Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále jsem v obraném postoji v celé své mohutnosti a výšce. Od doby, co jsem Einara viděla naposledy jsem trochu pohubla. Nebylo se čemu divit. Od jeho smrti jsem žila jako tulák v horách, kde se potrava shání opravdu těžko. Byla jsem zesláblá a příchod sem mě oslabil ještě více. Dokonce i v magii. Bylo to dosti nepříjemné, ale i tak jsem měla potřebu se postavit do obrany a chránit tak i drobnou vlčici po mém boku, jakmile jsem v dáli zahlédla siluety dvou vlků.
Donutila jsem se uklidnit své netrpělivé srdce a na Doubravčina slova jen mlčky kývnu. Vlci se blížily a čím blíž byly... Mé srdce se rozběhlo na plný výkon. Tu chůzi jsem znala... a to málo světla, které poskytovaly hvězdy, mi i tak brzy odhalilo, kdo je ten větší vlk. Byl to on. Ten pach, ty oči, ta srst... Byl to Einar.
I přes bušící srdce jsem si nedovolila se pohnout ani zachvět. Výcvik bojovníka mě přikoval na místě jako ledovou nebezpečnou sochu připravenou bojovat, pokud by zaútočili. Zaútočil by? Dokázal by mě vůbec zabít? Dokázal. Byla jsem si tím jistá. Z čeho už jsem tak jistá nebyla byl pocit, že já bych to v opačném případě nedokázala. Možná... minimálně ne při obraně čistě mé osoby.
Z tlamy Einara se vydralo tiché zavrčení a pak slova o tom, že máme příliš odvahy a málo rozumu. Nehnula jsem se. Propalovala jsem ho svýma ohnivýma očima. Když promluvila i ta drobná vlčice po jeho boku, pohled mi sjel směrem k ní bez toho, aniž bych vůbec pohnula hlavou. I ona promluvila. Sdělila nám tak samozřejmou věc, že jsem málem protočila očima. Co však vyvolalo lehký záblesk překvapení bylo, když ta vlčice oslovila Doubravku jménem. Měla jsem chuť se rozesmát. Tohle setkání byl jeden dobře povedený vtip ze strany života.
Zahledím se zpět na Einara. Sice mluvil o alfovi ve třetím rodě, ale já si byla téměř stoprocentně jistá, že je jím on. Jeho pach byl nejsilnější a i to, jak se nesl a jak se chovala ta vlčice vedle něj? Musel být alfa, nebo minimálně jeho zástupce.
Setrvávám dál v obraném postoji. Tentokrát s pohledem čistě upřeným na mého přiděleného a údajně mrtvého partnera. "Víme, že jsme na území smečky. Zůstaly jsme stát na hranicích, abychom daly najevo, že jen neprocházíme, ale něco bychom chtěly." řeknu a můj hlas je ledový, bez jakéhokoliv roztřesení hlasu nebo náznaku strachu. Nic nenaznačovalo tomu, jak splašeně mi bilo srdce. "Omlouváme se za celý ten rozruch, ale čekaly jsme tu poměrně dlouho a vzhledem k tomu, že jsme za tu dobu nepotkaly nikoho, kdo by nás šel zkontrolovat, nenarazily jsme na žádnou hlídku... a vzhledem k informacím, že se o místním alfovi dlouho nic moc neslyšelo, jsme se pro jistotu zkusily ohlásit vytím." řeknu klidně. Vlastně jsem tím chránila Doubravku, která začla netrpělivě výt jako první.
"Přišly jsme sem hledat místo ve smečce." dodám po vysvětlení celého toho rozruchu. Bylo to přeci jen přání nás obou. Podívat se na zdejší smečku a zkusit se přidat. Na svou společnici se však nepodívám. Místo toho probodávám očima Einara. Sleduji každičký jeho pohyb i nádech, abych si potvrdila svou domněnku o jeho postavení.

