Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Jižní hory

Havran se rozpovídal o magiích a vlcích a jiných světech, o kterých slyšel od ostatních vlků. Bylo obdivuhodné, kolik toho věděl. Na druhou stranu každý vlk, který uměl alespoň trochu naslouchat, se mohl dozvědět spoustu zajímavých věcí, jen někteří vůči těmto informacím byli doslova hluchý. Havran naslouchal a já bych se klidně vsadila, že dost informací vyměnil za informace jiné. Přesně tak, jak to bylo se mnou.
Když jsem tak zpětně přemýšlela o našem setkání připadalo mi, že se od toho prvního momentu naše vnímání toho druhého dost změnilo. Měli jsme toho možná dost společného a přesto jsme každý žil v jiném světě s jinými cíli. Snažil se mě přetáhnout na stranu svobody, ale k této cestě budu kvůli své minulosti potřebovat o dost větší signál a ten by musel hodně bolet.
Poslouchám vyprávění černého a přitom si dávám dobrý pozor, kam šlapu. Hory a skaliska byly zrádné a my teď přestupovali průsmykem z jedněch do druhých. Havranovo vyprávění bylo zajímavé a já jsem si ho tiskla do paměti. Byly to užitečné informace. Přeci jen jsem poznala jen svůj minulý svět, což byly hory a sníh a teď jsem poznávala tyto ostrovy. "Někdy bych takové světy chtěla vidět. Už jenom proto, že si je vlk jen tak představit nedokáže ani při sebelepším popisu. Nikdy není nic takové, jak se říká, dokud to neokusíš na vlastní kůži." řeknu své myšlenky k tomu nahlas. Tušila jsem, že to bude mít podobně. Jak sám totiž již řekl, tyhle ostrovy bral jako vězení.

→ Severní hory

Jeho odpověď na mou větu byla prostá a já si všimla jeho lehkého úšklebku. Když jsem to viděla, cukly mi koutky v mírném úsměvu. Pohlédnu při tom na nebe. Jaké by to bylo mít křídla jako ta jeho straka a moci se na vše podívat shora? Změnil by se pak vlku pohled na veškeré další věci? Sledovala jsem večerní oblohu plnou mraků. Má část duše přemýšlela o tom, jaké by to bylo to jednou poznat. Třeba se jednou stane něco, co ve mně celý ten výcvik zlomí. Co mě roztrhá na kusy takovým způsobem, že budu potřebovat překopat celý svůj život do základů. Přimhouřím oči. I kdyby se to stalo, byla jsem teď rozhodnutá bojovat. Neutéct od všeho jako v minulosti a pomalu umírat. Budu bojovat. Vrátím se pohledem k černému vlkovi a vryji si do paměti, že pokud by se něco takového stalo, vyhledám ho. Vyhledám Havrana a naučím se žít si po svém.
Havran pak začne popisovat poutníka, Wua. Při popisu divné obrovské věci naklopím hlavu na stranu. Nedokázala jsem si to představit, ale dle jeho popisu bych to poznala všude. Jen na to kývnu, že rozumím a budu se po takovém vlkovi s divným velkým předmětem dívat. Když mi začne říkat, že tam krom magie mohu koupit i očarované předměty, ušklíbnu se. "Tyhle ostrovy jsou v tomhle opravdu zvláštní. Nepamatuji si, že bych v rodné zemi někde mohla sehnat takto novou magii, posílit magii nebo dokonce že by existovalo něco jako magické předměty." prohlásím. Celé tyhle ostrovy fungovaly... divně. Bylo na nich více magie než jsem byla zvyklá.
Havranova straka se vrátila a podle toho, že se černý vlk rozešel, přiletěla s prázdnou. Jen se již mlčky vydám za ním.

