Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Temný les
Rychlohra s Elricem
Během přemítání o zážitcích z labyrintu jsem se musela přiblížit k jezeru. Každopádně mne tady oslovil černý vlk, ve kterém jsem poznala Elrica. Chvíli jsme si povídali o tom, co se stalo. Po tom rozhovoru se naše pozornost přesunula na jezero, především pozůstatky nějakých živočichů. Měla jsem pocit, že tam něco, nebo někdo je. Tak se strhla debata na téma - co konkrétně. Po chvíli se nám dalo odhalit co - po Elricovi chňapla nějaká hadí hlava. Došla jsem k závěru, že to je přerostlý úhoř, což by vysvětlovalo popáleniny na kostech. Dál si Elric všiml kamene, který jakoby přesně rýsoval tvar lišky. Dala jsem se do zkoumání, jestli to není zkamenělina, kdysi živá liška, která působením sedimentace nabyla této podoby. Ale i když jsem do toho rýpla nějakým žebrem co se tak válelo okolo, stále to byl jenom kámen. Nenarazila jsem na žádný organický zbytek. Tak jsme nechali šutr šutrem a šli jinam.
>> Zátoka Smrti (přes Temný les)

<< Labyrint
Zdálo se, že se už nic řešit nebude. Chtěla jsem se ještě zeptat, jestli by nevadilo, kdybych si přitáhla Echa, ale raději jsem se to odpustila. Nejsem jediná, kdo má vlče, což už dost napovídá o tom, že by Echo vadit neměl. Přece jen už vypadá jako dospělý jedinec. Když ho budou brát jako vetřelce, prostě se přidá. Ale od toho oficiálního přijmutí do smečky jsem očekávala přece jenom něco víc. Nějaké složení přísahy nebo nějakou zkoušku. No, když jim neopatrný vlez do temných chodeb jeskynního komplexu přišel dostačující, budiž. Líp pro mě. "Jestli to nevadí, tak bych už potřebovala jít. Přídomek snad můžeme dořešit i někdy později, ale líbí se mi Moudrá. Nevím, jestli bych si tak byla schopná říkat, ale zní to hezky. I když pravděpodobnější by bylo oslovení 'herbář,' ony ty moje vědecké žvásty toho moc společného s moudrostí nemají. Každopádně vám děkuju. Mějte se." Uff, tohle bylo vyčerpávající, než jsem čekala. Pak jsem se odebrala někam pryč.

>> Jezero Bad

Post 6
Samantha se opět uchytila velení. "Tož jo." Kdybych mohla, pokrčím asi rameny. Tak jsem si dala jedno Angelovo křídlo na záda a vytáhla ho se Sam z té prokleté díry, která se zdála být jako nekonečný labyrint. Upřímně jsem v to ani nedoufala, ale na konci chodby bylo světlo. Denní světlo! A čerstvý vzduch! Venku se Angel probral s otázkou, co se stalo. Ayshi odpověděla za nás za všechny - mnoho věcí. Neměla jsem zrovna dech a chuť na to vypravovat, jak se praštil do hlavy a pak jsme ho dotáhly sem. A pak se stalo něco, co jsem nečekala. Myslela jsem si, že proběhne nějaká speciální zkouška nebo tak něco... Ale ono to bylo už teď. Jenom tak. Podívala jsem se po přítomných. Jméno? Přezdívku? Cejch? U Sam měli jasno, ale o mně se ještě chvíli vedla konverzace. Nevěděla jsem, co mám říct. Odvodila jsem si, že do toho nemám co kecat, tak jsem jen jemně naklonila hlavu na stranu, jakože gesto, že sama nevím a upřímně, byla jsem vcelku zvědavá, s jakým přízviskem odejdu. Pak Sam přišla ke mně a usmála se. Zkusila jsem jí úsměv opětovat, i když, co si budeme povídat, vlčí mimika a úsměv? Směšné. Pak se rozloučila, vypadalo to, že mají s Angelem svoje plány. "I ty."

