Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchala jsem vlka přede mnou a snažila jsem se si namlouvat, že to není posmívání. Já to tak možná i chápala? Věděla jsem, že to bude na dlouho, než zesílím, ale musela jsem někde najít to, co jsem ztratila. Nemohla jsem přeci zůstat takhle. Stálo mě to mnoho síly, abych zůstala nehnutě stát a můj pohled i výraz zůstal ledově netknutý. Nedala jsem ani sebemenším zachvěním najevo, že by mě něco z jeho slov zasáhlo, nebo snad vyděsilo.
¨Vím, že to je na dlouho a počítám s tím. Zajímají mě však nějaké ty zkratky. Možná toho nemám moc, ale i po menších kouskách to jistě jde." řeknu a přivřu oči. Nebyla jsem hloupá, pokud se tu za pár věciček dalo nějak zkratkovitě zesílit, proč ne? I kdyby jen alespoň nabýt sílu na to, abych si mohla sama ulovit v místních lesích ušáka a nepotřebovat k tomu pomoc jiného vlka.
Na poznámku o smečce se ani nehnu a můj ledový pohled a mlčení mu může napovědět, že ho tohle opravdu zajímat nemusí. Možná to ticho byla i odpověď na to, že už ve smečce jsem? Třeba mu dojde, proč potřebuji zesílit. abych nebyla přítěží pro smečku. Zároveň jsem mu to nechtěla říkat přímo. Ať si z toho vezme co chce. Mohl to být nepřítel smečky, takže prostě nemusel vědět, ke komu přesně patřím.
Jeho poznámku o smečce tedy přejdu tichem, na jeho další otázku však již mám potřebu reagovat. Opět přimhouřím oči a udělám pár jistých kroků kolem něj. Nepřibližovala jsem se ani nevzdaloval. "Co jsem ochotná obětovat? Kdybych měla navěky zůstat takto, tak jsem rovnou radši měla zemřít." odpovím mu. Ano, vlastně mi na tom závisel můj život a můj smysl života. Takže co obětovat? Byla jsem ochotna obětovat v tuto chvíli všeho.
Mé uši vyletí vzhůru do pozoru, když uslyším zašustění peří a pak? Na hřbetě toho vlka přistála straka. Nemít výcvik jaký jsem měla, asi bych tam právě teď stála s otevřenou tlamou překvapením. Takhle? Jen ledově a bez emocí sleduju nového opeřeného společníka v našem debatním kroužku.

Vlastně... mohla jsem mu věřit? Nemohla. Co když mou prosbu o pomoc zneužije? Co když si všimne, že jsem slabá? Při těch myšlenkách se lehce více napřímím a dám tak najevo svou velikost a snažím se navodit dojem mocné bojovnice. Byla to trochu ironie vzhledem k tomu, o co jsem vlka chtěla poprosit. Chvíli jsem mlčela a pozorovala jeho každičký pohyb. Mé oči ho zkušeně hodnotily. Rozhodně jsem proti němu neměla šanci, kdyby se něco semlelo. Ale proti komu jsem teď nějakou šanci měla? Možná proti nějakému nezkušenému vlčeti.
Lehce přivřu oči. "Je zde nějaké místo, kde se dá zesílit? Trénovat nebo tak něco?" řeknu a do svého ledového tónu dám veškerou svou duševní sílu. Už jen těmihle slovy jsem dávala vlkovi najevo, že jsem slabá. Že bych potřebovala zesílit. Zneužije to? Vlastně jsem se pomalu srovnávala s tím, že mi to bylo jedno. Buď zůstanu hrdá a nepřiznám svou slabost a budu smečce a všem k ničemu. I roztrhání jenom kvůli tomuto přiznání stálo za to. I kdybych tady měla zemřít, alespoň jsem pro to, abych k něčemu byla, udělala maximum. Kdybych se tu promenádovala sama, brzy bych pošla hlady a jen tak bych asi nic nevymyslela nebo nenašla. Potřebovala jsem od někoho pomoc a tenhle vlk byl momentálně nejblíže a já doufala, že to vyjde.

