Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sedla jsem si a mlčky jsem poslouchala Einarova slova. Jizva, kterou schytal, nevypadala nejlépe, ale... sama jsem poznala sílu Chaosanů. Sama jsem přišla ke šrámům, které ale nebyly tak viditelné díky husté srsti jako ta alfova.
Pohledem přelétnu přítomné děti mé vlastní i nevlastní. Nora, druhá dcera Einara. Pohledem sjedu na ní a prozatím se tvářím...ledově. Tak, jako vždycky. Přeci jen jsem měla vést jejich bojový výcvik, jak zrovna Einar říkal. Nemohla jsem na sobě dát slabost. Když pak však zmiňoval mně, jako svou družku, mírně povzbudivě se hlavně na Noru pousměji. s Clarou jsem se už trochu znala a teď při výpravě jsem s ní přeci jen mohla strávit trochu chvil. Doufala jsem, že obě dcery pochopí, že k nim mám respekt a budu je bránit vlastním životem stejně jako svá vlčata. Byly to dcery mého partnera a byť na začátku mezi mnou a Einarem padly neshody ohledně vlčat s jinou... to vše se již vyřešilo. Proto jsem je tak nějak brala jako vlastní a doufala jsem, že to tak budou vidět i ony.
Když pak slyším, že je chce vytáhnout mimo území, jen na Einara kývnu a zůstanu sedět. Nechtěla jsem se k nim míchat, když si je bral na starost. Proto jen všechny přehlédnu pohledem, který jasně říkal, ať se snaží dokázat, že mají místo ve smečce, ať už po nich jejich otec chtěl cokoliv.
Pak si pomalu lehnu se vztyčenou hlavou a čekám, jestli po mně někdo něco bude chtít nebo ne.

Poprosím o 20% slevu do obchůdku
3 tlapky do hradby
10 kšm
(% mám plná)
A děkuju za zatím neofiko povýšení <3

← Území

Snažila jsem se vyhnout všem členům. Nechtěla jsem, aby mě kdokoliv viděl v tomhle vyčerpaném a tak trochu zuboženém stavu. Nechtěla jsem, aby mě někdo zastihl v myšlenkách, ve kterých jsem se utápěla. Měla jsem být silná a rozhodně jsem teď nestála o přehnané starání nebo snad dokonce soucit a lítost? Lehce se oklepu a nakonec zapluji do stínů hlubin úkrytu, kde jsem doufala, že mě nikdo nebude rušit. Ošetření jsem na ta zranění zatím nepotřebovala. Přeci jen jsem se vylízala už z horších situací.
Když konečně najdu úkryt, ve kterém si mohu ulehnout a odpočinout si tak od fyzických i vnitřních, duševních zraněních, si pomalu s heknutím bolavého těla lehnu a během několika okamžiků zahalí mou mysl blažená nicota spánku.

Když se vzbudím, mé tělo je stále rozbolavělé. Pomalu vstanu a protáhnu se, abych alespoň trochu ulevila svým namoženým svalům. Pak se oklepu, aby má hustá srst zakryla jednotlivé již zaschlé povrchové rány a s tím se pomalu vydám do hlavní části úkrytu, kde bylo částečně živo.
Když vyjdu, naskytne se mi pohled hlavně na Einara, který na sobě nesl zubatou jizvu. Poblíž byla Solveig a pak ještě vlčice, která nesla nápadně podobný pach Claře. Einarově dceři. Přejedu jí pohledem a pak se zadívám na svého partnera s mírnou otázkou v očích, jestli nás představí. Pohled mi při tom sjede i na Solveig. Byly tu i další mé děti? Má dcera si ode mě vyslouží mírný úsměv. Vzácný nehraný úsměv z radosti toho, že žiju... že mohu svá vlčata ještě vidět.

