Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ohlédla jsem se na černou vlčici. Co plánuji s rostlinou? "Prvně najdeme Zinka," prohlásila jsem. Ano, zapsala jsem ji do tohoto questu bez jejího souhlasu. "Pak mu řekneme o těch kytkách, odkud jsou, co tu dělají." Dělo se něco velkého, něco, co by mohlo vyústit v katastrofu, bude lepší informace šířit. Je čas založit alianci druidů.
Zvedla jsem čumák k nebi. Lhostejně jsem sledovala sněhové vločky, které se začaly snášet k zemi. Dříve nabyté informace mě donutily přemýšlet o mých činech, o mých hodnotách, o morálce, o magii. Byl dobrý počin se začít s magií přátelit? Kdybych ji nepřijala za svou součást a neovládla ji, co by se stalo? Nejlepší by bylo ji vůbec nemít... Ušetřilo by nás to spousty problémů. A tak jsme pomalu zapadávaly sněhem. Seděla jsem tam, hleděla do dálky a přehodnocovala každý krok ve svém životě. Čas nemilosrdně plynul. Zavrtěla jsem hlavou. Nemůžeme tady trčet, máme současné problémy na řešení. Nebo, alespoň já. Zvedla jsem se. Nuže, allons-y!
>> Zubří pláň (přes Baštu)

<< Bašta
Namísto šedého vlka mi odpověděla hnědá vlčice. Pozorně jsem si vyslechla její slova. Byla jsem z toho mírně zmatená. Kněžka, Noram, Kii, modré světlo... Tohle všechno jsem právě slyšela poprvé v životě a měla jsem si z toho odnést to, že rostlina regeneruje magii, protože... No jistě! Jsme ji narušili naším nešetrným zacházením, u všech smrťů, já měla celou dobu pravdu! Narušování přirozeného řádu bude mít následky a tady byly. Nejspíš se něco podobného stalo i v našich končinách a proto všichni byli tak proti magii. No, to bylo čistě spekulace, ale dávalo mi to smysl. Dobře nám tak, když nevíme, co je dost... Na druhou stranu bylo od té Iriesty hezké, že nám dala magické rostliny, aby naši neopatrnost napravily. Poděkovala jsem hnědé vlčici za předané informace.
Zaznamenala jsem i pozdrav od Alduina, na kterého jsem jen kývla hlavou. Nechtěla jsem se tady zbytečně zdržovat.
Rostlina, kterou jsem zasadila opodál, se už dále nemnožila. Asi vyčerpala své možnosti. No, nevadí, tak si novou kolonii rostlin v lese Alf nezaložím.
Do další debaty jsem se již nezapojovala, protože jsem už směřovala pryč s jednou rostlinou v tlamě. Najít Zinka. Chytit Shine... Založit alianci, vyřešit tenhle bordel. Úplně jsem zapomněla na zalízání do bažin. Ohlédla jsem se na Barnatt, jestli mě bude následovat. Pár očí navíc se mohl hodit.
Po chvíli jsem se ocitla na pláži. Rozhlédla jsem s okolo, nebylo tu nic zajímavého. Doufala jsem v stopy v písku, pach, cokoli... Ale co jsem taky očekávala. Zahleděla jsem se za moře. Napadlo mě, že by Zinek mohl pro jednou být na území své smečky, ale nemusel být. Kde jsem ho viděla naposledy? V průsmyku? No, ale kdy to bylo, tam už nebude. Může být kdekoli. Tak kde začít?