Vlastně jsem spíše chtěla být sama než mít společnost, ale osud tomu chtěl nejspíše jinak. Vlk měl zvláštní modravá zbarvení a pírko na uchu a na krku? Rozhodně vším připomínal havrana. Tedy až na ty znaky. Zastavím se a možná v hloubi duše doufám, že mě neuvidí? Ucítil mě. Stála jsem mezi stromy a vlastně nebylo jednoduché mě přehlédnout. Mohla jsem si teď lépe ty světélkující znaky prohlédnout. Vážně zářily! Místní vlci byli opravdu zvláštní.
Byl vlastně hodně vyparáděný oproti obyčejným vlkům. Vlastně mi tím připomínal Shine? Rozhodně musel být na těchto ostrovech již dlouho. Chvíli jsme mlčeli a vzájemně se pozorovali, když vlk promluvil. Lehce zavrtím hlavou a polykám svou hrdost. Potřebovala jsem se zeptat, potřebovala jsem přiznat slabost...
"Bez cíle se ztratit úplně nedá." řeknu a pozoruji ho svýma rudýma očima. "Ale možná bych přeci jen potřebovala pomoci." dodám už tišeji a v mém hlase je náznak nejistoty? Rozhodně jsem se nerada svěřovala. Snažila jsem se být ledovou bojovnicí a vlastně jsem si nedovedla představit, že bych měla být jiná. Ale teď jsem potřebovala pomoci. Potřebovala jsem najít místo, kde bych mohla zesílit, abych byla smečce ku prospěchu. A abych sobě a hlavně Einarovi dokázala, že patřím k jeho boku? Možná. Možná to bylo přání ukryté hluboko v mé uzamčené duši.

← Alatey (přes Hraniční pohoří)

Cesta přes hory mi díky zešeření a mrakům přidávajícím k temnosti toho šera trvala déle než jsem čekala. Tyhle hory jsem neznala a musela jsem si pečlivě vybírat cestu a dávat pozor na nohy. Chvilkový pobyt na smečkovém území mi trochu navrátil sil, ale mé tělo bylo žalostně slabé a co víc? Ten zajíc, kterého jsem nedávno chytila s Cerumem byl dávno z žaludku pryč. Opět jsem měla hlad a v horách se něco chytalo opravdu blbě. Nehledě na to, že sama bych neulovila momentálně ani toho zajíce.
Navíc mě trápilo ještě jedno. Einar. Choval se, jako kdybych byla duch. Jako kdyby minulost neznamenala vůbec nic. Divila jsem se mu? Vlastně ne. Myslela jsem si, že je mrtvý a on nejspíše ani nepředpokládal, že bych se tu mohla objevit. Zajímalo ho vůbec, že jsem zde skončila podobným způsobem jako on? Unikla jsem smrti. Po jeho odchodu jsem ztratila všechno, což dokazovalo mé pohublé zesláblé tělo. Byla jsem odhodlaná to získat zpět. Byla jsem odhodlaná být natolik silná, abych mohla stát po jeho boku. Zde už nejspíše ne jako partnerka, ale ten respekt a touha po jeho pozornosti a respektu mě tak nějak táhla dál. Byl to cíl, který jsem si umínila v hlavě a ten mi dával sílu. Sílu klást nohu před nohu a nepřát si, abych před tím nedávným časem prostě nezemřela pod lavinou a v ledové vodě.
Když dorazím z hor do toho divného lesa, lehce se ošiju. Nevypadal moc přátelsky. Lehce se napřímím a můj krok se zklidní. Nasadím masku ledové sebejisté bojovnice, jakou jsem byla vychována a doufala jsem, že to případné nepřátele odradí.
Když jsem si všimla zvláštního mihnutí mezi stromy zastavím a zpozorním. Byl to vlk, černý a... světélkoval? Alespoň tak se to zdálo s těmi jeho modrými výraznými vzory na srsti v tomto divném temném lese.

