Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Arya se se mnou rozloučila. Bylo to hezké rozloučení. Tak na shledanou. Hodně zdaru, ať už jdeš kamkoli, odpověděla jsem jí, ve snaze vyrovnat se její úrovni verbálního projevu. Působila velmi sebevědomě. Jak jsem si to říkala, že jsem měla říct při loučení s Navinem? Jo už vím. "Bylo mi ctí." Pak jsem už jen sledovala, jak odchází pryč, tedy až poté, co si očistila kožich.
Když byla daleko a už mi nevěnoval více pozornost, podívala jsem se na černou vlčici. I když mi na ní nehrály ty modré znaky. Modrá srst? Kde jsem to viděla naposledy? No jasně, u Navina. Nepatří ti dva k sobě? napadlo mně, ale nechtěla jsem z toho vyvozovat žádné závěry. Chvíli jsem na ni civěla, ale nakonec jsem ztratila zájem Zdála se mi být trochu mimo. Hm, ta pro mě nebude hrozbou. Odešla jsem pryč. Teď jsem pokulhávala na zadní nohu. Zbylo mi pár ranek, na na noze byla ale asi tak nejhlubší a očividně okolo kousanců zbude i nějaká modřina. Zastavila jsem se, tradičně jsem si udělala léčebnou proceduru z řepíčku a jitrocele a zatřela jsem si jimi všechny rány, na které jsem dosáhla, včetně ucha, u kterého jsem si pomohla tlapou. Poté jsem pokračovala v cestě. Potřebovala jsem najít nějakou alternativu coby oběd pro Echa.
>> Wolf lake

Sledovala jsem, jak v ní maso z Ochotonidae mizí. Musela mít opravdu hlad, vždyť vypadala bídně. "To je v pořádku," odpověděla jsem na její nabídku. Vzpomněla jsem si na čekajícího Echa. Mu něco ulovím někde jinde... Tady asi už nic nenajdu. Zvedla jsem čenich k nebi, abych si potvrdila své domnění. "Stejně tady poblíž nic k lovení není," dodala jsem, aby moje slova nevyzněla nějak špatně, jako třeba urážka vůči jejím loveckým schopnostem nebo tak, jak to rozhodně nebylo zamýšleno, i když se znám a vím, jak někdy myslím jednu věc a druhá strana slyší něco úplně jiného. Její vrčení jsem přešla mlčením, nevěděla jsem, co má vyjadřovat. Když na to přijde, mohla bych jí pomoct s hledáním, ale zase - co Echo? Asi půjde hledat svého ztraceného bratra, napadlo mně. Věděla jsem, že se blíží loučení, ale nevadilo mi to, protože se nerozejdeme ve zlém. "Kdybych ho někdy potkala, dám ti vědět, řekla jsem, coby přátelské gesto.

Pišťuchu mi vrátila. "Ale vypadáš hladově. Řekla bych, že se potřebuješ najíst víc než já. Každopádně si tvých slov a uznání vážím. Musím přiznat, že jsi opravdová bojovnice," řekla jsem a pokusila jsem se o nějaké vhodné zabarvení hlasu. Chtěla jsem vyjádřit vzájemný respekt. Jistý dojem, že stojíme na stejné straně. Bojem ke společenství. To je taky nějaký psychologicko-sociální jev, co? Byť jsem mu nerozuměla, zamlouval se mi. Pak se zeptala, jestli jsem tady někde neviděla vlk, který má být jejím dvojčetem. "Bohužel ne. Viděla jsem tu mnoho vlků. Dokonce i jednoho hnědého vlka, ale nemyslím si, že je to ten, kterého hledáš. Tento ostrov je rozlehlý a je tady mnoho vlků. Ale nejsem si tak jistá, že ho tady najdeš. Ze své smečky jsou zde nikoho nepotkala, dostávají se sem různí vlci z různých míst, nezávisle na sobě." Vlastně jediný, kdo se tady znal ještě mimo území byl Lucian s Echem, že? Ale možná by tu mohla narazit na nějakého vzdálenějšího příbuzného. I když, no svět je malý a o náhody v něm není nouze, že.