<< Zlaťák
Tak přeci věděla. Vypadala zmateně, ale neměla jsem zapotřebí jí nic dalšího vysvětlovat. Teď moje mysl byla zaměřena na jedinou věc – hlouček vlků a nová rostlina. Přicupitala jsem k nim, zastavila se nějak okraji hloučku. Došla jsem v moment, kdy rapidní množení ustalo a rostliny teď okolo mne byly všechny stejně velké, živé a svěží. A duhové. Velmi duhové, až z toho přecházeli oči. Pokaždé, když jsem nasála vzduch, přemohla všechny ostatní pachy v okolí omamná vůně květů. Tak sladká, tak lákavá, jako by vybízela ke konzumaci, ale žádný chytrý vlk do sebe nerve kusy rostliny, o které nic neví. Po chvíli mi vůně přestala být příjemná, protože jí bylo moc. I bytosti s méně dobrým čichem by z toho musela bolet hlava. “Co si myslíš, že to je zač? Kde se to tu vzalo?“ ohlédla jsem se na svou společnici. Nemohla to vědět, samozřejmě jsem neočekávala odpověď a zdálo se, že ostatní vlci si nad touto podivnou rostlinou také lámou hlavičky. Sama jsem se dala do podrobného zkoumání. Tak co to tu máme. Duhové okvětní lístky, tmavě zelený stonek, to není obvyklé. Copak je tohle? A z čeho to roste, jak vypadá kořenový systém? No, samozřejmě, že jsem se dala do hrabání okolo jedné rostliny, jen abych zjistila, že roste z takové malé cibulky a kořeny mají nafialovělý odstín. Ne, tohle nebyla běžná rostlina, vůbec nenásledovala standartní chování rostlin. Nepasovala mi do mého vzorce, do mojí představy, jak by měla kytka fungovat a vypadat. Evoluce se zbláznila, nebo je to hříčka magie? Možná je to invazivní druh odjinud, kde se vyvinul, aby vypadal, jak vypadá, z obdobně podivných rostlin. A to rychlé množení a umírání mu umožnilo doputovat až sem. Nemohla jsem tušit pravdu, že byla zasazena někým jiným, protože jsem přišla příliš pozdě, ale svedla jsem si odvodit, že ji sem mohl donést nějaký živý organismus. Třeba práci, to není zase tak neobvyklé, jmelí se tak například rozmnožuje naprosto běžně.
Obtěžovala jsem se vykopanou rostlinu zahrabat? Ne. Měla jsem s ní jiné plány. Ano, přesně ty, co s rumělkou, odnést do úkrytu a usušit. Napadlo mě také, že bych ji mohla u svého úkrytu v lese Alf zasadit. Mohlo by to být účinnější, než ji sušit, pokud se množí takhle rychle. A pak zjistit, jaké má účinky. Chtělo to nějakou laboratorní krysu… “Hele, nechce se ti to ochutnat?“ zeptala jsem se Barnatt. No, neočekávala jsem kladnou odpověď. Chvíli jsem nad tím stála, hleděla na rostliny, sledovala, jak se pohupují ve větru a přemýšlela, jestli mi to za to opravdu stojí. Je to neznámá rostlina, velmi barevná, může být smrtelně jedovatá. Ale jak to zjistím, když to nezkusím? “Pro vědu!“ Ano, pro vědecké účely se i rozumný vlk musí občas chovat jako idiot. Uždibla jsem si malý kousek okvětního lístku, opravdu malinký - pro případ, kdyby to bylo jedovaté, aby mi bylo jen špatně a nezabilo mě to, a pozřela to. Ani jsem nemohla určit, jak to chutná, jak malý ten kousek byl. Teď bylo třeba sledovat, co to se mnou udělá.
To bylo všechno, co jsem mohla zjistit sama. Tak jsem přišla blíž a naslouchala hlasům. Mrtvá těla? zírala jsem na bleskového vlka. O těch jsem neslyšela. Ale jestli rostliny byly jen tady a mrtvá těla všude, nepovažovala jsem to za možné… Nu, to brzy zjistím, až mi začne být zle. Šedý vlk říkal cosi o léčení magie. Jaká vlčice? Teď zlatý vlk mluvil o čem? Nu, bylo zvláštní ho tu vidět. Pohledem jsem přejela hlouček. Kdo všechnu tu byl? Zahlédla jsem známé tváře. Byl tu i Alduin. Měla jsem chuť se skrýt, odběhnout pryč. To bych se ale nedozvěděla, o co tu jde. Měla jsem málo informací, určitě mi muselo něco uniknout. “Jak se to sem dostalo?“ zeptala jsem se ještě jednou, víc nahlas, tentokrát všech přítomných. Ale jestli to mělo léčit magie, určitě to nemohlo zabíjet zvěř a tedy to nemělo být jedovaté. I když je fakt, že některé jedovaté rostliny umí být zároveň léčivé v malém množství, tohle byl jiný případ. Měla za úkol primárně léčit, takže by neměla být jedovatá v žádném přiměřeném množství. Tohle bylo nějaké příliš složité. Málo přírodovědné, moc magické, to je mimo moji kvalifikaci. Na to nemám zaměření, na magické kytky.
