Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 19

Byla jsem vyděšená, to se děje takhle normálně? Že Wu změní dokonale barvu kožichu? Proužkovi se to líbilo, možná víc než ten kožich před tím. Já si tím nebyla jistá, ta barva byla jiná, teď jsem byla jiná. Hnědý kožich s béžovými odznaky. Nejistě jsem se znova přiblížila k vodě, abych se prohlédla. "Budu si muset zvyknout," ani jeden z mých rodičů nebyl hnědý, tak co je tohle za fór? "Co když mě rodiče nepoznají?" Vykulila jsem teď oči. Ty jediné mi zůstaly rudé. Jinak se všechno kompletně změnilo.
Sourozenci měli převážně na sobě černou, proto jsem tam i já tak hezky zapadala. Ale teď? "Nikdo v rodině není hnědý," dodala jsem směrem k Proužku, abych jí oživila mou situaci. Sledovala jsem jí, její výraz vypadal stále tak hravě a vesele. Je to divné. Mlaskla jsem a nechala to být. Proužek se vydala na cestu zase dál. Asi to tak mělo být.
Šla jsem za ní, abych se vedle ní zařadila. Byla to opravdu hodně dobrá kamarádka. Byla jsem ráda, že jsem jí našla. "Wu tam měl spoustu věcí a asi umí i spoustu věcí. Mluvil něco i o magiích, víš co to znamená?" Zeptala jsem se jí. Mě to bylo trochu záhadou. Zatím jsem se do světa magie moc nedostala, spíše vůbec. Otec mě od toho všeho držel důkladně a daleko.

Postovaná 18

Sedla jsem si na zadek a začala jsem přemýšlet o tom, co mi Wu mohl dát, když mi to má změnit celý život. Od počátku věků až do teď. Prohlížela jsem si tlapky, žádný fešný náramek jsem nedostala. Proužek se mezi tím rozhodla jít taky prozkoumat vozík Wua a tak jsem jí nechala. Spíše jsem se jen rozhlížela a užívala si výhled, který jsme měli.
Pak byla Proužek vážně divná. Nejenže něco žvýkala, nejspíš dostala nějaký bonbon od Wua, ale.. ukazovala na mě a já netušila co to znamená. "Co je?" Nedávalo mi to smysl a zavrtěla jsem hlavou. Netušila jsem, kde se stala teď chyba. Ale táhla mě hledat něco, co snad nebude daleko. Ochotně jsem se zvedla a šla za ní.
Za malý moment jsme byli u vody, zvědavě jsem zastříhala ušima když ukazovala na vodní hladinu. "Co? Mám se vykoupat? Smrdím?" Přičichla jsem ke své srsti, ale nepřišla mi nijak zvlášť smrdlavá. Ale tak pokrčila jsem rameny a teda vstoupila na břeh. Voda byla studená, byla jsem ve vodě poprvé, nikdy jsem se takhle nekoupala. Možná jí to začalo vadit. Zůstala jsem stát nohama ve vodě a při tom se dívala, jak mi Proužek snaží něco ukázat. Pokrčila jsem nad tím rameny, že nerozumím, chtěla jsem se napít, ale jakmile jsem sklonila hlavu, něco bylo špatně. Lekla jsem se tak, že jsem vyskočila a spadla do vody. Zběsile jsem mávala tlapkama sem a tam. Vyletěla jsem z jezera jako hozený šíp. "To není moje srst! Proužku! To není moje srst!" Vyhrkla jsem vyděšeně. "Já byla černá a teď.. teď jsem hnědá!" Co to provedl?

