Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aw, děkuju! Ta akce byla fakt fajn, i když mi místy ujížděly nervy :D Všechno na Stray a tlapku prosím k Auře :)
Provinile se necítím, ale u toho posledního to byla vyloženě týmová práce xD

Naštěstí byl Echo vůči mé společnské negramotnosti pochopení. Teď jsem si jen musela zapamatovat, že něco takového existuje a pak, až na tuto hru zase přijde čas, ať poznám, o co jde a jak se na to reaguje. Prostě se přít nebo předstírat uraženou, to zní jako dobrý způsob naučit se argumentovat. Na jeho následující kompliment jsem se pokusila reagovat úsměvem. Přisunula jsem se blíž k němu a pohladila ho čumákem po hlavě. "A ty jsi ten nejlepší vlček, kterého znám. Taky tě mám ráda, Echo," řekla jsem, protože mi to přišlo jako nejlepší způsob, jak na jeho výrok odpovědět. Když souhlasil s nabídkou procházky, zvedla jsem se na nohy a vydala se někam do prostoru. Po pár krocích jsem se ohlédla na Echa, zda-li pak mne následuje a pak jsem se rozešla volným krokem směrem k horám. Krajina ubíhala pomalu, ale příjemně. Bylo hezké jen tak se procházet po planině, jít vstříc novému dobrodružství. Kdoví, co nás všechno na cestě čeká. Na Bull Meadow jsme nepotkali nikoho dalšího a tak se stalo, že se z drobných kopečků porostlých travou začaly každým krokem stávat skutečné hory.
>> Sněžné tesáky

Za pokus nic nedám. ^^ Hlásím se o druhý charakter. Co se postů týče, měla bych splněno. A co do délky pobytu na MG... To netuším, jak se počítá. Pokud platí pouze doba existence Stray, pak to budu někdy do měsíce splňovat, pokud by se počítala celá má kariéra na Mois grisu, pak nemám co počítat.
Proč bych chtěla druhý charakter? Asi jako každý. Je to možnost psát na dvou místech zároveň, když je zaseklý ve hře jeden char, můžu hrát za druhý. Kým bych hru obohatila si ještě nejsem úplně jistá. Každopádně mám v plánu někdy přitáhnout zpátky Rain, s trochou změn v osobnosti, které jsou nevyhnutelné, a také s trochou změn ve zbarvení, aby působila realističtěji. (Redesign jsem měla v plánu už vloni, ale pak z toho sešlo, stejně jako sešlo z té přeběhlické rpg, co [ne]vznikla z nespokojených hráčů mg :'D)
Případně mám k dispozici řadu dalších ocček, potřebovala bych si v tom udělat pořádek a rozmyslet se, kterou chorou mysl by mg uživil nejvíc. :D
Jinak na tom nelpím, pokud to nejde, raději dám přednost ostatním ^^

Pak ale Echo změnil notu a mne ponechal další vlně zmatení. Všechno mi to došlo v momentě, kdy zmínil, že šlo o hru. To je zvláštní hra... "Promiň, nikdy jsem se s takovouhle hrou nesetkala," řekla jsem, když začal jíst. "Klidně to můžeš udělat znovu, jenom jsem prostě blbá a nedošlo mi to." Zamyslela jsem se, jak bych mohla na jeho tak zvanou hru navázat, ale každá z variant, která mi přišla na mysl mi přišla přespříliš divná. Tak jsem jen sledovala, jak v něm maso mizí. Musel mít řádný hlad. "Nemáš za co." V mezičase jsem přemýšlela, co budeme dělat teď. Jestli by bylo vhodné si zdřímnout, nebo půjdeme prostě dál. Neměla jsem už moc náladu na to se rvát nebo něco cvičit. Raději bych šla prozkoumávat pomaloučku po lehoučku ostrov. "Chceš se jít projít?" zeptala jsem se nakonec. Možná po cestě najdeme něco zajímavého. Přece jenom tenhle ostrov je plný neskutečných, neočekávaných tajemství a překvapení.