Stály jsme s Doubravkou těsně na hranici území. Kdyby Doubravka nezačala výt, asi bych se k tomu nikdy aké neuchýlila, na druhou stranu tu však nikdo nebyl. Čekaly jsme tu celkem dlouho, dál na území jsme nešly a zde na hranicích se ani neobjevil nikdo, kdo by nás zkontroloval nebo zastavil.
Kdybychom šly dále na území, mohl by to být problém, ale takhle? Stačil 1-2 kroky a byly jsme pryč. Když přestane malá vlčice výt, pohlédnu na ní. To vytí mohlo někoho popudit, ale její nervozitu a nedočkavost jsem chápala. V této signalizaci bych ji ale i tak zastavila nebýt těch zvěstí o tom, že o alfovi nikdo dlouho neslyšel. Ano, Tiara, kamarádka Doubravky sice smečku doporučila, ale to neznamenalo, že se ví, jestli je smečka skutečně aktivní. Pachů tu bylo sice spoustu, ale i mně přišlo divné, že se tu neukázal jediný vlk.
Vytí zafungovalo, bylo nám odpovězeno zpět. To vytí mi naježilo srst na zátylku.
Byla dvě, stejně jako naše a já měla tšení, že jsem v tom jednom hlase zasechla Einara. Brzy se objevily dvě siluety. Nebe sice byl jasné, ale na tu vzdálenost se nedalo určit, kdo to je. Prudce si stoupnu a méohnivé oči se zaměří do dály na dvě siluety. Popojdu kus před Doubravku, tak, že ji stojím po boku, ale stále blíž k siluetám, a postavím se do obranného postoje. Přeci jen jsme mohly vytím někoho urazit nebo rozčílit. Tyčila jsem se teď vedle vlčice v celé své výšce. Můj postoj dával jasně najevo, že nemám v plánu útočit, ale pokud zaútočí, budu bránit sebe i vlčici vedle. Vlastně nevím, proč bych ji měla bránit, ale bylo to nějak zakořeněno v mých instinktech. Věděla jsem i, že se svým stavem, jsem nebyla proti případným vlkům schopna ubránit ani sebe, ale pokud by zaútočili, alespoňby si ode mě odnesli pár šrámu...Neumřela bych beze cti.
Tep se mi zrychlil kvůli nejistotě, co se dozvím. Hlubokým nádechem a výdechem se však ihned dovedu do klidu a i srdce se po chvíli uklidní. Konečně se někdo ze smečky dostavil. Konečně se dozvím pravdu, kdo je alfou místní smečky. Pohlédnu koutkem oka na Doubravku, pak sevšak můj pohled ustálí čistě na té dvojici a bedlivě sleduji jejich kroky. Byly jsme tu sice s žádostí, nešly jsme dál do území, stály jsme na hranicích, ale i tak naše vytí a to, že jsme o sobě vůbec daly vědět, mohl někdo považovat za provokaci.

Její optimismus a nadšení z nabídnutého setkání byl ohromující. A ještě více ji potěšilo mé čiré zoufalství, že bych byla nucena se do jejích konverzace také zapojit. Vážně mě mučila? Asi ano. Nebo patřila mezi ty vlky, kteří netušili, jak těžké je pro někoho jiného vyjít s druhými a že o to ne vždycky stojí. Nezazlívala jsem jí to a vlastně jsem byla ráda, že tu se mnou je. Alespoň jsem se nenudila. Měla jsem nad kým v duchu lamentovat, protáčet očima, hrát si před někým na kus necitelného kamene, což ale nebyla zas tak úplně hra... Vlastně jsem byla ráda, že tu prostě nemusím v této tmě čekat sama. Byla už noc. Bylo nádherně. Nejspíše se tu během dne převalila velká bouřka, vše bylo mokré, ale teď bylo jasno. Pohlédnu na nebe na hvězdy nad námi. Díky nic bylo i přes noc celkem dobře vidět.
Při dalších Doubravčiných slovech sklopím hlavu zpět směrem k ním. Byla netrpělivá. Pak prohlásila, že je tu mrtvo a vzápětí se začala omlouvat kvůli tomu jednomu svěření, které jsem jí věnovala. To mě rozesmálo. Hlasitě se rozesměji. Spojení že je tu mrtvo a její omluva mi přišly komické. Můj smích přehluší její vytí a já se díky tomu v klidu uklidním a pak se k zavytí přidám.

