Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Svatyně

Čekal tam. Čekal ve vchodu a přesto nemusel. Mohl jít dál. Pomalu k němu dojdu a v tu ránu mi vypoví nohy službu. Byla jsem vyčerpaná. Ztěžka oddechuji a tiše cosi zanadávám. Ne, takhle slabou mě nikdo vidět nesměl. Jen chvilka odpočinku... Na chvíli zavřu oči a uklidním dech a nechám tak zklidnit i tep srdce. Zhluboka se pomalu nadechnu a donutím své nohy opět k poslušnosti. Pomalu se vyhrabu na všechny čtyři a pohlédnu na drobného vlka před sebou.
"Nevím, kam máš namířeno, ale děkuji, že jsi počkal. Já teď musím co nejdříve domů, do smečky v horách." řeknu a pohlédnu mu do očí. V těch mých bylo jen vyčerpání a led. Byla jsem tak unavená, že i veškeré emoce a myšlenky odplavaly kamsi pryč. Byla jsem jako bojovník, který momentálně jedná z posledních sil. Opět jsem měla ten jediný cíl, který mě držel na nohou a kvůli kterému bych byla ochotná zemřít. Cílem byl výšlap do hor, které jsem stále tolik neznala a přesto jsem je už teď milovala a pokládala za domov. Byl čas se vrátit. Byl čas se ukázat a omluvit se všem členům i Einarovi...
Chvíli hledím na Yara a pak se pomalu s třesoucíma se nohama vydám na další pochod. Někde v hloubi duše jsem doufala, že půjde se mnou. Že mi bude případnou oporou, kdyby mi tělo selhalo únavou a vyčerpáním znovu...

-> Most (přes Les u Mostu)

<- Mlžná džungle

NÁKUP:
8 mincí -> 64%

Síla 9 %/71 % -> + 15% = 24%
Vytrvalost 10 %/72 % + 15% = 25%
Rychlost 5 %/57 % -> + 13% = 18%
Obratnost 7 %/64 % -> + 15% = 22%
Schopnost lovu 4 %/36 % + 6% = 10%


Vešla jsem do jeskyně a tiše a mlčky jsem procházela mezi ozdobenými zdmi staré svatyně. Netrvalo to dlouho a došla jsem do místnosti, kde na kameni seděl majestátní starý vlk. Vypadal jako starý bojovník a tak jsem mu lehkou úklonou vzdala úctu. "Slyšela jsem, že tu vlk může zesílit, Mistře. Potřebovala bych s tím Vaší pomoc." řeknu se stále sklopenou hlavou a tlapkou směrem k vlkovi popostrčím mince, které se mi povedlo na ostrovech nasbírat.
Mistr kývnul a pak jsem se náhle objevila v dřevěném ringu. Vlk zaujal bojový postoj a mně došlo, že nyní bude na řadě souboj. Postavím se tedy do svého obvyklého bojovného postoje a chvíli vnitřně zkoumám mé zesláblé unavené svaly. Ne, tohle zvládnu... A v ten moment začal souboj. Mistr byl rychlý, hbitý, vytrvalý a silný a já jsem se mu v podstatě jako malé vlče snažila převážně stačit, vykrývat a dokonce jednou se mi konečně povedlo i zaútočit! Tahle část bude jistě má nejoblíbenější. Připomínalo mi to dobu, kdy jsem se boji učila ve smečce. V očích mi radostně a živě blýskalo, jak již dlouho ne. Přesně ve chvíli, kdy jsem si boj vyčerpaná začala užívat, se Mistr zastavil a náhle jsme byli zase jinde.
Objevili jsme se u úpatí hory a Mistr mi pokynul, ať se dám do výšlapu. Jen pomalu kývnu a jakmile se mi povede popadnout dech a uklidnit tep, vydám se s třesoucíma se unavenýma nohama na výšlap. Šlo to těžko a s unavenými svaly jsem musela dobře dávat pozor, abych se z hory nezřítila. Mistr evidentně usoudil, že toho již bylo dost a když jsem vystoupala na plošinu, na které seděl, opět nás přesunul.
Tentokrát jsme se objevili na louce a kdesi vzadu se objevovala mlžná džungle. Nijak jsem nevnímala to, proč tu nesněžilo, bylo vidět a obecně tu nebyl sníh. Byla v tom magie. Musela být. Mistr se připravil k běhu a já se také ke startu připravila. Pak jsme společně vyrazili. Vlk byl rychlejší a k džungli se dostal jako první. Snažila jsem se ze všech sil s ním alespoň udržet krok.
Jakmile jsme vběhli do džungle, začala trasou býti překážková dráha. Při jednom přeskakování padlého kmenu málem upadnu, když se mi lehce podlomí unavené nohy. Už jsem skoro nemohla. Ale... musela jsem zesílit. S myšlenkou na Einara a novou smečku se zhluboka nadechnu a veškerou svou zbývající sílu vydám k tomu, abych doběhla tenhle prokletý závod.
Mistr mě nenechal skoro ani vydýchat a jakmile jsem proběhla cílem, ocitla jsem se v jehličnatém lese. Mistr stál vedle mě s myší v tlamě jako svačinkou. Ah jistě. Ještě lov. Hledání nějaké oběti využiji k menšímu odpočinku. Pak konečně narazím na vchod do myšího doupěte a rozhlédnu se. Měla jsem štěstí. U nedalekého keře myš zrovna něco svačila. Zkontroluji vítr a pak nakonec najdu nejvhodnější a nejtišší cestu, abych se k myši dostala a zároveň ji odřízla od úkrytu. Povedlo se. Když po ní vystartuji, myš na chvíli strne, než se dá do běhu a to ji stálo život. Popojdu s mrtvolkou o kus dál a na chvíli se natáhnu do příjemného mechu, kde posvačím. I jenom tahle malá chvíle odpočinku mi pomůže se trochu zotavit.
Když už začnu přemýšlet o spánku, objevím se náhle zpět ve svatyni a Mistr sedí přede mnou, jako by se ani nepohnul od chvíle, co jsem ho tu potkala. Jen kývnu jako poděkování a opět se lehce ukloním. Bezeslova se pak pomalu loudám ven ze svatyně. Byla jsem vyčerpaná, ale silnější. Tělo se mi unaveně třáslo, ale já musela jít dál. Yaro na mě čekal. Einar na mě čekal. Smečka na mě čekala...

