Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Počkala jsem, až se Echo taktéž uvelebil, zakryla jsem si čumák špičkou ocásku a pomalu přecházela do stavu snění. Není nutno zmiňovat, že jsem okamžitě usnula, jak jsem jen zavřela víčka. Chvíli jsem podléhala zrakovým a sluchovým halucinacím snu, ale pár letmých záchvěvů rychle odeznělo a já upadla v hlubokou nevědomost, ve které je spánek prý nejvydatnější. Mohla bych proti tomu protestovat, protože někdy mi desetiminutový mikrospánek dal víc než několik hodin NREM spánku.
Nemám ponětí, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se probudila, stále byla tma a já jsem se klepala zimou, byla jsem dezorientovaná a před očima mi tancovalo milion světýlek. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale když jsem se pořádně probrala a srovnala si, co jsem, kdo jsem, kde jsem a proč jsem, pořád mě byla zima a po barevných obrazcích zbyla tupá bolest hlavy. Vlastně jsem nechápala proč. Vždyť jsem měla pořádný pelech, byl tu Echo, zahříval mně. Tak proč mi je kurnik zima pro nejvyššího Smrtě? Schoulila jsem se ještě do menší kuličky, byť to snad bylo fyziologicky téměř nemožné. Na mysli, která teď byla téměř nepoužitelná mi vyvstala jasná myšlenka: Až se tě zima zeptá, co jsi dělal v létě..." a bylo to naprosto přesné. Dobře, co by mi touto roční dobou může pomoci?

Byla jsem ráda, že mi Echo přišel pomoct. Když začal hrabat, věnovala jsem mu něco jako úsměv a hrabala jsem dál. Ve dvou se to lépe táhne a abyste věděli, že úlohy o společné práci nejsou zas takový nesmysl, brzy byl pelíšek dostatečně hluboký a široký, abychom byly oba spolehlivě chráněni před mrazem, který v noci mohl hrozit. Půda totiž zamrzá pouze do hloubky dvaceti centimetrů a tak si udržuje v hloubkách relativně stálou teplotu, srovnatelnou s konstantní teplotou stojaté vody v hloubkách, díky které ryby nezamrzají. Když práce byla dokonána, vyskočila jsem na navšené muldy hlíny po okrajích a mírně jsem je udusala, aby na nás později nepadaly části půdy, kamínky počínaje a humusem konče. Bylo tak akorát načase, slunce nám už zmizelo z dohledu a na krajinu padla tma. Zalezla jsem zpátky do pelechu, zatočila jsem se a stočila jsem se do klubka, zády k venkovní stěně, aby Echo byl hlouběji v závětří - směrem k přírodní stěně tvořené svahem.

"Myslím samozřejmě jen dočasný úkryt, na jednu noc," dodala jsem, protože to nemuselo být jasné. Přešla jsem po vrstevnici za záhyb kopce a tam jsem objevila přesně to, co jsme potřebovali. Byl to strom, který byl částečně vyvrácený z kořenů a tak je opíral o kámen, který vystupoval z tenké vrstvy hlíny. Pod stromem a pod skálou ovšem hlíny na vyhrabání pelechu bylo dostatek. Na přespání naprosto ideální, chtělo to jen pár technických úprav. Vlezla jsem do prostoru mezi kmen a kámen a začala jsem hrabat. Přebytečnou zeminu jsem pak nahromadila po okrajích, abych tím zvětšila bariéru mezi námi a vzduchem - ano, počítala jsem s tím, že budeme s Echem v jednom pelíšku, tudíž si budeme předávat tělesné teplo a tak se zahřívat navzájem.