Doubravku mé svěření fascinovalo. Viděla jsem, jak ji přešla nervozita a náhle byla... zvědavá. Tak nějak se dal popsat její postoj, to jak se dívala... Přemýšlela. Přemýšlela nad tím samým, co já. Bude to on? Nebo to bude obrovská shoda náhod? Alespoň jsem jí tím na chvíli umlčela, protože měla teď brouky v hlavě. Zhluboka se nadechnu a užívám si chvilkové ticho. Ticho, ve kterém jsem na tu malou chvíli byla jen já a mé myšlenky, které se začínaly rovnat. Pomohla i myšlenka, že to teď opravdu chroustá v hlavě i někomu jinému.
S Cerumem měli opravdu stejné smýšlení. Dokonce jsem si byla téměř jistá, že tu větu o tom, že tu mám evidentně být, řekli slovo od slova stejně. Doubravka navíc byla překvapena z mého pokusu o vtip. A pak prohlásila něco, po čem jsem se už neudržela a musela jsem úpěnlivě tiše zaskučet a protočit očima. "Ano, nebo byste mě oba nenechali nenápadně zmizet a nutili mě si s vámi povídat... Když tak o tom přemýšlím, na vás oba by to sedělo o dost víc a to jsem vás teprve dneska potkala." byla to lehká stížnost a zároveň lehký vtip pro její pobavení. Přesně jsem před očima viděla ten úsměv a slyšela ten smích Ceruma, kdyby tu byl.
Proč si magie vybrala zrovna tohle místo? Proč jsem tu byla? Aby mě empatičtí a citově založení přátelští vlci mučili? Asi ano.
Společnost vlčice mi vlastně nevadila, ale stále mě fascinovala ta její potřeba si povídat, stejně jako Ceruma a vše vidět v té lepší stránce.

Vlčice mě prokoukla. Na to, že byla mladší a rozhodně nevypadala na to, že má výcvik bojovníka, byla rozhodně všímavá. Bude to s ní rozhodně ještě zajímavé. Nebyla s mou odpovědí vůbec spokojená. Asi čekala, že jí prozradím víc. Jen se na ní po její otázce podívám. Kdybych mohla, pokrčila bych rameny. Co mi to udělá jí to říct? A když jí to řeknu, změní to něco? Ne, vlastně nic. Stejně ať už to řeknu nebo ne, pravdu se skutečně dozvím až později. "Fajn... Ano, je to pach, který až moc dobře znám... až na to, že ten dotyčný je už několik let mrtvý." odpovím ji tentokrát už skoro s protočením očí. Nechtěla jsem jí dávat najevo nějakou mou slabost. A už vůbec nepotřebovala vědět, že ten někdo býval mým smluveným partnerem. I kdyby byl, tady bude mít jistě život jiný. A navíc si nemohu jen tak nakráčet do jeho smečky a prohlásit se jeho partnerkou. By mi Einar dal pěkně do nosu. Kdyby to byl skutečně on.
Doubravka je pak navíc ještě nadšená, že je už druhá, co mi to potvrdila. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo brečet nad jejich potřebou všem zvedat náladu a dávat jim cíl. Byli v tomhle s Cerumem stejní. Rozuměli by si. "Ano, asi tě s tím vlkem seznámím. Budete si povídat a já budu moci rozjímat." řeknu s úšklebkem a dám tak najevo první vtip směřovaný k ní.
Pak si všimnu její nervozity a snažím se ji uklidnit. Poslouchám pozorně její shrnutí. Vlastně bylo trefné. Až moc trefné. Na to se dalo jenom přikývnout. "Snad..." dovolím si nakonec jen poznamenat a podívám se na vlčici. Kvůli své výšce jsem na ni musela hledět trochu shora, takže jsem k ní vlastně lehce sklonila hlavu. Má Einar, pokud to Einar je, plnou smečku podobně malých a přátelských vlků?

