Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šest vlčat? On mně chce zabít? Vždyť mám jedno své, být v přítomnosti šesti dalších - to je nepřijatelné! Chce mně zneužít jako chůvu... Nelíbilo se mi to. Jediné, co na tom bylo lákavé bylo to jídlo. Pak se přede mnou objevilo jen tak z čistého vzduchu pískově žluté vlče. Nezmohla jsem se nic víc, než na udivený pohled. Všechno ohledně tohoto ostrova a obzvláště tohohle vlka bylo čím dál podivnější. "Hezké," vydala jsem ze sebe odpověď, abych zakryla svou vnitřní paniku. Navenek jsem se tvářila víc v klidu, než to vypadalo v mém rozbouřeném nitru, kde vládl chaos a zmatek. "Taky se starám o vlče," slyšela jsem se, jak vypouštím z úst, aniž bych něco takového zamýšlela. Rozhlédla jsem se okolo sebe, abych se znovu poohlédla po Echovi, ale stále po něm nebylo ani vidu ani slechu. Přála jsem si mít ho u sebe, ale nebyla jsem schopná na něj zavolat, neprodrala jsem slova přes hrdlo. Prostě to nešlo.

Než jsem se stačila čehokoli nadát, modrosrstý vlk mi strčil čumák přímo do ksichtu. Okamžitě jsem spontánně ucouvla, nenávidím, když mi ostatní bez žádného zjevného důvodu narušovali můj osobní prostor. Za A jsem tomu nerozuměla a mátlo mně to, za B mi to není příjemné. Zvláště nepříjemné to je, když se jedná o někoho, koho jsem právě potkala a tvářil se na mně pohledem, kterému jsem nebyla sto porozumět. Moje sociální negramotnost vyústila v hluboké zmatení a neměla jsem ponětí, co se po mně chce nebo jak na to mám reagovat. "To není můj problém," odvětila jsem. Nechápala jsem, co se skrývá za jeho mrknutím nebo pod první vrstvou jeho sdělení. Byla jsem schopná vnímat jeho výpověď pouze tak, jak stála. Jako informaci, že mají málo vlčic ve smečce, nic víc. Nehodlala jsem se nechat uprosit jenom kvůli takové malichernosti. Kdyby mi dal alespoň pořádný důvod. Něco typu je tam jídlo nebo tak něco. Ale ani tak bych nekývla. Rozhodně ne teď, za takovýchto podmínek.

Z ničeho nic se odněkud přihnal podivně zbarvený vlk. Trhla jsem sebou a měla jsem sto chutí dát se na ústup. Zastavila jsem se. Rozhlédla jsem se bleskově okolo sebe. Kde je Echo? Ale neviděla jsem ho. Nemohla jsem jenom tak utéct pryč. Byla jsem vázána na Echa a pokud nevím, že by mně pak našel, není moudré ho opouštět. Na druhou stranu instinkt a zkušenost velela jednoznačně - uteč. Přemohla jsem se. I když vlk vypadal spíš jako andulka než vlk a byl dle všeho extrémně společenský, asi jsem neměla na výběr, než se s ním tady zdržet. Byla z něho cítit magie. Okamžitě jsem si vzpomněla na nedávný zážitek z jeskyně se světélky, po kterém jsem se téhle divné věci přestala bát, přesto mi to přišlo nepřirozené, znevýhodňující a buďme upřímní, pokud by to byl můj kožich a ta podivná atmosféra vycházela ze mne, bylo by mi to odporné. Takhle jsem to brala tak, že pro tohle místo je to prostě asi normální a pokud tady chci přebývat, budu to muset tolerovat. No, na druhou stranu, ta modrá se k těm zlatavým znakům vcelku hodí... Co tě to napadá! napomenula jsem se, ale nějak jsem se toho nemohla zbavit. Nikdy jsem neměla nějak extra estetické cítění a nejvyšší level mé tvořivosti byla kombinace zelené a hnědé.
Při tom všem jsem na něj upírala prázdný výraz. Přesně takový, jaký jsem měla v podstatě vždycky. "Zdravím," rozhoupala jsem se konečně mu odpovědět, "ne." Žádné přidávání do smečky jsem rozhodně v plánu neměla. Prozatím. Musela bych se v přítomnosti ostatních vlků zbláznit. Sotva jsem definitivně pohřbila svou bývalou smečku a vzepřela se všemu, co jsem s ní měla spojeno, abych se upisovala nějaké smečce, kterou sotva znám? No to tak.

