Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)
Beze slova jsem se prodírala houštím, přeskakovala kořeny, podlézala nízké větve, které se zdály, že se snad samovolně pohybují a obcházela stromy a kameny. Napadlo mne, jestli zde něco nepotkám. Třeba zase běsa nebo bytost jemu podobnou. Pomalu jsem si vybavovala svoje dojmy poprvé, když jsem sem vlezla. Mezi vzpomínkami se mi vybavil i pach, tedy soubor vlčích pachů, které jsem ucítila v dálce a raději se jim vyhnula. A teprve teď jsem si to uvědomila. Mezi všemi těmi pachy byl jeden, který teď už znám i s jeho majitelem. Předtím jsem si to neuvědomila, když jsem ho potkala na Mlžných pláních. Byl to Angel a s ním ještě někdo. Že by zbytek Chaosu? To že z hor ukazoval, že je naposled nechal směrem na louku, nemusí nutně znamenat, že ukazoval skutečně na louku, i když mi to tak prvně přišlo. Zvedla jsem čumák a začala větřit. Ucítila jsem nějaké pachy, ale nebylo snadné identifikovat je, protože byly zesláblé a zanikaly mezi pachy jiných zvířat. Tak ne. Byla to střela vedle. Ale když jsem se natočila směrem je jezeru, zdálo se mi, že tam Agnus stále je, nebo že tam do nedávna byl. Teď jsem za ním ale chodit nepotřebovala, měla jsem jiné věci na řešení. A tak jsem pokusů zanechala a šla dál. Snad na louce budou.
>> Small (přes Kvetoucí louku)

"Tak fajn." Ještě jsem si ho pořádně prohlédla, vypadal opravdu líp. Ještě pro jistotu jsem bylinku zvedla z země, rozmělnila v zubech a nanesla mu to jazykem na místo, kde měl ránu. Nechtěla jsem nic ponechávat náhodě. Kdyby bylo ještě něčeho třeba, vyřešila bych to až po cestě, však určitě někde něco poroste. Podívala jsem se na zatažené nebe. Bude nejlepší, když půjdeme zase stejnou trasou. Ještě se porozhlédnu po kvetoucí louce a zkusím najít nějakou stopu a když tak je najít. Netuším, kde jsou. Každopádně bude nejlepší jít osvědčenou cestou. A tak jsem se vydala dolů do údolí, stejnou trasou jako předtím už několikrát, směrem k Mlžným pláním. Po nějakém úseku jsem vždy pohledem vyhledala Echa, abych ho neztratila. Jinak jsem měla jasně vytyčený směr. Přešla jsem mlžné pláně téměř dokonalou přímkou a ztratila se ve stínu temného, kouzelného lesa.
>> Zauberwald (přes Mlžné pláně)

"To neříkám, ale budu alespoň vědět, co od nich očekávat, když se s nimi setkám a budu jednou z nich, jakože doopravdy. Zjistím jaké to tam je a potom ti řeknu, jestli je to pro tebe bezpečné, nebo ne." Neměla jsem zrovna dvakrát náladu rozebírat Azzipin postoj k vlčatům a teorie o tom, že by i ostatní mohli mít na toto téma stejný názor. "Jo, přesně tak. To poznáš, až tě to potáhne pryč." Potom jsem se zvedla a podívala jsem se dolů na stoupání, které jsem už vylezla několikrát a teď mě čekalo to sejít ještě jednou dolů. A pak snad už dlouho znovu ne. Jít pořád stejnou trasu, to omrzí. "Jestli se cítíš dobře, můžeme vyrazit. Kdyby tě ještě něco bolelo, tak ti to natřu měsíčkem - to je tamta žlutá kytka, co jsem ji přinesla s sebou. Je dobrá na léčení ran, ale může se aplikovat až po zaschnutí rány. Jestli tam máš strup, tak by to mělo zmenšit pravděpodobnost na to, že ti tam zůstane jizva."