Vykládala mi jméno kamarádky, ale o to jsem opravdu nestála. Jméno Alfy ale neznala. Trochu si povzdechnu v tichém zklamání. No, nevadí, tak si hold budu muset počkat na rozluštění celé téhle situace až někdo přijde. Zklamání jsem však nedávala za vinu Doubravce a dám to najevo dokonce i lehkým pousmáním, nebo alespoň pokusem o něj. Vážně jsem nechtěla být na první pohled až tak nesympatická. Hrozivá? Velká? Bojovná? Ledová? To ano, ale ne nepřátelská.
Ve vlčici jsem vzbudila svými otázkami velký zájem. A její další otázka se tak dala čekat. "To uvidíme, až se někdo objeví." odpovím ji vyhýbavě. Nechtěla jsem se ji s tím svěřovat, nechtěla jsem to vyřknout nahlas. Bála jsem se zklamání. A bála jsem se i toho, kdyby to byla pravda. Měl být mrtvý. Už jsem se s tím smířila. Odešla jsem kvůli jeho smrti ze smečky. A teď byl jeho pach taky. A Vidarův jakbysmet.
Nakonec ji alespoň svěřím svůj příchod na ostrovy a po jejích slovech musím naklonit hlavu na stranu. "Jsi už druhá, která řekla úplně ta stejná slova... Asi máte v tom případě pravdu a mám tu být." povzdychnu si a pousměji se trochu přesvědčivěji. Tím jí poděkuji za snahu o to mě utišit. To se jí však nepovede, dokud neuvidím alfu a neurovnám si všechno v hlavě. A nezmizí ta iluze...
Podívám se po okolí. Stále nikde nikdo. Doubravka začínala být trochu netrpělivá. "Soudě dle množství pachů a toho, že sem nikdo nejde, se buď něco stalo, nebo se něco řeší- Přišly jsme evidentně v nejnevhodnější dobu..." řeknu jako bych Doubravce četla myšlenky. Nečetla, ale řeč těla jsem znala dobře a každá myšlenka na necvičeném vlkovi nějaký ten pohyb vyvolá.

Ano, musela jsem se na to posadit. S Cerumem to bylo jiné. Měl můj respekt jakožto starší bojovník, ale Doubravka? Byla podle všeho mladší a hlavně byla ještě o hlavu menší. Dalším znakem, kterým si můj respekt taky nemohla získat, byly její zelené oči značící, že se nenarodila s elementem ohně.
Nijak jsem jí nesoudila, ani jsem ji nebrala jako něco úplně méně, přeci jen jsme byli momentálně stejného postavení - tuláci, ale pro mou důvěru, hovor i vřelejší úsměvy byl potřeba právě ten respekt, co zde trochu chyběl.
Svým sednutím jsem dala jasně najevo, že nemám v plánu ani útočit, ani utíkat a vlčici to evidentně udělalo ohromnou radost. Potlačím tichý povzdech. Nechtěla jsem ji od sebe úplně odstrčit.
Poslouchám její slova, která nesla informaci o místním alfovi. Byly to jiné informace než od Ceruma. Byla s někým, kdo ho znal. V mých očích zaplane zájem. "A neříkala tvá kamarádka, jak se jmenuje?" ta otázka mi vyklouzla z tlamy. Vlastně jsem se bála odpovědi, ale když už to bylo venku, potřebovala jsem to vědět.
Díky té informaci mi dokonce přestala připadat tak otravná. Trochu rozptýlila mé myšlenky a já zas byla schopná uvažovat. "Já? Já měla umřít... a vyplivlo mě to na těhlech ostrovech. O téhle smečce jsem se dozvěděla. Příliš mi umístění připomínalo domov. Tak jsem to přišla zkusit." odpovím nakonec, abych potěšila její dušičku. Nechtěla jsem si z ní udělat nepřítele, nechtěla jsem, aby si o mně myslela ani nic hrozného, i když o nepovídání jsem tak trochu vnitřně opravdu stála.
Připomínalo mi tohle území domov... 'A taky jednu rodinu, co jsem měla a ztratila a tady je všude ten jeho zatracený pach'...! pomyslím si a lehce si povzdychnu. Zajímalo mě, jak dlouho tu budeme čekat. Pokud to byl Einar, musel mít něco na práci, jinak by se tu neukázal...

