Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Někde v těchto horách, v jednom z prázdných jeskyních komplexů prakticky přezimovala jedna mladá vlčí slečna. Netušíc co se během celé zimy odehrálo, se konečně probrala. Byla hubená na kost a oslábla, div že ji to neohrožovalo na životě.
Pomalu se postavila na všechny čtyři a opatrně se protáhla, aby získala pojem, že má cit ve všech částech svého těla. Když se tak stalo a ujistila se, že má tu sílu chodit, porozhlédnout se po okolí, po dlouhé době vyšla z již poměrně vyhřátého komplexu.
K jejímu štěstí ji venku nečekal šok, protože byl večer a tedy si její oči lépe navykli na realitu, která ji čekala. Když se tak rozhlížela, brzy zjistila že jaro už začínalo být brzy v rozkvětu, na kousku na kterém i tráva rostla spatřila pomalu květoucí bílé krásky ohlašující přicházející probouzející se přírodu. Pomalými krůčky k nim došla a přivoněla si. Sněženky ji hned o něco málo zlepšili náladu.
Pak však se pokusila zavětřit. Ještě nějakou chvíli byla dezorientovaná a vlastně potřebovala se ujistit kde se přesně nacházela, aby věděla kudy tudy najít buďto někoho z rodiny, nebo vlastně zjistit co teď zajímavého ji bude čekat. Byla mimo dlouho, to ji bylo jasné, nejspíše přišla o plno zábavy a bylo na čase to napravit! Pro teď však jenom kráčela horami.

Potřebuji ženicha! Hlesl můj vnitřní hlas, když jsem se probudila. Vyskočila jsem na mé slabé nožky. Byly tak slabé, že jsem si troufala říct, že brzy možná i umřu. Je to snad možné? Necítila jsem se zrovna dobře, možná to bylo tím, že můj kožich nebyl připravený na zimu. Cítila jsem bolest v močovém měchýři, ale naopak i rýmu v nose.
Sklouzla jsem pohledem po okolí a hledala něco, čeho bych se mohla chytit. V mé blízkosti ovšem nic nebylo. Nic, kdo by mi mohl pomoci. Bylo mi úzko, že jsem tady sama. Takhle neschopná, takhle... takový terč. Skápla mi po tváři slza smutku. Znova jsem hrábla do prázdna, sebrala jsem veškeré síly a mžouravě se rozhlédla.
Bylo mi smutno sama za sebe, že jsem nikdy nic nedokázala. Co ostatní? Co mí sourozenci, jsou na tom lépe? Věnoval se jim někdo? Rostla jsem jako dříví v lese, nikdo si mě nevšímal. Kdyby mě někdo potkal, možná by si i kopnul. Jediné co jsem měla byl hezký vzhled, hezký kožíšek. Ale... ale prázdná nádoba. Měla bych se na zimu nějak připravit, určitě přijde brzo a já nemám kde bydlet. Lissandra měla pravdu. Mohla jsem počkat do jara, co si teď počnu? Bádala jsem v hlavě. Při tom jsem začala procházet hory.

// Němé údolí

Dobelhala jsem se k dalším horám. Měla jsem v mérku ještěrku, která přede mnou utíkala jako o život. A já jí byla v patách! Byla to pěkná zábava! Protože jsem dělala úplně to samé, co ona. A když jsem jí stoupla na ocas, ejhle, on se urval. Vyděšeně jsem vyskočila do vzduchu. Tak takový manévr opravdu neumím! Uvědomila jsem si, ale ocas byl moc dobrý! I když bych si dala mnohem větší, hlad jsem měla jako vlčice, která nejedla pěkně dlouho.
Došla jsem až do hor, které byly proslulé spíše větší zvěří, ale třeba budu mít štěstí. Najít nějakého hlodavce, to se může najít kdekoliv, nebo ne? A tak jsem se vydala jednou skalnatou stezkou, snažíc se najít svůj cíl. Občas jsem se otáčela do všech směrů, hledajíc nějakou zajímavost. Nakonec jsem zastavila na u jednoho menšího průsmyku. A házela dolů kamínky, pobaveně jsem počítala, kolikrát se dotkne stěny, než dopadne na zem.