"Jako, není to smečka jako taková a nejsem si jistá, jestli je to pro tebe dobré zázemí.A hlavně nevím, jak se k tobě zbytek Chaosu postaví. Rozhodně prozatím tě tam nepovedu, musím zjistit, kdo tam všechno je a podobně. Nechme to koňovi. Až budu oficiálně přijatá, pak to můžeme řešit," řekla jsem, abych současnou konverzaci ukončila. Chtěla jsem raději jít hledat, kdoví, kde jsou, když na Kvetoucí louce nebyli. Tedy, respektive, nebyli tam všichni, byla tam Azzip. Tudíž se museli někam přesunout, jinak by se bavila s nimi a ne se mnou. Musím je jít najít, nebo půjdou kdo ví kam a potom už je nenajdu. "Osamostatníš se, až se na to budeš cítit. To poznáš. To ti polezu na nervy a tak. Až budeš chtít být samostatný, budeš všechno umět, budeš chtít prozkoumávat sám a hledat si místo na založení vlastní rodiny, pak bude nejlepší čas se osamostatnit. Obvykle je to kolem tří let, ale jsou jedinci, kteří vylétnou z hnízda už v tvém věku, pokud jim dohled rodičů připadá těsný, když jsou tělesně dospělí a už nerostou. Můj bratr začal rebelovat hodně brzo. Pořád utíkal od smečky a tak se osamostatnil v momentě, kdy ulovil svou první laň. Lákaly ho dálky."

Když promluvil s otázkou, jestli odcházím, jenom jsem smutně zvedla pohled. Nechtěla jsem ho opouštět, protože jsem ale netušila, co členství ve společenstvu obnáší, nedokázala jsem mu slíbit dvaceti čtyř hodinovou péči. Pak ale navrhnul něco, co jsem viděla ještě předtím, než to sám řekl, jako nejlepší možné východisko. On by tak musel být o něco samostatnější a nesměl by se sám zaplétat do hloupostí, ale buďme upřímní, v jižnějších smečkách se mláďata od smečky oddělují jakmile se cítí být samostatní, byť je to ve dvou letech, nebo dokonce i dřív, bez tohož aby byli pohlavně dospělý. V severnějších teritoriích, kde je krutá zima a lov je obtížnější se oddělují teprve tehdy, když to potřebují - tedy založit vlastní smečku, tedy ve třech letech. Někteří raději zůstávají ale ještě déle, ne-li na doživotí a tak severské smečky dosahují klidně i třiceti členů, složených z různých tetiček, strýčků, švagrů, neteří, přibraných tuláků a tak různě, protože velikost teritoria a počet zvěře to dovoluje. Ba dokonce vyžaduje, v počtu je síla, čím víc vlků, tím větší šance na úspěšný lov. Zdejší ostrov byl zcela dokonalým zázemím pro takto rozsáhlé smečky, není divu že Navinova smečka je natolik početná, jak říkal. Ve smečce musí vlci držet pospolu. Jenže Chaos není žádná tradiční smečka, není to rodina v pravém slova smyslu. A tak pokud bych Echa schovala a odbyla si povinnosti a pak se za ním vracela a starala se o něj v ústraní, mimo dosah bratrstva a Azzip, je pravděpodobné, že by to mohlo fungovat. "Máš pravdu. Můžeme je jít najít spolu, ale nemusíš chodit až k nim. Když tě nezmerčí, nic ti neudělají." Bude to chtít sehnat nějaký trvalý úkryt, ať ho pořád někde nehledám. Nějaký pevný bod v krajině, kam bychom se mohly společně vracet, kam bych mu mohla nosit potravu a klidně ji tam i nechat, ať může také občas poodběhnout, prozkoumávat okolí, honit žáby nebo myši. Jen to chce najít vhodné místo kde. Nejlépe chráněné a nejvíc mě láká ten temný les. Je kouzelný, takový mystický až tajemný, ale když ho prozkoumám pořádně, může se stát skvělým prostředím, kde se dá různě schovávat.

