Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 31

<< Kvetoucí louka
Netrvalo dlouho a brzy jsem se ocitla na kraji tohoto lesa. Byl takový obyčejný a vlastně na mne nepůsobil žádným extra dojmem. Bez zastavování jsem vešla dovnitř. Musela jsem minout pěknou řádku stromů, než mi došlo, že tady asi nic zajímavého nenaleznu. Opodál se mezi stromy skrývaly srny, které jakmile mne spatřily, hnaly i s celým stádem pryč. Nevěděly, že jsem byla sytá a neměla jsem žádný důvod se za nimi štvát. Prošla jsem kousek lesa, přešla přes mýtinky, kterých tento hvozd měl požehnaně, přešla jsem několik spadených stromů, ale co mě donutilo zastavit byl podivný zvuk. První to bylo jen zašustění, nenápadná ozvěna nejistého "ví", ale později se to přibližovalo. Čím blíž zdroj zvuku byl, tím zřetelněji jsem rozuměla a dané "ví" se postupně změnilo v rázné "kví, chro chro, kví." Divočáci. Tak to mi tak chybělo. S největší pravděpodobností to nebude jenom jedno prase, ale rovnou celá rodinka. Museli přijít z toho temného háje sem, na bukvice. Přikrčila jsem se za kládu, i když jsem věděla, že mi to je k ničemu. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych byla schopná utíkat před rozezlenou bachyní se selaty. Teď opravdu ne, byla jsem vyčerpaná a na boj jsem teprve neměla síly. Vzduch proudil pro mě špatným směrem a uvrhoval mne do nevýhody. Co jsem tak mohla dělat. Opatrně jsem se zvedla a vydala jsem se k odchodu. Ale jak by jedna jepice z mých přihlouplých představ řekla - to slunce už není co bývalo. Bývalo takové zlatožluté a teď, teď není žádné, zbyla po něm jenom jakási stříbrná atrapa. Kdyby les nebyl potkán mýtinkami, byla bych v háji a to doslova. Poklusem, tedy jen jak mi to raněná noha dovolovala, jsem se vracela zpátky na louku. Ten les můžeme prošmejdit zítra, mávla jsem nad tím packou a namířila si to zpátky za Echem.
>> Kvetoucí louka

// 30
Nechala jsem ho reagovat na má slova, ale už jsem se nezmohla na odpovědi. Dneska jsem toho namluvila více než dost a už jsem to nedávala. Malý se schoulil do klubíčka. Ještě jsem přišla k němu, olízla mu srst na hlavě a popřála mu dobrou noc. Dobře, uložit Echa ku spánku, to bychom měli. Teď to jídlo, prohlásila jsem si sama pro sebe a poodešla jsem od něho. Překontrolovala jsem si místo, kde ležel. Nepřišlo mi to zrovna bezpečné, ne tady, když jsem věděla, co skrývá nedaleký les. Nechtěla jsem se ale bezdůvodně děsit věcmi, které mi přišly být nelogické a nereálné. Raději jsem veškeré chmury zahnala a zvedla jsem čenich k obloze. Doufala jsem, že ještě něco splaším. Chvilku mi to trvalo, ale ucítila jsem zaječí pach. Jo! Aspoň něco! Neváhala jsem a dala jsem se po pachu tak rychle, jak mi to jenom tlapa dovolovala. Nebylo to nic příjemného, ale věřím, že to, co jsem způsobila já ďasovi mohlo být také velmi nepříjemné. Když jsem cítila, že je zajíc blízko, skryla jsem se v trávě a pokračovala jsem plížením proti směru větru, aby mě nezmerčil příliš brzo. Už jsem byla těsně u něj. Tak, raz, dva, tři - včil! Na "včil" jsem vyskočila na všechny čtyři a pelášila jsem za zajícem, který se stačil v mezičase vzpamatovat z chroupání kokošky a brát do zaječích, jak už to mají zajíci zvykem. Díky načasování jsem ale měla výhodu. Utíkal směrem k nějakému lesu. Neměla jsem v plánu počkat, až mi někde zmizne. Udělala jsem ještě pár temp a pak jsem po něm skočila. Zakousla jsem se mu do zad a přitiskla jsem jej k zemi. Pořádně jsem ho držela, protože hrabal kolem sebe, zabíral zadními běhy, ale fyzika zvítězila. Stačilo ho prakticky jenom zalehnout, proti váze krát gravitační kvocient neměl vůbec žádnou šanci. Prokousla jsem mu hrdlo a aby to měl rychlejší, ještě jsem ho chytla zuby za hlavu, natáhla ji a škubla. Byl mrtvý. Nečekala jsem na nic a hned jsem se pustila do jídla. Tohle byla moje kořist a já si ji nikým nenechám vzít. Trhala jsem kusy masa a polykala je. Jedla jsem pomalu, abych se dřív cítila sytá. Po jídle jsem pronesla svou tradiční tichou modlitbu a pak jsem poodešla o kousek dál. Při lovu jsem se snažila ránu ignorovat, teď si ale vybírala svou daň. Vzala jsem tedy list známé rostliny a opět li rozmělnila v ústech a následně nanesla na ránu. Podívala jsem se k lesu, ke kterému mne vedl ten zajíc. Vypadal jinak než ten, ve kterém jsem byla minule. Posbírala jsem se a odkulhala jsem směrem k němu. Zajímalo mne, jestli bych tam nemohla najít lepší úkryt na spaní, i když mi bylo jasné, že když se vrátím za svým svěřencem, už u něj zůstanu. Ale tak, pro příště.

