Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naštěstí se Dail k mému způsobu konzumování potravy nevyjádřila, tak jsem si zkoumala vnitřnosti v klidu dál. Ještě některé další jsem zkoumala, ale nakonec jsem stejně skončila u toho, že je to jídlo a jinou funkci to momentálně nezastává. Když jsem měla pocit, že už mám dost, tak jsem odsunula přední část těla tak, že jsem se zároveň posadila a jazykem jsem si očistila tlamu a čumák, které jsem měla potřísněné od krve a jiných tělních tekutin. Můžu říct, že jsem byla spokojená. Jenže z kamzíka ještě jedna noha, krk a hlava zbyly. A to nepočítám záda a některé lahodné kůstky, které by se ještě daly ohlodat. A chrupavky. Tedy, ty které zbyly. Určitě jsou tady i jiní hladový vlci. Nebo jiná zvířata, havrani by tu mohli být. Ne, že by se mi chtělo za tou hlučnou Noelle vracet, ale jídlem se plýtvat nemá. Beze slov jsem se podívala na Dail, s tichou otázkou, co teď, jestli jim to chce zanést, nebo je zavolá nebo co. V tomhle počasí mají času dost, maso se nezkazí, to spíš zamrzne. Já osobně jsem rozhodně neměla v plánu se dobrovolně vydávat na pospas dalším vlkům, ani se s někým dalším seznamovat nebo se jakkoli socializovat, ale jak říkám - masa je škoda.

Zrovna jsem si olizovala od krve špinavý čumák, když se mě Dail zeptala, proč si nedám ještě. Nevěděla jsem, jestli na tu otázku mám odpovídat. Možná bych jí mohla dát několik důvodů proč, ale přišlo mi nepříjemné mluvit o takových věcech. Stejně nešlo o nic důležitého. A tak jsem její slova raději chápala jako povolení k přídavku. Vstala jsem a šla jsem se prohrabat kamzíkovi ve vnitřnostech. Strčila jsem čumák do díry, kterou měl v břiše, ohlodala měkké maso okolo a pak nahmatala střeva a začala jsem se tahat ven. V tuto chvíli jsem si uvědomila, že vlastně nejsem sama. Trochu rozpačitě jsem se podívala na Dail a doufala jsem, že si mě nevšímala. Za běžných podmínek bych si byla s tím jídlem trochu víc pohrála, ale tentokrát ne. Zdejší vlci jsou určitě kulturní bytosti a mají určitě svá pravidla stolování a mohlo by na mě být pohlíženo jako na sprostého divocha. Nemohla jsem se hned první den uvrhnout do tak negativního světla. Ale to mě nebránilo v tom, abych nepostupovala v prozkoumávání vnitřní části kamzíka dál. Když jsem odkryla obsah hrudního koše, začala ta pravá zábava. Plíce, srdce, jícen, žaludek. A co je tohle? Není to tu navíc? Dobře, teď by označení nekultivovaná bestie bylo oprávněné, ale to mě zrovna nezajímalo. Teď středem mého zájmu bylo neidentifikovatelné ústrojí trávící soustavy kamzíka, kam jsem tedy orgán zařadila. Možná to bylo k něčemu jinému. Dost možná to mělo jinou funkci. Normálního vlka by zajímalo spíš, jestli se to dá sníst. Ale jasně, sníst se dá všechno, tedy skoro všechno, jenže mě zajímalo, jaký význam to mělo pro zvíře, které leželo přede mnou.

