Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Dvojčata

S poprvé hezkým pocitem, který jsem za celý momentální den získala, jsem došla k tomu jezeru, které jsem viděla. Bylo z blízky zcela jistě určitě větší, než se zdálo a od něj šla podobná zima jako od moře. Možná i větší. A tak byla ta dost zase hodně rychle fuč a já se zabručeně pěkně oklepala.
Čím blíž jsem byla, tím víc jsem si všimla, že někdo na ledě poskakuje. Pozvedla jsem obočí, po zkušenosti u toho solí nasaklého jezera už bych teda úplně nechtěla po ledu skákat. Ani po zkušenosti u moře. Ale zdálo se, že tento led je o dost víc pevnější, než ten u Slaného jezera, když na něj dokázala vlčice jakýmsi způsobem skotačit. U jezera jsem naklonila hlavu na stranu a předníma tlapkama se na kus ledu postavila. Rozhodně se zdál mnohem víc pevnější, než to co všechno jsem právě měla za sebou. Přesto jsem odvahu skákat po něm nenašla, ale stačil mi pohled na béžovou vlčici. Led v tomto jezeře byl rozhodně pevnější, než všechny ostatní.
Svýma ohnivýma očima jsem na ní chvíli tiše hleděla, všimne si mě, i když se pro teď zdála být zakotvenou ve vlastním světě?

/Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 2/2

<- Rozbitý sever

Čím víc jsem běžela, tím víc mi byla zima a zadní část těla se mi znatelně klepala vlivem zmoklé srsti. To bylo něco na mě. Čím víc jsem v téhle nehostinné krajině trávila čas, tím více jsem se utvrzovala v tom, že jsem prostě zimu vskutku nesnášela a mnohem více jsem se těšila až většina zimy zmizí a nastane opět teplo. To pěkné a příjemné teplo, které tu na Ostrovech snad všem chybělo, ano nemohla jsem soudit, třeba taky tu mohli všichni mít zimu rádi, že? Ale já ne, nenáviděla jsem ji každou minutou víc a víc. Mohla jsem taky konečně odejít i ze severu, že? Ale to bych nemusela být ráda, že sotva chodím. No přiblížila jsem se k horám, možná i vyjímečně k mému štěstí, i když se zdáli dost strmé a téměř neprůchodné jsem našla cestičku, která vedla přímo do jejich útrob. Narazila jsem také i na jednu z malých jeskynních komplexů, kterých se tu asi nacházelo hojně, když jsem dokázala najít jednu prakticky hned.
Vešla jsem dovnitř, byla malá, téměř neprostorná. Ale hlavně prázdná. Ulehla jsem do ní a soustředila jsem se na svůj vnitřní element a vší soustředěností se snažila ohřát vzduch kolem sebe. Pár minut to trvalo, malý výklenek ve zmrzlých skalách se začal zahřívat a moje srst pomalu schnout a mě trochu začínalo být tepleji. Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsem se celá zahřála a byla schopná pokračovat dál a neumrznout v téhle ledové hrobce.
Když jsem vylezla tedy poté ven, pokračovala jsem v té cestičce trochu výše a narazila jsem na jakousi rozhlednu. Postavila jsem se na ní a vydechla z tlamy obláček páry, který se pak rozplynul. Měla jsem pocit, jakobych se měla oblohy a zvládnu to a to jsem rozhodně nebyla tak vysoko kam skoro až identické špice těchto hor sahaly. Ač jsem prostě chtěla odsud odejít daleko pryč a nejlépe už se nikdy zde nevracet, musela jsem uznat, že toto byl úžasný výhled. Když mé oči spočinuli i na vzdálenějších místech spatřila jsem les, nedaleko se třpytila zmrzlá hladina jezera, další hory, ty od kterých jsem před nějakýma pár hodinami pěkně utekla. Samotnou mě udivilo jak daleko jsem dokázala dojít a proč jsem prostě nezůstala v tom lese s tou vlčicí. Mezi stromy bylo možná bezpečnější se ukrýt, ale ne. Já musela poslechnout svůj instinkt, skoro umrznout v ledovém moři a teď si to všechno přemítat nad krásným výhledem, který se mi nyní naskytl. Světlo postupně mizelo za obzorem, značilo to blížící se noc. Vítr tu foukal také dost silný, ale měla jsem pocit, jako bych slyšela píseň. Zněla líbezně, a když jsem zavřela oči, abych se do té melodie víc zaposlouchala dokázala jsem si představit právě tady si se svou rodinou vyříkat vše špatné, co nás od sebe rozdělilo, to proč jsem vlastně s nimi velkou část svého života vůbec nebyla. Dokonce jsem se přistihla, že mi z očí vyletěli slzy. ''Uh?'' Otevřela jsem oči a pak si tlapkou slzy otřela. Smutně jsem se usmála a s tím se rozhodla odejít z těchto hor ještě za chvilkového doprovodu zdejší melodie.

