Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chtěla jsem vlkovi poděkovat, ale když pak v tu ránu, jako když utne, svůj přístup úplně změnil. Když jsem viděla ten oheň v jeho rudých očích, musela jsem se přikrčit a ucouvnout. Když ale pokračoval jeho dalog-monolog, začala jsem chápat, o co tady jde. Buďto má rozdvojenou osobnost, nebo v něm přebývá nějaká pomstichtivá bytost, která se nedokáže, nebo nechce odlepit od tohoto světa a tak, aby nemusela do jiných dimenzí, připoutala se k tomuto milému vlkovi a využívá ho jako hostitele. Takže uprchlík před spravedlností, jedinou, která v tomhle světě existuje, zbaběle se skrývá před Smrtěm, že se nestydí, že se s ním vůbec Agnus snese. Po jeho opětovné změně tónu hlasu jsem se opět narovnala a uklidnila jsem se. ”V pohodě... Každý má právo říct, co si myslí. Jestli mu jsem nesympatická, klidně odtáhnu. Nebo jestli se snad chce rvát—znám jednu vlčici, která se moc ráda pere, říká si Bojovnice a moc si na tom zakládá. Heh, znám místo, kde si každý může být čím chce. žádná pravidla, žádná korektnost, obavy z odsouzení, nic. Místo, kde si jsou všichni rovni, jako bratři.” To jsem básnila o Chaosu. ”Tudíž, budiž mu vše odpuštěno. Nemusíte si tím lámat hlavu.” Tenhle vlk mě začínal fascinovat, žít takhle, to chce asi pevné nervy a silného ducha.

Chvíli jsem zmateně sledovala vlka přede mnou, protože jsem se začala ztrácet v tom, co z jeho patří mne a která slova naopak patří někomu fuidnímu, nebo neviditelnému nebo příliš malému na to, aby jej mohla vidět. "Už to není tak žhavé. Krvácení jsem zastavila, ránu ošetřila, jak se dalo a pak mu donesla jídlo, ale nechci nic ponechávat náhodě. Jestli se vám chce, můžete mi pomoct. Potřebovala bych třezalku tečkovanou, měsíček lékařský, kotryhel a řepík. Ale jak se tak dívám, hledám na špatném místě." Chvíli jsem se odmlčela a váhala, jestli je to vhodné a nebo ne, ale po určitém vnitřním souboji jsem se nakonec zeptala: "Můžu se zeptat, s kým si to povídáte? Jestli to není osobní," zkusila jsem to zformulovat co nejvíc společensky korektně, abych ho neurazila, nebo toho vlka či bytost se kterou se pořád bavil. Ne, že by mi to přišlo divné, protože existenci bytostí z jiných světů nepopírám, ba naopak, ale prostě mě to zajímalo.

”Já jsem Stray,” představila jsem se také, když mi vlk řekl své jméno. Parkrát jsem si ho v duchu zopakovala, ať si ho zapamatuju. ”Víte, on to úplně tak není koníček, momentálně je to spíš nutnost,” řekla jsem, ale pak jsem se odmlčela, přece mu nebudu na potrání vyprávět o tom, jak jsme potkali ještěry, kteří nás naháněli přes celé Sněžné tesáky i přes jeskyň, dokud nás nakonec nevyhnali a že zranili Echa, kousli ho škaredě do krku a teď tam nečinně leží? Jakože z nejhoršího je venku, ale nějaký odvar na posilněnou a na úlevu od bolesti by to chtělo. Nemůžu ho v tomhle stavu štvát někam dál, zvláště když půjdeme přes hory, kde jsou různé tlaky, slunce se nízko a terén je svou krkolomností nebezpečný. Ale tak, stejně by se na to dřív nebo později zeptal, tak budiž. ”Můj adoptivní syn je zraněný,” hlesla jsem. Alespoň dřív pochopí naléhavost situace.