→ Dračí průsmyk

← Ovocný lesík

Přiznala jsem mu, ve které smečce jsem. Tak nějak jsem věřila, že tomuhle vlkovi to říct můžu. Informace sbíral především pro sebe a navíc jsem toho sama o té smečce zas tolik nevěděla. Teprve jsem se přidala. Einar mě přijal po tom, co jsem jim pomáhala na tom severu. Točila jsem se v kruhu. Slova Havrana byla pravdivá. Točila jsem se ve vzpomínkách a minulosti a doufala, že se něco změní. Kdo víc? Třeba ta změna proběhne ve mně. Možná jsem skutečně byla naivní. Možná ze mě výcvik vytloukl všechno, co jsem být mohla, vytloukl ze mě svobodu a to, že bych si třeba uměla vystačit sama se sebou. Byla jsem bojovnicí celým svým srdcem a duší, ale bývalá smečka ze mě udělala řadového vojáka, který mlčí, blbě kouká a dělá to, co se mu řekne. Ano, občas jsem měla svou hlavu, ale rozhodně to už nebylo v takovém měřítku jako když jsem byla mrně. Své názory jsem začala říkat až při smluveném partnerství s Einarem, protože byl první, kdo poslouchal a dokonce o mých názorech i uvažoval. Jak bych ho mohla opustit?
Poslouchala jsem Havrana a sama jsem byla ztracená ve změti pocitů a myšlenek. Měl pravdu. Část mé duše to dobře věděla. Ale Einar byl výjimečný alfa. Staral se o své členy smečky a byl i poměrně rozumný. Možná jsem si spíš jenom přála, aby byl dobrý alfa. Kdo ví, jaké představy jsem o něm měla a jaký byl ve skutečnosti? Své území hlídal, ale jak dlouho jim tehdy trvalo, než si nás s Doubravkou všimli? Ano, měli smečkovou schůzi, ale nechat hranice bez dozoru? To nebyl moc dobrý plán. Tehdy jsme se musely připomenout i zavytím, aby se teda někdo ukázal. Einar. Einar se ukázal a dělal, že není alfa. "Pro mě je zase těžké pochopit, jaké to je být svobodný... jako ty." řeknu a z mého hlasu jde vyčíst, že to možná spíš beru jako sen než jako skutečnost? Sama jsem si tím nebyla jistá.
Pohled Havrana se stočil do dálky a i já pootočím hlavou. Bylo tam jezero s vodopády. Takhle z dálky vypadalo kouzelně. Zdálo se mi, že se zamyslel? Možná, ale nechtěla jsem se ho na to ptát. Pak kývnul na straku a ta se rozletěla do hor. "Jak má ten poutník vypadat?" zeptám se nakonec, abych také k něčemu byla. Přeci jen víc očí víc vidí.

<- Mlžná džungle

Konečně jsme se dostali z džungle do míst, kde se dalo lépe dýchat a i lépe chodit. Netušila jsem, jak je možné, že z té zarostlé hrůzy to přešlo v ovocný ráj. Rozhlížím se po stromech kolem a poslouchám odpověď Havrana. Nebyl ve smečce. Vlastně mě to nepřekvapovalo. Záviděla jsem mu? Možná. Jeho názor na smečky byl čistě záporný. A když si vzpomenu na svá slova? O opaku jsem ho rozhodně nepřesvědčila. V rodné smečce chtěli poslušné loajální vojáky a to se s vlastním rozumem moc neslučovalo. A přesně jak řekl, když v tom vlk vyrůstá, netuší pak, co si počít sám se sebou, když smečku opustí. Kvůli tomu jsem právě přeci jen skončila sama v horách a málem zemřela. Nepotkat tohohle vlka, svět bych měla o něco jednodušší. Byla bych si jistá svým rozhodnutím a slepě jako ocásek bych následovala našeho alfu v naději, že se něco změní. Že si vzpomene, jaké to bylo být po mém boku... jenže co když on na to vše měl jiný pohled než já? Jediné, čím jsem si byla jistá bylo to, že si vždy cenil mých názorů a rad. Bylo tomu i teď? Netušila jsem a bála jsem se, že mé zjištění by mě mohlo hodně ranit.
"Přidala jsem se do Alateyské smečky." řeknu, když z lesíka začneme pomalu stoupat do hor. Byla to informace, kterou jsem mu dlužila. Bylo jen na něm, jestli si spojí, proč jsem tam přišla a jestli sám pro sebe uhádne, za kým jsem tam šla.

