Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Joseline: 7, 4, 2, 1, 0
Hanka: 11, 13, 12, 18, 9
Sedna: 10, 17, 6, 5, 15
Astra: 3, 19, 18, 14, 0
Solveig: 8, 4, 2, 11, 5

V jejich rozsáhlém úkrytu se ukázali snad ze všech možných koutů všichni její sourozenci, ba také jiní příbuzní. Skoro, jako bychom se měli s někým začít loučit. Připravovat se na smrt jednoho z nás, napadlo ji, a na srdéčko dolehla tíha z možného, budoucího pohřbu. Cožpak kdokoliv z nich mohl tušit, co se stane? Otcovy - alfovy?, mluvil víc jako ke smečce, než k potomstvu, které napomáhal stvořit - ústa se začaly rozkládat (Solveig se stále nedívala jeho směrem, třebaže povídal o zjevně důležitých věcech. Poslouchala, ale jak bych se mu mohla dívat do tváře? Vždyť vypadá tak... Je taková...). Nesymbolizovalo to zkázu, nebylo právě tohle to, čemu říkal válka, ve které může umřít spoustu vlků? Co je válka?
Tolika myšlenek, tak málo odvahy otevřít čelisti! Byly pevně semknuté, snad strachem, a Solveig je tak mínila držet během celé prazvláštní eskapády. Nechtěla, aby se rodiče dozvěděli, že koktala, protože tak normální vlci očividně nemluvili. Ale já za to nemůžu!, chtěla si dupnout, jen ji to napadlo, to není moje vina. Není, a nikdy nebyla. Můžou za to moje zuby, a jazyk, a vůbec všechno, co v ústech mám a co jsem si tam nedala sama! Ale jak pravdivé to bylo? Kdyby tehdy třeba lépe poslechla Kafku a neviděla na zbídačeného, zkrvaveného otce, kdyby jí matka nepohrozila tím, že venek znamená smrt (ale já jsem venku ráda. Chodit ven je dobrá věc a nemusím se jí bát, zopakovala si mantru jako motlidbičku před křížovou výpravou), možná by to teď všechno vypadalo hezčeji.
Ale takový život v Alateyské smečce nebyl.
Nebyl takový totiž nikde na světě, a je to něco, co si Solveig bude ještě dlouho vštěpovat do hlavy tak, aby to považovala za samozřejmost. Nesní snad každé vlče, nemá právo si trochu vymýšlet a malovat, dokud je malé a opracovatelné? Těšila se na to, že si s tatínkem promluví, ale nabývala dojmu, že to bude spíš smečkový výlet, než rodinný, a zamrzelo ji to. Ale takhle to asi musí chodit všude.

>> Ledové pláně

Výplaty za Únor
Jméno vlka: Solveig Fiske z Alatey
Počet příspěvků: 2
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce ///
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí: Existovala.
Questy: ///

