Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kočka se po mně vrhla vším co mohla a já cítila, jak se drápy dostala pod mou srst. Cítila jsem mírnou bolest, kterou jsem ale v rámci snaze přežít nevnímala. Bolest však vyvolala jisté změny. Cítila jsem, jak se mi v žilách valí magie... V hlavě jsem však stále pamatovala na slova Einara a tak jsem tu touhu vypustit magii ven potlačila a přitom se snažila popadnout vyražený dech a dostat ze sebe kočku.
To se povedlo. Rána mých zadních nohou do břicha levharta zafungovala a kočka se rozběhla níž někam pryč. Nečekala jsem na nějaké vyzvání a hned jsem vyskočila na nohy, kdyby náhodou se obrátila a vřítila se zpět na mě. Ve stoje jsem přeci jen měla větší šance...
Taiclara mezitím byla zachráněna. Děkovně kývnu na Xandera a pak jen sleduji, jak se zraněná mladá vlčice vydala za kočkou, jako by nepamatovala, že máme zůstat u sebe. Tiše zavrčím nadávku a kývnu na Xandera, že jsem v pořádku a rozhodně běžet můžu. Nepotřebovala jsem ani žádnou výzvu a mohutné, byť bolavé, tělo rozpohybuji dopředu. Musela jsem se dostat k Einarově dceři dřív, než si kočka uvědomí, že se za ní vydala jen zraněná vlčice a dva bojovníci jsou pozadu... Dávala jsem však přitom pozor, abych blbě neuklouzla a nezřítila se nekontrolovatelně dolů... to by Taiclaře opravdu moc nepomohlo...

Než jsem stihla říct Xanderovi, že není dobrý nápad zbytečně na levharty útočit, že se drží stranou a utečou, ozval se výkřik kdesi v horách a všem muselo být jasné, co se stalo. Hanka s Einarem byli ve vzduchu, takže ve velkém ohrožení byl právě on. Náš vůdce se rozhodl správně a tak jen mlčky a souhlasně kývnu. V mých očích se mihne cosi jako úcta, protože dle mého se rozhodl správně.
Pustili jsme se dolů. Tak, jak bylo pro mé velké těžké tělo problémové šplhat se a brodit se sněhem nahoru, dolů to bylo ještě horší. Vahou těla jsem se bořila při rychlém pohybu směrem dolů z hor a jen mé naučené a zvyklé svaly z dob, kdy jsem opustila rodnou smečku a přežívala v horách, mě držely, abych se nezřítila nekontrolovatelně kamsi pryč.
Snažila jsem se ve spěchu hlídat okolí, jenže útok přišel záhy a než jsem stihla zareagovat. Velkým problémem byla Taiclara po mém boku, kterou váha mého těla srazila ve chvíli, kdy nebyla na zemi, ale přeskakovala kámen. "Taiclara!" stačila jsem vykřiknout směrem ke Xanderovi a doufala jsem, že pochopí, aby se o ní postaral. Doufala jsem, že mě slyšel, ale také nemusel, protože v tu chvíli mé tělo narazilo přesně na ten kámen, kterému se Taiclara snažila vyhnout a vyrazil mi dech. Cítila jsem, jak mi na chvíli ztmavnul částečně svět, ale mé instinkty vedly k tomu, že jsem prudce vykopla zadníma nohama proti břichu kočky a hlavou jsem vystřelila po kterékoliv části, do které bych se mohla zahryznout a tím získat nějaký čas, než se mi pohled ustálí a mé tělo přijme fakt, že plíce jsou celé a já můžu v klidu dýchat.