Postovaná 17
// Temný les

Zběsile jsem běžela za Proužkem, nemohla jsem už ani popadnout dech. Hnala jsem se do prudkého kopce směrem k hoře, na jehož cestě se Proužek konečně rozhodla zpomalit. Sedla si z toho na zadek. Díky! Díky! Díky! Radovala jsem se, že si budu moct taky trochu více odpočinout.
Posadila jsem se vedle Proužka a rozhlédla se. Měli jsme krásný výhled na ten les, ve kterém strašilo. "Brr... co to bylo? V tom lese straší?" Zeptala jsem se své nové dobré kamarádky. Jen jsem zkoumavým pohledem na ni mrkla, byla podobně zadýchaná jako já. Takže jsem se mohla radovat z toho, že má stejně mizernou fyzičku, jako já.
V tom jsem uslyšela podivný zvuk, cinkalo to a neslo se to, jako by to někdo tlačil. Otočila jsem hlavou, abych se mohla podívat na vozíček, který sebou měl šedý starý vlk. "Kdo to je?" Šeptla jsem směrem k Proužku, zvědavost mi nedala a já zvedla svůj upocený zadek a zamířila ke stánku. Vlk ihned začal mluvit a nabízet produkty. Kromě spousty věcí, co nemělo hlavu a patu měl v klecích i zvířata. "Oo, Proužku, odsud máš toho lasičáka? Že jo?" Vyhrkla jsem nadšeně a zavrtěla ocasem. Každopádně já neměla o mazlíčka moc zájem. Ocenila jsem přítomnost vlků, případně vlčích kamarádů, ale já sama mít něco takového? Ne. Dalo mi zabrat postarat se sama o sebe, natož mít takovou zodpovědnost i o někoho dalšího.
"Vy jste nějaký obchodník?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Vysvětlil mi, kdo je, kdo je Wu, k čemu je ten vozík a co všechno nabízí. Každopádně chtěl i něco na výměnu a já neměla prakticky nic, co bych mu mohla dát. A tak jsem na něj jen smutně koukla. Pověděl, že mi něco dát může, něco co mi změní můj černobílý svět. "Tak jo," řekla jsem směrem k němu, ale netušila, co to bude. Nadšeně jsem ale vrtěla ocasem a rozběhla se za Proužkem. "Proužku, Wu mi chce něco dát!" Vyhrkla jsem nadšeně, ale když jsem se otočila, už tam nebyl. Hm? Co mi teda dal?

Objednávka
- Prosím si o jeden upravený a domluvený vzhled! :-)

Schváleno

Postovaná 16
// Most

Jakmile jsem vkročila do lesa, ihned se mě zmocnil divný pocit. Bylo to tady mnohem tmavší, než v kterémkoli jiném lese. "Jsi si jistá, že jdeme správně, Proužku?" Zeptala jsem se a sklopila při tom uši. Přikrčeně jsem pokračovala dál. Podezíravě sledovala vše, co bylo v okolí. Měla jsem pocit, že nás něco sleduje a brousí si na nás i zuby. Nepříjemně jsem zavrtěla hlavou a šla přímo za Proužkem. Občas jsem jí narazila na zadek, ani ona nevypadala, že by se úplně nebála.
Najednou se rozběhla, její gesto bylo jasné - zdrhej co můžeš. "P-počkej!" Vykoktala jsem a při tom mi mé rudé očka vystrašeně hleděly kupředu. Rozběhla jsem se také, ale Proužek měla přece jenom o něco delší nohy. Proto jsem spolkla veškerou svou hrdost a běžela. Občas jsem zapackla a narazila si tak nos, případně i páteř - když se mi podařilo hodit záda. Slyšela jsem křupání větviček, tady opravdu strašilo. "Proužku!" Volala jsem na ni ze zálohy, nechtěla jsem jí ztratit. Naštěstí měla světlé zbarvení, takže jsem jí v tom nočním světle dobře viděla.

// Hraniční pohoří

Postovaná 15

Byla jsem vyděšená, div jsem nezbělela strachem. Držela jsem se za prkno a slyšela, jak mi drápky o dřevo dřou. Bylo to nebezpečné a já už se viděla jak padám dolů. Ten pocit jsem nikdy nechtěla zažít, padat z takové výšky. Pravděpodobně bych to ani nepřežila a já bych se přidala k mým duchařským předkům.
V tom mě Proužek přeskočila a pomohla mi dostat se nahoru. Čapla mě za kožich a její pomocí se dostala na pevnou zemi. Zadýchaně jsem se okamžitě svalila k zemi a dívala se na ni. "Děkuju," kdyby mě nezachránila, umřela bych. Tohle se mi nelíbilo. "Existuje i jiná cesta než jít přes ten most?" Měla jsem namysli, až se budu vracet. Při pomyšlení, že půjdu sama po tom mostě mi běhal mráz po zádech.
Olízla jsem trávu, na které jsem ležela. "Díky bohu za pevnou zemi." Už teď jsem měla oblíbené místo, zem. Ten most? Neoblíbené místo, ke kterému se nechci vracet. Po tomhle zážitku mi běhal jen mráz po zádech. Sledovala jsem most, jehož pohled jsem si chtěla zapamatovat, jako jeden z posledních. Nakonec se Proužek začla smát a já s ní. "Ještě že jsme to zvládli, tak kudy dál?" Proužek už se vydala do celkem tmavého lesa. Další nebezpečný úsek?

