Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Domov, sladký domov!"

Majitelé: Stray, Echo
Dále zde může bydlet: Balrog
Přístup mají: Pozvaní, ale bez pozvání i přátelé a potřební, hledající lékařskou pomoc.


Umístění na mapě


Obrázek úkrytu zvenčí

Popis:
Doupě se nachází na svahu v lese Alf, kde terén přirozeně přechází v hory. Z dálky se může zdát jako pouhá díra mezi dvěma stromy. Při bližším prozkoumání je tohle místo naprosto kouzelné a malebné. Vnitřek je tvořen dutinou vzniklou posunem půdy, po velkém stěhování pevnin. Strop drží větve a kořeny obou stromů, mimo to tam je zemina, skála a kořínky dalších roslin. Na větvích na stropě si Stray může přivazovat bylinky a sušit je. Podlaha je hliněná, ale může tam nafoukat listí a jehličí. Na spaní je určen nejhlubší bod dutiny, kde se rozložená suchá tráva. Uvnitř se skladuje vše, co se zdejším obyvatelům zalíbí. Má to tady trochu atmosféru chaloupky babky kořenářky, čemuž napomáhá vůně léčivých bylin a slámy.

// Vše platí Stray

SCHVÁLENO

<< Ostříží zrak
Netrvalo to dlouho, než jsme konečně přišli k lesu, ale mě to připadalo jako věčnost. Těsně před tím, než jsem vlezla do lesa, začala jsem hrabat ve sněhu. Chtěla jsem si vzít nějakou tu trávu na vystlání pelechu. Když jsem se k ní dostala, vzala jsem trs do tlamy a škubla. V zubech mi zůstala žlutá, dlouhá tráva. Položila jsem ji bokem a proces několikrát zopakovala, dokud jsem neměla trávy tak akorát, abych si dovedla pobrat do tlamy. Celou tu kupu jsem popadla a zmizela v šeru lesa. Les byl krásný, převážně jehličnatý, s velmi příjemnou atmosférou tajemství, která mě svým způsobem přitahovala. Nohy mne přinesly až k jezírku. Paráda, zdroj vody. Někde po pravé straně jsem tušila přítomnost hor. Když jsem namířila své kroky tím směrem, terén se začal svažovat v kopec. Něco mě tam táhlo, tak jsem se nenechala odradit touto drobnou nepříjemností. Po nějaké době chůze jsme se ocitli na relativní rovince, s tím, že pod námi byl ten kopec a před námi stále pokračoval. Řekla jsem si, že se budu zdržovat zde. Netrvalo dlouho a v dálce jsem si všimla něčeho, co vypadalo, jako díra mezi dvěma stromy. Vypadaly posunutě, asi je zasáhlo to samé, co předchozí les, co jsme v něm byli. Přišla jsem tedy k tomu blíž. Byly jaksi podivně zasazené do svahu kopce a nad nimi se rýsovala skála - holý kámen vystupující z kopce pokrytého sněhem a jehličím. Odložila jsem trávu a začala jsem hrabat. První bylo třeba odstranit sníh. Pak tam byla napadaná hlína a listí s jehličím. I to bylo třeba dát pryč. Co jsem vyhrabala zde jsem pak nahrnula na bok ke stromu, aby to nepřekáželo. Uvnitř byla dutina. Bylo to opuštěná nora? Ne, na to to bylo moc velké. Spíš šlo o jeskyňku vzniklou posunem půdy.Vlezla jsem dovnitř. Bylo to vcelku prostorné. Strop držely větve a kořeny obou stromů, mimo to tam byla zemina, skála a kořínky dalších roslin. Podlaha chtěla ještě trochu doladit, ušlapat. Vrátila jsem se ven pro trávu a přinesla ji dovnitř. Rozložila jsem ji úplně v zadním levém koutě doupěte. "Je to dokonalé," hlesla jsem. A tady na těchhle větvích můžu přivazovat bylinky a sušit je. Vstup bude chtít ještě nějak doladit, aby sem nemohlo táhnout, ale to jsem řešit nepotřebovala. "Jak to tu pojmenujeme?" Budu to tu muset obejít a označkovat, ale to může počkat. Složila jsem se na trávu a zavřela jsem oči. Už jsem potřebovala odpočinek.