>> Common forest

// 29
Bezvýrazně jsem pozorovala Echa, jak spořádal celou rybu. Byla jsem ráda, že jsem se postarala alespoň o něj, ale můj žaludek se hlásil o svá práva. "Rádo se stalo," odpověděla jsem na jeho poděkování, jak už se asi sluší a patří. Nebo jsem to tak alespoň slýchávala od normálních vlků, osobně jsem to moc neřešila. No, jenže pak se zeptal, kde jsem byla. Nadechla jsem se. Nebyla jsem zvyklá mluvit tak hojně, začínaly mi hlasivky vypovídat službu, musela jsem polknout, než jsem se pustila do vyprávění. "Šla jsem za tím pachem. Došla jsem do hustého lesa a našla jsem toho tvora. Vypadal jako směšná zmenšená verze černého medvěda s bílým pruhem před hruď," na chvíli jsem se odmlčela, abych napravila kolísající hlas a pokračovala dál, "pojmenovala jsem ho ďas. Bránil své území či co. Kousla jsem ho a on mi to vrátil, rozešli jsme se. U potoka jsem ulovila tu rybu a vrátila jsem se." Ve výsledku ten můj úlet nebyl nikterak přínosný, já ale měla jistý pocit uspokojení, protože má zvědavost dostala to, co chtěla. "Ještě bych ráda splašila něco k jídlu pro sebe, ale jestli jsi unavený, můžeme ti najít nějaký úkryt, kde se můžeš prospat a já můžu jít lovit." Hledat jídlo pro sebe. Ne, že by se mi nechtělo taky už krapet spát, ale chtěla jsem dneska při nejmenším povečeřet, když už nic.

// 28

<< Zauberwald
Vynořila jsem se ze stínu lesa a ocitla jsem se na louce. Zde jsem trochu zvolnila krok, protože mně začala bolet ta ranka, kterou mi způsobil ten ďábel. Je mi jedno, jestli ta bytost má nějaký jiný název. Ještě mu můžu říkat ďas nebo běs. Jeho vzezření by to lichotilo, navíc je to krásně pádné a úderné. Jo. Ďas. Z rány po jeho zubech mi stékal proužek krve. Olízala jsem si tlapu a pomalým, mírně kulhavým krokem jsem se vydala napříč loukou zpátky za Echem. Když jsem došla k potoku, vzpomněla jsem si na hlad a na svůj nápad s lovem ryb. Zastavila jsem se u břehu a sledovala proud vody. Čas jsem si krátila ošetřováním rány. Rozkousala jsem řebříček a pak jsem si jej jazykem roztírala po ráně. Nebylo to příjemné, ale věděla jsem, že je to léčivé a že to pomůže ráně dříve zhojit a že je menší pravděpodobnost, že po ní zbude nějaká jizva. V tom se ve vodě cosi pohnulo. Ryba! blesklo mi hlavou a hned jsem po břehu pelášila směrem, kterým plavala ryba. Když jsem konečně byla u ní, skočila jsem do vody a zároveň s tlapami směřovala do vody otevřenou tlamu. Scvakla jsem zuby, ale v tlamě mi zůstala už jen studená voda. Nezbývalo mi, než běžet proti proudu, což mě značně zpomalovalo. Nechtěla jsem to vzdát. Vzala jsem tedy do tlamy vcelku rozměrnější kámen, vylezla na břeh a jako strašítko to hodila do trajektorie ryby. V okamžiku, kdy se otočil, aby se šutru vyhnul, jsem už připravená zasáhla. Chňapla jsem po rybě, přičemž jsem musela hlavu ponořit z části pod vodu a málem jsem v ní skončila celá, kdybych se nestačila zapřít o zraněnou tlapu. Každopádně jsem rybu držela a teď byla má. Vytáhla jsem ji na vzduch. Mrskala se mi mezi zuby, ale svírala jsem ji pevně a neměla jsem v plánu ji pouštět. Počkala jsem, dokud ryba, kterou jsem nyní z blízka mohla identifikovat coby okouna, nevzdala svůj boj. Mě samotné by bohatě stačil, ale nebyla jsem si jistá tím, zda-li by to stačilo pro mne i pro Echa. Notak, čtyřkilová ryba! Ale mě to přišlo málo pro nás oba. Prokousla jsem mu tu část, která překrývala žábrovou štěrbinu, čímž jsem mu trochu znemožnila dýchání. Tedy, alespoň jsem o tom byla přesvědčena. S tím jsem milého okouna odnesla na břeh a položila jsem ho do trávy. Do vody jsem se vrátila ještě jednou si opláchnout ranku ve vodě a znovu jsem zopakovala svůj léčebný rituál s žebříčkem. Číhala jsem na další kořist, ale jako by se všechny ryby lekly a utekly pryč, nic na mne nečekalo. Už jsem to chtěla vzdát, zrovna jsem odcházela od toku pryč, když jsem zaslechla jakési žbluňknutí. Ohlédla jsem se. To asi byla jenom žába, nebo se mi něco zdálo. Definitivně jsem vylezla na břeh, vzala jsem rybu a mašírovala jsem si to zpátky za Echem. Když jsem byla u něj, položila jsem před něj rybu. "Na, jez."