Shine byla až příliš přívětivá. Skoro jako by na postavení tolik nehleděla. Vlastně mě to už ani moc nepřekvapovalo. Tyhle ostrovy byly svým uspořádáním obecně zvláštní a vlci byli příliš emotivní na můj vkus. Jen kývnu jako poděkování, že to bere jen jako nedorozumění a přijímá tak mou omluvu. Sice to pro mě bylo hodně zvláštní vyjít z něčeho podobného bez trestu, ale alespoň si tahle vlčice ode mě vysloužila to, že kdyby něco potřebovala, jsem jejím dlužníkem. Co už bylo horší, bylo uvědomění si, že ode mě pomoc žádnou nepotřebuje, byla jsem slabá. Slabá, slabá slabá...
Když se mě zeptá na jméno, chvíli zaváhám. "Stina. Stina Ezra" řeknu nakonec. Dál už nic nedodávám. Byla jsem sice hrdá, že jsem pocházela ze severských smeček, ale... nechtěla jsem, aby si mě někdo s Einarem úplně spojoval. Ne teď. Potřebovala jsem se sama vypořádat s tím, že žil. Žil a měl smečku. Žil a evidentně mě ani moc nepotřeboval. A teď? Teď jsem mu byla k ničemu úplně. Navíc... musela jsem vypadat hrozně. "Těší mě Shine a děkuji." odpovím ji na její přání v cestách.
Pak se přiřítil šedivý a s nimi další mrňaví vlci. Jen se trochu odsunu od té dvojice. Nikam jsem neodcházela, ale nechtěla jsem jim úplně dělat křena. Zrzavá to radši evidentně vzdala a odešla splnit úkol. Já si zas všímala jediného malého vlčete, které jako jediné umělo sedět a mlčet. Nebo snad neumělo mluvit? Zaujalo mě pro tu chvíli natolik, že jsem na něj ze své výšky hleděla s lehce naklopenou hlavou. V otázce? Nebo očekávání? Sama jsem netušila.
Nakonec mě to přestalo bavit. Ještě jednou se ohlédnu na Shine a pak se rozhodnu zamířit směrem, kde jsem ještě nebyla. Potřebovala jsem zjistit, jak tu zesílit. Alespoň trochu.

→ Temný les (přes Hraniční pohoří)

>> Shine, Bryce, Zinek + vlčata kterých si vlastně nevšímá až na Podběla, na kterého je reakce <<

Zrzavé vlčice jsem si dál nevšímala, protože mi nestála za pozornost. Důležitá momentálně byla Shine, která by si květinu vzala. Jen se opět lehce ukloním a nakonec ji květinu předám. "Ještě jednou se omlouvám za své chování, chtěla jsem skutečně jen pomoci. Budu ráda, když ji někam zaneseš přeci jen ty, květinám moc nerozumím." omluvím se ještě jednou. Ano, omlouvala jsem se nějak moc. Má hrdost to těžce nesla, ale patřila jsem teď do smečky. Nebyla jsem tulák a momentálně jsem ani neměla postavení, na které jsem byla zvyklá. Einar se ještě ani jednou nezmínil před nikým ze smečky, že jsem jeho partnerka. Možná to tak již dávno nebral. Přeci jen vlci zde evidentně fungovali trochu jinak...
Mou domněnku náhle potvrdil šedivý vlk, který se přihnal jako tornádo a plný emocí se vrhnul k černé vlčici, se kterou jsem mluvila. To mu to vážně bylo jedno? Podle všeho byli partneři a vlčata? Byla jejich? Vysvětlovalo by to ty šedé odstíny v jejich kožiších. Musela jsem trochu ustoupit, aby mě šedivý nesejmul vrtícím ocasem. Měla jsem co dělat, abych neprotočila očima. Nechápala jsem to. U nás nikdy nikdo takhle citový nebyl.
Nejistě od nich odvrátím zrak, abych jim tedy dopřála trochu soukromí. Vlastně jsem tu čekala možná už jenom proto, jestli pro mě nebude mít Shine nějaký rozkaz. Co mě však zastavilo na místě bylo další šedo-černo-bílé chlupaté klubko, které se přihnalo v patách toho šedivého vlka. To kolik vlčat měly? Tyčila jsem se nad mrňousem a mé rudé oči ho sledovaly. Dokonce mi nedopatřením spadla i tázavě hlava na stranu.