// Furijské hory

Vyšla jsem z hor a uviděla jezero. Zvedla jsem hlavu a zastříhala ušima. Jé! Voda a úplně zadarmo! Rozklusala jsem se k ní a radostně při tom zavrtěla ocasem. Bylo na čase se pořádně napít. Hltala jsem vodu, jako bych nepila posledních několik dní. A možná na tom nějaká ta pravda byla.
Zdržovala jsem se u jezera pár minut, pozorovala, jak ryby sebou pleskají o hladinu. Vypadali celkem zábavně. Vyplázla jsem jazyk. Kéž bych je uměla chytit, plavat jsem neuměla. A zkoušet jsem to také nechtěla. To bych mohla dopadnout dost bledě. Byla mi zima i tak, natož abych lezla někam do vody. Možná se mi ani nelíbila představa, že bych se měla namočit. Obešla jsem proto jezero, koutky mi sem tam zacukaly k úsměvu. Ty ryby byly opravdu hodně zábavné. Měla bych si najít nějaké místečko. Napadlo mě. Ale žaludek se i nadále ozýval, měla bych si něco ulovit.

// Severní hory

Jakmile jsem se probudila, Nico byl pryč. Rozhlížela jsem se, ale nebyl tu. Na jednu stranu jsem byla ráda. Byl moc mladý, pro mě naprosto nevhodný! Nic neuměl. Já k sobě potřebuji panečku úplně jiné maso. Zvedla jsem se od země a rozhlédla se. Listí už pomalu padalo, bylo to znát i v horách. Sem tam nějaká ta zeleň tu byla. Blíží se zima, sama jí nepřežiju. Uvědomila jsem si a smutně se při tom ušklíbla.
Pomalu jsem se rozešla vstříc horám. Neuměla jsem nic moc, ale bylo na čase s tím něco udělat. Možná se podívat po nějakém tvorovi, kterého bych mohla sama ulovit? Ale na víc, než na myš si asi netroufnu. Potřebuji nějakýho tatíka. Mlaskla jsem smutně. Nebyla jsem z těch nejschopnějších, nejbystřejších a ani nejchytřejší. Ale byla jsem pro něco stvořena a hodlala jsem svůj osud naplnit, nějak.
Zvedla jsem proto hrdě hlavu a pomalu se vydala pryč od hor. Pokud bych měla najít něco na zub, tady to nenajdu. Pomalu jsem přidala na tempu, abych se odsud co nejdříve dostala. Nějaké myši by mohly být možná na pláni. Kostnaté tělíčko si tak našlo vlastní cestu.