-> Mlžná džungle

Schváleno, zapsáno

<- Luka (přes kraj Ovocného lesíka)

Yaro se za mnou vydal a já pro jednou byla možná i ráda za to, že jsem nebyla sama? Vždy jsem byla vychovávána jako bojovnice, ale bojovník měl vždy dalšího bojovníka po svém boku. Tenhle vlk možná moc tuhle roli nenaplňoval, ale zároveň jeho přítomnost nebyla nikterak nepříjemná a spíše mi odlákávala myšlenky od všech těch pocitů uvnitř mě.
Nebyla jsem dost silná, když jsem se ukázala před Einarem. Nebyla jsem dost silná na tom severu. A co víc? Když jsem šla hledat, jak zesílit, skončila jsem několik měsíců mimo území. Ne, tohle se mi opravdu nepodobalo. Zavzpomínala jsem na Havrana. Smečka v určitém ohledu skutečně byla přítěž, ale cožpak jsem mohla zapomenout na všechno, co jsem zažila a cítila vůči Einarovi? Věděla jsem, že až ho uvidím, přilezu za ním jak vlče, které něco provedlo. Nebyla jsem dost silná a nebyla jsem dlouho ve smečce, abych ji pořádně obhlídla, chránila, poznala...
Tiše si povzdychnu a pohlédnu na Yara. Začínali jsme se protahovat zarostlým porostem a vzduch ztěžkl vlhkostí. Dávala jsem pozor na každé šustnutí a snažila se najít cestu ke svatyni. Po chvilkovém bloudění jsem před sebou objevila místo, které mi Havran ukázal. Byla to prastará stavba, zarostlá a venkovní část byla možná i částečně rozvalená. Pohlédnu na svého společníka a kývnu. "Tohle je svatyně." řeknu tiše a pak se rozejdu do jejích útrob.

-> Svatyně

Pro někoho bez magie tohle mohlo být asi úžasné. Docela jsem se těšila, co bude z něj, až zjistí, co s magií všechno zmůže, pokud si teda nějakou pořídí u toho obchodníka. Vlastně jsem netušila, proč mě tak moc zajímá. K mému ledovému srdci se málokdo dostal, ale tyhle ostrovy byly zvláštní tím, že ledová srdce nechávaly tát. Havranem to začínalo, Threonem pokračovalo a teď Yaro? Byl jajko malé nevycválané slabé vlče a přesto jeho energie a to, jak se choval, něco pro mě znamenala. Jistě bude neuvěřitelně věrný a oddaný tomu, kdo si získá jeho přízeň. Tohle jsem znala. Když se někdo dostal blíže pod mou obrannou ledovou bariéru, byla jsem pro něj někdo, kdo mu vždycky bude krýt záda a bude stát po jeho boku. Einar...
Jen mlčky jím maso a když dojím kus, který mi vlk přinesl, přesunu se k mršině a hltám maso další. Cítila jsem, jak se mi s jídlem vrací síla do žil. "Jsou tu mnohem silnější vlci než já." odpovím nakonec a na jeho otázku zavrtím hlavou.
Ne, vnitřnosti jsem skutečně nemusela. Můj pohled se přenese kamsi do míst za louku do té neproniknutelné sněhové stěny díky chumelenice. Tam byla někde mlžná džungle. Tam jsem potřebovala jít. Podívám se zpět na Yara a dám mu tím němý pokyn, že je čas vyrazit dál. Zdržela jsem se již příliš. Musela jsem do Svatyně a pak domů.

