Příspěvky uživatele

< návrat zpět

http://mois-gris.tode.cz/index.php?p=xiarin
1. Jméno: Xiarin

2. Pohlaví: Samec

3. Datum narození: 21.9. 2013

4. Shrnout rodinu:
Otec/matka: Falco/Thief
Sourozenci: Skarlet, Sharon, Arwen
Partnerka: Sisi

5. Krátce o povaze (stačí stručných pár vět): V podstatě stejně vyšinutý magor jako předtím, akorát s tím rozdílem, že je silně ochranářský vůči Sisi a je kvůli ní schopný všeho, doslova. Na chvíli ji nespustí z očí a chodí za ní jako ocásek. Je možné, že by z tohohle vztahu mohlo oběma krapet přeskočit... c:

6. Elementy a magie: Vítr

7. Vzhled: https://sta.sh/22ah5mq3u0am

8. Důvod cesty: Welp, Xin byl původně zamýšlen coby postava přímo určena být partnerem pro Sisi, která se vyrovnávala z rozchodu s Casperem. Vzhledem k tomu, že herně asi někde pošel, jaké by to bylo kdybych za něj skutečně hrála, tudíž by se tak nestalo? 100% by on a Sisi byli spolu. Pojďme se podívat na to, kam to povede. A jak to ovlivní její současný vztah s Errem?

9. Zda máte zájem vlka později přetáhnout na MG a mít jej jako další charakter: Nene.

Uchváceně jsem pozorovala Luciana, který se zhostil role ohřívače potravy jiným způsobem. Ta... Ta voda ho poslouchá?! Co?! Jen jsem nevěřícně hleděla na to, co prováděl. A stát jako opařená jsem zůstala i poté, co svou práci dokonal a co se náš malý nezbeda pustil do jídla. "Jak?" vydechla jsem ohromeně, neboť na nic víc mi nezbyla slova. A to jakože taky dokážu něco takového? Ne. Nemožné. To jakože v tomto ráji mají všichni takovéto schopnosti? Proč? Na co? Od koho... Smrť? To těžko.
Dále jsem již vnímala pouze blížící se vlčici. První, čeho jsem si všimla byla barva jejích očí. Červená? Ano, červená. Nevím, čemu se ještě divím. Už jsem si musela zvyknout na to, že nejsem v běžném světě a nic tu není takové, jako na světě, ze kterého jsem přišla? Poněkud ne, protože na zázračné tání sněhu pod tlapami nově příchozí bylo ještě zarážející. Když byla téměř u nás, Lucian potvrdil mou teorii a vyšel jí v ústrety. Přivedl ji k nám, představil nás navzájem. Solfatara, zopakovala jsem si to, abych si její jméno lépe vštěpila do paměti. Hned ráz na ráz přišlo druhé jméno. Faeria? Pro jistotu jsem si zapamatovala obě, i když mi to druhé o moc jednodušší nepřišlo. Její hlas zněl krapet nakřáplý, ale z její intonace jsem si odvodila, že to není obvyklý stav. Snad byla nachlazená, nebo něco takového. Zdálo se, že bych se měla představit víc dopodrobna sama za sebe, když o mě nic Lucian neřekl. Ale asi by to teď nebylo vhodné, když se chudák Faeria chtěla odebrat k odchodu. Trochu opatrně jsem začala: "Ráda tě poznávám. A ne, prosím, neodcházej." Podívala jsem se na Echa, který se snažil bránit své jídlo a vrhla jsem na něj káravý pohled. Copak takhle je chová k příbuzným? Pak jsem se zpět přesunula k Solfataře. "Nemusíš si mě vůbec všímat, dělej, jako bych tady nebyla. Stejně nejsem nikdo důležitý..." S tím jsem trochu provinile sklopila pohled.
Nemám ponětí, copak jsem to zase tropila celou dobu za hlouposti. Vždyť jsem byla v podstatě narušitel. Co jsem si myslela? Že tady rodiny běžně nefungují? Pochopila jsem co jsem svým neuvážlivým přístupem způsobila. Jeho sestra chtěla odejít, protože si myslela, že nás vyrušila? Při čem? Ve skutečnosti její přítomnost byla velmi vítaná, vzhledem k tomu, že má na pozornost a čas svého bratra a jeho svěřence privilegium příbuzenského pouta, má tedy daleko větší důležitost a větší právo na to zde pobývat než-li já. Vlezlá já, která si sem nakráčela a místo toho, aby utekla, tak zůstala této dvojici (tedy, nyní již trojici) překážet. Jediné, co mě opravňuje na to tu být, je fakt, že by mne Echo chtěl vidět v roli své adoptivní máti, když o svou pravou mateří přišel při nešťastné incidentu. Sice nevím jakém, ale je stoprocentní, že nemohlo jít o přirozenou smrt, to mi nepasuje do rovnice.
Ale to jsem mírně odbočila. Teď bylo třeba nakrmit Echa a to se stane pouze, pokud tu zůstane. Sice jsem neměla ponětí, jak to dělá, ale užitečnost její schopnosti se zdála být přednější než její původ, protože může zmrzlou lasici bez potíží rozmrazit. Musí tu zůstat, má na to právo, i kdybych já měla odejít. "Nepřijde mi vhodné toulat se v takovém nečase sama, zvláště když nemusíš." S tím jsem se podívala na Luciana. Nepobrala jsem, odkud jsem vzala tato slova, zrovna takovéhoto rázu. Že vycházejí právě z mých úst. Vždyť sociálnímu chování nerozumím... Úžas střídal úžas a až se mi ani nechtělo věřit ničemu z toho, co vidím či slyším. Vlci tady mají zvláštní barvu očí, umí kouzlit a já někomu tvrdím, aby nezůstával sám.