Vlčice musela být přímo nadšená, že se nad ní tyčím skoro jako obr. Byla jsem o hlavy vyšší než ona a vypadala jsem asi dost nepřátelsky. Na mou obranu, moc jsem za to nemohla. Po Cerumovi jsem měla dobrou náladu, ale vzpomínky a ty pachy, co jsem tu cítila, mě přiváděly k šílenství. Netušila jsem, co od toho mám čekat.
Doufala jsem, že to vlčici ale přeci jen trochu odradí od povídání, na které jsem teď neměla kvůli vířícím myšlenkám a vzpomínkám moc náladu. Neodradilo. Doubravka opět promluvila a tvářila se tak nevinně a přátelsky. Opět potlačím zoufalé zaúpění a protočení očí. Místo toho se zkusím trochu uvolnit a posadit se. Soudě podle dvou vlků, co jsem za dnešek potkala, jsem mohla soudit, že i smečky jsou založené na nějakém tom přátelství. Ne tak úplně jako u nás. Jinak. Tady do toho vlci z nějakého důvodu zapojovali emoce.
Doubravka pak vyloženě začala žvanit a já ji z toho sedu jen mlčky pozoruji. Tentokrát se však i díky změně pozice netvářím tak nepřátelsky. Alespoň tohle jsem pro ni mohla udělat. "Vlastně je to skoro normální. Ale slyšela jsem, že o místním alfovi se dlouho neslyšelo. Možná proto jsem také moc neočekávala, že tu na hranicích někoho potkám. Pachy jsou ale celkem čerstvé. Smečka musí fungovat." odpovím Doubravce a přejedu pohledem okolí.

Vypadala jsem jak bojovná nehybná socha a přesto se mi v hlavě honilo tolik neklidných myšlenek. Pomalu jsem se rozhlížela a čekala, co za iluze uvidím. Třeba Einara. Musela by to být iluze, stejně jako jeho pach. Nebylo možné, aby žil. Ale... Já také málem umřela. A místo abych zemřela opravdu, ocitla jsem se tady. Bylo to tak i v případě jeho? Neodvažovala jsem se doufat. Neodvažovala jsem se na to myslet, abych nebyla zklamaná.
Ne, v mém zmatení nebylo, že bych ho milovala a teď jsem hledala svou ztracenou lásku. Bylo to zmatení z toho, že jsem tu cítila pach někoho, kdo měl být mrtvý. Někoho, koho jsem dlouho neviděla a byla jsem mu přiřazena coby partnerka Někoho, kdo pro mě byl mým bojovníkem, kterému bych svěřila má záda. Někdo, pro koho bych zabíjela, kdyby mi to rozkázal, bez zeptání. Jemu jedinému jsem neměla potřebu odmlouvat. Respektoval mě a já jeho.
Díky svým myšlenkám jsem si málem nevšimla blížící se vlčice. Když jsem konečně zaregistrovala pohyb, byla již skoro u mě. Lehce se sama pro sebe zamračím a dám si duševní políček za svou neostražitost, co mě klidně mohla stát život.
Stála jsem tam ve své celé výšce. Patřila jsem k opravdu vysokým vlčicím. Pohlédnu na příchozí mé rudé oči ji probodnou. Kdyby mě potkala před nějakou chvílí, asi by mě zažila o něco přátelštější, ale má zmatenost mě nutila být v ledovém postoji bojovníka tělem i duší. Už svými prvními slovy mi dala najevo, že do smečky nepatří a také tu čeká, až nás někdo ze smečky objeví a ukáže se tu alfa, nebo nás k němu někdo zavede. Nad jejím přátelským tónem a úsměvem jsem jen tak tak neprotočila očima. To tu vážně všichni byli tak k zulíbání. Pokusím se alespoň trochu pousmát, abych ji nevyděsila třeba k smrti, ale díky mému ledovému bojovnému postoji to možná mělo efekt jinačí. "Jsem Stina Ezra a ne, ze zdejší smečky nejsem. Také čekám na to, až si nás někdo všimne a buď alfu přivede sem, nebo mě za ním odvede." odpovím jí.