Když jsem se snažila v klidu a míru okolo dvojice projít a dívat se jinam, nenavazovat žádný kontakt, tak mne vlk oslovil. Mise se nezdařila. Ale byl vcelku milý. Proto jsem otočila hlavou k němu. "Já... Ne, neztratila Tady jen hledám bylinky. Hlavně třezalku tečkovanou a podobné léčivky na rány," odpověděla jsem mu na to, že vypadám, že jsem v úplně jiném světě. Je fakt, že tahle realita byla divná, tak proč se v ní vyskytovat? Ale momentálně tomu tak opravdu nebylo. Vlk s rudýma očima, ale jinak s vcelku příjemným, přirozeným zbarvením pokračoval v konverzaci. První těžko určit s kým a pak se vrátil slovy ke mne. A tak se stalo, že jsem se stala zajatcem další sociální interakce, aniž bych to chtěla. "Ano," odpověděla jsem na otázku, zda-li jsem v pořádku. Kdyby mě na vlkovi nezaujal jeho dialog s někým-nevím-kým, asi bych se prostě už rozešla pryč, zpět za svým cílem, ale teď jsem byla svázána zvědavostí, která přebila smysl pro zodpovědnost.

Pokud je ještě volné místo, ráda bych se přihlásila. Účastila jsem se před časem hned první týmované, pokud mi paměť slouží ještě dobře. Rozdělení bych rozhodně nenechávala na generátoru, ať je to rovnoměrně co se sil a aktivity týče.

<< Sněžné tesáky (Přes Mlžné pláně)
Obcházela jsem okolo břehů a marně pátrala po divotvorných bylinkách mezi mořem barvínku a nálety drobnokvětých přízemních bylinek s kopynatými listy v přeslenech, pokud se nepletu. Prostě taková ta nezajímavá kytka, která roste ale úplně všude. Dále zde byla hojnost rákosí a dokonce jsem zde zahlédla krásné žluté vodní kosatce, ale nic použitelného k mým účelům jsem tu neviděla. A jak jsem byla zabraná do hledání léčivek, málem jsem si ani nevšimla dvoji neznámých vlků, o jejichž přítomnosti jsem sedozvěděla až když jsem se nacházela v bezprostřední blízkosti. Zbystřila jsem a lehce ucouvla, ale chtěla jsem pokračovat v cestě a v hledání a nemohla jsem dovolit, aby mi v tom někdo zabránil. Tak jsem se tedy napřímila, abych působila větší a rozešla se obloukem k nim a snad i úspěšně za ně.

Aw, díky ^^
Prosím tlapku k Auře a všech 20% k obratnosti.
A Barn, gratulace :)
Mohu se zeptat, budou výtvory zveřejněny na stránkách, případně kde? Zajímají mě tvorečci ostatních. :D

Jestli je to ještě možné, tak se hlásím, případně na další kolo, ale mám víc čas v červenci (jakože více méně celý) než v srpnu.

Vyčkala jsem, dokud se neprobral a nevzpamatoval se. "Ne, nejedla, ale to neřeš," řekla jsem mu a sledovala jsem, jak jí. Ano, měla jsem hlad, ale moje blaho není zase tak důležité. Potřebovala jsem v první řadě ukojit svůj pocit pro zodpovědnost. A tu jsem přece jenom k Echovi nesla, ať už byl vlče, nebo už v podstatě fyzicky dospělý jedinec. Jenže i navzdory tomu, že jsem mu řekla, že mě nemá řešit mi část bažanta nechal a posunul ho ke mně s tím, že se mám najíst i já. "Tak teda díky, ale doufám, že ti to nebude chybět. Přece jen máš za sebou vcelku náročný výkon." Po těch slovech jsem se sehnula a pustila se do jídla. Když jsem olízala poslední kůstku a vyplivla několik peříček, znovu jsem si svého svěřence přeměřila a zeptala se: "Jak se cítíš?" Podle toho, jak odpoví, budu dále postupovat. Jestli chce ještě ležet, nebo jít dál, nebo zda potřebuje ještě nějakou zdravotnickou péči. Půjdu ještě jednou pro bylinky? Třeba pro třezalku, ta teď kvete.
Když jsem nad tím tak uvažovala dostala jsem se k rozhodnutí, že ať už se cítí jakkoli, po takovém úrazu není moudré ho tahat pryč. "Zůstaň tady a odpočívej, půjdu ti sehnat něco na ulehčení." Pak jsem se zvedla a zamířila jsem dolů do údolí. Tento kráte jsem přešla přes Mlžné pláně, ale nezdržovala jsem se tam a stále šla za nosem. Chtěla jsem do tajemného lesa, kde jsem doufala, že naleznu bylinu, kterou hledám. Ale místo toho jsem došla k nějakému jezeru. Ale i tak dobře. U vody roste kde co.
>> Long (přes Mlžné pláně)