← Nížina hojnosti

Když jsem se dostala konečně na území, křídla mi zmizela a já cítila únavu. Nebyl čas přemýšlet nad tím, jak to, že mi najednou narostla křídla. Nebyl čas přemýšlet moc nad tím, že ta síla, která se ve mně při boji zvedla, nesla nakonec s jejím použitím svou daň v podobě vyčerpání, které nyní zahlcovalo celé mé tělo. Musela jsem se dostat domů.
Únava celého těla a bolest z těch několika šrámů, které však nebyly vážnější, mi vyhnala z hlavy i myšlenky na to, jak jsou na tom ostatní. Jediné co jsem věděla bylo to, že na té nížině neležela žádná těla, když jsem se vydala směrem na území. To byla alespoň trochu útěcha. A na území? Nad ním se neneslo žádné smutné vytí, takže jsem předpokládala, že jsou všichni v rámci mezí v pořádku.
Oddychnu si a celou svou zbývající energii vložím do toho, abych se dostala do úkrytu. Do bezpečí, kde bych mohla složit hlavu a na chvíli zavřít oči a nabrat energii. Jak se Einar bude tvářit až mě uvidí? Jak mu mám přiznat, že jsem teoreticky prohrála, protože vlčice používala převážně magie? Jak jsem mu měla přiznat, že v jednu chvíli ze mě vyprchaly všechny emoce a já netušila proč? Povzdychnu si a tiše svým unaveným mohutným tělem zapluji do úkrytu.

→ Úkryt

Krev v mých žilách běsnila a tak jsem jen sotva vnímala, co se děje kolem. Vlčice, která byla mou protivnicí, mě iritovala svým stylem boje. Oproti mně byla hbitá a boj na dálku se rozhodně neslučoval s tím, na co jsem byla zvyklá já. A když se ve mně probudila tahle zvláštní nová síla? Toužila jsem po její krvi. Netušila jsem, jestli ji mé křídlo švihlo, ale z mého poblouznění mě vytrhl i závan větru, který se do vlčice opřel.
Už už jsem chtěla vystartovat dál a v hloubi duše tak poděkovat komukoliv, kdo mi pomohl, ale to už se čas na chvíli jakoby zastavil. Proběhlo v mé hlavě uvědomění, že je boj u konce. Dolehlo ke mně skoro až z dáli vytí Einara i to, že chaosané jsou pryč.
To mě zastavilo. Sledovala jsem vlčici před sebou. Obě jsme ze sebe vydaly dost... ale boj byl u konce. Vlčice se otočila a šla pryč a já? Nepronásledovala jsem jí. Místo toho jsem sledovala, jak mizí.
Byla silnější. Mnohem silnější než jsem si dokázala představit. Vážně jsem na tom byla tak moc zle? Zavrtím mírně hlavou, abych setřásla tyhle myšlenky. Musela jsem se dostat do úkrytu. Jak skončili ostatní bojovníci? Podívám se směrem k horám a pak prudce máchnu křídly a dostanu se do vzduchu jenom proto, abych si urychlila cestu.
A tak vždycky vznesením do vzduchu a pak plachtěním dál se pomalu s vypětím sil nesu výš a výš do hor... na území smečky, která byla mým domovem. S každým vzletem jsem cítila, jak mi ubývají síly. Jak mě celé tělo bolí a i jen každý nádech byl obtížnější a obtížnější.

→ Alatey

Riveneth (pardon za to spoždění)

Slyšela jsem vytí... Cítila jsem prazvláštní apatii, která se rozlívala mým tělem a já?Já jsem zaboha nemohla najít nic, nic čeho bych se uchopila, abych začala něco dělat. A pak? Pak jsem cítila, jak se mi začínají kořeny omotávat kolem krku a pomalu se utahovat. Smrt... vážně mě čekala smrt? Byla jsem postavena proti vlčici, kterou jsem mohla porazit fyzickým bojem, jenže ona uměla mnohem více magií a preferovala evidentně boj lstí a na dálku. Zatnu zuby a se stále zavřenými oči cítím, jak se mi šlahouny zařezávají do srsti...
A pak to přišlo. Zavrčení, mé vlastní zavrčení, které bylo jako bouře pro tu apatii, která mě do teďka svírala. Bouře, která přerušila to divné vnitřní ticho a vlila mi hněv do žil. Nechtěla jsem tu umřít. Nesměla jsem. Měla jsem se stát alfou po boku Einara. Měla jsem svá vlčata, která jsem musela naučit přežít. Prudce otevřu oči, které my nyní žhnuly jako uhlíky a pak s dalším hlasitým zavrčením se ozve praskání šlahounů, které škrtily a šustnutí křídel, která se mi vynořila ze zad. Pár křídel černých jako křídla havranů.
Neotálela jsem. Zloba a touha po odplatě mi nedaly čas přemýšlet nad tím, proč mám křídla... Prudce jsem se máchnutím dostala do vzduchu a pak jsem se střemhlav vrhla na svou protivnici. Rychle, se staženými křídly k tělu, dokud jsem nebyla těsně nad zemí a tím pádem i těsně nad svou protivnicí. To jsem křídla prudce roztáhla, abych vybrala rychlost pádu a pokusila jsem se jí seknout křídlem. Ohnat se po ní tesáky. Navíc jsem vyvolala dva ohnivé biče, které se opět snažily o jakýkoliv zásah mé protivnice...