Luc svůj ocas přestal dál rozebírat a jedním pohledem dal Echovi najevo, že už bylo otázek dost. Následně se mu pokusil vysvětlit, že si musí počkat. Nad Echovou netrpělivostí jsem se jen pousmála. On to chce teď hned, tak přece nebude čekat na potom. Líbila se mi jeho reakce na kamzíka, jenže Lucian měl blíž svou kořist. Když se rozešel směrem za svým úlovkem s Echem v patách, nečekala jsem ani sekundu a následovala jsem je. Když jsme přišli na místo, Lucian vyhrabal ze sněhu lasičku a zajíce. Lasičku podal Echovi, ale ten si s ní nevěděl rady, jak byla studená. Podívala jsem se na Luciana a to co se zračilo v jeho pohledu znělo jako žádost o pomoc. Ohlédla jsem se na Echa a pak pohledem zkoumala okolí. Chtělo to použít hlavu, ale momentálně jsem se na nic moc inteligentního nezmohla. Pokusila jsem se lasičku zahřát svým dechem, aby byla alespoň trochu více vhodná ke konzumaci, i když to zrovna moc nepomáhalo. Možná by se dalo využít tělesné teploty. Ale ta je v takovémto nečase drahocennou měnou. Pokračovala jsem v pátrání po východisku. Hledala jsem dva klacíky, nebo tak něco, ale místo toho jsem objevila v dálce nějakou postavu. Že by další vlk? "Emm, tamhle někdo jde. Myslíš, že by to mohla být tvá sestra?"

