Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýn - 1

Zastavila jsem se zrovna v zákrytu jedné skály, když jsem si všimla divného růžového obláčku, který... zmizel? A pak náhle jsem na ten divný obláček zapomněla. Proč koukám na oblohu? Oklepu se. Třpytek, které dopadly na zem jsem si nevšimla a zřejmě jsem měla i velké štěstí, že jsem je nevdechla. Tenhle úkryt před větrem rozhodně nebyl plně dostačující, na to bych se musela dostat dále do skal. Jenže to bych zase neviděla na prostranství, které bylo třeba prohlédnout. Proto se otočím zpět a prohlédnu si nehostinnou pustinu. Ne, tohle místo rozhodně nebylo dobré k ničemu. Jistě ne ani k lovu. Vítr byl příliš silný, mátlo to smysly a špatně se v něm chodilo, poslouchalo a obecně s přimhouřenýma očima i blbě koukalo. Za horama však mohlo být o něco lépe. Přeci jen to bylo jižnějším směrem, kde by se třeba dalo i lovit, mohlo tam být o něco tepleji a kvůli zákrytu tam nemuselo tolik foukat.
Jak jsem však pohledem prohledávala tu nehostinnou pláň, všimla jsem si vlka, který se vydal mým směrem. Nejspíše šel po mém pachu. Lehjce si zanadávám za svou neopatrnost a připřavím se na případný střet. Stála jsem tam v celé své velikosti v lehce obranném postoji, ze kterého jsem však ksdykoliv mohla přejít do útoku. Rozhodně jsem nemínila se tu nechat někým skřípnout. S tímto postojem vyčkávám. Nechtěla jsem útočit zbytečně, když jsem netušila kdo to je, co tu chce. Díky větru., kvůli kterému jsem necítila pach dotyčného, jsem ani nemohla vyloučit, že je to třeba někdo ze smečky.

← Alateyská smečka (přes Hraniční pohoří)

Byla jsem ráda, že jsme si to s Einarem vyříkali. Po tom, co jsem ho viděla s vlčaty, jsem skoro předpokládala v jiný konec, ale jak se ukázalo, Einar to stále viděl podobně. Mrzelo mě, že jsem z území zmizela na tak dlouho, ale jak jsem Einarovi říkala, byla jsem ráda, že jsem si dokázala najít cestu zpět. Hlavně k němu. Že jsem nalezla svou sílu před ním stanout, omluvit se mu a vše přiznat.
Teď jsem byla součástí smečky a byla jsem odhodlána tu smečku chránit vlastním životem. Nadechnu se ledového vzduchu a lehce přimhouřím oči kvůli silnému větru. Toto místo rozhodně přes zimu nebylo příhodné ani k boji, ani k lovu. Obecně, protože jsem v lovu opravdu nijak nevynikala, jsem se rozhodla to přirovnávat spíše k místu pro nějaké přepadnutí, nebo obecně souboj.
Ledový vítr byl nepříjemný a proto jsem zamířila do blízkých skalisek, o které se vítr mohl rozbíjet a já bych si tak mohla od něho na chvíli oddechnout.

Byla jsem ráda, že jsem si s Einarem konečně mohla promluvit a můj vděk se po celé naší debatě odrážel i v očích. Byla to jiskřička citů, kterou jsem dovolila vzplát. Měla jsem potřebu mu pro to říct, že třeba jeho děti ho přesvědčí o síle jinak. Tak nějak obecně čím více vlků jsem poznala, tím mi bylo jasnější, že zde opravdu není ta nejlepší magie čistě oheň. Příkladem byl Havran se všemi těmi schopnostmi co měl. Možná že tyhle ostrovy nás naučí si cenit i jiných magií než byl náš oheň, který nám zajistil krapet lepší život v naší domovské smečce.
Konečně jsme si navíc vyříkali i to, co mezi námi vlastně je. Potěšila mě jeho slova. Byla jsem opravdu velice ráda, že byť mými slovy byl překvapený, cítil to velmi podobně. Dokonce se mi svým způsobem začal omlouvat, že prostě jednoduše nikdy nebude zamilovaný. Lehce zavrtím hlavou. "Einare... víš, že pro mě nejdůležitější věcí byl vždy tvůj respekt. To, že jsem pro tebe nikdy nebyla pouhou samicí na rozšíření rodu. Že jsem byla tvým spolubojovníkem. Nic více nepotřebuji. Sama těm citům okolních vlků sotva rozumím." řeknu nakonec a na jeho zmínku, že kdybych někdy přivykla citům a našla někoho jiného, jen přikývnu. Pohledem mu dám najevo, že i kdyby to bylo naopak, že kdyby se přeci jen zamiloval on, také nebudu v jeho životě překážkou.
Když mě pak vyšle do Tundry, pokývu opět hlavou. "Ano, mám to v plánu. Vydám se prozkoumat Tundru a pak se chci co nejdříve vrátit na území. Už jen kvůli tomu abych mohla poznat členy smečky. Ráda poznám i vlčata." řeknu a pobaveně mi zajiskří v očích, když Einar rozplácne jedno ze svých vlčat a to zavříská. Značí to jedno, jsou plná života a to bylo důležité.
"Ještě jednou děkuji za tohle vyjasnění. Opravdu jsem to potřebovala. Šťastnou cestu při lepším průzkumu ostrovů." řeknu a s vděčným kývnutím na rozloučenou se ještě naposledy podívám na malé chlupaté kuličky na nožičkách plné života a pak vyrazím směrem k Tundře. Bylo na čase splnit svůj úkol a pak se vrátit zpět.