RIVENETH

Do zubů se mi při mém útoku povedlo dostat její tlapu. Sevřela jsem tesáky jak nejsilněji jsem dovedla, ale vlčice na to nijak nereagovala... místo toho řekla divná slova a pak? Pak se stalo něco, co můj mozek nestačil pobrat. Veškeré emoce byly pryč a já měla pocit, jako by celé mé tělo osláblo. Teda ne že by osláblo úplně, ale zmítala jím zvláštní apatie díky které jsem se nedokázala nějak extrémně pohnout před jejími útoky.
Mé vnitřní já řvalo, ale bylo umlčeno tím zvláštním "zatemněním", které se sneslo na mé tělo. Vnímala jsem bolest od jejích magických bičů, které se soustředily na mé klouby. Veškerou svou vnitřní silou jsem se snažila zůstat na všech čtyřech. Mé tělo se třáslo, ale stále žádná emoce. Mé rubínové oči bez výrazu sledovaly vlčici a očekávaly... možná konec?
V tom mě však něco ozářilo. Pomalu vzhlédnu, aby mě oslepil Einar zářící jak hvězda. Zavřu oči a snažím se ze sebe něco vyvolat. Cokoliv, co mě donutí k pohybu a nenechat se mlátit jako nějaký cvičný terč...

Deiron
Síla + 4%
Vytrvalost + 2%
Rychlost +2%
Obratnost +2%
Schopnost lovu +2%

Děkuji za hlasy <3

RIVENETH

Tentokrát to byla ona... Mé šlahouny jí omotaly tlapky, ale pak pokračovaly... co měla za luben? Nebo si má magie se mnou pohrávala? To bylo jedno. Zůstala na místě, takže jsem se po ní vrhla i když hrozilo nebezpečí protiútoku. To také přišlo. Cítila jsem, jak náhle z původně mých šlahounů na tmavé vlčici náhle vyrostly trny. Velké a silné na to, aby vážněji poranily. Jenže to už jsem se zakousla do jejího krku shora a hrozivě jsem zavrčela, když se až o chvilku díky adrenalinu ozvala bolest starých i nových ran. Lehce cuknu hlavou, abych se vyprostila z nejhorších trnů, které by se mohly dostat na nebezpečná místa na krku a ještě více sevřu stisk svých tesáků.
Pak z mé srsti vyšlehne oheň. Oheň, který měl za cíl popálit jí i ostny. Jenže vlčice měla evidentně stejný nápad. Cítila jsem, jak mi větrem zkusila podrazit nohy. Jen na tu chvíli ucuknu, než naberu rovnováhu. Ignorovala jsem krev, která mi stékala po těle. Ignorovala jsem bolest, která se ozývala z ran. Odmítala jsem se vzdát té blízkosti, kterou jsem měla a tak jsem po ní znovu vyrazila. Tentokrát se mi ji povedlo strhnout vahou zemi k těla... až moc snadno. Místo abych proto skončila nad ní, pokusím se uskočit ještě kus stranou a hryznout do první věci, kterou potkám, ať už do její tlapy, břicha, kamkoliv, kde se mi naskytne příležitost.