-> Ledové jezero (Přes Ledové pláně)
/Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov! - 513 slov

<- Ledové pláně

Po chvíli do mě bodl mráz ještě něčím podpořený. Chladný vzduch od moře se zdál ještě ostřejším, než jsem to cítila doposud. Jindy bych asi odešla zas jinam, ale v dálce za mrazivou mlhou vycházející z moře jsem zahlédla něco mihotavého, což mou pozornost samozřejmě ulovilo.
A tak jsem prošla o něco blíž k moři a naskytl se mi pohled na ledové kry, které jen tak na moři stáli. Některé byly k sobě blíž, některé byly opravdu dost daleko na to, aby se k tomu dalo projít. Dost mi to něco připomínalo. Portál? Možná, kam asi vedl? Třeba někde do teplých krajů? Stojí to za to zkusit se k němu dostat? Ledové kry rozhodně nebyly něco co se dalo nazývat bezpečnou cestou.
Přesto jeden byl dost blízko na to, abych se rozhodla to vyzkoušet.
Zhluboka jsem se nadechla a s rozběhem jsem se rozhodla na něj zkusit skočit.. Třeba se dokážu dostat k tomu portálu...
Skok na kru ji rozkýval, já měla dost problém aby mi tlapy neuklouzli, udržet rovnováhu a dobrých několik minut mi trvalo se srovnat bez toho, aby hrozil pád do vody. Oklepala jsem a hleděla na tu vodu s hrůzou.
Už mě portál nezajímal, hlavně se dostat zpátky na pevnou půdu!
Skok bez rozběhu byl krátký, předníma tlapkama jsem se sice zachytila o kraj, ale spodní tlapky se mi namočili a jen těžko jsem se vydrápala zpět na horu. Na půl zmrzlá na kost. ''Bože!'' Zaklela jsem a klepající se na z půlky mokrá jsem od moře, ker a portálu utíkala daleko pryč.

-> Dvojčata
/Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry!

<- Mrazivá jeskyně (přes Tundru)

Jeskyni i Tundry jsem také nechala tedy za sebou, nyní ve vzpomínkách na svou rodinu. Přemýšlela jsem nad tím kde jim byl konec, svým způsobem mi už hodnou dobu chyběli, ale za celou dobu jsem si na ně nevzpomněla natolik hluboko, abych zjistila že mi vlastně tolik chyběli. Vzdychla jsem si až mi z tlamy vyletěl obláček páry, který trval podstatně o pár vteřin déle, než se rozplynul.
Ledové pláně se zdáli být celkem nekonečnými, ale neměla jsem ve zvyku se vzdávat. ''A určitě neplánuju zemřít zrovna takhle.'' Zamlaskla jsem nespokojeně a cítila jak se mi mráz dostává na mé pohublé tělo přes mou řídkou a krátkou srst, která mě až tak před mrazem prostě chránit nedokázala.