<< Dračí průsmyk (přes Severní hory)
Bylo to, jako by se zastavil čas. Tahle noc mohla být nekonečná. Krajina se zdála být pod rouškou noci tak klidná. Všude panovalo ticho. Sněhová peřina spočívala na všem a zakrývala led, který se mohl skrývat na holé skále. Díky tomu byl přechod hor o dost snazší. Prašan, jako čerstvě našlehaná šlehačka, změkčoval naše kroky a chránil nás před uklouznutím. Snažila jsem se cestu vybírat co možno nejsnazší, nejlépe víceméně stále ve stejné nadmořské výšce, jak jen to terén dovoloval. Hlavně se nepředřít. Oba jsme toho měli plné kecky. K našemu štěstí brzy namáhavá cesta byla za námi a před našimi zraky spočinula pláň, celá zapadaná sněhem. Slezla jsem opatrně ze skal, obešla pár posledních vrcholků kopců a sestoupila na rovinu. Už jsem začínala litovat, že jsem si nechala před nosem ujít možnost bydlet v kouzelném lese a nebo nepřijala hned ten les za mostem. Proč jsem toužila po něčem víc? Chtěl jsem vidět lán světa a vybírat si. Jak naivní, jak bláhové. Nezbývalo nic víc, než se rozhlédnout kolem sebe. Někde před námi se tyčila vysoká hora. No tak tam nelezu. K mé radosti v dálce za plání se rýsovalo něco jako les. Tentokrát už neodmítnu. "Tamhle ten les!" vymanila jsem z hrdla a na víc se nezmohla. Už jsem chtěla v klidu spát.
>> Les Alf

<< Luka
S prázdnou myslí jsem šla kaňonem a už jsem ani nekontrolovala Echa, jestli jde za mnou. Neměla jsem na to už energii. V průsmyku byly zvláštní útvary, připomínající velké lebky. Nabyla jsem dojmu, že se jedná o zkamenělé lebky velkých ještěrů, kteří v dnešním světě už nežijí, protože byli příliš velcí a zbyly po nich jen ještěrky a podobní plazi. Víc jsem nad tím nedovedla přemýšlet, protože mě bolela hlava jako střep, zem se plnila bílým sněhem a nad našimi hlavami byl závoj nekonečné tmy. Byla noc, která neměla v plánu jen tak skončit. Po nějaké době, když průsmyk končil, znejistěla jsem. Doufala jsem, že tady něco bude, ale před námi byla jen pláž a jinak okolo jen hory. Museli jsme jít přes hory, ať jsme už chtěli nebo ne. A já jsem vám tak moc nechtěla! Ale vidina klidného spánku v teplém pelechu byla natolik lákavá, že jsem se překonala a vyšla směr hory. "Budeme přes hory stejně muset," povzdechla jsem si.
>> Ostříží zrak (přes Severní hory)

"Já netuším," odpověděla jsem, "všechno se hroutí. Podívej se, i Slunce to s námi vzdalo. Za to určitě může všechna ta magie tady. Potřebuju se vyspat, je toho prostě moc." Vyškrábala jsem se na nohy a rozhlédla jsem se po okolí. Dle pachů soudě, nebyly jsme na této pláni sami, ale můj zrak nedohlédl tak daleko, abych se mohla vidět. Zem zahalil sníh, stejně jako oblohu zahalovala oblaka. Ale jinak byl klid, vypadalo to tak, že už bylo po všem. Pojďme, ať už tohle máme za sebou. Tak jsem se vydala napříč loukou, směrem k horám, které se modraly v dálce. Šla jsem mlčky, překousávala jsem bolest, překonávala únavu a malátnost, klepala se zimou a přitom byla přelévána horkem. Když jsme se přiblížili k horám, bylo viditelné, že mezi pohořími je průsmyk. Skvělé, tak si usnadníme práci. Do hor v takovémto stavu nepolezu. "Vezmeme to tadyma," pokynula jsem směrem ke kotlině.
>> Dračí průsmyk