Omlouvala jsem si to a Havran to dal jasně najevo. Zhluboka se nadechnu a na chvíli zavřu oči. Do chvíle, než jsem tohohle černého vlka potkala, jsem měla pocit, že to všechno musím udělat pro novou smečku, pro Einara... Chtěla jsem mu být dobrá. Ale bylo to správně? Opravdu jsem na něm byla tak moc závislá? Přežila jsem přeci i bez něj. Ano, v té době jsem spíše živořila než žila, ale kdybych tehdy po odchodu žila pro sebe. Změnilo by se něco? Možná. Jenže má loajalita k němu se nedala ze dne na den utnout. Kdybych chtěla, tak asi ano, ale já si tím tak jistá nebyla. Bylo mi přisouzeno stát po jeho boku a já si stále pamatovala, jaké to bylo. Žila jsem v minulosti. Havran mi to sám řekl.
Když na mě konečně pohlédnu, zahledím se mu do očích. V těch mých se zračí určitý příslib, že mi to třeba jednou dojde. Že se jednou odprostím. Chtěla jsem Einarovi a sobě dát šanci a po tomhle rozhovoru jsem začínala mít pocit, že je to možná i špatně. Že k sobě už nepatříme.
Havran pak začal mluvit o tom druhém. Takže podle všeho to byl poutník, který neustále cestoval. Pomalu kývnu. "Souhlasím, snad budeme mít štěstí." odpovím a vydám se opět za černým vlkem. V hlavě mi však vyvstane jedna otázka. Chvíli mlčím a sleduji vlka před sebou, než pomalu promluvím. "Mluvil jsi o samostatnosti a svobodě. Ty jsi sám? Potuluješ se jako tulák, nebo k někomu patříš? K nějaké smečce?" zeptám se nakonec. Zajímalo mě to. Zajímalo mě, jestli zesílil takhle sám, jestli byl ve smečce a odešel. Jestli někam patří, nebo je tulákem. Věděla jsem, že je silný. Tušila jsem, že by dokázal i nejspíše porazit i Einara. Vyzařovala z něj moudrost a síla. Co si zažil on? Podle všeho jsem tušila, že něco podobného jako já. Možná i proto mě lákalo o něm zjistit víc.

-> Ovocný lesík

Když jsem slyšela svá slova o tom, že vlastně nic chci žít v tom, k čemu jsem byla vychována... bylo mi zle. Ze mě samé, ale potřebovala jsem Einarovi dokázat, že jsem jeho právoplatná partnerka. Potřebovala jsem mu dokázat, že mám právo stát po jeho boku. Rvalo se to ve mně všechno a Havran se dokázal pár slovy zarýt hluboko do mé duše, která skučela a toužila po svobodě. Můj výcvik a to, co ze mě udělala smečka, však bylo něco jiného. Disciplína a loajalita. Díky Einarovi jsem zažila, že mě i vlci mohou brát jinak než jako továrnu na jejich potomky a částečně jsem doufala, že se to vrátí. Stále mi v hlavě zněla slova Doubravky a Ceruma. Že tu jsem z nějakého účelu. Byl ale tím skutečným účelem můj přidělený partner? Který tu měl již svůj život a já mu byla k ničemu?
Sleduji Havrana a poslouchám jeho slova. "Nevím, jestli je to život, po kterém prahnu. Tomu vlkovi... dlužím za mnohé." řeknu a uhnu pohledem. Bylo to po hodně dlouhé době, co jsem před někým pohlédla stranou. Dávala jsem mu tím hodně najevo, jak moc se sama se sebou peru. Můj zdravý rozum křičel, že si zasloužím něco víc. Tady mohu začít nový život. A druhá část? Ta, které jsem svěřovala svůj život každičký den zas křičela, že mám poslouchat tradice a vše, v čem jsem byla vychována.
Nakonec jen děkovně kývnu na jeho slova, že je ochoten mi pomoci. Zahřála mě u srdce i slova, kterými vyjádřil nesouhlas k mému postoji. Pomalu dojdu k jeho boku a pohlédnu směrem, kterým ukazoval. Byly to zvláštní ruiny. I přes naší debatu jsem si dobře zapamatovávala každý úsek stezky, který sem vedl a byla jsem si celkem jistá, že bych se sem zvládla vrátit. Jeho nabídka mě překvapila a kdesi v hloubi duše opět zahřála? Chvíli přemýšlím a pak se na něj podívám. "Cestu sem znám a trefím sem kdyžtak sama. Třeba cestou zpět narazím na další blyštivé kulaté cosi." řeknu a zahledím se zpět na ruiny. "Pokud jsi ochotný mě zavést k tomu druhému, Havrane, budu ti vděčná." nějak se mi nechtělo teď si zruinovat a vyčerpat tělo. Ne, když sám od sebe nabídl i tu možnost, že mě za tím druhým zavede. Chtěla jsem se dozvědět co nejvíce informací a navíc... Po těch dlouhých letech jsem měla někoho, s kým jsem mohla mluvit. Otevřeněji a přitom vědět, že se shledám s pochopením a s pravdou. Říkal svůj názor tak, jak jsem ho vždy říkala já. Pravda občas bolela, ale bylo dobré si ji vyslechnout.