-> Rozbitý sever

<- Tundra

S těmito myšlenkami se mi podařilo narazit na jeskyni. V ní jsem se na chvíli schovala, rozhodla odpočinout si. V jeskyni se odrážel z ledových stěn můj odraz na všechny strany. Při tom pohledu na sebe jsem si uvědomila i další věci. Třeba to, jak jsem po matce hubená.
Semkla jsem pysky k sobě a vzdychla si. Jak jim vlastně bylo? Jak žili? Chyběla jsem jim vůbec někdy? Naposledy jsem je viděla jako malé vlče. Ještě v Daénské smečce ze které jsem odešla, protože jsem k ní neměla žádný vazby a k tomu jsem chtěla zjistit kdo vlastně jsem. Ano, plno toho jsem zjistila za tu dobu, ale taky si vyvolala, alespoň v tuhle chvíli víc a víc otázek na které jsem odpověď neznala, ale chtěla jsem znát.
Po několika minutách jsem se rozhodla z jeskyně odejít, nebylo tu takové teplo, abych tu chtěla zůstat o něco déle.

-> Ledové pláně

<- Hraniční pohoří

Od hor jsem se dostala k dalším pahorkům. Zmrzlé pláně a výšlapy. Oklepala jsem se nad tím a vzdychla si. Nejspíš na celém širém ostrově nebylo v tuhle chvíli místa kde nemrzlo a tak jsem se prostě musela smířit s tím, že v tuto chvíli jsem neměla na výběr a musela se smířit s tím, že před zimou se mi utéct nepodaří. Proto jsem z běhu dost zpomalila a prostě jen kráčela krajinou. Dost jsem si ji i prohlížela, pokud jsem zrovna místy nemusela přivřít díky mrazivému větru přivřít oči.
Život zde byl prostě takový, prostě jsem musela se smířit s tím, že zima tu byla a každý rok tu bude. Svým způsobem ale taky dost se mi zdála každý rok šílenější.
To mi připomnělo i to, jak dlouho jsem neviděla nikoho z mé rodiny. Dlouho jsem neviděla matku, otce ani své sourozence. Nikoho z nich.

-> Mrazivá jeskyně

<- Slané jezero

Pokračovala jsem do hor stále ve snaze najít bezvětrné místo. Tu se sotva asi bouře přesunula, no stále tu dost foukalo a sněžilo, byl dost problém se orientovat a neztratit se na nějakém převisu, či nespadnout dolů.
Nakonec jsem jen rychle celkem přešla ty hory a snažila se stále tomu co jsem nechala za sebou ponechat... no, za sebou. I když můj prozatímtě chabí orientační smysl mě vedl dál a dál na sever. No, hlavní bylo, že jsem se vzdalovala od sněhové bouře, která zdá se nehodlala jen tak utichnout, ne že bych se v tom tedy vyznala. Jen jsem poslouchala své vnitřní instinkty a prostě utíkala daleko pryč.

-> Tundra

<- Slané jezero

Místo do nějakého bezvětří u hor se mi však podařilo dojít k něčemu co by se mělo jindy tvářit jako nějaký jezero, ale bylo celkem zamrzlé. Oklepala jsem se nadtím. No cítila jsem nad ledem i patrně sůl. Nevím co mě to napadlo, ale rozhodla jsem se z ničeho nic dát tlapku na led, lehce jsem slyšela popraskání, ale nezdálo se, že to bylo něco co by nevydrželo a tak jsem dala druhou a pak jsem měla dost problému udržet balanc. A znovu to zapraskalo, a než jsem se nadála byla jsem tlapkami ve vodě. ''Urgg!'' Vyjekla jsem a rychle z ledové vody tlapky vytáhla ven. ''Bohové, co tě to napadlo Solari!'' Seřvala jsem sama sebe a rychle pelášila od této vody zase o dost dál. Stále tu byl vítr, který sužoval les ze který jsem rychle opustila.