-> Mlžná džungle (přes kraj Ovocného lesíka)

Jen jsem nechtěla jíst zasněžené jídlo... To vše mě vedlo k tomu nechat sníh rozpustit a přitom se samozřejmě také stalo, že se maso ohřálo a na místě, kde vzplanul plamen, se i opeklo. Alespoň to nebylo kus ledu, který by se dal tak maximálně olizovat.
Po použití magie jsem cítila, jak mi z těla zmizel ten zbytek přebytečné energie, kterou jsem si tolik šetřila na svatyni. Tiše oddychnu, abych uklidnila dech a když vidím a slyším překvapení a lichotky Yara, prostě protočím očima. Ne, rozhodně jsem nebyla silná. Ještě stále jsem byla slabá oproti tomu, co jsem bývala a ještě stále mi chyběla alespoň ta trocha fyzické síly. I kvůli tomu, že jsem stále nebyla v nejlepší kondici, mě magie vyčerpávala o dost rychleji.
Yaro byl z toho všeho tak nadšený a já se cítila akorát ještě hůř. Kde vyrůstal, že tohle bral za sílu? Netušila jsem, ale za tenhle chapý pokus by se mi dříve ve smečce vysmáli. Alespoň to jsem si myslela. "Není to síla... je to jen magie a... bývala jsem o dost silnější." řeknu ledově a ta mrazivost v mém hlase zakrývá to zklamání a znechucení nademnou samotnou. "Děkuji." prohlásím, když mi Yaro přinese kus masa, abych se posilnila. Chvíli mě napadlo, jestli náhodou díky tomu, že nemá magii, nebyl poskokem druhých. Kterého jiného vlka by jinak napadlo obsluhovat toho druhého? Chvíli vlka sleduji, když ukusuji kousky masa. Měl štěstí, že se sem dostal, zde totiž měl tolik možností jak zesílit a třeba najít v sobě toho bojovníka, kterého někdo v jeho těle utlačil.
Jím a mlčky ho sleduji. Ze svých myšlenek neřeknu ani jediné slovo. Nechtěla jsem, aby si myslel, že ho beru za slabého. Nebyla to totiž pravda. Sama jsem v místních podmínkách byla zesláblá vlčice a on měl stejnou možnost zesílit jako já. Najít si svou cestu, svou rodinu, svůj cíl a svou sílu.

