Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 16

Zjevně jsme se nepochopili. Nenechala jsem se tím ale odradit a jala jsem se vysvětlování, i když jsem původně nechtěla. "Myslím uzavřít vchod do kterého běží, jakmile je v noře, tak to už nemáš co řešit, leda, že bys ho chtěl vyplavit nebo tak něco. Pokud jsi příliš daleko, nebo vidíš, že nejsi dostatečně rychlý, stále můžeš před něj hodit nějakou překážku, třeba větší klacek. Mělo by ho to zmást a zpomalit, tudíž by sis mohl získat čas a doběhnout ho. Každopádně to chce s něčím takovým počítat dopředu. Proto vždycky musíš, než vystartuješ ze svého úkrytu, vyhodnotit situaci a terén. Musíš vědět, kterým směrem ho poženeš, předpovídat, kam by mohl utíkat. Případně si předem vymyslet, jak ho dostaneš. Pokud nemáš připravenou strategii, zvyšuješ pravděpodobnost neúspěchu. A nenech se zastavit neúspěchem. Když to vezmu tak nějak průměrně, tak z 10 pokusů se v běžných podmínkách vydaří jeden. Ale tohle místo je ráj." Všechno tady jde tak nějak snáz. A není to pravda? Zatím jsem zde nezaznamenala žádný neúspěšný lov. Jako hnala jsem zajíce, sviště a ve spolupráci s Dail kamzíka, jedna vlaštovka jaro nedělá, ale i tak. Zdálo se, že tady ničeho není málo. A ani naši přirození nepřátelé se tady nepokoušeli nějak se rvát. Takže je na ostrově skutečně hojnost potravy, čili není důvod k bojům...? Nebo jsou vlci zkrátka dominantní rasou? Těžko posoudit. Zarazila mne jeho ohleduplnost, že by se snad chtěl o toho sviště dělit. "To je od tebe moc hezké, ale já to nepotřebuju. Ještě to nějak vydržím," řekla jsem mu doufaje, že se nebude chtít hádat. Přece jen starám se já o něj, ne on o mě, že? "Já si chytím něco dalšího." Sice jsem netušila co, ale pokud půjdeme k potoku, aby se napil, můžu zkusit své štěstí v rybolovu, nebo možná natrefíme na nějakého bobra. Bobr zlý. Bobr gryže. - Ale ani to uvědomění mě nezastavovalo v tom, abych se vzdala představ o potenciálním pokrmu.

// 15
No, řekl přesně to, čeho jsem se dle mých předpokladů obávala. Hm, nekreativní, to se napraví, poznamenala jsem v duchu. Zamyslela jsem se. Upřímně jsem neměla předem připravenou odpověď, jen jsem chtěla aby s něčím přišel. Bylo mi jedno jaká by to byla hloupost, jen aby se nevzdával a prostě něco zkusil. Někdy vlk nedostane na výběr, hledat 'něco jiného' by v období hladu mohlo být obtížné až nemožné, proto by tato volba nemohla přijít v úvahu. Ale zdálo se, že Echo nikdy nedostatek nezažil. Proto asi neměl důvod nad tím přemýšlet jinak. "Vždycky je možnost jak vyhrát. Stačí udělat ten správný tah. Myslíš si, že bys zvládl průchod do jeho vchodu nějak uzavřít, nebo mu odříznout cestu?" Napadaly mne všechny možné varianty, ale většina z nich vyžadovala, aby si předem všechno promyslel, než se do něčeho pustil. K tomu jsem ho taky že chtěla nasměrovat, ale chtěla jsem, aby si na to přišel sám. Tak tomu bude nejlépe rozumět a také si to nejlíp zapamatuje.
Tak malý je nerozhodný, pomyslela jsem si, ale pozdržela jsem se komentáře. Raději jsem šla rovnou k věci. "Vím, že na něm toho masa zrovna moc není, ale na chvilu, dokud nenajdeme potok, kde by ses mohl napít ti to bude stačit. Čím dřív ho sníš, tím dřív vyjdeme." Měla jsem krapet chuť mu začít vykládat své filozofické moudra, vzdělávat ho v duchovním rozměru, ale na tyhle věci si také každý musí přijít sám. Můžu mu ukázat cestu, ale jestli se po ní vydá, o tom nemám právo rozhodovat. Každopádně jsem mu tím teď nechtěla kazit chuť k jídlu, tak mu to sdělím možná až pojí. Přece jen, pokud chce zůstávat se mnou, musí pochopit mé myšlenkové pochody, proč jaké věci konám a tak. Bude lepší mu to vysvětlit rovnou, než ho pak ponechávat nějakému zmatení.