// Němé údolí

Na tom jsem neviděla nic špatného, aby se vždy dotyčného zeptal, odkud je, Aspoň nějak dojde na ten hovor, pak to půjde samo. Nico získá určitě více zkušeností s vlky, než já. O tom jsem nepochybovala, proč taky ne? Byl to vlk, samec... takový mají cestičku vyšlapanou už od malička. "Jo, tak nějak. Aspoň víš, jak začít rozhovor s někým cizím." Pokrčila jsem rameny a zastříhala ušima. Pochválila jsem mu prsa, teda náprsenku. No, zkomolila jsem to. Ale zdálo se, že se k tomu Nico nijak nevrací. Jen nevěřícně kouká, já se v tom rozhodně nehodlala nějak dál angažovat.
Pak Wu ho očividně zaujal. Ale opět to přebíral do úplně jiného směru. Usmívala jsem se, ale přesto jsem se v tom zcela neorientovala. "Možná to tak funguje, pak k němu chodí i vlci, kteří mají představu a on jim vyhoví. Asi podle toho, jakou má náladu." Navrhla jsem. "Ale ty máš pěknou srst, nemusíš mít nepřirozenou," takových vlků bylo. A většina vypadala dost škaredě. Někteří to vážně přeháněly a měnily se v úplně jiná zvířata, než je pro nás přirozené.
Pak najednou vyhrkl moje jméno, div jsem nevyskočila. "Ale prosím tě Nico! Přeslechl si? Je to starý vlk! Už tady vede svůj obchůdek dlouhé roky! Víš kolik mu pod rukama projde vlků?" Zavrtěla jsem hlavou. Rozhodně nepřeměnil můj kožich jen proto, že je to můj partner. Otec mi tvrdil, že teď zapadám do jeho rodu. A možná mi to chtěl Wu jen připomenout. Ale to už jsem vytahovat nechtěla, Nico by to rozebíral do álelujah. Co ale řekl potom, to byla absolutní třešnička na dortu. "Nico! On ti nemůže sehnat ani partnerku, ani vlčata! To musíš udělat ty sám! On kšeftuje jen s magií a magickými předměty, ne s vlky!" Zasmála jsem se a zavrtěla ocasem. "A víš co? Klidně si ho běž najít! Určitě někde bude, budeš mít na to štěstí a třeba ti to všechno vysvětlí." I když je celkem málomluvný. Ale já jsem ho vyháněl ať jde. "Mě čeká ještě hodně práce, a ráda bych se pořádně vyspala. Takže ho utíkej najít, pak mi to můžeš všechno říct." To je dohoda skvělá? Nebo ne? A tak jsem si spokojeně kecla na zadek a přeměřovala si vlka pohledem. Toužila jsem být chvíli sama a doplnit si potřebný spánek, i energii.

Nechala jsem přezdívky tedy být. Bylo to na mě až příliš složité, než abych něco sama vymyslela. Nebyla jsem vůbec originální. Každopádně jsem ráda, že jsme od toho upustili. Nebo že to Nico nadále nijak nerozebíral.
Podívala jsem se na Nica. "Určitě, je tu spousta vlků z jiných světů. Ne všichni se narodili tady, víš?" Snažila jsem se to nějak hezky ututlat. Přece jen nebyli všichni místní. Čas od času se tu objevil někdo nový, někdo zase odešel. "Máš hezký kožíšek, ta hnědá ti dělá takový velký prsa." Řekla jsem směrem k němu. Měla jsem namysli hrudník, ale to slovo mi nějak vypadlo. Ale vypadal jako korba, aspoň takhle. I když nejspíš ještě zmohutní. Jeho otec musí být velkým vlkem, když má tak velkého synátora. "Vlastně nevím proč, udělal to bez mého vědomí. Asi dárek," zamrkala jsem. "Možná se mu takhle líbím víc," zazubila jsem se. Netuším, co se mu tehdy honilo hlavou a proč mi přebarvil kožich. Ale už se stalo a já s ním žila a celkem i ráda. "Wu je takový šedý starší vlk, má u sebe pokaždý takový vozíček, ze kterého si můžeš vybírat." Zamyslela jsem se. Představovala jsem si ho, už jsem ho párkrát potkala.
Magie jsem ho údajně učila já. Vážně? Už jsem si to moc nepamatovala, ale asi to tak bude. A tak jsem jen přikývla. Sama v tom mám ale binec. Zamlaskala jsem. Znala jsem jen klasické elementy, o dalších magií jsem netušila.
Hluboce jsem povzdychla. "Tak nějak, jakmile potkáš tu pravou, prej to poznáš." Řekla jsem. "Rodinu? Jednou si založíš svoji s tou tvou partnerkou. Ale ta tvoje ti zůstane v srdci navždy." Snažila jsem se mu to vysvětlit. Tak jsem to přece měla i já. Má zlatá rodinka.