Seděla jsem a byla jsem ráda, že sedím. Pomalu se mi regenerovala energie a tlapy přestávaly bolet. Alespoň k něčemu tohle povídání opravdu bylo. "Ty mince se dají najít po ostrovech... Když jsem se tu objevila, obecně jsem u sebe měla už rovnou 3 tyhle žluté divné věci. A i další drahé kamínky, za které se právě kupují věci u toho obchodníka." odpovím mu. Na tohle jsem se také Havrana ptala. //Reálně je získáváš za akce :D//
Při mém popisu obchodníka se začal smát a v mém pohledu se mihlo cosi jako "klidně se směj, počkej až ho poznáš". Když jsem mu do toho všeho i řekla, že může získat magii, jeho nadšení mi dokázalo význam jeho šedých očí. Pomalu přikývnu. Upřímně jsem si nedokázala představit narodit se bez magie. Věděla jsem, že se to stávalo, ale jak moc těžké to tihle vlci měli? Ať už ve smečkách, kde magie bylo všechno nebo obecně v životě? Vlastně jsem si občas říkala že vlci, kteří nejsou na své magické schopnosti tolik závislí, jsou ve finále možná silnější než my, kteří magií vládneme. "Ano, opravdu si jí tam můžeš koupit. A pak ji ovládat, učit se jí a tak dále." potvrdím mu pro jistotu jeho otázku i slovy.
"Dokonce se u něj dá měnit vzhled, barva očí, dá se u něj sehnat kdejaké harampádí." popisuji mu dál jeho možnosti a obecně vše, co jsem si vybavovala, že jsem u toho obchodníka zahlédla.
Yaro byl rozhodně velmi všímavý, mého pohledu si při zmínce o smečce všiml a měl potřebu se začít vyptávat. Pozorně si ho prohlédnu a nakonec opět přikývnu. "Ano... Tam je nyní můj domov. Náš alfa je... jedinečný." hledala jsem slova, jak Einara popsat a tohle slovo pro něj bylo nejvýstižnější. Při zmínce o něj cítím cosi jako osten v hrudi. Osten studu a smutku. Dovolila jsem mu, aby mě viděl takhle... Slabou, vychrtlou, na pokraji svých sil... neschopnou. V mých očích se mihne bolest. Rychle se oklepu a setřesu tak ze sebe jakékoliv další viditelné emoce.
Navrhnu pak možnost, kde se posilnit a Yaro se okamžitě začne činit. Vlastně jsem celkem začínala obdivovat jeho elán. Ještě před chvílí skoro umíral a už zase byl na nohách a skákal. Nechala jsem ho, ať kořist najde. Ano, také jsem to cítila, ale jeho nadšení bylo prostě obdivuhodné. Po chvíli našel mrtvou horskou kozu a začal jí táhnout ke mně. "Počkej..." řeknu a dojdu k němu. Pak se zaměřím na kořist a soustředím se... vzduch okolo ní se na chvíli ohřeje a sníh na ní tak začne tát a nakonec se mi přeci jen povede i menší plamen, který zbytek sněhu rozpustí již účiněji a dokonce ohřeje, v některých místech i opeče část masa. Jen malou část. a víc nebylo síly. Jen tiše vyčerpaně oddechnu. "Takhle se bude jíst lépe." řeknu a únavu na sobě nedávám více znát. Stále jsem byla slabá... i ta magie byla stále tak moc zatraceně slabá.

Vlk cestou už nic nepronesl a s mou odpovědí trpělivě čekal, abych byla upřímná? Vysloužil si za to u mě malou kapku respektu. I v horách se pohyboval dobře a to mu pár plusových bodů také přidalo.
Nebýt tvrdého výcviku v mém mládí, asi bych se rozesmála hned, jak bych viděla Yara sebou plácnout do sněhu a unaveně si oddychnout. Takhle se v mých očích možná zalesklo pobavení. Obecně ze mě v mládí, výcvikem a stylem smečky vymlátili celkem dost. Sleduji vlka, jak zopakoval mé jméno a pak pronesl, že ho těší. Moc vlků tedy netěšilo, že mě poznávají, většinou mi dost vlků vytklo, že jsem ledová a moc se se mnou nedá trávit čas. Nebo minimálně já některé výrazy a naléhání od jiných vlků tak brala. Když jsem se nad tím tak zamyslela, obecně tyhle ostrovy vlky mění. Od chvíle, co tu jsem a poznala jsem tu dost vlků... změkla jsem. Byla jsem přívětivější a obecně jsem více mluvila. Neměla jsem tak čumák nahoru, ale to bylo způsobeno i tím, že mi tyhle ostrovy a roky samoty v horách sebraly sílu. Až budu zase bojovnicí co dřív? Možná nad některým vlkem trochu toho pohrdání snesu, ale to jen když si to opravdu zaslouží.
V odpověď na to, že ho těší, alespoň mávnu ocasem ze strany na stranu, jinak mlčím. Vlastně jsem přemýšlela i hlavně o tom, jak moc super by bylo se do toho sněhu rozplácnout a nechat odpočinout rozbolavělým nohám, které se mi námahou skoro až třásly, jen jsem to nedávala najevo.
Ve chvíli, kdy se začne ptát, se posadím, abych si přeci jen trochu odpočinula. Poslouchám jeho otázky a přemýšlím, jestli mám nad jeho náhlou výřečností protočit očima, nebo si odfrknout. No, nakonec jsem neudělala ani jedno. I já jsem to stále neprozkoumala a mně to všechno sdělil Havran. Tak proč se o to nepodělit? "Za loukou je taková džungle... Řekla bych, že tam nebude sníh, z nějakého důvodu se tam drží vlhkost a šílené teplo. Někde v té džungli se nachází stará svatyně, ve které by se měl nacházet jakýsi mistr, který tě potrénuje a ty fyzicky zesílíš. Stojí tě to však něco, takové lesklé zlatavé mince." řeknu zamyšleně vše, co o té svatyni vím. "Pak tu po ostrovech pobíhá takový divný nemluvný vlk, co s sebou táhne hromadu krámů. U něj můžeš zesílit i po magické stránce." řeknu a náhle pohlédnu na Yara. Měl vlastně nějakou magii? Podle očí se to poznat nedalo. Měl je šedé. Že by neměl magii? "Nebo se tam dá magie dokonce získat, můžeš si jí tam koupit a pak ji tam zlepšovat." doplním nakonec a můj ledový pohled zůstává nezměněn. Ne, neodsuzovala jsem vlky podle magie. Stačilo, že se rozřazovalo u nás dle magie a oheň byl brán za ten nejlepší. Moc jsem s tím nesouhlasila, ale zas jsem díky tomu měla lepší postavení. Oproti mým sourozencům, které to štěstí neměli.
"Obecně tyhle ostrovy jsou hodně magické. A je tu celkem i dost smeček, do kterých se přidat. Když jsem viděla, jak se pohybuješ v horách... je tu i smečka v horách." vyprávím mu dál a v očích se mi při zmínce o smečce v horách mihne jakási potřeba spěchu? Smutek? Obojí? Domov. Potřebovala jsem domů. Teda nejdříve zesílit, abych mohla Einarovi vůbec vlézt na oči...Byla jsem slabá. Stále tak moc ukrutně slabá.
Yarovi se ozval žaludek a i vyjádřil, že by se najedl. Můj žaludek byl také dost prázdný. Kývnu na něj. "Bylo by dobré se před vstupem do svatyně posilnit. Když půjdeme podél louky, z téhle strany jsou všude skály. V téhle chumelenici by byl skoro zázrak něco najít, ale zároveň to nese i velikou šanci, že najdeme nějakého kamzíka, co si nedal pozor a zlomil si vaz... nebo nějakou jinou zdechlinu." navrhnu. Stopovat teď ušáky, nebo se je pokusit najít, bylo skoro nemožné. Naší obecně jedinou šancí bylo v tomto počasí najít mršinu. Ta bude cítit jistě dále než vidět a co víc? V tomto počasí byla zvířata buď zalezlá, nebo nějaký zoufalec přeci jen se pospíchal ukrýt a v ten moment natrefíme právě na jeho mrtvolu.