<< Hraniční pohoří přes avar Alatey

Po cestě se jí povedlo narazit na polozmrzlého obojživelníka, spíš jeho mrtvolku, a někomu tak ukradla očividně nepříliš dobře střeženou svačinu, kterou si musel celou zimu střežit jen pro sebe. Nesla si ji tajně v tlamě, aby ji nikdo z dospělých neodhalil a nezačal mít otázky, na které by s takovou zvířecí společností právě na jazyku opravdu nemohla odpovídat.
Očima se na své cestičce střetla s vlčicí, která měla prazvláštně zafalčovanou tvář - protože se ale obávala, že jí kdysi na srazu věnovala pořádně ošklivý výraz, rychle se jí propletla kolem otvoru úkrytu. Vypadala trochu jako tatínek po- po- a s bušícím srdéčkem na chvíli pro svět zase zmizela.
.
R y c h l o h r a
Solveig se se svou žabkou usídlila hluboko v jeskyni, kde se nemusela nikomu dívat do tváře - tak se jí povedlo udržet její tajemství o osamělé cestě a ztracení za zoubky. Nedlouho poté se však setkala s jakousi vlčicí, Norou, která byla její pověstně ztracená (dnes už ne tak ztracená) sestra. S neurčitou chutí v tlamě si po jejím odchodu dále hrála se svou žabkou.
K o n e c
.
Einar
Asi v tom byla právě nehybná mrtvolka, nebo zimečka, která se k vlčici s huňatým kožíškem pomalými krůčky lísala a ležela u ní tak dlouho, než se Solveig zachtělo nenápadně zachumlat k někomu, kdo jí byl důvěrně známý. Vnímala, že se v úkrytu musí nacházet Kafka (oujé, té by určitě společnost nevadila, ta- ta by-!, ale také takový tatínek a sestra.
A měla opravdu velké štěstí - zrovna totiž vycházel ze svého - jejich? - brlohu.
„Tati!“ vyjekla radostně, jen co ho viděla a už se k němu řítila jako neřízená střela. Od té doby, co ho viděla k smrti zřízeného, ho po okolí příliš neviděla - ale sama jakýsi čas nebyla doma. Jen co k ní však stočil hlavu, nebo ji sama naklonila tak, že viděla na to, okamžitě zabrzdila zadníma tlapkama a uhnula očima. To, to by neměl- to nevypadá- to bych nechtěla- já- já bych měla- měla bych- Měla by zavolat nějakou léčitelku, třeba Astrid! Ale nestará se o to už Nora?
Nevědíce, kam se hnout a co udělat, zůstala Solveig jakýsi kus od Einara, dívajíc se všude, jenom ne na něj - na to.

Z téhle nepravděpodobné dvojky se nakonec velmi rychle vyvrbily dobré kamarádky, které se jedna o druhé mnohému naučily. To však nebylo všecičko - Solveig se zdála vedle šedavé vlčice rozkvést tak, jak se jí dosud nepovedlo, a měla z toho upřímnou radost. Od té ošklivé události s tatínkem... Těšila se, až o některých věcech poví některým svým sourozencům a až zase uvidí své rodiče.
Snad i proto se odvážila zeptat, jestli by mohla jít domů sama, otestovat svou znalost terénu, a bylo jí svoleno. (Ale pokud ji Tiara tajně následovala, těžko by mohla prohlásit, že se zlobí. Hory jsou nebezpečné pro všechny jejich obyvatele!).
...Možná, jenom možná se zrzavé vlčici na chvíli povedlo zabloudit a sejít z cesty, což v ní přirozeně vyvolalo pořádný strach. Co kdyby se už nikdy nevrátila domů, co by na to říkali doma? Ale na to nesmím myslet, jenom na to ne! Vždyť- vždyť mě se nic nestane, co by se mi mělo dít? A kdyby stalo, bude tu někdo, kdo by mi pomohl. Tatínek- tatínek už je vyléčený, a maminka, ta už si určitě také odpočinula. Chodit ven je dobrá věc. Chodit ven, to je dobrá věc a nemusím se jí bát. Žeby nová mantra? Až by si ji třeba jednou našli, určitě by dostala tak nevídaný výprask, až by její křik slyšela celá obora - ba celý svět! Chodit ven je dobrá věc, a já se jí nemusím bát. Chodit ven- Nervózní ze svého nepovedeného kousku, nechala se vést čumákem - a čumák dobře posloužil.