// Temný les

Postovaná 14
// Les u Mostu

S Proužkem jsem si rozuměla, proč nemůžeme být rodina my dvě? I když nemluvila, komunikuje naprosto perfektně a já věřila, že budeme určitě moc dobré kamarádky! Tajně jsem doufala také v to, že bude bydlet někde poblíž a tak se budeme moci častěji navštěvovat. No, nejspíš jsem se mýlila, došli jsme totiž na poněkud hodně zvláštní místo.
Strnula jsem, dívala jsem se na obrovskou výšku a most před námi. "To tady mám umřít? Proto si mě sem zavedla?" Zeptala jsem se, ale usmívala jsem se, nemyslela jsem to nijak zle. "Už jsi přes to někdy šla?" Nedůvěřivě jsem se dotkla tlapkou prvního prkna. Trochu to v něm zavrzalo, ale byla klidná noc a most se příliš nehýbal. To ovšem neznamenalo, že bude kdo ví jak bezpečný. Třeba mě má opravdu zabít. Polkla jsem suché sliny. Jestli jsem někdy měla naděláno v kalhotech, bylo to právě teď.
Proužek mě vybízela k tomu, ať jdu první. "No, no tak dobře." Řekla jsem nakonec. Nechtěla jsem být strašpytel, to já tady měla vést situaci. Stoupla jsem na první desky a všimla si, že nějaké i chybí. Budu mít co dělat, abych to zvládla přejít bez problémů. Pokračovala jsem dál, ale tady byla díra už poměrně větší, proto jsem musela skočit. Nohy jsem měla jako dřevěné, hejrup a... a nevyšlo to. Zadek mi spadl z mostu ven a já se držela pouze a jen předníma nohama. "Proužkuuuu!" Zavolala jsem a pomalu ztrácela sílu držet se. Neměla jsem ani čím. Drápky se mi do dřevěné desky zarývaly. Já nechci spadnout!

Postovaná 13
// Na vyhlídce

Proužek rozbila svůj výtvor z kamínků a viděla jsem na její tváři smutek. Ihned mě to zasáhlo taky, ale nechtěla jsem to na sobě dávat znát. Proto jsem se tvářila stále kamenně, dokonce jsem se trochu i usmála. "Vztahy se napraví, jestli si své sourozence dlouho neviděla, určitě se ti ukáží! Brzy!" Povzbudila jsem ji. Nechtěla jsem, aby byla smutná. Byla to moje první kamarádka tady venku. "Škoda, že nežijeme ve stejné smečce, mohly bychom být spolu pořád!" Zajásala jsem, ale jen na moment. Ta představa by byla opravdu hodně pěkná. Ale já měla svou rodinu v Daénu a zatím jsem se neplánovala někam vytrácet. Aspoň dokud plně nedospěji a nebudu se muset rozhodnout sama, co budu chtít dělat.
Pokračovala jsem lesem dál. "Můžeš mi pak ukázat jak to vypadá v tvé smečce?" Zeptala jsem se zvědavě. Jak jsem řekla před chvílí, jsem poprvé venku a chtěla jsem i něco vidět a zkoumat. A kdo by si nechal ujít návštěvu cizí smečky? "Určitě budou rádi, že tě uvidí zpátky, jsi pryč dlouho?" Zeptala jsem se. Kdo ví jak byla dlouho pryč a jestli vůbec ví, v jaké smečce sídlí. Zatím jsme prostě šli, nemělo to směr. Aspoň za mě ne. Kdybych měla jít teď domů, trvalo by to snad celé století.