<- Rozbitý sever (přes Ledové pláně)

>>Shine a Bryce<<

Vydala jsem se trochu vyčerpaně, tudíž pomalu a opatrně, zpět do hor na území smečky. Štvalo mě již jen to, že jsem nestačila ostatním. Budu muset co nejdříve zjistit, jak tu zesílit, abych byla Einarovi vůbec k něčemu. Vlastně jsem se vrhla do myšlenek, jestli mě tu vůbec chce. Měl tu novou rodinu? Našel jsi nějakou jinou partnerku? Náš vztah nikdy nebyl citový, ale tak nějak jsem ho ve svém životě potřebovala. Potřebovala jsem svého bojovníka, kterému budu bezmezně věřit, kterému mohu říct, co si myslím. Ale šlo to nyní vůbec? Byl alfa a já byla čerstvě přijatý člen, který nebyl o moc silnější než nějaké vlče.
Mé rudé oči sledovaly cestu, kterou jsem volila, abych neuklouzla na kamenech. Začínala jsem být čím dál tím odhodlanější dostat se do formy a být smečce užitečná. Můj život konečně dospěl nějakého smyslu. Jako by Doubravka s Cerumem měli pravdu. Jako by opravdu existovali bohové a chtěli, abych se přestala jen existovat a začala opět žít. Abych přestala pomalu umírat a byla někomu prospěšná, nalezla opět svůj cíl. Tím teď byl Einar, jeho, vlastně už i moje, smečka. Zhluboka se nadechnu a pak si všimnu dvou siluet. Byla to ta zrzavá vlčice, co dostala taky jednu kytku a pak to byla Shine.
Pomalu k dvojici dojdu. Zrzce kývnu na pozdrav, podle všeho nebyla členem smečky. Před Shine pak skloním hlavu v úctě a pokloně hodné výše postavené člence. "Ještě jednou se omlouvám za své chování. Nečekala jsem, že rostlinku dá bez tvého názoru na věc mně. Pokud chceš, mohu ti ji předat. Omlouvám se ještě jednou i za své způsoby. Je to již dlouhá doba, co jsem patřila ke smečce." můj postoj i slova byla bez emocí a přesto myšlená upřímně. Byla jsem tak vychována. Byla jsem bojovník, který měl poslouchat beze slova rozkazy. I když to beze slova u mě ne vždy platilo. Einar si toho tehdy vážil a až se začlením lépe? Možná za to bude rád opět. Vlastně jsem měla teď i plnou hlavu jeho. Byl mým partnerem, alespoň já to tak brala. Brala jsem jako povinnost stát po jeho boku a zároveň mi to vyhovovalo. Přemýšlela jsem hlavně nad tím, zda-li to na těchto ostrovech vůbec bude možné.
Se sklopenou hlavou v gestu projevujícím Shine úctu stojím nehnutě nehledě na své myšlenky a čekám na její odpověď. Té zrzavé jsem se chtěla zeptat, jestli má již nějaký plán, kde by měla květinu zasadit, ale nejprve jsem musela vyřešit povinnosti vůči smečce a Deltě, která stála přede mnou.

>>Shine, Einar, neznámá vlčice<<

Má nabídka nebyla přijata úplně nejlépe, nebo spíš... Já se za ni nenáviděla hned, co ta neznámá vlčice mou nabídku brala jako hotovou věc a vrazila mi do tlapek kytku, se kterou jsem si teda rozhodně moc nevěděla rady. A pak? Pak mě sepsul ještě Einar. V mysli sama na sebe zavrčím. Neznala jsem smečku, neznala jsem její členy a právě jsem si dovolila přehlídnout Deltu...
Podívám se na černou vlčici a omluvně sklopím hlavu. "Omlouvám se, chtěla jsem jen nabídnout pomoc. Stále neznám členy smečky a opravdu jsem nechtěla, aby to byl projev nějaké neúcty. Úkol jsem ti přebrat nechtěla." řeknu s omluvně sklopenou hlavou jako každý správný bojovník přijímající rozkaz, nebo snad možná trest za svou předchozí troufalost. Vlastně to u mě nebylo zas tak neobvyklé. Měla jsem svou hlavu a má ohnivá povaha se občas projevila rychleji, než to stihla hlava domyslet. Rozhodně jsem byla odhodlaná si zapamatovat, že Shine je teď nade mnou a že ji budu projevovat patřičnou úctu.
Nad názvem kytky jsem zatím moc přemýšlet nechtěla. Štvalo mě i to, že ta neznámá vlčice ani nepočkala na odpověď Shine a vrazila mi to. Vlastně jsem to moc nechápala. Zatím to navíc ještě vypadalo, že se všichni půjdou shromáždit na území smečky, aby si odpočinuli a asi se konečně rozdělilo kam kdo má jít? A já bych se v klidu mohla zeptat té černé Delty, jestli chce svůj úkol splnit ona, nebo mám někam rostlinu zanést já.