Já jdu s Návou ^^

<< Les u Mostu

Celá zadýchaná jsem vyběhla z lesa na louku a trávou jsem pokračovala ještě chvíli dál. Když jsem byla konečně dostatečně daleko od lesa, otočila jsem se k němu a s hrůzou v obvykle ledových očích jsem sledovala, jak padají stromy, jak se země deformuje, otřásá, pohybuje. To mohlo být vánočních stromečků! Očekávala jsem, že Echo se za chvíli vynoří z lesa někde mezi trávou. To jsem byla zase zpátky klidná, jako by se vůbec nic nedělo, jako by se na nebi neobjevila vůbec žádná mračna a vůbec z nšj nepadalo bílé svinstvo a jako by mi vůbec nebylo špatně. Ozdobou na vrcholku toho všeho byl chlad, který vystřídal vlnu tropických teplot. Svalila jsem se do trávy. Byla mi zima, ale zároveň mě přelívalo vedro a vůbec jsem měla chuť už jenom zavřít oči a i přes svou insomnii spát. Spát a spát. Už abychom byly spolu bezpečí... Jako jedna malá rodina. S tím jsem se si vzpomněla, co je za roční dobu. Blížil je Yure, Zemní slunovrat, vánoční svátky, jak tomu říkali někteří jiní. Aah, slunovrat... Snad se zase potkám s Balrogem. Jak ten mi chybí. Ale dokázal by jej Echo přijmout do rodinky? Vzpomínky na Lithu, sladké jako cukroví, se mi zařezávaly hluboko do duše a přinášely jakousi satisfakci, kterou jsem už dávno potřebovala. Zvláště, když jsem nyní věděla, že nemám šanci nasbírat žádné bylinky, které nestačily po mrazících znovu vyrůst, tudíž nemám ani šanci pomoci si ve své nemoci. "Hahaha," zmohla jsem se jen na tlumený ironický smích. Kdoví, co měl vlastně znamenat. Věděla jsem, že musím vstát a pokračovat, ale nešlo to. Neměla jsem dostatečnou vůli.

Echo se mne snažil uklidnit. Byla jsem na něj hrdá, jak krásně mi ten hoch dospívá. "Bolí mě hlava a cítím se trochu malátně, ale zvládám to, nemusíš se bát," odpověděla jsem mu na jeho starostlivost. Už jsem se chtěla sebrat a jít hledat něco vhodného tady, ale to se ten můj pocit stal skutečností. Země se začala pohybovat, stromy se začali nahýbat. "Pryč!" zvolala jsem, protože jsem se s ničím takovým ještě jaktěživ nesetkala. Utíkala jsem rovnou za nosem, podle vyšlapaných cestiček, ohlížela se za sebe a okolo sebe, jestli na nás nepadá strom. Zaradovala jsem se, když na horizontu začala mezi stromy prosvítat louka. Tam budeme v relativním bezpečí. Zamířila jsem přímo tam a vyběhla z lesa, co mi nohy stačily a co mi můj fyzický stav dovoloval.
>> Luka

