Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 1

Pozorovala jsem, jak posledních pár vět pomalu doznívalo v ozvěně hor. Dál už nic po těch dvou nezbylo. Otočila jsem pohled na Dail a vyslechla jsem si její odpověď na mou otázku. Přešla jsem to mlčením. Pak odešla do jeskyně a já se na ni jen dívala, bez změny výrazu obličeje, ale ve změnou v srdci. Možná by teď byla nejraději sama, asi to těžce nese a kdoví co se vlastně pod jejím trápením ještě skrývá... Pootočila jsem hlavu na Echa, pokusila se o letmý úsměv a pak beze slov, možná s nevýraznou expresí neurčitého soucitu, který mi nedával sebemenší smysl a vůbec jsem nepobírala jeho přítomnost, jsem následovala kroky béžovo-šedé spřátelené vlčice. Spatřila jsem ji, jak leží na kamenité zemi, schoulená do huňatého klubíčka neštěstí. Zastavila jsem se ve vchodu a chvíli na ni upírala své šedomodré oči. Nad tou žalostnou podívanou jsem jen naklonila hlavu na stranu a snažila se to ještě jednou nějak racionálně překousat. Jenže pomocí logiky chápat mezivlčí vztahy a pocity? To jest úkol hodný nadpřirozené formy bytí. Kdyby to bylo pudové, možná bych to chápala, ale toto bylo mimo můj záběr. Ne, že by můj rozsah uvědomování si věcí byl jakkoli rozsáhlý, vždyť se omezoval na holou logiku, matematickou inteligenci. A ve světě emocí jedna plus jedna nemusí vždy dávat dvě.
Ležela přede mnou hned vedle Dail otázka: Co mám dělat? A já postrádala odpověď. Zhluboka jsem se nadechla, napočítala do tří, symbolicky vydechla s oxidem uhličitým i napětí a vydala jsem odhodlaně k ní. Obešla jsem ji pomalými lehkými kroky a zastavila se kousek před ní. Mezi mnou a jí nebyla vzdálenost ani jednoho metru. Co přátelé dělají v takových situacích? Jestli jsem správně pochopila, že jsem teď kamarádky. Zvláštní to pocit. Chvíli jsem váhala a v hlavě mi šrotovala všechna kolečka ostošest. Nemáš co ztratit, řekla jsem sama sobě a lehla jsem si vedle ní, tak že jsem hlavu složila na jednu tlapku a druhou natáhla směrem k ní, ale spíš tak na okolo, takže jsem se jí nedotýkala. Dívala jsem se na ni co možno nejvlídněji, jak to jen s mojí krajně nefunkční mimikou šlo. "Můžu ti nějak pomoct?" pronesla jsem polohlasem. Pochybovala jsem o tom, že to byla dobrá otázka, ale všechny ostatní varianty, které mně napadaly mi přišly být jen horší.

Ještě si prohodily pár slov, která jsem neshledávala nějak informačně přínosnými. Tedy až na to, že se mi potvrdilo, že hnědý vlk, který mi svou mohutnou stavbou těla a barvou srsti trochu připomínal medvěda, se skutečně jmenuje Kyle. Dle jeho reakce už tady toho chumlu měl plné zuby. Po několika větách se tedy Kyle rozešel někam pryč, údajně na louku. Rezavá vlčice s bílými podkolenkami a vlastně celou spodní částí těla, kterou jsem si zapamatovala coby Dor s otazníkem na nás poukázala jako na přátele Dail. Donutilo mě to trochu přemýšlet. Takže... Takovéhle to je mít kamarády? Neříkala jsem to nahlas, protože už v mojí hlavě to vyznělo dost uboze, ale tak, co se ode mne dá velice očekávat za převratné závěry. Navíc nám slíbila něco k jídlu, čímž si mě okamžitě získala. Většina pocitů které mám procházejí žaludkem, což je taky logicky opodstatněné. Málem jsem zapomněla, že jsem jedla naposledy ráno, ale já už zase měla hlad a moc ráda bych něco pojedla. Echo by se taky měl najíst, je ještě malý na to, aby držel obvyklý vlčí týdenní půst. Navíc není přeci období hladu a nedostatku, ne? Vždyť se jaří. No nechala jsem to tak, jen jsem cítila, jak se mi zvedá špička ocásku, ale ovládla jsem se a nezačala jsem vrtět ocasem.
Na mé poznámky Dail reagovala tak, že Echo je zlatý a že jí naše přítomnost nevadí, což mě pohladilo po duši a dovolilo mi to částečně se uvolnit. Takže, Kyle a Dor zmizeli někde za zlomem horizontu, někde za srázem, kam můj pohled nedohlédl. Ještě chvíli jsem za nimi upírala pohled, jestli si to ještě nerozmyslí, ale zdálo se, že jsme byly ponecháni o samotě, zůstali jsme jen já, Echo a Dail. A v téhle sestavě potom půjdeme s nimi někam ke zbytku smečky... Vtom jsem se zarazila, protože až teď mi to došlo. To se nechám přivést mezi minimálně šest dalších cizích vlků? Vlků, kteří můžou být jakýkoli? Co na to moje úzkost? Už teď jsem z toho měla strach! Pomyšlení na tucet hororových scénářů o tom, jak moje návštěva smečky alias můj pobyt ve společnosti kvanta vlků, mi naprosto znemožňovala se uvolnit tak, jak bych chtěla. Chvilku mi trvalo, než jsem si to v hlavě urovnala a nahrubo utřídila myšlenky, aby nedělaly neplechu. Teprve pak jsem znovu zvedla pohled na Dail. "Zůstaneme tady, nebo chceš raději jít někam jinam?" Bylo mi jasné, že by asi bylo lepší ji nechat osamotě, ať si zorganizuje myšlenky a pořádně si udělá pořádek v emocích a urovná si vzpomínky o tom, co se právě teď stalo, ale nechtěla jsem malého Echa tahat tam a zpátky je kvůli tomu, aby se podíval na drama. Tak jsem už jen čekala, co bude dál - a tom může rozhodnout pouze Dail.

