Příspěvky uživatele

< návrat zpět

17
Predátoři 14

Když mě odnášeli do svého hnízda, všimla jsem si zrzka. Taky měl napilno, s medvědem i s houfem pavouků zároveň. To mi nepřipadalo jako moc dobré vyhlídky. Alespoň v tom nejsem sama a ten magor za avý chyby spravedlivé zaplatí. Kdoví jestli pavouci budou chtít sežrat i medvěda, nebo ho nechají jít. Každopádně by se strhla zajímavá bitva, kdyby se medvěd musel porvat s pavouky. Trochu jsem v to doufala, protože by to mohlo vyvolat dostatečný rozruch, aby se mi podařilo uniknout. Nic takového se ale v ten moment neudálo a pavouci měli čas mě v klidu odnést do svého hnízda. Bylo to tam veliké, kopulovotý prostor byl bílý od pavučin. Mezi některými výstupky skály byly zavěšené hustší chomáče pavučin. Unitř nich se musela skrývat minulá potrava nebo vajíčka mláďat. Pavouk mě předal jinému pavoukovi a ten mě taky tak zavěsil. Pavouci si chvíli zírali do očí, jako ny si povídali a pak se první pavouk otočil a odešel, zatímco druhý zaujal pozici hlídače a hypnotizoval svou potravu pohledem. Moje stránka přírodovědce byla nadšená, pud sebezáchovy už zas tolik ne. I kdyby na mě nedával pozor, stejně bych nemohla utéct, vlákna, která mě svazovala, byla příliš pevná a lepivá. Kde je nějaká pomoc, když ji potřebuju. Třeba zmizelý Angel by se mi hodil.

16
Predátoři 13

I kdyby Zlodějka Khana slyšela a chtěla mu po tom všem ještě pomáhat, nemohla by.
Pavouci se totiž nevrhli jen na Zrzka. Sotva zmizela záře, která je tak fascinovala, pruhované nohy se rozeběhly po čerstvých soustech. Ani jsem se nenadála a už jsem měla pavouky za zadkem, nad sebou i před sebou. Běžela jsem už z posledního dechu, ale už nebylo kam a postrádala jsem další sílu bojovat. To, že jsem před chvíli přijala po šesti letech svého života magii za užitečný nástroj a nejen coby vzpouru proti přírodě, nedokázalo nic změnit na tom, že jsem ji v podstatě neovládala. Netušila jsem, jak ji vyvolat, vždyť předtím přišla sama. Začal se okolo mne stahovat kruh kusadel a lesknoucích se očiček, kterých bylo šestkrát víc než kusadel. Kmitala jsem pohledem okolo sebe. Měla jsem pocit, že se venku začíná rozednívat a že toho vidím víc. Pavouky ale venkovní svět nezajímal. Jídlo měli přímo před sebou. Nakonec jsem stáhla ocas, uši a s tichým zakňučením jsem se skrčila k zemi, jako bych chtěla být neviditelná. Snesl se ke mě ze stropu jeden z pavouků, chytil si mě předníma nohama a začal omotávat pavučinou. Zavřela jsem oči, abych se na to nemusela dívat. Tak takhle to skončí. Takhle zemřu. Jako potrava pro pavouka. Jak neheroické.
Takhle zabalenou si mě chytil do kusadel a pohodovým tempem mě odnášeli kamsi hlouběji do chodeb. Nejspíš do svého hnízda, nakrmit mladé...

15
Predátoři 12

"Idiote." Vůbec se mi nelíbilo, co ten vlk udělal. Ne proto, že by mi bylo huňáče nějak extra líto, ale hlavně proto, že se začalo ozývat klapání stovek pavoučích nožiček. Očka zářila ve tmě, jak se v nich odrážely plameny způsobené zrzkovou magií. U všech mrtvol, já ještě nechci být sežraná. Jestli vlk očekával, že půjdu medvědovi po hrdle, tak se šeredně spletl. Máchal kolem sebe mocnýma tlapama a vůbec sebou moc šil a já měla jiný zájem - přežít. Pavouci fascinovaně hleděli do plamenů a já okolo nich proběhla a zdrhala k východu. Jen kdyby tohle místo nebylo tak strašně zamotané! Rozhodla jsem se spolehnout se na svůj nyní až mimořádně ostrý čich. Ne, že by to přes spáleninu bylo jednoduché, ale zachytila jsem v tom všem smradu vlhka, hniloby a teď i pálícího se masa a srsti závan čerstvého vzduchu. Upnula jsem se na něj a pronásledovala ho, jako kočka myš, protože mi na tom závisel holý život. Měla jsem pocit, že mě někdo pronásleduje, ale byla jsem ráda, že běžím, neohlédla jsem se nazpět. A bylo mi jedno, jestli zrzek běží se mnou, ale bylo mi jasné, že jestli se odsud oba dostaneme živý, musím ho za tohle vlastnoručně zaškrtit.