Post 5

Jakmile, jsme byli všichni, následovala jsem ostatní v průvodu do tunelu. Musela jsem se krčit a nebylo mi to příjemné,mít kolem sebe tolik vlků. Čím dál jsme šli, tím víc jsem měla pocit, že máme vydýchaný vzduch. Podobnou situaci, ale o mnoho horší musel mít Angel. Se svou velikostí a k tomu s jeho křídly, naprosto pochopitelné. Začal povykovat a ošívat se, až se pod ním tunel propadl. Pod námi byla další místnost?! Když skočila vlčice přede mnou, zvědavě jsem se podívala dolů. Ale ne. Okřídlený vypadal, že je mimo. "Někdo nějaký lepší nápad, než tam naskákat za ním? Nevíme, co tam je," ale sotva jsem stačila vznést další připomínku, už kolem mně prosvištělo směrem dolů to vlče. "Dobře, tak asi ne." Možná byly i lepší varianty, než skočit dolů, ale co jiného mi zbývalo. Následovala jsem je. Teprve teď jsem si všimla obludy skrývající se ve stínech. Zdálo se, že spí. Ať je to mrtvé, prosím. Jestli ne tak tady umřeme. No tak, kde ten Smrť vězí? Teď hlavní bylo přivést Angela k vědomí. Začala jsem ho zkoumat. Dech si nevyrazil, nikde okolo jeho těla jsem nenašla krev. Musel se praštit do hlavy. Mlácení nám nepomůže. Ještě jednou jsem zkontrolovala, že dýchá. V tomto stavu nebylo nic jisté a nic jsem nechtěla ponechávat náhodě. Jak to bylo... Musí ležet na zádech, musí se zkontrolovat, jestli něco není v tlamě, pak zaklonit hlavu, aby byly dýchací cesty volné... Po zajištění jsem ho pořád kontrolovala. Jestli se nám ho nepodaří probrat, nevím nevím, jak grupa vlčic s vlčetem dokáže přenést vlka jeho rozměrů okolo obřího štíra. Zní jako začátek hodně špatného vtipu.

Post 4

Sam se chopila velení. Pravděpodobnost, že to bude co k čemu byla malá, ale možná větší než kdybychom vlezli do vody. Kdoví, kolik metrů máme nad sebou. Každopádně namáhavé bylo obojí a já toho začínala mít plné zuby. Chtěla jsem si prostě sednout a v klidu přijmout svůj osud, ale rezistence ostatních mi to nedovolovala. No tak, hni se, odpočívat budeš v hrobě. Angel se dal do přenášení a z vody vypadla další ryba. Vypadala poněkud živě. Hm, jak asi chutná? Tohle nebylo kvůli nějakým vědeckým choutkám, prostě jsem měla hlad, no, jak to vypadá uvnitř mě zajímalo sice taky, ale ne tak moc, jako můj vlastní žaludek. Tak jsem obešla rybu zezadu, ale byla moc živá. Ještě jednou jsem si podrbala ucho a pak jsem popadla nějaký kámen a přišla blíž k ní. Když po mně začala chňapat, začala jsem couvat, v několika případech rychle ucukla a ve správnou chvíli jsem jí do tlamy vrazila šutr. Zabavilo ji to sice jen na chvíli, ale to mi stačilo na po, abych jí stiskla hlavu mezi zuby a zatnula čelisti co nejsilněji k sobě. Než jsem se ale stačila dostat ke konzumaci, nebo párání ryby, už tady byl Angel s tím, že jsem na řadě. Jako zklamané vlče jsem nechala rybu rybou a odevzdaně jsem se nechala vynést za Sam a Áresem. Ve vzduchu jsem si všimla zářivě zelených odlesků v srsti. Ale ne. "Roztok," poznamenala jsem polohlasem, jen spíš tak sama pro sebe. Krev, složení neznámého, s leptavými vlastnostmi, smíchaná s vodou. Ale jaké to má další vlastnosti? To už mě okřídlený vysazoval v horní chodbičce. "Myslíte si, že když se ty potvory 'nadýchají' tohohle svinstva, že je to rozežere zevnitř? Možná ve větší koncentraci..." Ale jak je ten drakohad velký? Kolik litrů krve v takové obludě může být? Podrbala jsem si ucho a pak postupně zbytek těla, který taky svědil, i když míň.