Celé mi to přišlo do jisté míry nelogické a komické. Krátce jsem se podívala na Echa. Nechtěla jsem ho nechávat dlouho čekat, ale momentálně jsem nedostávala na vybranou. Jako se všichni zbláznili kvůli nějaké smečce. Co je to vůbec smečka? Ke mně se moje rodina nechovala nejlíp, nikdy jsem si tam nenašla spřízněnou duši, ani přátele a stěžovala jsem si snad? Ne. No, je pravda, že mi to nepřišlo, protože jsem si na to po čase zvykla a považovala jsem takovéto zacházení za zcela běžné. Dokud jsem se nedopustila něčeho podobného vůči ostatním. Nezapadala jsem, nebyla jsem dostatečně sociálně inteligentní, neuměla jsem se chovat. Bylo logické, že jim po čase došla trpělivost a vypověděli mě. Ale abych na ně nebyla zase tak přísná, je pravda, že mi starší dali nespočet druhých šancí a nikdy mě nepotrestali tak, jak jsem si zasluhovala. A vysvětlili mi, že některé věci jsou jinak, než jsem měla zafixované, tak jak jsem si je sama odvodila z života ve smečce. A potom, až jsem překročila hranici snesitelnosti, dali mi na výběr, buďto opustit smečku nebo se omluvit a odčinit své hříchy a být lepším vlkem. Ale to já nedokázala. Cítila jsem vůči té vlčici hněv a čirou apatii. Raději jsem si sbalila svou víru a opustila je. Stejně jsem to místo nikdy nepovažovala za svůj domov. Ten jsem vždy hledala někde mezi hvězdami. A tak jsem osobně považovala smečku za zbytečnou zátěž, když se dalo dost dobře vyžít i na vlastní pěst? Někdy možná i líp než s celou smečkou. Ale to je hlavně mnou, mou náturou a neschopností jednat s ostatními vlky. Každopádně jsem rozumově dokázala pochopit, že Dail si prochází trochu rozdílnou situací a vnímá a chápe věci jinak. Rozhodně je citovější než já. Já bych takovéhle věci neřešila, ale snažila jsem se ji pochopit. Bylo to těžší než pochopit přírodní zákonitosti a hole logické a technické principy. Ale mou snahu mi snad nikdo nemůže odepřít. Stáhla jsem uši k hlavě, skrčila jsem se a s hlavou u země přišla blíž k Dail, protože se zastavila v půli cesty. Respektive, nemohla pokračovat dál, protože jí rezavá vlčice se zvláštní černou hřívou zatarasila cestu a vypustila z úst množství slov, které mi měly pomoct pochopit, co se děje, i když mi spíše zamotala hlavu. Než jsem přišla k Dail, už byla vlčice pryč, u svého přítele, jak jsem si odvodila. Ten vlk se zelenýma očima na ni byl totiž hodně hodný. Byl vlastně hodný i na Dail. Takže musel být i její kamarád. Ale dle všeho mu byla rezavá vlčice dražší a bližší. Koncept partnerství patří sice k těm pro mne neznámým a neprozkoumaným koutům společenských vztahů, ale že by tohle byl zrovna ten případ? Asi ano.
Pochopila jsem, že to oba s Dail myslí dobře a že není důvod z ničeho být smutný. Pokud jí ublížili, omluva byla vyřčena už mnohokrát. Tedy to tak přišlo alespoň mě. Jediné, co by se mně osobně nelíbilo, byl neurčitý důraz na to, aby se vrátila ke smečce. A tady se Dail dle jejích slov soudě bála trestu ze strany alfy. Pokud je to dobrý alfa, pak by se nic hrozného stát nemělo. Pokud tady celou dobu nejde o nic jiného než to, že se zaběhla. Vlčatům u nás se to stávalo v jednom kuse pořád, pomyslila jsem si, ale nahlas jsem to neřekla. Už bylo něco podobného vyřčeno a tak nebylo třeba to znova opakovat.
Opatrně jsem pohlédla na Dail. Doufala jsem, že už je jí líp. Netušila jsem totiž, jak s ní naložit v případě, že by pořád byla smutná. Utěšování nepatří k mým silným stránkám. Poslední slova, která padla mne překvapila a nedávala mi téměř žádný smysl. "...Dor, Kyle, prosím, nechoďte pryč..." Takže jsem dostala jména obou vlků, teď ještě správně přiřadit kdo je kdo. Dor bude asi ta řezavá vlčice s výrazně černou hřívou a zeleným přívěškem na krku. Vážně by mě zajímalo, co je s tímhle ostrovem špatně, že tady mají vlci takováto zbarvení. Vždyť jim to musí překážet, není něco takového značně nepraktické? V tomhle jsem si stála za svým, možná to někdy dokážu ocenit, ale zatím jsem pro to neměla pochopení. Taky by Dor mohla být zkratka od Dora nebo Dory, což je ženské jméno. No a Kyle bude ten hnědý vlk se smaragdovýma očima, vzhledem k tomu, že to zní jako mužské jméno. Jo, to by sedělo. I když jak znám mnohé vlky, jsou schopni pojmenovat své děti naprosto nepříslušně a tak, aby jméno bylo pokud možno neutrální, nebo na to vůbec neberou ohled. Takže můžou být i naopak, aby to bylo zajímavější...
To se mi zas myšlenky někam zatoulaly. Naštěstí hnědý vlk promluvil a tak přerušil moje zcestné uvažování. Tahle vyhrůžka mi přišla býti zbytečná. Přeci Dail už před chvíli řekla, že chce zůstat ve smečce. Pokud jsem zase něco špatně nepochopila já, jak už to bývá zvykem.
Stejně mi přišlo, že si ti dva chtějí užít trochu času pro sebe. Zaslechla jsem totiž něco o lovu. Podívala jsem se na Echa, ale hned pak pohledem sklouzla zpátky na Dail. Udělala jsem ještě krok blíž k ní a posadila jsem se vedle ní. Snažila jsem se nenarušovat jí moc její osobní prostor, i když jsem právě měla nutkání učinit opak. Chvíli jsem mlčela, ale nakonec jsem krátké ticho prolomila slovy: "Přijde mi, že by ocenili chvilku o samotě. Můžeme je potom dohnat." Co mám ještě říct? V pohodě? Ne, to je hloupé... "Ráda bych ti někoho představila," dodala jsem a pohledem ukázala na Echa. "To je Echo." Bylo mi jasné, že teď se můžu setkat s jakoukoli reakcí a že na nic takového nemusí mít zrovna náladu. Doufala jsem, že jí moje přítomnost není otravná. "Můžeme chvíli zůstat s tebou?" Bylo nerozumné brát si do péče vlče, když sotva znám ostrov, vždycky je lepší mít po svém boku někoho, kdo se tady orientuje a zná to tady. Ovšem přátelství je o vzájemné symbióze a otázkou je, co jí mohu nabídnout já? Nedivila bych se, kdyby se se mnou bavit nechtěla, ne po tom, co jsem si tady vyslechla.

