Příspěvky uživatele

< návrat zpět

STINA
Po 2% do Sily, Vytrvalosti a Obratnosti

Omluva nejspíše byla přijata, i když vlčice mi dávala svými pohyby najevo, že ji ta předchozí urážka zas tak moc netrápila. Jen ji to vadilo. Byla skutečně zvláštní. Celkově zdejší vlci byli opravdu zvláštní. Nakazí mě jejich pošetilost taky? Doufala jsem že ne. Sleduji vlčici a na oplátku ji prozradím, odkud jsem. Přeci jen ona mi to už řekla.
Při jejích slovech kývnu. "Vím. Šla k vám jedna vyslankyně z naší smečky." řeknu. Mohla jsem přeci tohle říct ne? Bylo to mírovné vyslání člena, ještě ke všemu s květinou z toho proklatého severu a navíc Peisia byla nyní tady a ne na smečkovém území. Navic když si uvědomím čas, jak dlouho mi sem trvalo dojít, Shine už jistě byla na místě. Když vidím, jak se rozhlédne, podívám se na okolní hory také. "Ta smečka... nachází se v horách směrem na sever. K ledovým pláním." oznámím. Smečka byla hlídaná, o poloze se jejich smečka stejně nejspíše dozví a navíc o té smečce věděl i Cerum, který mířil právě do Namarey. Nebyla to tedy pro jejich smečku nová informace.
Na otázku o lovištích stihnu jen zavrtět hlavou, než Peisia pokračuje o tom, jak moc jsem hubená. V očích se mi při těch slovech mihla zlost. Ne na ní, ale na mě samotnou. To jsem vážně stále vypadala tak otřesně? "Jídlem bych rozhodně nepohrdla, ale stále jsem... slabá." bylo vidět, jak mi ta slova stále dělala problém. Přiznat to. Vzpomněla jsem si při tom na Havrana. Musela jsem se co nejdříve dostat do té svatyně. Alespoň i jenom s těmi 3 mincemi. Alespoň to zkusit trochu zesílit.

Vlčice mě bedlivě sledovala a tak ji evidentně neuniklo mé zablýsknutí v očích. Ano. Byla jsem suchar a byla jsem málomluvná, ale rozhodně jsem tím nemínila vlčici nijak urazit. Rozhodně jsem však díky svému postoji nepropadla její lásce. Sleduji ji, když mluví. Nebyla agresivní, ale dala mi jasně najevo, že to co dělám, je v nepořádku a dala to najevo poměrně ostře. V očích mi zableskne. Tentokrát ne vypočítavostí ani zlostí, spíše obnoveným zájmem? Rozhodně byla jiná než třeba Doubravka, která si těchto maličkostí nevšimla.
"Omlouvám se drahá Peisio." řeknu a oplatím ji tím její oslovení. Mimo mluvení se však nijak nepohnu. "V tomto tě bohužel zklamu. Ani tak nečekám, že všichni všechno vyklopí, spíš mě zajímá jejich reakce." řeknu a na tváři se mi objeví úsměv? Minimálně jsem možná pozvedla koutky. Mohla jsem tak dát vlčici najevo, že se mi celkem líbí, že si dokáže stát za svém. "Urazit tě nebylo mým cílem. Bohužel opravdu nejsem úplně výřečný typ vlka." řeknu nakonec něco jako prostou omluvu na to, že ji to uráží. V hlavě mi prolítlo několik myšlenek o tom, jestli je opravdu tak urážlivá když s ní někdo nemluví, nebo je to spíš mým prvotním postojem. Možná obojí? Vlastně mi to bylo jedno, ale rozhodně jsem nechtěla znepřátelit naše dvě smečky. Bůh ví, na jakém postavení byla? A co by pak vykládala ve smečce?
Možná i proto na ni zpět pohlédnu. "Patřím do Alateyské smečky. Té smečky v horách." řeknu jí a bylo jen na ní, jestli mou informaci přijme, nebo se rozhodně odejít pryč.