14
Predátoři 11

Do čumáku mě praštil zápach spáleniny. Rozhodla jsem se ji následovat, bylo zvláštní, jak se mi čich vrátil ještě lepší, než byl dřív. Ale ještě zvláštnější bylo, že barvy okolo nemizely, i když už bylo po všem. Neměly se odkud vzít, vždyť tu nebylo skoro žádné světlo, přesto každý šutr lemoval světlemodrý proužek. Snad i díky těmto barvám jsem do zrzka nevrazila. Vlk měl okolo sebe daleko více než jen šedivý lem, přesto byl nejvýraznější. Ostatní barvy byly tlumené a byly dál od jeho těla. To je... Zajímavé. Zamrkala jsem, abych to odehnala, ale namísto toho se jen přidal další obrys. Medvědí obrys. Tak tady jsi... Nebyla jsem ještě připravena na boj, ani jsem neměla sílu znovu utíkat, byla jsem upřímně ráda, že mě po tom všem ještě nebodá v boku. Vlkovi jsem nemusela nic říkat, o medvědovi věděl, protože se na něj otočil. Medvěd hlasitě zafuněl a postavil se na zadní a zabručel. Zjevně neočekával, že by přiběhl další obří pavouk, který by mu tentokrát tu hlavičku urval. Jestli bude takhle kouzlit, přivolá je. "Ne, pavouci půjdou za světlem..." hlesla jsem a začala couvat. Tentokrát by už další honička s pavoukem nemusela dopadnout tak dobře. Medvědovi se sice plameny nelíbily a proto se už dávno po nás nerozběhl, ale pro pavouky jasné světlo znamená jasné žrádlo.

13
Predátoři 10

V duchu jsem nadávala. Ten zrzavý mamlas samozřejmě nic neudělal, jen brebentil, jak je to strašně blbý a jak je to moje vina. Humor, který jsem si ještě před chvíli držela mě opustil docela. Nahrazovala ho zlost a začínalo pro mě být obtížné udržet si chladnou hlavu. Namísto nějaké odpovědi jsem jen tlumeně zavrčela. Nebyla jsem schopná vymyslet nějaký další plán. Asi raději toho vlka obětuju pavoukovi, promiň Smrti, řekla jsem si v duchu a prudce odbočila. Doufala jsem, že pavouk bude pronásledovat vlka a mě nechá na pokoji. Chvíli mi to vycházelo, protože za mnou pavouk neběžel. To jsem ale nevěděla, že pavouk má v rukávu eso. Po zrzkovi vystřelil pavučinu. Několikrát minul, ale když zasáhl, otočil se a vyrazil za svým druhým soustem. Chtěla jsem utéct k východu, ale byla jsem ztracená, ke všemu jsem se začala zadýchávat, protože jsem prchala už příliš dlouho. Vztek se začínal měnit v paniku. Vtom se ozvaly moje potlačené magie a cpaly se na povrch. Ne! Ticho! Já nechci! Teď ne! řvala jsem na ně v duchu. A jak tomu obvykle bývá, čím víc jsem jim vzdorovala, tím ta energie byla větší. Tenhle zatracený ostrov ji do mě nalil, to on za to mohl. Byly to rozličné elementy, horko i chlad zároveň, a byly se mezi sebou. Neměla jsem na to, abych je udržela. Začala jsem vidět divné záblesky světla a barvy okolo, zavřela jsem oči, aby to přestalo, ale nepomohla jsem si, protože jsem neviděla na cestu a to mě zpomalovalo, až jsem zastavila úplně. A když to bylo příliš silné, nechala jsem to plynout. Vzdala jsem se. Nechala jsem je, aby mě ovládly. Jak říkal Alduin, nejsou zlé... Ovládneš to tak, že to nebudeš ovládat. Už po mně skákal pavouk, když se zvedl velký poryv větru, který jej smetl na záda. Zatímco se pavouk snažil vstát, vyrostl nad ním špičatý ledový krápník. Ten se zachvěl a spadl přímo na pavouka. Stačilo na to jen pomyslet a byl probodnutý. Led roztál sotva jsem se z toho stačila vzpamatovat. Tahle sranda mě pořádně unavila. Nejspíš hlavně proto, že jsem prve nespolupracovala. Ale už jsem to chápala, konečně jsem byla za magie jednou vděčná. Neměla jsem vůči nim být tak zaujatá. Kdybych za roky na ostrovech nashromážděnou moc použila dřív, nic z toho se nemuselo stát.
Z posledních sil jsem se posbírala ze země a šla hledat pouštního šaška. Tedy, krále, ovšem. Abych ho mohla vlastnoručně zaškrtit. V dálce se ozvalo zamručení. To bude náš medvídek. Možná zrzka našel dřív než já.