Všechno bylo tak podivně postavené na hlavu. Z útržků slov jsem pochopila jen málo a z toho, co jsem si postupně formovala uvnitř své obrazotvornosti, se mi ani trošku nelíbilo. A co navíc? Malý Echo chtěl vědět, co se stalo. Já-já nevím, chtěla jsem odpovědět. Ale zarazilo mne to, jak mě nazval. "Mami." Tento shluk písmen resonoval uvnitř mého sluchového centra ještě pár pěkných chvil. Jen jsem se na něj trochu smutně, trochu dojatě a potěšeně podívala, věnovala jsem mu jemný vlčí úsměv a čenichem mu načechrala kožíšek na svrchní straně krku. "Dail je smutná," zmohla jsem se pouze na krátké prohlášení, protože prozatím šlo o jedinou věc, o které jsem byla přesvědčená, že je pravda. Moje ostatní teorie o tom, co tady proběhlo mohly být blízko pravdě asi tak jako země k oblakům a nebi. Chtěla jsem ale znát pravdu. Skrčila jsem se za blízký kámen nedaleko za vchodem do jeskyně a poslouchala jsem. Byla jsem svědkem dojemných slov, otevřeného vylévání si srdéčka, vyslovování nejhlubších myšlenek a citů, otevření a uvědomění. Ale že by to na mne zanechalo nějakou niterní stopu? Ani ne. Spíše jsem slova hodnotila z racionálního a objektivního ohledu, abych z nich vytěžila co nejvíc informací. Pochopila jsem z toho, že tito noví vlci pochází z Dailiny smečky, která se k Dail nezachovala nejlíp. Moje emoční a sociální inteligence je podobně mizerná jako život na jižním pólu a nepoužitelná jako hromada písku pro žíznivého vlka. Každopádně se mi té hromady roztroušených informací podařilo udělat trochu ucelenější celek, který dával trochu smyslu. Tedy alespoň mě. Když (co jsem tak nějak stihla zahlédnout a logicky si to odvodit) převážně rezavo-bílá vlčice, na které mi cosi nehrálo, dokončila svůj srdcervoucí, heh, proslov, zhostila se svého práva vyjádřit se k tomu Dail samotná a i ten vlk, který tam stál s tou na pohled zvláštní vlčicí. Padlo toho víc než dost a pomohlo mi to dotvořit si v mysli obrázek o nastalé situaci, ale něco, co ke mě dolehlo, mě zarazilo a donutilo k zamyšlení. Udělala to i její sestra, její sestra ji opustila, zopakovala jsem si tento fakt ještě několikrát v duchu. To zní povědomě. Kde jsem to už jenom slyšela? Nebo viděla...? Zažila? Zabodla jsem pohled do země a sklopila uši. Možná šlo o osobní zkušenost, na mě se taky rodina vykašlala. Nebo to bylo ještě něčím jiným? Že bych ji znala? Tato hříšná myšlenka mi projela hlavou tak rychle, jak jen myšlenka může a stejně rychle jsem ji zahnala. Dail jsem předtím neznala, byť mi její pach byl už od začátku povědomý - ale to nevysvětluje ani nepodkládá nic. Nějaká systémová chyba, nic víc. Zapomeň na to, teď hned. Není správná chvíle na hlouposti. Z toho mně naštěstí vytáhlo zvolání známé vlčice, které říkalo, ať na ni počkám. Zvedla jsem hlavu a napřímila uši, čímž jsem jasně signalizovala, že o ní vím a čekám. Možná jsem tak trochu sociopat, ale teď je jasné, že mě Dail potřebuje. Byla tady, když jsem přišla a potřebovala jsem vysvětlení a pomoc. Neodejdu, když chce, abych zůstala.Tak ji přece u všech svišťů neopustím.