>> Most
S Echem jsme se octli v tomto lese. Jak jsme jím procházeli, viděla jsem, že je z velké části jehličnatý a dle pachů se zdálo, že je zde hojnost všeho. Že bychom se usídlili tady? napadlo mne, ale v tom všem jsem se cítila jaksi divně. Jako by se něco dělo, jako by tady bylo něco špatně. Globálně špatně. Ostrost slunce se mi přestávala líbit. Tak jo, je na čase udělat něco s tou hnusnou migrénou. Dokud mám zdroje. Oškubala jsem nějaký nízký smrček o nejmladší větvičky a nechala si je u sebe, dokud jsme po cestě nenarazili na vodu. Byl to pěkný potůček, jen škoda, že jsem u sebe neměla nic, do čeho vodu napustit. Tak tady si asi čaj neuvařím, no nic, povzdychla jsem si a prostě jsem větvičky zbavila jehličí a rozžvýkala jej. Pryskyřice, silice a tak dále a tak dále by mi měli alespoň trochu pomoct. Není sice lípa ani mateřídouška, ale lepší než nic. Hořko v tlamě jsem zahnala vodou z potoka. "Víš, je mi nějak divně. Ale v pohodě, dávám to. Potřebujeme úkryt. Co si myslíš o tomhle lese?" Mě osobně přišel moc obyčejný. Chyběl mu ten nádech tajemna, který má kouzelný les z předešlého ostrova. Jinak jako ujde, ale tak. Když už pelech tak někde, kde můžete děsit kolemjdoucí, ne? A na to tenhle les zkrátka nemá atmosféru. "Mám pocit, jako by se celý svět bortil. Divné."

Stála jsem tam na okraji a díval se do dálky ve velkém očekávání. K mojí radosti ticho protrhl Echův hlas, ozývající se v nevýrazné ozvěně, kterou ztrhával vichr a tím ji ochuzoval o zřetelnost a ubíral jí na intenzitě. I přes to jsem jeho slovům rozuměla. Byl v pořádku. Nebo alespoň tvrdil. Já ale už nemohla déle čekat. Zvedla jsem se a vrátila jsem na vratký prkenný most. Po několika krocích jsem už mohla na Echa dohlédnout. Opatrně jsem se otočila a ten kousek, co zbýval, jsem docouvala téměř až k němu. "Drž se mě." Myslela jsem tím ocasu, ale nanapadala mne jiná možnost, tak jsem usoudila, že toto sdělení je přebytečné. Tam dál celkem často chyběly prkna, tak jsem nechtěla, aby mu to tam nešťastně ujelo. Postupovala jsem pevně v před, pomalu, ale rozhodně. Jestli máme zemřít, tak důstojně. A nakonec, když jsme jej překonali, octli jsme se ve smíšeném lese.
>> les U Mostu

Hleděla jsem do prázdna a očekávala, až Echo přijde. Možná mně neslyšel a čeká na mě na druhé straně... Už jsem začínala být netrpělivá. Bolest hlavy neustupovala. Místo toho jsem pociťovala znovu horečku se střídavou zimnicí. Byla jsem tak stavěná na pořádný hrnec horkého čaje a několik dnů spánku, ale to jsem si teď nemohla dovolit. Přála jsem si, abychom už měli svůj pelech a nemuseli nic řešit. Že já jsem prostě nešla do toho kouzelného lesa a nespáchala to tam. Jo jo, mohla bych mít svůj klid a ne tady trajdat jak pomatená. No, možu si za to sama. V tom se ve tmě ozvala rána a nad hlavou se objevila polární záře. Ucouvla jsem. Co se to děje? Že by to bylo tady? Konec světa? No to je mi tedy dárek! "Echo! Echo! Jsi v pořádku?" A pak, mi z ničeho nic přišlo, že je nějaké extra horko. Zprvu jsem si myslela, že za to může můj fyzický stav, ale pak jsem si uvědomila, že to není pravda. Prostě si jenom tak v prosinci počasí řeklo, že bude teplo? To mi usnadňuje mnoho věcí. A nebo spíš komplikuje... Na jednu stranu bylo hezké, že by mohly znovu vyrůst a vykvést mnohé byliny, které bych mohla posbírat a nasušit. Představa toho, že jdu z louky naložená jak ježíšek léčivkami se mi zamlouvala, co se mi ovšem nelíbilo bylo to, že ta rána mohla znamenat xy jiných věcí. A to mnohem nepříjemnější události než konec světa.