← Hraniční pohoří

Čím víc jsem se blížila k území, tím více jsem chytala paniku, že mé smysly nefungují jak mají. Cítila jsem Einara a nejenom jeho! I Vidara, jeho bratra. Nechápala jsem to. Bylo to možné? Vidara bych možná pochopila, třeba se sem dostal stejně jako já, ale Einar? Byl mrtvý. Snažila jsem se polknout, ale sucho v krku z nejasného pocitu v hrudi mi v tom bránilo. Lehce se oklepu a pak nejistě vstoupím na hranici území.
Nikde jsem zatím nikoho neviděla, ale několik pachů jsem ucítila. Vlci tu někde museli být. Možná zalezlí někde v úkrytu. Srdce se mi svíralo v hrudi. Byl to jejich pach. Byli tu. Nebo alespoň někdo, kdo voněl stejně jako oni. Chvíli nejistě přešlapuji na místě a nakonec se lehce rozkročím v bojovném obranném postoji, abych se připravila na případnou obranu, kdyby mě někdo považoval za prostého vetřelce, co tu nemá co dělat. Netušila jsem, jaké zvyky mají zdejší vlci. To, že však přicházím z žádostí, jsem dávala najevo tím, že jsem zůstávala stát a na území jsem dál víc nekráčela. I tak by to mohl nějaký vlk zpackat a vyložit si to prostě zle.
Bedlivě sleduji okolí a snažím se svůj čenich přesvědčit, že nemá pravdu. Ale ani pohled na hory mi v tom moc nepomáhá. Můj čumák se zatím nikdy nemýlil...

Cerum se podle všeho nerad loučil. I já byla ráda za to, že jsem ho poznala, ale brala jsem to tak, že jsem věděla, kde bude. Když bude potřeba a zatoužím po jeho přítomnosti? Najdu si ho. To samé platilo i o něm. I když hory pro něj byly nebezpečnější a byla tu zima, jeho vytí by uslyšela a kdyby mohla, minimálně by ho přišla omrknout, že je vše v pořádku. Zasloužil si to. Přeci jen ji vlastně skoro zachránil život. Sama by si toho zajíce nikdy neulovila. Ne v tomhle stavu.
Když zastavím, vlk se pokusí mě přesvědčit, že klidně může dál. Věnuji mu mírný úsměv. "Vím, že bys mohl, ale tebe čeká jiná cesta." řekla jsem a zadívám se směrem na území. Pocit, že je to tu prodchnuté Einarovým pachem se prohluboval a já náhle měla sucho v ústech. Co mě omámilo? Co mi zastínilo smysly, že jsem ho cítila? Netušila jsem, ale Cerum žádný čaj přeci nevařil.
Podívám se zpět na něj. "Zastavím, stejně jako ty se můžeš zastavit tu, minimálně na začátku hor a zavýt, měla bych to slyšet." mrknu na něj zpět. Když mi řekne, že mám následovat své srdce, jen se ušklíbnu. Netušila jsem moc, jak mám za ním jít, ale přebrala jsem si to tak, že mám mít dál svou hlavu. Svou rozhodnost, lehkou neomalenost, když to bylo potřeba a důstojnost. Že jsem měla dál bojovat, minimálně se životem. A třeba jednou zjistit, jaký je ten cit, o kterém mluvil. Mít někoho milovaného. Chvíli tam stojím a pozoruji bílého vlka. Můj pohled ho doprovází až do míst, kde mi ze zorného pole zmizí. Teprve pak se otočím směrem k území. Věděla jsem, že si to nemůžu nakráčet do středu, ale zůstat na hranici dávalo alfovi jistou zprávu, že tu jsem a že mu něco chci. S tím se také na tu hranici vydám.