-> Alateyská smečka (přes ledové pláně)

>>Shine + Hvozdík + Třezalka, hlavně Einar a pak reakce na neznámou vlčici<<

Shine mi vděčně kývla a já se pokusila o cosi jako úsměv na oplátku. Vlastně bylo skoro zbytečné plýtvat silou, když pak přišel Einar a začal plápolat jak hořící socha a od jeho ohně se začalo linout příjemné teplo. Pohlédnu ještě na vlčici s vlčaty. Opět se cosi uvnitř hluboko mě pohnulo. Ne, vlčice si s tímhle musí poradit sama. Jen ona a její klid může pomoci vlčatům zbavit se té noční můry a pocitu viny.
Odvrátím se a pohlédnu zpět na Einara, ke kterému dojdu do bezpečné vzdálenosti a lehce sklopím hlavu v úkloně. Musel být alfa. To, jak se choval, jak chtěl zachraňovat životy ostatních... museli to být členové JEHO smečky. Ne něčí jiné. Možná jsem se hodně mýlila, možná to tu chodilo jinak, možná ostrovy Einara změnily, ale i tak mi to za zkoušku stálo. "Ráda bych se stala členkou tvé smečky, Einare. Sice jsem tu nebyla moc k užitku, ale slibuji, že co nejrychleji to půjde získám zpět svou sílu a budu bojovníkem chránícím tvou novou rodinu." řeknu a snažím se, aby se mi tělo co nejméně třáslo vyčerpáním s používání magie a z tohohle všeho. Nebála jsem se, to ne, ale mé tělo bylo příliš slabé a já ho za to momentálně nenáviděla.
Když pak promluví neznámá vlčice, v očích mi zableskne. Jak si může dovolovat takto s námi jednat? Netušila jsem co je zač, nerozuměla jsem moc souvislosti jejích slov, ale přišlo mi jako troufalost žádat po vlčici, která právě ztratila syna a měla se věnovat svým vlčatům, aby trajdala po ostrovech. Napřímím se proto a trochu poodstoupím od Einara, abych byla zase o něco blíž k té neznámé vlčici. "Sice mi nezbývá moc sil, ale kdyby bylo potřeba, mohu jít místo Shine. Kdyžtak možná mohu být dalším dobrovolníkem." podívám se na Einara, jestli to schválí nebo ne. Ostatně jsem doufala, že schválí i mou žádost a že jsem se nemýlila v jeho postavení.