<< Small (Přes Kvetoucí louku)
Jak jsem se dívala na obzor po horách a vyhlížela jsem, kudy přejdeme, přišla jsem k potoku. V tom chladnu se mi brodit zrovna nechtělo, ale co jiného mi zbývalo. Vlezla jsem do ledové vody, rychlostí blesku ji překonala a co nejrychleji to jen šlo vylezla zase zpátky. Brr, a pak, že si prý voda drží stálou teplotu. Jo, to se dalo říct o jezerech a hlubokých řekách, ale tenhle divoce zurčící potok na to, jakou by měl mít teplotu, měl jiný názor. Okamžitě jsem ze sebe setřásla vodu, které se povedlo vsáknout se do kožichu, který byl naštěstí od přírody proti vodě chráněn mastnotou, tvořenou pravděpodobně tuky (jak se já domnívám), a tak šla dolů snadno a rychle. Zbytek jsem se rozhodla slízat, protože jsem pochybovala, že bych stačila úplně uschnout, než bychom dorazili do hor, kde se teploty asi nad bod mrazu nevyšplhají. O tom jsem se mohla přesvědčit později, když se slunce posunulo dále od nás, tudíž blíže k západu. To jsme totiž zrovna přišli do hor. "Dny se krátí. Nejsem si jistá, jestli stihneme do tmy tenhle pás hor přejít. Najdeme si radši úkryt, co myslíš?" otočila jsem se k Echovi s otázkou, nebo spíše návrhem. Potřebovala jsem se porozhlédnout po nějakém výklenku, který by nám mohl zajistit závětří, pokud možno ještě ve sférách přítomnosti zeminy. Hlína dobře izoluje teplo a tak by vyhloubený pelíšek přišel vhod. Nevím, jak to popsat, obvykle mi zima nebývá ani ve velkých mrazech, ale teď mi prostě zima byla. Asi na mně něco leze... Jen to ne, teď už nebudou bylinky, kterými bych se mohla léčit. Musím jít spát a spoléhat na to, že to přejde.

Potěšilo mne, že Echo spořádal rybu celou. Sama jsem pomyšlení na hlad zahnala. Ukojení zodpovědnosti vůči vlčkovi bylo přednější než můj apetit. Nehledě na to, že lovila naposledy s Elricem. To nemohlo být zase tak dávno... Nebo snad ano? Těžko říct, jak moc jsem zaspala dobu. Než se mi povedlo zahroužit do počítání vzorců, Echo mne přivedl zpátky na zem s otázkou, jestli nejdeme. "Ideme." Rozhlédla jsem se ještě okolo, kudy tedy přesně a když jsem to měla vymyšlené, rozešla jsem se napříč loukou. Ve vzduchu byl cítit led, ale nepociťovala jsem chlad, za což vděčím nejspíše svému huňatému kožíšku. Vlastně částečně taky plícím a krevnímu oběhu. Nyní však nebyl nejlepší čas na přírodovědu, spíš na zeměpis. Jak jsem tak šla totiž po louce mezi stébly žluté trávy, mírně jsem váhala, kdy mám zabočit, aby to bylo nejvýhodnější - co možno nejkratší a nejméně přes hory, pokud možno bez převratného stoupání. Přitom všem neúnavném sledovádní terénu jsem se pořád ohlížela za Echem, jestli jde za mnou, i když jsem věřila, že se mi přece nemůže jen tak ztratit.
>> Pytias (přes Kvetoucí louku)

Ve směru jsem měla vlastně vcelku jasno. V paměti mi vyvstala vzpomínka, jak Angel se Samanthou po skončení 'konference' pokračovali společně Temným lesem někam dál na jih, bylo proto víc než velmi pravděpodobné, že tím směrem něco je. Stejně tak možné bylo, že něco bude i druhým směrem. Tak či tak jsem raději vsadila na jistotu a rozhodla se jít zpátky do toho mrtvého lesa, ale chtěla jsem se vyhnout jeskyni, labyrintu, kde jsme dříve svorně uvízli. Dříve, než se někam vydáme jsem musela dohnat své rodičovské povinnosti a tak jsem odběhla blíže k jezeru a po způsobu medvědů jsem se dala do rybolovu. Přiblížila jsem se opatrně k hladině do úhlu, v kterém se okolní objekty odrážely co nejméně, abych dohlédla tak hluboko, jak jen to čistota vody dovolovala. Vyčkávala jsem, dokud se okolo nemihla ryba, okamžitě jsem po ní chňapla a už byla má. Cukala se a máchala sebou, ale než se stačila vyprostit z mého sevření, už byla dalece na břehu, kde jsem ji jedním zásahem zabila. Nebo možná jen omráčila, ale nehýbala se, což mým potřebám stačilo. Skolenou rybu jsem pak přinesla před Echa, ať se ještě nají, než půjdeme. A aby nehrozilo, že mi něco nechá, šla jsem ulovit něco pro sebe. V tomto případě jsem už takové štěstí neměla, tak jsem se alespoň napila a vrátila jsem se zpět. Posadila jsem se před něj a pozorovala ho s myšlenkou, že jakmile dojí, půjdeme. A rozmýšlela jsem si zkratku, ať
nemusím jít stejnou trasu jako předtím sem.