12
Predátoři 9
Utíkala jsem před tou monstrózní metou temnostní, dobře, on to byl asi jiný jeskynní pavouk s pruhovanýma nohama, ale rozhodně se to netvářilo přátelsky. Mezi sloupy v poloviční tmě se tomu ještě ke všemu utíkalo špatně a pavouk byl ve výhodě, když tady žil a zdejší zákoutí znal. Ale štěstí mi hrálo do karet, protože jsem opět narazila na zrzavého otravu a huňáče. "Vedu vám kamaráda," štěkla jsem na jeho poznámku - co by to jakože mělo bejt, nemá oči? Pavouk je to! Obrovskej! A chce mě sežrat! Pavouk si musel libovat, jakou výživnou večeři to dneska bude mít, dva vlky a jednoho medvěda, všichni volně k mání, dovoz přímo do doupěte a bez účtenky. Medvěd se otočil hlavou ke mně, když mě uslyšel. Na vzdory mých očekávání se neotočil a nešel se s pavoukem rvát, aby si obhájil pomstu. Naopak vydal ze sebe vyděšené zamručení, přidal, kamsi zahnul a zmizel. Nechal nás napospas pavoukovi, aby si nás sežral sám, za to mu nestojíme. Fajn, alespoň jednoho problému jsme se zbavili. Ovšem to, že medvěd utekl, muselo znamenat, že to, co nás honí, je stokrát horší, než milý medvídek. Vlastně v porovnání s touhle bestií byl jen takový Míša Kulička. "Hej, králi, hodilo by se, abys tomu přikázal, aby nás to nechalo!" I když jsem pochopila, do jakého maléru jsem se zase jednou namočila, humor mě opouštěl velmi pomalu.

11
Predátoři 8
To, co prohlásil, jednoduše nebyla pravda. Musel se cítit strašně nadřazeně. Fakta se ovšem neptají na to, jak se kdo cítí, a faktem je, že samozvaný král neměl ponětí, že mě nazývá plebem neprávem, stejně tak zlodějkou. A mě bylo to, jak se cítí, taky jedno. Jakmile se zrzek kamsi rozeběhl, medvěd se jako jedoucí lokomotiva vyřítil za ním. Mezitím jsem já kličkovala labyrintem hlouběji do šera. Nemohla jsem vědět, že se medvěd ještě neotočí a nepoběží za mnou, proto jsem ještě z jeskyně nevyšla ven. Navíc, když najdu nějakou potvoru, které medvěda přenechat, zajistím si, že mě nebude pronásledovat a tak budu mít v klidu čas zaškrtit zrzka. Jenže zrzavý měl očividně stejný plán, protože jsem do něj a do medvěda málem narazila za jedním sloupem. Rychle jsem ucouvla, aby si to medvěd ještě nerozmyslel. Pak jsem se otočila na patě a mašírovala si to zase na opačnou stranu od nich. Už jsem se pomalu ztrácela, kudy jsem už prošla a kudy ne. Zaslechla jsem kvílení. Odkud to vycházelo? To jsem nebyla schopná určit. Netrvalo dlouho a uvědomila jsem si, že nevím kde jsem. Kdo věděl, kde je, byl majitel rudě zářivých osmi očí, který na mě zíral ze stropu jeskyně. "Á, příšerka, jak milé!" vyjádřila jsem se s ironií v hlase a rychle začala pelášit pryč. Třeba někde natrefím na ty dva.