RIVENETH

Místo abych zatesla své tesáky do jejího tmavého kožichu, odrazila mě vzdušným štítem a když jsem dopadla o kus dál zkušeně na nohy, připravila jsem se k dalšímu skoku. Jenže to už jsem cítila, jak se mi kolem tlap omotávají kořeny. Moje protivnice podle všeho preferovala boj na dálku pomocí magie, kdežto já byla kontaktní bojovník. Tohle rozhodně nebude snadný boj, protože z dálky měla výhodu. Zavrčím a po kořenech sjedou plameny, které je spálí na popel. Když tedy magie, tak tedy zapojím i tu svou, že? Znovu se vyřítím po své protivnici, ale... Co to? Nebyla to ona. Okamžitě se otočím a pomocí všech svých smyslů zostřených adrenalinem ji pohledem znovu vyhledám. Tentokrát se šlahouny vyřítí ze země po ní. Snažila jsem se ji znehybnit, abych se na ní mohla dostat. Evidentně ovládala také zemi. Co už mi z magií předvedla? Vzduch, země, oči měla ohnivé. Kolik magií mohla mít? Už teď mi bylo jasné, že mnohem více než já a rozhodně s nimi bude umět pracovat lépe.
Ačkoliv se mi v hlavě honilo mnoho myšlenek o strategii v boji, reálně jsem na nic nečekala, mezi objeevem vlčice jinde, šlahouny, které by ji měly poutat k zemi a mým dalším vrhnutím se na ní, nebyla v podstatě žádná pauza. Má zubiska se snažila najít cíl na jejím krku a síla skoku a váhy těla ji srazit k zemi. Otázkou však bylo, jestli má reakce a schopnost magie byla dostatečně dobrá na to, aby ji zvládla upoutat v zemi na dost dlouho, abych se k ní takto nablízko dostala.

← Hraniční pohoří

RIVENETH

Svižným stálým tempem jsem klesala k nížině, kam se již shora přiřítil Einar. Nebylo těžké ho při sestupu nezahlédnout... Vypadal impozantně. Sbíhala jsem dolů opatrně a zároveň šetříc energií, byť můj spěch po dosednutí Einara se přeci jen navýšil. Přeci svého partnera nenechám proti vlkům samotného, že?
Když se konečně dostanu na rovnou plochu, zrychlím své tempo, abych doběhla za ostatníma, kteří mě při sestupu předběhli.
Mé oči zachytí Xandera, který se vrhnul po rezavém flekatém vlkovi. Einar se zaměřil na jejich velitelku. Hanku napadla jiná vlčice a já? Můj rubínový pohled se obrátil na vlčici s parůžky, která si držela odstup. Bylo těžké ji přehlédnout vzhledem k chrastění všelijakých ozdůbek, které na sobě měla. Stejně jako já si prohlížela jí, i její zrak se upnul především na mě. To, jakým způsobem se nesla... Sebevědomá... Tiše zavrčím a vycením tesáky, když se jí po tváři rozlije ten škaredý úsměv. U všech bohů, jak jsem měla potřebu jí ho seškrábat z tváře! Do těla se mi vlila energie a adrenalin z blížícího se souboje. Nemohla jsem tuhle vlčici nechat vmísit se do některého z bojů, aby získali převahu... Sice se zdálo, že se rozhodně k nikomu připojit nechce, ani ke svým kamarádíčkům, stejně jsem byla v tomhle nyní obezřetná.
Sleduji bedlivě každý její krok. Mé rubínové oči se opírají do těch jejích. Čekala jsem, jestli vystartuje první ona. Přitom mé uši byly našpicované lehce do stran, kdyby se náhodou nějaký zpropadlý protivník jí vrhnul na pomoc...
Má srst se naježí a zapraská kolem ní pár jiskřiček.
Nyní jsem si byla jistá, že se ke mně ze strany nikdo neblížil. Nyní jsem byla připravená. A tak jsem prudkým odražením zadních nohou dala své kolosální tělo do pohybu a vrhla jsem se po parůžkaté vlčici. Vždycky jsem si vedla nejlépe na kontaktní vzdálenost...

Jen jsem se vztyčila a oklepala, když se kočky daly na útěk. Pohledem vyhledám Einara, který k nám promluvil. Byla jsem ráda, že i ostatní se rozhodli vzít si jeho původní slova do paměti, že nemusíme zabíjet... stačilo vyhnat. Zbytečná pranice by nás stála zbytečně moc sil a dalších pár ran navíc. Takhle jsme měli všechno za sebou a mohli jsme se vrátit...
Jenže pak se náhle Einar napjal a já se prudce rozhlédnu a povystoupím nahoru, abych mohla spatřit to, co alfu mohlo tolik rozrušit. A do nozder se nahnal pach krve... Srst se mi opět naježí a čenich se mi nakrčí. Co se tam dělo? A pak přišla slova alfy, která jsem nečekala, ale vehnala mi oheň do žil. Nepřátelé... pomsta členky smečky. Od tlamy mi vyšla pára... větší než normálně od dechu v chladném prostředí a kolem srsti zapraskaly jiskry. Mé tělo bylo poškrábané od drápů irbise, ale myšlenky na bolest teď šly stranou. Teď jsem měla ve skupince vlky, kteří nebyli tak nezkušení jako ty dvě mláďata, co jsem měla předtím. Teď jsem se za těmi větřelci hnát mohla... Teď jsem jim mohla ukázat sílu Alatey, která nezapomíná...
Nepotřebovala jsem více pobízení. Hodím okem po Xanderovi, který sliboval, že se pomstíme všichni. A s tím jsem se vydala dolů z hor. Opatrně a tak, abych šetřila své síly, ale zas ne tak, abych se loudala a dolů jsem se dostala bůh ví kdy...