Kořist se skácela k zemi. Bylo vyhráno, Dail mu prokousla krční tepnu. Rituálně jsem si sedla před kamzíka a počkala, až mu unikne tolik krve, že je jasné, že je opravdu mrtvý. Mělo to jistý hlubší význam, chtěla jsem se v duchu tomuto tvoru omluvit za zkracování jeho dní a popřát mu příjemnou cestu, ať už vedla kamkoli. Chvilku jsem přemýšlela, jestli na tomto místě vyroste nějaká hezká rostlinka, až přejde ta zima. Když přišla ta pravá chvíle k jídlu, sehnula jsem se k němu. Ještě jsem se podívala na Dail, jako bych očekávala svolení, ale pak jsem se hned zakousla do masa. Pustila jsem se do svaloviny předních končetin tak, že jsem začala nahoře a celou nohu jsem takhle oddělila od těla. Pak jsem ji vypáčila z kloubu a odtáhla si ji stranou, kde jsou ji pomalu zbavovala svalových tkání a nakonec jsem ohlodala kosti. Nechtěla jsem se přežírat, ale cítila jsem, že bych zvládla ještě další. Nevěděla jsem ovšem, co všechno mi Dail přenechá, tak jsem to raději nechala první poposednout s plánem pustit se do toho, co zbude.

Tak a padla past. Poslední přání? Dobře, možná jsem trochu předbíhala, ale doufala jsem, že je Dail zkušený zabiják. Počínala si dobře, tedy až na to, že se ten nebohý tvor bránil. Šuš, nenamáhej se. Stres při umírání nemá nejlepší účinky, směřovala jsem k němu v duchu, i když mi bylo jasné, že mu má tichá slova nedojdou. Když se mu Dail zakousla do břicha, shodil ji. Doteď jsem jen hlídala, aby neutekl, ale teď asi byla chvíle, kdy jsem musela zkusit své štěstí. Bylo mi zcela jasné, že ho nedokážu zabít, ale alespoň jsem mohla Dail ušetřit trochu práce. Pokud budu předstírat, že ho chci kousnout do krku, bude zaneprázdněný mnou, čím víc ho budu otravovat, tím víc se bude zaobírat mnou a mezitím bude mít Dail příležitost dosáhnout mu kam je třeba. Mrkla jsem na ni doufajíce, že mi porozumí a dala se do uskutečňování svého plánu. Vrčela jsem, skákala na něj, dělala falešné výpady, uhýbala, hrozila a pak zase útočila. Nejednou mě málem trefil, věnoval mi několik kopanců či kousl, ale nemínila jsem to vzdát. Měla jsem hlad a nic jiného mě v tuto chvíli nezajímalo.

Moje spojenkyně nezahálela a dala se do akce, vrhla se na jednoho konkrétního jedince, načež se zbytek rozutekl na všechny strany. Nás teď zajímal pouze ten, kterého Dail hnala před sebou. Pak přišla moje chvíle. Ne, že bych snad zachytila její znamení, ale i přes to jsem se jala své role strašáka. Nedokázala jsem vyvinout pořádnou rychlost, byť jsem se snažila a přepínala své síly, ale svou úlohu jsem splnila. Kdykoli se kopytník rozhodl vydat, kam jsem nechtěla, vytvořila jsem mu ozubenou, vrčící překážku, které se raději vyhnul. I když na mě nastavoval svou zbraň a měla jsem co dělat, aby mi neuštědřil nějakou to ránu kopytem do hlavu, ale naštěstí tu byla Dail. S druhým vlkem v patách mu nezbývalo nic jiného, než se se svými přáteli, kteří ho tak nepěkně opustili a teď na něho naléhavě čučeli z výšin, rozloučit a namířit si to k jezeru. Chvilku jsem zauvažovala, jestli náhodou kamzíci neumí plavat a hluboce doufala, že ne. Vždyť by ho ty rohy táhly ke dnu.

Dail se k mojí poznámce vyjádřila, že není blbá. To jsem o ní neřekla, ale asi to tak vyznělo. Dávej pozor na jazyk, napomenula jsem se. Asi bych opravdu měla více zvažovat, co říkám, pokud o ni nechci přijít. Ještě bych ji mohla urazit a to by mě přišlo draho. Cítila jsem se provinile, ale na tohle bude dost času až budeme mít svůj úlovek v hrsti, teď na to není dobrá doba. Bez nějakého předešlého upozornění se Dail plížila k uskupení, jehož jeden člen představoval potenciální oběd. Nebo spíš večeři? Zhodnotila jsem situaci, vítr, okolí. Nechtěla jsem jí to kazit, ale napadlo mě, že bych mohla posloužit, jako strašák, kdyby se jí dali na útěk směrem k horám. Kdyby se rozeběhli k jezeru, neměli by moc šancí na útěk. Plíživým krokem jsem je tedy obešla o padesát stupňů širokým obloukem tak, abych je mohla kdykoli obrátit na opačnou stranu. Ještě mě napadlo nahnat je přímo k Dail, ale to bych riskovala, že si mě po cestě všimnou a celá akce by byla v háji.