Pokud tomu dobře rozumím, pak prosím 20% rozdělit takto:
Síla +1
Vytrvalost +4
Rychlost +5
Obratnost +5
Schopnost lovu +5

Děkuji, upřímně jsem čekala nanejvýš tak dva hlasy ^^

Přidáno

Tu se sled událostí začal ubírat úplně jiným směrem, celá situace se mi vymkla z tlapek. Předtím jsem nad touto záležitostí takhle neuvažovala. Lucian a já... Partneři? Vždyť ani nevím co to znamená a jak takový vztah funguje a jak se odlišuje od kamarádství. Oficiálně mohu prohlásit, že se to celé krapet zvrhlo v něco, o čem vůbec nic nevím. Vždyť netuším jak se vůbec dá něčeho takového s druhým vlkem dosáhnout, jak se do takového pouta vstupuje. Jediné, co vím je, že existuje když pár chce mít mláďata. A jak ta vznikají? Ta předává strůjce všeho života na planetě. Ne, že bych ho někdy viděla, ale stejně tak jsem nikdy neviděla vlčata vyrůst ze země. Má pomyslná loď vplula vstříc neprozkoumaným obzorům pokrytých mlhou a já tak nemohla vidět, co mě čeká. Ale něco mě táhlo k nim. Jestli to byla přirozená touha postarat se o toho malého chlupatého tvorečka, zvědavost a nebo obojí zároveň, to se nedá říct. Zároveň jsem pociťovala jistý strach z neznámého. Nejvíce mne ale překvapilo to co na to řekl Echo. Proč bych nechtěla? A co vůbec je, to co bych měla chtít? Podívala jsem se na Luciana s tichou neurčitou prosbou. Chtěla jsem tomu porozumět. Ona se ti nelíbí? zopakovala jsem si v duchu Echovu otázku, která byla směřována na Luciana a odpověděla si na ni, pochybuju, že bych se mu líbila. Vždyť nejsem ničím zajímavá. Mám úplně obyčejný kožíšek, ani nic zvláštního neumím. A až mě pozná? Tak ke mě bude mít spíš odpor. Vždyť jsem divná, uvažuju nad věcmi jinak, než ostatní. Před očima mi proběhla vzpomínka na to, jak mě vyhnali z rodné smečky a někde hluboko v duši jsem pocítila nezhojený šrám, který se po dlouhé době mlčení nečekaně ozval. Možná bude stačit, když budeme přátelé... Možná to bude přijatelnější, než o nás uvažovat jako o mamince a tatínkovi. Co takhle o nás přemýšlet jako o strýčkovi a tetičce? To můžou být i sourozenci. Sourozeneckému vztahu alespoň rozumím. Nebo švagři. Tomu taky rozumím. Z mého procesu uvažování a analýzy informací, které přede mne byly rozloženy, mne vytrhl až pocit, že se na mě někdo dívá, tak jsem se podívala na Luciuse a chvilku s ním držela oční kontakt. Pochopila jsem. Tohle je výzva. Následně změnil téma, za což jsem byla moc ráda. Už jsem to nechtěla řešit, i když jsem věděla, že se tomu stejně nevyhnu. "Za mně ne, já před chvílí jedla. S Dail jsme ulovili kamzíka. Pokud ho Noelle nesnědla, tak by tam ještě měla porce být. Můžu vás tam dovést, jestli nemáte něco lepšího." Kdyby navrhl společný lov, nic bych proti němu neměla. Echo měl pravdu, vskutku byl velký a vypadal silně, lovit s takovým společníkem musí být jednoduché. Mohly bychom rovnou něčemu Echa přiučit. Jak praví jedno přísloví, daruj hladovému rybu a na chvíli ho nasytíš, ale nauč ho rybařit a už nikdy nebude muset hladovět. Nebo nějak tak.

