Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Němé údolí

Byla jsem ráda, že jsem si to konečně v hlavě ujasnila a ještě více jsem byla ráda za to, že jsme našli vodu, ve které si vlček mohl zchladit tlapky. Dle jeho tiché hry s odrazem ve vodě mu bylo lépe. Bylo to dobře, protože když jsem mu zodpověděla jeho otázky, mohli jsme zrychlit v tempu aniž bych ho tak zmrzačila. Vlastně obecně jsem mohla působit až příliš ledově. Vždy klidná, ledová a smrtící. To byla asi slova, která mě vystihovala. Hlavní vlastnost, kterou poznal málokdo, byla loajálnost. A ta poslední dobou se právě utápěla v černých myšlenkách až do teď. Ale možná za to mohlo starání se o vlče a vzpomínání, jaké to je vlastně žít v horách... musela jsem se vrátit po jeho bok.
Vydala jsem povel a rozešli jsme se. Na slova Threona jsem nijak nereagovala, ale ve svitu měsíce si mohl všimnout, jak se na mé tváři mihnul úsměv a v očích jisté pookřání, jak mi jeho slova prošla i přes ledovou stěnu až k srdci. Vlastně jsem to netušila ani já. To, co se usmálo, bylo hluboko schované uvnitř mě a já to ani nevnímala. Vnímala jsem to jen jako divné zahřátí v hrudi, které jsem nechápala.
Dostali jsme se až na kraj rokle, kde se zastavím a pohledem vyhledám cestu na druhé straně. Pohlédnu na vlče a když vidím, že je stále se mnou, zvolím tentokrát již pomalejší sestup. Sestupovat do rokle bylo nebezpečné i pro mě.
"Až se dostaneme k portálu, budu muset zase zpět. Také se potřebuji vrátit domů. Z hor za portálem bys měl najít cestu. Stačí se držet zlatých stromů v dáli." volím slova tak, aby mi vlče lépe rozumělo. Z hor bude jistě dobře viděl les a díky tomu může Threon vyrazit správným směrem. Bohužel pro vlčka jsem netušila, že za horami se mezi jeho domovem a portálem ukrývá i nebezpečná pláň plná mlhy.
Průchod roklí byl pomalý a šplhání zpět nahoru dalo zabrat i mě. I tak jsem vytrvala a tentokrát jsem Threona pustila před sebe, abych mu do strmého kopce mohla pomáhat čumákem.

→ Červená louka (přes Nejvyšší horu)
→

Dovedu Threona až k vodě. Začínala jsem být nervózní. Bylo to již opravdu dlouho, co jsem byla ve smečce. Vlastně jsem se do ní přidala a zas zmizela. Tiše si povzdychnu a pohlédnu do dálky na hory. Musela jsem se vrátit a to znamenalo co nejrychleji odvést tohle vlče alespoň k portálu. Pak by to mělo zvládnout samo. Pak jsem musela do té svatyně a pak zpět do smečky, ale... Bude mě vůbec Einar ve smečce chtít? Ano, sice jsem trochu zesílila a ve svatyni ještě zesílím, ale stačilo mu to? Budu pro něj dost dobrá?
Vzpomenu si na ten sever a dojde mi, že ne. Cosi hluboko v mém srdci zabodá a já se nadechnu a tyhle všechny pocity hodím stranou. Byla jsem loajální bojovník patřící po jeho boku. I kdyby po mě šlapal a vyháněl mě, stála bych vždy při něm. Možná měl Havran v něčem pravdu, ale... mé srdce bylo v horách s Einarem. S těmito myšlenkami jsem své srdce uzamkla pod nekonečnou skořápku ledu. Jediný, kdo by mé nové odhodlání snad byl schopen rozbít, byl jen a pouze samotný Einar.
Zbavila jsem se tak pocitů, které ve mně zanechal Havran a podívám se na Threona, který mě poslechl a namočil si tlapky. Voda jistě byla nepříjemně studená, ale na druhou stranu takováhle teplota otupovala smysly a zamezovala bolesti. Mělo by se mu teď na nějakou dobu jít o dost lépe. Tlapky sice možná bude cítit o něco méně, ale alespoň ho nebudou bolet.
Na otázku o portálu jen přikývnu a u jeho další otázky se pozastavím. "Je to drsné a nebezpečné... a zároveň krásné. Když patříš do hor, můžeš se obklopovat jen vlky, kterým bezmezně věříš. Kteří ti vždy pohlídají záda, když se něco semele. Jinak v horách nepřežiješ" odpovím mu a zahledím se do míst, kde by měla být ta louka a portál. "Pojď, jdeme, díky té ledové vodě bys neměl ty tlapky tolik cítit a mělo by se ti jít lépe. Kdybys ale zůstal ve vodě déle, mohl bys nachladnout." řeknu a pak se vydám dál.