Následovala jsem pach. A také Dail, samozřejmě. Tam za kamenem doprava, okolo jiného šutru to stočit doleva, tam kopcem nahoru a pak zase chvíli dolů, držte se vpravo, až to bude možné, otočte se do protisměru... Kamzíci, přijíždíte do cíle. Tak kamzíci se přišli napít a požvýkat lišejník, jo? Taky bych žvýkala, kdybych to dokázala strávit. Dail se mne otázala, co na to říkám. Nic na to neříkám. Jídlo. Nedávalo mi moc smyslu, že by jí lovy vycházely bez předem připravené strategie. Navzdory tomu, že tohle byl její revír, rozhodla jsem se v otázce jídla spoléhat spíše na sebe a na svoje zavedené postupy. Kamzíci. Obvykle se nepohybují v příliš početných skupinách. Takže někde poblíž rozhodně nejsou další. Jsou skvěle uzpůsobeni šplhání po horách - což mi ne. Nesmí se dát na útěk, jinak třemi skoky zdolají tamhle ten vrchol a můžeme si o řádném obědě nechat zdát. Když vletíme mezi ně, rozutečou se - nedrží basu. Nebezpečné jsou jejich kopyta a rohy. Dostanu jednu ránu a budu do konce svého života litovat, že jsem si nedala větší pozor, protože mi víc jak pár minut zbývat nebude, pokud se dobře strefí. Naštěstí jim ty rohy tlačí na mozek, tudíž řádný úsudek postrádají. Pokud tedy tihle kamzíci nejsou kouzelní, jako všechno na tomto ostrově. "Doufám, že tam nechceš jen tak vlítnout." Mezitím jsem studovala terén a promýšlela strategie od A až do Z-99. Plán Z-99 zní "najít se něčeho jiného."

Okolní terén jsem vyhodnotila jako krajně nevhodný pro lov. Kluzké, vratké a k tomu ještě namrzlé skály, samý výstupek a prohlubeň. Tady štvát kořist? To se dá nazvat holým šílenstvím. O mně se ale nedá říct, že bych byla zrovna duševně v pořádku. Situace jako tahle beze sporu vyžadovala řádnou strategii. Jak jsem se tak dívala kolem sebe, nejlepší by bylo zahnat kořist do údolí, až na to, že já na takový úkon nejsem způsobilá. Naštěstí jsem na to nebyla sama a Dail mi přišla jako daleko lepší běžec než já. "Máš plán?" zeptala jsem se jí. Přece jenom byla na tomto ostrově dřív než já, tudíž má i víc zkušeností. Na tomto ostrově jeden nikdy neví, co očekávat. Ještě abychom tady natrefily na nějakého permoníka a nebo rovnou jednorožce, když už jsme u toho. Když jsem viděla, že čmuchá, usoudila jsem, že asi už nějaký plán má - nebylo by vhodné něco najít a nemít nic připraveného. Když se uvažuje příliš rychle, často se věci nestačí domyslet do důsledku a končívají nezdarem. Přidala jsem se k ní, abych jen nečinně nepřihlížela jejímu snažení. Neurčitý pach se mi povedlo zachytit. Těžko říct, o jaké zvíře šlo, ale bylo z něj jasné, že se jedná o potravu. Na nějakou bližší kvalifikaci si netroufám. Kdoví jaká je zde fauna, nehledě na to, že Dail říkala, že jídlo je normální. Otázkou je, co je pro ni normální.