// 14

Pustil svou kořist, která se v mezičase stačila krapet zmátořit. Zdálo se, že teď už běhá vcelku rovně. Echo uposlechl mou radu a dokázal jej znovu chytit. Vcelku jsem se divila, že mu hlodavec nezalezl do nějaké díry, ale hádala jsem, že tam zrovna žádný nouzový východ neměl. Měl ho. Teď to chtělo vzbudit v něm nějaký zájem o taktiku a strategii. Tahle část na uvažování, co si pamatuji, vlčata nikdy nějak extra nebavila, ale uvědomovala si její důležitost. Naopak, já tohle uvažování kde, jak, co, proč měla od začátku ráda. "Teď si vezmi, že by ti ten svišť utekl někam, kde má vchod do svých podzemních tunelů. Co uděláš, když víš, že ho zezadu nestačíš chytnout?" položila jsem mu provokativní otázku. Ještě na ni mohl odpovědět, že ho nechá utéct a nejde si lepší kořist, nebo že vždycky bude dost rychlý. Nicméně jsem chtěla slyšet, co vymyslí zajímavého a v duchu jsem doufala, že bude nápaditější než mé dva předpoklady, co by tak mohl říct. "Jo a jestli ho nechceš prohánět ještě chvilku kolem dokola, můžeš ho zabít. Pomůžu ti s tím. Prostě ho buď kousneš do krku a necháš krvácet nebo mu zlomíš vaz. To už je ve výsledku jedno. Rozhodně ti nedoporučuju jíst ho živého, není to zrovna pohodlné." Inspirována svými slovy jsem si představila jídlo, které utíká z pomyslného talíře. Komická představa, ne že bych se jí smála, ale do jisté míry se mi líbila. Potom mně napadlo, že by si mohly utíkat si odtržené části kořisti, takže bychom viděli jednu nohu, jak si to peláší někam za humna. A pak, že by mohly utíkat i ty kousíčky co máme v ústech a v trávícím traktu a... A dost.

// 13

Sledovala jsem s jistým zájmem, ale zároveň určitým klidem, jak se Echo vydal na první lov. Udělal jeden dlouhý skok, ale minul, následoval dalších pár až nakonec toho položivého sviště chytil. S tímhle stylem by asi u zvířete s plným vědomím a notnou dávkou adrenalinu v krvi neobstál. Ale nechtěla jsem mu kazit radost z úlovku, se kterým bylo vázáno i jisté osobní vítězství a úspěch. Nechtěla jsem, aby o tohle přišel. "Skvěle," řekla jsem jen doufaje, že je tato pochvala přiměřená, "dokázal jsi to." Přišla jsem k němu. "Chceš si to zkusit znovu? Znovu ho pustit a nebo ho chvilku i štvát? A nebo bys jej raději zabil?" Po těchto slovech se mi v hlavě spustil celý roj myšlenek o otázkách života a smrti, především hodnoty života a kdo že jsme, abychom měli právo zabíjet - prostě takové ty moje stereotypy, které jsem si musela zopakovat snad už tisíckrát. Ale neustále se mne držely. Čím víc se věci opakují, tím víc k osobě přirostly, byly pevnější, jistější ve svých základech. Dalo se na nich tedy stavět. Stejně tak je to i s učením. Pokud si to bude opakovat neustále dokola, zakotví si to, zapíše si jednotlivé pohyby do svalové paměti a potom mu to půjde jak po másle. Jen ho nesmím demotivovat dlouhými popisy a složitým vysvětlováním, nebo podtrháváním chyb, které by si mohl špatně vyložit a mohl by naprosto ztratit chuť se cokoli učit. Ano, chovala jsem vůči němu jakýsi mateřský pud, ale že bych měla chuť ho krmit celý život? To zrovna ne. Co lepšího mu můžu dát do života než schopnost se o sebe postarat sám? Nějaká závislost na někom či něčem, to by jednoho taky brzo omrzelo. No, nakonec jsem si neodpustila svou poznámku: "Příště zkus víc utíkat a skákat jen, když to bude nezbytné a budeš dost blízko." Fyzikálními úvahami jsem ho taky znervózňovat nechtěla, tak jsem si popis toho, že když se těleso pohybuje určitou rychlostí, urazí za určitou dobu určitou vzdálenost a pokud se on zastaví a teprve pak skočí, na místě, kam skákal se už jeho kořist nacházet nemusí, protože je v pohybu, chce to skákat jaksi, víc vpřed, nebo si počkat do správného bodu, kde to vyjde, kdy bude lovec rychlejší než kořist. Ale teď už filosofování stranou.