→ Rokle (přes Ostříží zrak)

VŠE NEJLEPŠÍ!
Jak asi všichni dlouhodobější víme, jsem na moisu už hooodně dlouho. S pauzama, velkýma pauzama, změnama postav, ale stále tu jsem. Mois pro mě byl vždycky místo, kam jsem se jednou za čas potřebovala vrátit, utéct od reality a bohužel pak většinou kvůli komunitě či neshodě zmizet. Nyní však zůstalo skvělé jádro a přidalo se mnoho nových fajne lidí. Ano, s některými člověk vychází více, s některými méně, ale to už je život ne?
A tak celému Moisu a všem super lidičkám zde chci popřát, ať to tu ještě nějakou tu chvíli vydržíme. Co jsem si tak všimla, naše obyvatelstvo zde dosti stárne a kdo ví, kdy se rozutečeme za prací, rodinou, školou a nebude na toto místo čas? Možná i proto doufám, že ať už se stane cokoliv, mois přežije s mladšími lidmi a s námi alespoň v nějaké částečné podobě. Dále doufám, že na některé z vás neztratím kontakt a budu vás prudit do konce vašich životů.
So... Děkuji za toto místo kam se mohu vracet a děkuji za to, že se po celých těch letech na moisu co jsem k vám chodila a zas odcházela cítím jako doma. <3

Pokývu hlavou na jeho zmíňku, že ten les nezní moc hezky. "To opravdu nezní a své jméno má pravdivé." řeknu a dávám bedlivě pozor na své kroky i na zraněné vlče, kterému se tímhle terénem muselo jít s rozdrásanýma tlapkama ještě hůř. Díky jeho poraněním jsem držela i pomalejší tempo než bych normálně zdravému vlčeti nutila, protože posilování bylo dobré.
Pohlédnu na hnědého vlčka, konečně se mu ztrácel ten přihlouple zamilovaný úsměv. Kouzlo tedy mizelo? Skvěle. Přešli jsme do travnatého údolí, kde se mu muselo jistě jít mnohem lépe. Zde jsem už předtím byla a tak jsem automaticky zamířila směrem k jezeru, kde bychom se oba mohli napít. Přitom Threonovi vykládám o Wuovi a jeskyni. Jistě, bylo toho na něj moc. "Až budeš starší, jistě ti to někdo ukáže a vysvětlí lépe než já teď." řeknu a na mé tváři se skoro objeví něco jako omluvný úsměv. "Já? Já pocházím z hor. Z jiného světa. Na tenhle jsem byla podle slov jiných vlků vržena právě takovým nějakým teleportem jako brzy projdeme. Ale... tenhle portál nemá druhý směr. Nemohu se dostat zpět. Jinak nyní patřím ke smečce v horách." sleduji ho. Vlčeti jsem se svěřit mohla. stejně to zapomene nebo mu informace budou k něčemu až bude o něco starší.
Když konečně dojdeme k vodní ploše, podívám se na hnědého vlčka a lehkým kývnutím mu pokynu, aby k vodě došel. "Napij se a smoč do té vody i své poraněné tlapky, pomůže ti to." řeknu mu a pohlédnu na nebe. Vlček byl už v pořádku, pryč z kouzla bohů a přesto jsem musela splnit slib a dostat ho domů. Jak vůbec smečka dovolila, aby se takovéto vlče zatoulalo? Jak ta jeho kamarádka mohla dopustit, aby se jí ztratil z očí? Potkat někoho jiného, mohla by také najít jen jeho tělíčko. Alespoň v horách by toto dobrodružství vlčete znamenalo skoro jistou smrt.

<- Irisin ráj (přes Severní hory)

Povzdychnu si, když přizná, že se skutálel. Museli jsme jít k portálu přes hory. Vštípila jsem si do hlavy, že na něj musím dát pozor a dál jsem jeho nešikovnost nekomentovala.
Pak se ptal dál na ostrovy. Zamyslím se. "Je tu ještě jeden přechod, ale je nebezpečný i pro dospělého vlka, je to takový most, rozpadlý most a za ním je ošklivý temný mrtvý les." snažím se mu to vše vypovědět cestou, zatímco na něj dávám bedlivý pozor. "Jinak co víc o ostrovech? Je tu džungle, vlastně ne úplně daleko od té pláže, tam je svatyně, ve které můžeš zesílit pokud tamnímu Mistrovi zaplatíš takové zlaté blyštivé kulaté věcičky. A pak je tu obchodník, Wu, u něj platíš také zvláštními kamínky a můžeš zesílit magicky nebo si u něj koupit nějaký magický předmět." ani jsem nevěděla, proč jsem mu to říkala. Rozuměl tomu vůbec? Dovedl si to spojit? Netušila jsem. Můj hlas byl bez známek emocí a z mé tváře se také nedalo nic poznat. Mé oči se blýskly pokaždé, když jsem vlče zkontrolovala, že jde a nic mu není.