Líbilo se mi, jak Lucian s tím malým zacházel. Ti dva mi byli sympatičtí a když mě od Echa osvobodil a vysvětlil mu to, veškeré napětí, které ve mě zbývalo se rozplynulo jako pára nad hrncem. Sedla jsem si do sněhu a sledovala jsem Echovu reakci. Již dříve se zeptal jaké ale, na tohle jsem si první potřebovala v hlavě skládat odpověď. "Ale ty už jednoho adoptivního rodiče máš. A přece bys ho za mě nevyměnil. Nejde přece, abychom tě měli oba dva," řekla jsem tu to tak jak to bylo. Zahleděla jsem na něj a čekala, jak bude reagovat. Ten ale položil několik dost zajímavých a i hlubokých otázek. Značně mne nadchla ta týkající toho, proč za nás musí rozhodovat nějaký osud. "Víš, máš do jisté míry pravdu, můžeš rozhodovat o svých věcech. Jenže tvá svobodná vůle končí tam, kde začíná svoboda druhých. A já osobně v osud nevěřím," usmála jsem se na něj. Nechtěla jsem se hned rozpovídat o Smrti a začít vykládat o tom, co vyznávám jako pravdu. Teď šlo o to uklidnit Echa. "Jak vidíš, moje vůle a tvá vůle by se možná shodovaly, jenže ještě je zde Lucius, který souhlasit nemusí," snažila jsem se být co možno nejvíc společensky korektní a říct to srozumitelně, i když těžko říct, jestli to pochopí. Jsem zvyklá setkávat se s nepochopením, s mými komunikačnímu anti-schopnostmi se ani není moc čemu divit. I když se Echo omluvil, nedovedl ve svém tónu ukrýt, že je uražený. K tomu by snad ani neměl důvod, ale tak, vypadal, že je ve věku, kdy mláďata začíná postihovat období vzdoru. I když u tohoto vlčka by se to ani nemuselo přílišně projevit, vzhledem k jeho nedávné ztrátě. Nikdy jsem neměla své vlče a ostatní rodiče tam odkud pocházím mě ke svým vlčatům moc nepouštěli, ale už teď jsem věděla, že by byl poslušným synkem, když se s ním bude náležitě zacházet. Vyrostl by z něho moc hodný vlk, pokud ho povede někdo, kdo tomu rozumí. Pohlédla jsem na Luciana s jemným úsměvem. "Umíš to s ním, bude mu lépe s tebou..." Pokud jinak nedá.

Pokud někoho chci v budoucnu přivést zpět, tak je to Rain. Xiarina není třeba ponechávat v uschovaných :)

Byla jsem svědkem celkem intimního rozhovoru. Pokusila jsem si domyslet, jaký tito dva vlastně mají k sobě vztah. Dle toho, co jsem slyšela jsem usoudila, že nyní je pro něj něco jako adoptivní otec. Též jsem nepřímo dostala odpověď na svůj tichý dotaz, zdalipak má jeho zářící ocas něco víc do sebe, než jenom onu magickou, poutavou zář. Velmi mne zaujala zmínka o Yaloru. Zajímalo by mne, kde to je a jaká krize tuto zemi postihla. A že by dokázal svojí oháňkou poplést hlavu? Tento ostrov je čím dál tím víc fascinující, až je to děsivé. Šedý povstal a vysílal směrem ke mě mlčenlivou zprávu, že se ho nemusím bát. Jeho přátelský a otevřený přístup mne svým způsobem uklidňoval a když se mi představil, opadlo ze mne napětí. Téměř mne zbavil nutkání utéct, takže zvítězil vnitřní hlas, který mne nabádal zůstat a náklonnost vůči tomu malému vlčkovi. Lucian, zopakovala jsem si v duchu jméno šedého vlka, který se následně posadil. "Já jsem Stray, též mě těší," představila jsem se tedy i já. S tou zimou měl naprostou pravdu, můžu jen doufat, že nechytím rýmu - no to by mi tak ještě zbývalo. Hnědý vlček vyskočil na nohy, přiběhl přímo ke mě a krom svého jména na mě vychrlil, jestli si ho neadoptuju. Teď jsem v tom měla trochu nepořádek. Podívala jsem se na poskakující vlče, stáhla jsem uši dozadu a pak se tázavě upřela pohled na Luciana. Vždyť si ho teď před chvílí adoptoval on, nemůžu si ho adoptovat, když už někomu patří. Zpět jsem pohlédla na Echa, abych mu odpověděla na jeho příliš přímou otázku: "Víš, ráda bych, ale-" Opět jsem svůj zrak obrátila na Echova pěstouna a hledala jsem u něj jakoukoli pomoc v této situaci.