Echo se otázkou vyjádřil, k mému údivu, v zájem o Společenstvo. Jako, samozřejmě, je to pochopitelné. Chaos není žádná hloupá smečka, jako jakákoli jiná. Ale nepočítala jsem s tím, že by se chtěl nějak přibližovat nebo dokonce angažovat. Asi vůči mě nepociťoval typický vzdor, kterým si procházejí vlčci zhruba jeho věku. To musím poznamenat, je prostě speciální. "Můžeš," přikývla jsem. Pravděpodobně. Když se ti bude chtít. Ale od té barevné, od Azzip, od té si tě budu raději držet dál. Jenom pro jistotu. Pak jsem se znovu vrátila k problematice úkrytu. "Mě osobně se moc líbilo v tom tajemném lese, támhle tím směrem přes louku," pokynula jsem přitom hlavou tím směrem,"ale nejsem si jistá, jestli je to úplně ideální místo, co se lovu a celkově strategie života týče. A jiná místa zatím neznám. Tam v tom lese, ukázala jsem čumákem naopak k Temnému lesu,zase pro změnu nic nežije. A ten mezi loukou, horami a druhým lesem na můj vkus moc řídký, tudíž se v něm nebude nejsnadněji skrývat." Zadívala jsem se na hladinu jezera, abych si znovu uspořádala slova ve větě a pak jsem řekla již dříve zamýšlený úmysl: "Nejlepší bude to tu prozkoumat celé a vybírat teprve pak z toho, co se naskytne." Ale kterým směrem se vydat?

Aww, děkuju ^^ Procenta prosím rozdělit 3% do síly a 9% do vytrvalosti, kšm k Rain :)

"Tam v tom mrtvém lese, kde jsem našla zbytek Chaosu. Společně jsme šli prozkoumat jeskyň, co tam byla, ale když jsme chtěli odejít, zřítil se strop a zatarasil cestu. Ztvrdli jsme tam ani nevím jak dlouho, bylo tam spousta rozličných a nebezpečných forem života, ale nakonec jsme našli cestu ven. Někteří v Chaosu mají taky adoptovaná vlčata. A jsem beta, oficiální, plnohodnotný člen." Teď už zůstávalo jen otázkou, jestli bude Echo chtít být dokonalou ozvěnou a také se přidat do Chaosu, nebo si zvolí něco jiného. V tom ho nijak omezovat nebudu, každý by měl mít právo volby. "Ne, tady ne. Moc otevřená krajina. Stromy poskytnou skrýš. Ideální by byl les, někde blízko vody." Osobně jsem měla zálusk na ten tajemný les, kde jsem potkala běsa. Na druhou stranu jsem se nechtěla unáhlit a nechtěla jsem to dávat befelem. Ještě jsem neprošla celý ostrov a tak jsem nemohla vědět, jaká zákoutí ještě nabízí. Chtělo by to projít všechno a následně vybírat.