→ Tundra

Einar trpělivě poslouchal a já v mých očích dala najevo jediný cit - vděk. Jako vždy se mě snažil pochopit a snažil se nějak vyrozumět, co slovy chci říct. Nesmírně jsem si ho za to vážila a ctila ho. I proto tak nějak děkovně na chvíli skloním hlavu. Pak však pohlédnu na oblohu a přemítám nad vlky, které sice nebyli ze smečky, ale i tak mi toho dost prozradili. A pak tu byl Havran. Líbil se mi jeho smýšlením a vlastně díky němu jsem se nakonec rozhodla zde zůstat, i když by s tím asi hluboce nesouhlasil nebo by minimálně protočil očima, že jsem se nerozhodla o moc jinak než v minulosti. Já si však tohle nemyslela. Einar se změnil. Vlci zde byli jiní. Smečka už na první pohled fungovala trochu jinak a já i po tomhle srazu věděla, že chci být její součástí. Doubravka si stále pamatovala mé jméno. Z nějakého důvodu to pro mě znamenalo opravdu hodně. "Abych pravdu řekla... také o tom začínám přemýšlet. Možná city občas nejsou překážkou." šeptnu spíše pro sebe.
Pak jsem svému alfovi slíbila, že se do smečky lépe zapojím a z mého hlasu i postoje bylo vidět, že to myslím vážně. stálo mi to za to. Na jeho slova kývnu, jako bych plnila rozkaz a přesto jsem v postoji dala najevo, že to není jen pouhý rozkaz. Že to nesplním bezhlavě jen proto, že si to přeje, ale proto, že to chci i já. A poslední jeho slova? Zahřála mě u srdce. Při jeho slovech o tom, že bych pro smečku dokázala i zabít se trochu napřímím a kývnu. Jako voják. Ano... Tahle smečka, byť jsem neznala všechny její členy, pro mě už teď něco znamenala. Přivedla jsem sem Yara, byla tu Doubravka. Byl tu Einar a jeho vlčata a jejich matka. Ano, nasadím vždycky krk pro to, aby ta smečka přežila a nebudu litovat prolité krve, která by znamenala, že smečka zůstane v pořádku.
Pak se ho napřímo zeptám o vlčatech. Ano, byla to otázka, která mě svým způsobem tížila a potřebovala jsem na ni znát odpověď. Při jeho slovech se podívám na vlčata. Ano, rozhodně nesplňovala požadavky naší rodné smečky, ale... "Třeba právě proto tě jednou svou silou překvapí." řeknu tiše. Protože třeba právě jejich slabost je jednou udělá silnými. Třeba to, že přežijí špatné období, bude jednou znamenat, že toho vydrží více. Chtěla jsem těmi slovy trochu odlehčit té nervozity z toho. Pak došlo na přímou odpověď na mou otázku a pak na další slova. Stále mě považoval za svou družku. "Vždy jsi pro mě Einare byl něco víc než přiděleným partnerem. Vždy si pro mě byl bojovník, který mi chránil bok a já chránila ten tvůj. A tak to pro mě navěky zůstane. Neberu to jako zahození se s tebou. Už to neberu ani jako povinnost. Vysloužil sis ve všem můj respekt a proto, když se budeš cítit na další vrh, na další potomky, ráda ti je odnosím. Bude to pro mě čest... Vždy, když bude potřeba, ti budu bránit bok, nebo záda. Na to se můžeš spolehnout." povím nakonec. Bylo to svým způsobem možná vyznání citů? Rozhodně jsem mu tím chtěla dát najevo, že o to stojím. Že pro mě za to stojí.

Trpělivě jsem čekala a nedala jsem na sobě znát nejmenší netrpělivost nebo nervozitu. Obecně po vyjádření svých citů jsem se skryla pod svou ledovou masku, která mi byla vštěpována už od malička. Nechtěla jsem, aby mě Einar bral jako někoho slabého a ostatně jsem si tak nechtěla připadat ani já.
Sleduji, jak uloví ušáka a přinese ho vlčatům. Trpělivě jsem očekávala, až bude mít čas ke mně promluvit. Na vlčata jsem dávala pozor čistě aby se nezatoulala dál, ale jejich chování a obecně vše ostatní jsem nechávala na jejich otci.
Když začne mluvit, na chvíli mírně sklopím hlavu ve znamení úcty a pak se do jeho očí zahledím. Všichni jsme tedy zde ztratili své schopnosti a všichni jsme je museli získat.
Mírně kývnu, když nevezme mou slabost jako omluvu, chápala jsem to a měl pravdu ve všem, co zatím řekl. Sklopím hlavu ve znamení, že jeho výtku přijímám. Ano, vím... omlouvám se za to. Pokusím se, aby se to již neopakovalo. Jen pro mě byli místní vlci.. trochu šok. Obecně všechno kolem je pro mě jiné a je pro mě těžké to vše... zpracovat. Ale myslím, že se k tomu dostávám. Členy tvé... naší smečky velice ráda poznám. Místní vlci jsou... zvláštní." v mé řeči bylo dosti pauz, kdy jsem hledala neurážlivá a nejvýstižnější slova. Nikoho jsem skutečně urazit nechtěla, jen celý svět kolem byl prostě zde jiný, než v čem jsem byla vychovaná. A jako troska? Tak jsem se cítila i hlavně proto, že jsem zbaběle utekla z domovské smečky...jenom proto, že jsem se nechtěla stát chovnou samicí.
Při jeho poznámce o Vidarovi lehce pokývu hlavou. Ano, musel to být šok. Jak si vlastně vyjasnili to, že ho Vidar sem vlastně dostal? To však nebyla otázka pro teď.
Když pak začne debata o vlčatech, bodne mě u srdce při jeho první větě. Ano, kdybych tu byla, kdybych věděla že žije, mohla jsem splnit svou povinnost. Informace o Astrid mě trochu překvapí, ale nedám to na sobě znát. Nebyli tedy partneři. Pohlédnu opět do jeho očí. "V tom případě mám ještě jednu otázku... budeš chtít v budoucnu i má vlčata?" byla to prostá otázka, spíše vlastně bez emocí, bez očekávání... Chtěla jsem tou otázkou nabýt jakési jistotě, jestli svým způsobem tedy stále patřím k němu. Jeho odpověď znamenala vlastně buď splnění mých povinností nebo od jejich zproštění. Zároveň jsem tím chtěla dát i najevo, že o vlčata s ním vlastně v budoucnu třeba i stojím.

