Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Co to s ní mladší sestra vůbec měla? Ona tu byla první, tak tu taky zůstane! „Jakou pozornost?“ zavrtěla nad slovy své sestry hlavou - ať si je klidně otcem příště zvednuta a odnesená bůhvíkam ona, vždyť se o to Solveig neprosila! -, „moc to dramatizuješ, a-“ slova se jí sekla v hrdle - pachy v avaru se takřka zestonásobily a ve vlčeti na moment hrkl strach, jako nikdy předtím.
„Do-dobrý den?“ řka na všechny, kdo jí slyšeli (či chtěli). Na území se začalo pohybovat mnohem víc vlků, než kolik za celičký svůj život viděla - až moc vlků. Kde byly časy, kdy mohla trávit veškeré své dny výhradně ve společnosti svých sourozenců, kteří vypadali alespoň ždibec jako ona, nebo právě matka? Vyjma jakési údajné Jainy jí nepřišlo, že by se její rodině kdokoliv podobal. Začal v ní hloubat, takřka bzučet ohavný neklid, který s každičkou novou tváří nabýval na hlasitosti, až každé slovo každého vlka v hlavě Solveig pištěly jako neodbytní komáři. Kampak bych se mohla schovat? Úkosem se snažila vyhledat Arneho tvář, zda-li by právě v jeho blízkosti nezbylo ždibce místa, do nějž by se mohla schoulit.
Jestlipak se po Solveig někdo podíval, dost možná to vycítila a pohlédla na ně dosti zmateným, zkoumavým výrazem, nemaje převelikých aspirací je všechny naráz poznati. „Rannei,“ šeptla po zdlouhavé odmlce na svou sestru, snažíc se, aby v hlase neprojevila převeliký stud nad tím šíleným počtem očí, „kdo myslíš, že pro nás Jaina je?“ Výraz jako teta žel dosud nepoznala. A co teprve taková Taiclara, která voněla stejně, jako otec?

Očekávat Einar mohl, co chtěl - Solveig mu těžko mohla číst myšlenky! Přesto se zdálo, že se vlče jako oněměle přikyvovat a nedělat cavyky. Ba se párkrát i ozvala s odpovědí! „Zdravím,“ zopakovala po dvojici, „já jsem Solveig. A byla,“ pokývla vlkovi, Mercerovi, který se jí na cosi optal - její věty však byly krátké, strohé a naznačujíc, že to dnes zjevně nebude jinak. Kdyby tak ještě před chvílí nejiskřila zlobou nad svou sestrou, možná by si tuhle konverzaci i byla užívala!
Trochu se jí nelíbilo, že mluvili o ní a hned před ní, aniž by se jí zeptali, jestli jí něco nechybí - dlouho nad tím však hloubat nemohla, neboť už byla otcem vyháněna zase pryč. Konečně!... Anebo ne?
Když nad tím teď mohla přemýšlet s kapkou odstupu od směsice těch výstražných světýlek, co jí před chvílí blikaly v hlavě, vlastně se jí dvakrát tak od zvláštního páru před ní nechtělo - zdáli se být mnohem lepší společností, než kterou dosud představovala Rannei. Naposledy po nich loupla pohledem - snad se jí na pyscích směrem Mercera a Sierry mihl i jakýsi malý, stydlivý úsměv -, doufaje, že by ji třeba poprosili o její společnost na delší trénování na vlastní vlčata, ale nic takového se zjevně nekonalo.
S nově naučeným slovíčkem se podívala po Yarovi, jen co došla zpátky k mamince: „Zdravím,“ a s pohledem na Stinu ještě dodala, „tak už mám prý být zpátky.“ Asi. Ještě ze sebe neoklepala všecko to překvapení, všechno to zmatení-!
Už-už si to ale namířila zpátky na své místečko - své, nikoliv Rannei - v plánu sestru vyhnat.