// Most

Postovaná 12
// Severní hory

Proužek mě táhla stále dál a dál od domova. Občas jsem se ohlédla, jestli nás náhodou něco nebo někdo nesleduje. V té noci to bylo velmi divné cestovat. Ale cesta se celkem hýbala, takže jsem neměla problém s tím, jak rychle postupujeme. Mluvila jsem a kladla otázky, lasička byla její kamarád. Takže ho má pořád u sebe, škoda že neumí mluvit. Napadlo mě. Aspoň přes něj mohla nějak komunikovat.
Co mě ovšem zajímalo bylo, jestli má nějaké sourozence. Byla srandovní jak se to snažila vysvětlit, pojala jsem to taky jako hru. Vrtěla jsem ocasem a bedlivě sledovala její hru s kamínky. Bylo jich šest, tři menší a tři větší. "Takže máš velkou rodinu!" Zazubila jsem se s úsměvem. "A to jste se všichni tak rozutekli?" Zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. "Ani jeden nechtěl jít s tebou? Bydlíš daleko?" Mluvila jsem dál, neboť mě to celkem i zajímalo.
Ukázala tlapkou na mě. Chvíli jsem přemýšlela, co to v její hře znamená, ale pak mi to asi došlo. Bavili jsme se o rodině, ptala se na tu moji. "No, moc toho nevím," zamumlala jsem, neboť jsem s ní strávila opravdu jen chvíli. "Když jsme byli v těch horách, kousek od nás byl otec s bratrem, který má nejspíš taky nějakou vadu řeči. Je trochu nudný." Řekla jsem zcela vážně. "No a pak matka a ještě další sourozenci, ale ještě jsem neměla moc příležitostí se s nimi nějak sblížit." Vysvětlila jsem jí zamyšleně. "Ale žiju v Daénské smečce, pod vedením alfy nějaké vlčice, co si matně pamatuji. A smečku máme celkem velkou." Vysvětlovala jsem, ale měla jsem jen malé záblesky.

// Les při mostě

Postovaná 11
// Sokolí zrak

Proužek mě vedla dál, užívala jsem si tuhle naši dámskou jízdu. Hrdě jsem si to vykračovala a vyšlapovala. V duchu jsem tak nějak doufala, že ví kam jde. Že jí jen zavedu domů a pak frnku sama domů. Když jsem ale otočila, neměla jsem nejmenší tušení, kudy domů. To bude ještě sranda. Uvědomila jsem si. Ale věděla jsem, že moje smečka se jmenuje Daénská a že mám otce, matku a kupu sourozenců. A spoustu mých mrtvých příbuzných jsou se mnou, hlídají mě, takže mi ukáží cestu.
Ptala jsem se a mluvila, s tím jsem neměla nejmenší problém. Byla jsem hrdá a rozhodně ne žádná puťka. Nadhodila jsem, že jsem ještě nelovila a jestli to Proužek vůbec umí. Ta začala nadšeně přikyvovat. "To je dobře, třeba mě něco naučíš!" Sice jsem si nedokázala představit tu domluvu, ale možná se nám přece jenom něco podaří.
Ohnivým pohledem jsem se rozhlížela po okolí. Byly jsme někde v horách, daleko od mého rodného lesu. "Ta lasička je tvoje?" Zeptala jsem se na bílého kamaráda. "To jste se někam spolu skamarádili a on se pak rozhodl, že bude s tebou?" Tohle už byla složitější otázka, jak na ni odpovědět. Ale tlapkama, grimasama se třeba dobereme odpovědi. "Máš ještě nějaké sourozence?" Třeba na nějaké narazíme cestou.

// Vyhlídka

Postovaná 10

Vlčice přede mnou se rozbrečela, dojetím, nebo radostí? Nejspíš obojí, každopádně mi dělalo radost, že jí můžu pomoci. Vnitřně jsem věděla, že musím být rychle zpátky, aby si otec nebo bratr nevšiml toho, že tady vlastně chybím. "Všechno bude dobrý, uvidíš, tak mi ukaž kde teda bydlíš." Vybídla jsem jí a usmála se. Doufala jsem, že bude všechno v pořádku. A nedej bože že někde po cestě potkám mámu. To nevím jak bych vysvětlovala. No nechtěla jsem nad tím teď přemýšlet, měla jsem důležitou misi!
Vlčice se rozešla přede mnou, já ještě chvíli váhala. Bála jsem se opustit otce, ale věděla jsem, že když jsem jí to slíbila, udělat to musím. A tak jsem spolkla veškerou svou hrdost a rozběhla se za ní. "Tak šup!" Poskočila jsem vedle Proužku, která vybírala směr. Netušila jsem, kudy a jak daleko půjdeme. Doufala jsem, že ta její smečka bude někde za rohem. A já se tak nebudu muset vracet přes půlku světa.
Cupitala jsem za ní. "Jsem poprvé ze smečky venku, moc jsem toho ještě neviděla. Ty máš nějaké zkušenosti být takhle venku?" Asi mi na to úplně ideálně neodpoví. Proto jsem se snažila vymýšlet otázky tak, aby mohla odpovídat jen typu ano a ne. "Umíš lovit?" Nadhodila jsem jí, aby řeč nestála.