Čekala jsem na reakci Einara a doufala, že byť měl teď starostí víc než dost, věnuje mi těch pár chvilek, která by jinak trávil se svými vlčaty. Sledovala jsem ta žová stvořeníčka, jak se mezi sebou hašteří ve sněhu. Byli... hlasití... moc hlasití, ale zas to znamenalo, že jsou živí. To byl asi úspěch ne?
Možná pro Einara, pro mě tohle celé bylo... To jsem ho tolik zklamala? Ne. Pro mě přeci zemřel. To, že tu žil, měl smečku, stalo se. Teď bylo na čase, abych já žila zase svůj život. K tomu jsem však potřebovala mluvit. Promluvit si o tomhle celém s Einarem, protože já do teď prostě brala, že je můj partner, byť tomu tak u něj nejspíše nebylo.
"Uvnitř byl bohužel přílišný zmatek s nemocnými a není to čistě smečková záležitost, proto jsem nechtěla mluvit přede všemi." odpovím mu a sleduji jednu jemu kulatou chlupatou kouli, jak si to za mnou ve sněhu namířila a během chvíle zahučela ve sněhu. Jemně se k ní natáhnu a opatrně ji vyndám a položím na pevnější sníh, který nebyl zatím zdeformovaný vlčecí hrou.
Mezitím se navíc přihrne Hanka. Omluvně se podívám na Einara s příslibem, že budu hned pokračovat, jen si vyslechnu, co po mně Hanka potřebuje. Kývnu na její dotaz, zda-li jsem průzkumník. Potřebovala prozkoumat Tundru. Opět jen mlčky kývnu, než k ní promluvím. "Půjdu ji prozkoumat, jen potřebuji něco probrat s naším alfou. Úkol tudíž přijímám." odpovím jí a dám ji tím najevo, že si tedy může v tomhle ohledu odpočinout a věnovat se něčemu jinému. Když zmizí, vrátím se opět ke šťastné rodince.
Pohlíédnu na Einara a přijmu jeho nabídku k procházce i s vlčaty. Zatím mlčím a dávám pozor na vlčata, než se dáme na pochod. Pak teprve spustím. "Celé naše setkání zde... Potřebovala jsem si ujasnit spoustu věcí. Bolelo mě Einare tě vidět. Byl jsi pro mě... mrtvý. Dlouho mrtvý. Opustila jsem kvůli tomu smečku. Proto jsem zeslábla. Nevím, jestli jsem ti to už říkala..." začla jsem pomalu a přitom obezřetně sledovala vlčata, kdyby se náhodou některé chtělo rozběhnout někam jinam a dostat se tak do problémů. "Prostě... přijít sem, najít tě... bylo to dost bolestivé a mrzí mě, že jsem tě zklamala. Že jsi mě viděl ve stavu, kdy jsem se divila, že jsi mě vůbec do smečky přijal." mluvila jsem pomalu a klidně a přesto z mých slov bylo cítit, jak se snažím dát dohromady myšlenky. Nechtěla jsem před ním vypadat jako slaboch. Ne, zklamala jsem ho už takhle dost.
"Proto jsem pak potřebovala zmizet a bohužel jsem zmizela na delší dobu, než jsem chtěla. Poznala jsem pár vlků a... Tohle místo, tyhle ostrovy. Vše je tu jinačí než to, v čem nás vychovávali. Když jsem sem přišla, cítila jsem stále povinnost stát ti po boku a následovat tě, i kdyby mě to mělo stát život." na chvíli se odmlčím, abych mohla dále pokračovat. "V jednu chvíli po setkání s jedním vlkem jsem měla i pocit, že možná do tvé smečky nepatřím. Že bych se měla sebrat a odejít, osvobodit se od toho pouta, které k tobě chovám. Nakonec jsem se však rozhodla zůstat. To, že bych pro tebe položila život, stále platí. Pochybuji, že to již potřebuješ, ale kdybys přeci jen potřeboval, vždy budu někdo, o koho se můžeš opřít. Komu můžeš vydat rozkaz a bez řečí okolo poslechne, i kdybys mě poslal do horoucích pekel." při těch slovech se trochu napřímím. Ne nějak pyšně, spíš jen abych si možná dodala jistou odvahu a zároveň abych trochu více připomínala bojovnici, jakou jsem bývala. "Jediné, co si však přeji, je... abychom si tedy každý žili po svém způsobu. Ty jsi si tu evidentně našel smysl." řeknu s pohledem upřeným na vlčata. "Já zas potřebuji svůj a na to potřebuji slyšet od tebe vyřčenou odpověď na mou otázku. Na těchto místech naše partnerství již neplatí, je to tak?" byla to prostá otázka. Byla pronesena bez jakékoliv emoce. Já to měla v hlavě již jasno. Když bude potřebovat, vždy tu pro něj budu, ale jeho odpověď byla klíčová pro cosi uvnitř mě. Pro to, abych se osvobodila od jistého slibu, který za nás složil někdo jiný, který nás dal dohromady. Potřebovala jsem povolení od svého velitele, který mě zprostí mého úkolu. Doufala jsem, že to pochopí.