Pomalu jsem se brodila sněhem za Taiclarou. Mírně přimhouřím oči, abych si pohled chránila před větrem a vločkami, které s sebou nesl. Zároveň jsem tím neztrácela možnost výhledu na své okolí. Nic jsem neviděla, ale pocit, že jsme sledováni, mi lehce naježil chlupy na zátylku. Neměla jsem ráda, když měl nade mnou někdo převahu a ať už pohled patřil čemukoliv, tak to nad námi výhodu mělo. Vidělo nás to a my jeho ne.
Pohlédnu na Taiuclaru před sebou, která nám oznámila novinku. Pomalu jí dojdu a čuchnu ke značkování a mrknu na stopy. Při tom však stále sleduji okolí. Zvednu hlavu a pomalu kývnu. "Ano, něco nás sleduje." řeknu tiše a v mém hlase byla znát nespokojenost z toho faktu. Pak pohlédnu i na Xandera, jestli náhodou nepozná, čí by to mohly být stopy a čemu vlastně čelíme.
Mé oči se opět přesunou na okolí, abych náhodou nepropásla pohyb, nebo cokoliv, co by po nás mohlo vystartovat.

Jen jsem sledovala druhou skupinku, která na rozkaz Keijiho se začala válet v bahně. Pohlédnu na Xandera a můj pohled říkal jediné 'Jestli to po nás budeš chtít taky, shodím tě z nejbližšího srázu'... sval na tváři se mi však jediný nehnul. Díky bohu byl rozumný a evidentně jsme tuto činnost provádět nemuseli. Nános bahna možná byl skvělý na zamaskování pachu, ale ztvrdlé bahno v kožichu dost omezovalo pohyb při boji. A to jsem riskovat nechtěla. Ne, když jsme měli ve skupince Einarovu dceru, Taiclaru. Vlastně jsem netušila, jaký vztah ke mně vůbec má, ale já ji brala možná tak nějak za svou vlastní a zároveň jsem ji respektovala coby dceru Astrid a mého muže.
Když zahlédnu koutkem oka pohyb, trhnu sebou, ale nestihla jsem uhnout před tím, než mi Einar otřel zabahněnou letku o tvář. Pohlédnu na něj a poprvé za celou dobu se mi ve tváři objeví nějaký výraz. Úšklebek. Sjedu ho pohledem od shora dolů. 'Šmouha mi sluší mnohem víc než tobě bahno... vypadáš jak slepice, co jí někdo hodil do bláta' pomyslím si a zároveň přesně to říká i můj pohled určený jen a pouze Einarovi. Se šmouhou jsem se neobtěžovala ji nějak smývat nebo tak. Místo toho hrdě vztyčím hlavu, pohodím ocasem a vydám se za svou skupinkou.
Kývnu na Xandera, který mi udělí rozkaz a přesunu se do středu naší skupinky. Byla jsem odhodlána případně Taiclaru bránit vlastním tělem... Pod mým dozorem dcera Einara nezemře... dokud budu dýchat. A s těmi myšlenkami se vydám spolu s ostatními na výšlap do hor. Bylo to obtížné. Mé mohutné, svalnaté a těžké tělo se bořilo do zabahněných částí a to také platilo o vyšší poloze, kde začínal být sníh. Mé tělo bylo vhodné do volných prostranství, kde si dokázalo razit cestu skrze překážky... ne do opatrného výšlapu, kde se mi bořily do sněhu tlapy víc než lehčímu menšímu vlkovi. Nedala jsem však na sobě znát jedinou emoci nepohodlí. Prostě jsem klidnila svůj dech a dávala pozor na naše okolí. Pozorně jsem poslouchala jakékoliv zmínky od Taiclary a mé oči prohledávaly okolní prostor, kdyby náhodou přišel nějaký útok na členku přede mnou.