// Severní hory

Postovaná 9

Pokládala jsem otázky, ale vlčice jen přikyvovala v souhlas nebo nesouhlas. Snažila jsem se dobrat nějaké odpovědi, ale někdy musela i chvíli přemýšlet nad tím, co chci vlastně říct. Vlčice byla smutná, podle všeho chtěla někam jít, ale já netušila kam. Chtěla jsem jí pomoci, třeba jí někdo ukradl hlasivky, nebo.. nebo tak něco. Drbla do mě čumákem a to byl popud k tomu, abych něco dělala. "Já-" Chtěla jsem Proužku říct, že tu mám rodinu, jsem s otcem na výletě, ale při pohledu na ni a lasičáka. V jejích skleněných očích jsem viděla tolik smutku, že jsem se zkrátka kousla do jazyka. "Pomůžu ti," řekla jsem jí a snažila se jí tak uklidnit. "Ukaž mi kam chceš jít, půjdu s tebou!" Řekla jsem směrem k ní a při tom se usmála.
Možná mě za tohle otec vydědí, ale snad to pochopí, že jsem našla tenhle případ. Taková vlčice nebývá každý den na dosah tlapky. Bylo mi jí líto, nikoho tady neměla a nebyla ani zdaleka dospělá. "Tak mi ukaž, kam chceš jít." A hrát tady nějakou pantomimu, to asi nemělo moc velký úspěch. Zhluboka jsem se nadechla a zkousla jakýkoli smutek po rodičích. Teď jsem tu měla mnohem složitější situaci a i když mi za to otec vypráší kožich, udělám to!

Postovaná 8

Sledovala jsem Proužek, jak si pochutnává na bobulích. Vypadalo to, že má přezdívka se jí velmi líbila a tak jsem jí ihned vzala za své. "Tak mě těší, Proužku!" Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Pohled mi sklouzl na lasičku, která byla velmi zajímavá. "Máš pěkného kamaráda!" Pochválila jsem ho, nikdy jsem takhle u vlka zvíře neviděla. Proč ho nesní? Asi ho považovala za rodinu. Třeba její rodina je z poloviny lasičky. To musí být hustý! A já měla v rodu jen nějakou časovou magii.
Pochutnala jsem si na bobulích, se kterými se Proužek rozdělila. Olizovala jsem se až za ušima, nikdy jsem nic takového nejedla, takže to byla pro mě zvláštnost. Ale až teď se Proužek rozesmutnila. Její sklopené uši, výraz a celkově i její hravost zmizela. "Co se děje?" Starostlivě jsem k ní přiskočila. Teď jsem získala kamarádku a ona bude takhle smutná? To snad ne. "Jak to že jsi tady tak sama? Nikdo jiný s tebou není?" Já tu byla s otcem a bratrem. Ale Proužek vypadala, že po vlcích nejsou ani stopy. Tak jak je to možné? "Chceš.. chceš se někam dostat?" Netušila jsem, kde může bydlet. Na tu otázku se jen podívala někde nahoru na sever. Ale u mě to bylo jako prašť a uhoď. Neměla jsem ponětí.