← Úkryt

Nebyli daleko. Einar i se svými vlčaty v podstatě stále byli před vchodem. Vlčata podle velikosti obecně viděla venek úkrytu poprvé. Zastavím se dál od nich. Nechtěla jsem úplně rušit jejich rodinnou chvilku, ale... Einar byl alfa, byl můj bývalý partner a já si prostě potřebovala ujasnit pár věcí. Potřebovala jsem s ním mluvit trochu v soukromí a obecně jsem asi potřebovala i vysvětlení těch chlupatých kuliček kolem něj.
Chvíli ve sněhu váhám, ale pak se přeci jen pohnu a udělám pár kroků směrem k nim a uctivě skloním hlavu. "Omlouvám se, nechci tušit tuhle vaši... chvíli, ale... Chtěla jsem se ještě jednou omluvit za dlouhodobou nepřítomnost na území. A... chtěl sis promluvit. Ráda bych si také promluvila. Je to pro mě... důležité." ačkoliv jsem hlas měla bez náznaku jakékoliv emoce, mé záseky a hledání slov mohly dávat najevo, jak je pro mě těžké se vyjádřit, najít správná slova a hlavně dávala najevo mé lehké zmatení a obecně se za nimi skrývalo i zklamání ze sebe samotné.
Lehce se zachvěju, abych tyto pocity ze sebe setřásla. Nebyla jsem přeci žádná citlivka. Nebyla jsem ustrašený uzlíček chlupů, jako spousta vlků. Tak co to se mnou sakra bylo? I po veškerých útrapách a veškerých myšlenkách, kvůli kterým jsem musela z území po svém přijetí vlastně hned zmizet, jsem se rozhodla se sem vrátit. Jsem se rozhodla být tu pro Einara a celou smečku. A začít žít... Tak proč jsem tu teď stála se sklopenou hlavou a hledala slova? Lehce se zpátky napřímím a zvednu hlavu. Ne neuctivě, ale abych skryla tu chvilkovou slabost, se kterou jsem sem přišla.

Yaro, okrajově Enigma

Potřebovala jsem si odpočinout... Byla jsem vyčerpaná a tak se dalo očekávat, že jsem záhy na to usnula mělkým spánkem, při kterém jsem však dobře vnímala své okolí. Brzy jsem uslyšela kroky mířící ke mně a tak zastřihám ušima a otev řu oči. I ta malá chvilka stačila na to, abych dobrala své síly. Yaro. Yaro se na mě přišel podívat a zkontrolovat mě. Podle toho, co jsem zaslechla, z něj měl být pečovatel. Věděla jsem co to znamená a upřímně se mi to k němu i hodilo. Nebyl bojovník, nejsilnější také nebyl, ale jeho energie a elán by vlčatům mohly pomoci a jeho neustálá energie by mohla pomoci obecně nyní všem. Kord v situaci s těmi všemi nemocnými.
Zvednu hlavu a pohlédnu na něj. Na tváři se mi objeví jeden z těch vzácných mrazivých úsměvů. "Vítej ve smečce. Ne, nic nepotřebuji, děkuji. Jen jsem si potřebovala... oddechnout." řeknu nakonec a rozhlédnu se.
Zahlédnu Einara jak odchází...s vlčaty. Vlčata nesla jeho barvu... Cítila jsem, jak se mi na chvíli rozbušilo srdce, než jsem ho díky svému výcviku a hlubokým nádechem a výdechem opět uklidnila. Musela jsem si s ním promluvit... Chtěla jsem vědět, co znamenal ten pohled při jeho proslovu, proč ta vlčata mají jeho barvu a bere si je stranou jako otec. Byl otec. Musel být otec. On a Astrid? Ne, nevyčítala jsem mu to. Spíš jsem to brala jako své další zklamání. Byla tu další vlčice, lepší než já, která mu porodila vlčata. Podívám se zpět na Yara a tvář mám opět pod ledovou maskou, abych zakryla vnitřní zmatek a kdesi hluboko v sobě bolest?
"Děkuji ještě jednou za tvou starost, ale myslím si, že tu máš lepší spolčenost." řeknu chladně a přesto ne hrubě. Kývnu směrem k vlčeti, které se právě blížilo a nakonec se místo běhu dokutálelo k Yarovi. Kývnu k němu a v očích se mi objeví něco jako vděk. "Musím si s někým promluvit." řeknu nakonec a pomalu vstanu a nechám ty dva, aby se věnovali vlčecím hrám. Já se dám do pohybu a vyjdu ven za Einarem, který zmizel ve vchodě.