<< Common forest (přes Zauberwald)

Běžela napříč lesem, který se z prosvětleného lesíku plného mýtin změnil v hustě prorostlý les, který byl čím dál temnější. Uvědomila jsem si, kde to jsme. No, tohle místo se mi líbilo, ale nepřišlo mi to tu jako místo pro Echa. Ohlédla jsem se za sebe a se vzpomínkou na ďasa jsem přidala do kroku. Zachytila jsem opět vlčí pachy, mimo ty i spoustu jiných. Naštěstí jsme se všemu, co by se dalo nazvat zvířetem, úspěšně vyhnuli. Po řadě prolézání křovím a přeskakování vysokých kořenů jsem se konečně vynořila ze stínů lesa a stanula jsem na pláni. Tady to vypadá hezky. Teď jsem už nekontrolovala, jestli jde Echo se mnou. Je to tady snad bezpečné, tudíž není třeba mu utrhávat z jeho svobody. Určitě je zvídavý, jako každé vlče a potřebuje prostor k objevování na vlastní pěst a na seberealizaci. Nemůžu mu navždy stát za zadkem. Pomalejším krokem jsem se vydala napříč novým prostředím. Nad krátkou travou se sem tam převalil obláček mlhy, místy se táhly celé pruhy páry, ale nebránily mi ve výhledu, až na drobnosti. Mimo jiné jsem zachytila vlčí pachy, takový ten druh pachů, který určuje vymezení teritoria. V rámci sebezáchovy jsem se vydala opačným směrem.

Vyrval mi klacek z tlamy a rozeběhl se pryč. Dala jsem mu první trochu náskok, ale pak jsem se za ním hnala bez jakýmkoli dalším zvýhodněním, bez úlev. Reálný život se s ním mazlit nebude, bude se muset postavit pevně proti svým problémům a bude je muset ustát, nebo jej skolí. A nikdo se ho nebude ptát, jestli na to stačí nebo ne. Běžela jsem tedy stále za ním, až do bodu, kdy jsem ho dohnala a skočila po něm. Povalila jsem ho k zemi a přitiskla jsem ho zemi jednou tlapou. Chňapla jsem po klacku a začala jsem mu ho páčit ze zubů. Pak mně ale něco napadlo. Slezla jsem z něho, stále jsem ale držela za klacek, obešla jej dvěma kroky, abych stála po jeho boku a začala jsem táhnout k sobě a u toho jsem rychle couvala. A tak se stalo, že když ležel na zádech a nemohl se moc zapírat, že jsem ho na chvíli táhla za sebou. Nechtěla jsem mu ublížit, ale bavilo mně to. Chtěla jsem vidět, jak se s tímhle popasuje.
Jo, jenže to mně vyrušil vzdálený zvuk. Pustila jsem klacek, napřímila krk a zbystřila zrak. Nic jsem neviděla, ale když jsem zavětřila, bylo mi jasné, o co jde. Medvěd. Setkání s tímto tvorem v tuto roční dobu mi nepřišla zrovna lákavé. "Musíme pryč," řekla jsem Echovi. Normálně bych asi tak radikální úprk nepořádala, ale nyní jsem nebyla zodpovědná pouze za sebe. Nechtěla jsem Echa ohrozit. Zkusila jsem ho postavit na nohy, ale na tohle byl pro mne příliš těžký. "Pojď, utíkej!"