>> Úkryt Alateyské smečky přes avar Alatey

<< Úkryt Alatey (přes Avar Alatey)

Svět mimo smečkový úkryt byl nekonečný, připomínaje žirafí krk, který nebyl s to zastavit svou velikost. A to všechno tu celou dobu bylo! Nekonečná, všebarevná plocha, jejíž barvivost a sytost byla lepší, než všechno, co ve svém životě kdy viděla, naprosto uhranula její pozornost a zrzavá vlčice se na chvíli v tom všem ztratila tak, že za Tiarou nepatrně zaostala. Týjo, tak to je naprosto empesní! S komicky hlubokým nádechem vtáhla do plic tolik vzduchu, kolik se tam vlezlo (křeček jeden nenažraný!), a ještě moment otálela, než se rychle vydala zpátky k boku šedavé společnice.
Oranžové očka, které se zajiskřily zlatavou, veselou jiskrou, vlčici se sovím obličejem téměř vypadly z důlku. Kamarádky? „No ovšem!“ vyhrkla. Samovolně se jí u toho rozkmital ocásek, za kterým se v prchavé chvíli se zamračením podívala (no ne? Tak i tohle asi umí!), ale brzičko své snažení zklidnit radost ukončila. Tepala celým jejím tělem a tak krásně brněla a příjemně hřála v místech, o kterých Solveig dosud ani nevěděla - jako tekuté zlato! „Kafka je určitě moje kamarádka, trochu jsme si popovídaly. A moc bych se chtěla kamarádit s Vločkou, ta vypadá hrozně mile,“ poslušně odpověděla. Jaké jiné jména by jí mohla prozradit? Pátrala ve své hlavě, jenomže marně. Ale moji sourozenci, s těmi se hodně bavím! To z nich dělá mé kamarády, né? „Dost si rozumíme s Arnem,“ řekla nahlas, co u toho přemýšlela, „můj brácha, ten je takový tichý. Ale s ta-takovou Rannei vůbec,“ a hned nato vyplázla jazyk. To má ségra za to!
To, že se Tiara snažila vyhýbat jakémukoliv nebezpečí, Solveig úplně přeletělo přes hlavu. Se zájmem pozorovala padající vločky a zkoumala otisky, co zanechávaly její vlastní tlapky v kupkách sněhu - nebýt vlčice, asi by do jedné z nich hlava-nehlava skočila. „A chodíš tam občas na návštěvy?“ optala se zvědavě. Zmínila se, že jí chybí a že by je ráda zase někdy viděla - tak proč se tam nevydat třebas hned?
Zavrtěla hlavou. „Vůbec!“ znělo to víc zoufale, protivně, nebo rezignovaně? Aťsi se Tiárka rozhodla pro jakýkoliv výklad, Solveig brzičko pokračovala: „O nějakých jsem slyšela - Vločka je pečovatelka, a Kafka taky, že? -, ale moc jsem nad tím ještě nepřemýšlela.“

Nenarodila se do smečky? No, když nad tím teď tak přemýšlela, dávalo to smysl - ne každý měl to štěstí, aby se mu podařilo přidat se do smečky právě tímhle způsobem. A co na tom vůbec záleželo, když to z ní člena nedělalo o nic míň? Pravda, svatá pravda! „Ale kamarády tu máš, viď?“ vydralo se jí z úst se vší zvědavostí, kterou v sobě posbírala - to by ještě bylo, aby tu byla úplně sama! „A- a kdyby ne, no- tak bych tvojí kamarádkou mohla být klidně já! Kdybys- kdybys chtěla, teda,“ potulně se usmála, „a měla místo.“ Nějaké omezení přece také existovat muselo! ...Nebo to fungovalo tak, jako s počtem sourozenců? Bezedná díra?
Ocásek jí div neuletěl, jak se radostně rozvrtěl! „Budu moc ráda!“ zamávala na srozuměnou ocáskem - vždyť byla šťastná, že se vůbec někam dostane! Hory musely být zrádné, ale cožpak to jde, aby se obyvatel hor nikdy nevydal brázdit po jejich hřebenech? Pevně věřila, že se jí s šedou vlčicí nic nestane. „Žiješ v horách už dlouho? S tak šedavým kožíškem se tu musíš umět dobře skrývat,“ zadumala nahlas, načež se ve své myšlence zasekla a už-už se mračila: „i když...“ Co takový sníh? Nebo horské, zelenkavé kopečky? Viděla je jenom z dálky, ale na ty tak moc sněhu nepadalo!