// 12
Přikývla jsem mu hlavou namísto odpovědi. Následně jsem začala promýšlet, jakým způsobem by bylo nejlepší hlodavce omráčit. Kdybych ho kousla a nechala krvácet, moc dlouho by pak už nežil, takže to chtělo něco lepšího. Když jsem se v minulosti snažila omráčit mouchu, šlo to snadno. Stačilo se rozpřáhnout, strefit se do ní tlapou a odrazit ji proti nějakému tvrdému objektu, třeba šutru... Jo šutr, to je ono. Akorát to musím udělat tak, abych to nezabila. Jestli ho praštím moc, tak už se nebude hýbat vůbec, když ho praštím málo, bude až moc živý a zdrhne hned, jak dostane příležitost. Dobře a teď jak. Pokud bych ho pustila z výšky, mohl by hned utíkat a Echo by neměl čas se na to pořádně připravit. Takže ten šutr musím spustit na něj. Jo, to je ono. Rozhlídla jsem se okolo sebe, jestli nenajdu nějaký správný šutr ve svém okolí. Ten byl moc malý, ten moc velký... Ano, tamhle ten byl značka ideál. Vzala jsem sviště zpátky do zubů, přišla jsem k tomu kameni, položila jsem se na zem do pozice sfingy, složitě složila sviště zpět pod pevné sevření mých tlap a pokusila se vzít kámen do zubů. Chvíli mi sklouzával, ale potom se mi ho povedlo uchopit. Napřímila jsem hlavu, namířila jsem na sviště, odkryla jsem mu hlavu, takže jsem ho svírala jen jednou tlapou. Hlavně proto jsem si pohnula, aby mi nestihl utéct, pečlivě si namířila a pak šutr upustila. Strefila jsem se přímo na hlavu, přesně jak jsem chtěla. V duchu jsem se zaradovala, ale navenek jsem svou drobnou sociopatickou chvilku nedávala znát. "Připrav se!" zvolala jsem na Echa. Vstala jsem, stále jednou tlapou sviště přidržovala a když jsem byla přesvědčená, že je Echo připraven zaútočit, jsem omámeného hlodavce pustila. Chvíli se jenom motal tam a zpátky, ale když si uvědomil, v jaké je situaci, pokusil se utéct. Nutno zmínit, že běžel jako po opici.

//11
Se zaujetím a s očekáváním jsem sledovala Echa, jak větřil okolo. Chvíli mu to trvalo, ale pak prohlásil, že něco má. "Pokud to máš, tak kde to je, poznáš podle směru větru. Pokud fouká ze západu a tento vítr k tobě donese pak, můžeš si být jistý, že se někde tím směrem daná věc/bytost/prostě zdroj pachu nachází. S určováním druhu už je to trošku těžší. Tohle jsou mufloni, divoké ovce. Páchnou ovčincem. Je to prostě takové... Charakteristické. Zvláště smrdí samci v období říje, které bych osobně nelovila ani během nepářícího období. Mají velké zatočené rohy a dostat od něčeho takového nakládačku bych upřímně nechtěla. Přestože je jejich maso dobré, nedoporučuju je lovit, když jsi sám. Celá smečka by to zvládla, ale já osobně tento boj předem vzdávám - proto se jim vyhneme, není to bezpečné," pronesla jsem, čímž jsem vysvětlila své počínání. Šla jsem dál, chtěla jsem najít něco menšího, co by se dalo snáze ulovit. Přemýšlela jsem, co bych tak tady mohla splašit a napadalo mne mnohé, jen kdybych lépe znala terén a nebo to alespoň za něco stálo. Chtělo to sejít trochu níž, tady najdeme pěkné houby. Stačilo jít chvíli východně a holé skály začaly zarůstat jarní travou a pryšci, sem tam se objevil dokonce i fialový kosatec nízký. Krásné. Ale teď mne nezajímala krása květeny. Tedy, ano zajímala, to mě zajímá vždycky, ale nyní to nebylo to hlavní. Teď tady šlo o lov. Alespoň na ukázku. Řekla bych, že nám náhoda hrála do karet, kdybych tedy byla v náhodu věřila. Takto jsem mohla jen říct, že nám Tvůrce přál. Kdo je to Tvůrce? Osoba zodpovědná za stvoření. Je to Smrťův společník. Těžko říct, jaký mezi sebou mají vztah, ale to, co Tvůrce položil na plochu zemskou se mohlo potácet svým životem, dokud se mu nepřesypal čas a Smrť jej nevzal jinam. Těžko říct kam, já osobně věřím v život po životě. Že když zemřete, tak půjdete třeba do ráje/posmrtvého meziprostoru a tam už zůstanete, dokud na vás nepřijde zase řada a nehodí vás zpátky mezi živé s novým pověřením.
No, každopádně jsem měla štěstí. Vystoupila jsem na šutr a co jsem neviděla. Svišť, který zrovna stál na zadních a buď někoho vyhlížel nebo něco hledal. Rychle jsem se přikrčila za kámen. "Tak, teď se dívej," řekla jsem Echovi šeptem a lehce jsem zvedla hlavu, abych na něj viděla. Připravila jsem se a pak jsem výskokem vystartovala přímo proti svišťovi. Ten si mne poryvem hlavy všiml a pelášil pryč ke své nejbližší noře. Já byla ale rychlejší. Skočila jsem po něm a chytila jsem ho zezadu mezi zuby, zrovna v moment, kdy se vrhal do svého úkrytu. Stihla jsem to jen tak tak. Hlodavec vydával pištivé zvuky, kopal pacičkama, snažila se mě hryznout nebo škrábnout, no neměl už šanci. Přechytla jsem si ho v tlamě, abych ho nesla za záda, nikoli za zadek. Donesla jsem ho ještě živého k Echovi. Chtěla jsem aby teď zkusil totéž. Lehla jsem si, sviště přitiskla oběma tlapama k zemi teprve pak pustila sevření čelistí. "Tak, co bys řekl na to, že bych ti ho trošku omráčila a ty si ho zkusil chytit?" zeptala jsem se Echa. Přišlo mi to jako nejlepší způsob, jak ho naučit základnímu principu lovu.