Jen se na Havrana při těch slovech podívám. V mém pohledu se mihne smutek? Bolest? "Můj partner byl... je někdo vysoce postavený. Taky bojovník. Kvůli němu jsem tehdy odešla od smečky. Údajně zemřel a mně se nechtělo se stát jenom továrnou na něčí vlčata." ani nevím proč jsem se mu svěřila. Protože jsem potřebovala? Možná. Potřebovala jsem se vykřičet do světa. Žil. Žil a já celou dobu byla v představě, že je mrtvý. A když se objevím? Věnuje mi pár slov, rozkazů, a pak si zas odejde. Nepromluvil si, nezastavil se. Jako bych byla duch, který se mu zamotal do života a se kterým už nepočítal.
Havran jako kdyby mi četl myšlenky pronesl tu větu, která mě zasáhla hluboko v srdci. Kdybych byla sama? Kdybych neposkakovala za Einarem jako ocásek? Ale co by pak byl můj smysl života? Naše pohledy se s černým střetly. Zajímalo mě, jak moc mi rozumí. Co si prožil on? Znal něco podobného? Dlouze mu hledím do očí, než mu nakonec odpovím. "Možná ano, ale co bych pak měla za cíl? Celý život v něco pevně věřím. Jsem v tom vychována, je mi to tlučeno do hlavy, jsem trestána za neuposlechnutí... A když jsem se vydala žít sama? Zeslábla jsem a málem zemřela. Ano, byl v tom jiný důvod než být sama... Jenže momentálně... momentálně mám cíl, hybnou sílu, která mě vede dál, kvůli které stojím na nohou. A bojím se to ztratit." překvapila jsem samu sebe. Otevřela jsem se. Co za to mohlo? Možná mi část Havrana připomněla Einara. Tenhle černý vlk měl možná o mně nějaké předsudky, ne všude byly obvyklé vlčice bojovnice a i u nás to byla docela výjimka. A přesto mě poslouchal. Přesto byl někdo, kdo se nad tím vším, nade mnou, zamyslel a zkusil mi pomoci? Alespoň to pro mě ta věta znamenala. Na tváři se mi objevil hořký úsměv. Byla jsem zajatkyní ve vlastních pocitech, co měly být utlačeny, a povinností, která mě vázala.
Rvalo mě na kusy celá změna prostředí. Rvalo mě na kusy zjištění, že můj partner tady spokojeně žije, má svojí smečku. Myslel na mě? Kdyby jo, alespoň by si se mnou přeci promluvil. Ano, nebylo kdy, chránila jsem alespoň vlčata při tom bordelu na severu, ale pak? Mohl se na chvíli zastavit. Mohl se mnou prohodit těch pár blbých slov!
Myšlenky i tahle proklatá džungle mi rvaly vzduch z plic. Bylo tu nepříjemně a všude se to hemžilo kdejakou havětí. Oheň... oheň nebo mráz na tuhle celou krajinu. Copak někoho bavilo se prodírat takovým porostem v takovém dusnu? Otřít se o strom a kůra se pohne, protože vlk vyplaší tucet mrňavých potvor co maj víc nohou než já? A ti komáři bzučící u uší byli asi nejhorší. Nesnášela jsem ten otravný zvuk. Ať si klidně koušou a sají krev, ale nebzučí mi u ucha... Oženu se po nejbližším komárovi a oklepu se. Alespoň jedno jsem tu zjistila, tímhle zbrklým pohybem jsem všechno ještě zhoršila.