>> Hraniční pohoří (přes Avar Alatey)

Solveig na moment zůstala na svou společnici zírat s nejistou grimasou, oči vyvalené. Dvě starší sestry? Dvě? Jak se to mohlo stát? Moc dobře si pamatovala na jméno Taiclary a také její kožíšek - že by však někde viděla nějaký jí podobný, to rozhodně ne! „Já mám sestry tři,“ asi?, „a bratry také tři.“ Nedejbože počítala špatně a na někoho zapomněla? Ale ne, v tak prazvláštním vrhu jeden nemohl zapomínat na žádného z jeho členů. Snad. „A ty tu jaké- nějakého sourozence máš, Tiaro? Asi jsem ještě nepotkala nikoho tak hezky šedavého, jako- jako jsi ty!“
Její milá společnice byla jejich tématem nadšená, což se pomalu přesouvalo také na Solveig - už si představovala, co všechno by na sobě mohla mít, ale... Moc kreativity tedy nenabyla, a tak se ve svém vědomí malovala takové hezké věci, které jí Tiara navrhovala. „Čelenka by byla moc pěkná,“ uznala s nepatrným úsměvem, „ale- ale nevím, jestli bych ji mohla získat. Já jsem ještě nikdy nebyla dál, než v horách,“ uznala se zahanbením. Brzy nato po vlčici ale hodila nenápadné, zvědavé oči, jak jí v hlavě svitla žárovička: „Myslíš- nechtěla bys- nechtěla by ses se mnou projít tam ven? Do světa?“ Samotné se jí rozhodně nechtělo, né potom, co jí o venku napovídala maminka a v jakém stavu se vrátil do úkrytu tatínek - ale bylo to tam tak špatné, jak se zdálo?
Těžko by to mohla ohodnotit, když to nepoznala na vlastní kůži!
Srdéčko jí zvesela zaplesalo, jak její kožíšek Tiara opakovaně vyzdvihovala. Upřímně si myslela, že je stejná, jako takový Sindri, nebo Einar - slyšet to ale takhle od někoho jiného bylo moc pěkné! Výjimečná. Tak taková bych opravdu chtěla být. „Děkuju mockrát,“ po pyscích se jí rozjel takový úsměv, co až bolel. Moc to pro ni znamenalo!

Nebyla ani první, a ani poslední, kdo měl v jejich vrhu zmatek - vždyť se sama občas přistihla, že se nemůže pořádně dopočítat k tomu, kolik má nakonec těch sourozenců. Třeba dnes: „Máme je-ještě víc sourozenců, než víš,“ svěřila se krásně šedavé vlčici tlumenějším hlasem, jakoby to mělo být jakési převeliké tajemství. Ale zapomínala snad na skutečnost, že Taiclara je jejich jedinou další sestrou?
Souhlasně jí pokývla hlavou, sec jí její odpověď brzičko zaskočila: „Zjevilo?“ bádala zmateně, neschopna si takovou situaci vůbec představit. Bohové, to jsou nějací vlci, co tyhle věci vyrábějí? Co musila všechno Tiara provést pro to, aby se tam takhle... objevily? Logické - nějaké grandiózní gesto pro tyhle bohy, protože ve smečce nebyl snad nikdo, kdo je také měl! „To muselo být obrovské něco!“ zahlásila s grimasou úžasu, „musela jsi pro ně ně-něco ulovit? Nebo se s-s někým poprala?“ To ona se sourozenci šarvátkovala vždycky, když k tomu byla příležitost, a nic z toho!
Zadumaně se podívala po svém vlastním těle, jakoby se tam právě tyhle předměty měly hned teď objevit. Plášť, ten si ani nedovedla představit - o ten by se hned se sourozenci poprala, třeba s takovým Espenem. Ale náramek na tlapce, jak se tam houpe a občas hezky zacinká...! Slastná to melodie pro její uši! „Já bych chtěla všechno, co jde. A-abych taky něco udělala pro ty bohy,“ posteskla si nakonec, „a vypadalo to, že něco umím. Abych byla tak krásná, jako jsi ty!“ No nebyla to pravda? Solveig nepochybovala o tom, že mít ve smečce nějakou soutěž krásy, Tiara vyhraje s naprostým předstihem. A když navrch očividně splnila nějakou těžkou zkoušku od bohů, aby dostala tuhle výslužku, dělalo to z ní také určitě jednu z těch nejsilnějších dam celé Alatey! „To bych pak třeba nevypadala tak stejně, jako bráchové.“