Pozorovala Rannei, jejíž tlama už-už očividně chtěla říct něco na svou vlastní obhajobu (a přirozeně něco, co by rezavou vlčici pořádně dopálilo), když v tu ránu se do jejich dosud nudné idylky přimíchal otec. „Huh-?“ Půjčit si-?!?!! Ani nestihla pořádně zareagovat, že si jako vítěznou trofej odnášel právě ji a hned nato byla položena zase na zem. Pokud tohle znamenalo mít na sobě pozornost tatínka, nebyla si tak úplně jistá, jestli ji ještě v životě bude chtít.
„Uh-?“ ...Jak zněla to stará dobrá věta, která naznačovala, že si něco přát ne vždycky dopadne tak, jak si jeden vysní? Solveig se dostalo kýženého klidu od sourozenců jenom tak, že byl vyměněn za společnost cizí, nelibou. Všechny své původní myšlenky vydala všanc osudu - někdo si je vezměte, ale hlavně ji vraťte zpátky k její rodině, pryč od očividně zbytku jejich smečky!
Se zmateným výrazem šlehnutým po Mercerovi a Sieře dle postrčení udělala pár váhavých kroků kupředu, ačkoliv se zastavila na půli cesty - více se k nim přiblížit nechtěla, ať už by po ní Einar chtěl víc. Ale co vůbec chtěla ona? Když se nad tím teď tak zamyslela-!

Už-už si našla svoji vlastní zábavu, kdyby se k ní přirozeně nepřidala černavá sestra. Najednou jí pozornost maminky byla špatná, najednou potřebovala právě ji, aby jí zase naservírovala nějakou hru! Kéž by tak šla za Espenem, který by jí dozajista umlčel. „Ano, protože chci být sama,“ pokrčila rameny, protože to pro ni byla dosti hotová věc - chce být sama, tak sama bude, stůj co stůj! Co by jí měla Rannei co rozkazovat, kdy se bude s ostatními bavit? „Taky bys to někdy měla zkusit.“ Ó, za tohle by dostala za uši, kdyby to slyšela maminka!
Solveig se pro jistotu na postarší vlčici ohlédla, snad jí také hodila jakýsi prosebný výraz. Ta by věděla, co by měla zrzavá vlčice udělat. Ale co naplat: zdálo se, že se zabředla do konverzace s jakýmsi neznámým vlkem. Huh? Zamžourala na ně, chtěje vědět, zda-li to není třeba otec - ale ten měl od tohoto bělouše dost daleko na to, aby to z té (krátké, ale jí zdánlivě velké!) dálky bylo poznat. Nějaký příbuzný? Další rodina? No potěš koštětem - Solveig v tuhle chvíli měla všech pomalu ale jistě dost.

>> Úkryt smečky

Počínání Rannei rezavou vlčici na moment rozhořčilo, než-li jí došlo, že stejně chtěla být nablízku Arnemu, kdyby náhodou zase promluvil, a co je jí vlastně po tom, že se maminka na ždibec sekundy zadívá na její tmavší sestru, než přímo ji. Tak ať si žije na výslunní měsíce - pozornost tatínka si ale uzurpne ona, stůj co stůj!
Zjištění, že jsou vlastně úplně obyčejnými členy i přes svou očividnou pokrevní příbuznost k Einarovi, alfě (a tvořili spolu rodinu, velkou důležitost, jak neustále naznačovala jejich opatrovatelka), bylo docela mrzuté a vyvolalo v ní mnohem více otázek. Pokud rodina znamenala všechno, neměla se přec také odrazit na tom, do jakého postavení se vlk narodil? Neměli rodiče své potomky podržet tak, aby už při svém narození měli honosnější postavení, než tací, co se ledva přidají do smečky? Záhada!
Venek jí nevzal dech až tak, jak si prvé usmyslila, že to bude. Škoda, velká škoda! Solveig se i tak jala vzít jejich drobný rozchod jako vhodnou příležitost k tomu se konečně někam vydat osamotě. Dbala na to, aby vlčici zůstávala v zorném poli a tu a tam se po ní otočila (pokud vidím já ji, vidí ona mě), ujišťujíc se - jinak se ale po svých vydala zkoumat trsy trávy a hezké kamínky, co se ve sluníčku třpytily na míle daleko. A když už byla řeč o sluníčku - to bylo panečku přívětivé, líbivé! Jak ráda by se rozvalila po zemi a jen se nechala nabíjet sluneční energií!