// 27

<< Kvetoucí louka

Míjela jsem nahusto naskládané stromy. Jejich listí šumělo ve větru. Pořádně jsem se dívala okolo sebe, abych si zapamatovala, kudy jsem šla, aby dokázala najít cestu zpět. Přes košaté koruny stromů si prorazila svou cestu pouze hrstka slunečních paprsků, tudíž celý les byl skryt ve stínu a také zahalen jistou rouškou tajemna. Tady by bylo fajn žít natrvalo, napadlo mne. Založit tady klan podivínů, vlků, kteří jsou podobní jako já, pokud tedy někdo takový kromě mě existuje, napadlo mne. A přišlo mi to jako skvělý nápad. Líbilo se mi tu, ta atmosféra měla něco do sebe. Mohla odrazovat normální vlky a já, já bych se se zdejším prostředím snadno sžila. Bylo to divoké místo, kde vítězil instinkt, hrubá síla a chladná logika. Nebo to tak na mne minimálně působilo. Bylo to skvělé, naprosto ideální. Ale pak jsem zahlédla toho tvora, jehož stopu jsem sledovala až sem. Byl poměrně malý, nízký, se stavbou těla podobnou medvědovi, který se zkřížil s potkanem. Tvor byl celý černý, až na bílý pruh na plecích. Upíral na mne své černé oči jako korálky. Nedívala jsem se mu do očí, abych ho nevyprovokovala k útoku. Otevřel si na mě tlamu, ale nevydal žádný zvuk, dokud jsem na něj nevycenila tesáky. To ze sebe tvor vydal nepříjemný chrčivý křik. Zavrčela jsem na něj a začala jsem couvat. Nechtěla jsem s ním bojovat, ale chtěla jsem mu ukázat, že nejsem nic, co by si nechalo nadávat či poroučet. Ještě jednou jsem si ho pořádně prohlédla a odcouvala jsem pryč. Když po mně ale vyjel, tak jsem si to nechtěla nechat líbit a uštědřila jsem mu nemířený kousanec. Na to jsem dostala odpověď v podobě dalšího křiku, škrábance a opětovaného kousnutí. Uskočila jsem o kus dozadu. Srst na hřbetě se mi ježila a nepřestávala jsem ho probodávat ledově chladným pohledem. Černý tvor vyhodnotil situaci jako zbytečný boj a tak jsme postupně od sebe couvali pryč. Vzájemně jsme se kontrolovali, dokud jsme od sebe nebyli v dostatečně uctivé vzdálenosti. Párkrát jsem za ním hrábla zadní tlapou a pak už jsem se cvalem vydala zpět, odkud jsem přišla. Cítila jsem mimo jiné i pachy vlků a v žádné případě jsem neměla v plánu se teď s někým rvát nebo nedejbože seznamovat. Já měla svoje vlče, takže svých starostí dost.