// Píšu to znovu, protože jsem minulý post omylem smazala. Psala jsem ho na tabletu, kde vypadalo, že má osm řádků, po odeslání měl pouze šest, chtěla jsem ho prodloužit, ale kvůli okolnímu zmatku jsem omylem zaškrtla "odstranit" a bez toho vědomí post odeslala, čímž jsem o něj přišla.

Po chvíli chůze se Dail vyjádřila k tomu, že nic necítí. Bylo to dost logické, v takovém nečase by těžko nějaké rozumné zvíře opustilo svůj vyhřátý brloh. Na její výzvu jsem zvedla čenich a pokusila se zavětřit. Nasála jsem studený vzduch, až to bylo nepříjemné. Fuj. Ale že by to k něčemu bylo se říct nedalo. Cítila jsem Dail, ty dva vlky, které jsme nechaly kdesi vzadu, trochu soli, trochu železa, takový ten typický minerální zápach, někde v dáli suchou, respektive přemrzlou trávu... Počkat, co - sláma? Byla to střela na slepo, ale bylo to vše, co jsem měla. ”Pojď za mnou,” s čímž jsem se rozešla někam směrem dolů. Když jsem překonala hřeben, minula spoustu stromů a prošla škvírou mezi dvěma kopci se před námi rozprostřel pohled na horské jezero. No jasně, kde je voda, tam je život. Nemířila jsem přímo k jezeru, ale věděla jsem, že jsme blízko ke splnění našeho cíle. Když tohle je ráj, co by se mohlo pokazit...

Netušila jsem, co má Dail v plánu. Každopádně budu věřit tomu, že je tu dýl než já, tudíž to tady zná lépe než já a tím pádem snad ví, co činí. I když to nyní vypadalo spíš, jako by si řekla “tak a teď půjdu, kam mě nohy zanesou a snad na něco natrefím”, ale to jsem nějak neřešila. Následovala jsem ji, abych ji neztratila. Těžko bych ji pak znovu hledala, v téhle hornaté studené pustině. Trochu jsem si stačila udělat pořádek v tom, co si o tomhle ostrově myslet. Pro ujasnění bych si to tedy ještě zrekapitulovala: Pravděpodobně tu dominují vlci. Nezdá se, že by si kdokoli myslel, že je na onom světě, ale je to tady magické a nadpřirozené. Takže určitě nejsme v reálném světě, dle všeho je to tady ráj, protože tu vlci žijí v klidu a míru. Ale je tu zima. Dočasně. Vlci odtud mohou odejít, když chtějí. Ale tohle je ostrov, obehnaný oceánem, takže ho odsud musela odsunout nějaká vyšší síla, pokud by nechtěl přeplavat tu velkou slanou louži... Zvláštní.

To, co mi odpověděla, mne dojalo. Dost dobře jsem tomu pocitu nerozuměla, ale byl do jisté míry příjemný. Že by snad existoval někdo, kdo by mě měl rád... Otázkou je, jestli mě bude mít ráda, i když pozná, jaká zrůda doopravdy jsem. Nesmí to zjistit. Nechci o ni přijít. Ať už to se mnou myslí jakkoli. K mému štěstí navrhla společný lov. Jídlo. Konečně. Těšilo mne, že jsem s tímto tématem nemusela přijít já. Přikývla jsem. "Ale co?" Co moje smysly říkaly, široko daleko nebyl žádný tvor, který by se dal ulovit a sníst. Neříkám, že bychom v případě nejvyšší nouze nemohly sežrat tu hlučnou, ale momentálně mi to moc jako dobrý nápad nepřišlo.