→ Území

Einar, Xander, Doubravka (jen takový souhrn, nic přímého), Razer

Einar schválil mou žádost a já mu kývnu a ukloním se na vyjádření díků a úcty. Pak se však ozve Doubravka, které nebylo dobře. City pro mě stále byly jednou velkou neznámou, ale obecně od příchodu sem na ostrovy jsem si uvědomila, že mi na místních vlcích záleží víc, než kdy na členech mé domovské smečky. Tam jsem plnila rozkazy a byla po boku přiděleného partnera. Tady? Přesně jak říkal Havran, mohla jsem začít nový život. Možná i právě proto jsem vykouzlila cosi jako starostlivý úsměv, když jsem začala plnit úkol za Doubravku, která toho s nemocí měla jistě již takhle víc než dost.
Začla jsem tedy nosit sníh dokud však nepřišel vlk, delta, Razer? Razer. Už teď jsem měla ve členech problém, ale věděla jsem, že byl rozhodně výše postavený než já. Ano, neměli jsme tu co dělat s tím druhým vlkem, který vyčaroval kotlík, jenže já o to byla poprosena Doubravkou. Mírně proto skloním hlavu v jisté úctě, ale pak ji hned zvednu, abych se obhájila. Podívám se Razerovi do očí. "Vím, že tu nemám co pohledávat. Doubravce se však udělalo zle a prosila kohokoliv o pomoc, při tom pak zmínila i mé jméno. Sníh jsem nanosila na vodu a již jdu pryč." odpovím v podstatě strojenou odpověď jako voják vysvětlující důvod svého jednání a poukazující na příkaz někoho jiného. Hlas byl bez jakékoliv emoce. Chvíli na vlka hledím a pak se rozejdu pryč do klidnějšího místa
Bylo tu na mě příliš vlků a já byla již příliš vysílená. Jak bych taky nebyla? Svatyně, celá cesta sem... Stále jsem se divila, že se mi nepodlomily už dávno nohy a že jsem se nezhroutila jako Shine. Najdu si místečko v koutku, kde s tichým zaskučením kvůli namoženým svalům ulehnu a hlavu položím na přední tlapy. Pomalu se mi zavřou oči, ale uši mám stále našpicované. Dávala jsem tak najevo, že ačkoliv odpočívám, stále přesně vnímám vše, co se kolem mě děje a jsem připravena jednat, pokud bych dostala rozkaz.

Sledovala jsem celé dění, co se tu odehrávalo, včetně drama okolo Shine. Její potomci se k ní vrhli jako kdyby mohli změnit to, že ta divná nemoc jejich mamku vypnula. Einar však zasáhl a v mých očích se blýskne cosi jako souhlas s jeho počínáním. Ano, tohle byl vlk, za kterým bych šla i do horoucích pekel... I když jsem teď byla stále žalostně slabá a oproti němu jsem byla naprostá nula. V očích se mi však zračí jen ten němý souhlas a žádná z myšlenek se dále na mém pohledu neodrazí.
Chtěla jsem pomoci, ale o černou velkou vlčici se měl postarat někdo jiný a tak se má pozornost opět vrátí k rezavému alfovi. Zvládal tenhle zmatek více než dobře a já věděla, že ještě není všemu jeho vyjádření konec. Zmínil Doubravku. Bylo to její oficiální přijetí do smečky, i když post léčitele získala ještě v tom zmatku předtím. Lehce ji pohledem vyhledám. Byla stejná, jakou jsem si ji pamatovala, přesto se zdála být... poněkud ne ve své kůži, ale to jsem pro teď nechala. Pohledem se vrátím k alfovi a poslouchám jeho povyšování.
Nakonec se dostal k mému jménu a k jménům dalších vlků. Rainer. Ten teď předstoupil a chtěl být lovcem. Chvíli váhavě přemýšlím, ale nakonec také pomalu předstoupím a skloním hlavu v uctivém gestu. "Já, Stina Ezra, jsem do nedávna vynikala v boji. Příchod na tyto ostrovy mě oslabil, ale slibuji, že svou sílu získám zpět. řeknu a dopřeji si hluboký nádech, než mohu pokračovat. "Mé zkušenosti a silné stránky by se sice spíše hodily na obránce, ale i tak žádám, abych mohla mít trochu větší volnosti, než mají právě obránci. Sice nejsem nejrychlejší, ale svou vytrvalostí a obratnostní to snad vynahradím. Ráda bych se stala průzkumníkem." dořeknu konečně své myšlenky nahlas a stále mám sklopenou hlavu. Chtěla jsem začít trochu jinak. Nechtěla jsem již být tolik vázána ke smečce a jejímu území. Chtěla jsem zažít alespoň část té svobody, o které Havran mluvil a tohle byla možnost. Sice jsem neoplývala přílišnou rychlostí a ani jsem nebyla skvělý lovec, který by dokázal zhodnotit dobré místo k lovu, ale měla jsem zkušenosti bojovníka. Terén jsem si dokázala perfektně zapamatovat a vyhodnotit dobře i místa dobrá k přepadení, schování se, nebo i třeba slabší místa, která by byla dobrá ohlídat...
Z mých myšlenek mě pak vytrhl hlas Doubravky. Pamatovala si mé jméno a volala mě. Zvednu hlavu a podívám se jejím směrem. Nebylo ji dobře, byla také nemocná. Omluvně kývnu směrem k Einarovi a doufala jsem, že pochopí, proč jsem nepočkala na třetího vlka a nyní jsem se zvedla a došla k Doubravce, kterou jsem počastovala jedním z mých nejvzácnějších výrazů - povzbudivým úsměvem. Kývnu k ní a pak se rozhlédnu po úkrytu. Díky místům ve stropu byl místy na zemi v úkrytu sníh, kterému se vlci vyhýbali. Nebylo ho tu moc aby to vadilo, ale stačilo to na to, aby se naplnil kotlík a sníh se změnil ve vodu. A tak začnu pomalu brát do tlamy nejbližší kupky sněhu a v tlamě je opatrně přenášet do kotlíku tak, aby z nich část vždy neroztála tak moc rychle.