10
Predátoři 7
>> Temný les
Medvěd naneštěstí nebyl hloupý, ani slepý, ani bez čichu. Vběhl do labyrintu za mnou. Přikrčila jsem se za jedním kamenným sloupem a doufala jsem, že mě skryje stín. Trochu jsem doufala, aby se tady objevila nějaká nenaštvaná příšera, která by na medvěda udělala bububu, aby se otočil na patě a odešel. Kdo ovšem byl zcela očividně naprosto pitomý, byl zrzavý 'král pouště', který si to vřítil do jeskyně za medvědem. Si ze mě děláš srandu už, ne? Medvěd uvnitř už neutíkal, spíš pomalu procházel okolo vysokých kamenů a kmital pohledem, aby mi mohl vyprášit kožich za to škrábnutí na tlapě. Když ale zahlédl koutkem oka zrzavého vlk, rychle se otočil proti němu, vzpřímil se a zařval na něj. Jako by mu nadával, aby vypadl, dokud ještě dýchá, jinak už nebude tak milosrdný jako posledně a dokoná, co začal. Toho jsem využila a zmizela jsem hloupěji do labyrintu. Kdyby se mě medvěd rozhodl následoval, mohla jsem ho tady jednoduše ztratit. Jen se u toho hlavně nesmíš ztratit sama, připomněla jsem si.

9
Predátoři 6

Byla jsem příliš zaneprázdněna, než abych reagovala na zrzkovy hloupé kecy. Tohle nebyla příliš ideální situace na dohadování, navíc se zdálo, že zrzek bude vždy útočit zpátky, ať už řeknu cokoli a další řeči jsou zcela zbytečné - rozhodla jsem se pro stávku zarytým mlčením. Když jsem zdrhala před medvědem, občas jsem se ohlédla, abych věděla, jak moc blízko se ke mně huňáč přibližuje - a co nevidím! Ten debílek, místo toho, aby utekl, si to mašíroval přímo za medvědem. Kdybych zrovna neběžela, praštila bych se tlapou do čela. Co si myslí, že dělá?! Nahlas jsem ale nic neřekla, škoda dechu. Místo toho jsem se soustředila, abych nevrazila do žádného stromu, nezakopla o žádný kořen. Kličkovala jsem docela obratně mezi pahýly, ale medvěd byl překvapivě stejně obratný a nějak extra ho to nezpomalovalo. Naopak se zdálo, že se brzy nebezpečně přiblíží, polapí mě a bude po všem. No to teda ne, já toho vlka chci ještě vlastnoručně zaškrtit, abys věděl, méďo. Prudce jsem zahnula tam, kde jsme kdysi byli na průzkumu s Chaosem, a schovala se na okraji jeskyně. Věděla jsem, co za zrůdy tu žilo, a doufala jsem, že to dobře ví i medvěd.
>> Asshiřin labyrint