-> Hraniční pohoří
/3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

<- Temný les

I za lesem celkem byl vítr silným a vločky štípali pod srstí. No, rozhodně jsem se nechystala zastavit. Zaslechla jsem ve větru tiché volání. Na moment mě to donutilo se rozhlédnout, ale pak jsem se zarazila. Ten vlk Neteyam mě donutil si dvakrát rozmyslel jestli se chci ke každému kdo volá takhle hrnout. Vidět na živo urvání ocasu, toho mám na zbytek života až-až.
S oklepáním a lhostejností jsem se tedy rozutekla dál na sever. Možná jsem úplně netušila zda je to dobrý nápad, ale to jsem vskutku netušila a prostě jsem jen běžela dál a dál. Nejdřív směrem k horám, snad s nadějí, že tam najdu úkryt kde se mohu bezpečně uschovat.

-> Slané jezero

Poslední čas tu byl nějaký divný, prapodivný ticho. Jen já a ona vlčice. ''Jsem tu nějakou hodnou dávku hodin. Jeden si na to aji zvykne.'' Dodala jsem jako odpověď k ní. Ale takhle divně jsem se po celou dobu vůbec necítila jako právě v tuto chvíli. ''Ty možná. Jindy by mi to nevadilo, ale takový pocit.. Díky, ten si nechej, třeba někdy jindy.'' Mlaskla jsem nespokojeně a se švihnutím ocasu jsem si to hodlal namířit pryč, mimo tento les.
Začal se pomalu zvedat vítr, a něco přicházelo. Můj vnitřní špatný pocit měl zcela špatný domněnky a vskutku jsem tedy práskla do zaječích. Nesnášela jsem zimu, no to co přicházelo, v tom jsem zůstat určitě nechtěla. A to jsem ani nemusela přesně vědět co vlastně přesně přicházelo.
A tak jsem nechala brzy les i vlčici za sebou a snažila se drát sněhem rychle pryč odsud!

-> Nížina hojnosti

Když jsem se vlkovi vytratila z dohledu, cítila jsem jakési uvolnění. ''Takový blb. Jak dokázal přežít až doteď?'' Odplivla jsem si do všudepřítomného sněhu, kterýho tu bylo habaděj. Oklepala jsem se, ''Nesnáším zimu!'' Štěkla jsem a flustrovaně jsem se vydala hlouběji do lesa. Už jen z principu, abych zmizela vlkovi z dohledu, kdyby se rozhodl zase vrátit. Doufala jsem, že už ho nikdy neuvidím.
No hlouběji jsem narazila na dalšího vlka. Vlčici s ohnivým výzorem.
Jen jsem na ní koukala a jestli se na mě podívala, v ten flek jsem uhnula pohledem, aby to vypadalo že tudyma náhodně kráčím. Netvářila se příliš přátelsky, ale nic co bych nedokázala přežít. Teda.. mohla jsem v to asi jenom doufat. Švihla jsem ocasem, podívala se opět na vlčici a zůstala stát od ní dobrý metr. Měla jsem ráda svůj osobní prostor a tak jsem oceňovala osobní prostor i od ostatních. ''Zdravím.''

Vlk byl určitě o dost mladší než já a dost očividně byl taky i dost nevyspělý. Proč já, proboha? Podívala jsem se zoufale někde směrem do korun stromů. A pak znovu na zbytek kořene ocasu vlka. ''Ještě nemáš za co děkovat.'' Řekla jsem na jeho slova a pak se znovu rozhlédla, dlouhodobý pohled na čerstvou ránu mi vůbec nedělal dobře na žaludku.
Nakonec jsem vzdychla a vrátila se k obličeji vlka a hlavou jsem pokynula, že mě má následovat. Ach, jasně, asi bych mu to radějc měla říct..[/i] Povzdechla jsem si pod vousy a věnovala ještě jeden pohled na vlka. ''Pojď za mnou. Bude to sice asi ledový, ale aspoň to omyjeme.'' Řekla jsem a sama se vydala přes les. Neměla jsem ten les ráda, byla v něm přílišný temno. Již se pomalu chystalo svítat a tak jsem doufala, že na volným prostravství to bude chvíli k vydržení, jen abychom omyly ten kousek zbytku.. Já jsem Solari.'' Odpověděla jsem mezitím na jeho představení se jménem.
V první možné chvíli jsem se vlčkovi vytratila z dohledu a zůstala v lese.