Nějakou dobu jsem kličkovala v labyrintu skalisek, než jsem Echa nalezla ležet tam, kde jsem ho nechala. Vypadal zmoženě. Položila jsem svůj úlovek před něj a strčila jsem do něj čumákem. Sama jsem měla hlad a musela potlačovat chuť k jídlu, ale tenhle bažant byl pro Echa, potřeboval to víc než já a tečka. "Echo, promluvila jsem k němu, kdyby náhodou byl mimo, na což měl po tom všem nejvyšší právo, "přinesla jsem ti něco k jídlu." V duchu jsem se modlila, aby byl v pořádku. Neměla jsem ho takhle nechávat samotného, ale když ten velký černý vlk mě nenechal odejít. A chtěla jsem jít pryč, ale on přede mnou udělal díru v zemi! Rozumíte tomu, roztrhl zemi, jen tak, abych do ní mohla spadnout, jako by o nic nešlo! Magie jedna proklatá. Na druhou stranu, nebýt toho, nebyla bych se dozvěděla o Společenství Chaosu a nevěděla bych, že nejsem ve svém postojí vůči společnosti jako takové sama.

Směřovala jsem směrem dolů a protože jsem se Mlžným pláním chtěla z daleka vyhnout, šla jsem přímo na louku. Sice jsem měla za cíl dojít ke zbytku Společenstva, ale spíš mě momentálně tížila vzpomínka na ubohého Echa, jak tam někde leží, úplně sám... Těžko říct, jak dlouho jsem šla a očmuchávala všechno okolo, než jsem konečně narazila na nějaký žádoucí pach. Ten pach by sám o sobě ani tak moc žádaný nebyl, kdyby nepatřil lovné zvěři, zřejmě bažantům nebo jiným hrabavým ptákům, o kterou jsem opravdu stála. Chladný vítr říkal, že jsou necelý kilometr, snad i méně, jihozápadně ode mne, ale to pro mne znamenalo další vysilující chůzi. Teprve teď mi došlo, že bych s velkou pravděpodobností už tam, kam mne Angel posílal nedošla. Tedy alespoň ne teď. Bude nejlepší, když využiju svůj čas a energii k lovu a pak se odebrala za Echem, učinila jsem zásadní rozhodnutí a dala jsem se ptáky, kterých muselo být více, pronásledovat.
Nikam jsem se nehnala, vždyť to není závod. Závod započne, až se k nim dostanu. Ze zkušenosti vím, že bažanti jsou opravdu slepičí mozky, dlouho před vámi utíkají a až s nimi přeběhnete půl druhého kopce, teprve pak jim dojde, že mají křídla a umějí létat. Ovšem vzhledem ke zdejším speciálním podmínkám bych se ani nedivila, kdyby zdejší ptactvo vyfasovalo o něco víc inteligence než v mé domovině.
Přibližovala jsem se k nim. Byl to samec se slepicemi, teprve později jsem si všimla, že to všechno nejsou slepice, ale že to má mladé. Hned po mně kohout vystartoval a snažil se bránit svou rodinku, která prchala pryč. Neváhala jsem a ohnala jsem se po kohoutovi zuby. Pokloval mě, podrápal mě, střídavě utíkal a útočil, ale nakonec se mi povedlo ho chytit do zubů a ranit jej. Jestli ho napadlo použít křídla k letu, teď už bylo pozdě tak učinit. Držela jsem ho za něj a tahala ho k sobě, když se snažil vzdálit. Nakonec se mi vytrhl, ale křídlo zůstalo pohmožděné. Nemohl tedy vzlétnout a nezbylo mi nic jiného než prchnout. Utíkal opačným směrem od své famílie a já se hnala za ním. Dohnala jsem ho asi v půlce kopce a chňapla jsem ho po krku. Když jsem ho držela v zubech, už stačilo jenom prudce škubnout. Takhle usmrceného zlatavého ptáka s nazelenalou hlavou jsem si vítězně odnášela pryč, zpět, přímo za Echem. Musela jsem se za ním vrátit.