<< Temný les
”Jo, dobrý,” odpověděla jsem Echovi, když se mne zeptal, zda jsem v pořádku.
Po překonání celého Mrtvého lesa (jak jsem nazvala ten les bez života), který jsem shledala naprosto nevhodným k hledání či vytváření jakéhokoli úkrytu se před námi v mlze vynořil neznámý útvar dřevěných prken svázaných dohromady. Tahle lávka měla asi už mnohé za sebou. Zdalipak tenhle most postavili vlci...? Dále mne napadlo, jestli je vůbec schůdný. "Dobře," hlesla jsem. Lanoví se nepříjemně pohupovalo ve větru a vcelku jsem pochybovala o své schopnosti po lávce přejít. "Počkáš tady? Nemusíš jít se mnou, jestli nechceš, podívám se, jestli je schůdný a když to půjde, vrátím se pro tebe." Pod mostem byla voda, jinak byl ukrytý v mlze. Vykročila jsem tlapou v před, oprubovala jsem, jestli je konstrukce stabilní, než jsem na danou tlapku přenesla váhu a přidala k ní opačnou zadní tlapu a druhou přední natáhla po dalším prkně. To půjde... Když tak se setkám se Smrtěm o něco dřív... V migréně jsem pokračovala přes most. Někde na horizontu se začala pomalu rýsovat pevnina. Jasně viditelně šlo o les. Občas někde prkna chyběla, ale jinak to bylo vcelku v zachovalém stavu. Jediné, co mně znejistilo a přimělo zpomalit bylo hnusné pohupování mostu při každém kroku. Po několika dlouhých minutách, které se mi jevily jako celá věčnost jsem se dostala na druhou stranu. "Žiju! Echo! Slyšíš mě?! Je to bezpečné!" zvolala jsem. Dobře, relativně bezpečné. Teď to chtělo jít zpátky pro něj. Nebo se snad odváží sám? Či se odvážil jít přímo za mnou a teď je tam někde v mlze? Snad se tam nikde nezaseknul...

<< Pityas
Poslední úsek mi připadal příjemnější, tak jsem šla normálnějším tempem, abychom byli rychlejší. Nebyl to dobrý nápad. I když byl terén s přibývající zeminou přívětivější, přehlédla jsem zamrzlou kaluž - tenkou krustu, která pod náporem mé váhy sice praskla, ale stačila na to, abych na ní uklouzla a rozplácla se na zem jak široká, tak dlouhá. U toho jsem nevydala jediný zvuk, jediné zakvíknutí, až na tlumené duté "žuch," jak jsem dopadla břichem na hlínu, kterou prostupovaly kameny. Těm jsem se, všem vyšším duchům díky, vyhla, tudíž pád neměl až tak fatální následky. U sta svišťů... S námahou jsem se vyhrabala zpátky na všechny čtyři. Bolelo to, ale musela jsem to vydržet. Stejně jako smysly otupující bolest hlavy se zimnicí. Kdybych povolila v tomto bodě, bylo by po všem. Sklamala bych. Nesplnila bych své poslání. Dál na cestě jsem si dávala opět znovu větší pozor, jak mi to jen fyzický stav dovoloval a po nějakém čase jsme se konečně octli v lese. Tím jsme klesali dál. Teď už nás čekala jen procházka rovinou mrtvého lesa. Kůrovec? napadlo mě. Ale pak jsem si řekla, že spíš ne. Celý tento kraj byl vlastně taková ironie přírody. Nebylo zde hojno dravců, protože neměli kořist. Býložravci tu nebyly protože tu nebyla žádná zeleň. Ale tak, kde něco shoří, po čase se celý ekosystém začne obnovovat. A o to rychleji, když spárkatá neohryzává mladým stromkům vzrostné vrcholy. V takovém případě prosperuje i bylinné patro, protože má dostatek slunce. Vlk by si řekl, že alespoň ti R-stratégové, nebo rostliny adaptované na stres by se tady mohly uchytit. Ale tady nebylo lautr nic. Jen holé, zdevastované kmeny stromů, větve a dávno humusem neobohacovaná půda. Jako by se tady všechno zakonzervovalo v čase, kdy celý les byl zničen, ale nezbyl žádný popel, uhynulé části se nezačaly rozkládat a tak nedaly život dalším. Půda byla vyčerpaná a suchá. Jak vůbec na něčem takovém kdy mohl vyrašit les? Ano, už jsem v tom uvažování byla zase. Nedalo mi to spát, ale inteligence jako by stagnovala. Nenapadalo mne žádné rozumné odůvodnění, krom jedu a okultního zásahu. No brr... Někdo nevěděl, kde má jeho moc hranice a kdy má přestat... Pozůstatky stromů neposkytovaly zrovna kvalitní závětří, ale nutno říct, že přece jenom nějaké závětří je lepší než-li žádné závětří. Labyrintu, ve kterém jsem uvízla s Chaosem jsem se širokým obloukem vyhnula a zamířila přesně tím směrem, kam se vydal Angel se Sam. Pořád na jih.
>> Most