← Ostříží zrak (přes Severní hory)

Věděla jsem, že jsem nevypadala příliš přátelsky a vlastně jsem ani neuměla být moc jiná. I Threona to podle všeho občas děsilo a přesto to vypadalo, že mi přeci jen ke konci porozuměl a našel si ke mně cestu. Minimálně už jen tím slibem a obecně tím, jak vypjal tu hruď... Byl malým bojovníkem. V hloubi duše jsem se nad tím musela pousmát, i když má tvář zůstala nečitelně ledová.
Vlk se rozhodl jít za mnou. Výšlap do hor jsem zpomalila a přizpůsobila momentálnímu počasí. V těchto horách jsem přeci jen už párkrát prošla a dobře jsem si zapamatovala cestu, která mě zavedla zase dolů. Navíc jsem celý život byla v horách. Dokázala jsem v kamenech i ve sněhu číst jako v knize. Přesně jsem věděla, kam šlápnout, abych nespustila lavinu, nebo aby se pode mnou obecně lavina nestrhla. Věděla jsem, jak poznat podle pomalého přenášení váhy nestabilní úseky a obecně jsem dokázala vždy zvolit nejbezpečnější cestu i přes to, že mi pohled do okolí kryl padající sníh.
Ano, i s mými zkušenostmi to bylo víc než riskantní, ale jinou cestu jsem z té planiny neznala. Možná to šlo obejít, možná mezi horami byl nějaký průsmyk, ale o tom jsem nevěděla a v této chumelenici bylo rozhodně bezpečnější jít místem, které jsem již znala.
Každou chvíli jsem se otáčela abych zjistila, jestli se mnou vlk drží krok. Nebyla jsem o moc silnější ani rychlejší, ani jsem mu nic nedlužila, ale v horách by si měli vlci více pomáhat v podobných podmínkách. Rozhodně se mi nechtělo být svědkem toho, jak neopatrností cizí vlk skončí s řevem někde v hlubinách hor a skončí tak omylem svůj život. Vlk si však počínal celkem dobře a obecně se zdálo, že je na hory zvyklý. Dobře pro něj.
Dávám pozor na cestu a brzy nás svedu z hor na louku. Skoro si oddychnu, když se dostaneme z těžkého terénu a zahledím se směrem, kde by za loukou měla být Mlžná džungle. Bude sníh i tam? Dost jsem o tom pochybovala. Možná na začátku, ale pak asi ne. Už teď jsem se netěšila na ten těžký vlhký vzduch. Podívám se na vlka, který mě stále pronásledoval a zastavím se. "Jsem Stina Ezra. Jdu na místo zvané svatyně. Dá se tam prý fyzicky zesílit." řeknu náhle a zahledím se na něj. Odpověď mi trvala i díky tomu, že v horách bylo potřeba se více soustředit. Má odpověď byla vlastně i otázka, co to po mně vlastně chce on, jestli chce jít se mnou, nebo se zde vzdálí? Měl snad na mě nějakou jinou otázku? Netušila jsem, ale momentálně k tomu měl prostor a příležitost.