Jak jsem se na ně dívala, nemohla jsem si nevšimnou, že šedému vlkovi světélkuje oháňka. A tohle má být zase co? Jak k tomu přišel? podivila jsem se tomu. Napadlo mne, že mu to asi moc na nenápadnosti nepřidává. Ale možná to mělo i nějaký hlubší význam a dovedlo to i něco víc než jen svítit. Tento vlk se obtočil okolo vlčátka. Co tady vůbec dělám? zeptala jsem se sebe sama, bylo mi jasné, že jdu nevhod. Ale bylo pozdě utíkat pryč. Už si mě všimli. Vlk mne pozdravil a zeptal se, zdali něcohledám. "D-dobrý den," odpověděla jsem mu na jeho zdvořilý pozdrav tlumeně. "Nic, nic, omlouvám se, že ruším, jen procházím." Na chvíli jsem se zamyslela, jestli mu mám říct pravdu. Nechtěla jsem se podělit o tom, že utíkám před Noelle, ale tu část o tom, co mě dovedlo tak blízko k nim, to by snad vědět směl. Se staženým ocasem jsem přišla ještě trochu blíž, ale ponechala jsem si svůj odstup. "Vlastně jsem se bála o tohle vlče," řekla jsem tedy opatrně. Nechtěla jsem mu říkat napřímo, že jsem ho v duchu dříve nařkla z toho, že by chtěl to škvrně zakousnout. "...Ale vidím, že je v dobrých rukou," dodala jsem tiše. Jakožto plachý tvor jsem měla co dělat, abych překonala svou zdrženlivost. Cosi mne nabádalo, abych urekla pryč. Ale jistý mateřský pud mi v tomto úkonu zabraňoval a poutal mě k tomu vlčeti. Mlely se ve mne dva popudy - jeden k tomu odejít a druhý k tomu zůstat. Co mám dělat?

>> Pityas (od jezera Salt)
Nebylo po čem se rozhlížet. Brodila jsem se sněhem, čas od času jsem musela zastavit, abych nabrala dech a pak zase pokračovala dál. Už jsem moc nehlídala směr, ani jsem příliš nevnímala okolí. Nic tu stejně, kromě bílé sněhové pokrývky a všudypřítomného chladu nebylo. Naštěstí ale mohu prohlásit, že zde v nížině byly podmínky přece jen přívětivější než tam nahoře v horách. Po delší době chůze jsem si všimla v dálce nějakého vlka. A vlčete. Čím jsem byla blíž, tím víc mi přišlo, že ten vlk rozhodně není otcem ani příbuzným tohoto malého vlčka. Co když ho chce sežrat?! Už jsem byla svědkem toho, že vlk sežral lišku, tak proč by nešlo i tohle? Přece jen je nepříznivé období. I když jsem v první chvíli musela bojovat se zvědavostí, jak vypadá vlk zevnitř a se svojí nespolečenskostí. Nakonec jsem se ale rozhodla jít k nim a ujistit se, že je vlče v pořádku. Když jsem byla dostatečně blízko, abych slyšela, co se tam děje, tak jsem zjistila, že jsem se šeredně spletla a že ten vlk to vlče podle všeho zná a co víc, vlče se dokonce hlásí k němu. Přikrčila jsem se, abych na sebe neupozornila a zase mohla obloukem odejít a nechat jim jejich pokoj, ale teď bylo pozdě. Buď to jsem musela počkat, až se ode mně vzdálí. Ten dospělý vlk sice stál ke mě zády, ale pořád mě mohl nezavětřit, nebo na mě mohl upozornit ten malý.