→ Území Alateyské smečky

← Kvetoucí louka

Pomalu jsem následovala Ceruma do hor a dávala jsem na něj pozor. Šla jsem pomalu po jeho boku, kde měl slepé oko, alespoň v místech, kde to šlo. Jemnými nárazy na bok a svou chůzí jsem mu vlastně dělala druhé oko. Vedla jsem ho tak, aby nemusel příliš nakrucovat hlavou. Přeci jen jsem tušila, jak v těchto zrádných krajinách mohl být to oko přeci jen velký handicap a věděla jsem, že to spočívalo hlavně ve zhoršení odhadu vzdáleností a slepému úhlu, který se s absencí oka ještě zvětšil.
Byla jsem zvyklá a naučená postarat se o zraněného bojovníka. Ve rvačce se často stávalo, že i když měl bojovník třeba oko v pořádku, přes krev na něj neviděl a podobně. Tuto zkušenost jsem teď přenášela do praxe.
Na jeho slova se lehce usměji. Úsměv to byl jiný než předtím, nebezpečný, ale ne pro Ceruma. "Co ty víš, třeba má někdo drama rád." řeknu s tím nebezpečným úsměvem a pak mi zacukají koutky v náznaku zasmání.
Na jeho povzbuzení se jen pousměji.
Byli jsme v horách. Čím více jsme se blížili k území, tím více jsem měla pocit, že rozeznávám pachy, které znám. Přisuzovala jsem to však spíše za klam smyslů a vzpomínek. Einar byl mrtvý. Tohle nebylo území mé rodné smečky.
Když už mám pocit, že doprovod stačí, přeci jen jsem nechtěla Ceruma hnát přes půlku hor, zastavím se a pohlédnu na něj. "Zde se asi rozloučíme? Ať máš přeci jen nějakou kratší cestu zase za svou smečkou?" optám se ho a sleduji ho.

Možná jsem vypadala jako ledová bojovnice, která má hlavu vysoko zvednutou a čumák k nebi, ale byla jsem vychována jako skuteční bojovník, který dokázal ocenit pomoc od druhých. Přeci jen, i já dovolila vlkům, aby mohli bojovat po mém boku a musela jsem jim pro to věřit. Ta důvěra ani potřeba chránit druhého ale nebyla samozřejmostí a slova jako "děkuji" byla jedním z klíčových slov, když někomu někdo zachránil život. Obecně, kdybych nevyrostla ve smečce, jaké jsem vyrostla, kdybych nebyla bojovnice, možná bych byla velice vřelá vlčice plná citu a empatie k druhým. Ale to se nestalo.
Ceruma má slova nejspíše zahřála u srdce a dokonce se zasmál i mému vtipu. Lehce se ušklíbnu. "Tím jsem si jistá. S tvými zkušenostmi, i když se teď bojům vyhýbáš, by bylo nebezpečné mít tě za nepřítele." projevím mu tak jistý respekt coby bývalému válečníkovi.
Pak mi vlk potvrdil, že ho tam nejpravděpodobněji najdu a já mu přikývnu. V tom kývnutí bylo opět naznačení přání ke štěstí, aby tam nalezl co hledá. Usměji se zpět i na jeho přání. "Snad ano..." Snad ano... A toto tiché přání se přelilo přes celou mou duši.