Zkoumavý pohled mu samozřejmě opětovala - vlci, kteří je dosud neznali, by určitě kroutili hlavami a říkali si, že se viděli úplně poprvé. A byli by vlastně daleko od pravdy? To už je na hlubší uvážení, na které žel Solveig v tuhle chvíli nemá věk!
Zvědavě našpicovala uši a po celou dobu se držena na blízku Arneho, jehož otázky jí přišly navýsost důležité. Tohle byl teprve mladý intelektuál, z tohoto by si jednou měla udělat nejbližšího spojence! „Je,“ přitakala mu dřív, než mu stihla odpovědět Stina, „jinak by nebyl alfa.“
„Takže my jsme taky vysoko?“ zkusila vydedukovat, ačkoliv jí všecka ta hierarchie pořádně zamotala hlavou. Znamenalo by to, že je musí ostatní členové smečky poslouchat? A vypadali ostatní členové jako oni, když smečka měla být taková druhá rodina? Nedokázala si představit mít třeba třikrát tak hrozného sourozence, jakým byl Espen - jeho hry uměly být kruté a slovo ne očividně málokdy poslechl, což samo-sebou vlky okolo něj poměrně brzičko omrzelo. „A ty jsi taky alfa?“ zvídala dál. Co to vůbec obnášelo, být alfa? Být nejvyšší ve smečce? Mělo to co dočinění s tím, jak se i ona teď pnula nad všemi svými sourozenci, pozorovala je z výšin? Pak by i ona jistě mohla být alfa!

>> Avar

Dotyk sestry nebyl malé vlčici kterak příjemný, a tak se ji od sebe nenápadně snažila odstrčit - dokonce i přišla o divadýlko, které se odehrálo mezi jejím bratrem a matkou! Ach, kéž by se tak dal vrátit čas a ona se na tu podívanou mohla pořádně podívat. Vysvobození (Rannei vlastně vězení) nakonec provedl samotný Espen, jakoby neměl uši a neuměl poslouchat, co mu matka před chvílí říkala. Co naplat - některé vlčata holt asi jako malé tvrdě upadly a těžko se teď učí novým kouskům!
S nakrčeným čumáčkem pozorovala, jak se válí po zemi - dneska na takové hrátky žel neměla vůbec žádnou náladu, ba ani energii - a už-už se podívala zpátky na černobílou vlčici, zda-li nějak zakročí.
Usmyslila si, že už toho dnes řekla dost a její sourozenci si vlastně odbyli prosbičky a opravy za ni, a tak na tom nemusila mít žádný podíl. Namísto toho se podívala po jedním z nejklidnějších částí jejich tlupy, Arnem, na kterého se jala hodit jakýsi milý výraz. Ó ano - dneska se bude držet jej, a tak se zbaví všech těch cavyků a povyků kolem! Snad i proto se ještě jednou podívala po ostatních, než-li se rozhodla vyrazit právě k němu. Tam si u modrookého bratra spořádaně sedla a už-už vyčkávala, jestli z něj nevypadnou ještě nějaká slovíčka.