Právě jsem se Stray dosáhla 100 herních příspěvků > pisálek ^^

přidáno

Dobře, vytrhla se mi a zakousla se mi do ucha. Bylo to spíš příjemné, než bolestivé (//masochista xD), ale nic jsem neříkala. Nevydala jsem ze sebe jediné zavrčení. Mou dusí prostupoval klid, který měl teplotu hluboce pod bodem mrazu. I když se mi zakousla do oháňky. Bylo jasně viditelné, že tadyhle bojovnice nemá výdrž. Chladná logika velela vyčkat. A bylo to správně. Arya si sedla a tvářila se... No, těžko říct. Každopádně to pro mě byla krásná příležitost po ní znovu vyjet. Ale pak zasáhl rozum. Rychle jsem vzala pišťuchu a položila mrtvolku před ni a se vší ostražitostí odcouvala, pro případ výpadu. "Bojuješ dobře. Ale co takhle to ukončit příměřím. Na, najez se." V tomto bodě mi měření našich sil přišlo zbytečné. Stejně by to skončilo remízou, jak bylo zjevné a mě přišlo nelogické zraňovat její ego. Tím bych si ji mohla jedině tak znepřátelit. Prostě jsem obě dvě dobré, tak proč z toho neudělat společnou výhodu? Dát síly dohromady je vždy energeticky výhodnější, než je stavět proti sobě.

Silně, co je to silně? Silně od vlčice, co sotva stojí? Možná mě kousala a kopala mně, ale copak se mám vzdát. Ha ha, budu dělat, že se vzdávám. Přesně jako s Echem. Předstírala jsem, že mně to bolí, nechala jsem se stlačit k zemi, nechala jsem se kousat. Líbilo se mi to. Nechám jí sladký pocit výhry a potom jí to dám sežrat i s úroky, řekla jsem si v duchu. Poslední kopanec do hlavy mé mně doslova nakopnul. Mé reflexy udělali svoje. Během chvíle jsem byla zpět na nohou. Bezmyšlenkovitě jsem se jí zakousla do tepny pod uchem. Čistá rána, krásný zásah. Na bolest jsem zvyklá, šikanovali mě v mé staré smečce tak dlouho. Tak dlouho mě trápili vším možným. Vydržím daleko víc, než tohle. Tentokrát jsem odmítala pustit. Žádné zábrany. Jen ledově chladný instinkt zabijáka, predátora. Zapřela jsem se o tu druhou zadní nohou, do úhlopříčky přední nohu jsem pevně stála na zemi a vyvažovala jsem těžiště, aby mně bylo těžké shodit. Pak jsem uvolněnou tlapu přehodila přes její krk a táhla jsem k zemi. Znovu, pevněji jsem jí zaryla tesáky do krku, na podobném místě, ale více z vrchu, aby se mi lépe stahovala k zemi. Přece se nevzdám jenom tak. Ale to bylo druhořadé. Na prvním místě byl můj pud, který velel jediné - zničit hrozbu.

Stanovila si podmínky. "Tož jo," řekla jsem bez změny intonace či mimiky a odstoupila jsem od ní. Upřímně nevím, co je na tom za požitek, když se ti někdo klaní, ale tak, co už. Byla jsem připravená. Teď se mi hodilo, že jsem s Echem procvičovala boj. Počala jsem ji obcházet kolem dokola, se skloněným krkem, ale pohled jsem upírala na ni. Přímo do jejích rudých očí. Znamení agrese. Vzhledem k tomu, jak vypadala, mi nepřišla nějak extra robustně stavěná. Spíš naopak, vypadala žalostně vyhladověle. Ale to ve mně nevzbudilo žádnou empatii. Boj byl boj a tohle pro mě byla výhoda. Já jedla naposledy včera večer a měla jsem skvělých šest hodin spánku. Echo byl tak hodný a nechal mě spát. Ona, přišlo mi, že jídlo a spánek neviděla už celou věčnost. Našla jsem si pravou chvíli a vyjela jsem po ní. Výhoda prvního zaútočení. Mířila jsem zuby na její krk. Hned po provedení útoku jsem se zpět stáhla. Vědomé jednání šlo do ústraní a nahradil ho chladný instinkt, chytrý, přímočarý a bezohledný.

