Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ledové pláně
V dálce jsem spatřila zcela zamrzlé jezero. Vypadalo nesmírně krásně. Tak jsem přišla k němu blíž.
akce Zimní Slunovrat (s Balrogem)
A koho jsem tam nepotkala - Balrog, vlk, kterého jsem poznala v létě. Přivítali jsme se. Pak se objevila nějaká víla přičarovala nám na tlapky brusle, takže jsme se na tom museli naučit. A pak jsme začali řešit mechanické části těla, které na Balovi přibyly. V žádném případě to můj vztah k němu nezměnilo, ale ten, kdo mu to provedl mě pořádně naštval. Bylo to moc hezké, dali jsme si závod, i když ten spíš nedopadl a skončili jsme oba na ledě. Pak přišlo i na krasobruslení. Bal broukal a my amatérsky jezdili rádoby do rytmu, Bal předníma tlapkama dělal óčka a podobné kreace, ale natáhl se při tom. Já se pokusila o zatáčku, místo toho jsem se zatočila na místě. To se trochu zvrhlo a potom jsme kreslili na led bruslemi obrázky. Nejprve já jsem nakreslila šneka, Bal srdce a uprostřed něj jsme se postavili vedle sebe a zde mi začal vyprávět příběh. Byl to příběh o krásce a netvorovi, na jehož konci se zeptal, jestli kráska může milovat stvůru. Při té příležitosti mi bylo vysvětleno, co je to láska. Musela jsem mu říct pravdu. Miluju ho a teď už to vím. Ráno se brusle rozplynuly.
Konec akce
Sledovala jsem, jak se tma rozplývá ve slunečních paprscích, což mne nakonec ukolébalo k spánku. Byla za mnou dlouhá noc. Vzbudila sem se teprve ve chvíli, kdy jsem ucítila, že mi někdo projíždí srstí. Otevřela jsem oči. Byl to Bal... Takže to nebyl sen. "Ahoj," pozdravila jsem, jako bychom se snad dlouho neviděli, byť to bylo absurdní. Hlavu jsem pozvedla, abych mohla zabořit čenich do srsti na jeho krku a hrudi. Byl to moc hezký pocit, být v blízkosti někoho, kdo se stará, zajímá se a má vás rád.

<< Laica Mar (přes Ice World)
Tlapky mne dovedly až někam na ledové pláně. Vlastně jsem si toho ani nevšimla. Krajina byla stále stejně bílá a nepociťovala jsem chlad, což mi přišlo divné až v momentě, když jsem si uvědomila, že po své pravici nemám hory. Odsud jsem prvně přišla, když jsem byla mořem vyhozena na tomhle ostrově. Ale to je nesmysl. Předtím to bylo daleko menší. Teď se led rozpínal téměř donekonečna, byly zde i hory navíc a celé to vypadalo jinak. Navíc, les nebyl nikde. To bude mít něco společného s tím posouváním země, spojila jsem si tyto dvě věci téměř okamžitě do souvislostí. Probudila se ve mě znovu zvědavost, která mne lákala podívat se dál. Stejně nemám co ztratit. Snad jen, aby Echo spal. Ale byla tma, což mi napovídalo, že Echo se jen tak neprobudí. Nejdříve k ránu. Ale k ránu se vrátím...
>> Congleat

<< Most (přes Temný les)
S výkřikem jsem utíkala pryč, co mi jenom tlapky dovolovaly. Běžela jsem přes les, který jsem označovala mrtvým. Tentokrát tady bylo něco jinak. V čumáku mne štípal pach spálené země. Jako by tady něco nedávno vzplálo. Za to všechno určitě může taky ta magie. Jak jsem tak běžela, cítila jsem se zmatená. Vlastně jsem nevěděla, co mám dělat. Můžu se v tomto stavu vůbec vrátit k Echovi? Co když mu ublížím? Není jiná možnost, musím utéct, schovat se, daleko od všech. Dokud se to nesrovná. Na pláni už ale mé uvažování vychladlo a nebylo tak emotivní. Ne, nemůžu mu to udělat. Má mě přeci moc rád, zradila bych tím nejen jej, ale i svůj úkol a ty, kteří stojí nade mnou. Snad to nebude tak zlé. Možná jsem to ani nebyla já... Zklidnila jsem krok. V tomto okamžiku jsem už ani nevěděla, kam vlastně jdu. Pořád dál na sever...
>> Ledové pláně (přes Ice World)