Postovaná 7

Tvář vlčice byla velmi milá, stále se usmívala, takže jsem neměla nijaké podezření, že by to byla krvelačná bestie. Ihned jsem jí začala věřit, kupodivu měla i bílého kamaráda po svém boku. Jméno mi nesdělila. "Ty neumíš mluvit?" Naklonila jsem hlavu na stranu, možná až teď jsem na to přišla. No, chvíli mi to trvalo. "No, to.. to nevadí!" Zamlaskala jsem. Nepotřebovala jsem, aby někdo mluvil, já si vystačila i sama. Navíc ona tady byla, akorát nemluvila. Ale její tvář mluvila za ni. "Budu ti říkat..." Možná měla jméno, možná ne. Tak či tak mi to říct nedokázala, pokud se nejmenovala jako něco, co jsem znala a ona by na to neukázala. Musela jsem jí vymyslet jméno. "Máš na srsti proužky, tak ti budu říkat Proužek!" Zazubila jsem se. Jednoduché a trefné a snad se jí to bude líbit. Když ne třeba udělá nějakou grimasu v nesouhlas.
Kde asi ztratila hlas? Zajímalo mě to, nikdy jsem se nesetkala s nějakou takovou vadou. Jo, to že můj bráška mluvil stále, jako by z matky vylezl ještě včera to už byl detail a jeho problém. Já byla ráda, že jsem tuhle vadu nepodědila taky. Ale on to snad dožene a nebude si hrát na blba do konce svých dnů. Vždyť i já už měla celkem dlouhé nohy, ale na vlčici přede mnou jsem neměla. Konečně našla to co hledala. Podivné bobulky, které ihned začala jíst a chroupat. Část přisunula i ke mě. "To je k jídlu?" Fascinovaně jsem se dívala na vlčici, jak to vyčmuchala? Kdybych tady procházela já, ani bych si toho nevšimla. Přiblížila jsem se k hromádce, kterou mi přenechala a vyzkoušela jsem to. "Je to moc dobré!" Vyhrkla jsem nadšeně a také vrtěla ocasem ze strany na stranu.

Postovaná 6

Vlče nemluvilo, nebo se o to aspoň nesnažilo. Mluvila za ní její tvář, která byla víceméně veselá a příjemná. Představila jsem se jí, ale ona mě ne. Naklonila jsem hlavu proto na stranu a začala se tomu divit. Ptala jsem se na to, co hledala v té vyhrabané díře. Znova k tomu přišla a nahlas přičichla, aby tak ukázala že něco cítí. Zamračila jsem se a přistoupila k její malé dírce, abych začenichala taky. Něco tam vonělo, měla pravdu. "To jsi našla sama?" Nebo něco zahrabala? To jsem netušila, ale víceméně mě to zajímalo a tak jsem přidala tlapku k dílu a začala také hrabat.
To, že zatím nevydala ani hlásku mi začalo napovídat, že možná jen se mnou nechce mluvit. Třeba jí to někdo zakázal. Ale takhle si hrát neměla problém. Hrabala jsem a hrabala. "Máš teda jméno?" Zkusila jsem to znova, třeba mi jen nerozuměla, co jsem po ní chtěla. "Jak velkou tu díru chceš mít?" Už jsem nemohla. Nebyla jsem zrovna dvakrát na práci, to jsem zjistila až teď. Ale snažila jsem se jak jen nejvíce to šlo. Zamávala jsem ocasem ze strany na stranu. Otec s bratrem byly nedaleko, ale naštěstí mě nehledaly, takže jsem si novou kamarádku mohla nechat pro sebe. Moje první kamarádka vůbec! Bylo to vzrušující! "Bydlíš někde tady?" A při tom jsem ukázala tlapkou jakýmkoli směrem, jako bych snad věděla kde co leží. Tak či tak jsem to zkusit musela, třeba byla taky z Daénu!

Postovaná 5

Dívala jsem se na vlčici s podivným tygřím zbarvením, jak zběsile něco hrabala v zemi. Našla si tady hlínu, takže proč se v ní nezačít hrabat že jo? Byla jsem zvědavá, proto jsem se nacpala přímo k ní, abych měla lepší výhled. Byla jsem přece troufalec, že jo. Vlčice ihned zvedla hlavu a začala mě očuchávat. Její ocas vrtěl ze strany na stranu, její tvář vypadala vesele. "Tak co si tam hledala?" Jako bych jí snad vyrušila a ona zapomněla na to, že v té hlíně ještě něco hledala.
Zastříhala jsem ušima a dělala to samé. Imitovala jsem ji, bylo to fajn. Vrtět ocasem, zadek sem a tam. Dělala jsem podobné grimasy jako ona. Svými rudými oči jsem jí sjela pohledem od shora až po paty. "Jak se jmenuješ?" Vybídla jsem ji. Zatím mi nic neřekla, proč? Měla jsem ráda slova a ráda jsem je ještě víc využívala ke svému prospěchu. Chtěla jsem vést a možná i trochu manipulovat. "Já jsem Solari, z Daénské smečky." Představila jsem se hrdě a zazubila se. Měla jsem i jiné podtituly, ale ty jsem nechala prozatím stranou. I tak musela světlá vědět, že má tu čest s někým kdo je něco víc, než jen normální vlk. Přistoupila jsem na její hru a ochotně se nad tím smála.