← Území

Už při zběžném pohledu po vlcích bylo vidět, že je něco zatraceně špatně. Navíc tu do toho kvílela vlčata. Pro tentokrát mi to ani tolik nevadilo, protože má pozornost se upřela na Einara, který promluvil. Představil mě spolu s dalšími vlky a pak oznámil, že ve smečce jsou nová vlčata, jakoby to nebylo dostatečně slyšet, ale... pak na mě krátce pohlédl. Co to mělo znamenat? Další selhání? Jen lehce polknu. Za tu dobu, co jsme byli sobě přisouzení, jsme se o vlčata ani nezasnažili. Nějak k tomu prostě nedošlo a já si momentálně nedokázala jeho pohled vyložit.
I tak na sobě nedám znát žádné emoce. Seděla jsem, již tentokrát s hrdě vztyčenou hlavou a obecně jsem mohla připomínat ledovou sochu bez jakékoliv známky emoce. Jako kdyby daný umělec na nějaký ten výraz zapomněl. Z mého soustředění se, co se to děje kolem, mě vytrhl Yaro, který do mě dloubl. Ohlédnu se na něj a kývnu, když mi naznačí, že jde pomoci. Bylo dobře, že se začal zapojovat. Konečně mi neseděl za zadkem a měl tak možnost dokázat Einarovi, že za to stojí. Ten drobný vlček se bude muset ještě hodně učit o nějaké sebeúctě, sebejistotě a obecně o postoji bojovníka. Začínal však již po mém seřvání celkem dobře.
Pohled se mi pak stočí na Shine, která promluvila a má tvář se mi lehce starostlivě zakaboní. Nemoc. Přitom o Shine jsem věděla, že je silná. Měla ve smečce vysoké postavení a to, jak se zachovala na tom severu... Co to bylo za svinstvo, že jí to takhle složilo? Mlčky jsem vše pozorovala a analyzovala. Bylo potřeba jednat a Einar splnil veškerá má očekávání. Byl skvělý alfa. Na chvíli se odvážím na něj podívat, když začne rozdávat úkoly. Pomalu si stoupnu, i když mé tělo bylo stále vyřízené ze svatyně a sněhová vánice venku v tom moc nepomohla. "Také mohu pomoci, jak jen bude třeba. Jen se v bylinkách ani léčení bohužel nevyznám, ale každá tlapa se hádám teď hodí." má tvář sice byla kamenná, ale v hrudi mi bilo srdce přeci jen o trochu rychleji. V hlavě jsem stále měla myšlenky a otázky, co si o mě Einar vlastně myslí. Jak moc jsem ho zklamala? Jak moc zbytečná jsem byla? Navíc tu byla ta záležitost, že jsem se od přijetí vlastně na území neukázala. Styděla jsem se za to... byla to další věc, ve které jsem selhala. A já selhání nenáviděla z celého širého světa úplně nejvíce...

Vlci něco řešili a jeden vyloženě nevypadal dobře. Dokonce jsem i zaslechla, že ho má podepřít. Arryn. Další člen. Zběžně si ho prohlédnu, ale pak svůj pohled upoutám na Einara a v pokloně se mu omluvím za své chování a nepřítomnost. Jeho jízlivou poznámku o ztracených duších jsem si zasloužila plně. Možná patřil jen tomu dalšímu vlkovi, po kterém vrhal pohled, ale já si to vzala i na sebe. Měla jsem tu být. Neměla jsem nikam chodit... měla jsem se vrátit hned, jak jsem se rozloučila s Havranem, ale cožpak jsem mohla? Trvalo mi příliš dlouho napravit tu porouchanou část kdesi uvnitř mě samotné a rozhodnout se, co tedy dál.
Zklamala jsem. Opět jsem selhala a můj postoj jasně dával najevo, že si to uvědomuji. Promluvit si. Ano, až tohle vše bude za námi, nutně jsem si potřebovala s Einarem promluvit. I když jsem ještě před pár okamžiky tušila, co mu vlastně všechno chci říct, jak jsem se rozhodla, právě v tomto momentě se to opět rozplynulo a mou hlavu i duši zaplnily myšlenky a... bolest? Možná.
Velice rychle jakýkoliv výraz z mé tváře zmizí a objeví se na ní neprostupná ledová maska, pod kterou jsem schovávala veškeré city. Přesně tak, jak jsem byla naučená. Jediný, kdo mohl postřehnout, jak mě výtka zamrzela a jak se mě dotkla, mohl být Einar, který mě znal dříve.
Byla jsem neskutečně ráda, že zima halila, že mé tělo se lehce chvěje. Ne však zimou, ale šíleným vyčerpáním. Vždyť jsem také ze svatyně běžela rovnou sem, bez odpočinku. Lehce se oklepu, abych uvolnila bolavé svaly a přitom aby to vypadalo, jako bych ze sebe sklepávala sníh.
Einar se celý zapálil a byl čas jít do úkrytu. Až nyní zvednu hlavu a prohlédnu si místní členy. Sice dostal povel na podepření někdo jiný, ale i tak jsem byla připravena kdyžtak pomoci. Obecně jsem se snažila dát momentálně najevo, že mi vlci kolem nejsou lhostejní. Že jsem se konečně rozhodla být právoplatným členem smečky.
Jen krátce se ohlédnu na drobného vlka za mnou, než se mlčky rozejdu se skupinkou připravena vypomoci jak jen to půjde... i když jsem sama sotva stála na nohou.