Do Hančiny reakce jsem se nijak dál nevměšovala a jen zvednu pohled, když se nad námi mihne stín Einara a ten pomalu dosedne. Mlčky poslouchám jeho sdělení a pak mírně přimhouřím oči a rozhlédnu se po vrcholcích hor. 'Jak krásné to muselo být, dívat se na ně shora?' povzdychnu si kdesi v hloubi duše, aniž bych dala své myšlenky na sobě jakkoliv znát. 'Nepoužívat při boji magii...' zastříhám ušima a pohlédnu na Einara. Co přesně tam viděl? Co to mělo být? Proč bez magie? Své otázky si však nechám pro sebe. Ani on pravděpodobně netušil, co to bylo, když to blíže nespecifikoval. Když řekl radši bez magie, tak se obejdeme bez ní.
S tím stočím pohledem k Hance, která nás rozřadila do skupinek a jen kývnu hlavou na srozuměnou. Neprotestovala jsem. Kdysi jsem kryla bok hlavně Einarovi. Teď? Teď jsem žila pro jeho smečku. Pro svou smečku. Byla jsem odhodlaná krýt bok komukoliv, kdo to bude potřebovat. Xander byl navíc ve smečce déle a měl vyšší postavení. Bylo proto samozřejmé, že dostane vedení on a já byla jen a pouze zvědavá, jak to pojme. Jak dobře bude připraven? Jak dobře si povede ve vedení?
S tím přesunu pohled zpět na Einara, který dal rozkaz, že s Xanderem budeme v první linii. Budeme ochranou, aby se nestalo nic nikomu dalšímu. Skloním mírně hlavu, abych svému alfovi dala na srozuměnou, že přijímám úkol a splním ho se vší svou silou, která mi kolovala v žilách.
Xander mě dále překvapí svou otázkou. Takže to byl vlk, který byl připraven naslouchat. Nuže dobrá. "Pokud se stíny drží spolu, bylo by vhodné je nahnat někam, odkud nebudou moci utéct a my budeme v početní výhodě včetně toho, že na ně budeme moci ze stran. Takže ideální nahnat je někam ke skalisku nebo k římse, kde budou mít hrozbu buď spadnutí, nebo pro nás bezpečnější možnost, skalisko, na které nebudou moci vylézt a tudíž utéct. My budeme moci útočit z více stran a oni se budou muset bránit nečekaným útokům. Rozhodně si nemyslím, že by bylo dobré je někde přepadávat. Nevím, jak moc znají hory, ale pokud máme využít početní převahu, musíme je dostat na místo, kam chceme my... kde budou všechny výhody na naší straně." uzavřu to a rozhlédnu se po okolních skaliskách. Netušila jsem, co za nepřítele to je a jak je silný, ale tohle byla logická věc. Tedy pokud neuměli létat...

<- Úkryt

Pomalu vyjdu do mrazu. Mé oči se rozhlédnou po širokém okolí a když ucítím pach Espena, mírně se zamračím. Nebylo bezpečné být venku. Pohlédnu pomalu na Einara, ale i ten to nechával být. Šli jsme na obhlídku hranic, tak snad se nikomu nic nestane.
Pomalu se postavím ke skupince a při následném rozdělení jen kývnu směrem k Einarovi a postavím se spolu s Keijim do čela naší výpravy a jen sleduji, jak se alfa vymrštil do vzduchu pomocí mohutných křídel. Ten pohled mě fascinoval. Možná jsem mu tak trochu záviděla tu možnost vidět svět z výšky... Navíc mi to připomnělo Havrana. Ten o možnosti létání kdysi také snil. Jak to bylo dlouho, co jsem ho naposledy potkala? Na to, že tyhle ostrovy byly plné vlků, se mi nepoštěstilo na něj znovu narazit.
Odložila jsem tyto myšlenky stranou, protože jsme pomalu vyšli vstříc hranicím. Stopování jsem nechala na Keijim. Byl v tom jistě mnohem zdatnější než já. Mé oči naopak prohledávaly svahy a oblohu, kdyby náhodou jsem zachytila nějaké nebezpečí. Obzvláště jsem dávala pozor v místech, které by dle mého úsudky a zkušeností bojovníka, mohly být dobré k přepadení. Ale... všude byl klid.
Když se ozval Keiji, jen mrknu na stopy, ale podle mě nebyly úplně relevantní, jednalo se o něco menšího. Když se však ozve Xander a prodere se dopředu, tvář se mi zakaboní zamračením. Ano, byla to kočkovitá šelma a všichni jsme věděli, že v místních horách, hlavně po záplavách, se to tu jimi možná bude hemžit, ale nikde nebyl vidět jediný pohyb mezi skalisky. Nechám Hanku, aby ho usměrnila a znovu se rozhlédnu. "Nevšimla jsem si žádného pohybu nebo něčeho, co by značilo nebezpečí." odpovím poté Hance bez emocí a mé rubínové oči při tom stále pátrají po okolí.

