Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uslyšela jsem vzdálené zvuky zuřivého boje, které se rozléhaly po jeskyni a lámaly se v ozvěně o její kamenné stěny. Echo, ta myšlenka, která mnou projela, byla jako hrot špičatého klu pravěkého mamuta, který prorazil břicho predátorovi v momentě ohrožení. Uvědomila jsem se, že je tam sám a sám se pere s těmi tvory. S touto informací na paměti jsem se rozeběhla co mi nohy stačily za zdrojem hluku. Ale v ozvěně bylo těžké určit, kde se vřava přesně odehrávala, ale nakonec jsem je uviděla z dálky, což mi pátrání usnadnilo. Vtrhla jsem mezi ně se zlostným zavrčením: "Měla jsem vás radši, když jste byli vyhynulí, vy svině!" A rvala jsem se zuřivě, se vším zapálení, nehleděla na to, jestli koušu do nohy, krku, do samice nebo samce, bez žádných ohledů. Cokoli se hýbalo okolo mne, musela jsem zničit a zachránit Echa. Ale kdoví, kolik těchhle tvorů mne od něj dělilo? Nedalo se svítit, takhle to nešlo, čím víc jsem jich zmrzačila, tím víc se jich hrnulo. Byli nezničitelní. Nezbývalo situaci vyřešit tak, že se prokoušu až za vlčkem. Ale dokážu to?

Hlásím se s tím, že od 17. do 21. budu na školním "projektovém týdnu," tudíž budu k dispozici převážně k večeru. Pokud by to vadilo a mělo by to brzdit hru, dám přednost ostatním.
Takhle se řeší dilema. :D

Obdivovala jsem se nezvyklým rozměrům jeskyně a všeho života v ní, byť mohla oku běžného, normálně uvažujícího tvora připadat zcela mrtvá. Nezbystřila jsem ani poté, co jsem ucítila nějaký pach, který jsem teď nedokázala zařadit. Nevěděla jsem, že je to opět ten druh ještěra, či kam tu kreaturu zařadit, který nás pronásledoval do naší předchozí skrýše a před kterým jsme uprchli sem. Nedošlo mi, že celou tu dobu, co jsem se tady kochala netopýry, bezobratlými, houbami a minerály, tito tvorové nezaháleli a šli si to obejít z druhé strany. Přece tady bydleli, znali zde každý kámen, museli vědět i o existenci této jeskyně, tím pádem museli znát všechny tajné chodby. Slyšela jsem kroky, ale v ozvěně jeskyně, kde se i sebemenší zvuk rozléhal v nekonečné ozvěně, mně nenapadlo, že by mohly patřit někomu jinému než Echovi. Bez mého vědomí, blížil se pár těch potvor přímo k vlčkovi. Nedalo mi to. Pach téhle jeskyně byl tak autentický, nedalo mi to, musela jsem se na něj zaměřit. Mezi typickou vůní jeskyně, vápence a studeného vlhka jsem zachytila něco, při čemž mně zamrazilo v zádech. Celé tohle místo bylo protkáno pachy, které nemohly patřit nikomu jinému, než našim starým novým známým, kteří nám ještě před chvílí usilovali o život. Jaké to hrůzné zjištění, vždyť jsme jim vlezli přímo do hnízda!