→ Úkryt

← Temný les (přes Hraniční pohoří)

Na odpočinek v temném lese nebylo moc času a tak, když jsem odpověděla na otázky mého společníka, se pak pomalu rozejdu dál. Mrtvolné stromy pomalu začaly řídnout a my začali stoupat. Mé svaly protestovaly jak jen mohly a já měla co dělat, abych v té chumelenici a na vrstvě sněhu neskončila někde dole rozpláclá o kameny. Obecně se celá lehce při chůzi přikrčím, přičemž bolestně syknu, jak se ozvou namožené svaly.
Takhle zesláblá jít v tomhle počasí do hor? Ano, asi jsem byla sebevrah, ale prostě již nešlo čekat. Můj vnitřní instinkt říkal, že se mám na území dostavit co nejdříve. Tempo je pomalé a každou chvíli se na chvíli zastavím na nejbezpečnějším místě které najdu, abychom si oddechli. Podívám se na svého společníka a zhodnotím jeho stav. Na jeho slova jsem již dál neměla potřebu odpovídat. Ano, byl to sen. A největším překvapením ve snu? Pro mě to byl Einar. Žil, vedl svou smečku, žil nyní svůj vlastní život a já? Já žila částečně v minulosti. Díky Havranovi jsem se ale pomalu posouvala dál. Už to nebylo takové to "musím, protože Einar je můj partner"... ne, v mé hlavě se tato věta změnila v "musím, protože to sama chci". A to byl alespoň malý pokrok. Lehce se ušklíbnu nad představou Havrana, jak by nade mnou protočil očima, kdyby zjistil, že jsem se rozhodla ve smečce zůstat. Že jsem se rozhodla být pro smečku přínosná. Že jsem se pro ně rozhodla zesílit a teď jsem se po dlouhé době vracela s omluvou a zároveň s pocitem, že již nebudu tak moc na obtíž. Že nebudu pro Einara ostudou.
Pohlédnu na Yara a pak se pomalu rozejdu a překročím hranici území. Bylo tu příliš pachů a obecně se zdálo, že alfa nás svolával. Jeho volání jsem neslyšela vzhledem k dálce, ale naštěstí alespoň vnitřní instinkt mě sem poslal. Pohlédnu na svého společníka a tiše k němu šeptnu. "Drž se u mě... na území smíš jen se členem a já... tu vlastně od mého objevení moc nebyla. Možná bude problém, snad ale ne." chvíli hledím do jeho šedých očí a pak se vydám dál.
Poměrně brzy narazíme na skupinku vlků a mezi nimi stál Einar. Na chvíli se uctivě zastavím a lehkým kývnutím všechny pozdravím. Můj pohled se však zaměří hlavně na mého bývalého partnera a skloním hlavu v pokoře a tiché omluvě. "Hlásím, že jsem zpět na území a přivedla jsem někoho, kdo by se možná chtěl stát členem." řeknu a kývnu směrem k Yarovi. Pak se ukloním ještě více. "Dále... Dále se chci omluvit, že jsem tu nebyla pro smečku a obecně že jsem odešla z území a dlouho jsem tu nebyla. Hledala jsem způsob, jak zesílit a vše se vlivem okolností příliš protáhlo. Omlouvám se..já... nechtěla jsem pro tebe být takovým zklamáním." slova se u mě nezvykle zadrhávala, jak jsem hledala omluvu a jak jsem se snažila uklidnit bušící srdce. Jak bude Einar reagovat? Vyžene mě? Vyčte mi to? Naštve se? Nebo mu nebudu stát ani za pohrdavý pohled?