Z nějakého důvodu má slova vzal úplně jinak. Asi měl s nováčky opravdu divné zkušenosti. Rozesměju se. Byl to smích bez emocí, ledový a nebezpečný, ostrý. Na nic z toho, co prohlásil Havran jsem ani nevěřila, natož abych to o sobě tvrdila. "Ne, to opravdu nejsem... můj rod byl naopak na spodních příčkách smečky... vybojovala jsem si postavení jako bojovník a o tom mluvím. Chci být zpět tím, čím jsem byla." přiznám mu pravdu a zároveň ne úplně celou. Postavení jsem získala i díky Einarovi. Na druhou stranu zvolili mě k němu díky mému kožichu a tím, že jsem byla dobrá bojovnice.
Obecně celou mou možnou povahu a emoce zazdil výcvik. Byla jsem však na něj hrdá. Vlci plní citů mi připadali možná až k smíchu? Občas mě sice něco málo bodlo u srdce, ale vlastně jsem nic z toho nepotřebovala. Byla jsem zvyklá na respekt a úctu, ne na city, které byly pomíjivé a vrtkavé.
Na jeho slova o ostrovech kývnu. Ano, já tu zatím byla nová, zatím jsem objevovala a měla jsem svůj cíl. Ale co potom? Co když se semele něco mezi tím a já o cíl z nějakého důvodu přijdu? Možná pak tohohle vlka vyhledám. Vyhledám ho ne pro pomoc, ale proto, abych si mohla zanadávat na tohle místo. Abych si mohla zanadávat na všechny vlky a obecně na život. "Až mě to tu nějak omrzí, rozhodně ti dám vědět." řeknu a na tváři se mi objeví náznak úšklebku.
Les pomalu přejde v útvar, který jsem nikdy nezažila. Džungle. Vzduch byl těžký dusnem a vlhkem. Nebyla jsem na to vůbec zvyklá. Byla jsem naučená na řídký chladný horský vzduch a tohle? Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se dokázala s dechem přizpůsobit. Bylo na mě vidět, jak zrychleně oddechuji a dělá mi to i problém, ale ani hláskem jsem si nedovolila si postěžovat. To jsem neměla ani v povaze a hlavně by mi to vymýtil z hlavy dávno prodělaný výcvik.

→ Mlžná džungle

Nebyla jsem moc výřečná a nijak jsem ani moc nepřemýšlela, jak musím působit. Bývalá bojovnice, vážená ve smečce a co ze mě teď bylo? Vychrtlá slabá obrovská vlčice. Nechtěla jsem si to připouštět a byl to jeden z důvodů, proč jsem chtěla zpět získat svou sílu. I kdyby po kouskách. Budu bojovat, začnu od znova a získám to, co mi právem náleží.
Slova černého vlka mě však na malou chvíli skoro přikovou na místě. Ztuhnu. Udeřil do zranitelného místa, které právě teď krvácelo. Podívám se na něj a v očích mám ledový hněv? Možná kdesi hluboko uvnitř jen náznak. I mě samotnou překvapilo, jak mě to zanechalo klidnou. Měl pravdu. Nemělo cenu se s ním hádat, byla jsem slabá. Skutečně jsem se zadýchala po pár kilometrech. Dělalo mi problém ulovit i pitomého zajíce...ZAJÍCE!!!
Zhluboka se nadechnu a pak se vydám zpět do pomalejšího kroku. Mám se mu otevřít? Asi mi nic nezbývalo. Pomáhal mi a mohl si za to říct o dost více. "To, že před několika lety jsem byla donucena opustit smečku, jinak bych byla odsouzena jen rodit vlčata." odpovím. Nebyla to celá pravda, ale byla to velká část pravdy. Držela jsem zuby zatnuté a bylo na mě vidět, jak nerada se otevírám.
Při jeho další otázce mi bleskne v očích. "Co získám nazpět? Svoji hrdost, čest a i snad to, co mi právem náleží." nebo spíš kdo mi náleží? Ne, Einar mi nenáležel, já náležela jemu a on o mě teď nestál. Tak možná to místo po jeho boku? Alespoň to jsem si za ta léta, co jsem ho podporovala zasloužila, nebo snad ne? Místo po svém boku uvolnil svému bratrovi. Tomu, co ho v podstatě zabil, tak proč bych nemohla být po jeho boku zase já? Havran však neskončil a dále pokračoval. Vězení. To ostrovy byly opravdu tak malé? "Zatím nemám důvod to zde brát jako vězení. Ale je možné, že přijde čas, kdy mi to tu tak bude připadat." řeknu a za mými slovy se možná skrývá víc, než co jsem sama tušila. Kdo mohl vědět, co se stane v budoucnu?