Ještě chybělo jméno. Zaslechla jsem nějaké návrhy. “Co takhle duhovka? Ne… To by se pletlo. Kouzelnice ozdravná. To zní blbě. Hm, léčivá, duhová, záhadná, podivná. Mohla by klidně… Mystika tajemná, nebo duhová. Ale dost možná to už název má. Většina rostli je už pojmenovaných, akorát v tomto případě nevíme, jak. Možná jí tam, odkud pochází, nějaký pádný název vymysleli.“ To by dávalo smysl. Nakonec jsem přímo k Alduinovi nešla. Mohla jsem od něj možná vyzvědět víc informací, ale nezdálo se mi, že by věděl o moc víc, než vím já. Šedý vlk naopak vypadal, že má nějaké informace. Přišla jsem tedy k němu. Připomínal mi Zinka. “Ahoj,“ pozdravila jsem krátce, “co všechno víš o téhle rostlině? Je tady z nějakého kontrétního důvodu? Donesl ji sem někdo, nebo tady prostě vyrostla? Určitě není zdejší… A nevíš něco o těch mrtvých tělech?“ Musela jsem o hodně přijít, když jsem byla pryč. To je tak, když se jeden rozhodne zalézt do bažin. Chvilku tu není a taky se stihne stát tolik věcí.
Po získání informací jsem chtěla zjistit, jestli se rostliny budou rapidně množit znovu, pokud je zasadím na jiné, nové místo. Odběhla jsem si pro svou vytrženou rostlinu, drapla ji do zubů a odběhla s ní o kousek pryč. Tam jsem vyhloubila do zemi důlek a rostlinu do něj zasadila a pak nahrnula hlínu zpět okolo jejích kořenů a stonku a udusala hlínu. Pak jsem ji pozorovala, co to udělá. Rozroste se? Jestli ano, určitě si jednu budu chtít vzít. Ale to jsem si ji první budu muset vykopat… Pak jsem se zase vrátila k tomu velkému hloučku rostlin a vykopala si další. Tu jsem následně vzala do zubů jako nějakou velkou kořist, že si ji odnesu. “Můžeme jít,“ zamumlala jsem k Barnatt. “Musíme najít Zinka. Tohle musí vidět.“ Kdybych věděla, že v hloučku se minula Shine… Akorát jsem si jí nestihla všimnout dřív, než odešla.
Obtěžovala jsem se vykopanou rostlinu zahrabat? Ne. Měla jsem s ní jiné plány. Ano, přesně ty, co s rumělkou, odnést do úkrytu a usušit. Napadlo mě také, že bych ji mohla u svého úkrytu v lese Alf zasadit. Mohlo by to být účinnější, než ji sušit, pokud se množí takhle rychle. A pak zjistit, jaké má účinky. Chtělo to nějakou laboratorní krysu… “Hele, nechce se ti to ochutnat?“ zeptala jsem se Barnatt. No, neočekávala jsem kladnou odpověď. Chvíli jsem nad tím stála, hleděla na rostliny, sledovala, jak se pohupují ve větru a přemýšlela, jestli mi to za to opravdu stojí. Je to neznámá rostlina, velmi barevná, může být smrtelně jedovatá. Ale jak to zjistím, když to nezkusím? “Pro vědu!“ Ano, pro vědecké účely se i rozumný vlk musí občas chovat jako idiot. Uždibla jsem si malý kousek okvětního lístku, opravdu malinký - pro případ, kdyby to bylo jedovaté, aby mi bylo jen špatně a nezabilo mě to, a pozřela to. Ani jsem nemohla určit, jak to chutná, jak malý ten kousek byl. Teď bylo třeba sledovat, co to se mnou udělá.
To bylo všechno, co jsem mohla zjistit sama. Tak jsem přišla blíž a naslouchala hlasům. Mrtvá těla? zírala jsem na bleskového vlka. O těch jsem neslyšela. Ale jestli rostliny byly jen tady a mrtvá těla všude, nepovažovala jsem to za možné… Nu, to brzy zjistím, až mi začne být zle. Šedý vlk říkal cosi o léčení magie. Jaká vlčice? Teď zlatý vlk mluvil o čem? Nu, bylo zvláštní ho tu vidět. Pohledem jsem přejela hlouček. Kdo všechnu tu byl? Zahlédla jsem známé tváře. Byl tu i Alduin. Měla jsem chuť se skrýt, odběhnout pryč. To bych se ale nedozvěděla, o co tu jde. Měla jsem málo informací, určitě mi muselo něco uniknout. “Jak se to sem dostalo?“ zeptala jsem se ještě jednou, víc nahlas, tentokrát všech přítomných. Ale jestli to mělo léčit magie, určitě to nemohlo zabíjet zvěř a tedy to nemělo být jedovaté. I když je fakt, že některé jedovaté rostliny umí být zároveň léčivé v malém množství, tohle byl jiný případ. Měla za úkol primárně léčit, takže by neměla být jedovatá v žádném přiměřeném množství. Tohle bylo nějaké příliš složité. Málo přírodovědné, moc magické, to je mimo moji kvalifikaci. Na to nemám zaměření, na magické kytky.
Ještě chybělo jméno. Zaslechla jsem nějaké návrhy. “Co takhle duhovka? Ne… To by se pletlo. Kouzelnice ozdravná. To zní blbě. Hm, léčivá, duhová, záhadná, podivná. Mohla by klidně… Mystika tajemná, nebo duhová. Ale dost možná to už název má. Většina rostli je už pojmenovaných, akorát v tomto případě nevíme, jak. Možná jí tam, odkud pochází, nějaký pádný název vymysleli.“ To by dávalo smysl. Nakonec jsem přímo k Alduinovi nešla. Mohla jsem od něj možná vyzvědět víc informací, ale nezdálo se mi, že by věděl o moc víc, než vím já. Šedý vlk naopak vypadal, že má nějaké informace. Přišla jsem tedy k němu. Připomínal mi Zinka. “Ahoj,“ pozdravila jsem krátce, “co všechno víš o téhle rostlině? Je tady z nějakého kontrétního důvodu? Donesl ji sem někdo, nebo tady prostě vyrostla? Určitě není zdejší.“
Po získání informací jsem chtěla zjistit, jestli se rostliny budou rapidně množit znovu, pokud je zasadím na jiné, nové místo. Odběhla jsem si pro svou vytrženou rostlinu, drapla ji do zubů a odběhla s ní o kousek pryč.