// sorry not sorry xD

Těžko říct jak dlouho jsem spala. Mohlo to být i několik hodin, mě to ale přišlo jako chvilka. Probudila jsem se nesnesitelným chladem, ale alespoň jsem už nepociťovala únavu. Jediné, co mi zbývalo vyřešit byla zima a hlad. Když jsem rozlepila oči a rozhlédla jsem se kolem sebe, zjistila jsem, že tady Dail zůstala se mnou. Ale proč? Že by jí na mě tolik záleželo? Nemožné, přece mě sotva potkala. Proč by někdo v sázku sebe a svoje pohodlí na úkor někoho druhého, pokud ho nezná? Nedalo mi to. S jistým sebezapřením jsem vstala a přišla jsem blíž k ní. "Proč?" vydala jsem ze sebe tichou otázku. "Nemusela jsi kvůli mě trpět zimu." Netušila jsem, co mám dělat, byla jsem z toho zmatená. Tohle se tady dělá?

Ne, nemůžu jí to vysvětlit, nemůžu přiznat slabost... Poodešla jsem k nějakému většímu kamenu, sice slabá ochrana proti větru, ale alespoň něco, když už nic. U něho jsem si lehla a smotala se do klubíčka. "Já... Už nemůžu," s těmito slovy jsem se na ni podívala a doufala jsem, že odtuší, co jí chci říct. Bylo mi jasné, že tohle není nejlepší nápad a že mám celkem mizerné podmínky, ale nic jiného mi přece nezbývalo. V duchu jsem si projela, co se vlastně stalo. Dezertuji. Definitivně. Spadla mi víčka a s pocitem 'vždyť už je to stejně všechno jedno' jsem konečně usnula. Nic se mi nezdálo, bodejť by se mi taky co zdálo, když jsem byla naprosto grogy. Zasloužila jsem si to. Nebo možná taky ne, ale potřebovala jsem to.

Už jsem si chtěla oddychnout, že jsem konečně sama a že si můžu srovnat myšlenky a načerpat enerii, kterou jsem bez rozporu potřebovala a postrádala, když vtom jsem za sebou uslyšela známý hlas. Proč...? Nechápala jsem, proč by se Dail za mnou hnala. Zrovna za mnou, za takovou zrůdou, jako jsem já. Neohlížela jsem se za ní, ale musela jsem zastavit, protože během chvilku už stála přede mnou. Její slova mi rezonovala v hlavě jako ozvěna. Proč jsem utekla? ... Neublížili... "O to nejde." Nedokázala jsem jí vysvětlit, proč nemám ráda společnost. Hlavně tu hlučnou. Tu nejvíc vyčerpávající. Neměla jsem na to, říct jí, že jsem prostě hyn, že mě přítomnost jiných vlků bezdůvodně emočně drásá, pokud nejde o důvěrné přátele. A i od těch bych určitě čas od času potřebovala pauzu, kdybych nějaké měla. Neměla jsem na tohle náladu. Chtěla jsem jí naznačit, že jsem unavená, ale nevěděla jsem, jestli by toho nevyužila k něčemu, sice ještě nevím k čemu, ale pro mě by to nemuselo být příjemné. Chtěla jsem pokračovat v cestě, ale když jsem udělala krok, svezla se mi tlapa a málem jsem spadla na zem. Tak jo, tudy cesta nevede. Potřebuju uspokojit svoje biologické potřeby, hned.

Dail mi ještě stačila odpovědět na moje dotěrné otázky, ale v tom k nám přiběhla hlučná, hyperaktivní koule hnědočerných chlupů, což na mě už bylo kapánek moc. Hned se to začalo vyptávat na různé informace a navíc mi to narušovalo můj osobní prostor. A navíc se to zmínilo o dalším vlkovi, který by měl eventuelně přijít. Tak to tedy ne. Vyskočila jsem na všechny čtyři a vzala tlapky na ramena. Rychlým krokem jsem už trochu malátně pelášila pryč, je jedno kam, hlavně co nejdál od té přehnaně společenské hlasité vlčice. Puberťák... Přelézala jsem kameny, často své kroky stáčela do kolečka, odbočovala jsem kde to jen šlo, hlavně aby bylo těžké zachytit mou stopu. Po nějaké chvilce, kdy jsem doufala v to, že jsem se jí nadobro zbavila, jsem se pustila do vyhledávání nějakého solitérního místečka v závětří, ať taky můžu už konečně složit hlavu a trochu si pospat, když tam se mi to nedařilo.