// 10
Bylo sice moc hezké, že Echo naslouchal mým slovům, ale nevypadal z toho zrovna moudře. Toto vzezření ještě zdokonalil trefnou otázkou, zda bych mu to nevysvětlila ještě jednou. V duchu jsem si zopakovala, co jsem mu to vlastně právě řekla. Jo, asi jsem ho přehltila informacemi, které v takovém chumlu nebyl schopen zpracovat a pozřít. Změřila jsem si ho, nadechla jsem se a už už jsem se chtěla vrhnout do nějakého pře-znovu-vysvětlování, místo toho jsem se kousla do jazyka a to ne obrazně. Pěkně to bolelo a zbyla mi po tom v tlamě pachuť krve. Na mé tváři se to ale nijak neodrazilo, pokud přehlídneme nepříliš vkusné zamlaskání, jak jsem otírala jazyk o horní patro, jako bych se pokoušela zahladit ranku.
Jo, dobře, zpátky k určité důstojnosti, kterou stejně nemám. Díky tomuto jsem dostala ještě pár chvil navíc k zrevidování celé úvahy a nakonec jsem vyhodnotila celou chystanou akci za zbytečnou. I kdybych mu udělala přednášek sto, stěží by pochopil, o čem skutečně mluvím, když si to asi nedovedl představit, pač nikdy lov osobně na živo neviděl. "To je v pořádku, že teď tomu nerozumíš. Jen to ber jako nějaký podklad k tomu, co uvidíš, pak ti to vysvětlím znovu. Samozřejmě se obvykle loví ve smečce, nebo alespoň v páru, pro jedince je lepší soustředit se na menší kořist, ale pokud je vlk opravdu zkušený, dovede sám ulovit i velkou zvěř. Znala jsem vlčici, která dokázala složit bizona lesního úplně sama. Jo, to byl jiný kalibr." Doufala jsem, že se s tímto adekvátním odůvodnění spokojí. Ještě mně napadlo něco, ale těchto pár poznámek jsem spolkla, načež jsem se dala do pochodu. Měla jsem namířeno stále směrem k jezeru Salt, když se ale obrátilo proudění vzduchu a do čumáku mne udeřil známý pach. Jídlo. Muflon. Houf ovcí, to zní parádně, ale obávám se, že na to nemám... Při představě, že bych měla vběhnout bandě ozbrojených ovis orientalis musimon přímo na rohy, dostat nakládačku, odejít s prázdnou a ještě se naprosto znemožnit před svým svěřencem mi přejel mráz po zádech. Ne, to fakt ne. Stočila jsem tedy směr putování co možno nejdál od nich. Kdybych měla někoho lovu schopného s sebou, šla bych zajisté směrem k nim, ale nemohla jsem riskovat, že bych tím ohrozila Echa. Ale napadlo mne, že bych to mohla alespoň využít jako demonstraci. "Schválně, jestli dokážeš určit, co a kde je od nás nejblíž za zvěř?" zeptala jsem se. Chtěla jsem, aby si alespoň zapamatoval ten pach, bude se mu to hodit.