Hnědá vlčice přišla ke mně. Pozdravila a pochválila mi srst. Upřímně je asi první, kdo si o něm myslí že je zajímavý. Položila jsem mrtvého zajícovce na zem. Asi jen tak brzy neodejdu... "Také zdravím," odpověděla jsem jí, "to netuším, ale svou roli maskování plní skvěle. I tvůj musí být velmi praktický." Konečně někdo, kdo chápal, jak jsou mimikry důležité. V podstatě kromě Echa byla první vlčice, která by se dokázala pořádně skrýt v lese. S tím jsem si vzpomněla na Luciana a jeho svítící ocas. Jak to musí být nepraktické. Chvíli jsem zpracovávala, jak se asi ve společnosti na takové prohlášení odpovídá. Už jsem tušila, že na představení jedné strany by mělo následovat představení i strany druhé. "Já jsem Stray," sdělila jsem jí tedy své jméno. Ha! První sociální interakce zvládnuta správně. Bitka... "Bitku jenom tak? Nebo za vítězství budeš chtít mou kořist?" Ne, že bych se s ní klidně neporvala, ale o pišťuchu jsem přijít nechtěla. Je to pro Echa. Trochu se uvnitř mě mlely informace, jak že se vlastně v takové situaci má normální vlk zachovat a jestli jsem neřekla něco blbě. Každopádně jsem si vlčici nechtěla znepřátelit, když o sobě tvrdila, že je bojovnice, ty je lepší řadit mezi přátele. "Ale jsem trochu sociopat, tak promiň, když ti něco provedu. Nevím, co se sluší a kde jsou hranice," čímž jsem se jí pokusila říct, že nerozumím sociálním interakcím, ani co všechno si ke komu můžu dovolit. Jestli jí zbude po mně jizva, vlastně to nebude moje chyba.

<< Mlžné pláně
Den to byl opravdu krásný. Vzduch byl teplý a na nebi nebyl ani mráček. Nyní, když už jsem byla z Mlžných plání pryč. Přes tamější mlhu jsem si toho nevšimla. Nebo to spíše bylo Modráskovou přítomností? Navina jsem už dávno ztratila z dohledu. Chtěla jsem jít lovit, ale to mi přišlo jako úkon, který se na mlhavé prostranství jednoduše nehodilo. Prakticky jsem si tam lov nedovedla představit. Kdybych to tam alespoň znala, to by hned šlo líp. Ale takhle riskovat zlomenou tlapu? Pardon, na to nemám kapacitu. Zvedla jsem tedy čenich a začala jsem větřit. Místo kořisti jsem zachytila cizí vlky. Už zase. Kolik jich bylo? Mnoho. Minimálně čtyry, možná víc. Otočila jsem se na Echa. "Tak takhle to nepůjde," zamumlala jsem více méně pro sebe a odvedla jsem ho do nějakého skalnatého výběžku. "Tak, tady zůstaň. Vrátím se i s jídlem." Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo. Pak jsem se s odhodláním začala znovu větřit. Kořist, ano byla tam. Ale přišlo mi, že je příliš blízko vlčích pachů, při hnaní bych do nich mohla vrazit. No a co, pomyslela jsem si a rozešla jsem se směrem ke svému cíli. Byla to kolonie pišťuch. Chtěla jsem se plížit, ale nebylo moc kde se skrýt. Musela jsem spoléhat na to, že je dohoním. Vběhla jsem mezi ně. Několik jich zahučelo do nor, jiné se hnali k jiným vchodům, protože do současného vchodu už byla fronta. Jedna pišťucha čekala na tu před ní, než zaleze. No, čekala, nečekala, spíš se cpala a tlačila do ní. Toho jsem okamžitě využila. Jenže, ona si mně všimla a dala se na útěk k druhému otvoru. No, byla jsem rychlejší. Než stačila zahučet do své nory, chňapla jsem ji do zubů a vítězoslavně jsem se podívala okolo sebe. Měla bych se hned vrátit za Echem, řekla jsem si, ale teď kudy. Vítr foukal opačným směrem a všechno to tady vypadalo stejně... Vyšla jsem tedy rovnou za nosem, co mi jiného zbývalo. Když jsem se ale ocitla nedaleko dvojice vlků, což jsem nechtěla, zastavila jsem se. Snad si mně nevšimnou a nechají mně odejít. S kamenným výrazem apatie jsem pozorovala, jak na mne zareagují. Nikdy se k cizím vlkům není radno stavět zády. Má to neblahé důsledky.