Pozornost mladého vlčete se brzičko upnula na další z potencionálních obětin, které dnes bude moci využít ke svým špatnostem. Ó, málem by byla zapomněla, že tu také může vyzvat ke hře - otec tu přec byl, tak proč by si se svou dcerkou nechtěla užít trochu ryzí zábavy, že? „Matko,“ šeptla do ticha, které bylo občas proťaté něčím zachrápáním, nebo zvukem jiného ze členů smečky, už-už se stavíce ze své zkroucené polohy zpátky na všechny čtyři.
Proč vůbec šeptala? Čert ví!
Pomalu se plížící k dospělé vlčici, jako to už udělala mockrát vůči svým sourozencům, Solveig se krůček po krůčku mysteriózně snažila proplazit k oušku Stiny. Co má na srdéčku, čím bude svou matku obtěžovat tentokrát? A bude to dávat rozum, bude to splnitelné? „Matko,“ opakujíce se, nyní již přímo do ucha Stiny, které jednou tlapkou zakrývala (pro efekt, samozřejmě! Nemůže si dovolit nechat ostatní sourozence naslouchat!), „já byh- ven, ven byh... bych šla,“ pokusila se jí vysvětlit, jak jen jí dovolovala naučené slůvka. Sypalo se to z ní jak z chlupaté deky, propánajána! Protože se jí to tedy nelíbilo, nespokojeně mlaskla a zkusila to znovu: „Šla byh s tebou ven. Teď hned,“ prosba, nebo rozkaz?

Čas byl ten-tam (jeden ani nestihl mrknout a už-už se mohl těšit z nadcházejícího období méně žvatlajících, více srozumitelných koulí chlupů!) a vlčata dovršila svých vysněných dvou měsíců. Co se však dělo celou tu dobu mezi tím?
Všechno - a to doslova. Ať už byla vlčice jedním z hlavních organizátorů (čtěme: tyranů), nebo se vždycky nacházela na správném místě ve správný čas, celičké dva měsíce strávila kdejakými více či méně brutálními hrami, skrz než si snažila vydobýt notorietu a pověst svéhlavého vlčete. Občas samozřejmě nechala vyhrát někoho jiného, ale většinu času se spíše hnala za prvním místem na výslunní, aby si od alespoň jednoho z rodičů získala uznalý pohled. Nebyla žádné tintítko, co si chtělo nechat diktovat způsoby - tak tomu alespoň bylo doteď.
Jejich společné doupě, ba i úkryt smečky, začínali být... těsné. Omezující, ne-li ohavně nudné. Všechny obrazy, které kdy v kamenech naokolo viděla, dávno uměla pojmenovat: nezůstal list či mech, co by nebyl býval obrácen! ...Ale proč? Jednoduchá odpověď!
Solveig se už teď takřka směšně pnula nad ostatními sourozenci, zdánlivě jim kralující svou obdivuhodnou výškou - do dospělosti ale ještě čas, že, a tak třeba své bratry nenechá v (ostudném) stínu. Po jednom z nich, Arnem, vlastně už chvíli házela všelijaké milé úsměvy, zatímco se nikdo nedíval. Jak moc doufala, že tím bratra vzburcuje k nějaké aktivitě! „Hej ty,“ vrkala u toho potichounku, „hej ty.“ Kdyby si toho však všiml jiný sourozenec, její pozornost okamžitě padla na ně - stejně tak prazvláštní úsměvy a její tichý šepot.

//malý timeskip, můj oblíbenče//

Svůj čin zcela očividně pramálo domyslila, protože jí brzičko začalo na zádech tlačit jakési těžké stvoření. Protože si byli její černaví sourozenci v tenhle moment takřka totožní (kdo by jí byl dával za zlé, že jim nevidí do očí a nemůže určit, který je který! Vždyť všem ještě vytře zrak tím, že se dobře naučí poznávat místní ďábelské dvojčata Cipher a Enigmu. Jednou.) „Bruv,“ postěžovala si ještě, než už-už kuňkala a kňučela, jak nechutné jí žužlání oušek přišlo. Nejenom Espen, ale i Rannei je kanibal - tak to potěš koštětem!
„Nuh!“ ozvala se znovu, aby své (doteď) jediné sestře naznačila, že se to vůbec nesluší. Jenomže všechno padalo na hluché uši - nebo je měla v tuhle chvíli její sestra také okusované? -, a tak se mohla Solveig vztekat, jak se jí zrovinka zachtělo.
Jen co se alespoň na chvilinku cítila být mírně uvolněna ze svého vězení, s krví bojovníka frkla a vší silou se pokusila zvednout svůj zadek, aby tak dostala vlče ze svých zad. Jak u toho funěla - jak soustředěně se tvářila! Jeden by řekl, že to bude její největší výkon vůbec - a možná by nebyl tak daleko od pravdy, jak se zprvu zdálo. Snažíc se setřást Rannei ze svých zad, Solveig vypnula všecky své síly. Vždyť tohle vůbec nebyla zábava! Co takhle hoňka, schovávaná? To by bylo to pravé ořechové!