<< Sněžné tesáky
I když jsem byla ráda, že jsem Echa neztratila, moc jsem si ho nevšímala. Měla jsem okolo sebe naprosto úžasný ekosystém a jen naprostý přírodopisný barbar by nebyl zaujat hrou minerálů, hub, svinek a mnohonožek. Mimo jiné jsem zde po delším zkoumání objevila i jeskynního štírka, kterého spatřit je na poměry velmi vzácné. Sice zde nežijí fotosyntetizující rostliny, ergo ani býložravci. Přesto zde byl život velmi specifický. Vezměte si pouze netopýry, kteří se zde skrývali před denním sluncem. Jak vývojově fantastická bytost to je. Nepotřebuje silné tesáky s drápy, ani překotné rozměry a přesto je dokonalý lovec a jeho stavba těla ukazuje, že pro přírodu není nic nemožné. Tak jsem brouzdala po jeskyni, obdivovala se podzemním jezerům, krápníkům a všemu, čeho zde bylo. Nedivila bych se, kdybych tady zarazila na naplavené mršiny a podobné zbytky organického materiálu, ze kterého byly vyživovány myceliové sítě a jiní saprofágové. Nedávala jsem pozor na potenciální hrozby, ani jsem nehlídala vlčka. Usoudila jsem, že je dost starý na to, aby se o sebe na chvíli postaral sám. Nemusím mu pořád stát za ocasem, dle mého mínění jsem mu s tím už začínala lézt na nervy. Jen ať dělá, jak umí. Lovit ho naučím, ale to je můj jediný závazek, kterým mé povinnosti hasnou.

Když si můj zrak přivykl okolnímu šeru, zřela jsem, že jeskyně, která zprvu působila jenom jako nenápadný výčnělek ve skále, se táhne v dlouhou chodbu a rozhodně vede do rozsáhlejšího jeskynního komplexu. Tam se schováme, tam nás nenajdou, napadlo mne hned. V mezičase mě stačil Echo najít a přisednout si ke mně. Ani jsem nedutala, jen jsem na něj pokynula hlavou a pak skoro nedýchaje se zvedla a šla hlouběji do chodby. Zdejší vzduch byl znatelně nasáklý syrou a stěny se zdály být vlhké. Olízla jsem stěnu, jen trochu, ale dostatečně na to, abych byla schopná, i přes neznalost barvy horniny určit její druh. Vápenec! To mohlo znamenat jediné. Někde poblíž je podzemní potůček, možná i celé jezero s krápníkovou výzdobou. Takhle mineralizovaná voda z horských pramenů mi vždycky moc chutnala, odlišovala se od dešťovky i od běžných pramenů z jiných podloží svým charakteristickým způsobem a vždy to ve mně vzbuzovalo vzpomínky a vlnu nostalgie. Z mé degustace mě vyrušily kroky, které se neúprosně přibližovaly k našemu úkrytu. Otočila jsem se, abych nové hrozbě stála čelem. Vzápětí do jeskyně vrazil hlavu jeden z těch ještěrů. Musel to být ten, co si mě učichával - zapamatoval si můj pach a vystopoval nás. To by vysvětlovalo, proč s sebou nevedl posily. Ale zjevně si je táhlým skřekem přivolal, protože proč by se jinak zastavoval a obracel hlavu proti nám, i když jen na krátko. Stačila jsem se přikrčit do bojové pozice a poodkrýt bílé špičáky. Musela jsem téhle zkamenělině ukázat, kdo je tady vývojově výš. "Tohle je doba savců, ty sauře!" procedila jsem mezi vyceněnými zuby. Zdálo se, že význam mých slov nepochopil, ale pobral, že jde o urážku. Vyjel po mně a strhl se boj.
// Aby měl Echo prostor se angažovat, zatím nepopisuju //
Pak se začalo před otvorem kupit pozdvižení a rachot a bez servítků se do jeskyně začaly tlačit davy plazů. Na tohle jsem už neměla kapacitu, bylo jich příliš mnoho a mně bylo jasné, že nemám proti tolikanásobné přesile ani tu nejmenší šanci. Dala jsem se razantně na ústup, který v mém podání byl spíše úprk plnou parou v před. Jednoduše jsem se rozeběhla do tmy. Chodba se postupně začala zúžovat, až jsem se musela sehnout, abych nedostala palicí do hlavy a postupně jsem se už musela pomalu plazit, abych se probojovala dál. Naštěstí pro nás sem ještěři nemohli vniknout, tak jsem zvolnila tempo - jak bych taky mohla pospíchat, když jsem musela prolézat štěrbinami o ne moc větších rozměrech, než byla moje hlava, div jsem se v nich nezasekla. Dále se tunel rozšiřoval a tak jsem mohla jít trochu normálně, po pár metrech stoupal a pak znovu klesal. Bylo to nebezpečné. Takovéto jeskynní komplexy jsem moc dobře znala, hrozilo zde mnoho nástrah, od přítomnosti nedýchatelného vzduchu až po možnost zaplavení kapsle či chodby. Proto jsem se při první příležitosti ohlédla na Echa: "Jsi tam vzadu v pořádku?"
Trvalo to ještě několik stoupání a klesání, prodírání se většími i užšími tunely, ale nakonec jsme dorazili na místo, kde byl o poznání lépe dýchatelný vzduch a především se zde vyskytoval nějaký zdroj světla, který jsem po předchozích minutách slepého ohmatávání zdí radostně uvítala. Přímo před mým čenichem se rozprostírala velká jeskyně, plná stalagmitů a stalaktitů různých tvarů a velikostí, se spoustou jemného kap kap, kterése odráželo v ozvěně o vysoké stěny. Ty sahaly do výšky několika metrů a tam tvořily krásnou klenbu zdobenou nejrůznějšími krápníky, které připomínaly mořské korály, nebo rostliny lišejníkovitého typu. "To je nádhera," hlesla jsem v ohromeném úžasu. Úplně jsem zapomněla na nějaké nebezpečné tvory, které jsem ještě donedávna měla za ocasem.
>> Jeskyně Law