Tak tahle Samantha byla úplně mimo. To, co je skryto pod povrchem, je víc než je vidět. Kdyby nebyla povrchní a dala mi čas zkrotit svoji sociální úzkost, mohla by vědět, že jsem v jádru nesobecká, věrná a schopná láskyplných emocí vůči druhým. Akorát to neumím dávat najevo. Těžko říct, jestli jsem se cítila dotčená nebo tak něco, ale stoprocentně jsem věděla, že mi tahle za námahu a nějaké překonávání bariér nestojí. Ale kdo si jako první před čumákem postavil zeď nejsem já, ale ona. Svým sebestředným vystupováním. A tak mezi námi leží dvě Velké Čínské zdi, mezi nimiž se táhne hluboký příkop nepochopení. Šla se raději bavit s Dail. Nebudu se vnucovat, když mě tady nechceš. Navíc přišla s informací, že se Noelle blíží. Nebo že šla za ní, ale to znamená to samé. Rychle jsem se rozhlédla po krajině, jestli už není na blízku. "Bylo mi ctí a raději už půjdu. Na-na shledanou." To s tou ctí bylo směřováno spíše k Dail, se kterou by mi ani nevadilo se po čase setkat znovu. Nebo kdyby šla se mnou. I když předpokládám, že by kvůli mě Samanthu neopouštěla. Ještě jednou jsem zkusila nabrat její pach, ať si ho zapamatuju a můžu si ji pak najít, až bude Noelle v bezpečné vzdálenosti - takže na druhé straně ostrova. Kývla jsem směrem k nim hlavou a bez dalšího loučení jsem zmizela mezi stromy.
Šla jsem svižným krokem, jen ať se od té chodící pohromy vzdálím co nejdál a co nejdřív. Překonala jsem jeden vrchol a pak už jsem prostředí moc nevnímala. Jen jsem dávala pozor, aby stále směřovala na západ, abych nechodila v kruzích. Ve sněhu a kamení se mi nešlo nejpohodlněji, ale po nějaké době se přede mnou rozevřel pohled na sněhem pokrytou planinu. Tak fajn.

>> Laica Mar

Z neznámého důvodu mi přišlo, že je tato černošedá vlčice vcelku sebevědomá. Do jisté míry mi její přístup byl blízký, akorát měla něco navíc. Takovou tu zdravou sebelásku, kterouž mne matka příroda příliš neobdařila. Postavila se. Sledovala jsem bez jakéhokoli výrazu jak přišla ke mě. Doufala jsem, že nepůjde až moc blízkou a nebude se pokoušet narušovat mi můj osobní prostor. Představila se mi. Nechtělo se mi ani moc věřit jejímu dodatku, slyšela jsem v jejím tónu dávku nadsázky, i když se mi to možná jen zdálo. S ledově klidným pohledem jsem jen mlčky přihlížela, jak přišla ještě blíž. V běžné situaci bych zaprotestovala, ale nechtěla jsem dávat najevo, že bych byla nějak nekontaktní. Mohla by toho využít v případě, že by mě chtěla nějak otravovat. To bych si moc nepomohla. Je lepší nedávat ostatním o sobě mnoho informací, každá z nich je zneužitelná. A tak je lepší to nějak vydržet a pak mít svatý pokoj. Netvářila se na mě zrovna zaujatě. Přiznávám, že jsem taková nevýrazná šedá myš, ale na druhou stranu mě alespoň hned tak každý neuvidí, na rozdíl od vlků s různými výraznými znaky na srsti, které mohly jednoduše prozradit, že se krčí v křoví. Mimikry jsou velmi důležitá vlastnost divokých zvířat a pokud si jich někdo naváží, je to jeho problém, mě to bolet nebude. Mé jméno už asi slyšela, ale tak, až je to oficiální: "Stray. Nápodobně." To, co se mohlo zdát jako strohá odpověď pro mne bylo naprosto běžné. Stejně nikoho ta omáčka kolem nezajímá, při předávání informací je důležitá věcnost výpovědí.