Post 3

Boj byl urputný, had roztáhl kápi a stačil mě před tím, než na něj spadl strop, zranit ucho. Nemohla jsem mu uhnout, i když jsem se snažila, to ucho to prostě odneslo. Začalo to neúnosně svědit. Začala jsem kňučet a snažila jsem se na fosforeskující kyselinou poleptané ouško dosáhnout tlapou, abych tu hnusobu setřela, ale nebylo to o nic lepší. Už jsem ani nevěnovala pozornost mrtvému plazu. 100 % pozornosti jsem směřovala na své raněné ucho, které snad svědilo čím dál víc, až do chvíle, kdy se z chodby nad námi ozvalo dunění. První jsem to neřešila, ale nakonec jsem musela zvednout hlavu. Jako 1. mi v mysli stanula myšlenka, že je to dusot kopyt splašeného stáda velkých kopytnatců, ale nakonec jsem si u přes šílené svědění uvědomila - ne, to je voda. Tuny vody. Zadní nohou jsem dřela svrbící ucho a částečně pozorovala podlahu, na které se začala hromadit voda. Hladina stoupala a mě nenapadlo nic jiného než strčit hlavu do vody a třít zasažené ucho. Jestli je to kyselina, mohlo by dojít k neutralizaci... Koutkem oka jsem si všimla, že tunel, kterým jsme přišli, je zasypaný. Podkopat se rozhodně nedalo a na odklízení šutrů z cesty nebyl čas. Museli jsme hledat jinou cestu. I přes své zranění jsem se vyškrábala do vyššího patra. Z proudu vody vypadla obří ozubená, zajisté dravá, ryba. Kdoví odkud voda prýští. Možná nad námi je jezero nebo potok. To bychom se dostali na povrch, když to proplaveme, ale kdoví, kolik tam těch přerostlých piraň je. Chtělo to plán. "Haha, buďto se ztratíme v labyrintu, nebo se necháme sežrat masožravýma rybama a nebo se utopíme. Skvělé," utrousila jsem ironicky. Nebo se uškrábu k smrti... Takhle jsem nemohla pořádně přemýšlet, ale jak jsem se stavěla do různých póz, abych si mohla ještě účinněji podrbat svědící ucho, něco mě napadlo, ale byl to spíš takový výstřel do tmy, inspirovaný zakručením v břiše. "Ještě můžeme udělat nějakou divnou formaci a těma rybama se prožrat," zasmála jsem se, protože to byla totální blbost, ale byl to spíš ironický smích. Tak kde je ten Smrť?

Post 2

Angel se chytil mého nápadu, ale použil ho trochu jiným způsobem. Já ho chtěla umístit pod něj a využít váhy plaza, přičemž jsem spoléhala, že pod krkem je kůže nejvíc zranitelná. Angel chtěl využít váhy kamenů. Po zvážení toho, že Áres hada někde nahoře popálil, dávala tahle strategie vlastně smysl. A snad to bylo i snazší, než pak lomcovat s hadem, že. Můj úkol byl, jasný - zabavit ho, aby byl hezky na svém místě. Sam odvedla většinu práce, protože já a magie, to je víc než špatný vtip. Za tohle ponesu následky. Třikrát jsem se v duchu proklela za porušování základních zákonů přírody s těžkým vědomím, že teď je právě ta situace, kdy jednoduše musím. Bez vědomí, co vlastně dokážu, jsem zapojila fakta a trochu fantazie a vlastně omylem vymyslela vcelku dobrou strategii. Pomocí větru jsem zvedla do vzduchu prach s pískem a menšími kameny a ve smršti je vrhla hadovi přímo do ksichtu. Zaprášený jacobsonův orgán, to musí být krajně nepříjemné. Soustředila jsem se na proud kamenného prachu a drti, aby směřoval ze všech stran tak, aby had byl donucen zůstat přímo pod kameny, polapen ve zmatku Saminých iluzí, ohňů a mého nepořádku. Některé kamínky, která byla v té mele už delší dobu a přišly do kontaktu s ohněm svou teplotou byly o to vlezlejší a takové žhavé smítka v očích, to umí být bolestivé. Jakmile Sam dala povel, naprosto jsem pustila soustředění, prach spadl k zemi a já se dala na rychlý ústup.