Pozorně jsem poslouchala vše, co se dělo a co se řešilo. Když Einar začal vytýkat, že mě nikdo moc nezná, jen pokorně skloním hlavu. To, že nám všechno po srazu překazila potopa, mě neomlouvalo. Věděla jsem to. Držela jsem se až příliš svých vlastních emocí a místo abych se seznamovala s dalšími vlky jsem se strachovala o Hanku, jak vzala smrt členky smečky. Jenže... to už se nebude opakovat. Nesmí. Měla jsem být tvrdá alfa. Měla jsem být taková, jakou mě vychovali. I když mě tyto ostrovy změnily a nabrala jsem empatii, pokud jsem chtěla stát po boku Einara, muselo to jít v určitých situacích stranou.
Jinak, než pokorným kývnutím jsem na to nereagovala. Bylo to víc, než planá slova "ano alfo" nebo "ano Einare".
Pak zazněl příkaz, že povedeme v budoucnu výcvik boje. Napřímím hlavu a s tím i celé své tělo bojovníka. "Bude mi ctí předat vše, co sama umím." řeknu s mírným kývnutím. Konečně něco, v čem jsem byla dobrá... něco, k čemu jsem byla stavěná.
A s tím se vydám za ostatními ven.

→ Území

Síla: 161% + 71% = 232%
Vytrvalost: 201% + 72% = 273%
Rychlost: 160% + 57% = 217%
Obratnost: 212% + 64% = 276%
Schopnost lovu: 203% + 44% = 247%
(Pořadí (Hanka + Keiji + Clara + Xander) + Stina = součet)

<- Území

Ačkoliv jsem měla tělo bolavé, unavené a namožené, můj krok byl klidný a tvář bez jakéhokoliv náznaku emocí. Jen letmo jsem přehlédla vlky, kteří zde byli a pak jsem odešla si odpočinout do samoty. Doufala jsem, že vlčata jsou všechna v pořádku, ale... byla už docela velká. Blížila se zima a to šílené počasí se venku již uklidnilo a konečně bylo bezpečněji. A s těmi myšlenkami jsem také usnula

Ráno
Když se probudím, mé tělo zvyklé na bolest, již téměř nic z pohmožděnin nevnímalo. Pomalu vyjdu ze svého klidného stinného místa zpět do úkrytu, kde se shromáždilo pár vlků. Podle světla již bylo ráno. Pomalu se rozhlédnu a můj pohled se zastaví na Einarovi, který zrovna v tu chvíli zavyl. Nastražím uši a přejdu blíž, abych slyšela, co se děje a proč svolává vlky v úkrytu.
Chtěl zjistit situaci, co se tu dělo během jeho nepřítomnosti.
Nechala jsem promluvit ostatní vlky a pak jsem se na Einara podívala. "Byli jsme obhlídnout hory a část hranic s vlčaty. Espenem a Solveig. Espen dostal trochu za vyučenou, protože se neuměl chovat, ale snad již pár věcí pochopil. Když jsem je zavedla do úkrytu, byla jsem se podívat, jak vypadá situace v okolí hor. Bezpečné to zrovna nebylo, ale povedlo se mi se v pořádku vrátit." sdělím mu stručně. Má tvář zůstávala bez emocí, ale můj pohled jasně naznačoval zájem toho, proč si mě a některé další vlky stále nechává u sebe. Zajímalo mě, co nám chce sdělit.