>> Kvetoucí louka

// 26

"No, já ti nevím," odpověděla jsem mu, i když neurčitě. Ale na to, jak má stopovat, jsem dokázala vytvořit lepší, vcelku obohacující odpověď. No, minimálně pro Echa. "Musíš vycházet ze zkušenosti. Když si něco očicháš jednou, dvakrát, tak si to pak zapamatuješ. Pachy se pamatují ze všech okolních vjemů nejlépe a i když si myslíš, že jsi na ten pach už zapomněl, když ho ucítíš, vzpomeneš si, alespoň přibližně. K odlišování jednotlivých druhů je třeba vnímat i drobné nuance v jednotlivých pachách. Dle intenzity poznáš počet, či jaká tě od zdroje dělí vzdálenost." Doufala jsem, že můj výrok byl smysluplný a skutečně odpovídal na Echův dotaz. Však když bude mít nějakou konkrétnější otázku, tak se zeptá, mávla jsem nad tím v duchu tlapkou. Dál jsem se jenom věnovala neznámému pachu. Kampak asi vedl? Nečpělo to ani po lovné zvěři, ani po jiných predátorech a už rozhodně to nemohla být rostlina. Vevnitř se mne začal zmocňovat strach, ale okamžitě jsem ho zahnala. V takovýhle situacích je nejdůležitější nepanikařit a zachovat si chladnou hlavu. Strach tupí smysl a zamlžuje úsudek. Na druhou stranu jsem byla nesmírně zvědavá. "Echo, půjdu to prozkoumat, zůstaneš tady, dobře?" řekla jsem mu. Nehodlala jsem ho ohrozit jen proto, že jsem chtěla zjistit, co je ta věc zač. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila jsem směrem, odkud ten pach vycházel. Šla jsem svižným poklusem, nechtěla jsem přesunem trávit celé mládí. Po několika metrem jsem se ještě ohlídla, jestli mne Echo nesleduje. Když jsem se přesvědčila, že mne nenásleduje, pokračovala jsem dál. Přebrodila jsem potok a ušla ještě kousek cesty, ale musela jsem se zastavit, když jsem viděla, kam mně to ten pach vede. Les? Takhle hustý les? Zlověstně působící les. Úžasné! Ale nechtěla jsem se radovat předčasně. Pořád jsem nevěděla, co se v něm skrývá. Nyní jsem cítila velkou spoustu pachů a ani jeden z nich se mi ani trochu nelíbil. Na jednu stranu to bylo vzrušující, cítit ten adrenalin proudit v žilách. Ale už na tu druhou stranu, jsem cítila, jak je to děsně nezodpovědné, jen tak si nakráčet do teritoria neznámých bytostí. Ještě jsem se pořád mohla otočit k potoku, prostě si ulovit rybu a kašlat na všechno, ale... Něco mně táhlo dovnitř, nešlo tomu odolávat dlouho, tak jsem se tomu kouzlu podvolila a vešla dovnitř.

>> Zauberwald

// 25

Nestačila jsem doběhnout k uskupení stromů a už se po mne skočil vyskočit. Ne, že by se mu to na první pokus povedlo, zřejmě špatně odhadl vzdálenost. Trošku jsem zpomalila, aby se posbíral a mě stačil dohnat. Když jsem ho znovu zahlédla periferním viděním za oháňkou, mírně jsem přidala, ale on mě doběhl a tentokrát mne chytil. Když jsem cítila, že mě drží, nechala jsem se shodit k zemi. Stál mi na hrudníku, jako by se mně snažil tlapami přišpendlit k zemi. Instinkty predátora. Má to v sobě, já to věděla. No tedy spíš, doufala jsem v to. "Hochu, ty 'seš šelma!" zvolala jsem v neskrývaném pobavením. Bylo to skvělé, jestli mu to takhle pěkně půjde i dál, brzo se dovede o sebe postarat dost dobře úplně sám. Ne, že bych chtěla, aby mě opustil, ale chtěla jsem, aby byl nachystaný na život, připravený naplnit svůj úděl, tak jako každý z nás, v tomto tajemném koloběhu života. Viděla jsem v něm už teď velmi úspěšného vlka, někoho kdo by jednou klidně mohl vést smečku. Pokud tedy to je všeobecně bráno jako jeden z největších úspěchů. Vymanila jsem se zpod jeho sevření a znovu jsem pozvedla čenich k nebi. Přišlo mi, že jsem něco ucítila, ale nebyla jsem si tím jistá, chtěla jsem si to potvrdit. Na chvilku jsem se postavila na zadní jako medvěd, abych zachytila i ten nejjemnější poryv větru, hlavně co možno nejdál od vonících květů, i když ty byly všude okolo, tudíž to jinam než do výšky nešlo. Co to bylo? "Myslím si, že jsem zachytila nějaký pach, ale tenhle neznám," řekla jsem tlumeně. Asi bude lepší, když se mu vyhneme, i když kdoví kdy zas něco najdu... Už mně hlad začínal hryzat do žaludku, ale chtěla jsem to opravdu riskovat?