Děkuju moc za akci a prosím o magii ledu a tlapku k němu ^^

Post 1

Po proradných liánách nás Angel zavedl hlouběji. Před námi byly divné zářivě zelené myšky. Jestli jsem si doposud myslela, že je to tady divné, tak teď mne přesvědčili, že to může být divnější. Chtěla jsem jednu z myší chytit a podrobit ji věděckému zkoumání, ale za našimi zády se objevil gigantický had. První šel po vlčicích - tedy i po mne. Úkosem jsem se vyhnula jeho zubům a sledovala, co dělají ostatní. Šlahouny, které svazovali hada, plameny, které létali vzduchem, padající strop... A celou tu dobu jsem jen přemýšlela, jak bych mohla pomoct. Bylo mi jasné, že tvorova kůže nepůjde prokousnout. Tady se přirozeným způsobem bránit nedalo. Přemýšlej, přemýšlej... Před chvílí jsi udělala něco s větrem, nedokázala bys udělat ještě jednou výjimku ve svých zásadách a nezkusíš také použít magii? Počkat, ohýbání reality, které by mohlo mít katastrofální důsledky? Si děláš srandu? I když, mám snad na vybranou? Sváděla jsem vnitřní boj, dala jsem si mnoho důvodů, proč by se elementy zneužívat neměly a proč bych se o takovou zvrhlost neměla pokusit, ale nakonec padl pádnější důvod, proč ano. Před čenichem máš přerostlého hada, co plive kyselinu a fosforeskuje, je snad na tom cokoli přirozeného?
V podstatě ano, ale to se mi už nechtělo řešit, ani nečině přihlížet, jak se ostatní snaží. Prostě zase jednou použiju magii. Začala jsem se soustředit.Představila jsem si prut vzduchu, který se začal zhmotňovat nad hlavou hada a když se vytvořil, šlehnul ho přímo do oka. Pak jsem představu přenesla na druhou stranu hlavy a tam ho praštila něčím, co by se dalo popsat jako průhledný bič, do druhého oka. Nebyla jsem si jistá, k čemu mi to bude, ale bylo to jedním z prvních, co mě napadlo. Chtělo by to něco ostrého... Opustila jsem myšlenku prutů a začala pohledem pátrat po okolí. Můj pohled se setkal se zašpičatělým kamenem, ale byl na moje poměry příliš velký. "Co kdybychom tamten šutr dali pod něj a pak, jak je ovázaný s ním škubli k zemi? Protrhlo by mu to hrdlo?" řekla jsem, no vlastně jsem spíš uvažovala nahlas, ale doufala jsem, že se někdo té myšlenky chytne.

Uvidí se, nic neslibuju. Mám nápad pro Nera, jinak, no, známe se. :D Ono to buď přijde a nebo ne.