Solveig se za pomoci jejich albínské pečovatelky dostala do řádného objetí, až se jí z hrdla vydral dech, o jehož zadržení dosud netušila. Jak dobře jí tady a teď bylo, óch, kéž by mohla v náruči malé vlčice zůstat celičkou věčnost a schovat se k ní před světem - mysl však dále utíkala ke chvíli, kdy viděla zřízeného otce a tyhle nemilé záblesky nedaly jejímu srdéčku pokoj. Stahovalo se, naříkalo a rylo, jak si umínilo a jak cítilo. Ještě, že to nevidí maminka!
Kafce se eventuálně povedlo mladou slečnu dostat až k jednomu z pelíšků, který ještě řádně oprášila a trochu poupravila, aby se zrzavé slečně leželo jako v bavlnce. Zjevně měla k večeru jiné plány, snad se vydat za Mušlí a probrat s ní příchod jejich alfy - pohled Solveig ji snad dokázal přesvědčit o tom, aby zůstala. A že albínka zůstala tak dlouho, jak mohla: ještě z rána po probuzení Solveig cítila její milé teplo, kolébána jeho pohlazením.
Čas se vyšvihnout na tlapky, začít žít - bude tatínek doma? Bude doma maminka? Chtěla cítit radost, ale... V hrdle se jí zasekla slova, kterým nemohla vládnout a při pohledu na své rodiče, bok po boku, odvrátila oči k jednomu z tmavých rohů.
Sovíma zraky nejistě pohlédla na šedavou vlčici s nádhernými krystalky na čele, s níž se znala právě díky tomu, že ji odváděla kamsi do útrob úkrytu - na místo, kde Solveig nemohlo nic ublížit. Pokud znamenala bezpečí tehdy, nepochybně ho bude znamenat i teď... Že? „Ty- ty jsi Tiara, viď?“ vyřkla nejistým, kterak smělým hlasem. „Říkala jsem si, totiž- vypadáš trochu sama, a já- já jsem taky sama, a-“ zkoušela ze sebe pořádně dostat, ale očividně konverzačně tápala ve smalltalku. Ach, ta bída, to úskalí každé začínající konverzace! A hned nato jí oči padly zpátky na zmodralé krystalky, a zrzka už-už hlavou pokyvovala právě k nim: „Jak jsi je objevila?“