Vlk se ani nemohl pořádně najíst, či alespoň rozžvýkat potravu, než se svrhlo k přímo epickému (a nevyváženému) boji dvou z jejích sourozenců. Jednalo se právě o jejího černavého, červeno-okého bratra, se kterým se ve válce o specifický matčin struk sama střetla - útočil zrovinka na jedinou sestru, kterou měla. Neznal snad rozdíl mezi masem dobrým a špatným? Amatér - toho to chce vydědit, než způsobí celé rodině před horskou smečkou pořádnou ostudu!
Byla to nicméně nádherná podívaná, až jí z toho skoro spadlo polo-rozkousané maso z úst. Hleděla a hleděla - a hle! Jen co polkla (tak rychle, že se zakuckala a s hrůzou na moment pohleděla na Stinu, co s tím), už-už se vmísila do šarvátky Espena a Rannei. Proč by měla být někde na ocet, sama samotinká? Jako Arne rozhodně nebyla, ba možná hůř - byla jeho pravý opak.
Hrdinsky na oba sourozence naráz skočila, vydávaje ze sebe jakýsi otravně vysoký zvuk, který měl být jejím popěvkem "Ktož sú boží bojovníci". Tak, sourozenci, a teď se ukažte!

Každičký den sebou přinesl vcelku podobný slet událostí, které pro oba rodiče zjevně musely vypadat tristně - jednoho krásného dne se jí podařilo převalit se na záda, v tom druhém se posadit a neohrabaně po někom mávnout tlapkou... Ta pravá zábava nastala až pět dní do její úpěnlivé snahy, kdy se Solveig konečně povedlo postavit na vratné, pavoučí nohy a udělat pár batolavých kroků, než se znavila a vyhlásila přestávku.
S každičkým přibývajícím dnem se její motorika i postoj nicméně zlepšovali, a tak se ani nenadála a už-už obletovala takového Arneho, který se tak jako ona zdál excelovat v něčem, co už do konce svých dnů nezapomenou - chůzi.
Zrovinka svého modrookého sourozence chtěla vytahat za ouška, když v tu ránu její čumák narazil o jakýsi nový, vábivý pach. Jeho původcem nemohl být nikdo jiný, než spása jejích dní, slunce na obzoru - Einar se zdál dotáhnout jakousi prazvláštní, umazanou věc, se kterou si hrál. Kde byla hra, tam musila být i ona, a tak nebylo vůbec překvapivé, že svou tlamu vrazila přímo do mazlavého materiálu. Otec na to šel zoubky; protože se jí ale maso zdálo být příliš velké, jala se ho jen olíznout.
Ostatně, kdo si počká, ten se dočká - zanedlouho se totižto zajíc dostal přímo pod její čumák. Krátce se podívala na Sidriho, co na to on, načež si povšimla, že se zrzavý samec jal maso naaranžovat perfektně k tomu, aby si dle jeho vzoru jeden kus odtrhla. Ani si nevšimla, že byla pojmenována! Dřív, než si však stihla nějaký ten kousíček odtrhnout, došel k nim další zvědavec - Arne, po němž hodila důležitý výraz. Zpomal - první ona, pak zbytek!
Chňapla po jedné z plandavějších částí, oběma tlapkama se zapřela o tělo zajíce a- hle- maso bylo její! Příjemná textura, která se jí objevila na jazyku, brzo zmizela do žaludku. Jak jeden ochutná maso, už s tím jen těžko přestává - a proto se Solveig takřka ihned postarala o to, aby si toho zvládla uloupit ze všech sourozenců co nejvíc. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí!!