Predátoři - 5

>>Shine, Hvozdík, Třezalka<<

Shine svého syna pustila. Vlastně mě to překvapilo. Hodně překvapilo. Vlci na těhlech ostrovech se mi zdáli být vedení především city než rozumem a přesto tato vlčice poslechla rozum. Na břehu měla další vlčata a tak život jednoho obětovala. Pomohla jsem ji se dostat na kru, která se nejspíše vlivem její magie vrátila. Příliš pozdě než stihla zachránit i malé vlče, po kterém zde zbyl už jen nádech pachu krve. Pohlédnu na černou vlčici a mlčím. V mém pohledu byl možná soucit?
Vlčice se vzpamatovala z toho, co se právě stalo ve chvíli, kdy na ní zavolala vlčata ze břehu. Opět nejspíše pomocí magie rozpohybovala kru a já se tak tak vyhla, abych neztratila rovnováhu. Rychle se rozhlédnu po přítomných, abych zjistila, jestli někdo nepotřebuje pomoci. Byla jsem oproti těm vlkům zde slabá. Nenáviděla jsem se za to. Nenáviděla jsem se za dny, kdy jsem opustila smečku a den ode dne slábla. A nenáviděla jsem tahle místa za to, že mi sebrala ten zbytek sil co jsem měla. Začínala jsem jako vlče. Opět vše od znova. Budu muset sílit, budu se muset znovu učit používat magii... Jediné, co na těchto místech stálo za tohle všechno byla rodina. Byl tu Einar, i jeho bratr, i když jsem nechápala, proč po tom všem jsou tu spolu. O tomhle si s nimi budu muset promluvit. Alespoň nějaké to vysvětlení jsem si snad zasloužila.
Vlci se vrhli na pomoc ostatním z vody. Akorát bych jim překážela. Možná i proto jsem se rychle vydala ke břehu, za černou vlčicí a jejími vlčaty. Navíc magie vlčice, která nás držela na hladině, začala slábnout. Pomalu se vydrápu na pevný led a podívám se na rodinku. Musela jim být zima. "Ohřeji pro vás vzduch... víc bohužel nesvedu." řeknu tiše a nějak mě nezajímalo, jestli mě slyšeli. Opět jsem na chvíli ohřála vzduch kolem nich, nebo minimálně u nich. Viděla jsem, jak je Shine vysušila, ale trocha tepla navíc se hodit mohla. Udržovala jsem ho ohřátý do té chvíle, než jsem cítila, jak se mi roztřásly nohy únavou. Slabá. Byla jsem bojovník a teď jsem byla příliš slabá, abych se vůbec za něco jako bojovníka mohla pokládat. Alespoň instinkty a reflexy mi zůstaly. A Einar žil. Mohla jsem tu mít opět smečku, ve které bych mohla zůstat. Ve které bych mohla zesílit. Alespoň tohle mi bohové, na které jsem nevěřila, dopřáli.
Jejich rozhovor jsem nevnímala. Slyšela jsem slova malé vlčice, ale nechala jsem její mámu, aby jí vysvětlila pravdu, kterou nemohla sama pochopit. Že za smrt svého bráchy nemohla. Nemohl za to nikdo. Jen nešťastná náhoda a kosatka, která si vybrala svou kořist.

Predátoři 4

>>Třezalka, Hvozdík, Shine, Einar<<

Malá vlčice pochopila, že jsem ji zahřála a poděkovala, jen na ni kývnu a pokusím se o mírný úsměv, to už však běžím po vodní hladině pomoci Einarovi.
Einar vydal další povel, který se mi nelíbil. Sám se opět obětoval. Neprotestovala jsem a kývla. Znala jsem ho. Byl bojovník a byl alfa, musel být. Byl schopný se obětovat za každého člena, který tu byl. I proto jsem jsem nic neřekla a rozběhla jsem se k Shine, jak ji nazval Einar abych ji pomohla vytáhnout vlče z vody. Šla jsem pozdě. Náhle se ozval bolestný křik a vzduchem se roznesl pach krve. Viděla jsem, jak půlka tělíčka vlčete skončila v té obrovské zubaté rybě a zbytek se snažil zachránit. Kdesi v hloubi duše mě to zasáhlo jako šíp do srdce. Tato část však byla natolik ukrytá pod ledovým výcvikem bojovníka, že jsem sebou ani necukla a pokračovala jsem v běhu po vodní hladině k vlčici.
"Shine! Musíš z vody! Pro něj už je pozdě." zavolám už z dálky. Byla to krutá ledová pravda. Musela ji slyšet, musela jsem zachránit alespoň ji. Za mnou se ozvalo zoufalé zavolání té malé vlčice, kterou jsem zahřála. Heřmánek, tak se jmenovalo ztracené vlče a Shine byla máma dalších. Nesměla umřít. Ne kvůli nim a v mých tvrdých slovech, co jsem předtím vyřkla, se skrývalo tohle všechno. Musela se dostat ven, aby neskončila jako její syn. Aby ostatní vlčata přišla jen o brášku a ne i o mámu. Doběhnu k Shine a zkouším ji pomoci z vody i přes případnou její nevoli a snahu zachránit jejího již mrtvého syna...
Neměla jsem čas si všímat vlčat na břehu, ale slyšela jsem cizí vlčici, jak se je snaží dostat od kraje. Modlila jsem se ke všem bohům, ve které jsem nevěřila, aby vlčata poslechla její slova.