Kolik toho z něj ještě vyteče? A všechno to peří, to mu bude chybět - musím to jít posbírat a pak mu to do křídel zase vlepím. Aby mohl létat, hned, jak se- jak ho- A pak bude zase v pořádku, a v úkrytu nebude taková zima. Už mi nikdy nebude zima. Hrůza, co se vepsala do celičké její grimasy, vypadala až komicky: její soví, vytřeštěné oči hledící bez mrknutí, pysky semknuté tyransky k sobě, aby z nich nevyšla ani hláska-!
„Ale-ale táta je-“ vyhrkla ze sebe v předem prohraném protestu, ačkoliv Kafku na slovo následovala a jediným posunkem těla nenaznačila, že by tam chtěla zůstávat o sekundu déle, než albínská vlčice. Poslouchání dospělých jí vždycky šlo, protože z toho nikdy neměla žádné problémy: navíc se mohla vyhnout tak otřesným situacím, jakou právě tahle byla.
Nevnímala, kam přesně byla vedená - jen prchavě si povšimla, že má tlapky umazané krví ze zvěře, kterou ještě před chvílí pokusy trhala a žvýkala mezi zoubky. Vypadala přesně tak, jako právě ta Einarova. „Já bych-“ zkusila, kuňkajíc si pod čumák, „já bych-“ Chtěla toho v téhle situaci tolika říct, ale přes knedlík v krku neproudilo nic.
Stina říkala, že když vyjdou v tomhle počasí ven, určitě umřou - znamenalo to, že teď táta umře, protože šel ven? Že ho pohřbí stejnětak, jako pohřbili tu hnědou vlčici? Solveig spolkla, aby zahnala sucho, co se jí hromadilo v ústech: jenže marně. Z Kafky, vedle které kráčela, sálalo teplo - to překrásné, zlatavé teplo, které už tolikrát pocítila od rodičů! -, a tak se zaváháním v kroku nešikovně zabořila čumáček do srsti pečovatelky, aby ji zastavila a vtáhla do objetí.

Nevěděla, jestli se za ní sestra opravdu vydala a i kdyby ne, nakonec se asi necítila na to se s ní vícero vybavovat. Měla hlad, a ten pro ni byl v tuhle chvíli mnohem přednější, než rozpustilá sestra - Rannei sama nakonec byla prazvláštní, čímsi až nepříjemná společnost, s níž by jí nepochybně po chvíli okusování nějaké kůstky přešla veškerá chuť. "Tys byla s rodičema tam, nojó, Solveig, oblíbenec maminky a tatínka..." No tak se taky začni snažit, aby si tě všímali! Asi prostě nejsi dost zajímavá, tak s tím něco sama dělej a nesváděj to všechno na mě!, prskala si v myšlenkách, nemaje dost toho rýt do vlčice alespoň v hlavě, když už se to neslušilo nahlas, copak já můžu za to, že vypadáš jako každý druhý a ta tvoje osobnost je smradlavější, než týden starý úlovek? Sebevíc tvrdila, že černavou vlčici už nebude řešit a upustí od ní i v myšlenkách, bylo očividné, že se jí to nedařilo.
Jak si to došla ke smečkové spižírně, našla si dostatečně malý kus, jehož absence by si jistě nikdo pořádně nevšimnul, a začala se zasycovat. Byla ráda, že si nakonec ty ušáky nemuseli lovit sami: neměla pražádnou kapku chutě se před celou smečkou předvádět jako nějaký trapný tajtrlík bez špetky sebeúcty. A jak nad tím vším přemýšlela, nabylo jí smutno - pysky se stáhly k zemi a oči se přivíraly zkroucením v grimase, která vyzařovala útrapy.
Jen mohutný hlas Einara - ten ji dovedl pořádně probudit a ona se ze skrýše na jídlo ihned pádivým krokem vydala ven, aby zjistila průběh situace. S hrůzou v očích zůstala zírat na mokrého, rezavého vlka, který byl přece nezranitelný, neporazitelný.

Říjen
Jméno vlka: Solveig Fiske z Alatey
Počet postů: 6
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: /// Nechť volí rodičové, až na to přijde čas
Aktivita pro smečku: Zúčastnila se srazu
Krátké shrnutí: Zúčastnila se srazu, po kterém se držela v úkrytu. Následně na krátkou chvíli vycestovala s maminkou ven a pak se zase v úkrytu přidala ke svojí sestře, která vůči ní projevuje typické antipatie.
Smečková minihra: ///