Vlastně jsem ani netušila, proč jsem se nakonec s vlkem pustila do řeči, ale nějak jsem měla potřebu mu odpovědět. Byla jsem mrzutá. Sníh jsem měla ráda, ale momentálně mi zpomaloval cestu do svatyně a pak za Einarem, domů. A kdo za tuhle vánici mohl? Místní bohové. Jako by nestačilo, co ještě před měsícem provedli tomu malému vlčeti! Tiše, skoro neslyšeně si pro sebe zavrčím tichou kletbu vůči místním bohům a pak se otočím zpět na toho mrňouse. To, že jsem mu mrňous říkala v hlavě však neznamenalo, že bych ho podceňovala, spíše naopak. byla jsem vycvičená v boji a ze zkušenosti jsem věděla, že malí vlci dokázali být zákeřnější a nepředvídatelnější než ostatní.
Tenhle však zachovával neutrální postoj a vypadal stejně slabě jako já. Zrovna na ostrovy přišel, čemuž napovídala i právě jeho předchozí otázka.
Kývnu na jeho otázku, jestli jsou to opravdu ostrovy. "To, že se odtud nedá dostat, tvrdil vlk, který se tu narodil a celý svůj život hledal cestu pryč... takže hádám, že opravdu šance žádná není. Alespoň zatím" řeknu mu a propaluji ho ledovým pohledem svých rudých očí.
Vlk měl potřebu mluvit dál o tom, kam mířím. Pohlédnu směrem k horám. "Ano mířím, ano, bude to nebezpečné, ale jsem na to zvyklá. Jsem ze smečky v horách." odpovím mu a prohlédnu si ho. Jeho velikost mu možná poskytovala větší výhodu v horách než mně. Lehce nad tím zavrtím hlavou. Nebyl čas se zdržovat. Ještě jednou pohlédnu na vlka a pak se vydám dál. Bylo jen na něm,. jestli mě bude následovat nebo ne. Svůj krok jsem už tak jako tak stejně musela kvůli sněhu zpomalit a v horách zpomalím kvůli opatrnosti ještě více.

→ Luka (přes severní hory)

Jméno vlka: Stina
Počet postů: 3 (jsem si ani o to neměla psát, ale... pššt)
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: Šířila dobré povědomí o smečce tím, že doprovodila Threona ze Zlaté na správnou cestu domů
Krátké shrnutí (i rychlohry): Doprovod Threona ze Zlaté k portálu do Sněžných Tesáků
Smečková minihra: -


Jméno vlka: Cinder
Počet postů: 8
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: obránce
Aktivita pro smečku: Přivedla na svět 4 vlčata
Krátké shrnutí (i rychlohry): Cinder se konečně dovalila k úkrytu a porodila 4 zdravá vlčata. Zda-li přežijí přicházející zimu? To už je otázka budoucnosti
Smečková minihra: Rozšiř řady smečky (Vittani, Cipher, Enigma, Iliana)