Predátoři 3

>> Třezalka, Hvozdík, Einar <<

Malý vlček se oklepával a já si všímala malé vlčice, která byla evidentně hodně šokovaná z toho všeho. Čekala jsem, až skočí do vody. Nakonec to i udělá a já se chystám za ní shodit, když si všimnu stínu. Einar. Popostrčil vlčici a ta se už jako malá bojovnice drápala na pevný led. Byla tak rychlá, že jsem ji nestihla ani pomoci.
Rychle se otočím na toho druhého malého vlčka. "Pojď sem, rychle." řeknu a pak se soustředím. Nenáviděla jsem se za to, že jsem byla takhle zesláblá a i magie mi dávala zabrat. I tak jsem dokázala na chvíli alespoň trochu ohřát vzduch kolem malé vlčice. Musela jsem se dost soustředit a cítila jsem, jak ze mě prchá síla. Bylo jen na tom mrňousovi, jestli se na tu chvíli přijde alespoň trochu ohřát nebo ne. Po chvíli magii ukončím a lehce zrychleně oddechuji. Oklepu se a pohled se mi stočí na hladinu, nad kterou se náhle cosi svítivého objevilo a ta cizí vlčice se začala procházet po hladině. Rychle pohledem zkontroluji ty dva malé a vydám se opatrně na vodní hladinu. Když vyzkouším jednu tlapku a ověřím si, že to funguje, rychle si na hladinu stoupnu a snažím se pomoci Einarovi dostat se z vody.

>>Predátoři - 2<<

Einar, Vidar (začátek asi hlavně), Třezalka, Hvozdík (my dream group)

Einar asi nebyl nadšený za má slova, věděla jsem, že ví, co má dělat. Bylo to tak nějak pro jistotu, kdyby někdo zazmatkoval a bylo to mířeno i na vlčata, která se evidentně rozhodla být vyděšená a zmatená natolik, že neposlouchala. Kdyby byl čas, protočila bych očima. Ale takhle? Musela jsem rychle zhodnotit situaci. Malá vlčice byla zmatením a strachem bez sebe. Pak se však Einar natáhl pro malého vlčka a hodil ho ke mně. Musel si ošklivě nabít. Jen na něj pohlédnu a jemně dloubnu čumákem a pobídnu ho tím, aby vstal. Bylo mi jasné, že ho bude všechno bolet a momentálně jsem potřebovala vědět, že je v pořádku.
Pak se však stalo, že se Einar díky tomu pohybu potopil. "EINARE!" zakřičím zoufale, ale to už můj pohled spočine na malé vlčici, která sama zůstala na kře. Tak tak tam stála. Věděla jsem, co dostala za povel. Měla jsem potřebu zachránit Einara, ale momentálně dle i jeho rozkazu, bylo na řadě tohle škvrně. "Skoč!" zavolám na ní. Měla skočit do vody. Rychle se otočím na malého rozbolavělého vlčka. "Zůstaň tu, jen rychle vytáhnu tvou sestru, ano?" museli být sourozenci. Pach i vše tomu napovídalo. Rychle se pohledem vrátím k vlčici a čekám, kdy skočí do vody připravena skočit za ní a vytáhnout ji na pevný led k vlčkovi.
V tom však náhle zzačalo cosi oslnivě svítit. To cosi byla vzdálená vlčice. Co byla zač jsem netušila, věděla jsem, že zavřela to něco, z čeho nejspíše vylezli. Skvělá pomoc. Přimhouřím oči a snažím se sledovat hlavně Třezalku tak, aby mi to světlo nezabránilo včas zareagovat.

← Území alatey (přes Ledové pláně)

(1 - osudovka = Predátoři)