← Most

Můj krok přes most se možná stál být sebejistý, opak byl však pravdou. Jediným důvodem, proč jsem neskončila kdesi v propasti pod ním, byla zkušenost. Přeci jen jsem chodila po světě mnoho let a ještě nedávno jsem se musela sama uživit uprostřed zasněžených hor. Sama a bez smečky. Taky se to na mě dost podepsalo a ačkoliv jsem si to snažila nepřestávat, při průchodu přes most se mi rozbušilo splašeně srdce. Mohla jsem tomuhle tělu důvěřovat, když ztratilo sílu? Musela jsem. Doufala jsem, že si Havran nevšiml, že se mi občas lehce zatřásla noha, když jsem na ni přenesla váhu.
I přes to všechno jsem se ale pomalým krokem dostala na druhý konec mostu. Černý vlk vypadal možná skoro až znuděně, jako by přes něj chodil neustále a mé pomalé tempo bylo nevyhovující. Bylo mi to jedno. Měla jsem tělo zesláblé a odmítala jsem se nechat zabít. Kdybych spadla, vlk by mi možná pomohl, možná ne. Záleželo, jak moc jsem pro něj byla zajímavá a to jsem odmítla risknout.
Na mojí poznámku o bojovnici se nijak nevyjádřil. Nevěřil mi? Jeho problém. Potřebovala jsem zesílit. Pak jsem mohla svoji pravou povahu ukázat klidně celým ostrovům! A Einarovi...
Mé myšlenky se opět stočily k mému domluvenému partnerovi, který se tak ke mně ani nechoval. A když jsem viděla toho šedého vlka a Shine? Možná mě něco v hrudníku bodlo. Nikdy jsem nic takového nezažila. Ano, o city jsem nestála, nestála jsem o vlčata i když to bylo v podstatě mou jedinou povinností, ale i tak mě to ranilo.
Havran prohlásil, že to už není daleko, jen kývnu a místo odpovědi mu řeknu další informaci. "Patřila jsem do smečky." stejně krátké sdělení a přesto důležité, jako to jeho.

← Temný les

"Možná..." dovolím si poznámku, která naznačila, že jsem si tu už možná i něco zažila a moc jsem z toho nadšená nebyla. Spíše jsem ze všeho byla zmatená a pral se ve mně výcvik a cosi kdesi v hloubi mé duše, co zůstalo výcvikem netknuté a jednou za čas se to projevilo jako slova řečená na hlas o tom, co si myslím ohledně nějakého rozkazu. Vždy se jednalo o něco, co jsem měla slepě poslechnout, ale mně se nechtělo. Ne, když to byla kravina.
Při jeho dalších slovech se zastavím a chvíli sleduju lehce se pohupující most. To tu někdo postavil něco takhle vachrlatého? Taky si s tím mohl dát víc práce. Havran mě začal poučovat o mostě a já kývnu. Poslouchala jsem ho a mé oči rovnou hodnotily informace, jaké mi poskytoval. Rozhodně nebude dobré ho zkusit přeběhnout. Noha se může smeknout a skončila bych dole. Některá prkna mohla být ztrouchnivělá. Opět jsem se díky neopatrnosti mohla zřítit dolů. Pomalu pokývu hlavou. Když pak zmíní bezpečnější cestu, podívám se na něj. "Strach nemám a hádám, že tahle cesta je nejkratší." řeknu a zadívám se zpět na most.
"Byla jsem vychovávána jako bojovník. City u nás znamenaly slabost." prohlásím a pak vykročím opatrně na most. Možná jsem nemusela nic říkat? Ale jeho varování a informace byly cenné a já s ním udělala dohodu. Své sliby jsem plnila.
Pomalu se vydám přes most. Tělo jsem sice měla zesláblé a vychrtlé oproti tomu, jaká jsem byla před lety, ale i tak výcvik a zkušenosti ze skal a bojů mi dávaly výhodu. Ladně jsem vyrovnávala rovnováhu při každém pohnutí mostu a našlapovala jsem tak, aby, kdyby se pode mnou prolomilo prkno, jsem měla větší zátěž na zbytek tlap. Abych jednoduše nespadla hnedka dolů.
Trvalo mi to déle než jsem chtěla, ale nakonec jsem se dostala na druhou stranu, kde jsem počkala na svého průvodce.