To, že již napadalo pár centimetrů sněhu, nejspíše místním bohům nevadilo. Chumelenice možná ještě zesílila a já po chvíli ztratila vlka, ke kterému jsem vlastně omylem mířila, z dohledu. Doufala jsem, že si mě díky tomu také nevšimne. Na mou bílo-černou srst se lepil sníh a mé rudé oči jsem musela mít přimhouřené, abych si je před těma velkýma vločkama chránila.
K mé smůle jsem se vlkovi nevyhnula, spíše naopak. Podle zanadávání dravce jsem vyrušila dravého ptáka z úlovku a pak se náhle objevil obrys toho mrňavého vlka. Byl oproti mně skutečně o hodně menší. Už jsem doufala, že nebude mít potřebu nic říct a já budu moci dál, ale nakonec přeci jen promluvil. Zastavím se na místě a lehce zamávám ocasem ze strany na stranu. Z mého výrazu však nebylo možno vyčíst jestli z nadšení nebo naopak nelibostí. Chvíli svůj pohled směřuji k horám, které by za tou sněhovou stěnou někde měly být, než se podívám na vlka. "Moc ne, ale zabloudit se tu nedá... jsou to ostrovy. Můžeš jásat. Stal ses dobrým vtipem místních bohů, kteří se rozhodli tě z předchozího místa magií dovléci sem. Podle všeho odsud není úniku." odvětím.
Ta laskavost, kterou dokázal v mém hlase a na mé tváři vykouzlit Threon, kterého jsem opustila, byl ten tam. V hloubi duše jsem si o něj dělala starost a zároveň jsem se snažila se přesvědčit, že to není pravda. Zima uhodila rychle a mým cílem bylo se co nejdříve dostat do svatyně, nabrat tam alespoň trochu síly zpět a pak rychle do smečky.
Stále jsem potřebovala zesílit. Má srst nabyla díky sněhu na objemu a tak nebylo nyní tolik vidět, jak jsem ještě stále vychrtlá z doby po údajné smrti Einara, kdy jsem živořila a postupně umírala vysoko v horách po opuštění smečky.

← Rokle

Začalo sněžit a země se začínala zahalovat pod bílý plášť. I to právě stížilo můj výšlap z rokle nahoru. Musela jsem si dávat o dost větší pozor kam šlapu. Co však bylo důležitější? Zima byla zpět.
Když jsem se konečně dostala na rovnou planinu, na zemi bylo již několik cm sněhu. Z hluboka se nadechnu chladivého vzduchu a opět vydechnu, což mělo za následek krásný oblíček páry. Když se mi dech konečně uklidní a nohy si po výšlapu trochu odpočinou, rozhlédnu se pořádně po okolí. Musela jsem zamířit směrem k horám, ale... Na planině pokryté sněhem se tím směrem vyskytoval někdo cizí. Už takhle z dálky bylo vidět, že je o dost menší, než já. Neměla jsem nyní moc náladu na společnost, ale má cesta vedla tím směrem. Tiše si povzdychnu a pomalu se vydám k horám, i když daný vlk to mohl brát tak, že mířím prostě k němu. Mohla jsem jen doufat, že se nebude chtít moc bavit. Potřebovala jsem co nejrychleji do svatyně a pak do smečky. Navíc krom mé osobní potřeby se vrátit, promluvit si s Einarem, ujasnit pár věcí, jsem měla neodbytný pocit, že mě tam táhne i něco jiného, jako kdyby mě tam kdosi volal.
Vytí Einara jsem na tomto ostrově v těchto místech slyšet rozhodně nemohla, ale jakýsi instinkt mi říkal, že bych si na území měla hodně pospíšit.

← Červená louka

Cesta mi již nedělala takový problém, když jsem nemusela brát ohledy na poraněné slabé vlče. Teda já měla o síle co říkat. Stále jsem byla ukrutně slabá a musela jsem si vždy po určitém úseku poklusu odpočinout, popadnout dech a nechat trochu odpočinout bolavé svaly na nohách. Pak jsem se zas vydala dále. Terén tu byl nebezpečnější tak jsem opět přešla spíše ve svižný krok.
Rokli jsem slézala opatrně a naopak výšlap jsem uspíšila jak nejrychleji to šlo. Přeci jen do kopce se kupodivu v těchto nebezpečných terénech chodilo opravdu mnohem lépe. I tak jsem samozřejmě musela dávat pozor kam šlapu.
Hlavu jsem měla konečně prázdnou a srdce bilo pro jediný cíl. Zesílit a promluvit si s Einarem. Obecně mé tělo i mysl přešli do stavu bojovníka, který před očima viděl jen a pouze svůj cíl a byl ochotný jít přes mrtvoly.