"Promiň, že jsem tě tu nechala tak dlouho. Trvalo mi ty bylinky sehnat a pořád mě někdo zdržoval," řekla jsem. Byl fakt, že by to bylo daleko, daleko dřív, kdybych se nezastavovala u Agnuse a potom, kdybych se nebavila s tou Azzip, tou extrémně barevnou. Ale možná nakonec bylo fajn, že jsem s ní strávila chvilku, alespoň vím, s kým jsem ve společenstvu. Asi bych Echovi měla o Společenstvu říct... Sledovala jsem, jak tekutinu vypil a pak, když mi poděkoval, jen jsem kývla hlavou na znamení, že nemá za co. Něco na způsob tichého "rádo se stalo." Ale hned poté jsem musela pohled sklopit k zemi. Znovu jsem si přehrála, co mi vesmírná vlčice říkala. Že nemá ráda vlčata a že si mm Echa od ní držet dál, nebo by mohl přijít k úhoně. Jo, jenže teď bych měla asi jít vyhledat zbytek bratrstva, jak mě posílal Angel. A co udělám s Echem? Co když mu někdo ublíží? To nemůžu dopustit. Musím mu to říct. "Echo.. Asi bych ti měla něco říct..." Chvíli jsem se zamyslela, jak to mám zformulovat, jak to mám říct, jaká slova zvolit, aby to dávalo smysl. "Víš, já-- potkala jsem předtím velkého černého vlka s křídly. První jsem byla vůči němu skeptická, ale nakonec jsem se s ním spřátelila, zachránil mi kejhák před medvědy. A nabídl mi místo ve Společentvu Chaosu. Žádná hloupá smečka, ale úplně skvělý systém, bez zbytečných pravidel a sociálních formalit, kterým nerozumím. Všichni mají hlas, nemusí poslouchat nějakého studeného frňáka, který jen omezuje svobodu níže postavených. Přijala jsem to. A teď bych asi měla vyhledat zbytek bratrstva a seznámit se, pak budu podrobena zkoušce a budu přijata oficiálně. Je to fajn, ale teď nevím, jestli jsem neudělala blbost. Nevím, jestli je to pro tebe bezpečné, jestli ti ostatní neublíží. Ještě je neznám a potkala jsem jednu členku, která také čeká na zkoušku a řekla mi, že nemá ráda vlčata a mám si tě držet od ní dál, pro tvou bezpečnost."

<< Zauberwald (přes Mlžné pláně)
Pláněmi, které byly celé položeny v mlze, jsem tentokrát proběhla opatrným poklusem, abych nevylila lék pro Echa, téměř bez zastavení, bez menšího zaváhání. Tuto trasu jsem už znala, šla jsem jí nejednou a proto jsem si ji už pamatovala. Mezi mlhou se dalo snadno zabloudit, ale naštěstí stačilo jít více méně stále rovně a už jsem viděla modré vrcholky, které se tyčily nad oparem. Do kopce jsem musela zpomalit, protože jsem už urazila pěknou štreku a neměla jsem tolik energie, abych to vyběhla jako když srna utíká před predátorem. Když jsem konečně přišla na místo, kde jsem nechala ležet Echa, položila jsem před něho kamennou nádobu s vývarem, vedle položila už značně povadlý měsíček a řekla jsem mu: "Na, tohle vypij. A ty bylinky naspodu polykat nemusíš, většina léčivých látek by měla být v té vodě, proto má takovou nezvyklou barvu." Poukazovala jsem tím na hnědočervené zabarvení tekutiny. "To červené je třezalkou. Obsahuje červené pryskyřice."

// se mi to povedlo poslat do Pytiasu, sry xD

<< Poušť (přes Kvetoucí louku)
Přešla jsem louku, jak nejkratší trasou to jenom šlo. Když jsem ji konečně překonala, ocitla jsem se zase v tomto lese. Tady někde jsem se předtím potkala s Angusem a tou druhou hnědou, co byla s ním. Doufala jsem, že už je tu nepotkám. Mám jiné cíle než se vybavovat. S kýmkoli, nejde ani tak o to, že s ním se vlastně prakticky ani moc bavit nedalo, protože se bavil hlavně sám se sebou, ale nemám čas ani na tak ulehčenou konverzaci, nemám čas se zdržovat kdekoli u čehokoli. A tak jsem prolezla Zauberwaldem, jak jen mi to jeho hustý porost dovoloval, vyhnula jsem se jezeru širokým obloukem a vynořila se na pláních. Jen ať mě ten chudák tam nečeká už ani chvilku, jsem hrozná pečovatelka. Neměla jsem si ho brát. Vůbec jsem k němu neměla chodit, neměl mě brát jako svou adoptivní matku, podívejte se na to, jak to lajdám.
>> Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)