→ Les u Mostu

Vlk se představil jako Havran a mě to vlastně absolutně nepřekvapilo. Jeho čistě černé zbarvení a to černé peří, které nosil tomu napovídalo. Jediné, co se tomu vymykalo, byly ty zářící znaky na jeho těle. Odkud je dostal? Třeba se to od něj také dozvím. Časem.
Pomalu se na jeho povel vydám za ním. Mlčky jsem se rozhlížela a přemýšlela, jak takovýhle les může vůbec existovat. Jak dlouho tu byl? Takhle mrtvý les jsem nikdy neviděla. Byl vůbec mrtvý? Rozhodně tu bylo hrobové ticho. Rozhodně nebyl nijak přívětivý a já vlastně začala být ráda, že jdeme dál. Když jsem nad tím tak přemýšlela, tak se sem Havran hodil. Byl stejně temný a tajemný jako tohle celé okolí. Měl to tu rád? Kdo ví.
Nastražím opět uši a dávám pozor na každé jeho slůvko, vše si plně ukládám do paměti, abych těch informací mohla v budoucnu využít. Tenhle vlk mi rozhodně začínal připadat zajímavější než všichni ostatní, co jsem poznala. Nebyl plný emocí, nebo je minimálně nedával najevo. Byl evidentně prohnaný jako liška, protože vyloženě čekal, jestli mi dojde, že po mně za ty informace bude něco chtít. Na tváři se mi kvůli tomu objeví menší úšklebek. Konečně někdo, kdo mluvil jen když to bylo potřeba a něco to přinášelo. Připomínal mi vlky z mé rodné smečky.
Když domluví, nechám chvíli mezi námi ticho a pak mu na oplátku sdělím informaci o sobě zase já. "Vyplivla mě sem podle všeho nějaká magie. Alespoň to jsem se dozvěděla od pár vlků, kteří se tu octli také náhodou." tuhle informaci již jistě znal a proto jsem se rozhodla přidat ještě jednu další. "Před příchodem sem jsem žila v zasněžených oblastech. Přechod sem mi vlastně zachránil život. Nebýt té magie, skončila bych pod strženou lavinou v mrazivém potoce." nechtěla jsem mu zatím prozrazovat příliš, ale tohle byla celkem důležitá informace ne? Vlastně jsem neměla žít a teď jsem byla tady.
Pomalu jsme se blížili ke kraji lesa a já už v dálce hleděla na divný most zakrytý mlhou. Rozhodně nevypadal moc bezpečně. Nebyla tady jiná cesta? Pohledem se přesunu zpět na vlka. Zkoušel mě opět? Fajn. Byla jsem i tak odhodlaná ho případně přejít, jenom proto, abych se dostala kam potřebuji. Abych nabrala alespoň trochu ztracených sil.

→ Most

Ve chvíli, kdy mi podal zase jen částečnou informaci mi došlo, že chce něco na oplátku. Nechtěla jsem chodit kolem horké kaše a tak jsem se ho na to rovnou zeptala. Chtěla jsem vědět, co by mohl vlk jako on chtít po mně. Chtěl vědět o mé smečce? O Einarovi? Ne, o tom nevěděl. Nemohl tušit, že někam patřím. Přeci jen celkem dost vlků zvolilo radši cestu tuláků, i když byla o dost náročnější.
Nastražím uši a poslouchám jeho odpověď Jeho pohled mu přitom oplácím. Beze strachu a náznaku jakýchkoliv emocí. Prostě jako do teď. Vlastně mě dost vlků mohlo nazvat spíš chodící ledovou sochou, než živou vlčicí. Jeho požadavek byl prostý. Chtěl o mě vědět víc a za to mi ukáže Svatyni. Takže to místo bylo svatyně a toho "onoho" najdu nejspíše uvnitř. To byla další užitečná informace, při které lehce přimhouřím oči. Chvíli mlčím a pak pomalu přikývnu. "Tak tedy dobrá, tvá nabídka zní docela fér." odpovím mu. Dokud se nezačne na něco ptát, bylo jen a jen na mně, co mu prozradím.
Už takhle mi však prozradil dost a tak se rozhodnu, že abych mu dokázala, že má část dohody platí, a jsem odhodlaná ji splnit, prozradím mu něco už teď. Něco nevýznamného a přece důležitého, pokud by o mně něco již věděl. "Mé jméno je Stina. Stina Ezra." prozradím mu své jméno. Byla to maličkost a přesto to mohl brát jako odměnu za dosavadní informace.