>> Mlžné pláně (přes Zauberwald)

Aww ^^
Tak, když můžu být vybíravá, tak prosím přívěšek c: Přívěskový dotazník jsem už tuším vyplňovala. Snad jsem všechno správně pochopila :D

Doběhl mně a zakousl se do klacku, který jsem svírala mezi zuby. Nehodlala jsem se jenom tak vzdát. Vítězství tohoto boje nebude zadarmo. Zapřela jsem se všemi čtyřmi do země a sklonila hlavu k zemi. Při tom jsem mlčky upírala zraky na Echa s ohnivým odhodláním. Soustředila jsem svůj pohled na jeho oči, jako znak agrese. Chtěla jsem, aby mít posunkům rozuměl. Nebylo to až tak důležité, ale prostě jsem to chtěla. Provokovala jsem ho a bavilo mě to. Když jsem cítila, že povoluju, začala jsem couvat, ale jeho váhu jsem k sobě přitáhnout nesvedla. Měl příliš silný odpor a jak všichni dobře víme, vektor síly F1 se od síly F2 odečítá, pokud jsou orientovány proti sobě. Tudíž výsledná síla se projevila jako nepatrné přetahování, ale v příliš velký pohyb nevyústila. Ale bylo jasné, že mám před vlčetem navrch a že mu to dávám pocítit plnými doušky. Když nevyšlo hrubé násilí, vsadila jsem na selský rozum. Přitáhla jsem se zpět blíž k Echovi, abych palici vůči jeho tlamě svírala v plus mínus pravém úhlu a pak jsem začala šroubovat, tam a zpátky. Jeho tesáky se zarývaly do dřeva a zanechávaly za sebou rýhy, ale když jsem ho dostala tam, kde jsem chtěla, stačilo využít páky a jedním šikovným "škub" jsem mu klacek vytrhla ze zubů. "Hm!" přisadila jsem si vítězoslavně, ale tohle neměl být konec souboje. Znovu jsem zamáchala klackem ve vzduchu a mírně couvla způsobem "chceš to? Pojď si pro to!"

Věděla jsem, že utíkal za mnou. Ovšem stejně tak jsem věděla, že není dostatečně rychlý na to, aby mi stačil. Proto jsem zvolnila tempo, aby měl větší šanci. Stejně jsem už pomalu přestávala moct. Po včerejšku jsem měla dost. Navíc jsem se chtěla s Echem víc rvát. Tentokráte více doopravdy, než prve, ale stále jsem si opakovala, že mu nesmím ublížit. Instinkt mi totiž velel nemilosrdně chránit samu sebe. Na druhou stranu tady byl pud, který přikazoval se zdviženým ukazovákem: "Chraň své vlče." Doufala jsem, že mateřský pud bude silnější, než pud sebezáchovy. I tak jsem si uvědomovala svou primitivnost a zvířecí divokost. Popuzdit uzdu úsudku a sebeovládání nepřipadalo v úvahu. Nemohla jsem se tentokráte spolehnout na svou přirozenost, protože jsem ji z této stránky ještě nepoznala. Nikdy jsem se moc o vlčata nestarala. A kdo by mi své vlče taky že svěřil. Nikdo neměl důvod důvěřovat podivínovi, jako jsem já. A pak teprve, kde bych splašila vlastní vlče? To se dělá jak? Dle mého úsudku byl teď Echo můj. A možná Lucianův. Asi takhle se získávají děti. No jo a co je vlastně teď s Lucianem? napadlo mne.

Chvíli jsme se přetahovali o klacek. Bránila jsem se mu jen přiměřeně, aby měl nějakou šanci na vítězství. Chtěla jsem ho motivovat a jak jinak to udělat, než pocitem úspěchu a výhry, no ne? Když se mu to povedlo a pustil klacek na zem, neváhala jsem ani chvilku a vyběhla jsem, v běhu jsem uchopila tentýž klacek do zubů a utíkala pryč. Ještě jsem se v polovině kroku zastavila, ohlédla se na Echa, s šibalskou jiskrou v očích zamávala stejně provokativně s klackem ve vzduchu, jako předtím a rozeběhla jsem se pryč. Chtěla jsem zkombinovat běh a sílu, hon a útok dohromady. Musí si zvyknout na to, že se mu kořist bude bránit. V tomhle bodě jsem vlastně už nechápala, co dělám. Jestli se starám o vlče, nebo si hraju, nebo jestli utíkám před divokou šelmou. Musela jsem se hodně krotit, aby můj instinkt neudělal svou práci a aby nezareagoval, jako by šlo o vážný souboj. Musela jsem si proto neustále opakovat, že Echo je ještě pořád jenom vlče a že mi nemůže ublížit, tudíž já nesmím ublížit jemu. Běžela jsem pořád pryč, místy zahnula za strom, přešla spadenou kládu, nebo zalezla pod křoví, ale vždy jsem nakonec pokračovala pryč.