Vskutku. Vlkův ocas nyní byl pryč a mě se z toho natáhlo. Ale ten pocit jsem polkla a na moment se podívala jiným směrem, do chvíle než promluvil. Mluvil... sekavě.. Utíkej.. Utíkej Soli. Tohle setkání ti nic dobrýho nepřinese! Řvala má mysl, zatímco jsem měla oči zabodnuté do těch jeho. Zda-li jsem pochopila dobře, absolutně netušil, proč vůbec nezavolal o pomoc. Proč tu stále zůstáváš? Bože! Řvala jsem sama na sebe, mou myslí snad problesklo i pár nadávek, ale stále jsem se nedokázala hnout z místa směrem pryč. Naopak, udělala jsem pár kroků k němu blíž. ''Vydrž. Je třeba ti to trochu vyčistit, ať se ti to nezanítí, či snad hůř.'' Jako bych odignorovala úplně jeho další slova o hladu. No výborně a teď ho budeš mít na krku, vždyť ani normálně neumí mluvit! Zamračila jsem se, když jsem došla k jeho kořenu ocasu, který mu zůstal. ''Mě po tomhle hlad přešel...'' Zamumlala jsem a přemýšlela jak bych mu tu ránu mohla vyčistit.

<- Poušť

Dále z pouště jsem se dostala do Temného lesa, to jsem také překročila hranice toho světa, že v poušti byl stále písek, teď už byl všude sníh. ''Úplně jsem si nevšimla toho, že je zima. Fuj, že já tam nezůstala.'' Zabrblala jsem. Nesnášela jsem zimu a sníh. A už teď jsem se nemohla dočkat léta.
Procházela jsem lesem a dostal se ke mě něčí hlas. Byl celkem písklaví a tak jsem se rozhlédla. Pak to byl najednou zoufalý výkřik nad kterým jsem se už pozastavila. Znělo to... příšerně. Zrychlila jsem tempo a hledala původce toho výkřiku. Brzy ke mě vítr dovál i pach krve, a tak jsem se tím směrem řídila ještě jistěji. Nakonec jsem narazila na odrostlého vlka. A jeho ocas zůstával mimo jeho tělo, nejspíš jsem ho našla dost pozdě a tak už se nedal zachránit. Jen jsem němě sledovala jeho počítání, ocas se mu zaseknul v kořenech zdejších stromů. Musel mít hodně křehké kosti, protože přijít o pár chlupů. to ano. Nakonec jsem se mu ukázala úplně, ''Proč si jenom nezavolal o pomoc mladý?'' Ač mi většinou byly ostatní celkem šumafuk a byla jsem.. jenom já, tak na tuhle situaci mi přišel pohled celkem lítostivý. ''Někdo ti rovnou mohl pomoci...''
/Mě tenhle způsob o useknutí nedává smysl :<

Otevřela jsem své oči a zjistila jsem, že... jsem tam kde jsem naposledy byla. Ztěžka jsem přemýšlela chvíli nad tím co se stalo.. Ale nakonec jsem z hlavy nedostala vůbec nic. Mávla jsem nad tím v duchu tlapkou a pokusila se postavit. To by šlo. Pomyslela jsem si. Cítila jsem se trošku malátně, ale to bylo tím, že jsem tak dlouho spala a nehybně. Nebylo.. léto?'' I když v poušti sice sníh nebyl, bylo rozhodně posledně mnohem větší vedro, než bylo teď. Rozhlédla jsem se kolem. Má společnice zde nebyla a když jsem se snažila začenichat, pachy smečky byly ještě slabší než posledně, snad skoro žádné. Co se stalo?
Postavila jsem se tedy pevně na všechny čtyři a snažila se rozejít nějakým směrem. Nevěděla jsem kam přesně chci zamířit, ale rozhodně vím, že jsem chtěla odsud nyní odejít. A mé plány nejspíš přidat se k týhle pouštní smečce byly ta-tam. Zamručela jsem si samozřejmě.

-> Temný les (Přes Poušť)