Zastavila jsem krok a pohledem zkoumala terén. "Musíme si pohnout," odpověděla jsem Echovi, když se mne zeptal, kam jdu. "Dny jsou krátké, to znamená, že máme omezený čas na přechod hor. Vzhledem k tomu, jaká je tady kosa, čím výš budeme, tím horší to bude. Počítám s námrazou. Vezmeme to tou nejkratší cestou, která je možná." Když jsem skončila vysvětlování, s vědomím nebezpečí, které nás dál v horách čeká, pozvedla jsem pohled k nebi a požádala Smrtě, aby si pro nás ještě nechodil, hlavně ne pro Echa. Následně jsem odhodlaně vykročila vstříc mrazíku a nehostinnosti skalisek. Čekalo nás mírné stoupání, i když jsem se snažila jít po vrstevnici a tím alespoň trochu omezit riziko pádu, byť šance na bezpečný přechod byla mizivá, protože v momentě, kdy začalo ubývat hlíny a přibývat kamení, nebylo moc kam zaklesnout drápky a mezi kameny nebylo nic jiného, než led a jinovatka. Je fakt, že to mohlo být daleko horší, protože vrstvička nebyla víc než půl centimetru, ale stejně to nebylo nic příjemného. Každý krok byl opatrný, zvláště v okamžiku, kdy se vedle naší cestičky objevil prudký sráz. Naštěstí brzy přišlo klesání, které bylo pozvolné a pak jsme zase chvíli šli po relativní rovince. Následovalo krátké stoupání a pak už nás čekalo jenom mírná, zato dlouhá cesta dolů.
>> Temný les

Zima mne ještě neznámou dobu držela při vědomí, ale nakonec mne přece jenom přemohlo spaní a znovu jsem zaklimbala. Probudily mne až sluneční paprsky. Vzhledem k tomu, co bylo za roční dobu, znamenalo to, že jsem si musela přispat. Když jsem zvedla hlavu, ucítila jsem studený vítr a vůbec mi byla pořád zima. Po barevných světýlkách ovšem zbyla pouze pálení za očima a hlava stále bolela jako střep. Všude okolo byla jinovatka. Musíme si sehnat to doupě. A co nejrychleji. Pokusila jsem se vstát, ale svět se se mnou zatočil, tak jsem klesla zase zpátky do pelechu. Musela jsem při tom vrazit do Echa. "Promiň," omluvila jsem se tedy, ale bála jsem se, že to s tím hledáním nebude zase tak snadné. Opatrně jsem vstala znovu. Tentokrát můj pokus byl úspěšný a zůstala jsem na nohou. Vyskočila jsem z pelechu ven. V tom jsem ucítila ledový vítr, počasí nám nepřálo. Všude kolem byla jinovatka a jestli budeme překonávat hory, budeme muset postupovat děsně pomalu. Jestli tu nechceme spát znovu, měli bychom si pospíšit.