Byli velmi rychlí, i když jsem běžela ze všech svých sil, stále byli rychlejší a už jsem pociťovala jejich dech za ocasem, jak nám pomalu šlapaly na paty. Nemohla jsem zrychlit, ani jsem nemohla kontrolovat Echa, protože jsem jej přes návaly těchhle podivných plazů neviděla. Zbývalo mi jediné - běžet stále vpřed a neohlížet se za sebe. Jednu chvíli jsem některé viděla běžet po postranních skalách nade mnou, jiní kličkovali mezi kameny okolo mne a čas od času se na mně nějaký vynořil ze svého mlhavého závoje, aby mě mohl sejmout. Mohla jsem pouze uhnout nebo se do něj zakousnout, dřív, než totéž stačil vykonat útočník. Ti, kteří běželi shora, seskakovali přímo přede mně, aby mě zastavili, ale já před nimi stačila zahnout. Vběhla jsem do nějaké uličky a málem jsem si ve své rychlosti nepovšimla otvoru v kamenné stěně. Prudce jsem zahnula a zahučela jsem v tmě skály. Přitiskla jsem se k okraji a v duchu se modlila, aby mě ještěři nenašli.
// klidně si je ovládej taky, nemusíš se omezovat na to, co popisuju já :D

"Nemyslím si, že boj je dobrý nápad," řekla jsem k Echovi, když se postavil proti celé tlupě podivných ještěrů, vysokých snad dva metry, s mohutnými ocasy, ostrými drápy, stojících na svalnatých zadních nohách, skvěle uzpůsobeným k běhu v prostředí skalisek. Některým z nich ve zad vystupovaly podivné výběžky, podobné zaobleným ostnům. Ti kteří je měli jimi agresivně třepaly, až to vydávalo hlubší chřestivý zvuk. Měli strach? Nebo si řekli, že nás sežerou, že jim už k ničemu nejsme? Teď by byla hloupost utíkat, mohly by nás považovat za kořist a hnát se tak za námi. V případě výpadu a souboje bychom nepřežili, v žádném případě. Jediné, co mi přišlo jako logické východisko, bylo obejít je a jít si po svých. Pomalu jsem se vydala směrem k místu, kde jsem prvotně sestoupila já, byla tam cesta pryč. Přitom jsem je neustále sledovala. Obešla jsem je velkým obloukem. Když jsem se zastavila, abych ještě pohledem sehnala Echa, plazům došla trpělivost a vyrazili proti nám. Jeden z nich málem kousl vlčka, ale v tom jsem mu zabránila. Stačila jsem se mu totiž zakousnout do krku. Když jsem zabrala, to co jsem z něho vytáhla spolu s masem a kůží vypadalo jako nějaká blanka, dost pravděpodobně vak, nebo tak něco. Ale neměla jsem čas to zkoumat, už se po mě hnali další. "Pryč!" stačila jsem zavolat a pak jsem se slepě rozeběhla pryč. Nemáme šanci jim utéct.