Když jsem viděla, že se Echo drží při mě, obešla jsem skalku a vydala jsem se na trochu příkřejší sráz, abych se dostala výš. Kdoví jak daleko odsud se Dail vyskytovala. Nejdůležitější bylo najít tu jeskyni, kde jsme předtím byly chvilku spolu o samotě, dokud nepřiběhla hlučná Noelle se Sam, která se ji snažila mírnit. Při těch vzpomínkách se mi mezi myšlenky opět zamotal záblesk z dnešní noční můry. Zastavila jsem se, ohlédla se za mrňousem, ukázala mu, že má jít přede mně, obešla jsem ho a zezadu ho postrčila hřbetem čumáku. Tady se může snadno ztratit, což není žádoucí. Po přechodu kolem úpatí jedné hory jsem se zastavila a zvedla hlavu k nebi. Pachy ve větru signalizovaly, že někde v dáli je skupinka vlků. Některé z těch pachů mi ale byly neznámé a tak jsem na chvíli zaváhala, jestli chci postupovat dál. Když mi ale pohled sklouzl na malého Echa, uvědomila jsem si, že tahat ho tam a zpátky není zrovna fér, nehledě na to, že jsem mu to prakticky slíbila. No, tak mi nezbývalo nic jiného, než svou asociálnost přemoct a pokračovat dál, vstříc holému nebezpečí, které pro mne cizinci mohli představovat. V hloubi duše jsem doufala, že budou jen někde opodál a nebudou se moc vměšovat do mých záležitostí. Chtěla jsem jít za Dail, měla jsem svůj cíl a neváhala jsem jít přes mrtvoly. Jo, přes mrtvoly se chodí dobře, ale přes živé vlky, to už je o trošičku horší.
Několikrát jsem se hluboce nadechla a vydechla a šlapala jsem dál. Čekalo nás prudké stoupání. Při výškových rozdílech mi zaléhalo v uších, ale to jsem vyřešila tak, že jsem párkrát polkla na prázdno. To pomohlo, dokud mi nezalehlo znovu - téměř celou cestu jsem se soustředila hlavně na tohle. Pak jsme šli po rovince, překonaly jsme ještě velkou dálku, která mezi kvílící meluzínou a závějemi sněhu byla neúprosně namáhavá. Ale když jsem mohla v dálce vidět jezero, asi jediný orientační bod tady uprostřed hor, které všechny vypadaly téměř stejně, věděla jsem, že je naše putování u konce. To samé pravil i můj čich, který mě informoval o vlcích kolem. Bohužel se zdálo, že to nebudou pouze přihlížející... Zamířila jsem přímo k jeskyni, protože tam vedl Dailin pach, ale taky jiné, neznámé pachy. Asi jsme narušili idilku několika vlkům. Když jsem je viděla, doufala jsem, že si mě nebudou moc všímat. Předběhla jsem Echa a vrazila jsem hlavu do jeskyně. Následovně, jak jsem ucítila houstnoucí atmosféru, jsem se skrčila k zemi, stáhla uši a s knučením vycouvala pryč. Do čeho jsem se to zase namočila, co se to tu stalo, proč Dail pláče? ...

Sledovala jsem jej, jak se pustil do ušáka. Bylo na něm vidět, že má chuť k jídlu, ale také, že se krotí. Snědl jen část a zbytek mi nechal. Potěšeně jsem se na něj po vlčím usmála. Zachoval se velmi ohleduplně. ”Děkuji, je to od tebe moc hezké,” pronesla jsem. Vzala jsem do zubů zbytek mršiny a přisunula si ho k sobě blíž. Dojedla jsem ho, ohlodala jsem všechny, i ty nejmenší kostičky. Nejvíc jsem si pochutnala na chrupavkách. Ty jsou vždycky nejlepší. Nic, co bylo k žrádlu nepřišlo na zmar, rozkousala jsem malé kostičky, ty větší jen okousala. To, co z naší bývalé krmi zbylo a už nebylo nijak poživatelné, jsem posbírala a poodnášela ven z jeskyně. Zahrabala jsem to k nejbližšímu stromu, na který jsem narazila. Na chvíli jsem si sedla před strom, zamyslela jsem se nad životem a smrtí a v duchu poděkovala za to, že netrpíme hlady a že jsme stále naživu. Pak jsem se poklusem vrátila zpátky do jeskyně. Při pohledu na Echa se mi vybavil ten sen, konkrétně na úsek, kde se vyskytovala Dail. ”Nechtěl by ses seznámit s jednou vlčicí?” zeptala jsem se ho. Chvilku jsem se na ně zadívala, pak jsem se otočila a vyšla jsem ven z jeskyně, prošla jsem po úzkém ráfku a tam se zastavila, ohlédla se zpět, natočila do protisměru a dívala se upřeně směrem k jeskyni, jestli mne Echo následuje, nebo ne.