Dívala jsem se na něj s otevřenou tlamou. Ne, že by byl úplně mimo. Vlastně byl tam, kde by být měl. Snažila jsem se mu to ovšem trochu... zpříjemnit. "Žádná kůstka, ani kulička, ani tukovábuňka nebo co si to říkal. Jsem prostě Solari, jo? Nebo kámoška, jo říkej mi Kámoška." Řekla jsem, to bude úplně nejjednodušší. Vymyslela jsem to úplně ženiálně. "Ty chceš taky přezdívku?" Zeptala jsem se ho a prohlídla si ho. Já moc dobrá na vymýšlení přezdívek nebyla. Ale snažila jsem se získat si trochu Nicovitosti. "Budu ti říkat..." Nechala jsem ho chvíli napínat. " Já nevím." Div jsem se nerozbrečela, já prostě nebyla vůbec chytrá! I Nico byl v tomhle lepší než já.
Vysvětlovala jsem mu o mém otci. Jako by to bylo včera, co mi vyprávěl o svém dávném rodu. A že se s nimi všemi v nebi potkám. Jen jména a detaily mi vypadly. "Daleko za mořem, tam jsou taky země. Ale tam se dostaneš jen obtížně víš? Můžeš u toho i umřít." Vysvětlila jsem mu. To už jsem věděla dávno, že se moři a oceánu mám vyhnout. Tudíž koupat se jen v řekách a jezerech, nikoliv v nějakém šíleném proudu. Zajímal se co je netradiční barva. Možná na tom byl vážně podobně jako já. "No je modrobílý," řekla jsem mu jednoduše. "A pro vlky je přirozená třeba bílá, hnědá, černá,... ne zelená jako tráva, modrá jako obloha, to jsou takový doplňky, které jinde nezískáš." Zhluboka jsem se nadechla, byla to spousta informací a já se v tom začínala ztrácet. Chtělo by to trochu zkrouhnout ten rozhovor. "Wu je vlk, který ti může vybarvit kožíšek. Já se narodila jako černá a teď jsem hnědá, vidíš?" Ukázala jsem na sebe a při tom se otočila. "Ale prodává i různé magie a jiné doplňky." Vysvětlila jsem mu. O magii určitě musel vědět, to mu matka určitě říkala. Nebo otec. To by jen tak nevynechaly, že žijeme v magickém světě. Teda pokud to nezapomněl, ale byla to docela věc, na kterou by se zapomínat nemělo.
Nevěděla jsem kdo jsem. Nico to začal rozebírat, ale já nad tím jen mávla tlapou. To bylo moc složité. A já asi neměla kapacitu na to to rozlišovat. Mé odmítnutí kupodivu přijal dobře. Každopádně.. teď bral za partnerku kohokoliv. "Hele Nico, já o tom taky moc nevím... ale partnerka znamená jakože máš holku. Víš? Jakože tvůj táta má tvoji mámu jakože za partnerku. Na jinou se asi nepodívá. A když jsou spolu, mají spolu vlčata. Nebo tak nějak. Neměl bys považovat za partnerku každou vlčici, spíš je ber jako kamarádky. Dokud ti nějaká neřekne - Jé ty si fakt hezkej, budeme spolu žít? Chápeš?" Zamrkala jsem na něj. Sice jsem to brala trochu s humorem a vlastně v tom nebyla ani špetka dospěláckého slova. Ale tak či onak jsme se to oba učili. A já doufala, že svého prince najdu a třeba i Nico pozná nějakou... s velkou trpělivostí.