"Co? Tohle není lovná zvěř. Možná je to dravé a je jich mnoho. Je to, jaky bys chtěl lovit medvěda!" pohoršila jsem se nad jeho podivnými myšlenkovými pochody. Můj duch přírodovědce byl hluboce raněn. A tvorové, asi pochopily, o čem Echo mluvil, protože mě přestali zkoumat a nedůvěřivě se odtáhly. A hádejte, co se nestalo. Ten malý, který si doposud očmuchával vlčka, dostal ten stejný blbý nápad, jako on. Akorát, že nemyslel o krok dopředu a raději jednou řešil, než dvakrát měřil. Otevřel tlamu a zakousl se Echovi do ocasu. Zavrčela jsem na něj, ale to jsem neměla dělat. Zbytek jeho klanu pochopil, co vrčení znamená. Byly dost inteligentní a byli na nás dosud hodní jen proto, že věděli, že nejsme hrozba a protože byly zvědaví, co jsme zač. Teď stáhli krky k zemi a otevřeli tlamy, plné zubů, ostrých jako jehličky a se sykotem na nás upírali nevrlé pohledy. "Vidíš?" A tak se stala kořist z nás.

"Echo, podívej se," řekla jsem tlumeně, abych tvory nevyděsila. Když jsem se ohlédla a viděla, že si tam lehnul, uvědomila jsem si, že o tohle přijde. A taky, že je takhle zrnitelný. Nechtěla jsem tedy působit na plazi agresivně. Ucouvla jsem a řečí těla jsem se pokusila vysvětlit, že přicházíme v míru. Z jejich řad vystoupil jeden, očividně mluvčí svého druhu. Udělal pár kroků ke mně. Stála jsem klidně a vyhýbala jsem se očnímu kontaktu. Tito ještěři byli očividně inteligentnější než běžné ještěrky a pochopili, co jsem se jim snažila sdělit. Celý zástup se posunul blíž k nám s trochu bojácnými, opatrnými pohyby, ale v očích se jim zračila zvědavost. Mezitím si to jedno mládě napochodovali přímo k Echovi a upřeně, zvídavě na něj hledělo. Když se osmělilo, batáhlo k němu krk a očichal si ho. První ucukl zpět, pak se ale vrátil zpátky do stejné vzdálenosti a pokračoval ve zkoumání jeho pachu a pak i jeho srsti. To samé očekávalo mne od nejodvážnějších z klanu. Jako by skutečně nikdy neviděli vlka.