>> Mělká pláž

<< Bažiny (via Bašta)
Následující slova černé vlčice zněla nakolik pomateně, až mě to donutilo na moment zastavit a ohlédnout se. Přejela jsem ji uraženě pohledem nahoru a vydala ze sebe neskopojené "eeh?" To nemohla myslet vážně, copak nikdy neslyšela o Společenstvu? Hanba! "Ne! Nejsem jedna z těch cizích magie kradoucích sami magie nevlastnících bídných existencí, můžu ti to dokázat. Tenhle krystal jsem jim sebrala, a sama pořádně nevím na co je dobrý. Tos vážně nikdy neslyšela o Společenstvu Chaosu? Pff." Ta musela posledních pár let žít pod kamenem. Jak se jí to vůbec podařilo? Pak kdo koho má vyvádět z pomyslného vězení. Tahle Barnatt potřebovala vypadnout ze Zlatého lesa jako sůl. Anebo si to nespojila. "Společenstvo napadlo Daénskou smečku, těsně před řešením invaze cizáků, o tom jsi musela slyšet. Doteď si myslím, že to mohlo pár měsíců počkat... Zahnat cizáky a pak jim teprve jít prášit kožichy. Ale poslechl mě někdo, že je to blbost? Ne. Kdo léčil raněné? Já. Sakra práce..." Během tohoto proslovu jsem už normálně pokračovala ke zlatému jezeru, po cestě jsem si ovšem všimla nějakého shonu v dáli, uprostřed Bašty. "Co se to tam kurňa- Co je to za shromáždění? Naposledy takový nával byl, když se objevil Atreas na Červené louce a ukazoval nám Rumělky." Že by fakt další kytka? Tam musím být, monstrum nemonstrum. Nečekala jsem na nic a okamžitě si to namířila k hloučku.
>> Bašta