Na jeho reakci byly mé sociální schopnosti krátké. Chvíli to můj mozek sešrotovával jako staré železo, ale nevypadlo z něho nic, co by se dalo použít, jak už to u ničení rezivého šrotu bývá. Chtělo to ještě nějaké další zpracování, zkušenosti a dovednosti, při jejichž rozdávání ovšem má bytost stála ve špatné frontě, nebo moc vzadu a nic na ni nezbylo. Tak jsem na něj jenom chvíli prázdně civěla, ještě jednou jsem si zopakovala v duchu, co řekl a nakonec jsem jen pokrčila rameny. "Tak ne." Napadly mne mnohé možnosti. Věci typu 'tak si to dáš až budeš mít chuť,' nebo 'ale musíš mít hlad,' nebo 'nevadí.' Ale nic z toho mi nepasovalo do zbytku věty. Musela jsem si tu větu rozebrat slovo po slově. Měla to být urážka? Nebo prostě důvod proč nemá chuť. Hledala jsem v té větě příčinu a důsledek. Důsledek jsem už měla. A příčina? Že bych měla být příčinou já? "...Omlouvám se," řekla jsem trochu zmateně a na moment cukla pohledem směrem k němu. Jinak jsem upírala pohled někam za obzor nebo na tu nohu. Věděla jsem, že jsem asi udělala špatně to, že jsem ho tu nechala, na druhou stranu jsem šla shánět jídlo. Pro něj. Necítila jsem se ukřivděně, vlastně jsem necítila nic. Jen jsem nebyla schopná vytušit hlubší zdělení vycházející z jeho tónu, ale to mi zůstalo skryto. "Nemusíš si ode mně cokoli brát, když nechceš," řekla jsem normálním tónem, klidným, možná trochu omluvným. Jestli mu to činilo nějaký problém, tak proč mu něco vnucovat.

<< Wolf lake

Měla jsem naspěch. Kdoví jak dlouho jsem tam Echa nechala. Musel se unudit k smrti. Nebo se mohl zabavit nějakým nebezpečným způsobem a mohl se zatoulat. Neměla jsem ho nechávat tak dlouho o samotě. Neměla jsem z toho výčitky svědomí, jen jsem o jeho momentálním stavu přemýšlela a nevěděla, jestli se strachovat nebo ne. Ale nebezpečné nápady? To neznělo moc jako on. Cestu jsem překonala z velké části v běhu a pak, když jsem se blížila ke skrýši, kde jsem Echa nechala, přešla jsem do svižného poklusu. Zastavila jsem se až těsně před ním a položila před něj celou kozí zadní nohu, přesně tak, jak jsem ji vypáčila z trupu své kořisti. Naší kořisti. Bylo těžké si zvyknout na to, že jsem nelovila sama. Nikdy jsem se necítila být součástí ničeho, ale... Opravdu takový byl pocit, že vlk někam patří? Ale mám ji brát jako kamarádku? Jak se k ní mám stavět, co od ní mám očekávat, co si k ní můžu dovolit? Ke komukoli, koho jsem potkala tady na MG a zachoval se ke mne hezky? Nerozuměla jsem tomu, jak to funguje, ani proč takové věci vznikají. Zatím jsem nalezla pouze jeden společný element, jímž bylo jídlo. Jídlem se získávala důvěra. Ale proč? Jaký význam vůbec následně vztahy mají?
"Promiň, že mi to tak trvalo," pronesla jsem směrem k Echovi a posadila jsem se.