Po chvíli jsem si povšimla, že je Echo už vzhůru. "Dobré ráno," opětovala jsem jeho milý zdvořilý pozdrav a láskyplně se na něho usmála. Zívla jsem, natáhla tlapky před sebe a protáhla jsem si krk. Potom jsem vstala a protáhla jsem si zimou ztuhlé tlapky. Pak jsem se posadila a zadívala se na Echa. "Počkáš tady na chvíli?" Zdálo se mi, že má hlad a přece jen, já už taky cítila, že by se mi něco k jídlu taky hodilo. Pak jsem opustila jeskyni, prošla jsem po ráfku okolo skály, který tvořil cestu k jeskyni a zároveň jedinou cestu ven. Obešla jsem okraj skály a pak se rozešla dál, trochu výš do hor, ale ne moc. Hledala jsem cokoli, co by se dalo sníst. Sněhem se prohnal pelášící divoký králík. Ještě že králíci mají kratší běhy než zajíci. Neváhala jsem ani chvíli a rozehnala jsem se za ním. Štvala jsem ho dolů, kam se řítil původně dobrovolně, když mu došlo, koho má v patách, tak to už spíš bylo z donucení. Když jsem byla dostatečně blízko, jedním dlouhým skokem jsem přistála přímo na něm a zakousla se mi do krku. Jediným škubnutím jsem nebohému tvorečkovi zlomila vaz, omluvila jsem se mu a v duchu pronesla svou tichou modlitbu. Usmrceného ušáka jsem přinesla zpátky do jeskyně a položila ho před Echa. Chtěla jsem, aby se první najedl on. Na mně až co zbyde, pokud vůbec něco zbyde.

Počkala jsem na Echa. Téměř souběžně se mnou došel do jeskyně. Sledovala jsem ho, jak se uložil na zem, smotal se do klubka a za chvíli už sladce klimbal. V tomto okamžiku jsem přišla k němu, lehla si před něj, abych zabránila jakémukoli větru, který by se mohl propašovat do jeskyňky, dotknout se mého malého svěřence. Ocas jsem obmotala okolo jeho zad, čímž jsem mu vytvořila luxusní přikrývku. Pak jsem už jen složila hlavu na tlapy a snažila se usnout. Nešlo mi to tak snadno, jako Echovi, ale vyčerpání způsobilo, že jsem přece jen nakonec také usnula. Venku už krajinu halila tma do indigového pláště, když jsem se probudila poprvé. Není to pro mě žádný neobvyklý jev, se takto během noci budit, tudíž jsem to nějak extra moc neřešila. Obloha byla zatažená temnými oblaky, ale zdálo se, že sněžení ustalo. Echo měl půlnoc, možná také proto, že půlnoc byla, ale tak, komu by se něco takového chtělo řešit. Stav bdělosti naštěstí pro můj organismus netrval dlouho a brzy jsem znovu zavítala do říše snů. Ne, že bych si pamatovala, co se mi během celé noci zdálo, ale nad ránem jsem měla ošklivý sen. Byla tam Dail a Sam a Echo a ještě nějaký vlk a ten vlk byl na ostatní ošklivý a zlý. Chtěl ublížit Echovi, tak jsem mu zastoupila cestu, ale vrhl se na mě a pomocí těch divných kouzel mě spoutal a následně přizabil - měla jsem roztržený krk, cítila jsem, jak se teplá krev roztéká po studené zemi a zabarvuje bílý sníh do ruda. Ležela jsem tam ochromená a mohla jsem jen sledovat, jak morduje ostatní. Viděla jsem Dail, jak bere Echa do té jeskyně, kde jsme byli dříve a Sam, jak se snaží toho vlka sejmout. Chtěla jsem tak moc pomoct, ale nemohla jsem. Nemohla jsem říct jediné slovo a pak se obraz začal zatemňovat a pak jsem viděla, jak ke mně přichází postava s černým pláštěm. Jeho tělo bylo tvořeno z kostí různých zvířat. Byl zhruba tak velký, jako medvěd, stál na zadních a v kostnaté tlapě svíral srp. Pak se sehnul ke mě, napřáhl se a sekl. Ozvalo se zazvonění a byla tma. V té tmě se někde na horizontu zablýsklo drobné světélko, které se prudce zvětšovalo, dokud mě neobklopilo všudypřítomné bílé světlo se zvukem svištění větru, skrz které pronikal hlas. Ten hlas říkal: "Selhala jsi." V těch slovech se ukrývalo nepopsatelné utrpení a zklamání. Jako by mi vyčítal, že jsem se nepostarala o Echa, že jsem se nepostarala o nikoho. Že jsem nic nedokázala. Že můj život nebyl dostatečně dobrý. A já? Já jsem cítila jen zmatení...
Z tohoto snu jsem se probudila s čirou hrůzou, těžkým dechem a zrychleným tepem. Co jsem asi měla dělat? ptala jsem se do prázdna, do šera jeskyně. Chvilku mi trvalo, než jsem se zpamatovala z tohoto zážitku. Nebyla to pravda. Nestalo se to. Byl to jen sen, i když tak neskutečně živý. Šílela jsem snad? Ale jak se dá v ráji zemřít? Odpověděla jsem si sama - být z něj vykázán. Pohledem jsem rychle vyhledala Echa. Ležel tam a zdálo se, že stále spí. Ne, nesmím ho zklamat. Postarám se o něj, přísahám.