<< Luka (přes les U Mostu)
Když jsem z louky vkročila do lesa, čekala jsem daleko větší spoušť. Stromy byly sice různě nakloněné, jiné ležely úplně na zemi, vyvrácené z kořenů, ale les si svým způsobem zanechal všechny své charakteristické znaky, až to bylo neuvěřitelné. To je zvláštní. Jako by nad tímto ostrovem neustále držel ochrannou tlapku. Nechtělo se mi to líbit. To jsem ještě nevěděla, jaký šok mně čeká. Most stál, jako by se nechumelilo, jako by se země nikdy nebyla otřásla, natož tak pohnula. Lávka stále propojovala tuto stranu propasti moře s tou na protější straně. Za to určitě může ta magie! Když jsem se na něj postavila a dávala pozor kam šlapat, začala jsem cítit pohyby větru. Most se tedy mírně pokyvoval. Přestaň, pomyslela jsem si. A vítr ustal. Zarazila jsem se. Ne, to jsem nemohla být já... To se samo. Nemám s tím nic společného, ne, prostě nemám. Šla jsem tedy dál a bezvětří panovalo i nadále. Jenže, byla jsem už za půlkou, uslyšela jsem za sebou nějaký šepot. Prudce jsem otočila hlavou. Nikdo tam nebyl. Ne, ne, to nemůže být pravda... Dala jsem se neprodleně na útěk. "Nech mě být!"
>> Laica Mar (přes Temný les)

<< Ostříží zrak (přes Severní hory)
A tak jsem se naprosto pitomě vrátila do hor. Vážně asi není teď vhodná doba na sbírání šípků. Měla bych se vrátit. Co když se Echo už probudil? Hm, nesmysl. Můžu se snad jít podívat, jak to vypadá tady okolo, nebo snad ne? A nebo... Možná by mně i zajímalo, jak to dopadlo s tím lesem u mostu, když se začala hýbat země. A co most? Ten musel spadnout... To znamená, že se už nikdy nedostanu zpátky na ten předchozí ostrov. Moje myšlenky lítali vzduchem jako špačci, když byla doba zrání hroznů. Tohle není nic dobrého. V zimě takhle tak přes hory se promenádovat a do toho mýt vědomí někde jinde. Na cestu bych se měla dívat. Jinak uklouznu a bude po vtákách. Naštěstí jsem je překonala ve zdraví, bylo hezké, jak se mi po vydatném spánku a troše šípků ulevilo. Asi imunitní systém zabral a konečně vykonal svou práci. To je dobrá zpráva. Ta špatná je, že se už nikdy nepodívám do toho tajemného lesa. Nebo snad ano? Louka byla stejná, jako předtím, akorát nyní byla celá pokrytá sněhem. Rozhodla jsem se nerozhlížet se napravo nalevo a šla jsem přímo k mostu. Zvědavost byla silnější než já. Ale musím si pospíšit, aby se Echo nebál...
>> Most (přes les U Mostu)

Ráda bych sem přihlásila Rain. V případě krytí s Valentýnem s ní dávám přednost Podsvětí, z jasných důvodů. ^^

<< Severní hory
Tak jsem si to šinula přes známou pláň, kterou jsem už procházela, zejména proto, jestli bych teda nenašla nějaké ty šípky tady. Ale to bych nebyla já, kdybych se zase nepřipletla do maléru.
Rychlohra se Sianatarou
Ucítila jsem cizí pach. Říkala jsem si, že ho budu ignorovat. Ale ten, komu ten pach patřil, z ničeho nic začal naříkat. Iritovalo mě to, tak jsem se sebrala, že tomu vlkovi řeknu, aby toho nechal, že má umírat potichu, že mě to ruší. To se nedá, hledat šípky v takovém randálu! Když jsem k vlčici přišla a řekla jí, co si myslím, přestalo to kňučet a kouslo mně to. Jaká nestydatost. ALe vlčice mně rychle pustila, protože ji nejspíše překvapila moje věta, že má umírat potichu. Zůstala jsem tam tak stát. Zeptala jsem se jí, co jí jebe a po chvíli zmateného zírání se vlčice sebrala a zdrhla pryč.
Konec rychlohry
To jsou dneska vlci... Jeden by se pro bezvýznamného cizince málem rozdal a druhý, jako by neuměl ani pořádně umřít. Měla jsem ji oddělat, usnadnila bych tak Smrťovi práci. A protože ani tato pláň mi neposkytla, co jsem potřebovala a teď jsem ještě ke všemu měla oděrky od zoubků na krku, vykašlala jsem se na to tady a šla jsem pryč. Co vím, třeba na lukách něco najdu?
>> Luka (přes Severní hory)