Snažila jsem se mu to dost detailně vysvětlit. Jenomže Nico měl rád jídlo a to mi až tolik nedošlo. "Jo! Ta první by šla, ta druhá..." Trochu jsem se zamračila. Ale viděla jsem na něm tu radost v očích, jak mu to docvaklo. Tak jsem ho nechtěla dále trápit. Však i takhle se dají hledat přátelé a kamarádky, nebo ne? Já jsem sama neuměla moc dobře komunikovat. A projevovat se. Možná bych měla být taky takový neadrtálec, jako tady Nico.
Že prý tolik nejí. No, když jsem se podívala na to vypouklé bříško, měl toho rozhodně víc, než já. "Kůstka?" Zamračila jsem se. "Tak bys mi mohl pomoct té kůstky zbavit a pořádně mě nasytit, hm?" Zeptala jsem se ho a zamrkala. Podle všeho mu otec dával nějaké lekce lovu, takže je na tom přece mnohem lépe, než já! Ale uprostřed lovu šel spát, protože byl unavený. To je moula. Vzdychla jsem. Když jsem se rozhodla opustit les, né kvůli někomu takovému! Vnitřně jsem ječela z plna hrdla. "Můj táta pochází ze vznešeného rodu daleko odsud," řekla jsem krátce. "Je úžasný, jmenuje se Taylor... ehm... Taylor nevím jak dál, to mi vypadlo. "Ale je to velký a schopný vlk se zajímavou, netradiční barvou, kterou získal od Wua." Vysvětlila jsem mu. "Stejně výjimečný, jako moje máma." Rodiče jsem měla ráda. Jen sourozenci se rychle rozprchli a já do dnes nevím, jací jsou.
Pak Nico plácl něco, z čeho jsem dostala záchvat kašle. Polkla jsem sliny a neuměla se úplně vrátit zpátky. "Víš Nico... já hledám asi někoho schopnějšího, víš?" Řekla jsem omluvně směrem k němu. Nevím, jestli bych byla schopná nás dva korigovat. Mentálně jsme na tom byli očividně podobně. A světem bychom proplouvali, jako dva lůzři.
Vysvětlila jsem mu, že jsem odešla ze smečky. Čímž hned Nico začal vyzvídat. "Protože nevím kdo jsem, a ve smečce stejně rodina moc nebývala." Pokrčila jsem rameny. Netuším, kde teď vlastně jsou. "Na souhlas jsem se neptala, Liss mi řekla, že mám jít za svým snem. Ale já nemám sen, ten teprve hledám." Prozradila jsem Nicovi. Když mi ale nabídl, že můžu bydlet u něj a seznámit se s jeho rodinou. Vyděšeně jsem po něm střelila pohledem a začala vřískat. "Neodešla jsem ze smečky proto, abych se nastěhovala hned vedle!" Frkla jsem uraženě a při tom vystrčila nafoukaně nos nahoru. "Já se chci přidat do Zlaté smečky, mám tam kamarádku!" Prozradila jsem Nicovi. A mě by určitě vzali všemi deseti, jen se tam musím ještě dostat.

To jako vážně? Jo, drahokamy byly tvrdé a třpytivé. Ale byla to metafora. Jakože jsou krásné. "Hele Nico, ty raději lichotky nikomu nepokládej," řekla jsem celkem načuřeně. "Drahokam je krásný, stejně jako já. Víš? To se tak říká, když jsou věci, které se ti líbí, můžeš je použít jako přezdívku pro někoho jiného. Třeba máš rád čmeláky, protože jsou pichlavý a hnusní a tak pojmenuješ svého nepřítele Čmeláček. Jasný?" Snažila jsem se mu to vysvětlit. A já byla jedinečná, proto jsem byla drahokamem, kterých je.. všude plno, ale to je jedno!
Podívala jsem se na svůj zadek, odkud mi trčela kost. Ihned se Nico prohlížel, měl o podstatně víc svalů a zaoblených míst. "Asi moc jíš," zamračila jsem se. Já jsem jedla jen mršiny, tudíž z toho moc živin nebylo. Ale určitě to ještě stačím někdy dohnat. Snad. Nechtěla jsem vypadat jako kost a kůže, až půjdu žádat o místo ve Zlaté smečce.
Pak jsem vyprskla, div jsem nezačala skákat na místě. "To teda nezachránil, musela jsem to udělat sama. Divím se, že tě to nesežralo, byl jsi hroznej strašpytel." Pamatovala jsem si jen ten ustrašený výraz a sebe, jak jsem letěla v zasněžené pláni kolem jezera. Určitě se choval jako posera. I teď byl takový ňouma, takže se moc daleko neposunul.
Vysvětlovala jsem mu, jak to chodí ve světě vlků. Ale on si dělal starosti o to, kdo se bude starat o něj. "Vlci jsou hlavy rodiny, mají se starat o své partnerky a vlčata. Jasný? Já se teda o tebe starat nebudu!" Vyhrkla jsem ihned a kroutila nesouhlasně hlavou. Stačil mi můj krk, natož mít ještě jedno budižkničemu u sebe. To by mi tak scházelo. Za chvíli by možná vypadal jako já. Žraly bysme brouky a staré smradlavé mršiny. "Smečku? Vlastně teď tam odsud jdu, odešla jsem. Takže ne, neukážu." Posadila jsem se zase zpátky a snažila se uklidnit. A teď jsem tady, úplně sama, hladová a smutná. Kostnatá a hubená. A potřebovala bych koupel! Ale kdo mě vydrbe? A musím najít Zlatou smečku, abych se jim mohla pověsit na krk. Nebo najít bohatého tuláckého vlka, který se o mně postará. Div jsem se nerozbrečela, takhle jsem si to vůbec nepředstavovala! "Tak ty jsem teda neviděla," řekla jsem nakonec. Já neviděla přes rok svoji rodinu, natož rodinu někoho jiného. To byly jeho problémy, ne mé.