>> Oáza
Ještě stále omámená kouzlem šípu jsem se vracela zpátky do pouště a nyní, když už mě mozek poslouchal alespoň o trochu víc, docela dost pravděpodobně jsem se vracela i k místu, kde jsem zanechala svoje věci. Po úmorné cestě, kterou jsem si osvěžila přemýšlením nad prazvláštním rozloučením s Balrogem a nad tím, jestli ho ještě někdy potkám a jestli jsem ho tou hádkou ztratila nebo ne, jsem konečně dorazila do cíle. Teprve teď jsem si všimla zvláštnosti toho kamene, na který jsem odkládala čaj a měsíček. Tmavým podkladem procházelo světlé žilkování. Hned jsem si vzpomněla na zbarvení tmavého vlka z oázy. "Proč?" sotva jsem si uvědomila, že jsem tato slova řekla nahlas. "Podívej se, takový hezký šutr. A ty sis toho předtím ani nevšimla. Jak dlouho musel vznikat. Jak dlouho tu už musí stát. Kolik toho musel vidět. Jak křemen prostupuje pískovcem, možná zažil i dobu, kdy na tomto místě ještě poušť nebyla, kdy i tady bujela tráva. A kdo ví jak vypadá uvnitř. Pod těmi nánosy písku a prachu. Jaký se v něm skrývá drahokam? Mnoha kamenů, které na povrchu vypadají zcela obyčejně po rozlomení odhalí svou pravou podstatu, tu nádheru, která je skrytá." Pak jsem svá slova namířila přímo k tomu kameni přede mnou: "Ty jsi ale hezký šutr. A jestli ti to ještě nikdy nikdo neřekl, tak si piš, že jsi moc, moc fajn šutr. Nenech ostatní říkat ti, že jsi obyčejný nebo jako každý druhý, nebo naopak zašlý a škaredý. Nejsi. Nikdo nezažil, co jsi zažil ty. Nikdo nespatřil tvé nitro." Ještě chvíli jsem hleděla na ten šutr. Byly jsme si vlastně podobní. Otřela jsem se o něj a pak jsem už pobrala své věci a vydala se konečně směrem k Echovi.
>> Zauberwald (přes Kvetoucí louku)

>> Poušť
Postupem času mne ale vedro udolalo a přestala jsem se zajímat o drobnosti okolo sebe. Vše mi začalo splývat do sebe a já z toho nakonec vnímala jenom věčný, všudypřítomný písek, rozpálený do běla. Cítila jsem horkost, malátnost. Svět okolo mne se začínal rozostřovat. Ztratila jsem schopnost přemýšlet, nebo vnímat směr. Chtěla jsem se vrátit, ale orientační smysl stagnoval, mozek prostě přestal fungovat a naprosto ignoroval moje požadavky k nějaké činnosti. Svedla jsem už jen jít pomalým, těžkým krokem vpřed.

Akce Slunovrat - Balrog
Prodírala jsem se pouští, když jsem uviděla v dálce něco neuvěřitelného. Měla jsem za to, že už mě jen šálí smysly, ale nakonec, když jsem vešla mezi palmy a vegetaci, uvěřila jsem, že se mi to nezdá. Vyhledala jsem vodu a šla jsem pít. Když jsem dopila, uviděla jsem tmavého vlka, který přišel až ke mně. Naložil se do vody. Mou pozornost zaujala malá vlčata, zahalená v růžovém plátýnku. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá, ale ten vlk je viděl taky. Pak se ozval dusot kopyt, vlk odběhl do úkrytu, já za ním. Když zvuk pominul, vylezl jsem ven, prozkoumat ta vlčata, co jsou zač. Jedno po mě vystřelili šípem, ale minulo. Když jsem ten klacík s hrotem ve tvaru srdce zvedla, stalo se něco nepopsatelného. Sama tomu nerozumím, co se vlastně stalo. A pak, když mě Balrog oslovil, já se na něj dívala jinak, než na cizince. Něco mě k němu táhlo. Nikdy jsem nic takového nepociťovala, vůči ničemu ani nikomu. Spolu jsme se šli čvachtat do vody, narušila jsem mu jeho osobní prostor a jemu to nevadilo, naopak, signály náklonosti mi opětoval. Ležely jsme tam, jako dva šutry. Později jsem však vylezla z vody. Opět tu byly Amorci a co já neudělala, šla jsem si je ještě jednou prohlédnout, protože Bal tvrdil, že tam něco je. Opět se ozval dusot kopyt. Já ale tentokrát viděla Smrtě na jeho bělouši, Truhlíkovi. Tišitel trpících, Přítel opuštěných, konečně si pro mě přišel! Bal jej ale neviděl, jak by taky mohl, tak kolem mě vytvořil nějaký štít. Strhla se mezi námi hádka, respektive výměna názorů. Jeho úhel pohledu mne ale ranil. Ne, jako kdyby to řekl kdokoli jiný. Tohle mě donutilo přemýšlet. Pak se se mnou rozloučil, ale v tak pozitivním stylu, že jsem dostala dojem, že snad mám ještě naději? Pozorovala jsem jej, jak odchází a pak jsem i já šla po svých.
Konec akce
Musela jsem se přeci vrátit pro svůj čaj, už bude vylouhovaný.