4

Samozřejmě, že jsem mu nabídla, že ho zavedu domů. Sice jsem potřebovala jít na druhou stranu, k tomu mostu, přesněji do té džungle do svatyně, ale tohle vlče jsem tu prostě nechat nemohla. Ano, vytáčelo mě to. Nebyla jsem žádná chůva, ale tu radost, že by tu zůstal sám sjetý bobulkama, jsem bohům dopřát nechtěla.
"Ano, udělala." řeknu a mám skoro chuť protočit očima a nechat ho s tím zamilovaným úsměvem tam, když v tom se náhle pokusil popojít ke mně. Zarazím se nad jeho zakňučením. "Copak se ti stalo?" zeptám se a začnu si ho lépe prohlížet a zaměřím se právě na tlapky, které ho nejspíše dost bolely.
Pak začne mluvit o portálu. Mírně pokývu hlavou. Jeho popis seděl na to, co jsem hledala. "Ano, to by měl být portál. A máš štěstí, v novém světě nejsi. Jsi jen právě na druhém ostrově." ujistím ho. a pomalu se vydám směrem k portálu o kterém jsem mluvila.

-> Němé údolí (přes Severní hory)

3

Z toho jeho zamilovaného úsměvu a zmatku v očích mi bylo pomalu zle. Stále se na mě díval jak zamilovaný blázen až na to, že to proboha bylo ještě malé vlče! Za tohle si místní božstvo rozhodně zasloužilo nějaký trest! Opět si povzdychnu a když se zmíním, že jsem o jeho smečce slyšela, doslova se rozzáří a začne mrskat tím jeho ocáskem. Protočím očima a poslouchám jeho vyprávění. Aileen. O takové vlčici jsem neslyšela ani jsem ji nepotkala. "Nejsi hlupák, pokud je dospělá, selhala ona. Nedávala na tebe dostatečný pozor." řeknu možná až moc upřímně a vlastně Threonovi sdělím, že hlupák byla ona. Nechat vlče bez dozoru aby jí uteklo. Vypovídalo to o jejích schopnostech.
"Domů tě mohu zavést. Neznám přesné území vaší smečky, ale vím, kde je ten tvůj Zlatý les." prohlásím a rozhlédnu se, kudy bychom měli jít. Havran mi řekl o portálu a při vzpomínce na most byl portál rozhodně lepší variantou. Jenže tam tu cestu jsem tolik neznala. Lehce přimhouřím oči přemýšlením a podívám se zpět na Threona. "Budeme muset najít portál. A ano, je tu více ostrovů. Dva velké, hlavní a pak mi někdo říkal ještě o dalším na severu za mořem. Teď jsme na druhém velkém ostrově a tvůj les je na tom prvním." odpovím mu trpělivě a zarazím se nad tím. Od kdy jsem měla trpělivost s vlčaty? Asi od teď.

2

Sledovala jsem, jak si mě prohlíží a vážně jsem čím dál tím víc nenáviděla místní bohy. Zaryla jsem si do paměti celou tuhle podívanou. Hodlala jsem se s tím pak svěřit Havranovi. Oblbnout malé vlče něčím podobným? Až mi ho bylo líto, nejspíš. Na mé tváři se žádný z těchto pocitů neukázal. Teď jsem navíc sice ještě stále byla vychrtlá, ale i tak mé tělo značilo tělo bojovníka... unaveného zesláblého bojovníka.
Nakonec se mrňous představil a zmínil se o zlatém lese. Vzpomněla jsem si na slova Ceruma. Zmiňoval se o nějaké smečce ve zlatém lese. Patřil snad z ní? Rychle jsem si vybavila, kde měla polohu. Na druhém ostrově, zlatý les jsem viděla z té zátoky... Vlček se zatoulal opravdu daleko. Jen z něj spustím pohled a rozhlédnu se. "Od svého domova jsi opravdu daleko, Threone. Možná by bylo dobré tě tam zavést zpět." řeknu mu. Když však začne tvářit můj kožich, ztuhnu. "Ehm... ano, děkuji." zvládnu mu odpovědět a při jeho úsměvu mám skoro chuť protočit oči a povzdychnout si.
"Nevím, kde to jsme, přesněji řečeno... nevím, jak se to zde jmenuje. Ale podle mé orientace jsme na druhém ostrově na jižním pobřeží." odpovím mu jak nejpřesněji mohu. Sleduji při tom okolí a přemýšlím, jak ho toho očarování zbavit. Nebo mám snad doufat, že vyprchá samo? Snad.