<< Rest
Rychlohra se Shay
Dovedla mne nahoru, na kopec přímo nad územím smečky, kde byl dobrý výhled do okolí. Odkud mi ukázala, kde co je. Některé informace mi už byly známé, jiné byly nové, všechny ovšem byly přínosné. Prokecla jsem se se Společenstvem Chaosu. A nějakým způsobem jsme se dostaly k řešení toho, jak se tvoří vlčata. Byl to velmi obohacující rozhovor. Naše finální teorie zněla i docela logicky: "A tam uvnitř se uvolní naši tvorečci, oni se spojí a vytvoří vlče a proto to není hnedka, protože tam hezky v teplu se ti tvorečci dělí a vytváří jednotlivé části vlčete a v určité době, kdy už je to skoro hotové, přijde Nejvyšší duch a věnuje vlčeti vlastní duši a potom se procpe ven, protože nabude vědomí." Ale měla různé mezistupně, například to, že se vlčata pěstují, nebo že rostou z vlčího jazyka, když ho vlčice sežere. V rámci konverzace jsem jí taky nabídla, že ji na jaře naučím poznávat léčivky. Nu, nakonec jsme se rozloučily a abych nenamíchla její smečku, odkráčela jsem si to dolů.
Konec rychlohry
>> Ostříží zrak

<< Furijské hory
Když jsem přelezla hory na druhou stranu, trochu zklamaná, že jsem nenašla takové šípky, které bych si mohla nasbírat do zásoby, uviděla jsem před sebou údolí, v němž leželo jezero. Alespoň se napiju a pak to tu prozkoumám okolo.
Rychlohra se Shay
Pachy všude okolo nasvědčovaly, že toto území je zabrané. Já jsem tomu ale nevěnovala pražádnou pozornost, mávla jsem nad tím oháňkou a přiklusala jsem si to rovnou k jezeru. Po cestě ke mně přiběhla zvláštně zbarvená hořící vlčka, nechala mě napít se, ale upozornila mně na to, že jsem na cizím území. Bylo mi to vlastně docela jedno. Daly jsme se tedy tak nějak do řeči. O společnosti, o mravech, o magiích a tak se stalo, že jsem si získala průvodce, který to tady zná, pač tu žije.
>> Severní hory

<< Les Alf
A tak jsem po vrstevnicích vstoupila do hor. Stoupala jsem pouze na šikmo po srázu a i když už stromy dávno vystřídala prázdná, zasněžená planina, po šípkách nebylo ani památky. To je divné. Tady by přece měly růst! Nehodlala jsem se jenom tak vzdát. Nemohla jsem, potřebovala jsem to. Šla jsem tedy po vrstevnici dál, zda za nějakým záhybem najdu to, co hledám. A tak jsem našla, co jsem hledala. Byl to sice jen jeden keřík, ale mě to stačilo. Touto roční dobou bylo těžké najít šípky, které se ještě dají požívat a nejsou přezrálé nebo ve stádiu kvašení. Měla jsem štěstí. Ještě pár na hranici konzumovatelnosti jsem našla. Pozná se to snadno, podle barvy a struktury plodu. Opatrně jsem z plodu ukousla tmavý šňupek a následně olízala obsah, dužinu, dá-li se to tak nazvat jsem postupně vymačkala všechnu a uvnitř blanky zbyla pouze nepříjemně chlupatá semínka. Podobně jsem se zachovala ke zbývajícím poživatelným plodům.
Když jsem byla s požíváním hotova, vzpomněla jsem si, že jsem si chtěla nějaké plody vzít do úkrytu. Tož to naštve. Ale stejně jich bylo málo. Nezbylo tedy nic jiného než pokračovat dál.
>> Rest