Rozhodně jsem nepatřila k upovídaným vlkům a vlastně Havran byl jediný, komu jsem se dokázala s něčím svěřit a před kým jsem se více rozmluvila za posledních pár let. Naposledy jsem takhle mluvila s Einarem? Možná. Sleduji vlčici a když ze mě tahá, informace, za co mi tedy skládali komplimenty, chvíli mlčím, než odpovím. "O boji." řeknu.
Chtěla jsem ji rozmluvit a dozvědět se více o ní, ale zdálo se, že to samé se snažila dělat u mě. Její velkou nevýhodou bylo to, že jí to moc nevyjde. Nechtělo se mi moc mluvit. Ale zas mě tato vlčice zajímala natolik, že jsem se prostě jen nesebrala a neodešla. Místo toho jsem tu stála, koukala na ni a uvědomovala si, že možná bude o něco větší než já. Na nerovném terénu se to posuzovalo dost blbě.
Zeptala jsem se jí na jméno a k mému překvapení jsem se dozvěděla více, než jsem čekala. Její druhé jméno mi totiž prozradilo, ke které smečce patří. Už jsem o ní slyšela. Shine do ní měla namířeno, když si ode mě brala tu kytku. Lehce mi blýskne v očích. "Jsem Stina. Stina Ezra." prohlásím jí na oplátku. Mé jméno jí však naopak od toho jejího neprozradí, jestli patřím k nějaké smečce nebo ne.

Vlčice se nenechala mým váháním odradit. Chvíli jsem přemýšlela, jestli na ní mám náladu nebo ne a pak jsem si vzpomněla na Havrana a jeho tahání informaci. Třeba bych se mohla dozvědět od ní něco zajímavého. Na všech vlcích byla vždy alespoň jedna informace zajímavá, tak proč toho nevyužít? Přeci jen jsem se od černého vlka naučila hodně...
Sleduji blížící se vlčici, která byla evidentně pobavená z toho, že nejsem zvyklá na komplimenty. Své pobavení nemyslela nijak zle. Okamžitě jsem si ji spojila s Doubravkou, Hankou a Cerumem. Věční optimisti. Měla jsem co dělat, abych neprotočila očima. Ne, že bych se s ní nechtěla bavit, jen jsem tyhle vlky tak úplně nechápala. Byli příliš otevření, příliš citově založení a já jim tohle všechno neuměla oplácet.
Chvíli ji sleduji, než odpovím. "Ne zrovna o srsti." řeknu narovinu. Většina pochval a komplimentů co jsem zažila, bylo na umění boje. Nic víc. S Einarem jsme si obecně komplimenty nijak nedávali. Byl to partner, stála jsem mu po boku, měl mou plnou podporu, poslouchala jsem jeho názory a sdělovala mu své. Ale že bych dostala pochvalu na kožich? Nepamatovala jsem si.
"Smím znát tvé jméno?" zeptám se nakonec. Přeci jen jsem chtěla zjistit nějaké ty důležité informace. Jméno k nim sice tak úplně nepatřilo, ale většinou to podobné vlky rozmluví, tak třeba budu mít štěstí a zůstanu téměř mlčenlivým posluchačem.

Už jsem pomalu chtěla z toho místa odejít, když se náhle na hřeben vydrápala zvláštní vlčice. Připomínala mi... srnku? Nebo něco podobného. Těmi bílými skvrnami možná spíše daňka. Navíc měla nezvykle krátký ocásek. Naklopím hlavu lehce na stranu a její pohled jí oplatím. Když se vydala k Wuovi, chtěla jsem jít dál, ale její sebevědomí s jakým přistoupila k předmětům a ten záblesk nadšení v jejích očích?
Musela jsem se zastavit. To tu tahle vlčice byla tak dlouho? Nebo je to jedna z těch vlků, o kterých mluvil Havran, že jejich svět byl vyspělejší než je tenhle. Chvíli stojím jako tvrdé Y a pozoruji vlčici s Wuem. Chtěla jsem společnost? Netušila jsem. Přítomnost Havrana mi nevadila, spíše naopak, ale jaká byla tahle vlčice? Podívám se zpět do dáli. Potřebovala jsem do té svatyně. Musela jsem zesílit. Magii jsem již posílenou měla, teď se sedřít fyzicky, abych Einarovi za něco stála. I když s tím málem kulatých zlatých mincí toho stejně moc nezískám. Povzdychnu si a už už chci odejít, když na mě náhle vlčice zavolá.
Jen se na ní zpět otočím. "Také máš hezkou srst." pokusím se jí oplatit lichotku alespoň ze slušnosti. Krásu kožichu jsem nikdy moc nesledovala ani neřešila.