<< Laica Mar

Echo se zeptal, kam jdeme. Nezdráhala jsem se mu odpovědět: "Do skal." Nebo respektive ke skalám, ale to už byl jen drobný detail, kterému jsem nevěnovala zvlášť pozornost. Po překonání úzkého pásu temného lesa se okolo nás rýsovala skaliska a vysoko na nebi vrcholky modravých hor. Neměla jsem v plánu šplhat nějak extra vysoko. Chtěla jsem to mít už za sebou, nehledě na to, že v tomto stavu a za takovéhoto počasí by bylo šplhání po skalách s vlčetem riskantní, až životu nebezpečné. Kdoví, co se tam kromě kamzíků skrývá. Vedla jsem nás naokolo skal doufaje, že něco objevíme. Ale to bylo bláhové. Došli jsme až k řece, která krajinu půlila na dvě pomyslené části. Koryto bylo blíže k lesu plítké, ale směrem k horám se prohlubovalo. Ve vymletých horninách by dost možná nějaká ta jeskyňka být mohla. A když jsem si stěny pořádně prohlédla, tak jsem skutečně zahlédla něco, co vypadalo jako otvor. Cestička k tam byla úzká, proto jsem se rozhodla jít první. "Drž se mě," řekla jsem Echovi. Pak jsem pomalým a nejistým krokem začala směřovat k výklenku. Čím blíž jsme k němu byli, tím jsem byla jistější ve svém úsudku. Zabralo to pár napjatých chvil, pár hlasitých úderů srdce a těžký nádech a výdech. Jinak to ani moc nebolelo. Ještě na poslední chvíli jsem si překontrolovala, jestli jsem nepřehlédla nějakou výstražnou pachovou značku. Vzduch čistý, uff. Zalezla jsem dovnitř a přede mnou se rozprostřel příjemný prostor útulné jeskyně. Dokázali jsme to. Až si odpočineme a zahřejeme se, máme to blíž k Dail a zbytku. Můžu je seznámit s Echem. Bude se jim líbit.

Když přeběhl přede mne, šla jsem dál. Snažila jsem se tu nějak zorientovat, abychom neskončili někde úplně jinde, než jsem měla v úmyslu. Pro jistotu jsem směřovala trochu víc vpravo, tedy na východ, než bylo nutné. Když jsem sledovala Echa kráčet před sebou, aby mi jasné, jak moc je chudák malý unavený. Čím dřív najdeme nějakou skrýš, tím líp. Mlčky jsem šla dál a dál, pohledem kontrolovala směr a Echa zároveň, někdy jsem se víc zaměřila na svého společníka, jindy na přibližující se horizont, na kterém se pomalu ale jistě rýsovaly stromy a vrcholky hor. Už se blížili k cíli, věděla jsem to a v duchu jsem si přála, abychom tam už byli. Už jsem měla před očima představu jeskyně v závětří a upadání do spánku. Ale před námi ještě byla dlouhá cesta, která, byť každým krokem kratší, se zdála být neúprosná. Každý krok byl těžší a s každým nádechem jakoby byl vzduch chladnější a hustší a nepříjemně bodal v čenichu. Světla ubývalo a den se blížil ke sklonku. Nelíbilo se mi to.
Konečně jsme nechali za sebou zasněženou planinu a vešli mezi první roztroušené stromy. Čekalo nás mírné stoupání a hledání úkrytu - tady už ale bylo přece jenom pravděpodobnější, že na nějaký narazíme, než na pláni.

>> Pityas (ten okraj u temného lesa)

Potěšilo mne, co mi Echo řekl. Tedy až na to, že je mu zima a že je unavený. Ale nutno říct, že únava padala i na mne a chlad mi prosákl přes kožich už dávno a teď se pomalu prokousával do morku kostí. Z toho bude rýma jak trám, pomyslela jsem si. Vykročila jsem jistým krokem směrem k Pityasu, protože jsem doufala, že mezi prvním výškovým rozdílem se začnou objevovat kameny a skalnaté kopce, kde je větší pravděpodobnost, že by se mohla vytvořit nějaká ta jeskyně. Párkrát jsem se otočila za sebe, abych se ujistila, že Echo jde se mnou. "Jdi přede mnou, ať tě neztratím," řekla jsem mu a zastavila jsem, abych mu dala šanci mě dohnat. Když jsem zvážila, že bychom šli spolu dál a dál, ale nic nenašli, mohla bych Echa zavést do jeskyně, kde jsem byla s Dail a kde jsem potkala tu hlučnou Noel a uzavřenou, mírně nevrlou Sam. Možná by jim mohla představit svého nového kamaráda, teď možná spíše svěřence, adoptivního vlčka. Musela jsem tak o něm začít uvažovat. Někdy přijde čas, kdy se na něj budu muset dívat jako na svého syna, bylo by lepší, kdybych si na to začala zvykat. A nebo možná taky ne, kvůli Lucianovi. Ale ten tu teď nebyl a pokud se znova teď už nesetkáme, bude snazší, když se o Echa dočasně postarám já. Možná mu tak ukážu, že jsem schopná.

Když se Echo rozešel vpřed, sledovala jsem, kudy jde. Chtěla jsem jít za ním, ale nechtěla jsem opouštět zbytek. Měla jsem chvilkové dilema, ovšem pak, když to s nikým ani nehlo, jsem se rozhodla Echa následovat. Mohl by se chudáček ztratit. Než jsem dokončila myšlenku, už se tak málem stalo. Musel zajít za nějaký kopeček, nebo vyšší závěj sněhu, protože mi zničeho nic zmizel z dohledu. Zvážněla jsem. Ještě naposledy jsem se podívala na Luciana a jeho sestru a pak už jsem se rozeběhla za Echem. Ještě se ztratí. Šla jsem po jeho stopách, které rychle s přibývajícím sněhem mizely. Nakonec už jsem musela jít podle čichu. Naštěstí vítr vál příhodným směrem - na druhou stranu znevýhodňoval Echa. Po chvíli jsem uslyšela jeho zvolání. Zrychlila jsem tempo, aby mi neutekl nikam dál. Neběžela jsem dlouho, ale i tak, než jsem Echa dostihla, byla jsem zadýchaná. "Mám tě, neboj se, jsem tady," řekla jsem, když jsem už byla u něj. Vypadal vyděšeně. Nic jsem mu nevyčítala, nebyla to jeho chyba, že se ti dva nezúčastnili výpravy za hledáním úkrytu před zimou. Jemně jsem do něj strčila starostlivě čumákem a pak jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kudy teď zpět. Stopy ve sněhu byly až na některé poslední nezřetelné. Kdoví, jestli vítr neobrátil proudění o několik stupňů a nakonec - proč bychom se měli vracet? Jestli o nás mají zájem, tak nás dohoní. "Půjdeme hledat nějakou jeskyni spolu? Nevím, jestli mají v plánu nás následovat, nebo jestli budou hledat jinde." Tak či tak, když něco najdeme, můžeme vždycky zavýt, aby za námi přišli, no ne?