Zatímco se Sam pustila do masa, já jsem dokonale ojedla svůj kousek kůže, co mi předtím zůstal mezi zuby. Když má precizní práce byla u konce, olízla jsem si horní tesák. To už mě Sam zvala, abych si dala také z našeho úlovku. Na chvíli jsem se zamyslela, co z toho donesu Echovi a kolik toho tedy můžu ještě sežrat. Než jsem se rozhoupala k tomu, abych došla k mrše kozla, přiběhla za mnou Sam. Co se děje? řekla jsem si zprvu. Pak pronesla něco, co se asi dá počítat jako rozloučení, přičemž se o mne otřela hlavou. Nebylo to moc, ale bylo to dost na to, aby to ve mě vyvolalo vnitřní paniku, vlnu otázek a sociální dilema. "T-tak zatím," vypravila jsem ze sebe, když už se otáčela k odchodu a pak běžela dolů k jezeru. Nebo tím směrem. Udělala jsem krok k mršině, pohled jsem zabodávala do země a intenzivně jsem se snažila pochopit, co se právě stalo. Takže jsem měla pravdu? Lov a jídlo vlky sbližuje? Nebo tak něco? Tak zněl výsledek mých úvah. Pak už jsem nad tím pouze obrazně řečeno zavrtěla hlavou. Ve skutečnosti jsem hlavu pouze zvedla ke kořisti. Naší společné kořisti. Několika neuspěchanými kroky jsem přišla k mrtvole, sehnula se a začala jíst. Ohryzala jsem důkladně celý trup, tedy to, co z něj zbylo, plus zbytky na krku. Následně jsem vzala za zadní stehno a začala jsem za něj tahat a všelijak kroutit, dokud jsem jej nevykloubila z kyčle a neoddělila od zbytku těla. Dále jsem se postarala o vše zbývající maso, provedla svůj rituál a drapla jsem nohu do tlamy. V následujících minutách jsem už šla směrem k místu, kde jsem musela nechat Echa.

>> Bull Meadow

Už to přišlo. Viděla jsem stádo, jak běželo směrem k lesu, sice se každou chvíli vracelo a viděla jsem, jak se to tam všechno mlelo, jak se snažili ty rohaté potvory bránit. Vyčkávala jsem na svůj okamžik slávy, stádo se prohnalo okolo. Myslím, že jsem nějakou kozu kousla do nohy, jak probíhala. Chňapala jsem doslova po všem, co se hýbalo, když už se tedy okolo mně něco prohnalo, měla jsem za cíl to chytit. No, po každé se mi vysmekly kozy ze sevření. Snažila jsem se je i hnát, ale vždy jsem byla moc pomalá a tak nakonec stádo zmizelo za humna. S klidem jsem se vrátila zpět k scéně přede mnou. Spatřila jsem bíločernou vlčici čelit agresivnímu kozlu. Když jsem zhodnotila situaci, odrazila jsem se a jedním skokem jsem vyrazila pomoci Sam s kořistí. Naběhla jsem na něj zrovna v okamžiku, kdy se zaobíral Sam, která jej kousala do zadních běhů. Tohle nemohl čekal. Dostal kousanec do krku, po druhém výpadu jsem mu přejela zuby po boku. To kozel nevěděl, komu se má bránit první. Ohnal se po mně, stále se snažil utíkat dál, i když to už teď byla spíše parodie běhu. Krvácel rychleji, než jsem doufala. Bylo to asi adrenalinem, během a zvýšením tepové frekvence při fyzické aktivitě. A nebo jsem se dobře strefila. I tak se bránil, odmítal umřít. Věděl, že je jeho osud nevyhnutelný, ale čím blíž byl smrti, tím odhodlaněji bojoval. Musela jsem se vyhýbat jeho rohům, ale nebylo třeba moc běžet. Par krát jsem ho ještě kousla do stehna, ve snaze stáhnout ho k zemi. To se nepovedlo. Zkusila jsem zakousnout se znovu, ale strefila jsem se do jeho břicha. Chvíli jsem táhla, pak jsem cítila, že jsem já tažena kozlem, ucítila jsem pár zoufalých ran a nakonec mi kus jeho kůže zůstal v tlamě. Upustila jsem jej. Si sežeru pak. Oběhla jsem ho z druhé strany, abych si ještě jednou kousla, ale když jsem viděla, že se to zbytečná námaha, zastavila jsem se a s chladným klidem trpělivě sledovala, jak se belhá, kymácí a následně padá na zem. Tam ze sebe vydá posledních pár volání o pomoc a zavře oči. Možná byl mrtvý, možná byl jen v bezvědomý. Koho to zajímá? Mohla jsem se vrátit k odtrženému kousku kůže a olízat z něj tuk s měkkým masem. "Začni, přidám se."