<< Skrýš zbloudilých duší
Vylezla jsem ven ze své nové nory. Echa jsem tam nechala v klidu spát. Rozhlédla jsem se okolo - zda je vhodné hledat šípky zde. Odvodila jsem si, že tady šípky neseženu. Daleko pravděpodobněji nějaký naleznu na stráních kopců, kde nebudou stromy tak nahusto, daleko spíše tam, kde roste tráva. Půjdu prostě pořád do kopce a uvidíme, jestli něco seženu. Tak jsem se sebrala, obešla skrýšku a sněhem jsem se začala škrábat do kopce. Při překonání prvního stoupání jsem dospěla k závěru, že to nebylo velmi moudré, neboť jsem stále nebyla úplně v pořádku a tohle bylo velmi namáhavé na to, abych tak pokračovala celou cestu. Tak tedy po vrstevnicích.
>> Furijské hory

Spala jsem kdoví jak dlouho. Když jsem se probudila, byla jsem nesmírně dezorientovaná. Kdo jsem, kde jsem, zač jsem? A jo vlastně. Byla jsem v doupěti se svým malým vlčkem. Cítila jsem se daleko líp, ale věděla jsem, že moje bitva o zdraví není ani zdaleka úplně vyhraná. Echo spinkal. Vypadal, že dost hluboce. Mě se nechtělo vycházet ven z doupěte, ale slíbila jsem si přeci, než jsem usnula, že půjdu nasbírat šípky. Vitamín C v nich obsažený mi pomůže se z téhle šlamastiky vyhrabat jedna dvě. Chce to jenom teď nějaké najít. Opatrně jsem vstala, abych Echa nevzbudila a po špičkách jsem si to namířila k východu. První jsem vystrčila hlavu a podívala se na sněhem zapadanou krajinu. Do takové kosy by se nechtělo ani vlkovi s tak huňatým kožíškem, jako je ten můj. Ale přesto jsem se překonala a vyšla jsem ven. Přece jen pocházím z hor, musím něco vydržet ne?
>> Les Alf

Přihodím vám do kotle Rain, oboje pohlaví jsou ok, nechám volit ostatní, případně ji pak hoď do slosování. Ona je v tomto stejně výstřední :D

<< Les Alf
Namířila jsem si to přímo k rohu doupěte, nyní oficiálně našeho. Získat jej bylo náročné, ale výsledek skýtal řádnou dávku uspokojení. Stočila jsem se do klubíčka v zadním rohu, kam jsem dříve rozložila suchou trávu. Skrýš zbloudilých duší... Hned, jak se probudím, půjdu si nasbírat šípky. S tou myšlenkou jsem usnula, bez jakýchkoli dalších obtíží. Ten hlas vzadu v hlavě jsem úspěšně umlčela. Mohla jsem v klidu a pokoji spát, spát a spát. Nemusím se znovu vyjadřovat, jak moc jsem to potřebovala. Dlouho jsem organismus přetěžovala a překonávala jsem bolesti hlavy a horečku. Teď konečně dostane, po čem touží. Nezdálo se mi nic, bodejť by se zdálo. Spoléhala jsem se na to, že imunita udělá svoje, když bude mít prostor. Ale bude to chtít jí trochu pomoct.

Hm, Skrýš zbloudilých duší... "To zní velmi poeticky. Líbí se mi to." Byla jsem vyčerpaná, vlastně mi bylo na umřítí a i když jsem složila hlavu, zavřela oči a chtěla usnout, nešlo to. Byla jsem přetažená a moje nespavost udělala zbytek práce. Tělo ale více než jistě potřebuje spánek jako sůl. Něco mě nutilo stále bdít. Nějaká nesplněná povinnost, není-li pravda? Tak co jsem ještě neudělala? Mám Echa, mám úkryt... Jo. Vstala jsem a vyšla z našeho doupěte. Obešla jsem to kolem dokola. Označkovala jsem stromy pár metrů před vchodem, kolem dokola jsem nechala svou pachovou stopu ve sněhu. Dala jsem si dokonce tu práci vylézt do kopce nad úkrytem samotným, aby mohla zanechat značku i z této strany a nakonec ještě pro jistotu jsem označila jeden z stromů hned u vchodu. Tak a teď je to oficiálně naše. S tímto pocitem uspokojení jsem vklouzla zpátky dovnitř našeho obydlí.
>> Skrýš zbloudilých duší