Ozvěny lásky - 1

Seděla jsem nad tím vlčetem a rozhlížela se kolem sebe. Na pláži byly divné bobulky a rozhodně nevypadaly jako by sem patřily. Třeba právě tohle bylo dílo bohů? Podívám se na spící vlče. Mohl něco z toho sníst? Otrávilo se? Povzdychnu si a přešlápnu. V tom se však klubíčko pohne a náhle polekaně vstane. Pohlédnu směrem k němu a zvědavě se mi blýskne v očích.
V těch jeho byl zmatek, šílený zmatek a ten úsměv? Moc jsem ho neznala, avšak ta zamilovanost tam byla vidět. Pocity, se kterými si malé vlče opravdu nemohlo vědět rady. Na pozdrav mu tedy jen kývnu a rozhlédnu se v naději, že bych potkala jednoho z těch bohů, co za tohle může. Nikde nikdo.
Pohled stočím zpět na vlče. Snažil se mi dalšími slovy lichotit? Jeho úsměv mluvil za své. Pohlédnu k nebi a protočím očima. Přemýšlela jsem, o kolik příjemnější by mi teď byla třeba i ta hostina s Peisiou. "Jsem Stina Ezra. Mé oči mají takovou barvu, protože vládnu magii ohně. A teď mi pověz, mrňousi, jak se jmenuješ ty?" v mém hlase neznělo nic, co by se podobalo něžnosti, avšak i tak tón nebyl nepřátelský a někdo v něm mohl najít jistý pocit bezpečí. Rozhodně jsem byla bojovníkem tělem i duší a i když jsem neměla důvod, proč bych měla cizí vlče hlídat, bylo mi ještě hloupější ho tu nechávat samotné. Mohlo by umřít a vlci by pak objevili mou stopu. Mohli by si myslet, že jsem ho zabila. Ano, vlčata jsem nemusela, sama jsem nechtěla být úplně matkou, to však neznamenalo, že bych byla vrah vlčat.

← Severní hory

Pach sílil a tohle nutkání jít za tím pachem mě dostalo až na jakousi pláž. Možná by tu bylo i hezky, nebýt toho, že mě doslova ježila srst představa, že mě sem někdo doslova vedl. Že mi někdo poručil, abych se sem dostala. Oklepu se, abych se zbavila zježení, ale přesto jsem se ho nedokázala zbavit úplně.
Mě, mě bojovnici Stinu Ezru, si dovolil někdo bez mého svolení dotáhnout až sem. A kvůli čemu? Pohledem rychle přelétnu pláž a zastavím se na hnědém klubíčku v trávě. Byl drobný. Podle všeho to byl malý vlček. Co tu proboha dělal? Nikde jsem necítila jiné jemu podobné pachy, takže tu byl sám. Kde měl rodinu? To mě sem bohové dovedli abych si hrála na chůvu? Rozhodně jsem byla vlčicí, která se na tohle hodila asi nejméně.
Opatrně se vydám blíže k vlčeti. Jeho pach mi potvrzoval, že jsem se skutečně hnala za tímhle klubíčkem chlupů. Když přijdu blíž, zdálo se mi to, nebo vlček před chvílí plakal? Tiše si povzdychnu a rozhlédnu se. Tiše si sednu a čekám, jestli se probudí, nebo jestli se ukáže někdo z bohů, aby měl tu drzost mi říct, proč mě sem zavedl. Pokud by se vlček probral, možná jsem ho mohla vyděsit. Byla jsem obrovská oproti většině vlčic, vlastně jsem se řadila k těm nejvyšším. Nenapadlo mě, že by se mohl bát... Přeci jen ze mě, jakožto z bojovnice, byl strach doslova vymlácen.