× Předej informace o dění během potop, kterému alfa nebyl přítomen

Mlčky jsem seděla a sledovala oblohu. V hloubi duše ve mně cosi pukalo, protože Hanka se přede mnou, jak se zdálo, uzavřela. Nezazlívala jsem jí to. Smrt její kamarádky musela být bolestivá. Já měla tu výhodu, že city nepatřily k mým silným stránkám, takže bolest jsem nikdy nedávala najevo a chovávala jí kdesi uvnitř sebe, abych jí nenašla snad ani já. A přesto... přesto mi lámalo srdce vidět Hanku, jak se vzdaluje od vlčice, kterou jsem znala.
Změnila téma. Úkol od Einara. Pomalu zavrtím hlavou, protože jsem ho stále nezačala řešit. Nebylo kdy. Vlastně jsem ho dostala ve chvíli, kdy se strhla ta spoušť s napadením hranic a pak ta potopa, která se dole odehrála.
Hanka pak odešla a já zůstala sedět a sledovala jsem oblohu. Možná tahle divná bolest, kterou jsem kvůli Hance cítila, mě měla posunout dál. Možná zpět k tomu, jaká jsem bývala. Stejně se mi stále nevedlo nahlédnout pod pokličku většiny emocí, které vlci prožívali. I mé úsměvy, byť byly v hloubi duše upřímné, byly tak nějak obkoukané od vlků kolem.
Pomalu zavrtím hlavou. Netušila jsem, jak dlouho jsem tu seděla, ale nakonec jsem se vydala odpočinout alespoň na chvilku do úkrytu. Přeci jen jsem měla tělo stále rozlámané a bolavé po tom, jak mě strhl proud.

-> Úkryt

Stina - celkem 22 bodů
15b = 3 tlapky do země prosím
7 bodů = 1 mince

Stina si prošla smrtí členky smečky, které přisuzuje náhlý začátek šíleného deště, který trval mnoho dnů. Za tu dobu se postarala o vlčata, promluvila si s Hankou a dokonce pořídila i novou magii - Hradbu. Nakonec šla obhlédnout, jak vypadá okolí hor, což se jí vymstilo. Strhl jí proud v Tajze a unesl ji až do zatopené Tiché zátoky. Díky potápějícím se územím měla velký problém se navrátit zpět, ale zvládla to. Vrátila se v pořídku do smečkového úkrytu. Síla, chránit a být tu pro svá vlčata tak vyhrála nad přírodní katastrofou.

Za mě byla akce velmi povedená a rozhodně rozvrátila život mnoha vlků. Líbí se mi i to, že na akci roku nebylo třeba zas tolik bodů, takže každý, kdo se alespoň trochu snažil, měl tu možnost to získat. So, děkuji za akci <3

Stina - 22b (1 + 7 + TŘETÍ FÁZE = + 14)
× Projdi se po zatopeném území - 1b
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody - 1b
× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty - 3b
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 3b
× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní - 4b
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci - 2b

Nechala jsem Hance prostor a čas, než jsem se konečně vynořila z úkrytu. Pomalu se rozhlédnu. Chtěla skutečně po mě něco? Nebo se mi to jen zdálo? A i kdyby, nebylo mou povinností se vedle ní alespoň postavit, aby se mohla třeba opřít? Možná to byla ta hybná síla, která mě donutila vyjít ven. Déšť ustával. A zdálo se mi to, nebo se začínala pomalu rýsovat duha? Ironické...
Pomalu se rozhlédnu a zahlédnu Hanku, která hleděla kamsi do dálky. Pomalu tiše k ní přijdu a sednu si blízko ní. Dost blízko na to, abych jí dala najevo, že se o mě může kdykoliv opřít a zas dostatečně daleko na to, abych jí dala nějaký prostor. Abych nebyla vtíravá... aby mě s klidem mohla poslat pryč, pokud skutečně chtěla být jen sama a já nebyla vetřelcem, který se jí o to snaží připravit.
Můj pohled na chvíli spočine na stromě... na jeho ohnivé hřejivé květy. Byla to zvláštní ironie spolu s deštěm, který téměř během její smrti začal.. Celkově tohle všechno byla ironie. Cožpak ta smrt skutečně způsobila tohle? Nebo snad se jednalo o shodu opravdu zvláštních náhod?