8
Predátoři 5

I přiškrcený vlk pokračoval v remcání. "V tom případě bych tě mohla obětovat Smrťovi. Bude to opravdu královská oběť," řekla jsem žertovně. Ovšem, pokud ho budu chtít rituálně obětovat, nesmí ho za mě zabít žádný méďa, to by bylo proti pravidlům. Třeba bych ho mohla odtáhnout do oblouků bohů. I když mi ten vlk připadal spíš jako usoplené rozmazlené vlče, než jako nějaký panovník. Vlk pod medvědím sevřením čím dál víc bojoval a stejně tak čím dál ubožeji vypadal. Převrátila jsem očima. Třeba by bylo docela dobrý tomu idiotovi trochu pomoct. Možná to pro něj bude dostatečná lekce, přece jen je už málem přizabitý, to by mu prozatím stačit mohlo. A když ne, pořád je tady ta záležitost s obětinou. Ještě chvíli jsem otálela, aby si to užil a pak řekla: "Ti pomůžu, teda, když to sám nedokážeš." Vůbec mi za to nestál, ale rozeběhla jsem se k medvědovi, skočila na něj a zakousla se mu do tlapy, kterou škrtil zrzavého vlka. Medvěd tlapou švihnul, takže vlk byl volný a já se octla krátce ve vzduchu. Naštěstí jsem nepřistála nějak tvrdě, hned jsem se posbírala a dala se na úprk. Tohle byl blbý nápad... Až ho budu vraždit, tak si to pořádně užiju, aby to stálo za to. Medvěd nechal zrzka zrkem a rozeběhl se proti mně. Byl zpomalený kousancem v tlapě, ale nezdálo se, že by kulhal. Kurňa, ten má tvrdou kůži. Čekala jsem, že mu způsobím větší škody.

7
Predároři 4

Zrzek si myslel, že může hrozbu moji hrozbu obrátit proti mě. Ani náhodou, nevypadal vlastně vůbec nebezpečně. A jestli ho zamorduje medvěd budu mít i ušetřenou práci a ani se tolik nezašpiním. I když jsem už pomalinku odcházela, stále jsem se částečně dívala za sebe, musela jsem se ovšem zastvit a začát se smát na tím, jak se ten pošetilec tituloval. ”Král?! A ty? Hahaha, ani ve snu!” Na to, jak mě ten vlk děsně štval mě taky vlastně docela bavil. Otočila jsem se zpátky čelem k vlkovi a s úšklebkem řekla: ”Ani mě nehne. Co kdybys třeba poprosil?” Posadila jsem se a čekala, až vlk buďto přizná, že je bezmocný a potřebuje pomoc, a nebo až ho medvěd pomalu uškrtí, abych si mohla ukořistit další ocásek. Tak co, bude to?

6
Predátoři 3

"Drzé vlčici," ušklíbla jsem se na Zrzka, a úmyslně vynechala, že to byl dar. Měl taky docela hezký dlouhý ocásek. Hodil by se do sbírky. A soudě podle chybějícího ucha se setkal s nějakým mým kolegou, ale ten pro změnu sbíral uši. Prostě takový normální život v Chaosu. Že bych taky začala sbírat ouška? Třeba zaječí... "Touhle dobou už bude ožraná červy do běla," přidala jsem ke své předchozí výpovědi tlumeně, jen aby bylo jasno. Teď jsem si mohla prostě odejít a přenechat medvěda vlkovi bez ucha, ale chtěla jsem vidět, co s ním medvěd udělá. Byla by z něj parádní předložka do brlohu. Potěšilo mě tedy, když medvídek vlka po jeho arogantní reakci připlácl ke stromu. Dobře ti tak, ušklíbla jsem se. "Copak, neříkej, že chceš pomoc," věnovala jsem mu příkrou odpověď na nadávky. Já samozřejmě neměla jediný důvod mu jakkoli pomáhat, jen jsem si ten pohled užívala. Nakonec jsem se otočila pomalu odcházela, aby náhodou medvěda nenapadlo se přeorientovat ke mně. Ať si sežere zrzavého, toho nebude škoda. Já mám ještě úžasný účel, který musím splnit.