// 24

Zeptal se, jak to myslím, že jsem divná. "Mám divné názory, přemýšlím jinak, chovám se méně civilizovaně, nejsem sociální zručná, nezapadám a tak, prostě divná," vysvětlila jsem mu. Nenormální. Otázkou je, co to vůbec znamená normální, pokud vůbec něco takového skutečně obecně a objektivně existuje - nějaká všeobecná definice normy. Stejně jako u času se musí zavést vztažná soustava. Co je normální pro jednu skupinu, už pro druhou skupinu může přijít trochu zvláštní, pro někoho jiného už to může být naopak naprosto bizarní. I přesto, že jsem zachytila pouze vlčí pachy, natočila jsem se jiným směrem a snažila se najít něco jiného, ale přes vůni květů to byl úkol pro nadvlka. Pil mě lechtal v čenichu a tak místo toho, abych něco kloudného našla jsem několikrát kýchla. Nepříjemné. Když jsem si tlapou mnula čenich, abych ho zbavila dráždivého prášku a ostatních nečistot, Echo využil mé nepozornosti a skočil mi na záda. Podívala jsem se na něj, co že se jakože děje, ale když mi došlo, o co se snaží, bez odporu jsem se zřítila k zemi jako přezrálá hruška. "Tak ty se chceš rvát?" zeptala jsem se s nečistými záměry a hned jsem se převalila na druhý bok a dala jsem se na úprk. "Představ si, že jsem srnka," Nebo tak něco, prostě mně chyť. Neběžela jsem na plnou rychlost, jenom tak, aby mi přiměřeně stačil. Prohlédla jsem si terén. Kdybych utíkala dostatečně dlouho, mohla bych se skrýt do lesa. Přesně tak, jak tomu činí srny, když utíkají před predátory. Srotí se do stáda a zaběhnou mezi houští a stromy. Mají mezi nimi výhodu.

// 23

Prý jestli tady není něco, co ještě neví a měl by o tom vědět. Haha, lepší nevědět! zvolala jsem v duchu, při pomyšlení na tu haldu věcí, které jsem mu neřekla, ale zatím jsem neměla v plánu je vyzrazovat. Některé informace jsou příliš těžko uchopitelné a téměř nevstřebatelné, špatně se poslouchají a pokud se s nimi neztotožníte, není snadné je pochopit. Nemohla jsem po něm chtít, aby si vyslechl můj názor na fungování a smysl vesmíru, života a vůbec. Natož, aby mu porozuměl, přijal a akceptoval, nebo alespoň toleroval. Mezi některými vrstvami vlků, když se řekne něco, co se liší od všeobecného názoru, je hned oheň na stře-- na lovišti. "No jo. To si piš. Jsem divná," odvětila jsem jen. Neměla jsem zrovna chuť ho vhazovat bezohledně do svého vnímání světa, ale uvědomovala jsem si, že k tomu musí dojít. Dále jsem už jen odstoupila od břehu a vyválela jsem se v trávě, abych nějak očistila urousanou srst, i když to mělo spíše opačný efekt. No to je jedno. Zvedla jsem se, když jsem viděla, že to nemělo žádný účinek. Oklepala jsem ze sebe pil a pak jsem zvedla čumák k obloze. Chtěla jsem zachytit pach, nejlépe nějaké srny, i když jsem mírně pochybovala, že bych ji dovedla složit sama. Namísto toho jsem zachytila povědomé pachy dvou vlků. To musí být Dorya a Kyle, napadlo mne, ale teď jsem si nebyla sto vzpomenout, kdo z nich byl kdo.

// 22

"Skvěle! A děkuju." Byla jsem ráda, že pochopil, co jsem mu chtěla ukázat a ještě navíc, že ke mne může vzhlížet, přestože můj pokus byl neúspěšný. I když mi bylo v koutku duše líto, že jsem tu řekomyš nechytila, mohla jsem se z ní alespoň najíst, ale takhle? Ale co už, požeru někde nějaké kořínky nebo tamta pampeliška vypadá chutně. Sotva jsem si v mysli zopakovala poučku, že 'kytičky nepapáme', už jsem natáhla krk a chňapla jsem zuby po žlutém květu. Chvilku jsem ho i s hořkým stonkem přežvykovala a nakonec polkla. Nebyla to žádná sláva, ale nebudu lhát, když řeknu, že mi ta hořce nasládlá rostlina chutnala. Nutrie by byla větší pochoutka, to ano, ale ani tohle nebylo zlé. Áha, tak na tomhle se tady napásala! došla jsem k zodpovězení své dřívější otázky, co dělala vodní krysa na souši. Teď jsem ale měla sucho v hrdle, tak jsem využila toho, že jsme u potoka, obešla jsem hustou vodní vegetaci k vymletému, mírně bahnitému břehu a sklonila jsem je nad hladinu. Chvíli jsem se pozastavila nad tím, že budu mít urousané tlapky, ale čert to vem, já měla žízeň. Nabrala jsem jazykem studenou vodu. Byla moc dobrá, jak jen voda zjara může být. Dala jsem se do chlemstání plnými doušky, až když jsem měla dost jsem zvedla hlavu a olízla si čumák. Tak, teď se napije ještě Echo a co budeme dělat pak? zamyslela jsem se. Mohla bych už konečně něco opravdu ulovit, ať se nasytíme a pak se můžeme vrátit za Dail, pokud ji tedy najdeme.