Dočkali jsme se odpovědi. Navin, zopakovala jsem si jeho jméno v duchu, abych si jej lépe zapamatovala. V první chvíli mne napadlo mu na to sdělit i své jméno, ale pak, když mi došlo, že by to asi bylo vhodné, rychle jsem se představila i já: "Já jsem Stray." I když se mně na to nezeptal, asi se to tak dělá. Když řekne své jméno jeden, obvykle ho řekne i ten druhý. Nebo ne? Když mi sdělil počet vlků ve smečce, musela jsem skrýt úlek. Čtrnáct?! Tohle bylo až o 10 vlků víc, než jsem byla schopná snést. A fakt, že bych snesla pouze tady Navina a jeho potomků, je radno nezmiňovat. Echa tak trochu odbyl, s tím, že je to na dlouhé vyprávění. Zřejmě se mu to už nechtělo vykládat podruhé znovu. Vždyť jsem to Echovi mohla převyprávět sama. Sice vím, jen to málo, co mi o tom místě řekl Navin, ovšem by to bylo nejlepší, kdyby to vyprávěl on. Já jsem tam nebyla. A doufám, že tam nikdy nebudu. No, Echovi to bude muset stačit. Modrásek se poté otočil někam na jih a poodešel se slovy, že už bude muset jít. "I my tebe," odpověděla jsem mu. Doufám, že se to takhle říká... Nebo jsem měla raději říct, že mi bylo ctí? Spolu s Echem jsme se rozloučili a vydali se jiným směrem, neznámo kam.
>> Bull Meadow

Zdálo se, že modrásek zasklil Echovu otázku týkající se jeho jména. A ano, jak se vlastně jmenuje? Dříve mne nenapadlo se zeptat. Rituál seznamování je pro mne stejnou záhadou, jako jakákoli jiná společenská záležitost, zdravením počínaje a tajemstvím, kde že se berou vlčata konče. "Jak se vlastně jmenuješ?" odhodlala jsem se zeptat i já, snad tím získám odpověď pro Echův dotaz. Zlato-modro-bílý vlk se přidal k mojí chvále vůči Echovým dovednostem, což pro mně bylo znamení, že na to jdu správně. Když se ale Echo zeptal mnohobarevného na jeho zbarvení, krátce mu vysvětlil, že to má z jiného světa. Mně to tedy vysvětloval složitěji. Buď to bylo tím, jak vlček položil otázku nebo to bylo tím, že já vypadám nechápavě. No co, alespoň jsem měla přehled o detailech této problematiky. A ten Yalor... Ew. Skutečně doufám, že tam neskončím. V dálce jsem zachytila cizí pach. Rychle jsem otočila tím směrem hlavu a z uvolněnější pozice jsem přešla do pozoru. Sledovala jsem tmavě hnědý flek v dálce, dokud se znovu nedal do pohybu a neodešel pryč. Teprve, až byla vlčice v dostatečně uctivé vzdálenosti, jsem se s klidem posadila do trávy. Bylo to nepříjemné, tolik vlků všude kolem, na relativně malé ploše. Kolik vlků tady tak může být? napadlo mne. "Kolik vlků je u vás ve smečce? podívala jsem se s těmito slovy na modráska a pak pohled zabodla do země. Došlo mi totiž, že je tady určitě více smeček než jen jedna. Dailina smečka určitě namohla být tatáž smečka jako smečka vlka, který stál přede mnou. Ti říkali něco o tom, že jsou všichni společně kamsi, asi lovit či co. A on se tady s námi vybavuje? Je fakt, že měl jiný pach než bylo ohraničení teritoria smečky, kterému jsem se vyhnula. Takže to bych měla dvě smečky? A to to tu ještě nemám ani pořádně prošlé. Hladina sociální úzkosti začala stoupat, ale navenek jsem nedala nic znát. Bylo lepší tvářit se klidně až netečně, než dát rozrušení najevo.

"Ah tak. To tam kdysi taky ne, ale já jsem divná a vždycky jsem řekla něco, co nebylo na místě, tak jsem nesla dlouhodobé sankce," vysvětlila jsem. Měla jsem pro něj pochopení. Bylo to šíleně nespravedlivé a muselo to být nesmírně těžké. "Nepříjemné," zmohla jsem se pouze na jednoslovnou reakci, i když mé myšlenky tuhle zapeklitou situaci obcházeli zprava zleva a pokaždé, když objevily nový zádrhel, začaly rozhořčeně lamentovat. Vskutku to byla bezvýchodná situace. S vlky je to někdy složité. Proto je lepší se na smečku nevázat a být sám sobě pánem. Jako mít pár přátel je fajn, ale jen takových, kteří nesvazují vaši svobodu. Jak ubíhal náš rozhovor, zaslechla jsem zvolání "mami," které nepatřilo nikomu jinému, než Echovi. Přiběhl ke mně a otřel se. Hned jsem mu načechrala čenichem srst mezi ušima. "Tys mě našel, skvělé. Takže už umíš stopovat, vidíš, jak ti to jde rychle. Jestli budeme postupovat tímto tempem, brzy překonáš svého učitele," pochválila jsem ho. Pak jsem vrátila svou pozornost na modráska, který pochopil, že tohle je Echo a pozdravil jej. Pak ale řekl, že bude muset odejít. Byla to škoda, ale chápala jsem, že má starostí nad hlavu se třemi vlčaty. "Chápu. Ale bylo to fajn. Snad se ještě někdy potkáme," řekla jsem jak nejmileji jsem byla schopna. Nakonec to byl sympatický vlk. A z toho plyne, nesuď vlka podle srsti.