Zprvu zrůžovělá srst konečně nabývala na rudavých barvách, které moc hezky doplňovaly jejího otce. Kéž by se však narodila s něčím navrch, aby mohla být jeho čistočistým, nejlepším potomkem - narodit se první už vám tak dalo do života jistou výhodu, ale narodit se jako první samec, to by bylo panečku výsadní postavení! Už teď by jí určitě krmili zlatem a říkali pane, nebo-... No, vlastně by to asi vypadalo úplně stejně, jako teď. Solveig a ani její sourozenci si nemohli stěžovat na špičkové zřízení jejich prvních dnů.
A pak zničehonic, jakoby toho pro prvorodičku nebylo už tak moc, otevřela oči. Kdoví, kam se zrovinka dívali rodiče - pokud ne zrovna na Solveig, dozajista jimi musel proťat jistý šok. Její zraky byly otevřené dokořán, takřka k prahu její bolesti: překvapení, které totižto v tento moment v potemnělé místnosti zažívala, pořádně zamávalo s jejím dosavadním myšlením. Z různorodě se ozývajících zvuků se náhle vynořili sourozenci, nebo rodiče samotní - ze zvláštního bzučení konverzace mimo jejich doupě - a to zvláštní, nespokojené, mručivé vrčení z jejího žaludku. Oh!
Zvedajíc svou hlavičku od své žhnoucí srsti vzhůru, daleko za mraky až k matce, v Solveig hrklo ten den podruhé. Na tvář ji naskočila nezvládnutelná grimasa čiré nejistoty. Nebyly si stejné - byla tu Solveig správně? Pro jistotu se podívala po takovém Arnem a ihned si oddychla, neboť ten byl stejně maličký, a zbarvený právě podle maminky. Tak přece jen není kukaččí dítě! Hip-hip-hooray!

Z prvorozeného synka se vyklubala jedna z nejhlasitějších dcer (což nebylo moc co říct, vzhledem k tomu, že v tomto vrhu byly jenom dvě), a tak se rodičům (opět) nevyplnil sen mít nástupce s číslem jedna. Že by ale Solveig neustála za tři samce, to se nedalo říct! První dny totižto trávila (skoro) šikanou ostatních sourozenců, jen aby byla u všeho dění jako první - to započítávalo jídlo, teplo jednoho z rodičů a... To bylo v jejím dosavadním životě vlastně všecičko, co si mohla přát. A že si toho nevymyslela vůbec dost! Pro novopečenou prvorodičku Stinu to však mohlo být nevyvedené číslo, které bylo tu a tam třeba usměrnit. Dnes se ale konečně zdálo, že se její průbojná nátura trochu uklidnila. Vlastně až tak podezřele, že -
Někdo ji popostrčil, snad samotný pud života érós, anebo jenom mokrý čumáček jejího tatínka, který ji viděl lenivět - cožpak to bylo špatné, chvíli nechat aktivně pobíhat zbytek sourozenců? Tch! Solveig sebou v náhlé nelibosti ošila a tlamu roztáhla až tak, že se jeden z rodičů mohl vylekat z toho, že si s ní něco udělá. Vyšlo z ní však jen zdlouhavé zívnutí, načež tlapkou bácla do první věci, co se jí zamotala do cesty - matka, zavádějíc o její dnes již jistě bolavý struk. Aniž by byla váhala, odhodlaně se zamotala mezi tlapky a hlavy kohokoliv, kdo jí stál v cestě, a přisála se na jeden (spravedlivě!) vybojovaný.