Počkala jsem, dokud si je Echo pořádně neprohlédl. Chtěla jsem, aby si jejich pach s nimi pořádně spojil. Rozeznávání pachů patří k základu všeho lovu a přežití vůbec. Pokud zvládne tohle, budu mít jistotu, že pokud se odloučíme, bude schopný si poradit sám. A protože na nás srnky jenom tak blbě čuměly těma svýma velkýma tmavýma očima, nervozně stříhaly ušima a pobíhaly tam a zpátky, napadlo mne, že když je hloupost stádo napadat, mohli bychom se procvičit v boji. Nebo alespoň dát Echovi nějaký ten základ a jak to učinit jinak než hrou. "Vezmu si větvu a ty se mi ji pokusíš vyrvat ze sevření. Ju?" prohodila jsem v momentě, kdy jsem byla přesvědčená, že si srnky stačil zapamatovat. Hra je velmi důležitá a tak jsem neváhala a popadla jsem první vhodný klacek do zubů, který mi přišel pod tlapku. Provokativně jsem se postavila proti Echovi a za zamávala klackem ve vzduchu. Pak jsem se zapřela o přední tlapy a čekala, kdy něco udělá, abych mohla vystartovat pryč. U toho jsem vesele vrtěla oháňkou, jak už to u rozjařených psovitých šelem bývá.

<< Kvetoucí louka

Přešla jsem pod prvními stromy, které vrhaly svůj stín na trávu, která z louky plynule přecházela v nižší lesní podrost. Pro někoho to mohlo vypadat, jako úplně to samé, co předtím. Ale pro mne v tom byl velký rozdíl. Vnímala jsem výskyt rozdílných druhů. Ne všem rostlinám svědčí přímé celodenní slunce a tak preferují polostín a stín, který poskytují stromy. Tohle místo je jako stvořené pro výskyt lilie zlatohlavé... napadlo mne, protože tuhle rostlinu jsem měla ráda. Byla vysoká, s růžovým, kropenatým okvětím a rostla vcelku zřídka. Procházeli jsme přes prosvícené mýtinky. Bylo to moc hezké. Na jedné z nich jsem si utrhla pár listů medvědího česneku, i když už nebyl tak dobrý jako by byl před měsícem. Tenhle les se zdál přes den být úplně obyčejný, ale stejně mne něco táhlo hlouběji, do středu lesa. Mohla jsem pozorovat stádo srn, které pobíhalo mezi stromy tam a zpátky, hlavně aby se vyhnuly styku s námi. Neměla jsem v úmyslu po nich vyjet. Ne teď. Každopádně jsem chtěla využít situace a tak jsem se sehnula ke svému vlčeti: "Srny. Nasaj jejich pach a zkus si ho zapamatovat." Jasně, že by bylo lepší, kdyby mohl jít přímo k některé z nich, ale to nyní nepřipadalo v úvahu.

"No, uvidíš. A divoká prasata mne vyrušila. Nerada bych zkřížila cestu rodině divočáků, zvláště když mají mladé. Neumím moc dobře vysvětlit, že jenom procházím," pokusila jsem se mu přiblížit situaci. "No jo, no jo, vždyť už jdu," utrousila jsem, protože do mně Echo nedočkavě strkal, abych se zvedla a už šla. Tak jsem tak učinila. Rozešla jsem se přesně tou samou trasou, kterou jsem šla včera. Hledala jsem záchytné body v krajině. Jo, tuhle kytku jsem míjela i včera. Nebo to byla tamhle ta? Proč teď vypadají všechny stejně? Ne, že by to šlo lehce, ale zřejmě jsem se strefila, protože jsem přišla ke svému hlavnímu orientačnímu bodu - zajíc. Tedy aspoň to co z něj zůstalo. Pár kostí, pár chlupů, jestli jsem někde nechala kousat masa, tak už se o něj postarali mravenci. Po celých kosterních pozůstatcích se to hemžilo kde jakou havětí, která konala svou práci. Nutno říci, činili se a šlo jim to pěkně od ruk--tykadla. Běžně bych se asi zastavila a pozorovala rozkladné procesy v akci, ale teď jsem byla na misi. Pokračovala jsem tedy dál, rovnou k lesu.