Takže se mi to nemuselo zdát, zhodnotila jsem své předchozí úvahy poté, co mi Echo řekl, že sice nic neviděl, ale slyšel nějaký zvuk. Vydala jsem ze sebe řadu citoslovců, s významem "rozumím", "co to mohlo být", "pojďme si to prohlídnout" a v neposlední řadě "ale opatrně." Jednoduše to pro mně bylo daleko snazší než se snažit poskládat normální srozumitelnou větu. Chtěla jsem se rozeběhnout za tím tvorem, ale nebylo kudy za ním vylézt. Musela jsem jen doufat, že bude dostatečně zvědavý na to, aby se vrátil zpět. Vydala jsem se vpřed a předstírala jsem, že jsem nic neviděla. Pak jsem periferním viděním zahlédla další pohyb v mlze, mezi kameny. Tentokrát blíž a níž - směrem k nám. Dělala jsem, jako bych si ničeho nevšimla a pomaloučkými kroky se posunovala dál. Pak se stín objevil znovu, ještě blíž. Dál jsem dělala jako by nic. Ten tvor musel být stejně zaujatý novými hosty, jako já jeho existencí. Stejně jak se objevil zmizel, ale já šla dál, opravdu pomalu, žádné prudké pohyby, ocas svěšený k zemi, krk natažený, hlavu v jedné lajně s tělem. A pak se to stalo. Bytost se krčila za blízkým kamenem, nezahalen oblaky páry. Opatrně jsem přesunula svůj pohled směrem k němu a zastavila. Hleděl na nás vcelku překvapeně, jako by nikdy neviděl vlka. Na první pohled jsem ho zařadila do stejné třídy jako ještěrku. Jeho tělo pokrývala holá kůže, na pohled pevná, ale krásně hladká a lesklá. Když viděl, že jsem si ho všimla, skrčil se za kámen. Opatrně jsem odvrátila hlavu. Nechtěla jsem ho vyplašit a znovu odehnat pryč. Pak ještěr vydal táhlý, vysoký zvuk a zpoza kamenů a z mlhy se vynořily dva tucty hlav takových, jako byl on. Nadšeně jsem se rozhlédla kolem. Bylo to zajímavé a krásné vidět zvířata, která jsem ještě nikdy nepotkala. Úžasné bytosti... Museli tady přežít z dob prehistorických, z těch dob, kdy ještě savci nevládli planetě. Na druhou stranu to byl adrenalin, netušila jsem, jak se dál mohou zachovat a jestli nejsou masožraví a mi jim nevlezli přímo na talíř.

Netrvalo dlouho a Echo přišel ke mně. Chtěla jsem mu pomoci překonat ten větší schod, ale dokázal to sám a než jsem se nadála, už se o mě otíral. Zvládli jsme to. Upravila jsem mu srst na zátylku a pak jsem sestoupila ještě o několik schodů níž. Tam jsem se zastavila a ohlédla se zpět na Echa, jestli mne následuje. Chtěla jsem se vrátit a vystopovat toho podivného tvora. "Potkala jsem tady nějaké zvíře, které neznám. Vcelku by mě zajímalo, co to je. Přijde mi, že je to dost plaché, uteklo to přede mnou," vysvětlila jsem své počínání, jako bych snad potřebovala omluvu pro to, proč se chci vracet. Jako by už samotný účel naší cesty nedostačoval. Prostě průzkum. Sešla jsem až na samotné dno, respektive na plochou největší plošinu široko daleko. Šla jsem po stopě, kterou za sebou zvíře nechalo, ale v tom jsem ji ztratila. Jako by se tady v tomhle místě tvor vypařil. To je divné, musela jsem se nad tím pozastavit a hledat za tím nějaké logičtější vysvětlení než ohýbání časoprostoru. Když v tom se ozvalo zarachocení kamínků padajících po skále. Prudce jsem se ohlédla. Zachytila jsem siluetu toho tvora, který téměř okamžitě zmizel za nejbližším ohybem. Nestihla jsem z něj zachytit mnoho, ale z toho rozmazaného fleku, který jsem stačila zahlédnout, muselo to zvíře chodit po dvou zadních a mít dlouhý ocas. "Viděl jsi to taky?" nedalo mi to a zeptala jsem se, protože jsem si nebyla jistá, zda-li neblouzním.