Vyslechla jsem si její komentář i přidané instrukce. Měla pravdu, skvěle nám to zvýší šance na úspěch. Otázkou je o kolik a jak velká byla základní pravděpodobnost úspěchu. Po Samanthině prohlášení, že se mám ukrýt v lese a ona bude hnát, jsem bez váhání a bez okolků vyšla na svou pozici. Vzala jsem to dost široce naokolo, abych neriskovala prozrazení. V první fázi jsem našlapovala opatrně, takže to šlo dosti pomalu, ale když už jsem byla dost daleko, šla jsem svižnější chůzí, ale tichou a nenápadnou. Vklouzla jsem mezi stíny lesa a splynula s nimi. Pomalými kroky jsem mířila k jeho okraji. Tam jsem se zastavila a skrčila mezi křoví a stromy. Normálně mezi napadaným jehličím bylo těžké rozeznat mne od okolní krajiny, takhle jsem musela působit jenom jako nepovedený kmínek s očima. Ty jsem přivírala, hlavně abych lépe zaostřila na stádo, které jsem každou chvílí očekávala. Pevně jsem stála v podřepu na všech čtyřech bězích, nehleděla jsem na zranění. Nebyly ničím, co by mě mělo oddělit od mého úlovku. Vlastně našeho úlovku. Těžko se zvyká, že v tom jeden není sám. Ale musím uznat, byla to příjemná změna. V případě, že by se kozám nechtělo oddělit se od stáda, počítala jsem s tím, že bych vběhla mezi ně. Tím bych dala Sam šanci je hnát dál a společně bychom jednoho jedince mohly hnát k jezeru, každá by blokovala směr z jedné strany. Akorát bychom se museli spoléhat na to, že se zbytek stáda nebude chtít příliš rvát o svého člena. Takové kozí rohy v hýždích či boku nejsou nic příjemného.

Aww, je škoda, že se zapojilo tak málo lidí. Ale jsem opravdu moc vděčná za ta vlčata. *Nemůže se dočkat, až bude vymýšlet povahy se spolubydlícími.* Kdybyste věděli, jaké jsme okolo toho vedly debaty, pochopili byste. ^^
No, budu líné hovado a vezmu si procenta. Prosím rozdělit 15% k síle a 15% k rychlosti.
Děkuju :)

Hm, co? Kozy? Máš pravdu, cítím je taky, ale když jsem sem přišla, nebylo tu nic. Museli přijít, zatím co jsem si myla svá válečná zranění, probíhala neurčitá konverzace uvnitř mé hlavy, i když měla trochu méně slovní podobu. Byly to spíše základní surové informace zkomprimovaná do nejmenší možné podoby, aby nezatěžovaly kapacitu a pracovaly rychle. Hned jsem začala vymýšlet možnosti, které by mohly nastat, jak se s nimi popasovat a jaké pro nás budou nejvýhodnější. Ale nevěděla jsem, jak to vypadá tam, kde jsou kozy. Zavětřila jsem, abych zkusila určit vzdálenost. Mimo jiné jsem sledovala i směr proudění vzduchu, bez toho se úspěšný lovec neobejde. Když mi Sam pokynula, abych šla za ní, bez jediného slova jsem uposlechla a následovala jsem ji. Šli jsme proti větru, dávala jsem si na to pozor. Čím víc jsme se blížily, tím víc jsem začínala pochybovat o tom, že se nám takovouhle horskou kozu podaří zdolat a pomalu jsem se už i smiřovala s tím, že zase budou ryby. Nechtěla jsem ale Sam nějak urazit, tak jsem nic neřekla. Snad budeme chytřejší a tím doženeme veškerá znevýhodnění. Netrvalo dlouho, než jsme dorazily na místo určení. Mezi stádem nás oddělovalo jen pár kamenů a strom, který si tam asi vyrostl ve stylu 'tak tady mě máte.' Kozy mezi stráněmi a kamenitými pásy spásaly zelený porost. Měli dvě místa kam utéct - výše do skal, nebo do úkrytu lesa. Kdyby se nám jednu z nich podařilo štvát k vodě, bylo by téměř vyhráno. Chtělo to vybrat si někoho zkraje, kterého bychom pokud možno nejvíce oslabily. A tak mě napadlo: "Jedna se může jít schovat tam, kde je nejpravděpodobnější, že budou utíkat - dejme tomu do lesa. Druhá hnát ze strany od skal, řekla jsem téměř neslyšně. Nebylo to zdaleka všechno, ale i tak jsem doufala, že zbytek si dost dobře domyslí, při nejlepším ještě něco upraví a přidá. Moje mimikry by se do lesa hodily. Její zbarvení by lépe splynulo se skálou. Vlastně je to jedno, kdo si vezme kterou úlohu.