Napjatě jsem pozorovala, jestli si vezme. Když odmítla, řekla jsem si bez jakékoli změny výrazu v duchu, že je asi pod její úroveň brát si jídlo od takové lůzy, jako jsme my. Ano, už jsem o Dail a o mně dočasně uvažovala jako o nás, což byl celkem úspěch. Z této vlčice jsem cítila, že mi nedůvěřuje, no můžu s klidným svědomím prohlásit, že to bylo vzájemné. Společnost více než jednoho vlka mi začínala být krajně nepříjemná, pokud by se odněkud vynořilo to černohnědé randál dělající třeštidlo, neváhala bych a nechala bych kamzíka kamzíkem a pádila bych pryč, daleko předaleko, za sedmery hory a sedmery doly, jenom abych se jí zbavila. Stejně se nám na zbytek kořisti začali slétat krkavci. Ti určitě taky mají chudáčci hlad, jen ať si dají, já to nějak přežiju, no ne? A když ne, tak mě stejně nikdo postrádat nebude. Tak už to bývá, někteří přicházejí, jiní odcházejí, všichni, kteří přišli musí nakonec odejít a kam? To už není naše věc. Kdy? To také ne, nikdo nezná dne ani hodiny, kdy jeho dny budou sečteny a přijde moment, kdy se bude muset setkat se Smrtěm tváří v tvář.

Po nějaké době, kterou jsem celou strávila přemítáním o skupenstvích vody se dostavila jedna z těch vlčic. Naštěstí ta, která nebyla hlučná. Její uvítání nebylo zrovna přívětivé, ale ne mě to nic nevzbuzovalo. "Tady máš jídlo," řekla jsem tlumeně a pokynula jsem směrem k tomu, co zbylo z našeho kamzíka a odcupitala jsem do ústraní, protože jsem z té vlčice neměla dobrý pocit. Uvažovala jsem nad jejími slovy. Nechat se zabít? A jakože čím?A jak? Jakože by k nám přišel nějaký predátor větší než my? Jo, to by alespoň byla legrace. Akorát nevím, proč by se s tím namáhal. Pokud tady v okolí je něco, co by žralo vlky (haha), pak už by si nás to dávno našlo. Navíc, pokud by to bylo chytré, neútočilo by to, protože, tam, kde se vyje, je vždycky vlků víc a víc vlků znamená víc námahy a to stejně nemá smysl. Nehledě na to, že medvědi teď spí zimním spánkem. A kdyby se tu objevil nějaký jiný tvor, co zrovna neodpočívá? No a co. Tohle je ráj, takže pokud odsud dobrovolně neodejdeš, nemůžeš zemřít.

A nestačilo by prostě zavýt, ať si pro něj přijdou, pokud mají zájem? Jo, to znělo logicky. Tak jsem zvedla hlavu k obloze a zavyla jsem. Tak, ať už přijde kdokoli, kdykoli můžu ukázat na jídlo a odejít. Jídlo je vždycky zajímavější a lákavější než já. Když budou mít jídlo, tak mě nechají na pokoji. Snad. Po chvíli jsem přestala a nechala své vytí doznít v ozvěně hor. Hleděla jsem na vrcholky a očekávala odpověď. Teď na chvíli nebylo co řešit, stačilo čekat. Problémy neřešíme, ale počkáme až se vyřeší samy - kde jsem to už jenom slyšela? Jo vlastně, od sebe. Olízla jsem si horní pysk, protože mi k němu začal přimrzat zbytek krve smíchané se slinami, i když jsem věděla, že mi to moc nepomůže. Po chvíli můj pohled spadl na jezero. S tím jsem začala přemýšlet nad tím, proč vždy led zůstává na povrchu a u dna si voda drží téměř konstantní teplotu.