→ Hraniční pohoří

← Začarovaný les

Sice jsem nebyla zas tak společenský typ, ale jeho doprovodu jsem si opravdu vážila. Možná jsem mlčela, možná to dost vlků bralo jako že se s nimi nudím nebo je nemám ráda, ale skutečně jsem tomuto vlkovi byla vděčná za mnohé. Přeci jen, bez něj bych jen tak sílu alespoň na tenhle pochod nenašla a hladový žaludek bych také nenaplnila.
Cerum se nakonec rozhodne to ticho prolomit a já na něj pohlédnu a s pochopením kývnu. "Dobrá, vážím si skutečně toho, že se mnou jdeš už i jenom k tomu území. Přeci jen máš o místním prostředí lepší potuchy než já." řeknu svůj vděk nahlas. "Cestou z hor pak buď ale opatrný, nerada bych tě našla někde v roklině." pousměji se na něj a dám tak najevo lehký vtip. Přeci jen si mou zábavnější část zasloužil. Pomohl mi a nemusel. Šel se mnou a nemusel. Navíc podle jeho slov to nebyla cesta úplně pro něj. Nedošlo mi to a trochu jsem se za to v hloubi duše, která znala city, i styděla.
"Poušť... vím, co to je, ale obdivuji, že by tam někdo chtěl mít smečku. Na druhou stranu, ty jsi zase pravý opak, který zas nemusí zimu a hory. Dobrá tedy, budu si to pamatovat, hádám, že tě najdu vždy nejpravděpodobněji tam." odpovím. Přeci jen mi nabídl psychologické rozbory, když to budu potřebovat. Netušila jsem, kdy bych je potřebovala, ale mít tu někoho známého se jistě vyplatí.
Při jeho vtipu na své "neoko" se musím pousmát a kývnout. "Přeji ti s tou smečkou hodně štěstí, ať tam nalezneš klid, po kterém toužíš." usměji se na něj a pohlédnu k horám, kam jsme mířili.

Pokývu hlavou a naznačím tak Cerumovi, že souhlasím s jeho názorem o zničených vlčicích, které se braly jako majetek. Já byla někdo, kdo měl veliké štěstí už jenom proto, že bych se jako majetek brát nenechala. Na to jsem měla příliš svou hlavu a byla jsem příliš bojovná. Nejspíše bych skončila mrtvá nebo vyhnaná. "Dobře, děkuji ti." řeknu mu na jeho nabídku psychologických rozborů.
Cerum mě pak ujistí, že přeci jen alfa může být na svém území. Docela by to sedělo, ale má nejistota přeci jen přetrvávala. Doufala jsem, že tu najdu místo pro nový život.
Když jsme ulovili kořist a oba jsme dojedli, poprosila jsem vlka o doprovod. Mlčky souhlasil a já mu za to věnuji jeden ze svých vzácných mírných děkovných úsměvů. Nebyla jsem nikdy moc výřečná, když se nejednalo o projevení mé tvrdé hlavy nebo výbušné povahy. Některé vlky to rozčilovalo, já však prostě neměla potřebu všechno rozvádět mnoha slovy. I při lovu bylo právě vidět, že mi na dost věcí stačí posunky. Obecně řeč těla pro mě znamenala víc než celá věta. Řeč těla málokdy lhala, kdežto slova mohla být lživá. Byla jsem ráda, že mě Cerum za toto nesoudil a byl ochoten se se mnou vydat na první místo, které mě ze všech smeček zaujalo.

→ Kvetoucí louka