Obrys tvora se mi ztratil. Snažila jsem se alespoň zpětně nasát pach z jeho stopy, ale nedokázala jsem z toho určit, o co šlo, nikdy jsem nic podobného nepotkala. rozhlédla jsem se okolo sebe. Mohli být kdekoli. Musím se vrátit za Echem. Nic jiného jsem momentálně neměla na mysli. Dala jsem se na hledání lepší cesty. Obešla jsem dokola po od okrajem podlouhlou plošinou a našla jsem místo, kde se dalo hezky sejít, případně seskákat dolů, ale nahoru už by to tak úplně jít nemuselo. Zavyla jsem, aby Echověděl, kde jsem. ”Echo! Tady je hezká cesta dolů, asi to z hora není moc dobře vidět, ale mělo by to jít! zavolala jsem na svého svěřence. Potřebovala jsem, aby došel on sem. Zkusila jsem si touto cestou vystoupat zpět za ním, ale nešlo to. Na cestě jsem narazila na větší schod, na který jsem nedovedli vyskočit, jednak kvůli výšce, za druhé kvůli nedostatku prostoru na odraz a o rozběhu se nedá vůbec zmiňovat. Kdyby on došel za mnou, tady bych jej mohla chytit, dál už to je v pohodě.

Nepadala jsem dlouho, ale stačilo mi to na to pocítit závrať. Měla jsem žaludek až v krku, ale paradoxně jsem neměla strach. Jediné, co jsem pociťovala bylo očekávání. Echův výkřik dolehl k mým sluchům, ale nebyla jsem schopná mu odpovědět. Když jsem dopadla na tvrdou podložku, začala jsem se sunout dál, směrem dolů. Plošina, na kterou jsem dopadla byla v celkem strmém úhlu a já jenom viděla, jak se okolo mne z oblak vynořují další kameny a zase mizí v mlze. Pokusila jsem se zastavit a podařilo se mi to jen tak tak. Na konci plošiny byl totiž další zářez a následný spád dolů. Kam taky jinam, že. Posbírala jsem se na nohy, byť to bylo pracné. Pěkně jsem si narazila bok i část tlapy, tu od ramene k loktu, tu nejpřisedlejší k hrudi. Díky Nejvyššímu že jsem si nic nezlomila, musela jsem za to být vděčná. Bylo náročné, udržet se na plošině a dál i sejít níž. ”Jsem v pořádku, vydrž tam!” Trvalo několik chvil, než jsem sestoupila až na samé dno, kde jsem nalezla kánem, který jsem prve shodila z okraje. Mou pozornost upoutal stín, který se pohnul v bílé tmě. Co? Chvíli jsem si myslela, že se mi něco zdálo, ale pak mně přemohla zvědavost a jala jsem se pronásledovat pohybující se siluetu.