→ Nížina hojnosti

← Území

Běžela jsem jistým krokem dolů za rodinkou kočkovitých šelem, které některé z nás docela zřídili. Teď však bylo hlavní je vyhnat dál od území, aby se jen tak nevrátili. Ani jsem si neuvědomila, jak jsme se vzdálili Hance s Taiclarou vzadu a tak jsem jejich pád neměla šanci zareagovat. Mé oči místo toho brouzdaly po terénu přede mnou a lehce kolem mě. Nejdůležitější však bylo nyní dávat pozor pod nohy. Stačil jediný špatný krok a mohla jsem se zřítit dolů a nikdo by o mně už nikdy neslyšel...
Zároveň jsem sledovala Einara a Keijiho, kteří byli těsně přede mnou. Obdivovala jsem černavého hraničáře že i přes veškerá zranění se držel vpředu, ale... také na to byl trochu vybavenější než jen já, která jsem se spoléhala čistě na své svaly a schopnosti. Místo aby běžel, tak přeci jen plachtil pomocí jakéhosi pláště. Musím se někdy lépe podívat na věci, které prodával Wu.
To už ale jeden z irbisů škobrtnul. Začnu prudce brzdit, abych si od kočkovité šelmy udělala mezeru a přitom se celá naježím, abych vypadala ještě větší, než jsem už takhle byla. Cílem přeci jen nebylo zabít, ale vyhnat ne? Možná proto jsem zahnala jakoukoliv touhu po krvi za to, jak mě jeden z nich poškrábal a jen jsem se snažila vypadat hrozivě a přesto dát kočce šanci se zvednout a pelášit pryč... tak trochu jsem doufala, že ostatní udělají totéž.

Vyrazili jsme za Clarou a díky její zraněné noze se nám podařilo ji během chvilky dohnat a držet se kousek před ní, kdyby se náhodou kočka rozhodla otočit a zaútočit na ní. To už doběhneme ke skupince Keijiho, ke kterému se stihl snést Einar s Hankou a byť zranění byla, nevypadalo to extrémně vážně. Bleskurychle přejedu všechny pohledem, protože veškerá slova již vyřkli jiní a následně se bez jakéhokoliv vylepšení vrhnu za kočkama ze svahu dolů.
Mé tělo bylo mohutné a těžké, přesto se mi dařilo udržovat tempo, díky kterému jsem se držela v popředí a zároveň jsem neběžela bláznivou rychlostí, abych se při špatném kroku někam zřítila. Na pohyb v horách bylo mé tělo poměrně zvyklé. alespoň nějaký klad měl můj odchod z rodné smečky.

→ Hraniční pohoří

Zdravím!
Vím, že mám občasné výpadky, ale kdo kvůli irl životu nemá. I tak se snažím být ale aktivní a momentálně hraju všechny postavy které můžu (když mi v tom nebrání škola nebo zdraví, nehehe). Na mg jsem již dlouho a o nějakého vlčka se speciální vrozenou magií bych rozhodně stála. Žádné vlče, které jsem hrála, jsem neodsoudila k výměně ani ke smrti (a to i přes nesnáze viz Dei), takže o sobě mohu v klidu říci, že jsem alespoň v tomhle spolehlivá. Ano, občas nějakou postavu vyměním, ale také k tomu obvykle bývá pádný důvod (viz poučení, že Loki do této hry úplně nepatří a Zohara jsem nakonec k životu přivedla. Jediný kdo zmizel na dobro byla Cinder a i ta měla opodstatněný důvod a hrála jsem za ní na mg opravdu dlouho).
Nevím co dále o sobě napsat, však mě přeci znáte. :)
So, děkuji za zvážení
Loki