>> Poušť

>> Kvetoucí louka
Jak jsem pokračovala stále vpřed, tráva začala mizet a zeleň začal nahrazovat rudý písek. Co? Poušť hned vedle louky plné života? Tady je vážně všechno divné. Musela jsem se nad tím pozastavit. Tam, kde jsem vyrůstala, byly jen kopce pokryté lesy, sem tam nějaké větší vrásnění či zlom, tvořící skaliska, mezi tím vodní plochy a toky, sem tam mýtina či louka, nebo podobná travnatá pláň, ale buďme upřímní - poušť? O existenci velkých písčitých, vyschlých ploch vím jenom z doslechu a v životě jsem žádnou na živo neviděla, až do teď. Našla jsem si nějaké dobře viditelné místo, abych jej pak znovu našla a položila jsem tam kámen se směsí a snítku měsíčku. Byla taková skalka slepeného písku, která se tu musela tvořit pěkně dlouho. Z ní trčel suchý stvol nějaké rostliny, opodál rostlo naopak něco naprosto fascinujícího. Byla to tlustolistá rostlina, která vypadala, že jí místní nehostinné podmínky naprosto vyhovují. V takovém vedru to bude velmi rychle vylouhované. Ale i tak mne lapila nesmírná touha podívat se dál. Ne, nemůžeš. Nesmíš se dál zdržovat, vole. Ale vždyť se na to podívej, kdy až něco takového uvidíš? Má zvědavost mě opět přemohla, jako vždy, pokaždé byla silnější než já.
Vydala jsem se přímo rovno za čumákem, dál, hlouběji do pouště a obdivovala jsem vše, co jsem po cestě potkala, byť to byl jen sem tam nějaký kaktus, sukulent, suchý trnitý křík, nebo had, který naháněl pískomila.
>> Oáza

>> Long (přes Zauberwald)
Přešla jsem les a vynořila se na louce plné květin. Neváhala jsem ani chvilku a zpomalila krok, abych si mohla dopodrobna prohlédnout rostliny kolem sebe a nalezla ty správné, potřebné.

Rychlohra s Azzip
Hledala jsem bylinky, když v tom mě vyrušila extrémně divně zbarvená vlčice, která se na mně moc netvářila, ale snažila se být milá. Mne její přítomnost spíš ale překážela, ale vlčice, která se představila jako Azzip, neměla v plánu odejít. Tak jsme si povídaly během toho, co jsem trhala bylinky pro Echa. Sdělila jsem jí mimo jiné, že patřím do Chaosu a dozvěděla se, že ona též. Po několika větách, ve kterých byla konečně upřímná si u mně získala kladné body, i přes to šílené zbarvení. Jestli je celé společenstvo tak duhové tak to teda nazdar. Když odešla, posbírala jsem si své bylinky a odnesla si je pryč.
Konec rychlohry

Jenže teď jsem potřebovala vymyslet, jak získané bylinky zpracovat. Například taková třezalka je potřeba první vyvařit, aby se z ní uvolnily léčivé látky. A je fakt, že teď už mě opravdu tlačil čas. Chudák Echo, sice to už na smrt není, ale to mě u Smrtě musí pořád někdo zdržovat, když spěchám? Tak jak to vyřeším? První potřebuju vodu. Bez vody není život, takže to léčitelství je vlastně s tímhle živlem nějak zvláštně spojené. S tím jsem směřovala směrem v potoku, který loukou protékal. Bylinky jsem složila hezky na břehu. Do čeho to dám? Začala jsem hledat mezi kameny nějaký, který by v sobě měl díru, nebo měl srpovitý tvar. Vešla jsem do vody a čumákem se hrabala mezi oblázky i vodou dosud neopracovanými a nevyhlazenými šutry. A tak se mi povedlo jeden takový najít. Tvarem připomínal misku, i když vlastně ani ne, ale k mým účelům byl dostačující. Dotlačila jsem ho na břeh, opatrně, aby v něm zůstala voda. Třezalku jsem natrhala v zubech, stejně tak i ostatní bylinky. Jen od měsíčku jsem si nechala nějaký na později. Takto upravené rostliny jsem naházela do vody. Cítila jsem, že mám zbytky rostlin na tlamě a všude kolem, tak jsem sešla do vody opláchnout se, jazyk mi posloužil coby ručník. Teď mi se mi hodila dvojce vlků, které jsem potkala cestou. Oba měli červené oči a teď by se mi oheň vcelku i hodil. Takhle mi nezbývalo než doufat, že vodu zahřejí sluneční paprsky. Vzhledem k tomu, že bylo horko, dalo se to považovat za možné řešení, ale nechtěla jsem ztrácet drahocenný čas čekáním na to, než se voda zahřeje a bylinky se vylouhují. Chtělo to tento proces nějakým způsobem urychlit. Chce to místo, kde je dostatečné vedro. Hleděla jsem na čeřící se hladinu potůčku, jak se voda hnala v dál a v místech, kde se přelévala přes kameny se po dopadu pěnila, až se v ní tvořily drobné bublinky. Při sledování jedné bubliny, kterou chvíli, než praskla, unášel proud, napadlo zamířit na jih. Tam je vždycky větší teplo, no ne? Popadla jsem své věci do zubů a poklusem se vydala tam, kam můj vnitřní kompas ukazoval bílou částí střelky.