// 21
>> Pityas

Teď už to chtělo jen najít nějaký záchytný bod. Jenže ono to tady bylo všechno stejné a vlastně to chtělo jenom jít pořád rovně. V případě, že bych začala zahýbat a hledat nějaký způsob, jak si zkrátit trasu a strefit se přímo k nejbližšímu výčnělku nějaké meandry, by to mohlo dopadnout jako s většinou zkratek. Cesta je delší, náročnější a přes ten nejhorší možný terén. Stačilo vlastně jít pořád tak, aby jsme hory měli za zády a po levé straně minuli menší kopec. To mne svádělo k tomu, abych se dívala po kytkách a po tom, co kde lítá a taky že to bylo zajímavé a krásné, ale nevěděla jsem, jak to vnímá Echo. Upřímně jsem měla sociální baterie na pokraji vybití, ale copak jsem si mohla dovolit utéct do svého vlastního světa, mezi oblaka nápadů a houfy myšlenek, které se probíhaly v mém osobním kapesním vesmíru, vytvořeném mou vlastní fantazií...? Možná bych to mohla zkusit, alespoň chvilku utéct od reality... Tam ten křivatec, ten by už kvést neměl ne? Podívejte se tam na tu ladoňku a nebo tam by narcisy. Tvůrce musel mít velkou představivost, že stvořil takovou fůru rozličných bylin. A těch všemožných broučků a hmyzu vůbec! Jak asi vnímá čas taková jepice? Ty žijí v dospělosti tak asi den. Si tak pokojně poletují nad vodní hladinou a nějaká stará jepice by chytila nostalgickou náladu. Mohla by říct, že si pamatuje hodiny, kdy tady všude dokola byla louka. Jo, jenže tady všude kolem do kola stále louka je. Načež by jepice odvětila: "Jo, ale já si pamatuju lepší louku!" "A ani to slunce už nestojí za nic. To za mých mladých hodin, to bylo pořádný slunce, zlatožlutý, ne takové červené laciné zboží." A byla bych se rozvášnila ve svých fantasmagoriích daleko víc, kdybych si neuvědomila, že celou cestu promlčím. Byl čas něco říct? Jak často normální vlci spolu mluví? Teď když jsem měla čerstvě v paměti myšlenku na sentimentální jepice a na jejich vnímání času, napadalo mne, jak často ony musí mezi sebou komunikovat, pak to převést na vztažnou soustavu vlka a vydělit to nějakou konstantou a mohla bych dostat čas, který bych měla strávit verbální komunikací se svým druhem, následně bych to vydělila průměrným věkem přepočteného na dny a pak bych dostala, kolik toho musím za den nažvanit. Brr. Stačilo.
Než jsem se dohrabala k tomu vymyslet nějaké pořádné téma (bodejť, každou chvilku mi myšlenky utekly kamsi na bobule), tak nás od toku dělilo jenom pár desítek metrů. Ale co to... Vidím dobře? Ale ano, to musí být nutrie! Sotva jsem dokončila myšlenku, už jsem se dala na hon na vodní krysu. Vzala jsem to hezky obloukem proti větru, skrčená v travinách, abych ji nadběhla od říčky a tak neměla moc možností na útěk. Nečekala jsem na nic. Jakmile to bylo možné jsem vystartovala přímo po nebohé řekomyši. Ta si mne ale povšimla a hned se dala na úprk k vodě. Skočila jsem po ní, ale nestačila jsem jí. Nutrie zalezla do své nory vyhloubené v zarostlém břehu potoku. Hm, tak to by mně zajímalo, co vůbec touhle denní dobou dělala venku z vody... Musela se pást, to dá rozum, ale proč teď? Hm, nechala jsem to být, ještě jsem měla štěstí, že mně nepokousala, což u téhle bobroidní potvory bylo víc než pravděpodobné. Bobr zlý. S novou pedagogickou slinou jsem se otočila na Echa. "Tak a teď jsi viděl v praxi, že ne vždy se dá vyhrát. I když jsem jí nadběhla, věděla o mně a tak stačila uniknout do úkrytu. Ale jak jsi si také mohl všimnout, měla jsem větší šanci na výhru, než kdybych se po ní rozeběhla rovnou. Proto je potřeba mít strategii, ať už jakoukoli."