<< Mangrovy
Barnatt mě následovala zpátky do bažin. Její otázky jsem nechala pro tu chvíli nezodpovězené. Jen jsem zavrtěla hlavou. To by nepochopila. A i kdyby, nedokázala bych jí to povyprávět. Některé věci bolely příliš moc. Například Echo... Vlče, kterého jsem se ujala, závisel na mě, slíbila jsem mu po jednom odloučení, že už ho nikdy neopustím. Namísto toho jsem ho nechala v úkrytu, kde už není. Neuměl lovit... Kdoví kde mu je konec. Zezačátku mi byl vlastně jedno, ale instinkty mi nedovolily nechat ho být. Ale stejně jsem ho pak zradila, nechala jsem ho být. Proč navazuju vztahy s ostatními vlky, když je nedokážu udržet? Stejně nakonec zůstanu zase sama. Stejně nikoho nepotřebuju. To není minulost, je to poučení z minulosti, trvající fakt. Jak se poučit? Nesnažit se. Neslibovat.
Zdálo se, že se vlčice nezbavím. Musela jsem se s pohodlnou dutinou rozloučit. "Co kdybych ti řekla, k jaké skupině vlků patřím?" ohlédla jsem se za sebe.
>> Zlaťák

Podívala jsem se na černou vlčici, jestli vážně nechce, no nečekala jsem na druhé odmítnutí a vrhla se i na druhou polovinu ryby. "Taky tady už nějakou dobu," polkla jsem a promluvila, ať nemluvím s plnou tlamou, "v bažinách straším." Pak jsem se vrátila k rybě. Za další otázkou jsem stočila hlavu, abych se za každou cenu vyhnula jejímu pohledu. Dala jsem si na čas s odpovědí. Chvíli jsem přemýšlela, jak to říct, pak se vrátila k rybě, olízala kosti a ty pak tlapkou shrnula k kořene do vody. "Protože jsem." No, to nebyla zrovna slavná odpověď. "Nevíš, co jsem zač. A nemyslím si, že to chceš vědět..." Tvářila by se taky takhle přátelsky, kdybych jí řekla, že jsem z Chaosu? Banda vlků co téměř bezdůvodně napadla smečku v tom nejhorším možném období. "Řekněme, že jsem nesplnila pár slibů, neudělala, co jsem udělat měla, a místo toho se dopustila několika hloupostí, a teď jsou vlci mrtví." Není to sebelítost, spíš sebereflexe.
Pak jsem se zvedla, podívala jsem se na Barnatt neurčitým pohledem a pak se dala na cestu zpátky. Nenazývala bych to úprkem, na který to mělo příliš pomalé tempo, ale najít si nějaký hezký dutý strom a do něj se schovat...
>> Bažiny

Pustila jsem se do svého úlovku. "Dík, chceš kousek?" zeptala jsem se, když jsem polkla první sousto. Vlčice přede mnou však nevypadala nějak hladově. "Hele, možná máš pravdu. Už jsem dospěla k něčemu podobnému. Vylezla jsem ven, potkala jsem jednoho vlka, dvě lišky, tebe a hele, Navin je mrtvý a k tomu já jsem společensky negramotný idiot," do více koherentní věty se mi moje myšlenky a pocity uspořádat nepodařilo, takže jsem tak nějak doufala, že Barnatt pochopí. "Nezalézám zpátky, abych se znovu utápěla v lítosti, ale abych před sebou uchránila ostatní. Jsem zrůda, patřím sem, nikomu tady neublížím. Nech mě tu a vrať se zpátky. Určitě už svojí smečce chybíš." Pak jsem znovu kousla do ryby tak, že jsem teď z ní měla dvě poloviny. Mohla jsem si tak sníst jednu půlku a o druhou se podělit. "Mě nikdo nepostrádá... Dobře, mám ještě pár nevyřízených účtů, pár věcí, co jsem potřebovala dořešit, ale hádám si poradí i beze mě, možná líp než se mnou."

Paráda :> I expected like, one more round, but this is good too.
Třezalce do závorky 4 % do rychlosti a 4 do vytrvalosti. (Zinku, tvoje děti jsou bohatý!)