>> Temný les
Následovala jsem Angela do něčeho, co mi připadalo, jako jeskyně. Ale dost zvláštní jeskyně. Jeden by se tu brzo ztratil. A ten mrňous? Ten co měl zůstat s Elricem venku? Ten přiběhl taky. Pak mi okřídlený odpověděl. Představila jsem si, jak to mohlo vypadat. Upřímně, přišlo mi to šíleně iracionální, aby se vlk rozdělil na pět částí jen kvůli nějaké tekutině. Přetrhat částice a ještě je potom poskládat zpátky do pěti stejných vlků? To je nemožné! A ještě k tomu, aby se pak dokázal složit dohromady? Co to je za blbost? Chvíli jsem si ho nevěřícně prohlížela, ale asi mluvil pravdu. Jestliže může mít dva metry, křídla a zlaté znaky, proč by se nemohl i rozdělit do pěti částí? A pak jsem si uvědomila: "Ty máš pět magií?" To jde? Blé. Jen doufám, že já nedopadnu stejně. Sotva jsem stačila dokončit myšlenku ucítila jsem nějakou omamnou vůni. Těžko říct, co to bylo, ale vybavilo se mi hned několik věcí naráz. Ranní rosa, letní vánek, Balrog, krev... Než jsem se stačila vzpamatovat, pod nohama se mi plazily nějaké šlahouny, zavrčela jsem na ně a pomalou ucouvla, ale ta lepkavá věc se po mně vymrštila a svázala mi tlapy. Škubla jsem tlapou, abych se tomu vytrhla, ale omotalo se to jenom silněji. Je to jako tekoucí písek nebo bažina. Čím víc se budu bránit, tím se propadnu hlub, problesklo mi hlavou. Cvakla jsem po tom tesáky. Po vzoru Angela jsem se do nich zakousla a začala škubat. Bylo to opravdu odporně hořké, ale tu chuť jsem ignorovala. Většina hořkých věcí jsou jedovaté, ale na jed se dá sát protilátka. Když to udušení a smrt je jednosměrná jízdenka na projížďku na bělouši, jehož otěže pevně třímá Smrť. Ale kdoví, jestli by sem pro mě vůbec dojel. Kdybych měla jisté, že si pro mně dojde, nebránila bych se, ale jistá nejistota aktivovala pud, který říkal jediné: Přežít. Instinkt, vždy ví všechno lépe než já. Sotva jsem si uvědomovala, co se děje. Nedávala jsem žádný příkaz, ani jsem nad ničím nepřemýšlela, neplánovala. Vše to přišlo samo, jako bych nad svým tělem neměla žádnou kontrolu. Tento stav mi byl známý. Už mnohokrát mne udržel při životě, když jsem myslela, že už je konečně konec. Ale co když tohle už není život? Dá se v posmrtném životě zemřít? Rvala jsem se, bojovala, ale nebyla jsem to já, kdo o tom rozhodoval. Trhala jsem liány, které se čím dál víc stahovaly na mé tělo. Nějakým způsobem se mi povedlo vytvořit vzduchovou kouli a šlehnout ji po liáně. Aniž bych vědomě chtěla. Když jsem po tom přišla k sobě, liány mne už nesvíraly, ale další se plazily směrem ke mne. Co? Co se to stalo? Jak-- Jak jsem to udělala?? Proč-- Pro všechny bohy, co jsem za zrůdu? Nebyl ale čas přemýšlet. Chtěla jsem odtud pryč. Utéct pryč. Ale copak jsem mohla? Jasně, že můžeš. Můžeš cokoli... Tak jsem dál ničila vše, co mi přišlo pod zuby. Liány se stahovaly čím dál blíž k mému tělu, šplhaly po mých nohou, ale žádná to nedala až na záda. Nenechala jsem. Teď už byl instinkt pryč a byla jsem v tom sama. Mohla jsem si vybrat, co udělám. Ale protože moje myšlenky nepotřebují slova, stačí jim základní, holá, čirá informace na to, aby s ní dokázaly pracovat, jsem mentálně rychlá. Proto jsem mohla plánovat a uskutečňovat ráz na ráz. Tak má volba nebyla pomalá, jako kdybych pracovala na nějakém projektu.