← Furijské hory (přes Ostříží zrak)

Tiše vrčím, když mě ten divný nutkavý pocit táhne dál. Navíc jsem měla pocit, že jsem zachytila něčí pach. Tipovala jsem to spíše na vlče. Proč jsem měla jít za nějakým vlčetem? Tohle tahání za nitky se mi nelíbilo a víc než jsem začínala chápat Havranovu nenávist vůči bohům. Jak tu mohl žít tak dlouho a nezbláznit se? Nesnášela jsem, když mě někdo nutil dělat něco, co se mi nelíbí a co bych nikdy normálně nedělala, to ale místní bohy absolutně nezajímalo.
V očích mi nebezpečně blýská a v hlavě mám usazenou myšlenku. Jen co zesílím, vyhledám Havrana a najdeme způsob, jak tyhle bohy roztrhat na cáry tak, že už je nikdy nikdo nedá dohromady. Zasloužili by si to. Vlci nebyli maňáskové na hraní jejich přisprostlého divadla. Byli jsme živí a měli jsme svou vůli. Kdyby to tak nebylo, neexistovaly by světy bez bohů mimo tyhle ostrovy.
S tichým odfrknutím se vydám po stopě, která mě nutila jít dál...

→ Irisin ráj

Náhle mým tělem projel nutkavý pocit jít dál. Netušila jsem, čím to je. V jednu chvíli jsem se chtěla domluvit na lovu něčeho dobrého s Peisiou a v okamžiku druhém mě něco táhlo kamsi pryč. Dobře jsem si pamatovala na slova Havrana o místních bozích. Nevěřila jsem na ně a přesto se můj zrak teď obrátil k nebi. Z mého hrdla možná i vzešlo tiché zavrčené, když ta touha překonávala mou dosavadní silnou vůli. Začínala jsem uvažovat o tom, že musím co nejdříve zjistit, zda-li se dají bohové nějak alespoň zranit. Nelíbilo se mi, že si se mnou někdo takhle mohl hrát.
Obrátím se na srně podobnou vlčici a omluvně se pousměji. "Hostinu budeme muset odložit, místní ostrovy po mně evidentně něco chtějí. Až zjistím co to je, musím přijít na to, jak roztrhat ty, co za tohle můžou." nebezpečně mi blýskne při posledních slovech v očích. Myslela jsem to smrtelně vážně. Pohlédnu znovu na oblohu a pak se dobrovolně-nedobrovolně vydám za tím nutkáním.

→ Severní hory (přes Ostříží zrak)

Peisia byla trpělivá. Nejspíše tedy vzala moji omluvu. Vlastně jsem vůbec netušila, kde se ve mně ta omluva vzala, ale rozhodně jsem na těchto místech, ostrovech, nebyla v momentální situaci, abych se chovala tak, jako jsem byla zvyklá. Stále zesláblá, stále sama... a to i když jsem tu hned našla smečku. A Einara. Při vzpomínce na něj polknu. Selhala jsem. Zklamala jsem ho. Musela jsem vypadat otřesně, když mě poprvé přejel pohledem.
Vlastně jsem za upovídanost vlčice připomínající srnku teď byla ráda. Vytrhla mě z myšlení na rezavého vlka s rudýma ohnivýma očima. Na její slova kývnu. "Už jsem o tom také slyšela... za mou slabost může ale i tuláctví." odpovím po pravdě. Od smrti Einara jsem se potulovala jako tulačka a sehnat potravu v horách? Když na to byl vlk sám, byly dny, kdy to bylo skoro nemožné.
Peisia si nevěřila, že by ulovila něco víc. Ano, byla také pohublá, ale i tak jsem tušila, že je na tom už o dost lépe než já. "Nikdy jsem nepřemýšlela, jaké maso mi chutná nejvíce... zabíjela jsem a jedla jsem tak nějak hlavně z hladu a potřeby plného žaludku, než že bych se zaměřovala, jaké maso mi chutná nejvíce." řeknu a pohlédnu na vlčici. "Odkud vlastně pocházíš ty? Řekla bych, že o mém domově sis vzhledem k mým řečnickým schopnostem a vyhublému tělu víš dost. Hory vlka poznamenají."

Jméno: Stina
Preference: spíš samci, ale asi je to jedno (může být obojí)

Slunovrat ani nevím, že existoval, so...

Jméno vlka: Stina
Počet postů: 45
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: Přidání se do smečky, pomoc na rozbitém severu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Stina se dostala do smečky a rovnou běžela s Einarem a dalšími na rozbitý sever. Tam se snažila být nápomocná jak jen to šlo. Dostala trochu školení o postavení a byla přijatá do smečky. Z deprese jak je slabá se pak vydala dál a narazila na Havrana, který ji nasadil pár brouků do hlavy a ukázal ji Wua a Svatyni.
Smečková minihra:
> 35 postů/měsíc
Přidání se do smečky
Pomoc členovi smečky (? V predátorech ohřála vlčata a snažila se pomáhat?)