Zapsáno

Trhla jsem s sebou, když jsem uslyšela hlas. Opravdu jsem si myslela, že jsem Barnatt utekla. "Pst, vyplašíš mi ryby," otočila jsem se na černou vlčici, vytáhla tlapu z vody a trochu se posunula blíž k vodě. Když už za mnou lezla až sem, tak ji vyhánět nebudu, když mi nebude sabotovat rybolov. "V bažinách jsem naposledy viděla svého partnera, víš. Byl tady a já odešla hledat pomoc. Řekla jsem mu, že se vrátím. Ale pomoc jsem nenašla a když jsem se vrátila, nikde nebyl. Trochu doufám, že nakonec se odsud nějak dostal sám, ale byl z části robot, byl velký a těžký. To se těžko vysvětluje... Pronásleduje mě to, že tady zemřel a to jen mojí vinou, protože jsem ho tu nechala." Podívala jsem se na ni. Rozumíš? Nemáš ponětí... Nenapadlo tě, proč nosím cizí ocas kolem krku? Ta vlčice je taky mrtvá. Všichni jsou mrtví- Zahlédla jsem rybu. Okamžitě jsem po ní vystartovala a chňapla po ní zuby, div jsem neskončila celá ve vodě. Vyškrábala jsem se zase zpátky i se svou kořistí, položila ji částečně na kořen, abych ji mohla zašlápnout tlapkou a šikovně škubnout... Tak a teď byla mrtvá i ona. I když se o tom bude ještě chvíli hádat a bude se pohybovat, jako ostatně každá právě usmrcená ryba.

<< Bažiny
Otočila jsem hlavu za zvukem. Jejdamane ono mě to pronásleduje. A chce to komunikovat. Má to otázky. "Ublížila," konstatovala jsem naprosto neutrálním tónem, jako bych oznamovala, jaké je počasí. Bylo načase jít rybařit. Ulovit si hezký kousek, nažrat se. Ale copak to šlo, když mě stíhala černá? Proto jsem udělala pár přebytečných kliček, abych se ztratila a teprve pak se položila na kořeny stromu a tlapku ponořila do vody. "Co to do mě vjelo, všichni okolo mě umírají. To do mě vjelo. Přináším smůlu, nebo tak něco. Slíbila jsem pomoc, ale pak jsem se na to vykašlala. Kdybych něco udělala... Možná by tu Balrog ještě byl... Ehm. Možná by tu Navin ještě byl." A Angel, a vůbec. Možná i za zmizení Ávy jsem mohla já, byla jsem s ní přeci v kempu cizáků. Ale teď to bylo jedno. Teď jsem si mohla rybařit a být zastrčená na kraji ostrovů, schovaná, a nikomu smůlu nepřinášet. Žádné ztráty, žádné zklamání, žádné zlomené sliby.

<< Bašta
Slyšela jsem Barnatt, jak za mnou volá, ale neměla jsem v plánu zpomalovat. V bažinách jsem strávila posledního půlroku svého života, znala jsem je pomalu jak svůj kožich. Hezky jsem zahučela do stínu stromů, přebíhala z jedné padlé klány na druhou, pak po kořenech, pak po jednom kousku pevniny, tedy hlíny, zpevněné kořeny křoví, pak jsem přeskočila něco na způsob říčky a doskočila na kámen na druhém břehu. "Nepronásleduj mě, ještě se ti něco stane," otočila jsem se za sebe a zavolala na černou vlčici pro případ, že by mě náhodou jako cvok pronásledovala až sem. Chvíli jsem počkala, abych na ni když tak mohla zavolat znovu. Teprve pak jsem pomalým tempem zabředávala hlouběji a hlouběji do bažin. "Jsem příšera," mumlala jsem si pro sebe, "jestli máš kouska rozumu, necháš mě tu shnít, otočíš se a půjdeš zpátky do svého útulného domova ve Zlatém lese. Ještě ti ublížím."
>> Mangrovy