S odpočatým tělem a alespoň lehce naplněným žaludkem se stoupalo mnohem lépe. Navíc jsem si tuto cestičku již dobře pamatovala. Šla jsem i tak velice opatrně, protože hory a uvolněné kameny byly zrádné. Jak jsem již cestu jednou viděla, čas utíkal mnohem rychleji, jak jsem se tolik nerozhlížela. Brzy jsem přešla jeden z vrchů a ocitla se na místě, kde ještě stále byl Wu se svými posilujícími cetkami. Jen ho kývnutím z dálky pozdravím a pomalu k němu začnu po cestě sestupovat. Začala jsem nyní přemýšlet o tom, jak se sem vlastně dostal? Cesty byly zrádné už jenom pro samotného vlka bez jakékoliv zátěže a on sem dokázal vylézt z celým svým harampádím? Měl křídla, nebo by se silou a mocí dal přirovnat k bohovi, kteří podle Havrana zde na ostrovech žili? Lehce přimhouřím oči a prohlížím si obchodníka. Nakonec si pro sebe zkonstatuji, že se bohům moc nepodobá a že je to jen starý zkušený a mocný obchodník, co někde vyhrabává předměty a pak je prodává. Kde jinde by je totiž sehnal? Nebo je umí vyrábět? Bylo mi to záhadou, ale protože jsem nic dalšího nepotřebovala, rozhodnu se projít kolem a jít mlčky dál.

Když se probudím, večer se již pomalu chýlí ke konci. Jen se s protáhnutím zvednu a zazívám. I těch pár hodin spánku mi dodalo potřebnou energii, kterou mi vzala cesta s Havranem. Když jsem nad ním tak přemýšlela, byl vskutku zvláštní a stále mi v hlavě ležela jeho slova o svobodě. Opravdu ji nenajdu ve smečce? Stále jsem však věřila v to, že Einar je dobrý alfa a že se vše vysvětlí. S těmito myšlenkami se rozejdu zpět k pohoří. Přeci jen jsem potřebovala do té svatyně a tuhle cestu jsem si alespoň pamatovala. Věděla jsem, že výšlap zas bude velice náročný, ale na horské svahy jsem přeci jen byla trochu zvyklejší a připomínaly mi domov.
Nikám nepospíchám a jdu proto jen trochu rychlejší chůzí, dokud mi to terén dovoluje. Jakmile začnu stoupat, ucítím náhle pach zdechliny. Jen zavětřím a pak se vydám tím směrem. Pod jedním svahem ležela mrtvola nejspíše horské kozy. Byla již skoro celá ohlodaná bůh ví čím, ale trochu masa na ní přeci jen zbylo. Chvíli váhám, jestli to risknu, ale pak se ozve hladový a prázdný žaludek a já přeci jen dojdu k mrtvole. Moc masa tam již nezbylo, ale na částečné zaplnění žaludku to jistě postačí.
Pustím se do zbytku a dávám pozor, kdyby po mně náhodou někdo šel. Má večeře se naštěstí obejde bez závažných problémů s jiným masožravým tvorem a já se s plnějším žaludkem vydám dál do hor.

→ Furijské hory

← Furijské hory

Sestoupila jsem opatrně z hor a sešla jsem až do údolí, kde jsem si konečně mohla odpočinout. Bylo toho na mě moc a tohle místo vypadalo, že by mohlo k mému účelu vyhovovat. Sejdu až k vodě jezera a hltavě se napiju. Měla jsem po té náročné cestě žízeň i celkem hlad, ale ten musel počkat. Voda mi alespoň trochu zaplnila žaludek a já se až teď pořádně rozhlédla. Tohle místo mohl někdo nazývat jako ráj. Já na tahle krásná údolí moc nebyla, ale přeci jen to bylo lepší než třeba ten mrtvý les, kde jsem se potkala s Havranem. Poodejdu dál od jezera, které vzhledem k dobré vodě bude jistě velmi žádané a snažím se pomalou chůzí najít nějaké příhodné místo. Byla jsem poblíž hor a v jejich úpatích se sem tam objevovala nějaká ta malá jeskyně. Nepotřebovala jsem moc prostoru a tak jsem zalezla do první, která mi poskytne alespoň trochu soukromí a klidu. Pomalu tam ulehnu a zavřu oči. Byl čas na odpočinek.