Zrovna jsem se chtěla nadechnout a zavolat znovu, když jsem zaslechla zvolání a v několika následujících okamžicích se ke mne přiřítil teď už ne-zas-tak-malý Echo. Teď už byl stejně vysoký jako já, ne-li vyšší a tak, když na mně skočil, div jsem nespadla na zem. Ocásek už nebyl zaseknutý ve stažené poloze, naopak mával ve vzduchu jako vlaječka na demonstraci, a celá jsem se uvolnila, protože jsem si bytostně oddychla, že je v pořádku a že ho zase vidím. "Omlouvám se, moc se omlouvám. Nemyslela jsem si, že zahučíme někam do labyrintu... Už tě nikdy takhle neopustím." Otírala jsem se o něj a objímala ho. Při tom jsem dostala nápad, jak tohle vyřešit. "Mohli bychom si najít vlastní úkryt..." Těmi slovy jsem přerušila náš uvítací obřad, ale připadalo mi to jako dost dobrý plán, to s tím úkrytem. V mojí bývalé smečce se vlčice, když měly vlčata se svými partnery stěhovali do vlastních nor, kde nechávali vlčata. Vlčice s nimi zůstávali zhruba do července a potom sem tam odcházely na lov a obchůzky spolu se zbytkem smečky a vlčata tak měla prostor na osamostatnění. Echo, jak tady přede mnou stál už nebyl žádné malinkaté vlčátko a žádné osamostatňování nepotřeboval, spíš šlo o řešení společného soužití. Znamenalo to usazení se, tím víc času věnovat se lovu a kdybych musela na delší čas odejít, byl to prostě doma, ne na otevřeném prostoru, kde číhá mnoho nástrah a je menší pravděpodobnost, že se znovu shledáme. Mít úkryt znamená mít záchytný bod, kam se vždy můžeme vracet. Chtěla jsem ještě povyprávět, co se stalo, ale pro tento okamžik jsem Echa nechtěla přehltit, tak jsem s tím posečkala.

<< Pityas (přes Kvetoucí louku)
Sešla jsem z hor a pelášila, jak jen mi to tělesné dispozice dovolovaly, přes louku. Nemohla jsem se dočkat, byla jsem jak na trní - tak dlouho jsem ho nechala samotného. Obavy se nedaly potlačit. A díky tomu jsem si snad poprvé vědomě všimla, jak jsem pomalá. Chtěla jsem zrychlit, ale prostě to nešlo. Nevěděla jsem jak. Zastavila jsem se. Do háje, u nejvyšších mocností univerza, musím mu dát, vědět, že už jdu. Nemůžu ho nechat čekat už ani o sekundu dýl, musím... Zvedla jsem hlavu a zavyla. Můj hlas zazněl první v nízkých omluvných tónech a končil v naléhavém, prosebném falsetu. Nechala jsem svůj hlas znovu klesnout spolu s hlavou, než jsem se rozeběhla znovu k jezeru, u kterého jsem viděla Echa naposled - tedy, alespoň jsem v to věřila. Stejně, jako jsem věřila, že ho tam také najdu. Echo byl hodný, poslušný a vděčný, neutekl by přece? Ale kdyby pro to měl dobrý důvod, mohl by se vzdálit. Mohl jít lovit, mohlo ho něco přepadnout, mohl někoho potkat a nechat se přemluvit, aby šel s cizincem pryč... Pochybnosti a strach mne poháněly vpřed, jako nějaký druh dopingu. A když jsem konečně přiběhla k vodnímu zrcadlu, zvolala jsem: "Echo! Echo, jsi tady?" Ocas jsem měla stažený, ale uši jsem měla natažené, jako radary a nervozně jsem otáčela hlavou nalevo napravo, ve snaze spatřit ho.