// 20

Zeptal se, proč mu děkuju. Na chvíli jsem zaváhala, jestli ho chci bezohledně vhodit do svého vnitřního světa plného filozofických úvah, ale nakonec - dříve či později by na to stejně muselo přijít. "Děkuji ti, protože jsi druhou šancí na to využít svůj čas správně," odpověděla jsem očekávaje otázky, o které si takto položené věty přímo říkají, zvláště když jsou směřovány k malým, zvídavým vlčatům. Po pár krocích jsem se ale musela zastavit, protože se ke mně Echo přitulil. Sice jsem moc řeči fyzického kontaktu nerozuměla, spíše vůbec, ale i tak jsem se pokusila zareagovat co nejmíň neohrabaně. Na chvíli jsem zazmatkovala, hned na druhý ráz jsem mu jazykem čechrala srst mezi ušima. Nic jiného mně v této situaci nenapadlo. Určitě byla lepší možnost, co udělat, ale já ji neviděla. Potom jsem ale zmerčila menší skalku, tyčící se nad krajinou. Neměla před sebou žádnou překážku, až na pár stromů, ale to jí nic neubíralo na roli dokonalé rozhledny. Neváhala jsem a několika skoky jsem vyběhla na její vrchol. Rozhlédla jsem se po údolí, kam jsem měla už dříve namířeno, ale teprve teď jsem věděla kudy kam. V dálce jsem totiž mezi zelení trávy a barevných skvrn okvětí spatřila lesknoucí se proužek vody. Zaradovala jsem se. Slezla jsem opatrně dolů a přišla za Echem. "Pojď, našla jsem potok, napiješ se." Říkal přece, že má žízeň, že? Teď jsem ale už opravdu šla a pořádně jsem šlápla do kroku. Chtěla jsem dojít na tu louku ještě dneska, když už jsem teď znala směr. Všechno to bylo krásně barevné, i jak jsme pomalu sestupovali z hor bylinný porost houstl a bzučení pilných včel a jiného hmyzu. Za běžných okolností by mou pozornost naprosto upoutal čmelák skalní, který dosedal na hvozdík lesní, až se s ním stonek ohýbal. Teď jsem ale měla jiný, jasně daný cíl, tudíž jsem o něj pouze zavadila pohledem, respektive sledovala jsem ho, dokud nezmizel z mého zorného pole. Teď už to chtělo jen se řádně zorientovat a namířit si to rovnou k vodě.

>> Kvetoucí louka

// 19
Pozorně jsem naslouchala jeho vyprávění. Tak takhle to je! Z ničeho nic mi všechno začalo dávat smysl. Dokonale to pasovalo do toho, jak se choval, vysvětlovalo to celý jeho mírně zaseknutý vývoj, prostě brzy žil mimo smečku, sám a bez nikoho, kdo by mu vše vysvětlil a ukázal. Jediné slabé místo bylo, že ho rodiče jako škvrně nebrávali s sebou na lov. Chyba výchovy. To doženeme. Je pravda, že vlčata jeho věku se u nás běžně účastnila lovu, ale to se už jako malá dívala, jak se co dělá a měla na pochopení, zpracování a naučení všeho celý první rok života. On o to byl ochuzen. A teď ten úkol spočíval na mých bedrech, abych mu ukázala co a jak. Zmocňoval se mne pocit, že jsem si ukousla příliš velké sousto, že jde o něco, na co prostě nemám. Kdybychom se neoddělovali od Luciana a té jeho sestry se dvěma jmény, tak bych na to nebyla sama a měla bych k sobě někoho zkušenějšího, kdo Echa jako malého znal. Z toho se dá těžit tolik! Ale jak já to mám zvládnout? Neumím zacházet s druhými vlky, neumím ani vysvětlovat, neumím nic... Tak tohle měl být můj úděl. Takhle to funguje. Byla jsem sem 'vhozena' kvůli tomu, abych vychovala Echa? Je tohle můj smysl existence? Je tohle můj úkol, mé poslání? Proto jsem ještě pořád naživu? Je to druhá šance napravit své životní chyby a neúspěchy? Zdálo se mi to tak. Konečně jsem měla pocit, že něčemu opravdu rozumím. Možná jsem se mýlila, ale takto mi to dávalo smysl. "Už rozumím. Já děkuji tobě. Už teď jsem na tebe hrdá. Věřím, že to společně dokážeme," řekla jsem. I když jsem trochu svých schopnostech pochybovala. "A opravdu je jedno, co jsem si myslela, byla to hloupost a omlouvám se, podcenila jsem tě." Při tom jsem pomalou chůzí směřovala směrem do údolí.