Jé, děkuju ^^ Poprosím tlapku k větru. :)

Kdož veden neviditelnou rukou,
Kdož sám, bez doprovodu,
Hodláš vstoupit vně toho hvozdu?
Dvojí cestu před sebou máš
- co zvolit, že se ptáš?

Rozum praví, vrať se zpět,
Les lesem nech,
že dosti velký je ti svět.
Však hlásek v nitru radí:
„Neboj se dát se v dáli – vpřed!“

Bez bázně, neohlížej se.
A jen dál mnou nech se vést
co tě tíží, toho zanech.
V klidu ulehni v měkký mech.
nechej se ku spánku svést

Kde ticho krajinu pokrývá
Tichem, tím se rozléhá
pouze ptactva zpěv,
zde duši neruší ni rachot ani řev.
zde lépe než v městech se uléhá.

Z lidské vřavy tuhne krev,
ale to tobě zdá se být běžný jev.
Tobě se z toho nedělají již vrásky,
když po cestě ušlapáváš sedmikrásky.
Napadá mě, máš ty v sobě špetku lásky?

Poutník vyšel hájku vstříc,
Kol sebe se nerozhlíží
do kamení i hub kopajíc,
na blaho druhých nehledíc
do cizího příbytku se blíží.

Nepozván, listí v dálce zašustí,
človíčka se zmocní strach.
Má pocit, jak se k němu něco blíží,
zbytečně hledá cizincův zrak.
Jeho majitel mu překáží.

Tasí svůj nůž, tiskne jej pevně -
už slyšel, co svedou ty útočné svině
Divočák vás přizabije, o jídlo okrade;
Liška kostičky ohryže, jak to jen jde
Medvěd za živa vás rozsápe!

Vlk, ten je snad nejhorší,
prý se už lidí nebojí,
vychytralec, ví, že je chráněný.
Ovce pro legraci pozabíjí,
klidně i dítě zardousí.

Povídal jeden, že myslivci zabil psa,
druhý, že už není bezpečno,
že děti si nemohou jít hrát do lesa.
Máme to od nich sečteno -
Mimino zardousil v kočárku!

- A on tomu všemu věří?
Komu život do rukou svých svěří?
Poddat se svému strachu?
Pche, pozdě se vracet.
Když se vyhnul města prachu.

Uléhá tedy v měkký mech,
skládá hlavu na batoh,
oči zavírá, klidní svůj dech.
stále v dlani nůž třímá,
když s obavami usíná.

Netrvá dlouho, přemůže jej dřímota,
tichý sen do hlavy se mu vkrádá.
Uspává ho lesa němota,
co má se mu zdát – nepředpokládá,
že to má ho navždy změnit.

Uvržen do snu, nechává si zdát,
že pod stromem leží, hned vstává.
Slyší něčí hlasy – čí? Může se jen ptát.
Ze zvědavosti vstříc se jim vydává,
ježto odpověď na otázku postrádá.

Prodírá se klestím, houštím
„Haló?“ – razí si cestu s otázkou,
„o co se to vůbec pokouším?“
Osudnou se vydal stezkou,
Snad se mu oči otevřou.

Už je blízko, blizoučko
Už hlasy jasně slyší
Vidí jednání zvířat nedaleko
„Kdo je z nás lidem bližší?“
Člověk nevěří vlastním očím.

Podivná to rozprava:
Medvěd, rys, srnec i sova
pospolu jako slunce a réva.
A tato zvláštní sestava
diskutuje mezi sebou svoje práva!

„Ať jde káně, to vše vidí shora!“
„Ne ne, moudřejší volba bude sova!“
„Nikoli, o lidech pramálo vím – zato vydra…“
„Ne, líp se hodí kuna, dejte na má slova!“
„Že já? Haha! Vlka za ním pošlete!“

Slyšíce své kolegy, jme se debaty:
„Chápu, proč měl bych jít právě já.
Příbuzní, psi k lidem mi tvoří mosty,
a má rodina lidské se podobá,
ale člověk? Ten přec mne zapírá.“

„Co? Že tebe zamítá lidské pokolení?
Ty, který jsi je učil lovit, se jim protivíš?
Hů, copak nejsou spokojení,
když dík vlčici byl založen Řím?
I Slovany byl jsi uctíván, víš.“

„Ano, to snad kdysi, ale časy se mění.
Člověk dávno zapomněl na náš pacht.
Kdoví jakého o nás mají lidé mínění.
Teď již na světě hraje se jiný akt
a pro nás už nemají žádnou roli.“

Přihlížející opodál ustrnul,
mlčky poslouchal, sotva dýše
V tu na něm vlkův pohled spočinul
a rozešel se ke dvounožci blíže
Křoví již mu chabá skrýše.