Zvědavě pozorovala, co na společnou akci navrhne Rannei. Upřímně byla ráda, že měla sestru zase na očích - přestože to tak neuměla příliš kulantně vyjadřovat, byla vděčná za to, že mezi sourozenci nebyla jedinou holkou. To by pak se mnou zle také vypadalo, kdybych byla jediná! Takhle si alespoň můžeme pomoct, když jeden z nich bude vyvádět až-až. ...Ačkoliv jejich síla nebyla pranic spojená - vlastně vůbec, natož pak schopna postavit se trojici bratrů.
„Mám h-hrozný hlad,“ pronesla tak jednoduše, jak to i cítila - vždyť na tom nebylo, co vysvětlovat! - a už jen krčila rameny, sama nevědíc, co by mohly s vším tím deštěm provést.
A pak se na ni Rannei, jako vždycky, nesmyslně naštvala.
Zdálo se, že si v životě bude rozumět jenom se svým zrzavým bratrem a jejich šedou myškou, Arnem - možná, že černobílé kožíšky s červenýma očima už přirozeně, od přírody, chovaly nevyrovnané, ukňourané povahy, co jednou vyrostou do podob budižkničemů (samozřejmě s výjimkou její maminky, probůh! ...Ale nebylo to tím, že žila v blízkosti právě zrzavého Einara? Pak by i její kožíšek mohl mít na dva nepříliš povedené sourozence nějaký pozitivní vliv. Jenom vedle nich vydržet - hlavně vedle Espena, pomyslila si s jistým opovržením, to je problém přímo kolosální. Nadvlčí úkol!). „Tak- tak-“ drcala ze sebe poté, co maminka odešla s poněkud traumatickými slovy (určitě to myslela jenom teď, co prší, ale co když...?) „tak,“ vykoktala ze sebe nakonec, „já jdu. Když ty nechceš-š, běž se kamarádit s- s Es- Espenem.“ Stejně jste si z oka vypadli! Oba úplně stejní!
A tak se Solveig vydala k zásobárně, aby si tam pro sebe uzurpnula kus masa. Vydala se za ní Rannei?

<< Avar Alatey

Do úkrytu se i přes své nepříliš zářivé očekávání dostala jako první, z čehož naprosto přirozeně po tváři vykouzila rozzářený úsměv. Samozřejmě, že byla první - byla totiž také jednou z nejšikovnějších, co tenhle svět viděl! Protože však nechtěla, aby její bratr zase jančil a jiskřil, urychleně tenhle projev vítězství smetla z tváře.
V očích jí však plamének triumfu plápolat nepřestal.
S oddanou soustředěností, kterou již měla natrénovanou, rezavá vlčice bez duše jako kdysi na úpatí s pomocí své maminky došla kýžené suché srsti (Já už do toho deště zase nechci, to bych se radši rozpustila na místě!) a už-už zkoumala, co se v úkrytu vlastně děje - a že toho moc věru nebylo. „Mami, jdu za Rannei,“ nahlásila ihned, co si černavého sourozence číslo dva povšimla - kde vězí Sindri? -, „vypadá docela sama.“ Musela do úkrytu vejít jen chvíli před nimi, neboť se Solveig nezdálo, že by se sama cítila. Vždyť se dozajista ani neměla příležitost pořádně rozkoukat - a toho ona musí využít čistě ve svůj prospěch!
Se zvědavým výrazem, zda se od své jediné sestry něco nedozví, došla až k ní. Chudák byla pořádně smáčená! „Rannei, nechceš se- se- se vysušit? Můžu ti s tím pomoct,“ navrhla prvé, neboť rozhodně nebyla Espen a přestože vůči ní pociťovala jisté nevysvětlitelné antipatie rivalů, stále byla z vrhu nejstarší, „nebo ti ukázat, jak na to.“ Zlobila by se, kdybych zmínila učení od maminky? Ojéje, to by se zas úplně zbytečně čertila. Radši ani muk! Její pozornost ale získalo především divné, takřka zaječí pískání kdesi z útrob jeskyně, sebevíc se ji snažila udržovat na vlčici v její blízkost - a v tu ránu pocítila nepříjemné šimrání v žaludku. „A, kdybys chtěla- no, přemýšlela jsem, že- že se půjdu najíst, a-“ co to bylo, že tak trapně koktala?!