Aha, takže to myslela duševně, co už, pomyslela jsem si, když mi Sam sdělila, že to tak nebylo myšleno. Chvíli jsem váhala, jestli mám prohlásit, že jsem pořád stejný magor, ale když řekla 'nechej to tak,' tak jsem to hold dál neřešila. Jen jsem přikývla, jako stvrzení, že slyším. "Já jsem sem taky přišla lovit. Čekala jsem, že tu najdu nějakou zvěř, ale zatím to vidím tak, že zase bude k obědu ryba," odpověděla jsem jí kupodivu rozvětveněji a snad i srozumitelněji, než jsem mohla doufat. Poslední týdny jsem se moc snažila mluvit tak, aby nevznikal komunikační šum. Všichni tady moc používali slova. Ale pod každým slovem byla spousta jiným významů a celá věta mohla znamenat i desítky rozdílných věcí. A moje stará dobrá stručnost plus citoslovce zničeho nic byla naprosto nepoužitelná. Nikdo by nechápal, co se snažím říct. Otázkou je, jestli užívání celých vět udělalo nějaký rozdíl. Stejně jsem nic z toho nedovedla přeložit. Mezi přemýšlením mně napadlo, že bych mohla jít chytit nějakou tu rybu a znovu se podělit o jídlo, jako před chvílí s Aryí. Dle mých osobních statistik téměř všechny kladné společenské vztahy začínaly jídlem. S Dail jsem byla lovit, Echa jsem nakrmila, pak té Arči jsem nechala pišťuchu... Akorát Navin se přišel bavit jenom tak z čistého nebe, no kdybychom tedy nebyli na Mlžných pláních. Jak to mám říct? Chceš rybu? Ne. Máš hlad - jo, to už vím, to nic. Mám ti něco.. Můžu ti něco ulovit? Blbost. Chceš jít lovit. Se mnou. Spolu. Společně lovit. Aaa! Vzdala jsem to. Bez nějakého dalšího hloubání jsem se zeptala: "Můžeme jít lovit spolu, nebo tak." Hm, nic lepšího stejně nevymyslím.