// 18

S pohledem upřeným směrem k neprozkoumané louce jsem si vyslechla, co mi Echo říkal. Bez jakéhokoli výrazu, změny mimiky. Když řekl, že jedl mršiny, projelo to mou myslí jako ostrý tesák libovým masem a tahle informace ve mne zůstala ještě chvíli zahryznutá. Vyvolala ve mne otázku "co?" a k tomu skutečný zájem o to, co s ním ten rok bylo, odkud pochází a podobně. Všechny ty otázky, které jsem si pokládala dosud jen tak řečnicky. Teď jsem na ně chtěla odpověď. A nespokojím se jen tak s nějakou odpovědí. Ve chvíli, kdy mne oslovil jako svou matku, odtrhla jsem pohled od pátrání v krajině a upřela jsem jej na hnědočerného vlčka. "Ne, omlouvám se. Nezlobím se na tebe, myslela jsem si--" No, to jsem nedokázala říct, přeložit myšlenky v podobě surové informace do slov. "...To je jedno," pokroutila jsem nad tím hlavou a sklonila jsem se k němu a přejela mu omluvně čumákem po temeni hlavy. Nechtěla jsem se ho jakkoli dotknout. Až teď jsem si všimla, že svišť nikde v okolí není, že ho ani nedrží, ani nikde neleží mrtvý. Musel ho pustit. Asi ještě nenadešel jeho čas. Neřešila jsem to. Měla jsem lepší vyhlídky na lov. Tam na té louce, asi nebudu směřovat přímo tak, abych něco chytla, ale když se poštěstí... Nechtěla jsem ho nechávat o hladu. "Prostě pořád mám tendenci všechno zobecňovat a nevidím tvoje vlastní dispozice." Problém je v tom, že tě vlastně ani pořádně neznám... "Co kdybys mi povyprávěl něco o sobě, o tom odkud jsi a co se ti stalo?" Nechtěla jsem ho do toho nutit, ale moc by mi to pomohlo při jeho výchově. Když ho poznám, budu vědět, jak se k němu mám stavět a budu moct k němu mít individuální přístup a tak ho toho nejvíc naučím. Žádné všeobecné poučky, prostě to, jak to vidí on. Vciťování do ostatních nikdy nepatřilo mezi mé silné stránky, ale minimálně rozumově pochopím, co se pravděpodobně děje v jeho hlavě a jak věci zpracovává. Každý je jiný, každý je v něčem dobrý, má jiné silné stránky. "Nejsi neschopný, prostě jsi jen jiný, než vlčata, která jsem znala ze své staré smečky," dokončila jsem tím své myšlenkové pochody a už jsem jen byla plna očekávání, co mi odpoví. Ale můžeme si povídat i po cestě, proletělo mi hlavou a tak jsem pomalu vykročila směrem k louce, po pár krocích jsem se zastavila a otočila se za ním.

// 17

Echo uvažoval nějak... Divně. Celkově se mi chování zdejších vlků nepozdávalo, ale to, co mi právě řekl, bylo asi tak nejzvláštnější. Že je lov zbytečný? Co? To mi přišlo jako holá rozmazlenost. Je běžný jev, že se uloví jeden jelen a pak se tři dni loví něco dalšího. Ale nikomu to nevadí. Jídlo každý den je moc velký luxus, i když zrovna já cítila potřebu po troškách jíst častěji. Asi rychlý metabolismus či co. Ano, cítila jsem hlad, ale z toho se neumírá, něco vydržím, ne? "Dobře přiznávám, že jsem dala hodně špatný příklad. Jen jsem v tobě chtěla podnítit kreativitu. Schopnost rychle přemýšlet a vyhodnocovat je nedocenitelnou pro lovce. A to je jenom statisticky, prostě se nežere každý den, ale to není důvod se nesnažit a vzdávat to. Každý den nemůže být posvícení, že ano. A myslela jsem to tak, že tady je všeho hojnost a loví se tu tak jaksi snáze. Statisticky. Celkově, o co jsem se tady pokusila se mi zatím povedlo." Fakt jsem netušila, co mu na to mám říct. On je ještě vlče, ale přijde mi, že je ve všem tak trochu zpomalený. Kde žil celý ten jeden rok? K tomu jsem měla chuť do svého vysvětlování vmísit svůj filozofický rozměr,rozpovídat se o tom, že každý tvor má svůj čas k žití a pokud se mu všechen jeho čas neodpočte, nemůže ho nikdo zabít, jinak by došlo ke krádeži cizího času, čímž si přičteme jeho zbývající čas ke svému, s nějakými těmi úroky. Prodlužujeme si život na úkor ostatních a pokud se zachováme nespravedlivě, nebo svůj čas nedokážeme naplnit, pak se nám to vyúčtuje v dalším životě. Podle toho budou různé sankce a výhody. Podle toho, jak se znám, mne čeká prázdnota. Dail říkala, že nejsem mrtvá. Ale i tak věřím v to, že to tu je jiné. Asi ve složení částic nebo jsou nabité nějakou magickou energií nebo já nevím. "Hele, neumřu. Když na to dojde, tak se hladovělo i několik týdnů a nikdo z toho dramata nedělal." Začínala jsem si myslet, že na tohle nemám ani nervy, ani odhodlání, ani schopnosti. Že ho nedokážu naučit lovit. No, už se mi to nechtělo dál rozvádět, pro dnešek jsem s vyučováním skončila. "Zabij to, sněz to a pojďme." Pak jsem se věnovala pátrání po nejbližším zdroji vody. Zadívala jsem se do dálky. Hm, budu potřebovat jít ještě kousek dál, odsud nic nevidím.