Prozradila jsem příliš a vlk mi sice poskytoval cenné informace, ale ne úplné. Vždy něco začal, ale zatím mi ani jednou neřekl, kde bych to místo našla. Ani nenaznačil, kterým směrem bych se měla vydat. Přimhouřím oči a můj pohled z vlka uhne jen na chvíli, když se podívám směrem, kam zmizela straka. Chtěla mě tam snad zavést ona? Ne, pochybovala jsem o tom.
Zůstanu tedy stát a jeho odpověď, že mu to nemusí stačit, mě moc neuspokojila. Jistě tam chodili vlci s ještě větším málem? Možná, možná ne, ale naděje tam byla. Odmítala jsem se nechat tímto vlkem vykolejit a tak jsem na sobě nenechala pohnout jediný sval, který by mohl znamenat mou nejistotu.
Odpověděl mi i na tu magii, ale opět zas tak neurčitě, že mi vlastně jen prozradil, že tu někdo takový je. Propaluji vlka pohledem. Něco evidentně za tyto informace chtěl. Chvíli mlčím a přeměřuji si ho pohledem. "Co si za tyto informace, kde ta místa najít, přeješ? Co za ně chceš?" nebavilo mě už chodit kolem horké kaše. Potřebovala jsem zjistit, kde to je. I kdyby mě ti dva, kteří tyto síly poskytovali, vzali zle s tím málem, co jsem měla, stále jsem se tam vždy pak mohla vrátit. Věděla bych o těch místech, o těch dvou neznámých a mohla bych nasbírat vše potřebné, aby mi pomohli.

Prozradila jsem příliš. Na druhou stranu, kdybych to neprozradila, mohla jsem tu bloudit a nepotkat nikoho, kdo by mi byl schopen pomoci. Tenhle vlk se zdál hodně vypočítavý a mně nezbývalo nic jiného, než se mu přiznat. Přiznat, že jsem slabá a že můj život v momentálním stavu nemá smysl. Řekla jsem mu to tak na plno. Mohl toho zneužít, mohl klidně mi začít rozmlouvat, ať se tedy radši zabiju, byla jsem na to i připravená, ale přesto mě jen varoval, abych vážila svých slov.
Bedlivě ho svýma rudýma očima sleduji. Můj pohled jasně značí, že mám za co bojovat a dokud smečka a Einar budou existovat, mělo cenu nasazovat život, abych mu k něčemu byla. Abych celé smečce k něčemu byla a probojovala se do nějakého úctyhodnějšího postavení. Abych třeba jednou mohla být po tom jeho zatraceném boku a být jeho bojovníkem a rádcem. Vlastně mě momentálně moje vlastní city zrazovaly. Stál mi za to? Opravdu jsem tohle všechno dělala pro něj? Snažila jsem se si uspořádat myšlenky a přesvědčit se, že to dělám hlavně pro sebe. I když v hloubi duše jsem věděla, že to není tak úplně pravda. Až se vrátím do smečky, budu si muset s Einarem promluvit. Jinak mě mé vlastní pocity a vzpomínky sežerou zaživa.
Černo-modrý zářící vlk pokračoval, což mě přivedlo zpět do pozoru. Mluvil o nějakém místě, které mě zesílí. Nastražím uši a sleduji ho s novým zájmem. Prý za to budu muset něco dát. Když se vlk podívá na straku, všimnu si, že má v zobáku něco lesklého a kulatého. Přimhouřím oči a pak mi v nich svitne. Znala jsem tu kulatou věc. Jakási mince, našla jsem u sebe 3 spolu s dalšími cetkami, když jsem se zde objevila. Byl to nějaký dar údajných místních bohů? Netušila jsem. Pomalu kývnu. "Mám takovéhle kulaté věci tři. Bude to stačit alespoň na malou pomoc od toho místa?" řeknu a sleduji vlka v očekávání odpovědi. Alespoň jsem nyní věděla, k čemu to je. Ale co ten zbytek? "Dá se tu tedy nějak posílit i magicky?" zeptám se. Už jednou na to upozorňoval. Má magie ohně mi chyběla a ten ubohý uhlík, co mi z ní zbyl byl jaksi také k zbláznění.