>> Poušť

Gratulace výhercům :) A děkuji všem za hlasy, že obsadí moje obyčejně zbarvená Stray stejné místo, jako vesmírná Azzip, hm, kdo by to čekal :D
Procenta všechna prosím ke schopnosti lovu. Díky ^^

přidáno

Dobře, tohle už nemělo smysl. Agnus bojoval se svým vnitřním démonem a já nevěděla, jak se k takové situaci stavět. Raději jsem věnovala pohled vlčici, která promluvila směrem ke mě. Jen jsem přikývla na souhlas. Pak jsem se podívala na hnědého vlka. "Tebe ten smích přejde, až ovládnou celý ostrov," utrousila jsem jen tak od cesty, protože jak já si něco vezmu v posvátnou úctu, nikdo se té věci nesmí ani dotknout, ani slovem, ani myšlenkou, jinak je zle. Došla mi trpělivost a tlačil mě čas. Zvědavost odezněla a znovu se ozval smysl pro zodpovědnost a ten divný mateřský pud, který chtě-nechtě mě stejně táhnul zpátky k Echovi. Na chvíli jsem se zamyslela, zahleděla jsem se do prázdna, srovnala jsem si co a jak a pak, jak to u mě bývá zvykem, bez nějaké změny intonace, bez výrazu prohodila: "Nemám čas," a po těch slovech jsem odešla pryč. Tady nic z toho, co potřebuju nenajdu a toho vlka si vyčmuchám někdy jindy. Poklusem jsem směřovala přímo k louce, kde rostlo tolik bylin, i když to znamenalo se první prodrat hustým lesem, ve kterém jsem se dříve setkala s běsem. Na druhou stranu na mne čím dál víc působil jako dobré místo k životu. Zvláště pro takového podivína, jako jsem já.
>> Kvetoucí louka (skrz Zauberwald)

Nevěděla jsem na co mám odpovídat dřív, ale nejvíc jsem se pozastavila nad slovy toho druhého o smečkách. Cítila jsem se být možná i trochu uražená, že nazval hrdé Společenstvo smečkou. ”Nonono, tak to prr. Jenže Společenstvo Chaosu není žádná sluníčkářská smečka pro chcípáky. Není tam žádné podřizování a neberou jen tak někoho, je to jen pro ty silné. Nějací ‘život je jen přátelství a duha a blahobyt’ by to neustáli. I mne teprve čeká zkoužka na zplnohodnění členství, zpečetění úmluvy bratrstva. Protože my jsme jiní a nenecháme si do našich životů kecat od někoho, kdo životu houby rozumí.” Do mě ať si ryje, ale na Společenstvo ať nesahá. ”Dobrý, dobře. Stejně bych už měla jít. Echo na mě čeká.” A já ještě pořád nemám nesbírané, ani uvařené a to jsem zvědavá, jak to teď vlastně uvařím, to by mě zajímalo... No, já si už nějak poradím. Přece se nesnížím k tomu, abych poprosila toho vlka aby použil svou magii k zehřátí vody k mým účelům. To po něm nemůžu chtít to za A a za B, přece nebudeme lámat realitu, pokušovat zákony přírody, fuj - že ne?