Nezeptal se na nic a já tušila, že si můj dluh vybere jindy. Až se mi to bude hodit. Jen se lehce ušklíbnu a můj pohled mu může potvrdit, že jsem ho prokoukla. Když jsem nad tím uvažovala, byl skutečně prvním vlkem na těchto ostrovech, co mě zaujal, dozvěděl se o mě asi nejvíc, co jsem kdy komu řekla a zároveň mi pomohl. Jeho slova se ve mně možná jednou probudí a já si najdu svojí vlastní cestu.
Na jeho slova kývnu ve znamení, že rozhodně pokračovat budeme. Alespoň ještě jednou jsem ho chtěla vidět. Kdy a při jaké příležitosti? To už věděli možná jenom místní bohové a i o tom jsem pochybovala. Sice jeho nebude lehké najít, ale sám přiznal, že ví, kde najít mě. I mi prozradil místo, kde rád čas tráví on. Opět jen děkovně kývnu. Byla jsem odhodlaná to jezero najít pro všechny případy. Třeba kdybych jednou měla nějakou otázku a náhodou zrovna měla šanci ho tam potkat.
Při nabídnutí pomoci s magií, se trochu pousměji. "Rozhodně toho využiji, Vlk se má celý život čemu učit. I když má pocit, že ví vše." odpovím mu na jeho nabídku. Dám mu tím najevo, že i kdybych si s magií a se vším poradila dřív, než ho najdu, vždy od něj bude co se učit. Přeci jen tu byl na ostrovech déle jak já. "I tobě hodně štěstí na tvých cestách, děkuji za vše." řeknu mu na rozloučenou a můj pohled mu sdělí, že jsem tu hloubku pochopila. Uvidíme, co z toho všechno vzejde. Když mi vlk zmizí z dohledu, rozhlédnu se. Mé tělo bylo celé rozbolavělé. Nakonec se vydám směrem do údolí, abych si měla kde odpočinou.

→ Němé údolí

Domluva s Wuem byla vlastně velmi jednoduchá. Odmítl jakkoliv smlouvat a po tom hnusném elixíru po něm vrhnu trochu nevraživý pohled. Když už to prodával za tak moc, taky k tomu mohl alespoň něco přimíchat, aby to nebylo tak odporné. Ale což, pokud to pomůže...
Ohlédnu se a kouknu na Havrana, který na mě čekal. Pomalu dojdu k němu a poslouchám jeho slova na rozloučení. Jen mu děkovně kývnu. "Děkuji, žes mi to tu ukázal. Až mě omrzí ostrovy, určitě ti půjdu vylíčit své dojmy. Najdu si tě, i pokud zjistím, jak zranit bohy. A třeba se jednou objevím, pokud budu mít smečkového života plné zuby." na mé tváři se objevil mírný náznak děkovného úsměvu? Možná. Minimálně se mi vděk zračil v očích. Bylo pro mne opravdu hodně přínosné, že jsem se s tímhle vlkem mohla na chvíli zastavit. Pohroužit se do myšlenek a slyšet jinačí názor. Vážila jsem si jeho potřebě mě odtrhávat od smečkového života, i když jsem to v tuhle chvíli nebrala moc vážně, Třeba opravdu přijde čas, kdy ho budu potřebovat vyhledat. Stále jsem mu uvnitř záviděla jeho svobodu. A jeho strace? Té jsem záviděla křídla, která ji mohla nést dál, než mé unavené nohy.
Havran pak spustil další zajímavou informaci. Týkala se rostliny. Našpicuji uši a dobře si prohlížím i její obraz, který černý vlk magií vytvořil. Rozhodně to byla pozoruhodná magie a ještě pozoruhodnější rostlina. Na kytky jsem obecně moc nebyla, ale kdo ví, kdy znalosti o nich budu potřebovat. Když domluví, pohlédnu na něj a kývnutím poděkuji. Nejspíše pak mlčky čekal na mou otázku směrem k němu nebo možná k té rostlině. Já se mu místo toho podívala do očí. "Řekl jsi mi toho o dost víc, než já o svém pro tebe asi dost nudném životě. Proto... Máš na mě nějakou otázku? Něco, co jsem třeba jen naznačila a ty bys chtěl vědět víc?" byla to nabídka jakékoliv informace, kterou by chtěl. Přeci jen si to zasloužil a já mu momentálně nic jiného, než tohle, dát nemohla.