//9
Pohled jsem ještě na okamžik pozastavila na odcházející vlčici. Najdeš ji, ujistila jsem samu sebe a pak jsem se zamyslela nad Echem. Povídal, že nic neví, nikdy se nedíval na to, jak dospělí loví. Zvláštní. Na tohle jsem měla připravenou vcelku dobrou odpověď. Upřímně jsem s tím tak nějak počítala. "Hele, můžeš se první podívat, jak se to dělá, než začneš něco cvičit. Vizuální ukázka je vždy nejlepší způsob, jak pochopit slovní popis a pak je snazší si to párkrát zkusit s nějakým výsledkem, než se potácet a nevědět co a jak." S těmi slovy jsem se rozešla směrem k Solnému jezeru. Neměla jsem v plánu jít přímo k němu, ale v jeho okolí bylo dost pravděpodobné, že natrefíme zase na nějakou zvěř. Alespoň na králíka nebo sviště, když už ne kamzíka či kozorožce. V půlce kroku jsem se ještě zastavila a ohlédla jsem se za sebe, abych se ujistila, jestli jde Echo se mnou. Jala jsem se tedy rovnou vysvětlování techniky lovu "První je třeba umět kořist najít, vystopovat. Musíš si zvěř očuchat a zapamatovat si to. Taky věz, že i zvěř je schopná cítit tebe. Proto musíš jít vždy proti větru. Když už jsi blízko, musíš si dávat pozor, aby tě nebylo vidět. Čím později si tě všimnou, tím líp pro tebe. Potom vystartuješ, když už si myslíš, že je správný čas. Musíš vychytat správný odraz a načasování, ale to chce cvik. Dále následuje štvaní. Prostě běžíš za kořistí. Nejdůležitější je oddělit svůj cíl od stáda. Pokud je ve stádě, můžou se společně bránit. Když je sám a ostatní zvířata jsou pryč, teprve pak máš nějakou šanci. Kdykoli se přiblížíš ke kořisti, útoč. Zuby jsou skvělá zbraň a pokud tvá kořist přijde o krev, bude se jí hůř běžet. Celkově je nejlepší pokusit se ji po určité době zastavit. Na zajíce můžeš skočit z vrchu, když půjdeš po vysoké, jdi po bězích. Nejlepší je napadat stehno a horní část nohy. Když půjdeš po té spodní, je větší pravděpodobnost, že tě kopne a zraní, takže ti znemožní další útok, získá náskok a uteče. Jinak se musíš naučit využívat krajinu. K tomu obvykle stačí zdravý úsudek, ale se zkušenostmi budeš moct aplikovat věci, které už znáš, vypozoruješ zákonitosti, které obecně platí. Jakmile se naučíš přemýšlet jako oběť, zjistíš, jak správně uvažovat jako lovec." Chtěla jsem mu to předat co nejsrozumitelněji. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem mu to nepopsala až příliš moc jako pro hotentota. Nechtěla jsem ho urazit, ani poranit jeho ego, kdyby si náhodou myslel, že by to zvládl pochopit i snáz. Na druhou stranu jsem pochybovala o svých vysvětlovacích schopnostech. "Nějaké dotazy?" zeptala jsem se ještě pro jistotu. V tomto bodě už jsem měla vymyšlený celý pedagogický postup i s učebními plány. Všechno hezky popořadě.

Echo s Dail mne dostali do velmi nepříjemné situace, kdy jsem si musela vybírat. Kdyby to bylo zcela na mne, řekla bych Dail, ať jde lovit s námi, ale místo toho se už pomalu rozešla pryč. Echo totiž pronesl klíčové rozhodnutí, že je hladový a že neumí lovit. Jako fakt je, že jedl naposledy toho zajíce, předtím než jsme opustili jeskyni a mne se také zmocňoval hlad, ovšem nevěřila jsem tomu, že by si neuměl ulovit ani pitomou myš. To přece už vlčata v jeho věku instinktivně svedou. Pak jsem se ale rozpomněla, že se teď nacházím někde jinde, než tam, kde jsem vyrostla a tak zřejmě zde jisté zákonitosti platí jinak, než jsem zvyklá. Vlci přirozenost vyměnily za kouzla a čáry. Nebo tak se to zde jevilo minimálně ne. Ještě než se Dail vzdálila, ještě jednou jsem nasála její pach, abych si jej byla schopná zapamatovat, dívala jsem se, kam jde, abych si zapamatovala směr. "Doženeme tě!" zavolala jsem za ní, protože mi to přišlo nejpříhodnější. Ten vlček mne považoval za matku, nemohla jsem to jenom tak odkopnout. Pak jsem se otočila na Echa. "Chtěl bys se první napít a pak lovit? Vím o místě, kde by se něco dalo splašit k jídlu, ale voda je tam slaná, museli bychom jinam." Napadlo mne, že bychom to vzali okolo pramene a zkusili své štěstí už tam, ale bylo mi jasné, že lovit v horách s jednoročkem je o hubu. Nebudu se vyjadřovat k tomu, že tam odkud pocházím už jednoročci pomáhaly s hlídáním těch nejmenších a podíleli se běžně na lovech, ale jak říkám, tohle je jiné prostředí. Akorát jsem netušila, jak ho to mám naučit. Asi první mu to ukázat a teoreticky popsat... "Už jsi viděl někdy někoho lovit? Jakože, chápeš teorii lovu?" zeptala jsem se, ať vím, jak se k němu mám stavět. Podle jeho odpovědi jsem mínila vybrat místo lovu. Kdyby se jen díval, šlo by to i v horách.