>> Common forest

Zbudil mne pocit, že se na mne někdo dívá. První vjem, který jsem o svém okolí dostala bylo to, že mi slunce pražilo do kožichu. Musel být nový den. Nechtělo se mi vstávat. Zastříhala jsem uchem a otevřela oči. Přede mnou seděl Echo a pozoroval mě. "Jé ty už jsi vzhůru," pronesla jsem namísto pozdravu a zvedla jsem hlavu. Vzpomněla jsem si, že jsem chtěla prozkoumávat les. To mne hned postavilo na nohy. Dlouze jsem zívla a protáhla jsem si ztuhlé nohy a záda. Ono to spaní v klubíčku má něco do sebe, ale potom ty následky po ránu... To se jednomu nic nechce, i když by se mu i docela chtělo. Nabrala jsem čerstvý vzduch do plic a zhluboka vydechla, jako bych se chtěla zbavit ospalosti a nabrat tak symbolicky nový dech do nového rána. "Tak jo," ozvala jsem se, když jsem byla solidně probraná, "jsi připravený jít se mnou na průzkum? Včera večer jsem objevila hezký hájek, ale nemohla jsem ho pořádně projít, protože mne vyrušila bachyně se selaty." Při vzpomínce na včerejší dobrodružství jsem si překontrolovala ranku na noze po ďasových zubech. Nebylo to tak hrozné, měla jsem tam strup, který ani nebyl přes srst nějak extra nápadný. Ne ne, tam jizva nebude, chytla jsem to včas.

Stray - 32
(Rin - 9)

^-^

// 32
<< Common forest
Prošla jsem okolo mršiny zajíce, tedy přesněji hromádky kostí a chlupů, můj orientační bod, že tady jsem rozhodně byla. Mezi záplavou květin se za jiného světla zorientoval bylo náročné, ale protože jsem znala Echův pach, věděla jsem, že jdu stále správně. Netrvalo mi dlouho a byla jsem u něj. Byla jsem příliš unavená na to, abych nad něčím inteligentním přemýšlela. Napadlo mne jen, jak asi vnímají čas staleté stromy, ale nic chytrého jsem stejně nevyplodila, vše co mne napadlo znělo jako blbost a ani to nebylo vtipné, hm. Byla jsem naprosto vyčerpaná, už jsem si potřebovala dát štronzo. Co všechno jsem během dneška stihla? No není to úžasné? Dokonce jsem objevila nový druh, kdo to až velice může říct? Proto jsem byla šťastná, když jsem spatřila to místo, kde měl ležet Echo. Trochu mne mrzelo, že jsem neprozkoumala ten les, na druhou stranu jsem se mohla radovat, že mému malému vlčkovi nikdo neublížil. Že tady ležel v pořádku a spokojeně spal. Copak se mu asi zdá? zeptala jsem se samu sebe, když jsem stála nad ním a sledovala ho, jak v pravidelných intervalech oddychuje. No, můj mozek už nic kloudného nevymyslel, to dá rozum, tudíž jsem si ani sama sobě nemohla odpovědět. Řekne mi to ráno... Vyšlapala jsem si svoje hnízdečko kousek od něj, aby na něj viděla, ale abych jej nerušila, složila jsem se na zem a schoulila do klubka. Během chvilky jsem upadla do hlubokého spánku beze snů, což je u mne vzácný jev, s tou mojí nespavostí. Poslední myšlenka, která mi resonovala v paměti byla ta, že zítra půjdeme prozkoumat ten les. Jo, to musíme...