To, co mi Hanka odpověděla... nečekala jsem to. Nečekala jsem, že má kamarádka, věčně optimistická byla najednou... takováhle. Ve tváři se mi však po jejích slovech nehnul ani sval. Uvnitř... uvnitř musela trpět. Možná dokonce částečně umřít po smrti Cinder. Chápala jsem to možná víc než kdokoliv jiný. Než jsem přišla na tyhle ostrovy... byla jsem tělo bez duše. Hanka se držela o něco lépe než tehdy já po ztrátě Einara, ale i tak se to na ní hodně podepsalo.
Pohlédnu na Espena, který se k nám přidal a kývnu na něj, když sdělí své rozhodnutí, že chce být jako táta a kvůli tomu bude dodržovat pravidla. Dokonce ho obšťastním i jedním z mých úsměvů, které jsem věnovala vlčatům, když jsem na ně byla hrdá. Chtěla jsem, aby věděl, že si velmi cením toho, že to pochopil.
Pak jen sleduji, jak šel za vlkem jménem Xander a nakonec se mi šel otřít o nohu. Kývnu k němu, že může jít s ním. Sama se stočím k východu, ve kterém zmizela Hanka.
Chtěla být chvíli o samotě? Jenže mě před chvílí, než odešla, oslovila a koukla k východu. Možná jen potřebovala někoho, o koho se opřít. A tak zkontroluji úkryt a vydám se po chvíli za ní.

→ Alatey

Nechtěla jsem Hanku nijak vyrušovat a přesto se zdálo, že jsem ji zastavila ve chvíli, kdy se chystala z úkrytu. Kam do toho nečasu šla? Také na průzkum nebo jen ke hrobu své přítelkyně? Toť otázka, na kterou jsem neznala odpověď a nenáleželo mi ji řešit. Proto jsem Hance rovnou vysypala, co jsem zjistila při průzkumu v Tajze. Ze všech sil jsem se snažila, aby mé tělo nevypadalo unaveně a nebyla na mé tváři patrná ani známka bolesti po mém potlučeném těle. Samozřejmě jsem ji neřekla, že jsem málem zemřela díky proudu, který mě strhnul. Nechtěla jsem ji přidělávat ještě starosti navíc, kterých teď jistě měla dost.
Hančino překvapení po mé výpovědi nešlo přehlédnout. Byla snad šokována za to, že jsem šla prozkoumat oblasti kolem smečky? Byla jsem průzkumník a tak jsem chtěla splnit svou povinnost. Věděla jsem, že je to nebezpečné a já tu mám vlčata, ale to mě přeci neomlouvalo z mých povinností. Možná někoho ano... možná by to jiní vlci viděli jinak, ale... já jsem byla já.
Na Hančina další slova kývnu. "Doufám, že se všichni stihli ukrýt. Věřím, že jakékoliv hory poslouží dobře. Nevím samozřejmě, jak to vypadá jinde po ostrovech, ale řekla bych, že to všude bude stejné. Všichni budou v pořádku, věřím v to." řeknu a zahledím se k východu. Einarova smečka byla silná. Byli zde silní vlci... a ti slabší byli jistě blízko někoho silnějšího, kdo jim z nouze pomohl.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní - 4b (4/4)

Jméno vlka: Stina
Glow up: přívěšky
Preference: viking style, protože mám, tak asi i klidně nějaký prank, idk
Nechci: x