// "Všichni na mě kašlou" - to je nějaké tvoje životní krédo, ne? :D
// 8

Její odpověď mi moc nepomohla. Zatím jsem byla pouze tady v horách, na jakési planině a krátce jsem přecházela přes les mezi těmito dvěma stanovišti. A ještě pobřeží s tím kouskem lesa, kterým jsem musela přejít, když mě sem vyhodilo moře. Všechno pro mne mohlo být novým a to mělo v sobě jisté neodolatelné kouzlo. Jo, průzkumná výprava, to zní naprosto báječně. "Moc ráda bych se podívala někam, kde jsem ještě nebyla. A čím větší dobrodružství, tím lepší," odpověděla jsem jí. Pohled mi znovu sklouzl na znuděného Echa a tak jsem dodala: "Ale jen pokud se to bude zamlouvat Echovi." Po těch slovech jsem přišla blíž k němu: "Promiň, že jsem tě tady tak nechala. Chtěl bys s námi na honbu za nebezpečím a poklady tohoto ostrova?" zeptala jsem se ho takovým tím tónem, jakým se verbují vlci do bitev. Nebo na pirátská přepadení. Záleží na tom, jak si to vyložíte. V rámci čekání na jeho odpověď jsem se zamyslela, copak je tady široko daleko tak nejzajímavějšího, alespoň podle nějakých těch přírodních zákonitostí, pokud tady vůbec platí a podle toho, co jsem mohla vidět po dobu svého pobytu zde z dálky. A nebudu vám lhát, dost mě lákat ten les, kterým jsem vedla Echa sem. Kudy jsme procházeli se zdál být mírumilovný a naprosto normální. Ale byla jsem si jistá, že kdybychom jím šli dál, narazili bychom na něco dost zajímavého. Třeba i na samotného Smrtě, koneckonců i takováto bytost musí někde bydlet.
//7

Na její slova jsem pouze mlčky přikývla, na znamení souhlasu. Ano, už to není třeba dál řešit. Nevěděla jsem ani, co mám odpovědět na její následující věty a to ani na ty, které končily otazníkem. Nechtělo se mi vysvětlovat jí, že jsem logicky-pudově založené zvíře a i když vlci se svým propracovaným, složitým, ale stabilním sociálním systémem jsou (minimálně na územích které z nám) dominantním druhem, já jsem článek vývojově zaostalý, způsobem uvažování jsem zaseknutá pár evolučních stupňů nazpět. A jsem si toho vědoma. Možná je realita trochu méně drastická, než jak ji vnímám já, ale je také dost možné, že já na tuto problematiku nahlížím ještě tolerantněji a méně objektivně a že ve skutečnosti je tento rozdíl daleko výraznější. Rozhodla jsem se proto omezit se v odpovědi pouze na nejistý úsměv. Tedy, přesněji řečeno šlo o satiru na úsměv, ale nechte mně tak, já za to nemůžu. Po mém ubohém pokusu o sociální chování jsem měla krapet strach, co mi na to řekne, ale místo očekávaných nadávek se mi dostalo vlídného přijetí a milé opětování signálu přátelského vztahu. Na její veskrze pozitivní komentář jsem ale také jaksi nenacházela slova pro odpověď. Ta jsem opět nahradila pokusem o úsměv. Tohle prozkoumávání nových oblastí se mi začínalo vcelku zamlouvat. Na poslední otázku, jestli už jdeme, jsem už z tlamy dostala nějaké to "ano," i když to nebyla první spontánní reakce. První byla ta, že jsem se narovnala a udělala naznačený krok v před, jak bych tuto informaci běžně sdělila. Pak jsem si ale rozpomněla na to, že mám hlasivky a jazyk a že jsem v přítomnosti osoby, u které se je nemusím bát používat k vyjádření svých myšlenek. Vyšla jsem tedy z jeskyně ven, pohledem jsem zapátrala po Echovi. Když jsem viděla, jak leží na zemi opodál a ujistila jsem se, že je zcela v pořádku, jen možná trochu znuděný, odvrátila jsem pohled za Dail. "Kam půjdeme?" zeptala jsem se. Chtěla jsem prozkoumávat zdejší krajinu, ale netušila jsem, kde začít.