<< Zlatý les
Přikývla jsem, nějak takhle jsem to myslela, ano. Ale to jsem už vstala a pelášila pryč. A Barnatt za mnou. "Udělala," trvala jsem si na svém, ale ani mě nenapadlo vysvětlit, že jsem tohle vůbec neměla vytahovat, že jsem nechtěla otvírat staré rány... Mě málem složilo, že Balrog zmizel. Nevěděla jsem, jak se se svou ztrátou vyrovnává černá. "Zalezu si do bažin. Tam patřím. Tam nikomu neublížím." Budu lovit obojživelníky a udělám si úkryt v dutině stromu, už jsem se rozhodla. Budu bažinné mostrum a budu děsit malé děti. Rodiče budou svým vlčátkům o mě povídat děsivé příběhy a budou jim vyhrožovat, že je sežeru, když nebudou poslouchat. Byla hloupost kdy vylézat. Byla tam nuda, ale koho to štve? Nebyli tam vlci, které bych mohla zranit, opustit, nechat zemřít...
>> Bažiny

Zavrtěla jsem hlavou. Nálada na to si povídat a vyzvídat, jak se kdo má, co se stalo a jestli náhodou něco nepotřebují byla v čudu. "Docela. Byl hodně otevřený." Pohled jsem upřela kamsi do korun stromů. Nesledovala jsem, jak se rozednívá. Vzpomínala jsem. Jak jsme seděli na pláních jen kousek odsud a povídali si. Povídali si o tom, jak byl v jakémsi cizím světě, odkud si odnesl trojčata s jakousi tamější růžovou vlčicí a jak po něm jakýsi vlk střílel šípy a on ho za to sežehl, a jak kvůli tomu na něho byla vlčice, kterou měl rád, naštvaná- V tom momentě mi blikla žárovička a upřela jsem pohled na černou vlčici. "Jo ty jsi tahle Barnatt!" Být člověk, plácla bych se do čela. "Já-" jsem idiot, "se omlouvám, upřímnou soustrast... Asi bych měla zmizet, než stropím další hloupost." Po těch slovech jsem se zvedla a vydala se zpátky, hezky zase zalést do bažin.
>> Bašta

"Barnatt? zopakovala jsem po ní, uhla pohledem kamsi do země. V hlavě mi to šrotovalo, jak jsem se snažila vzpomenout odkud to jméno znám. Zmiňoval se o ní někdo ze Zlaté smečky? Určitě. Podle všeho byla důležitá, bylo to jen logické, ale nespojila jsem si to se svým prvním rozhovorem s Navinem. Vzdala jsem pátrání v paměti. Když jsem se opět podívala na vlčici, její výraz se změnil. "Co nevím?" zamžourala jsem, "odstěhoval se?" Ale jak by se mohl jenom tak sbalit a odejít z ostrovů, vždyť okolo nebylo nic jiného než voda, voda a samá voda... Naučil se Navin levitovat a odletěl? Trvalo mi pár chvil, než mě to napadlo. "On?" zeptala jsem se překvapeně, ale nedokončila jsem myšlenku. Na tohle jsem se potřebovala posadit. "Zemřel?" Zabili ho cizáci? Možná jen zmizel... Někde se ztratil. Jako se mi ztratil Balrog v bažinách. Kdoví kde tomu byl konec. Musela jsem být pryč velmi dlouho a taková rána do čumáku hned poté, co jsem vylezla ze své skrýše před světem ven, byla i na mé poměry od života trochu podpásovka.

Pokud pomocí bylo ukojení mojí zvědavosti, tak ano. "Pomoct? Ani ne. Jen jsem se chtěla zeptat jestli jsme se už někde neviděli." Bylo to možné. Během útoku cizáků, nebo tak něco. I pach mi byl povědomý, ale to bylo nejspíš společným pachem smečky. Navin měl podobný. "Jsi ze Zlaté?" Určitě musela být. No, snad jí trocha prohlížení a zkoumání nevadila. Měla jsem pocit, že jsem ji už předtím viděla, ale určitě jsme se předtím bavily. Musela jsem okolo ní projít před časem kdesi na louce? Jo, to bude ono. "Já jsem Stray." Nehodlala jsem prozrazovat, že nejsem tulák. Pach by mě snad coby člena Společenstva prozradit nemusel a o jizvě věděli snad pouze zasvěcení. "Um... Znám jednoho vlka, takový bílomodrý, má tři žluté syny. Dlouho jsem ho neviděla, trochu jsem doufala, že ho v lese potkám. Asi nevíš jak se má?"