Údajně žádnýho vlka dlouho nepotkal. To jde? Tady na ostrovech je přece všude vlků plno. Ale vyhýbat se byla taky asi možnost. Je fakt, že já nějaký ten měsíc taky nikoho nepotkala. Ale nevadilo mi to. Proto jsem možná vypadala jako nějaký bezdomovec. "Jaká pak podložka pod hlavu?! Já budu jednou drahokamem nějakému vlku po boku!" Řekla jsem a vypnula hruď. Sice jsem teď spíše vypadala jako koště, které je zavřené v nějaké údržbové místnosti. Ale jakmile se spravím a mé tělo zase zesílí, udělám bombovou parádu. Kožíšek jsem díky Wuovi měla naprosto kouzelný, ale rozhodně ne, abych někomu dělala podložku, nebo rohožku. Ale naštěstí jsem nebyla tak moc chytrá, abych tušila, že to možná byla urážka.
Já jsem si to špatně pamatovala? Nico nemá vůbec vychování! A neví jak mluvit s dámou! Jako bych já nějaké vychování měla a rozhodně jsem nebyla dáma. "To jsi v té zimě spadnul někde na hlavu? Šel po nás predátor! A ty jsi nás měl zachránit!" Možná jsem to lehce zkreslovala. Možná to byla pravda co říkal, ale teď jsem nemohla cuknout. Vypadala bych jako slaboch. A navíc já si to pamatovala jinak, prostě jsem si to musela pamatovat už jinak.
Podle všeho to duch nebyl. Ukázal na tlapky, které se nenadnášely nad zemí. A mluvil a vypadal celkem živě. Ještě jsem ho pro jistotu poplácala po tvářích a nose, abych si byla jistá. "No dobře, mrtvý asi nejsi." Zamyslela jsem se. Bohužel mě moc nepotěšil, bohatý nebyl protože ani nevěděl, co to slovo znamená. A lovit? O tom věděl stejný prd jako já. I když uměl ulovit aspoň myš, nebo zajíce. Takže na tom byl o něco lépe. "To teda nepomůžu, já nic neumím. Já jsem dáma, o mně se máš starat!" Nafoukla jsem tváře. Jako by to snad nebylo jasné. "Copak chceš, aby se tyhle moje krásné tlapičky někam hnaly za zvěří? Ještě bych si odřela drápky." Nafučeně jsem se podívala na Nica. To snad nemyslí vážně!