//6

Netrvalo dlouho a dočkala jsem se odpovědi na svou neurčitou otázku a také na ty nevyřčené. Narovnala jsem uši do pozoru, natočila jsem je směrem k Dail, protože jsem se věnovala pouze jejím slovům. "Ne, to ty promiň, musela jsem něco říct divně nebo tě špatně pochopit." Krásné bylo, když se zeptala, jestli jsme stále kamarádky. "Ano, pokud se tedy opravdu chceš bavit s něčím jako jsem já," odpověděla jsem jí a v duchu jsem doufala v kladnou odpověď, i když jsem byla schopná si domyslet, co všechno ji to bude stát. Se mnou, naprosto nechápavou a sociálně negramotnou věcí, to bude o nervy a ne každý má trpělivost a vůli neustále tolerovat moje hloupé poznámky, nebo naopak dlouhé mlčení, neschopnost odhadnout situaci a podivné způsoby. Existuje vůbec někdo, kdo by měl dost síly neustále urovnávat nedorozumění způsobené mojí zabedněností, kdo stojí všemi tlapkami pevně na zemi? Jak dlouho může takový vztah vydržet? Hm, to nezjistíme, pokud to nezkusíme, že ano - jen směle do toho. Vyskočila jsem na nohy a přišla jsem k ní. Tohle jsem vídávala ve své bývalé smečce, nikdy jsem tomu nerozuměla ani nepraktikovala, ale teď jsem chtěla tenhle společenský životní styl zkusit, jít do toho po hlavě, bez nějakých zábran a omezení. Co se velice může stát? Co můžu ztratit, když v podstatě nic nemám? Když jsem byla těsně u ní, sklonila jsem se k ní a dotkla jsem se jí temenem hlavy. Načež ve mě zavládla panika a odtáhla jsem se. Co jsem to právě udělala, proč jsem to udělala, jak jsem to... Nepodělala jsem to právě? Asi jsem to neměla dělat, asi jsem měla raději zůstat na místě nebo tak něco... Neměla jsem jí narušovat její osobní prostor, co když si to špatně vyloží, kdoví co tohle vůbec znamená Zírala jsem na ni v tichém očekávání. Na druhou stranu to ale bylo přínosné. Tak takový je fyzický kontakt... Na jednu stranu jsem chtěla strašně moc vzít nohy na ramena a táhnout do zaječích, ale tlapy jako by mi zdřevěněly a zakořenily, stála jsem tam jak přirostlá k zemi, v naprosto statické pozici, zcela ovládnutá vlastním strachem. Co teď asi bude? Vyžene mě? Ublíží mi? Nebo to nechá tak? Nebo teď zasáhne ona do mého osobního prostoru? Nebo mi dlouze vysvětlí, že tohle se nedělá? A jak to mám vědět, co se sluší a co nikoli? Opakuji, mé znalosti, jakožto i zkušenosti v tomto oboru jsou naprosto ubohé, jak jsou nepatrné, anžto jsem je neměla kde na nabýt. Čas to dohnat, řekla bych.

// 5

Následující věty mi nedávaly smysl. Zmateně jsem se podívala po místnosti, jestli tato slova byla vážně směřována na mně. Zřejmě ano - nikdo jiný tu nebyl. Stáhla jsem uši, nerozuměla jsem. Něco jsem musela říct špatně. Má pomyslná vnitřní mračna se začínala znovu stahovat a některá konkrétní slova ve mne rezonovala jako vzdálené zahrození hromu. "Ee...?" O pár kroků jsem ucouvla, ale nehodlala jsem odejít a nechat ji tady samotnou. Ještě by si mohla něco udělat. Za normálních okolností bych asi už utekla, ale teď to nebylo logické a bylo by to bezúčelné. Chtěla jsem jí říct, něco v tom smyslu "hele, vidíš, nechápu chování ovlivněné emocemi, pokud je v rozporu s racionálním úsudkem," ale rozhodla jsem se raději mlčet, už jsem toho řekla víc než dost a to stejně nikdy nekončilo moc dobře. Místo toho jsem se odebrala o kousek dál od ní, kde jsem si lehla na kamenitou zem a snažila jsem se to zpracovat. Pohled jsem směřovala směrem k ní, ale nevěděla jsem, jak reagovat, co mám dělat... Někdy je snazší být prostě závislý jen sám na sobě a nevytvářet nějaká přátelství s ostatními, když nevím, co vlastně představuje a obnáší. Nemůžu po ní chtít, aby se se mnou obtěžovala.

// 4

Vyslechla jsem si všechny její reakce. Její slova mě pohladily po egu, bylo to jako by na mé sebevědomí dopadaly kapky jarního deště a tmavá mračna úzkosti a pochybností se rozplynuly a ponechaly za sebou pouze azurovou oblohu. Tak jiskrně modrou jako Dailiny duhovky v očích. Pokusila jsem se o úsměv. Ne, že by se ta grimasa, co se objevila na mém obličeji, dala nazývat zrovna úsměvem, ale alespoň vzdáleně to mohlo něco podobného připomínat. "Možná byl dobrý, ale kdo jsem, abych posuzovala svůj život." Po těch slovech jsem zapátrala v paměti. Když jsem se na to dívala teď, některé věci, které jsem tehdy považovala za běžné mi teď přišly být zlé, ale křivdy dob minulých jsou už pryč. A naopak, mnohokrát se ke mne zachovali nanejvýš spravedlivě a podle mého skromného úsudku to snad už ani z jejich pozice lépe nešlo. Ovšem, nehledě na to, jak moc mne těšilo, že si Dail o mě myslela, že nejsem stvůra, něco uvnitř mě tiše vzdorovalo. Znám se snad, vím, jak umím být cynická, nelítostná a krutá. Bez daru nějaké pořádné empatie se ze mě snadno mohla stát svině, aniž bych si to uvědomovala, mohla jsem se často zachovat tak, že to ostatním mohlo ublížit. Stačí opravdu málo, abyste se druhých dotkly, když se snažíte všechno zpracovávat pouze rozumově. Pak nic nebylo ofenzivní, pokud to bylo upřímné a dokud jsem vědomě nelhala, nepřišlo mi to, co říkám špatné. Tedy alespoň do chvíle, dokud se mi nedostalo reakce druhé strany, která se mohla zachovat jakkoli. "Nerada zpochybňuji tvé názory, ale myslím si, že mě neznáš dost dlouho na to, abys věděla, jaká umím být potvora, aniž bych si uvědomovala," odvětila jsem nakonec tiše a nevýrazně, jako bych se snažila o to, aby mne neslyšela. Asi jsem si to i docela přála, na druhou stranu jsem nedokázala bojovat proti svému vnitřnímu morálnímu pnutí, proti vlastnímu přesvědčení, které se zdálo být silně vryto do mé duše, pokud vůbec něco takového vlastním. No, napřímila jsem hlavu a zvedla jsem se do podřepu. "Chceš ještě být tady nebo půjdeme ven?" V duchu jsem přidala nevyslovenou otázku, jestli smím zůstat s ní a nebo chce být sama a doufala, že pochopí. Chtěla jsem už přeseknout nit těch všech nepříjemností a zaměřit se na něco jiného, nehledě na to, že mi před jeskyní čekalo vlče.