Pozorně jsem ho poslouchala. Něco mně nutilo důvěřovat mu. Bylo na něm něco uklidňujícího. Buď to za tím opět stála magie nebo prosto to, jak on sám vkládal svou důvěru ve mne a byl ochotný mi říct o sobě toho tolik, i když mě viděl poprvé v životě. Konečně jsem se usadila do trávy. Když se podíval směrem k lesu, upřela jsem svůj pohled přesně tím stejným směrem. Podivným způsobem jsem v něm začínala vnímat kamaráda. "To mnoho vysvětluje. Ale věřím, že jsi dobrý rodič a že z něj vyroste schopný vlk," řekla jsem jako odpověď na jeho první výrok. Nemohla jsem si tím být jistá, ale prostě něco mi napovídalo, že tomu tak bude. Prostě jsem si to myslela. "Ano, každé vlče se to naučit nějak musí. Třeba Echo půlku života jedl mršiny, protože ho jeho rodiče ani na lov nebrávali. Tak tahle povinnost padla na mě. A já jsem se lovit naučila tak, no... že jsem musela pro smečku vždycky něco přinést a-a pokud jsem nic neulovila, nebo se jim to nelíbilo nebo tak, tak mně zbili." Proč mu to vůbec říkám? Pak mi vysvětlil co je ten Yalor zač. "Na toho si dám pozor. Měl jsi mu to oplatit, až to bylo možné, takovéhle svinstvo..."

"Nax tě musí mít hodně rád...?" zeptala jsem se, no bylo to spíš konstatování než otázka, ale byla to jen moje hloupá dedukce, tudíž jsem si nechávala únikovou cestu v podobě drobného otazníku na konci věty. Potom se rozpovídal o původu svých mláďat. První jsem se pokoušela vzpomenout na význam slova otěhotnět a následně jsem se pokusila poskládat si informace do nějakých srozumitelných souvislostí a zjistit, jak to vlastně je. Seřadit události a nějak si to představit, jak to muselo vypadat. Ale jedno mi nedalo - co je to Yalor? Znělo to z kontextu jako nějaké území, ale něco mi říkalo, že je to něco speciálního. Zvláštně, pokud se mu z návštěvy toho místa zbarvila srst do modra. Jasně jsem věděla jedno - že to místo nikdy nechci navštívit. "Aha... Mohu se zeptat, co je to ten Yalor?" nedalo mi to, musela jsem se zeptat. Nicméně jsem se musela zamyslet i nad genetickou jeho zázračných vlčat. Jak je to vůbec možné. Musí se přece nějak lišit, alespoň povahově nebo prostě v něčem.

Něco podivného mne přinutilo s modráskem komunikovat. Muselo u mně dojít k nějakému pomatení mysli, protože jsem měla vůli snažit se nějak bavit, i když pro mě bylo obtížné vyjádřit své myšlenky. Bylo to způsobeno nějakým jeho dalším kouzlem nebo to bylo pouze tím, že byl natolik upovídaný, že to jinak nešlo? "No," zapřemýšlela jsem nad tím, jak se vlastně počítá to, jestli je to vlče moje nebo ne. Technicky vzato teď už můj byl, i když původně byl někoho jiného. Rozhodla jsem se to říct oklikou. "Jeho původní rodiče zemřeli, osvojila jsem si ho. Je mu rok, jmenuje se Echo," poskytla jsem všechny odpovědi, jak jen nejlépe jsem dovedla. Bylo to namáhavé a pochybovala jsem nad tím, že jsem to řekla dostatečně srozumitelně. Dozvěděla jsem se, že jeho vlčata budou mít půlrok a jejich jména všechna obsahují písmeno X. "Zajímavé," řekla jsem na to. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že se po mně asi požadovala nějaká pochvala nebo nějaké další zhodnocení, tak jsem rychle dodala: "Hezké, líbí se mi to. Nemůžou si závidět, že by někdo měl méně zajímavé jméno." Můj pokus o kompliment byl asi stejně tak ubohý jako myší zdechlina tři dny ponechaná na sluníčku, která by měla posloužit jako večeře pro tři hladové vlky. Ale snaha byla.