Hnala jsem se za Einarem co mi síly stačily. Byla jsem zesláblá a proklínala jsem se za to. Nenáviděla jsem moje selhávající tělo. Nestačila jsem mu a on se na mě ani nepodíval. Ano, jistě byl alfa a musel zjistit, co se děje, aby ochránil smečku, ale alespoň jednou se podívat mohl... a nebo nemusel, věřil mi. Byla jsem bojovnicí po jeho boku. Ale jak to bylo dlouho? Pár let.
Následovala jsem jeho stopy jak nejrychleji jsem mohla. Viděla jsem jeho siluetu i to, jak se zastavil. A pak jsem zahlédla Vidara. Prudce se zastavím a ztěžka lapám po dechu. Einarův bratr. Ten, kvůli kterému údajně Einar zemřel. A teď? Stál po jeho boku jako by se nechumelilo. Jak dlouho tu byl? Kdy odešel od smečky a dostal se sem? Udobřili se? Evidentně. Chvíli dvojici propaluji pohledem a nakonec se pomalu začnu blížit. Všimnu si i malých vlčat, která u nich byla.
Když uslyším jak začal praskat led a někteří vlci se ztratili v nekonečné mrazivé vodě. Zpomalím. Pomalu se přikrčím a začnu se plížit k té skupince s Einarem a Vidarem v čele, pod kterou začal praskat led také. A první pravidlo praskajícího ledu? Přikrčit se a dostat tak váhu co nejvíce na plochu a ne na pár bodů. Plížím se rychle k nim do míst, kde led ještě drží. "K zemi... tady je led ještě pevný!" syknu rozkaz. Možná jsem neměla právo rozkazovat ale což, třeba jim to zachrání život. Rozcupovat mě a pak poděkovat můžou potom. Byla jsem připravená jim nějak pomoci. Vytáhnout je, popadnout je, ale blíž se museli dostat oni... Byla jsem i připravená, kdyby zajeli do vody, skočit za nimi taky. Tentokrát umřu s ním... nehodlala jsem si hledat novou smečku.

Sledovala jsem kroužícího Einara a otáčela lehce hlavou, aby mi nezmizel v pohledu. Nepolevila jsem ze svého postavení obránce ani na chvíli. Došlo mi, jak na mě musí pohlížet. Změnila jsem se. Pohubla jsem a bylo vidět, že mi bude nějaký čas trvat, než se dostanu zpět do formy. Mé oči mu říkali jedno - že jsem po jeho údajné smrti opustila smečku. Muselo mu to být jasné. Nikdy bych se nesnížila být zpátky na spodní listině smečky ve které jsem vyrostla. Nikdy bych se nesnížila k partnerovi, který mě nebude brát s respektem. Proto jsem musela odejít.
Tiše zavrčel na má slova o informacích o téhle smečce. "Vlk, od kterého jsem to slyšela, to měl také z druhé ruky. Odkud to zjistil? To už nevím." odpověděla jsem klidně. Už jen dle jeho zájmu bylo vidět, že je skutečně buď alfa on, nebo minimálně beta. Rozhodně ne míň. Byl příliš rozčilen tím, že někdo o alfovi říká, že o něm dlouho nebylo slyšet. V očích mi blýsklo.
Když Doubravka promluvila o Tiaře, Podívám se na chvíli na ní a kývnu. I ta Einara zaujala. Když prohlásí, že nás mohou přijmout delty, lehce kývnu v mírné úkloně a souhlasu. Pohledem mu však dávám najevo, že je mi jasné, že přijmout mě může on sám.
Když se představil a prohlásil, že byli povýšeni, měla jsem opět skoro chuť se zasmát. Udržela jsem však svůj ledový výraz. 'Povýšili... Jsi špatný herec, Einare.' pomyslím si. Nevypadal jako někdo čerstvě povýšený. Ne kvůli chování Hanky i toho, jak moc ho bouřily ty zprávy a jak na nás zavrčel.
Při jeho vysvětlení o setkání jen omluvně kývnu na naše chování. Až teď si dovolím polevit ze svého obranného postoje a opět se posadím. Z dálky by nás bylo asi vtipné pozorovat. Dva obři s o dost menšími siluetami po našem boku.
Pak se však náhle něco zablesklo a mé naučené reflexy mě donutily trhnout hlavou a zadívat se na sever současně s Einarem. Divná polární záře. Nebo to nebyla polární záře? Nebyla to polární záře. Ne podle toho, jak Einar vyskočil na nohy. Stoupnu si rychle současně skoro s ním. Sleduji Einara, jak dává rozkaz Hance a Doubravce a v očích mi opět blýskne. Vůbec nemohl být alfa, že?
Když rozkazy vydal, pohlédl na mě a já mírně kývla, že jdu na sever s ním. Možná jsem byla zesláblá, možná jsem byla o dost slabší, než většina vlků zde, ale můj bojový výcvik se mohl hodit. Navíc jsem si s ním chtěla promluvit... nebo alespoň jsem doufala v pár slov, když bude mimo členy své smečky... A tak jsem na nic nečekala a rozběhla jsem se za ním.

→ Rozbitý sever (přes Ledové pláně)