← Most

Byla jsem tvrdá. Netušila jsem a ani jsem neuměla to říct mému společníkovi jinak. Jeho chování se mi příčilo i z toho důvodu, že jsem neviděla jeden jediný důvod, proč by se přede mnou měl v podstatě klanět, cítit se podřízeně... Ano, byla jsem větší, ale silnější? Možná teď jen o málo. Na těchto ostrovech jsem neznamenala vůbec nic a hovor s Havranem cosi v mé duši také změnil. Byla jsem bojovnicí, ale zůstával tam minulý čas. Teď jsem byla na místě, kde mé jméno neznamenalo vůbec nic. Kde si Einar i já mohl najít jiného partnera bez toho, aniž by nám ho někdo přidělil... Byla jsem svobodná? Havran by nesouhlasil vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla ve smečce zůstat.
Vyděšení Yara, které se mu objevilo ve tváři po tom, co jsem po něm vyjela, mě kdesi v hloubi duše zabolelo. Možná i proto můj pohled zledověl ještě více a já zahodila stranou veškeré city, když jsem s unavenými svaly vykročila na vratký most.
V mém stavu byla skoro sebevražda snažit se ho překročit. Přesto jsem měla štěstí. Uzamkla jsem se do té schránky bezcitného bojovníka, kterého ze mě vychovali a nějakým záhadným způsobem se mi podařilo se dostat do toho divného mrtvého lesa aniž by se mi na mostě podlomily unavené nohy.
Když jsem konečně byla na pevné půdě, na chvíli se zastavím a sednu si, abych trochu ulevila rozbolavělým svalům. A přesně v ten moment se vedle mě objevil Yaro. Pohlédnu na něj. Ne, nehodlal jít jinam. Dokázal se s mými slovy vyrovnat. Až teď si uvědomím, že mě na tom mostě dohnal a že se mě na něco ptal. Na smečku... a... děkoval za slova. V mém soustředění jsem ho prostě na chvíli vypustila z hlavy.
Pohled mi lehce pookřeje. "Jsem ráda, žes ta slova pochopil." řeknu a zadívám se na obzor, kde se za mrtvolnými stromy zvedaly hory. Domov. Pomalu se zvednu a rozejdu se dál. "Smečka.. moc dlouho jsem tam nepobyla, ale... zdálo se, že drží hodně při sobě. Není se čemu divit. Einar, alfa, je... skvělý bojovník a musí být výtečný alfa. Stará se o své členy tak, jak jsem nikdy nikoho nezažila. Nejsou mu lhostejní a zároveň umí být pěkně tvrdý na ty, kteří ho neposlouchají..." řeknu nakonec ohledně smečky. Více méně jsem kombinovala věci, které jsem vypozorovala z té chvilky na severu a z toho, co jsem o svém přisouzeném partnerovi věděla z minulosti. A čím dál tím více mi docházelo, že se změnil. Dokážu se zlepšit i já? A k čemu - k horšímu, nebo lepšímu?

→ Území Alateyské smečky (přes Hraniční pohoří)

<- Mlžná džungle (přes Les u Mostu)

Vydala jsem se dál a byla ráda, že se Yaro rozhodl jít se mnou. Dokonce jsem se při jeho slovech mírně usmála? Spíše to byl neznatelný náznak úsměvu, ale vlk, který se rozhodl jít se mnou, byl všímavý, tušila jsem, že i byť jen ten náznak postřehl.
Pomalu se prodírám džunglí a jsem ráda, že mám vedle sebe byť malou oporu, kdyby mi náhodou vynechal nějaký další unavený sval v těle. Blížili jsme se k mostu a já tušila, co nás čeká. V tomhle stavu to možná byla sebevražda, ale prostě jsem už neměla čas na to se někde zastavit a odpočinout si. A přeci jen jsem se zastavila.
Ve chvíli, kdy do mě Yaro dloubnul čumákem, se prudce zastavím. Přátelského gesta jsem si více než vážila, ale v tomhle byla i jistá pokora. V očích mi hněvivě blýsklo a já se mu podívám zpříma do očí. Chvíli na něj takhle hledím, než tiše ledově odpovím. "Vážím si tě, Yaro... Možná nejsi největší a nejsilnější vlk, ale to neznamená, že se budeš někomu podřizovat. Autoritě ve smečce? Možná... ale nikdy ne vlkovi na stejné úrovni co ty. Rozumíš? Nejsem o tolik silnější než ty, jen mám za sebou... složitou minulost, ale to neznamená nic. Nikdy se už nepokládej za něco míň...Nebo ti potrhám kožich, abys k tomu měl důvod." ta slova skoro zavrčím. Nesnášela jsem, když se někdo podřizoval. Měla jsem toho plné zuby z mé smečky, kde si člověk vůbec něco musel vydobýt a pokud nezdědil správný element? Nebyl skoro nic. Ta slova ho mohla ranit. Mohla ho hodně zabolet, mohl po nich odejít... Mohla jsem přijít o nového blízkého, ale stálo mi to za to. I kdyby mě za ta slova nenáviděl, věřila jsem, že by si z nich mohl něco odnést. Každý vlk má své místo a co jsem tak sledovala tyhle ostrovy, zde to platilo dvojnásob... Líbilo se mi proto o dost méně, že se Yaro bral jako něco méně než já... Kdyby tušil tu trosku, která se skrývá pod mojí kůží? Ne. Buď se bude brát jako mně rovný, nebo se naše cesty zde rozejdou.
Po těhlech myšlenkách konečně upřu pohled z něho zpět na cestu přede mnou. Na ten most, který byl zahalený v mlze a sněhu, takže byl nebezpečnější než normálně, a dala jsem se do pohybu. Bylo jen na něm, jak si vyloží má slova, jak se zachová... Jak mě za ta slova vezme. Já však musela dál.

-> Temný les