>> Sněžné tesáky

<< Mlžné pláně (přes Sněžné tesáky)

RYCHLOHRA - Angel & Mefala
Černý vlk nás dovedl přes hory až k nějaké jeskyně, která mi přišla povědomá. Okomentovala jsem strom před jeskyní, na všechno měla nějakou chytrou poznámku, ale blbec, zabraná do svých úvah jsem si vůbec nevšimla, že nás okřídlený vede do pasti. Později jsem si ale uvědomila, že v této části jeskyně jsou zase pro změnu od ještěrů medvědi. Chtěla jsem odejít, jak by moudřejší vlci učinili, ale černý, protože si stačil lamentováním nad společností získat mé sympatie, měl bodavou poznámku, že bych se snad bála, vyšla jsem nebezpečí přímo vstříc. Běžela jsem za medvědy, ale křídlatec mě přeskočil a začal se mlátit s nějakým medvědem první. Protože se zdálo, že to nedá, vběhla jsem mezi ně, tedy respektive pod ně a medvěda kousla do rozkroku. Tak jsme byli zachráněni, ale za námi se hnali další zástupci z rodu urus a tak nám nezbylo nic jiného než utíkat pryč. Okřídlený je pozdržel magickou stěnou a já mezitím našla skulinu ve skále. Rozeběhla jsem se jí, ale černý byl rychlejší a předběhl mě. Medvědi nám byli v patách, i když jsem kapánek nepobrala, proč je jich na jednom místě tolik, když jsou přeci samotáři. V tom shonu jsme někde ztratili Mefalu. Černý se pro mě vrátil, nechal mě nasednout mu na záda a pak se s námi rozletěl ke kamenitému stropu jeskyně. Nějakým zázrakem jsme to přežili, ale Okřídlený měl ranku na hýždích, tak jsem mu to ošetřila jitrocelem, i když to nemohlo být tak vážné, jak se tvářil, tě to vážné je. Dozvěděla jsem se mnohé o Společenství Chaosu a představil se mi, jako Angel a ještě jednou potvrdil, že žádný bůh není. Poslal mne někam na Kvetoucí louku, za ostatními členy Chaosu, protože jsem s členstvím souhlasila. Ještě mne snesl dolů a pak jsme se v přátelském duchu rozloučili. Tak jsem se tedy vydala, kam mi ukázal s tím, že po cestě snad splaším něco k jídlu.

>> Bull Meadow (přes Sněžné tesáky)

// 28 rychlo postů tady

<< Sněžné tesáky

RYCHLOHRA - Angel & Mefala
Procházela jsem přes Mlžné pláně, abych se dostala na Bull Meadow. Bylo mi totiž jasné, že zde nic k jídlu nesplaším. Mé plány mi ale překazil velký létající vlk. Nemohl to být pták, to dá rozum. A protože jsem zvědavá, neponechala mne tato hříčka přírody chladnou a musela jsem ho vidět. To do mně vrazila nějaká vlčice. To už k nám přišel okřídlený vlk, kterého vlčice považovala za jakéhosi boha Skölla. Takový panesmysl jsem nemohla trpět a tvrdila jsem, že v žádném případě není bůh. Dokonce jsem se podívala na jeho auru, abych si potvrdila své smýšlení. No, tvrdohlavá Mefala si stála za svým. Když mi došla trpělivost, otočila jsem se směrem k louce a rozešla se za svými původními úmysly. A málem jsem tak i učinila, ale to by se pode mnou nesměla rozevřít země a já nesměla spadnout do jámy, ze které nebylo úniku. Už jsem si plánovala, jak to vyřeším, když se za mne Mef začala u černého přimlouvat. Tak mne tedy z díry vytáhl a odvedl nás kamsi do hor, i když já jsem chtěla na louku, ale černý se nedal přemluvit a než jsem se nadála, byla jsem zpět ve Sněných tesácích.
>> Jeskyně Law (přes Sněžné Tesáky)