// Hodí se mi víc % ^^

Začalo se to slézat. Mě si nikdo moc nevšímal, každý si dělal svoje. Fialová vlčice se starala o hnědozlaté vlče. Zprvu jsem si myslela, že je cizí a setkávám se s ní poprvé. Ale její hlas mi byl povědomý. I ten pach mi byl známý. Co to je za kouzla? Fuj. Děsně mě to zmátlo, ale po delší době jsem ve vlčici rozeznala Samanthu. Co to u svaté břízy-!? Jsem blbá, slepá, sním či bdím, nebo co? Ne, tohle se mi nezdá. Pamatovala bych si, že jsem šla spát. Chvili jsem si ji prohlížela a pak můj zájem padl na vlče, které jí šlo v patách. Podle toho, jak bylo velké, jsem usoudila, že mezi nimi je podobný vztah jako mezi mnou a Echem. Pak přišla vlčice, černý vlk a další vlče. Prohlédla jsem si je. Takže další? *To znamená, že bych... Že bych mohla Echa přivést také.* Tím mi spadla z beder další starost, momentálně už vlastně poslední. Chaos jsem našla, co pak s vlčkem teď už taky a Echo se sám o sebe na chvíli postará. Teď už jenom počkat, až se dostanu ke slovu.
Angel, který převzal veškerou iniciativu a šel trojici v ústrety, pak všechny představil, včetně mé osoby. Díky jeho slovům jsem měl jistotu, že vlčice s fialovými tómy srsti je opravdu Sam a dozvěděla jsem se jména černého vlka a vlčice s růžovými květy, které jsem odhadovala na nějakou sakuru a lilii - i když u ní šlo asi spíš o přízvisko. Přikývla jsem hlavou na pozdrav, zvedla se a přistoupila blíž. Bylo fajn, že mi Angel pokynul, že mám přijít, ale upřímně bych to asi udělala i bez toho. Přecejen jsem se sem táhla kvůli nim. A kvůli sobě, kvůli budoucnosti. Můj organizovaný duch měl přesnou představu o tom, jak to bude. Přihlásím se o slovo, zmíním zkoušku, dostanu termín a místo nebo se to odbude rovnou, pak dojdu pro Echa, dotáhnu jej mezi ně-- Pak jsem ale ucítila divný popud jít na jedno místo, který mě naprosto vytrhnul z přemítání o mých plánech. Nevěděla jsem kam, nebo co přesně to je, ale bylo to tím směrem, kam se okřídlený otočil. Zahleděla jsem tím směrem. Na otázku, jestli to není někdo z nás, jsem zavrtěla hlavou v nesouhlasu a hodila pohledem po ostatních. No to je fajn. Nemám ráda, když mi něco naruší moje jasné představy o mé budoucnosti. Na druhou stranu jsem Angelovi nechtěla odporovat. Na první stranu té samé mince, něco k jídlu v tomhle lese? Zrovna v tomhle? Byl mrtvý, prázdný. Sotva bychom tu hledali lovnou zvěř. "Nechci být vlezlá, ale není divné aby tady bylo nějaké zvíře na lov? Zveř potřebuje zeleň a tady roste tak nanejvýš lišejník." Dle mé analýzy by mohlo jít maximálně tak o nějakého predátora, ale nepochybovala jsem o tom, že bychom se jinému dravci nedokázali postavit. S Angelem v čele? Leda, že by jich bylo moc, nebo šlo o nějakou mýtickou potvoru. Tady bych se tomu ani nedivila. Divný pocit náhle zesílil a já byla donucena Angela následovat.

>> Labyrint

<< Pytias
Opravdu, čím níž jsem šla, tím méně živě to tu vyhlíželo. Na chvíli jsem zapochybovala o správnosti svých stop. Z mých pochyb a úvah mne vytrhlo zavytí. Takže přecejen jdu správně. Zabočila jsem hned za zdrojem zavytí a rozhodným, rychlejším krokem jsem se vydala za vlky, které jsem považovala za Chaos. Vítr vál špatným směrem, tudíž jsem netušila, jestli je tomu opravdu tak, nebo si ze mně už moje mysl, víra a touha po dosažení cíle střílí. Takže jsem ani nevěděla, kolik jich tam je. Tak jsem přešla část lesa, který se zdál být opravdu sproštěn všeho života. Někomu by snad mohl v kombinaci s bouřkou nahánět strach, ale proč se bát? To, že tady nic není znamená, že na vás nic nezaútočí, protože predátoři potřebují lovnou zvěř a ta potřebuje zeleň. Je logické, že sem by nikdo cíleně nešel, pokud by nešlo o někoho silně asociálního. Skvělé no ne? Tyhle úvahy mne ještě víc přisvědčily v tom, že vytí patřilo někomu ze Společenstva. Žádná blbá smečka, zopakovala jsem si v duchu. Konečně jsem byla dostatečně blízko, abych je zachytila. Zpomalila jsem. Podle toho, co jsem cítila, jsem usoudila, že je jich nějak moc. V tom momentu se mi to přestalo líbit. Vlezla jsem někam mezi stromy a klidným, pomalým tempem jsem směřovala tiché kroky v oblouku, aby si mohla uskupení prohlédnout bez přímého kontaktu. Některé z nich jsem už znala, tím líp. Byl tam s nimi i Angel. A tak jsem si dovolila vylézt ze své skrýše a sednout si před strom, abych si nemusela kotrolovat prostor za zády. Potichu jsem složila ocas kolem těla a pozorovala je s naprosto klidným výrazem. Stále jsem si udržovala od nich nějaký ten uctivý odstup, ale nebylo nemožné mě z jejich úhlu vidět. Chtěla jsem počkat, až si mě všimnou a nenarušovat jejich záležitosti upozorňováním na sebe.