Moje rána byla přesná, škoda že jsem jen neměla žádnou sílu. Bylo to jako pohlazení. Ale bílý vlk přede mnou to očividně viděl jinak. Chytl se ihned za svou tvář, jako bych mu vyrazila zuby. Začal nadávat, že on žádný duch není. Ale byl bílý a ve tmě dost svítil, kromě toho byl i opravdu velký! Kdo by si ho z duchem nespletl? "To tak normálně chodíš koukat na spící vlčice?" Zeptala jsem se ho vyděšeně. "Lekla jsem se!" Našpulila jsem tlamu. Já, v mém krásném zničujícím spánku a najednou on? Tohle nebylo nic, na co bych byla připravená. Už kolikrát jsem někde usnula, ale ještě nikdo vedle mě se neobjevil!
Oba jsme se poznali. A najednou jsem ho já nechala na zasněžené pláni. Prašť jako uhoď. "Co prosím!?" Zastříhala jsem ušima. "Já snad špatně slyším! Já jsem myslela, že jsi rytíř, co mi pomůže od té věci co mě honila! A při tom jsi nic neudělal!" Neustále jsem na něj ukazovala prstem. Docela se mi to líbilo, byla to scénka jak z nějakého bollywódského filmu.
Trochu se mi ulevilo, že jsme se tak trochu znali. A tak vedle mě neseděl nějakej úchyl, i když kdo ví. Možná v něco takového vyrostl. Měl radost, že není sám. To jako vážně? Vykulila jsem oči. Já se sice teď taky dlouho toulala sama, ale že bych se radovala z toho, že někoho probudíte a pak si s ním chcete povídat není úplně ideální spojení. "Jsem So-la-ri!" Vyhláskovala jsem mu to, aby si to tentokrát lépe zapamatoval. Nico. Jo někde v hlavě jsem to jméno asi měla. "Duch je mrtvej vlk, co se nadnáší nad zemí a je průhledně bílý." Zamračila jsem se. Ale Nico vypadal celkem dost živě. "Fajn, nejsi sám, jsi bohatý? Umíš lovit?" Zamlaskala jsem spokojeně. Hehe...

Říše snů byla dobrou volbou pro bezdomovce, jako jsem byla já. Nejistě jsem si pochrupovala a rozhodně se necítila komfortně. Ale to jsem se necítila ani v Daéně. Opustila jsem svou smečku, ke které jsem už dlouho neměla vazbu, abych udělala co? Ležela kousek od smečky v horách a přemýšlela o spackaném životě? Co jen teď budu dělat? Neuměla jsem lovit, neuměla jsem se pořádně ani začlenit. Celý život jsem byla někde pryč, žila jako bambus v křoví.
Na chvíli se mi podařilo přece jenom usnout. A když jsem se probudila, někdo tady se mnou byl. Chvíli jsem těkala pohledem sem a tam. Co mám dělat? Mám utéct? Proč tu tak sedí?! Vypadá jak duch! Uvědomila jsem si. Ihned jsem s jednoduchým "ÁÁÁáááá!" výkřikem vyskočila do vzduchu. Jedna noha tam, druhá sem. "Odejdi, duchu!" Vyhrkla jsem na něj. Ve svých vzdušných kreacích se mi podařilo tlapkou zasáhnout nebohou tvář vlka, který mě pozoroval při spaní. Jenomže... neprolétla, jako by se to u ducha očekávalo. Místo toho jsem cítila hebkou tvářičku vlka. A já si uvědomila, že se chovám jako blázen, klasika. "eehhh..." Zaskočeně jsem zůstala stát v srnčím postoji. Hubeňoučké tělo, které obepínalo kosti a ani gram tuku. Zastříhala jsem ušima. A pozorovala ho, chvíli, delší chvíli... "Tebe znám," uvědomila jsem si. "Tys mě tehdy nechal v té noře!" Ukázala jsem na něj prstem. Byl větší, dospěl. A nejspíš byl lépe krmený, než já. Jo to je určitě on! Toho si vzít nemůžu, když už mě jednou nechal na pospas před... před... před něčím. Neměla jsem zrovna nejlepší paměť, ani vědomosti a vlastně ani schopnosti. Věděla jsem jen, že si musím najít někoho, kdo se o mně postará!