Lapil ho strach, chtěl na útěk se dát
ale nohy jako pařez, na místě zůstali stát
„Tak a je po mně“ – snad si to i přál.
Jaké podivení, když vlk jen sed‘ si opodál
A se smutkem v očích povídal:

„Hele, podívej. Já lidi nežeru.
Lidi smrděj. Pojď, trochu tě provedu.“
Co turistovi zbývalo, věru
než ve vlka vložit důvěru.
Lepší mluvící vlk než psoglav.

První mu vlk ukázal, jak žijí
jak loví, proč a na jakém principu
jak svou existencí svět ovlivňují
a jaký dopad má jejich absence.
Smutné mohou být sankce ignorance.

Vlk vedl poutníka do lesa hloub,
kdež ukrýval největší ze svých chloub
Kterou? Přece svoji vlčí rodinu.
Na co hrát hru o štěstí, o náhodu?
Vždyť jen naši nejbližší mají hodnotu.

Mladí vlčci společně si hráli,
pod dohledem své matky.
Ona a ostatní starší o svém se bavili
Není s němi radost na světě?
Hrátky zaujaly i jednoročky.

Jiný vlk zkoumal cosi kolem,
když něco zvětřil, začal výt.
Smečka zpozorněla a úkosem
i vlčata nechala zábavu být,
za moment dali se přímo za nosem.

Nad krajem kroužili havrani,
bylo to jejich krákání,
co upoutalo vlkovu pozornost.
Spolupráce totiž je jejich cnost,
ni pták nepostrádá důležitost

Krkavci a vlci si důvěřují,
krkavci mají rozhled, o všem ví
potravu však otevřít potřebují
zobáky jim na tohle nestačí
to přichází na řadu vlk.

Pokud vlci loví, vždy mají plán.
Vždy jdou po nemocné kořisti,
aby v tom vždy byl jistý řád.
Tu musí oddělit od stáda a štvát.
už jen kvůli vlastní bezpečnosti.

„Pokud se vysoká přemnoží,
ubývá zeleně v kraji, což půdu ničí.
Kde se loví, tam je hlína úrodnější.
Možná se ti mršiny příčí,
ale věz, nejvíc ty na to doplatíš.“

Před člověkem odehrávala se scenérie
jak zeleň chřadne a chátrá,
jak pomalu dohání úrodnost pole,
jak hmyz, houby, život skomírá.
„Proč nezakročíš, ty vole?“

Obraz střídal obraz,
jak mystifikace,
výjev za výjevem,
„Ale počkat! A co ovce?
A co s tím dítětem?“

Bylo na čase otevřít člověku oči,
že on sám svůj druh nejvíce ničí
není důvod bát se šelem, jež
by lidskou rasu nejraději ignorovali,
jen kdyby prokoukli tu ohavnou lež

Tichou válku lidé si vyprovokovali
Dvounožci si myslí, že jim svět patří,
že jenom oni dokážou cítit, myslit.
To je opravňuje vzít vše, co budou chtít,
co jim „právem patří“ - to není cesta ke příměří.

Agrese, násilí, kolik lidí člověk zavraždí?
Jen si ukrojují, na ostatní nehledí.
auty, které si tak hýčkají,
sami sebe zabíjejí.
- Daleko víc než svede zvíře!

My, na okraj byli jsme vytlačeni,
do klecí jsme zavírání.
Pán tvorstva si myslí, že může
naši svobodu omezovat.
K čertu s osvícenstvím, co ještě chcete zakazovat?

Když už nebezpečí vyhubí,
nemá dost, zbytečně se bojí
na relativně neškodné zbrojí
nechápu, co zas máte za období
Vždyť už tu lepší byly doby.

Nejhorší predátor není vlk
největší nebezpečí je člověk
S šelmou dá se domluvit, sžít
člověk nezná smír ni vděk
(a říká tomu zlatý věk)
S hluchým těžko promluvíš.

Němá tvář však dovede mluvit
a daleko snáze porozumí.
Všímá si drobností mezi slovy
Dovede duši vyléčit.
Divoká zvířata umí být skutečně kouzelná. Nenechme si je vzít.

// Snad jsem to nepojala až moc po svém...

Dále jsem už jen mlčky sledovala situaci kolem. Řekla jsem toho víc než dost teď se mě začínala opět zmocňovat úzkost, sice slabší, ale to nic nemění na tom, že zde byla přítomná. Ale notak, řekla jsem sama sobě. Sklopila jsem uši k hlavě, to ovšem spíš kvůli větru. Začínala jsem být pomalu ale jistě unavená, tolik sociálních interakcí v tak krátkém čase si vybrala svou daň. Tudíž jsem uvítala zprávu o tom, že bychom šli najít nějaký úkryt. Tak bych mohla složit hlavu, aniž bych se odtrhla od skupiny. Ještě jednou a pořádně jsem si je prohlédla. Echo souhlasil, Fearia se k tomu nevyjádřila. Teď jen vědět, jestli tady platí demokratické hlasování nebo se musí shodnout všichni na to, aby se mohlo jednat. Tak jsem se jen podívala na Luciana, jako bych říkala: "Za mně můžeme jít. Jdeme?" S tím jsem zvedla jednu tlapku ze země, jako bych chtěla udělat krok v před, ale v půlce pohybu se zastavila. Chtěla jsem vědět, jestli je to stoprocentní, či jestli se zůstává.