<< Laica Mar (přes Temný les)
Můj jediný cíl a jediný bod zájmu byl nyní Echo, kterého jsem nechala o samotě déle, než jsem původně zamýšlela a to se mi vůbec nelíbilo. Na druhou stranu, teď jsem měla ve Společenstvu lepší pozici a, jak jsem si odvodila od přítomnosti jiných vlčat, větší šanci na prosazení svých zájmů ohledně toho mého vlčka. Někdo by si mohl myslet, že se spíš budu zajímat o to, co se stalo s Elricem, ale tato zkušenost na mně nezanechala žádné znatelné stopy, co se psychiky týče. Nějaké ty fyzické pozůstatky by se našly, ale neměla jsem v úmyslu s tím cokoli dělat. Chtěla jsem co nejrychleji za Echem. Přešla jsem pás stromů, vystoupala do kopců a pak plus mínus po vrstevnici jsem přešla část hor. Místy jsem se nějakému prudčímu stoupání nevyhla, ale snažila jsem se to vyhnout v dobré víře, že tím ušetřím čas. Postupovala jsem dál a dál, u ničeho se nezastavovala, nereagovala jsem na pachy okolo, dokud se někde na horizontu neobjevila travnatá pláň - nepochybně louka, na které bylo jezírko, u kterého jsem Echa zanechala.
>> Small (před Kvetoucí louku)

Hlásím se s Rain ^^

>> zátoka Smrti (přes Temný les)
Rychlohra s Elricem //Ano, ještě stále :D
Společně jsme přišli na pláń, kde tou dobou bylo na štěstí pro nás plno. Elric vyhlédl srnu, která byla viditelně chorá, ale než mi sdělit sdělit svůj plán na pokojný pozdní oběd, kde se vzali tu se vzali - smečka kojotů se pustila do naší srny. Abychom se vyhnuly rvačce, bylo třeba vyhlídnout si jiný cíl. A tak jsem našla menší uskupení srnek, které se snažily dostat přes řeku. Chvíli jsem na ně hleděla. Když jsem v tom, bez tohož abych to původně zamýšlela, viděla fleky okolo srn. Zaměřila jsem se na ně. Vybarvili se. Jedna srna měla červeno zakalený flek v okolí břicha. To, co jsem viděla, byla část její aury, která prozrazovala nemoc. Strategii jsem sdělila svému společníkovi a následně se to semlelo. Všechno šlo normálně, přirozeně, podle plánu, ale v tom Elric použil svůj element ke složení srny k zemi bez nějaké další větší námahy. Zasloužila jsem se o její smrt několika kousanci a pak jsme se pustili do hodování, přičemž já zkoumala jeden orgán, který vypadal nemocně. Šlo o játra a měla jsem několik teorií, co s nimi bylo špatně, tak i tak jsem je nejedla. Po jídle se rozjela debata o soukromých věcech, minulosti a tak, nakonec to vyústilo i v nějaký ten fyzický kontakt. Mezitím začalo pršet, s tím si Elric poradil pomocí magie a když přestalo pršet, vyrušili nás kojoti, kteří se přišli přiživit na tom, co zbylo z srnky. Nechali jsme jim to a rozešli jsme se, každý za svým cílem.
Konec rychlohry
Chtěla jsem jít za Echem, ale jaksi toho na mně bylo moc. Po cestě jsem si na chvíli lehla, abych si odpočinula, ale musela jsem tam usnout. Když jsem se probudila, bylo o poznání chladněji a krajina působila melancholickým dojmem. to jsem spala jak dlouho? Chudák Echo, musí mít hlad a musí se nudit... Snad ho nenapadlo dělat nějaké hlouposti. Snad si neublížil. Rychle jsem se posbírala ze země a namířila si to přímo tam, kde jsem ho nechala.
>> Pytias

>> Bad (přes Temný les)
Rychlohra s Elricem
Elric nás dovedl k místu, kde všude byly kosti a kameny podobné těm, které jsme viděli u předchozí vodní plochy. Dala jsem se teoretizovat, spíše tiše, než nahlas, o tom, jak je to možné. Napadlo mne, že by ten tvor pocházel z moře a jak usychalo moře, voda zůstala v jezeře tam a tak tam zůstal a přizpůsobil se. Každopádně to byla jenom hypotéza a Elric se mne zeptal, proč to vlastně dělám. Přemýšlet nad vším, co z toho mám? Vysvětlila jsem mu to. Přece si na svůj zdroj zábavy v životě nenechám jenom tak sáhnout. Pak navrhl, že bychom mohli jít lovit a upokojit tím hlad. A nebudu lhát, ten jsem opravdu měla, po tom všem.
>> Laica Mar (přes Temný les)