybu tak jsem na to přijít ani nemohla. Ale mělo to podobně temnou atmosféru, jako ten tmavý les, přes který jsme utíkali. Proužek mezi tím upozornila na kraba ve vodě. "Ten je ale divný," zasmála jsem se, ztratil se nám ve vodě. "Je jich tady víc?" Nejspíš ano, možná bydlí ve vodě. "Lovila jsi někdy něco ve vodě? Já ani plavat neumím," posmutněla jsem. Zatím mě to nikdo nenaučil, to byla ale ostuda. Ale co se dá dělat. Spolkla jsem veškerou svou hrdost a tlapou dupla na tvrdou zem.
Nechtěla jsem být smutná, proto když jsem viděla na tváři své kamarádky zaujatost a radost, zvedla jsem hlavu. S úsměvem jsem se dívala na les, který měl také opravdu divné listy. "Dáme si závod?" Proužek měla výhodu, delší nohy, ale určitě jsem to jako hru chtěla vzít. Proto jsem se ihned rozběhla do toho lesa!

// Zlatý les

Postovaná 21
// Hraniční pohoří

Zamyšleně jsem se dívala na Proužku, trochu nepřítomně. Byla jsem adoptovaná, nebo ne? Proužek ihned vrtěla hlavou v nesouhlas, tohle mi říct asi nechtěla. "Snad mi to třeba otec vysvětlí," nepochybovala jsem o jeho informacích, jen ho zase najít. Kdo ví jestli na mě ještě s bratrem stále čekají. S bratrem, který měl taky vadu řeči - nebo spíš vadu na mozku, protože skoro v půl roce stále neuměl komunikovat na úrovni. No, povzdychla jsem si, šli jsme zase dál.
Došli jsme až na nějakou louku, zvědavě jsem se rozhlížela. Chválila při tom Proužka za její magii. "Já s magií neumím vůbec nic, ani nevím jak to funguje." Vysvětlila jsem své dobré kamarádce. Jakmile jsem se zeptala i na jiné kamarády, jen zavrtěla hlavou a položila tlapku na mou hruď. Já byla její kamarádka, což se mi hrozně líbilo. "Ty jsi moje nejlepší kamarádka!" Zazubila jsem se na ni.
Ťapkala jsem si to dál, vepředu jsme měli nějaký les. Ale já uviděla něco mnohem zajímavějšího! Byla to srna! "Ó, dívej!" Vyhrkla jsem a nadšeně se za ní rozběhla. Ta nás zmerčila prakticky hned a začala utíkat. Líbilo se mi jak zdrhá, ale byla opravdu velká, takovou ani ulovit sami nemůžem. Každopádně jsem to využila k příležitosti se trochu proběhnout a štvát zvěř přede mnou, která nám za chvíli stejně uteče.

// Začarovaný les

Postovaná 20

Snad mě poznají, aspoň tak jsem to pochopila ze slov Proužka, nebo spíš grimas. "No dobře," každopádně mi nešlo do hlavy, proč jsem byla hnědá když nikdo z mých rodičů takový není. Zastříhala jsem ušima a zvedla při tom hlavu. Proužek na mě ukázala, zase. To že nemluvila bylo pěkně na prd! Teď by se mi pár slov celkem hodilo, neboť to nedávalo smysl. Až... po chvíli. "Cože!?" Vyhrkla jsem a při tom dala obě tlapky na hruď. "Myslíš, že mě adoptovaly?" Vykulila jsem oči. Co když nejsem jejich? Jen jsem v mládí nasála jejich pach a teď jsem.. nějaký podvrženec!
Vyděšeně jsem dýchala, až po chvíli mi došlo, že jsem se ptala na magie a Proužek mi to důkladně ukazuje, co dovede. Její magie byla očividně vzduch, její vzduchová bublina vypadala fakt cool. "Páni! Ty umíš s magií!" Vyhrkla jsem nadšeně a při tom pootevřela tlamu úžasem.
Nakonec jsme se domluvili, že budeme pokračovat, čas se nám krátí. Za chvíli bude ráno a já nechtěla, aby si o mně otec dělal starosti. Proto jsem zvedla teda zadek od země a měla ještě spoustu otázek. "Máš ještě nějaké kamarády?" Zeptala jsem se a naklonila hlavu směrem k ní, abych lépe slyšela.

// Kvetoucí louka