→ Ostříží zrak

Chvíli jsem se za malým vlčkem dívala. Byl bojovník, vyroste z něj bojovník. V mých ledových očích se zračilo cosi jako hrdost. Byla jsem na něj hrdá a věřila jsem, že i když se mu samota pro teď možná zdá děsivá, jistě dorazí domů. Dal mi na to slovo bojovníka a já věděla, že tenhle slib ho bude hnát dál a dá mu sílu. A teď ji bude potřebovat víc než dost, začalo totiž sněžit a jeho čekala cesta skrz hory.
Tiše si povzdychnu. Vážně byl dobrý nápad nechat ho jít samotného? Rychle zatřepu hlavou. Tyhle ostrovy byly zvláštní, z nějakého důvodu se zde nacházeli vlci, kteří dokázali roztavit mé ledové srdce. Co by na to řekl Einar? Změnily ostrovy i jeho? Alespoň při tom kratičkém setkání to na to nevypadalo a přesto tam byly náznaky, že mu na okolí záleží více než by mělo. Více, než nás učili. Na druhou stranu, on byl teď alfa a já byla pokaždé vždy jen pouhý pěšák v něčí hře. Pohled mi ztvrdne a srdce se zakryje pod tlustou vrstvu ledu. Už jsem nehodlala být pěšákem. Zde mohu začít nový život. Život, který sice opět věnuji jednomu vlkovi a jeho smečce, ale furt to bude má cesta. Věděla jsem, že by Havran nad tím protočil očima, podle něj jsem si vybrala opět cestu otroka, ale... já to chtěla zkusit. Tentokrát to bude vše jiné. Vybojuju si postavení. Dostanu se na vyšší post, ukážu vlkům, že i samice mají co mluvit... A měla jsem tak nějak pocit, že na těhlech ostrovech to platilo více než kdekoliv jinde, kde jsem to zatím poznala. Vždyť i Piesia byla sebevědomá a byla schopná říct, co si myslí. Ne, tyhle ostrovy přeci jen ponesou něco dobrého.
S tím se otočím. Musela jsem do svatyně co nejrychleji... musela jsem se vrátit a postavit se svému alfovi a bývalému druhovi. Musela jsem si s ním promluvit.

→ Rokle (přes Nejvyšší horu)

← Rokle (přes Nejvyšší horu)

Stoupaní bylo únavné, ale nakonec jsme to zvládli a horu jsme v podstatě obešli po nejspodnější pěšině, která šla. Nechtěla jsem vlče vláčet znovu do tak šíleného terénu. Jeho pochvala, že jsem dobrá vlčice, mě opravdu zahřála kdesi hluboko v mém ledovém srdci. Potěšilo to. Co si o tom všem ale pomyslí Einar? Byla jsem přeci bojovnicí. Taková, které nesměly emoce zastínit úsudek. Byla jsem vychovávaný zabiják a obránce.
Podívám se na mladého vlčka, byl smutný z toho, že ho opustím. "Neboj, cestu již jistě pak za portálem najdeš. Již jsi jím jednou prošel a já se moc omlouvám, ale musím se vrátit zpět do smečky. Někdo tam na mě...snad... čeká." při té poslední větě se trochu zastavím a mezi slovy dělám pauzu. Snad. Snad na mě Einar čekal. Snad pochopí, proč jsem na tak dlouhou dobu zmizela a snad už mu nebudu tolik k ničemu. Potřebovala jsem do svatyně, co nejdříve a to znamenalo, že kdybych prošla portálem, trvalo by mi vše ještě déle.
Pomalu se vydám na konec louky, kde dle popisu Havrana měl portál být. Krok jsem měla pomalý skoro jako bych vlče opravdu nechtěla pouštět. Lehce zavrtím hlavou. Možná ještě nebyl dospělý, ale byl již větší. Jistě to zvládne.
Pohlédnu na něj a zabodnu do něj pohled mých červených, nebezpečných a chladných očí. A přesto v nich mohl najít jistou vřelost a potřebu ho ochraňovat?
"Zde je již ten portál. Vím, že nejsem úplně nejlepším společníkem pro vlče, ale... jsem bojovnice... a ty toho moc nenamluví. Snad jsem tě alespoň něco naučila. Portál by tě měl dostat do hor myslím. Z těch jistě již najdeš cestu. Jdi opatrně, jak jsme šli teď. Dávej pozor, kam pokládáš tlapky. Když přenášíš váhu, vždy si musíš být jistý, že se ti daná půda pod tlapou nesveze, ano?" snažím se ho poučit dle mých zkušeností z vyrůstání v horách.
"Jsi malý bojovník, tak mi dej slib bojovníka, že se dostaneš v pořádku domů, ano?" pokusila jsem se o malou lichotku a dodání sebedůvěry pro Threona. Doufala jsem, že to ocení, doufala jsem, že v mém ledovém pohledu pochopí, jak jsem to myslela a že to vezme jako svůj úkol a cíl bojovníka, který nezklame. Neuměla jsem, jak jinak ho pochválit nebo ho motivovat a doufala jsem, že tohle vezme. Že to pochopí a dodá mu to dost síly, aby se dostal v pořádku domů.