5
Predátoři 2
Zrzavý vlk cosi řekl. Idiot, pomyslela jsem si, ale nechtěla jsem se s ním zdržovat, byl mi ukradený. Navíc tady teď byla ta záležitost s medvědem. Kdybych chtěla, mohla bych mu utéct, podobně jako posledně, ale nemohla jsem si být jistá, že mě méďa nebude pronásledovat, tady jsem se na rozdíl od posledně neměla kam schovat, tak jsem jen vycouvala, zatímco se na mě medvěd nevraživě díval. Dva vlci, to pro něj přece nic není, musel si říkat. Jistě. Teď to totiž nebyl obří okřídlený vlk a jedna divná vlčice, spolupracující. Teď to byla jedna divná vlčice a jeden přiblblý vlk, každý sám za sebe, medvěd nás klidně mohl zabít. "Něco mi říká, že bys měl držet hubu a zdrhat," procedila jsem mezi zuby. Něco mě na něm děsně iritovalo. Třeba to bylo stresující situací, ve které jsem se ocitla. Pokusila jsem se medvěda obejít širokým obloukem, dát najevo, že se s ním nechci bít, ale medvěd na to měl jiný názor, dvě vlčí jednohubky mu přece nebudou kazit odpolední siestu, začal tedy obcházet z druhé strany, jako by mi chtěl v obcházení zabránit. Třeba tento můj počin špatně pochopil. Zůstala jsem tedy stát na místě, než abych udělala nějakou hloupost. Medvěd pro mě krátce vyběhl, já se rozeběhla pryč a zastavila, až jsem viděla, že zastavil i medvěd. Asi mu bylo moc velké horko na vraždění. A protože nechtěl žádnou společnost, vyběhl i po zrzavém, jako by říkal "vypadni".
Medvěd chtěl klid. Pokud tedy zrzek neudělá žádnou hloupost, sebere se a odejde pryč, dost možná se ani žádný boj nebude muset strhnout.

4
Predátoři 1 (ZAČÁTEK)
<< Les u Mostu (přes Most)
Přešla jsem přes vyviklaný most. Je zvláštní, že pořád drží. Posun území přežil, cizáky i požár přežil, jako by byl nesmrtelný. Těžko říct, jak neživá věc může být nesmrtelná, přesto jsem se neubránila myšlence, že za tím stojí něco paranormálního, třeba magie. Přesně ta věc, kterou jsem neměla ráda a vedla s ní svou osobní válku. Rozhodla jsem se vyhnout spáleništi a jít přes temný les, kterému jsem říkala Mrtvý. Nečekala jsem, že bych tady někoho potkala a tak jsem si to spokojeně mašírovala prostě pořád za nosem. O to větší bylo mé překvapení, když jsem natrefila na zrzavě hnědého vlka rozvaleného na zemi. Kdyby neměl svítivě žluté znaky, asi bych ho ve svém zamyšlení i přehlédla a zakopla o něj. Věnovala jsem mu studený, soudící pohled a dala jsem se ho obejít bez toho, abych ho ztratila z dohledu. Nějak se mi nelíbil a měla jsem pocit, že by mě mohl třeba mohl chtít ublížit, asi hlavně proto, že byl cizí. I jeho pach byl cizí, nepatřil k nikomu, koho jsem znala. Jak jsem sledovala vlka, moc jsem nesledovala kam jdu, protože jsem nečekala, že na někoho dalšího narazím. A jak jsem se šeredně spletla. Za houštím jsem narazila do něčeho měkkého. Chlupatého. A mručícího. Škubla jsem hlavou před sebe a rychle ucouvla. Hnědá hora chlupů na mě otočila naštvanou medvědí hlavu. Vzpomněla jsem si na to, jak nás v horách honili medvědi a jak jsme se s nimi poprali. Ach ne, už ne, už zase.

3
<< Křišťálové jezero (přes Luku)
Ve stínu lesa bylo o poznání příjemněji než na louce. Nebylo to sice jezírko, ale lepší stín a vlhko lesa než nic. Šla jsem najisto známou cestou rovnou k mostu. Kolikrát jsem tudy už šla tam a zpátky? přemýšlela jsem, ale nemohla jsem se dopočítat, některé vzpomínky nebyly úplně zřetelné a od sebe odlišitelné a všudypřítomné vedro mi moc nepomáhalo. Tak jsem se místo toho při chůzi zamyslela nad tím, jestli porostou houby, až po tomhle tropickém počasí zaprší. Představa mlžícího se lesa byla líbivá v jakémkoli počasí, ale zrovna v současných okolnostech se zdála být požehnáním. Stromy míjely, ještě pár kroků vpřed a už jsem mohla mezi stromy vidět most, ke kterému jsem měla namířeno. Chtěla jsem to obejít k bažinám touhle cestou, protože předchozí přenos teleportem mi bohatě stačil. A navíc, co kdybych náhodou natrefila na nějakou z těch vlčic, co byly v horách okolo květiny? S těmi jsem si opravdu povídat nechtěla.
>> Temný les (přes Most)