Než jsme stihli probrat něco další, přihnala se straka s křikem. Podívám se na ni a pak na Havrana. Nejspíše něco našla, protože se rozešel dál za ní. Opatrně se vydám za nimi a dávám pozor na každý krok. Tyto hory byly už o dost vyšší a zasněžené. Připadala jsem si opět jako ve své domovině. Sice jsem měla tělo už zesláblé a bolavé, ale sníh mi poskytnul jakousi útěchu. Tyto hory jsem možná neznala, ale pohybovat se na sněhu jsem, uměla, dělala jsem to přeci jen celý život.
Havran začal na Wua už z dáli volat, že mě vede, aby mě mohl oškubat. Všimnu si jeho úšklebku a v klidu mu ho oplatím. Vlastně jsem za jeho úšklebky a popichování byla ráda. Bylo to už dlouho, co jsem si připadala... živá. Ano, žila jsem, dýchala jsem a po dlouhé době jsem měla s někým i rozumnou konverzaci, která by mě nenudila nebo neotravovala k smrti. Havran byl sice jiný než já, měl jiné cíle a jiné nadhledy, ale vlastně jsem za to byla ráda. Otevřel mi oči. Po setkání s ním jsem byla odhodlaná se na svět dívat jinak. Ano, jistě že dám Einarovi ještě mnoho příležitostí jak mi vše vysvětlit a jak mě třeba i požádat, abych byla po jeho boku, ale nějak jsem si začala postupně možná i uvědomovat vlastní cenu. V duchu jsem si znovu a naposledy slíbila, že pokud se něco semele a něco mě zlomí, neztratím chuť k životu. Najdu Havrana a zkusím žít sama pro sebe. Jako on.
Kladu nohu před nohu a pozoruji černého vlka, jak se již dostal k Wuovi a něco tam pil. Nebyl z toho zrovna nadšený, ale vypil to dobrovolně a ještě za to zaplatil. Zvědavě se přiblížím k vozu a sleduji ty cetky, co tam všechny měl. Pak jsem našla co jsem hledala. Posílení magie. Jen to Wuovi ukážu a zaplatím mu příslušnou částku... a pak mi přesně dojde, co byl ten hnusný lektvar co pil Havran. Dívám se nejistě na elixír, co mi Wu se šťastným úsměvem podal. Jak by šťastný nebyl? Oškubal mě o docela dost. Chvíli váhám, ale nakonec elixír vypiju a oklepu se. Ne, nebyl dobrý, ale pokud to pomůže...


NÁKUP:
80 kšm + 10 rubínů (100 kšm) -> 2., 3. a 4. tlapka do magie ohně

Zapsáno

← Ostříží zrak

Poslouchala jsem Havranovy další informace o bozích a zamyslela jsem se. Takže díky místním bohům bylo toto místo tolik magické. Proto se tu daly kupovat magie? Proto to tu bylo vše tak... podivné? Kdyby mi o místních bozích vyprávěl kdokoliv jiný než tento černý vlk, asi bych se mu vysmála, ale jemu jsem to věřila. Možná i proto, že podle všeho je nenáviděl. Měl s nimi špatnou zkušenost. Tohle totiž nebyla nenávist jen proto, že existují.
Na jeho otázku o rovnováze kývnu. Pokud měli fyzické tělo, možná bylo jejich slabinou právě to. Rozhodně pokud se míchali do života vlků, nemohli být neomezení. To nešlo, takhle svět přeci nefungoval a fungovat nemohl. "Bohužel ne, ale kdybych na něco přišla, dám ti určitě také vědět." řeknu a lehce se ušklíbnu. Alespoň tohle byl příslib, že se třeba ještě jednou setkáme znovu. Pokud tedy vůbec někdo z nás dvou přijde na to, jak takového boha zranit. Když jsem nad tím tak přemýšlela... tenhle svět se mi zatím ničit nebylo, ale zkusit boha alespoň zranit? Mohlo by být vskutku zajímavé, jak by se tvářil a celkem by mě zajímalo, co by udělal. Zabil by nás. Ale stálo by to za to? Dokázat samotnému bohovi, že je zranitelný? Ano, stálo.
Pohlédnu na Havrana a vydám se s ním pomalu vpřed. Opět jsem začínala přemýšlet nad tím, čím si tento vlk prošel a co mu zdejší bohové vlastně udělali.