// 11 rychlopostů zde

<< Jeskyně Law
Slyšela jsem, co mi Echo říkal. Namísto odpovědi jsem jen pokývla hlavou, protože jsem neměla dost sil na to, složit nějakou smysluplnou, plnohodnotnou odpověď. Nedivila jsem se mu, když se taky složil k zemi, ale pak jsem si po chvíli všimla, že krvácí z krku. To mohlo být dost závažné, i když krev vyložené nestříkala, bylo mi jasné, že ho nemůžu nechat tak. Z posledních sil jsem se zvedla ze země a přišla blíž k němu, abych se na ránu pořádně podívala. To není dobré. Sice jsem byla schopná asi podobné koordinace pohybů jakou chroust v letu, ale i tak jsem se dala hledat nějakého způsobu, jak jej vyléčit. Lípa proti krvácení... Ale tu mám tady jakože splašit kde? Jediné, co jsem tady vyhrabala byl obligátní jitrocel, který prostě roste všude, ale na tyto účely mi přišel nedostačující. Ale tak, co mi zbývalo. Urvala jsem trs byliny s kopinatými listy a přišla zpět k Echovi. Listy jsem rozmělnila mezi zuby a pak jsem mu olízala ránu, čímž jsem mu na ni nanesla vrstvu rozkousaného listu a především léčivé látky, která je v této rostlině obsažena. To krvácení ale potřebovalo zastavit. Ale jak? Nenapadlo mě nic lepšího, než mu tu ránu zaškrtit, ale jak, abych ho neudusila? Sehnala jsem si nějaký velký list, neměla jsem na to určovat druh, ale věděla jsem, že je to bezpečné, přiložila ho k ráně a položila přes něj tlapu, abych tam vyvinula tlak. Po chvíli jsem se zvedla a šla mu nadzvednout nohy, aby se mu prokrvovala hlava. Potom jsem si už jenom lehla vedle a čekala, až co se stane, když v tom jsem usnula. Byl to vrdý spánek, bez jediného snu a když jsem se probudila, byla jsem nesmírně dezorientovaná. Měla jsem pocit, že musel minout celý den, zároveň jsem tomu ale nevěřila. Ptala jsem se sama sebe, kde jsem, kdo jsem, co jsem a kdy jsem. Ne, že bych si dokázala odpovědět, ale pomohlo mi to vybavit si, co se vlastně stalo a proč jsem tady. Echo bude mít hlad, řekla jsem si v duchu a posbírala jsem se ze země. Musela jsem protáhnout ztuhle svaly a zrevidovat si ranky z boje s ještěry a pak jsem se vydala splašit něco k jídlu.
>> Mlžné pláně

Uslyšela jsem jeho výkřik. Bylo to pro mne vlnou nové energie, dávka adrenalinu navíc, pohon, který mě hnal v před, i když jsem už přestávala moct. Prodírala jsem si cestu k němu, hlava nehlava, kousanec nekousanec, škrábanec neškrábanec, nehleděla jsem vpravo, vlevo a i když jsem utržila nespočet ran a síly ubývaly, vracela jsem hojnost úderů i s úroky. Po nějaké chvíli se taktika ruského tanku stala příliš náročnou, až nemožnou. Nebyla jsem nikdy žádný válečný kůň, abych mohla pořád hnát vpřed přes válečnou vřavu. Uchýlila jsem se ke způsobům mé tělesné stavbě a fyzickým dispozicí bližší. Místo odrážení a útočení jsem přešla v úhyb, úskok, sklon a úprk. A tak jsem mezi nimi kličkovala, dokud jsem se přecejen jedné silnější ráně nestačila vyhnout. To je moje smrt, proběhlo mi hlavou, ale mýlila jsem se. Reflexivně jsem útočníka hryzla do krku a on se svalil k zemi. Jak bych objevila nějakou jejich slabinu, či jak to nazvat. S touto nově nabytou vědomostí se mi zvýšila šance na úspěch. Už jsem byla u Echa. Bez řečí jsem razila cestu dál, tam, kde jsme cítila východ. Jakýsi závan čerstvého vzduchu. Neměla jsem příliš mnoho prostoru ohlížet se za ním, ale předpokládala jsem, že půjde za mnou. Několika ještěrům jsem ještě vyrvala hrdlo, tedy také zvláštní měkké ústrojí, a tím je usmrtila na místě. Když ještěři viděli, že tohle nikam nevede a jen budou mít narůstající ztráty na své straně, uvolnili nám průchozí cestu a vyhnali nás ven. Dokázali jsme to. Byli jsme v bezpečí a další útok plazů nepřipadal být logickým. Byla jsem ale nesmírně vyčerpaná, udělala jsem pár kroků po holé skále na sytě zelený travnatý plac a tam se svalila, jako postřelená husa. Trvalo mi, než jsem popadla dech. Nebyla jsem s to se pohnout, natož tak vstát. Nějaká další cesta nepřipadala v úvahu.
>> Sněžné tesáky