<< Small (přes Kvetoucí louku)
Ještě jsem se ohlédla. "Však se vrátím," řekla jsem směremk Echovi, ale pochybovala jsem, že mě slyšel. Šla jsem přímou čarou k horám, ale nešla jsem rychle. Počasí bylo proti mým plánům a tak jsem se musela krčit mezi vysokou trávou a snášet smršť dešťových kapek. Na jednu stranu to bylo fajn, příroda to potřebuje, ale proč zrovna v dobu, kdy si nemůžu prostě zalést do úkrytu, na všechno se vykašlat a nic neřešit? Proč zrovna v dobu, když se musím štvát přes hory? Do výšlapu se mi nechtělo. Cítila jsem, že to není dobrý nápad a byla jsem schopná si domyslet, jak náročný to bude úkon v bouřce přejít hory. K mému štěstí a velké radosti mne čekalo jen pár kopečků, holé skále jsem se mohla až na jeden úzký úsek vyhnout a tak to šlo daleko lépe, než jsem čekala. I tak jsem byla při výstupu velmi opatrná a když to šlo, šla jsem po nejnižší h vrstevnicích. Ani tak jsem se nevyhla sestupu, při kterém se mi nejednou zklouzla tlapka a hrozil mi pád přímo na čenich, ale díky svým zkušenostem jsem to vždy ustála. Tak jsem scházela stále do nižších nadmořských výšek a okolo mne se začali objevovat stromy. Tedy spíše mrtvé pahýly, nežli živé, zelené stromky.
>> Temný les

<< Zauberwald (přes Kvetoucí louku)
Na louce jsem šla se zdviženým čumákem a snažila se zvětšit alespoň něco pádného, nějakou stopu, jakoukoli drobnost, která by alespoň vzdáleně připomínala pachy, které jsem zachytila kdysi dávno v Zauberwaldu a konečně si uvědomila souvislosti. Přes omamnou vůni květin to byl opravdu obtížný úkol, ale buďme upřímní, alespoň jsem se snažila, tak jsem se na to mohla vykašlat. Čímž bych o mnohé přišla, například o účast ve Společenstvu, o kterou jsem ovšem stála natolik, že jsem si nedovolila rezignovat. Pofidérní a roztrhané pachy, narušované květy, mne vedly někam do částí louky, které jsem ještě neměla tak úplně prozkoumané. Některé stopy byly starší a jiné se křížili, tedy alespoň z mého úhlu pohledu, ale nějak krkolomně a s mnoha zatáčkami, včetně chvilkového chození v kruhu mne dovedly k menšímu jezeru. Na ploše jezera se zrcadlily hory a stromy opodál. Přišla jsem přímo k okraji a napila jsem se. Něco mi říkalo, že to budu potřebovat. Potom jsem pokračovala v pátrání. Proč nezavýt? Nebylo by to snazší? No, možná. Ale kdoví, kdo by mi odpověděl? Ostrov je plný vlků a připoutat pozornost nechtěných extrovertů by byl po pravdě nepříjemným nadbytečným zdržením.
Možná něco jsem přece jen našla. Vítr, který byl nyní vcelku prudký ke mne přivál pachy, které jsem si po delším přemýšlení dokázala nějak spojit. Možná to byl přelud způsobený mým hledáním čehokoli, čeho bych se mohla chytit a počasím, které mi celkově nehrálo do noty. Rozhodla jsem se přijmout, co mi osud dal a pracovat s tím, co mám. Tak jo. "Echo? Možná by bylo lepší, kdybys zůstal tady. Můžeš se schovat mezi stromy, ať nemokneš. Pozor na blesky, mají tendenci udeřit do nejvyššího bodu v krajině. Já půjdu dál, dost možná přes hory. Nechci riskovat, že by se ti tam něco stalo." Poté jsem ho olízla na hlavičce a rozešla se dál.
>> Pytias (přes Kvetoucí louku)