Jak bych se rozhodla já? No, já právě nevím. Byla jsem na vážkách. Na jednu stranu jsem byla nesmírně zvědavá, chtěla jsem moc vědět, co se může tam dole ukrývat. Na stranu druhou jsem měla obavu, že pokud tam půjdu, neublížím jenom sobě, na čemž by ani tam mic nazáleželo, ale hlavně ublížím Echovi, který, byť se zdál velký a dělal velké pokroky, ještě nebyl připraven na život na vlastní pěst. Tam dole bylo riziko, že se od sebe v oblacích oddělíme a už se nenalezneme. Či tam bude nepřátelský tvor, který bude naštvaný, že mu strkáme čumák do teritoria. Nebo tam možná není nic, půjdu první a zřítím se. Nebo špatně našlápnu při slézaní stěny, spadnu dolů, nebo Smrť nedopusť, bude ten, kde spadne Echo! Tak jsem přišla na revoluční řešení. Vzdálila jsem se od okraje, abych do zubů uchopila kámen, jež se válel opodál. Zvedala jsem ho opatrně, aby mi nevyklouzl a pak jsem jej přinesla k okraji a pustila dolů. Ozvala se série nárazů, kutálení klapání kamene o kámen a nakonec finální zahučení, následované dlouhým tichem. Takže je po čem sestupovat, vyhodnotila jsem situaci. Podle mých výpočtů dno nebylo hlubší, než pár metrů, rozhodně ne víc než čtyři. Pád dolů by byl bolestivý, ale snad by nemusel končit smrtí, když si nevyrazím dech. "Ty počkáš tady, půjdu to prozkoumat. Najdu nejlepši cestu a dostanu tě tam." Po těch slovech jsem okolí ještě pořádně očmuchala, ale nezachytila jsem žádný pach, který bych měla spojený se značením teritoria. Teď už to jenom chtělo vymyslet, jak nejlépe sejít dolů. Přes inverzi bylo videť jen na prvních pár kroků směrem dolů, ale zbytek sestupující skály byl zakryt bílými oblaky. Chvíli jsem přecházela okolo okraje, až mi na mysl přišla kacířská myšlenka, že bych mohla použít tu slavnou magii, kterou tady každý tak rád propaguje a chlubí se s tím, že nějakou má. Něco tak ohvného jsem musela hned zahnat. Fuj, přece se nesnížím k něčemu tak nepřirozenému, co odporuje zákonům přírody a popírá logiku! Ať si druzí s tím dělají co chtějí, ale já ne, odmítám.
Konečne jsem sebrala odvahu a učinila první váhavý krok dolů - vpřed. Vyšla jsem vstříct téměř jistému neúspěchu. Sestupovala jsem, krok sem krok tam, pokaždé jsem opatrně nahmatala na co chci dolehnout, než jsem na to přenesla váhu. Několikrát jsem odlomila kousek skály a nechala ji spadnout na dno, kam prve dopadl kámen, kterýž jsem spouštěla z vrchu. Uplynulo jen pár chvil, mě to ovšem připadalo jako celá věčnost. Cíila jsem adrenalin v žilách, celou mou bytostí se střídalo vzrušení s napětím, které rapidně vzostlo v okamžiku, kdy mne pohltily oblaka bělostné páry. Netuším, jak hluboko jsem stačila sejít, když v tom se pod mojí tlapkou uvolnil šutr a já byla odkázána zákonům gravitace.

<< Bull Meadow
Echo mne následoval až mezi skaliska. Procházet se pod monumentálními hřebeny byl krásný pocit a ten úžasný výhled do údolí se nedal popsat slovy. Nebyla žádná inverze, naopak bylo krásně. Nemohla jsem odolat, než se dívat dolů a přemýšlet nad relativitou velikosti a vzdálenosti. Jak všechno se vlku zdá být velké, když je tam dole, ale jakmile je tak vysoko, celý jeho bývalý svět se smrští do rozměrů tak nepatrných, že by se daly přirovnat k mravencům. A když jsem se na ten svět dívala tak krásně z výšky, na mysl mi přicházely otázky, které mne dosud nenapadaly. Jak vypadá tento svět pro nezávislého pozorovatele, který pochází z hvězd? Jak vnímá velkou skálu taková moucha nanaknihali, která je téměř neviditelná pouhým okem. Dokáže vůbec něco tak velkého vnímat? A pak, co když to, co mi vidíme jako hvězdy a měsíce ve skutečnosti nejsou to, za co je považujeme a mají nějakou jinou formu a mezi nimi se pohybuje něco tak obrovského, že to nedovedeme vnímat? Ze svých úvah jsem se vytrhla v momentě, kdy jsem si připomněla, že mám s sebou Echa a že by se tady mohl na rozdíl ode mě nudit. Přemýšlela jsem nad tím, co mám udělat, nebo jakou mám začít konverzaci. A jak jsem se zamyslela, zapomněla jsem si hlídat, kam šlapu. Podklouzla mi tlapka o okraj a jen tak tak jsem ucouvla zpátky. Tady cesta končila a pode mnou už byl jenom sráz. Hm a teď kam... Ani jsem si nevšimla, že se stačilo nebe zatáhnout a pod námi se vytvořila poklička z mraků, tudíž nešlo vidět, co tam dole je. Podívala jsem se na Echa s tichou otázkou, zda to chceme riskovat, nebo se raději otočíme a nepůjdeme pryč.