// Daén, přes les Alf

Odcházela jsem od Liss celkem spokojená. Poprvé v životě jsem udělala své vlastí rozhodnutí. To, které jsem chtěla udělat úplně sama. Ale jakmile jsem odešla ze smečkového prostředí, ucítila jsem v srdci určitou prázdnotu. A ta se toužila něčím zaplnit. Pomalu jsem procházela kolem stromů a snažila se najít cestu k horám. Chtěla jsem se na chvíli někde utábořit a odpočinout si. Všechno si pořádně promyslet. Možná bych se neměla upínat jen ke Zlatému lesu. Měla bych nechat proudit myšlenky a nechat se vést vlastním srdcem. Možná mě to nakonec dostane někam úplně jinam. Ale kdo by chtěl vlčici, která neumí ani pořádně lovit? Přemýšlela jsem zamračeně. Vždyť takovou by nikdo nikde nechtěl.
Konečně jsem uviděla hory přede mnou. Zamířila jsem tam a snažila se najít nějaký přístřešek, nebo úkryt. Chtěla jsem si na chvíli lehnout a pořádně si odpočinout. Kožich mi už skoro uschnul, ale energii jsem doplnit potřebovala jako sůl. Podařilo se mi najít výčnělek ve skále. Sloužilo to jako střecha a tak jsem si tam lehla, stočila se do klubíčka snažila se aspoň na pár hodin usnout.

// Úkryt

Liss mi vysvětlila, jak je to s mými rodiči. Údajně nikdy nebyli pro smečku přínosem a jen tu zkrátka žili, jako kapitola sama o sobě. To by se mi možná taky líbilo, jen bych potřebovala někoho, kdo se o mně postará. Já sama bych to nedokázala. Proto jsem měla svůj sen najít si bohatého ženicha, který mě bude obsluhovat, jako anglického krále. "To jsem nevěděla," řekla jsem, abych dala najevo, že poslouchám. Přesto to pro mě byla novinka, naše rodina byla možná odjakživa takhle dělaná. A já do ní budu jednou zapadat zcela dokonale. Ale zatím jsem potřebovala najít sama sebe. Možná, že se časem i moje rodina odsud trhne a založíme si někde svůj vlastní klan.
Pak mi Liss pověděla něco, co řekla i vlastnímu synovi. Toho jsem nejspíš neznala, ale za to jsem poznala Niyari. A to byla také moc fajn vlčice. Podle Liss je nutné poznat důkladně svět, rostliny i vlky. Kteří mě udělají šťastnou, ale zároveň i smutnou. Tolikrát za život ještě spadnu na hubu. Ale... ale to nebyla zrovna představa, která by mi byla hodna. Přesto jsem Liss nijak nepřerušovala. Tahle smečka není dělaná pro mě, aspoň podle Liss. A měla opravdu pravdu. Nikdy jsem netoužila se sem vrátit s úsměvem na tváři. Spíše jsem sem chodila z nouze o jídlo, nebo hledat matku, či otce. "Asi to chápu," řekla jsem nakonec. "Půjdu do světa jako tulák, najdu své místo! Možná ve Zlaté smečce." Zamyslela jsem se a našpulila tlamičku. "Nebo najdu toho bohatého vlka a on si mě vezme!" Zazubila jsem se. Tak jednoduché to bylo! Stačilo jít jen tam ven. A ... a... a celý ten proslov Liss vlastně ani nebyl potřebný, protože jsem měla svoji velmi chytrou hlavičku. "Moc děkuji za všechno, určitě se na jaře ukážu." Slíbila jsem. "Teď už musím jít najít samu sebe!" Zavrtěla jsem ocasem, co jsem musela uznat, že mi to vrylo čerstvou krev do žil. Rozloučila jsem se se svou teď už bývalou alfou a rozběhla se vstříc lesu.

// Furijské hory, přes Les Alf