← Severní hory

Informace, že zatím vlčice evidentně nikam nechce, byla zajímavá. Ale kdo ví? Třeba to byla jen přetvářka a sama netušila, jak se pak odsud dostat. Rozhodně bylo dobré jí zkusit najít. Hodilo se vědět, že kdyby uměla odsud odejít a jednou by se jí zachtělo, mohla někoho vzít s sebou.
Když se pak zeptám na ten portál, Havran mi ukáže horu. Pohlédnu tím směrem a bedlivě poslouchám jeho slova. Doslova mi popsal cestu jak se k němu dostat, protože tam se mnou nepůjde. Všimla jsem si i toho jeho ušklíbnutí. V hlavě mi vyvstala otázka, kam mě to vyplivne vzhledem k jeho výrazu. Ušklíbnutí mu oplatím a mlčky mu tak přislíbím, že to rozhodně půjdu prozkoumat. Bylo dobré zapamatovat si a prohlídnout veškeré možnosti těchto ostrovů a přechodů mezi nimi.
Debata se pak stočila k bohům. Celkem mě překvapilo, že by v ně nejradši také nevěřil. Důležité bylo ale i zjištění, že byli opravdoví. S tělem, fyzickým. Jen se ušklíbnu. "Pokud jsou tak moc otravní, že je evidentně nemáš rád a jsou hmatatelní a mají fyzické tělo... třeba by se dalo je někdy čistě omylem někam shodit." prohlásím. Pokud to byli bohové, jistě budou o dost silnější a ještě mnohem silnější než momentálně já. Ale i bohové jistě chybují? A rozhodně bylo fajn zjistit, jestli se vůbec daj zranit. Když mají hmatatelné tělo, jistě to jde.

→ Furijské hory

← Dračí průsmyk

Poslouchala jsem vyprávění o vlčici, kterou nedávno střetnul. O portálech, které umí otvírat. Podívám se na chvíli na Havrana a pak se radši rychle zpět věnuji cestě. Černý vlk tu chodil o dost jistěji než já. Abych pravdu řekla, začínal mě bolet únavou každičký sval v těle, ale odmítala jsem si dát cokoliv najevo nebo si byť jen povzdechem stěžovat. "Když se dostala sem, ví jak se dostat zase pryč? Nebo to takhle nefunguje?" zeptám se ze zvědavosti. To, že by to nešlo, je vlastně skoro až logické. Když mě to tu vyplivlo, sebralo mi to veškerou sílu i magii co jsem měla. Začínala jsem od začátku. Je možné, že to téhle vlčici vzalo možnost tvořit portály? Na druhou stranu její příchod sem byl přeci jen dobrovolný, nezměnilo to v jejím přenosu něco?
"A kde jsou portály mezi ostrovy? Hádám, že to byla ta bezpečnější cesta než ten most?" dotáži se. Chtěla jsem si lépe zmapovat přehled o tom, jak to tu asi vypadá. Se Havranem jsme procházeli územími poměrně pomalu. Nejspíše hlavně kvůli mně a tomu, jak jsem zatím byla slabá. Díky tomu a hlavně i díky jeho vyprávění jsem si o tomto místě začínala tvořit nějaký obrázek. "Zmínil jsi bohy. Tady jsou nějací bohové? Na bohy nevěřím, ale na tomto místě je asi možné všechno." řeknu a ušklíbnu se s určitým odporem? Rozhodně se mi nelíbila představa, že jsou tu nějací bohové, kteří mi mohou manipulovat s cestami po kterých jdu.

→ Ostříží zrak