Zeptala se mě, jestli jsem se od posledně změnila, nebo to bylo spíš konstatování? Moje sociální negramotnost v tom neviděla rozdíl, tak jsem jí odpověděla: "Ani ne, až na pár škrábanců." Teď jestli to myslela po stránce fyzické či psychické. Jsem pořád stejný magor. Nebo ne snad? Potřebovala jsem si naše první shledání vybavit do nejbližšího detailu. Ano. Byla jsem ztracená, zmatená a okolo mně bylo mnoho divných nových vlků, ze kterých jeden byl extrémně hlučný. Musela jsem působit hodně ustrašeně. No, moje sociofóbie na tom nebylo o moc líp, ale aspoň jsem byla schopná zvládat přítomnost jednoho vlka naráz, bez nějakých obtíží. Což mi nečinilo problém jaksi nikdy, s jedním vlkem se to přežít dalo, zvláště když už jsem ho alespoň trošku znala. Ne, žádná změna. Ovšem pokud si dobře pamatuju, Samanthino chování bylo od posledně rozdílné. Možná z podobných důvodů. Vybavovala jsem si, jak se marně snažila zklidnit hyperaktivní Noelle. Můj rozum, který empatii neviděl ani z japonského vysokorychlostního vlaku, si nějak odůvodnil její tehdejší rozmrzelost. No, buďme upřímní Noelle je společný činitel mnoha nepříjemných okolností. Nehledě na svůj úsudek, prvotně jsem si nemyslela, že by se vůbec obtěžovala se mnou ještě někdy bavit. A i s novým závěrem jsem nechápala, že tady se mnou ztrácí čas. "Copak tě sem přivádí?" složila jsem nakonec otázku, která mi přišla nejkorektnější z mnoha jiných možností, i když jsem se v nitru obávala nepochopení.

Voda byla studená, ne, to je slabé slovo. Ledová byla, ale příjemně ledová. Potřebovala jsem zchladit místa, do kterých jsem schytala kopance a hlavně hlavu. Dostala jsem do ní opakovaně moc silně. Doufala jsem, že to nic není. Nevolno mi z toho nebylo, tudíž asi nešlo o otřes mozku. Spíš jenom taková ta běžná horkost, která do několika hodin odezní spolu s bolestí hlavy. Ale ta byla spíš vedlejším efektem toho, že jsem se moc dívala do sluníčka. Zrovna jsem se dostala k očišťování ranky na uchu, když jsem za zády uslyšela povědomý hlas. Chvíli mi to šrotovalo v hlavě, kdo to je a co ode mě chce. Mé rozrušení odešlo stejně rychle a náhle, jak přišlo. Nahradilo jej totiž uvědomění. Uplynulo pár vteřin od její otázky, než jsem se otočila za hlasem. Jediné, co mi v něm nehrálo bylo to zmatení, jinak se obraz shodoval se zvukem a tak se mi množiny krásně protnuly ve společném průniku. Samantha? ”Ano, jsem to já,” odpověděla jsem jí. Chvíli jsem na ni jenom upírala zrak, pak jsem poodešla od vody, oklepala jsem ze sebe zbytky ledových krůpějí. Samozřejmě dostatečně daleko od bíločerné vlčice, aby také neměla mokrý kožich. Úplná imitace deště. Poté jsem přistoupila blíž k ní. Nevím, co jsem čekala - že mi něco nese? Ne, v žádném případě. Prostě jsem chtěla vědět, proč neodešla hned, jak mě viděla.

<< Bull Meadow

Dlouho jsem křižovala travou porostlou plochu. Zachytila jsem tam ještě několik pachů, ale bohužel nešlo o nic, co bych mohla ulovit. Buďto to nebylo moc k jídlu, nebo to bylo moc velké na to, abych to skolila sama. Nohy mně zavedli až k úpatí hor. Nebylo to daleko od místa, kde jsem Echa zanechala. Neměla jsem chuť znovu stoupat do hor, tak jsem se držela převážně v rovinách, pokud to šlo. A tak se stalo, že jsem dorazila k vodní ploše, která krásně odrážela modravé vrcholy. Snad se nějaká zvěř přijde napít, blesklo mi hlavou. Přišla jsem k jezeru blíž. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Že by to tady zrovna kvetlo životem se říct nedalo. Krajina byla stejně poklidná jako hladina jezera. Sešla jsem blíže k oblázky vypolstrovanému břehu. Taková podestýlka, to musel být nejvyšší luxus pro jakoukoli vodní plochu. Taky že voda byla krásně průzračně čistá. Napila jsem se, taky jsem už měla vyschlo v hrdle, načež jsem počala omývat své ranky. Nic to nebylo, nic na jizvu. Zvláště ne, po mém léčitelském zákroku.