//3

Zvedla hlavu a podívala se na mně. Měla jsem nutkání jí pohledem utéct, ale donutila jsem se nevyhnout se očnímu kontaktu, i když byl jen letmý a neměl moc dlouhého trvání. Hned, jak jsem si vyslechla její stížnost na nespravedlnost života (nebo alespoň tak jsem si to já vyložila), jsem pohled sklopila k zemi a následně zabodla někde do prázdna. Tato otázka, i když asi byla jenom řečnická, mě donutila se zamyslet. Po chvilce přemýšlení jsem přetrhla ticho panující v místnosti těmito slovy: "Víš, ono se to neděje jen tobě..." Hned, jak jsem to vyslovila jsem se kousla do jazyka s výčitkami, co jsem to právě řekla. A jak teď z toho mám vybruslit a vysvětlit jí, jak to bylo myšleno. Pod povrchem chladně klidného výrazu probíhala vnitřní válka s panikou, zatímco na druhém konci bojiště zuřila niterní bouře výtek a pochybností o vlastní způsobilost pro tento druh rozhovoru a sociálního chování celkově. Ale vydala jsem se na cestu a teď už není možnost ústupu, jen zbabělec by se vrátil zpět. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Kdo šel na vojnu, musí bojovat. S tím jsem sebrala všechnu odvahu a poslední zbytky hrdosti a sebeúcty a vrhla jsem se po hlavě do metaforické propasti psychologické profese, pro kterou nejsem kvalifikovaná. "Nevíš, co se děje vlkům tam venku. A kdo rozhoduje o tom, že dneska zemře zrovna ta a ta srna, když si rozhodně chtěla ještě dál žít. Jsou věci, které jsou pevně dané a my je svým chováním nijak neovlivníme. Každodenně jsme podrobováni zkouškám, které nás mají zocelit a naučit nás něco nového, aby náš život byl plný a stál za životy těch, které běžně zabíjíme pro vlastní potřebu." Tak jsem jí vlastně shrnula základ svého náboženského přesvědčení. Tohle se přece jen blíží k těm společenským věcem víc než třeba takové počty, zlatá dobrá filosofie. Těžce jsem polkla. Ten směr, jakým se ubírala má slova se mi přestával líbit. Ne, že by se mi vůbec někdy zamlouval. "To je alespoň to, co si myslím já. Došla jsem si k tomu tak nějak sama, každý to samozřejmě může vnímat jinak. Ale abychom nechodili pro příklad nezaslouženého utrpení daleko.. Hele, podívej se na mně. Tam, odkud pocházím se ke mně nikdy nechovali moc hezky, nevěděla jsem proč, ale zvykla jsem si. A co mi to dalo? Čas a schopnost přemýšlet o věcech do hloubky, hledat spojitosti, významy i těch nejmenších věcí okolo nás. Je pravda, že jsem možná zrůda, zvenčí chladná, nesrozumitelná a neumím se chovat, bojím se vlků---" Zlomil se mi hlas. Víc upřímná jsem snad ani nemohla být. Zhluboka jsem se nadechla a s novou vlnou odhodlanosti a síly jsem pokračovala: "Nerozumím jim, nevyznám se v pocitech a tak. Proto ti těžko řeknu, co činíš špatně. Možná nic. Copak objektivně existuje něco jako 'správně' a co 'špatně'? Je snazší říct, zda je výrok pravdivý nebo nepravdivý. A realita je taková, že se ti někdo nějak ukřivdil, asi opakovaně, jinak bys tady teď neležela jako hromádka neštěstí. Co s tím uděláš? Necháš se potopit nebo si z toho vezmeš, co můžeš a půjdeš dál?" Po pravdě jsem právě trochu hodně zaváhala nad tím, co by z tohohle mohla těžit, ale moje víra v důvod a důsledek byla silnější a tak se mi povedlo přesvědčit samu sebe, že ze všeho se dá něco vzít.
// 2